Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

2 As 272/2025

Téma · generováno AIVyslání policisty na studijní pobyt

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 12. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KOCOUREK TomášECLI:CZ:NSS:2026:2.As.272.2025.53
Další údaje
Předmět řízení: Služební poměr

Shrnutí · generováno AI

Policista napadl rozkaz, kterým byl vyslán na studijní pobyt zaměřený na výcvik reakcí na situace AMOK, a tvrdil, že šlo o nátlak a šikanu. NSS potvrdil, že pobyt měl legitimní cíle, jeho konec mohl být vázán na splnění cílů a nebylo prokázáno nerovné zacházení ani diskriminace. Kasační stížnost proto zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podle § 38 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. je vyslání příslušníka na studijní pobyt v diskreci služebního funkcionáře; pobyt může rozvíjet i dovednosti pro budoucí úkoly a jeho náplň nemusí kopírovat běžnou službu. Rozkaz však musí mít základní náležitosti včetně časového omezení, které lze vymezit splněním konkrétních cílů. Obrácené důkazní břemeno podle § 180 odst. 3 téhož zákona se uplatní jen při tvrzené diskriminaci z některého zákonného důvodu, nikoli u obecného tvrzení o nerovném zacházení či šikaně.

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Mgr. M. V., zast. JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 3, proti žalovaným: 1) náměstek ředitele pro vnější službu Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, 2) Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, oba se sídlem [adresa] Ústí nad Labem, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 15 A 11/2025-127,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Přehled dosavadního řízení

[1] Žalobce je příslušníkem Policie České republiky působícím v zásahové jednotce Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje na služebním místě inspektor. Rozkazem žalovaného 1) ze dne 17. 2. 2025 byl počínaje dnem 1. 3. 2025 vyslán na studijní pobyt do Školního policejního střediska Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „studijní pobyt“). Proti tomuto rozkazu se bránil u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. V té se domáhal toho, aby krajský soud určil, že rozkaz žalovaného 1) byl nezákonným zásahem, zakázal žalovanému 2), aby pokračoval v udržování žalobce na studijním pobytu, a přikázal žalovanému 2), aby zařadil žalobce zpět k výkonu služby v souladu s jeho zařazením.

[2] Žalobce v žalobě namítl, že jeho vyslání na studijní pobyt je projevem šikany ze strany vedení krajského ředitelství policie a má být odplatou za jeho aktivitu směřující ke zlepšení pracovních podmínek příslušníků zásahové jednotky, kterou vykonával s pomocí Odborové organizace Pro Libertate. Uvedl, že v důsledku této činnosti na něj byl vyvíjen soustavný nátlak, aby zásahovou jednotku opustil. Čelil rovněž výhrůžkám, že bude vyslán na studijní pobyt, čímž přijde o část svých příjmů. Žalobce se dále dotkly účelové změny v systému výkonu dozorčí služby, v jejichž důsledku přišel o možnost účastnit se výcviku a služebních akcí, jakož i velké porady v rekreačním středisku v Ostrově, kde by mohl mít teoretickou možnost komunikovat s ředitelem krajského ředitelství. Šikana se projevovala i tím, že žalobci byl v důsledku nenařizování pohotovostí a přesčasů snížen služební příjem. Celá situace vygradovala právě vysláním žalobce na studijní pobyt. Kvůli účasti na studijním pobytu nemohl nadále vykonávat svoji práci a bylo mu odebráno zvýšení platového tarifu, což pro něj společně s nemožností sloužit přesčasy, odlišným režimem výkonu služby a zvýšením nákladů na stravování a dopravu může v dlouhodobějším horizontu znamenat ohrožení jeho ekonomické situace.

[3] Nezákonnost rozkazu žalobce spatřoval v tom, že rozkaz ani plán studijního pobytu nevymezují délku jeho trvání a rozkaz neobsahuje ani další náležitosti vymezené v § 38 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), jako je vymezení důvodů vyslání na studijní pobyt. Vyslání žalobce na studijní pobyt nemá žádnou věcnou souvislost s obsahem jeho služby. Žalobce na něj byl vyslán na základě návrhu ze dne 5. 2. 2025, jenž vychází ze stanoviska pracovní skupiny AMOK (cvičení a příprava policistů na útok aktivního střelce) ustanovené ředitelem krajského ředitelství policie. V souladu s tímto stanoviskem měl žalobce v rámci pobytu jako kvalifikovaný policista zásahové jednotky přispět ke zdokonalení výcviku policistů ve školním policejním středisku. Dle pokynu policejního prezidenta ze dne 19. 2. 2015 však může být instruktorem dané služební přípravy pouze příslušník, který absolvoval jeden ze dvou příslušných kvalifikačních kurzů, z nichž však žalobce žádný neabsolvoval. Z výstupu pracovní skupiny nadto vyplývá, že detašováním příslušníka má být docíleno zvýšení kvalifikace jiných policistů, tudíž se ve vztahu k žalobci nemůže jednat o studijní pobyt ve smyslu § 38 zákona o služebním poměru ani z logiky věci.

[4] V replice a dalších vyjádřeních žalobce namítl, že studijní pobyt zjevně nemohl mít vliv na jeho služební postup, což dokládá jeho účelovost. Argumentoval rovněž náklady, které v souvislosti se studijním pobytem má a jež převyšují poskytované náhrady cestovních výdajů, jakož i vlivem jeho účasti na studijním pobytu na jeho osobní život. Opětovně poukázal na slovní útoky ze strany kolegů a na další ústrky na pracovišti, které navazovaly na jeho spolupráci s odbory.

[5] V rámci prvního jednání byli krajským soudem vyslechnuti žalobcem navržení svědci, kteří měli vypovídat k okolnostem jeho vyslání na studijní pobyt a k otázce diskriminačních postupů vůči němu ze strany jeho nadřízených. Konkrétně byl vyslechnut nprap. U., vrchní inspektor zásahové jednotky, nprap. H., který u zásahové jednotky působí jako vyjednavač, svědek N., který je zařazen jako instruktor služební přípravy v rámci Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje a u dané zásahové jednotky působil do října 2024, nprap. P., který u zásahové jednotky působí jako specialista práce ve výškách a je zástupcem velitele skupiny, a nprap. P., který je instruktorem služební přípravy v rámci zásahové jednotky a který byl členem pracovní skupiny AMOK.

[6] Ve vyjádření navazujícím na první jednání před soudem žalobce poukázal na obsah svědeckých výpovědí, z nichž dle jeho názoru vyplývá, že byl na pracovišti terčem šikanózního jednání, což dokládá též obsah komunikace ve skupině na platformě WhatsApp obsahující negativní hodnocení žalobce ze strany některých příslušníků. Vyslovil názor, že pracovní skupina AMOK vznikla pouze proto, aby mohl být vyslán na studijní pobyt, a opětovně vyjádřil nesouhlas se závěrem, že by byl vhodným kandidátem pro účast na uvedeném studijním pobytu. Ten byl navíc uměle prodlužován, neboť jeho cíle byly konkrétně definovány až v září 2025.

[7] Při druhém jednání provedl krajský soud důkaz screenshoty (snímky obrazovky) ze skupinové komunikace na WhatsApp a fotografiemi ze společných akcí zásahové jednotky. Prostřednictvím těchto důkazů žalobce poukazoval na svoji postupnou ostrakizaci na pracovišti a na pohrdavé vyjadřování k jeho osobě ze strany některých příslušníků. Dále provedl důkaz stanoviskem policejního ombudsmana ze dne 25. 9. 2025.

[8] Krajský soud žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaný 2) není původcem zásahu vymezeného žalobě, přičemž žalobce ani netvrdí opak. Žalovaný 2) tedy nemůže být v soudním řízení pasivně věcně legitimován.

[9] Ve vztahu k žalovanému 1) krajský soud uvedl, že vyslání příslušníka na studijní pobyt je v intencích důvodů dle § 38 odst. 1 zákona o služebním poměru v pravomoci a na uvážení příslušného služebního funkcionáře. Souhlas vysílaného příslušníka není v takovém případě vyžadován. Není v kompetencích soudu, aby hodnotil, zda vyslání odpovídá potřebám konkrétního útvaru a zda by bylo vhodnější vyslat místo žalobce jiného příslušníka. Délka studijního pobytu nemůže být neomezená, může však být omezena i jinak než uplynutím konkrétně stanovené doby, např. naplněním účelu studijního pobytu. V nynější věci sice nebyla doba pobytu stanovena přímo v rozkazu, lze ji však implicitně dovodit z návrhu ze dne 5. 2. 2025, na nějž se žalovaný 1) v rozkazu odvolává, a také z plánu studijního pobytu. V plánu jsou žalobci stanoveny jednotlivé dílčí cíle, na jejichž splnění je navázáno ukončení studijního pobytu. Není sice přípustné, aby byl žalobcův pobyt opakovaně uměle prodlužován s odůvodněním, že jeho cílů prozatím nebylo dosaženo, k tomu ale v případě žalobce nedošlo. V tomto smyslu krajský soud odkázal na jednotlivá hodnocení žalobce v rámci studijního pobytu, v nichž je jeho práce hodnocena pozitivně a z nichž je patrné, že řadu dílčích cílů již úspěšně splnil. S ohledem na charakter stanovených cílů se doba pobytu, která ke dni rozhodování krajského soudu činila zhruba 7 měsíců, nejevila krajskému soudu nepřiměřenou.

[10] Krajský soud se neztotožnil s námitkou, že se účel studijního pobytu míjí s činností žalobce v rámci zásahové jednotky, ani s námitkou, že plán studijního pobytu neodpovídá závěrům pracovní skupiny AMOK. Žalobce totiž může přispět ke zkvalitnění výcviku řadových policistů, což není v rozporu s plánem studijního pobytu, neboť jedním z jeho účelů je rozvíjet žalobcovy lektorské schopnosti. Mohlo by se sice jevit účelnějším, aby lektorskou činnost vykonával spíše příslušník s patřičnou lektorskou kvalifikací, krajský soud však není oprávněn označit rozkaz žalovaného za nezákonný jen z tohoto důvodu, neboť žalobce pro danou činnost nebyl zjevně nevhodným kandidátem. Smysluplnost žalobcova studijního pobytu nevyplývá pouze z hodnocení žalobce v zápise pracovní skupiny, ale i hodnocení sepsaného samotným žalobcem, v němž projevil znalost problematiky, která byla předmětem výcviku.

[11] Krajský soud konstatoval, že rozkaz žalovaného 1) nelze považovat za prostředek šikany s cílem zbavit se žalobce jako nepohodlného příslušníka. Důkazní břemeno stran prokázání diskriminační povahy úkonu ve věcech služby tíží příslušníka, který se jí dovolává. Příslušník je tedy povinen prokázat, že s ním bylo zacházeno neobvyklým či znevýhodňujícím způsobem. Pokud toto své důkazní břemeno unese, je následně na žalovaném, aby prokázal, že k diskriminaci z jeho strany nedošlo. V nynější věci ze soudem provedeného dokazování nevyplynulo, že by kterákoliv z osob, které se podílely na vyslání žalobce na studijní pobyt (vedoucí zásahové jednotky, který zpracoval návrh na vyslání žalobce, příslušník, který schválil jeho plán, žalovaný 1) a ani ředitel krajského ředitelství, který s vysláním žalobce rovněž vyslovil souhlas), se vůči žalobci jakkoliv negativně vymezovala. Je pravdou, že žalobce byl od října 2024 až do vyslání na studijní pobyt zařazen do stálé dozorčí služby, v ní ale nebyl zařazen jako jediný – spolu s ním ji vykonával rovněž nprap. J. S. Žalobce sice namítal, že nprap. S. ji vykonával na rozdíl od něj dobrovolně, to však dle názoru krajského soudu není podstatné, protože se žalobce proti jejímu výkonu nijak účinně nesnažil bránit (např. podle § 42 odst. 2 zákona o služebním poměru). Stejně tak se mohl bránit i proti tomu, že mu nebyla nařízena pohotovost, služba přesčas, účast na cvičeních, služební akce nebo že nebyl vyslán na poradu. Rovněž měl příležitost se bránit proti nezákonné změně rozvržení služební doby. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by ke zřízení pracovní skupiny AMOK došlo pouze za účelem vyslání žalobce na studijní pobyt, a nic takového nevyplývá ani z jejích zápisů či dalších výstupů. Podstatné je, že bylo prokázáno, že vyslání žalobce na studijní pobyt bylo založeno na racionálních a zákonných důvodech.

[12] Ekonomické dopady, které vyslání na studijní pobyt pro žalobce mělo, jsou přirozeným důsledkem charakteru této změny služby na tzv. jednosměnný režim mimo obec, kde vykonává běžnou službu. V rámci studijního pobytu nemůže být žalobci přiznáno zvýšení základního tarifu o 10 % a není ani důvodu, aby vykonával služební pohotovost a přesčasy. Stanovení režimu má svoji oporu v zákoně (§ 53 zákona o služebním poměru), přičemž z něj nevyplývá, že by žalobci musel být během studijního pobytu zachován stávající režim. Za vyslání mimo obec jeho působiště přísluší žalobci náhrady cestovních výdajů, to však neznamená, že náhrady musí pokrýt veškeré náklady spojené s dopravou do místa studijního pobytu. To by se týkalo každého příslušníka vyslaného na studijní pobyt, tudíž nelze říci, že se jedná o projev diskriminace žalobce. Žalobce tedy neunesl své důkazní břemeno stran prokázání toho, že se žalovaný 1) dopustil diskriminačního jednání.

II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného

[13] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[14] V kasační stížnosti předně uvádí, že se již nadále nedomáhá toho, aby správní soudy přikázaly žalovaným ukončit nezákonný zásah spočívající v jeho vyslání na studijní pobyt, neboť ten byl rozkazem žalovaného 1) ke dni 31. 12. 2025 ukončen. Domáhá se však nadále toho, aby správní soudy vyslovily nezákonnost zásahu.

[15] Stěžovatel namítá, že krajský soud rezignoval na vlastní hodnocení věci a pouze převzal obecnou argumentaci žalovaného, přičemž nevzal v potaz stěžovatelovy námitky podpořené hojnými důkazy. Nesouhlasí s tím, že by krajský soud nemohl hodnotit, zda organizační opatření spočívající ve vyslání na studijní pobyt odpovídá potřebám konkrétního odboru či oddělení. Krajský soud byl povinen hodnotit, zda je studijní pobyt v souladu s § 38 zákona o služebním poměru, tedy zda je jeho účelem skutečně získání znalostí, dovedností a zkušeností potřebných k výkonu služby stěžovatelem. Nevysvětlil, jaké cíle měl stěžovatel splnit a jak souvisí s výkonem jeho služby, dále jak mělo být hodnoceno plnění cílů, jakož i proč byl ke studijnímu pobytu vybrán právě stěžovatel. Krajský soud toliko zrekapituloval průběh řízení a argumentaci stran, načež se nekriticky přiklonil k názorům žalovaného, aniž by tento svůj krok řádně zdůvodnil.

[16] Stěžovatel poukazuje na to, že studijním plánem stanovené cíle (související s činností velitele a instruktora služební přípravy, autora metodických materiálů apod.) nijak nesouvisely s náplní jeho služby. Jako příslušník bezpečnostního sboru má právo na ochranu před libovůlí ze strany svých nadřízených. Podobně jako v běžném zaměstnaneckém vztahu je i příslušník ve služebním vztahu slabší stranou. Stěžovatel namítá, že sám krajský soud uznal, že účel studijního pobytu se věcně míjel s náplní služebních činností stěžovatele, když uvedl, že se s nimi „nemíjel zcela“. Účelem studijního pobytu navíc nemá být vzdělávání jiných příslušníků policie, ale prohlubování dovedností vyslaného příslušníka. K prvně uvedenému slouží jiné nástroje, jako je vyslání instruktora služební přípravy do školicího střediska nebo k zásahové jednotce. Stěžovatel nebyl k instruktorské činnosti nijak proškolen, což má své praktické dopady i ve vztahu k příslušníkům, kteří od něj mají přijímat zkušenosti. Postup žalovaného 1) tedy nerespektuje nastavený systém školení a výcviku. Výklad přijatý krajským soudem tak rozšiřuje účel, pro který může být příslušník bezpečnostního sboru vyslán na studijní pobyt. Stěžovatel byl navíc po ukončení studijního pobytu zařazen zpět na své původní služební místo, přestože údajně naplnil blíže nespecifikované cíle pobytu, tj. absolvování pobytu se nijak neprojevilo v jeho profesní sféře. Naopak ani po návratu ze studijního pobytu nebyl zařazen do vícesměnného provozu, neboť z důvodu účasti na studijním pobytu nemohl absolvovat potřebné zkoušky a testy.

[17] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by doba studijního pobytu byla v rozkazu stanovena alespoň relativně; neplyne z něj, splněním jakých podmínek dojde k ukončení pobytu. Doba navíc nemohla být vázána na účel studijního pobytu, když ten byl v průběhu pobytu dodatečně konkretizován. Krajský soud rovněž nezdůvodnil, proč považoval dosavadní dobu trvání (7 měsíců) za přiměřenou. Studijní pobyt, který se prokazatelně negativně dotýká ekonomické, rodinné a zdravotní stránky stěžovatelova života, musí být logicky nepřiměřeně dlouhý. Krajský soud nadto sám uznal, že studijní pobyt měl na život stěžovatele skutečně negativní vliv. Krajský soud dále opomněl, že náplň činnosti stěžovatele ve školicím středisku byla konkretizována členem vedení zásahové jednotky více než půl roku poté, co byl stěžovatel na studijní pobyt vyslán, což mohlo představovat pokus o umělé prodloužení pobytu. V naraci rozsudku sice uvedl, že ke konkretizaci náplně pobytu došlo, nevyvodil však z tohoto zjištění žádné důsledky.

[18] Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením otázky nátlaku, který na něj byl na pracovišti vyvíjen, a diskriminace. Uvádí, že nátlak nebyl hlavním předmětem žaloby, poukazem na něj však chtěl vykreslit motivy svého vyslání na studijní pobyt. K nátlaku na stěžovatele docházelo v přímé souvislosti s jeho snahou otevřít s vedením krajského ředitelství policie dialog o pracovních podmínkách. Soud by měl při hodnocení důkazů svědčících o nátlakovém jednání brát v úvahu, že příslušníci bezpečnostních sborů mají velmi omezené možnosti obrany svých práv, zejména je-li do nich zasahováno prostředky, které nelze označit za zjevný exces. Stěžovateli byla proti jeho vůli jako jedinému příslušníkovi nařízena stálá dozorčí služba, což rovněž zasáhlo do jeho profesní, ekonomické a psychické sféry. Stěžovatel považuje názor krajského soudu, dle nějž měl proti svému zařazení do dozorčí služby využít prostředků obrany, za nesprávný. Poukazuje přitom na skutečnost, že v obdobných případech se jedná o právně komplikované případy, příslušníci pro jejich řešení hledají právní zastoupení pouze obtížně, řízení následně trvá dlouhou dobu a má nejasný výsledek. Právě žaloba proti rozkazu k vyslání na studijní pobyt měla být prostředkem obrany proti vrcholícímu nátlaku vůči stěžovateli. Stěžovatel poukazuje na fakt, že ke zřízení pracovní skupiny AMOK došlo právě v době, kdy nátlak vůči němu vrcholil. Jednalo se přitom o jedinou pracovní skupinu tohoto typu v České republice, přičemž po vyslání stěžovatele na studijní pobyt její činnost nijak nepokračovala. Závěr o vyslání stěžovatele na studijní pobyt nebyl výstupem této pracovní skupiny; poprvé se tato myšlenka objevila až v powerpointové prezentaci, která na závěry pracovní skupiny navazovala. Důkazní břemeno stran prokázání, že nedošlo k diskriminaci stěžovatele, by mělo tížit jeho nadřízené, nikoli jeho samotného. Žalovaný však nic takového v řízení před krajským soudem prokázat nedokázal.

[19] Stěžovatel tedy shrnuje, že krajský soud měl zevrubně posoudit účel jeho vyslání na studijní pobyt. Rezignoval tak na svoji úlohu chránit práva stěžovatele před zneužitím pravomoci jeho nadřízených. Vystavěl svůj rozsudek na obecných závěrech, které nemají oporu ve spise. Z rozsudku lze vyčíst pouze to, že služební funkcionář má právo vyslat příslušníka na studijní pobyt i pro účely, které nijak nesouvisí s výkonem jeho služby. Účel studijního pobytu nebyl nijak definován, stejně jako jeho cíle, přičemž z provedeného dokazování nevyplynul opak. Správné vyřešení stěžovatelova případu je přitom stěžejní rovněž s ohledem na generální praxi v bezpečnostních sborech.

[20] Žalovaní 1) a 2) ve svém společném vyjádření navrhují zamítnutí kasační stížnosti. K vyslání stěžovatele na studijní pobyt došlo oprávněně. V rámci řízení před krajským soudem žalovaní poukázali na účel a cíle studijního pobytu stěžovatele a na hodnocení jejich plnění. Není pravdou, že pracovní skupina AMOK byla zřízena jen za účelem vyslání stěžovatele na studijní pobyt. Z jednání pracovní skupiny vyplynuly potřeby, které měly být naplněny právě prostřednictvím pobytu stěžovatele. Cíle studijního pobytu byly stanoveny dříve, než k jeho realizaci došlo, a jsou vymezeny v plánu studijního pobytu. Stěžovatel si protiřečí, když tvrdí, že cíle pobytu nebyly stanoveny, ale na druhou stranu uvádí, že nesouvisely s jeho služebními povinnostmi.

[21] Účelem stěžovatelova pobytu bylo získat dovednosti a zkušenosti potřebné k výkonu služby, což odpovídá znění § 38 zákona o služebním poměru. Účelnost pobytu může v konkrétním případě zhodnotit pouze příslušný služební funkcionář. Podmínkou vyslání příslušníka na studijní pobyt není přesné vymezení toho, jakým způsobem poslouží získané dovednosti a znalosti příslušníkovi při plnění služebních povinností. Žalovaný 1) musel reagovat na novou bezpečnostní situaci a za účelem zachování funkčnosti útvaru zajistit proškolení ve věci zásahů podle systému AMOK (cvičení a příprava policistů na útok aktivního střelce). Krajský soud správně uvedl, že získání znalostí a dovedností je pro příslušníky bezpečnostních sborů přínosné vždy a je na tom dán veřejný zájem. Kdyby byla přijata argumentace stěžovatele, k rozvoji příslušníků by vůbec nemohlo docházet, neboť by neustále stagnovali v omezeném prostoru stávajících služebních povinností. Stěžovatel navíc nebyl vyslán na zcela náhodný a s jeho službou nesouvisející pobyt.

[22] To, že stěžovatel v rámci studijního pobytu získával potřebné znalosti a dovednosti, neznamená, že je zároveň nemohl předávat ve školním policejním středisku nově nastoupivším příslušníkům v rámci sekundárního cíle pobytu. To ostatně odpovídá jednotnému charakteru Policie ČR jako bezpečnostního sboru. Předání zkušeností stěžovatele však nebylo cílem pobytu; stěžovatel není instruktorem služební přípravy a k předání zkušeností z jeho strany docházelo jedině pod vedením instruktora.

[23] Studijní pobyt sice nelze prodlužovat donekonečna, nicméně k tomu v posuzované věci ani nedošlo, neboť byly stanoveny zcela konkrétní cíle pobytu a jejich plnění bylo průběžně vyhodnocováno. I když se mohl studijní pobyt stěžovatele jevit jako dlouhý, je třeba na jeho délku pohlížet v kontextu stanovených cílů. Je přirozené, že cíle byly během pobytu konkretizovány, což vyplývalo z jeho průběhu. Konec studijního pobytu byl stanoven relativně s ohledem na naplnění vytyčených cílů, což je způsob, který aprobovala i relevantní judikatura. Je rovněž pravdou, že stěžovatel byl po ukončení studijního pobytu zařazen na své původní místo, což však odpovídá jeho přání. Znalosti a dovednosti, které stěžovatel v průběhu studijního pobytu získal, jsou přitom důležité právě pro fungování útvaru, v němž vykonává své služební povinnosti. Účelem studijního pobytu tedy bylo, aby stěžovatel získal potřebné znalosti a informace o systému AMOK a následně je předal ostatním příslušníkům v daném útvaru.

[24] Co se týče tvrzeného nátlaku na stěžovatele, v průběhu roku 2025 bylo na příslušném útvaru provedeno několik nezávislých šetření, ať už ze strany ombudsmana Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, nebo ze strany úřadu vnitřní kontroly Policejního prezidia, jakož i Policejního ochránce práv. Žádné diskriminační jednání zjištěno nebylo. Otázka diskriminačního jednání nebyla ani předmětem soudního řízení. Stěžovatel nevyužil žádných prostředků ochrany proti diskriminačnímu jednání. K jeho vyslání na studijní pobyt navíc došlo dříve, než situace na pracovišti mezi stěžovatelem a vedením gradovala. Fungování bezpečnostního sboru je postaveno na principu nadřízenosti a podřízenosti a na direktivních rozkazech, nejedná se tedy o klasický pracovněprávní vztah. I proto jsou služebním funkcionářům svěřeny rozsáhlé kompetence, které jsou sice limitovány zákazem diskriminace, avšak ne přáními příslušníka. Není rovněž pravdou, že by krajský soud nezkoumal okolnosti týkající se dotčeného studijního pobytu. Krajský soud naopak provedl rozsáhlé dokazování, z nějž následně dovodil patřičné závěry o všech aspektech studijního pobytu.

[25] Žalovaní jsou toho názoru, že stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu za vadný jen proto, že mu nebylo vyhověno. Rozsudek krajského soudu je nicméně dostatečně odůvodněný a věcně správný. Názory stěžovatele jsou ovlivněny jeho subjektivním vnímáním studijního pobytu, je však třeba pohlížet na jeho účel pro bezpečnostní sbor jako celek.

III. Posouzení kasační stížnosti

[26] NSS nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté NSS zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, a to podle skutkového a právního stavu v době rozhodování krajského soudu (rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2021, č. j. 4 Azs 149/2020-64). Nové skutečnosti uplatněné až v řízení o kasační stížnosti nemohl NSS zohlednit (§ 109 odst. 5 s. ř. s.). Neshledal přitom vady, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

[27] Kasační stížnost není důvodná.

[28] Stěžovatel podstatnou částí svých námitek poukazuje na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Jeho dílčími výhradami se bude NSS zabývat v souvislosti s posuzováním správnosti závěrů krajského soudu. Obecně lze uvést, že soudní rozhodnutí je nepřezkoumatelné zejména tehdy, nelze-li z něj zjistit, z jakých skutkových a právních důvodů soud vyšel, proč nepřisvědčil stěžejní argumentaci účastníka nebo opomenul-li vypořádat některou ze žalobních námitek (rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů přitom nezakládají pouhé dílčí nedostatky odůvodnění, nýbrž absence nosných důvodů rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Takovými vadami rozsudek krajského soudu netrpí. Je z něj zřejmé, jaké důkazy krajský soud provedl, proč neprovedl další důkazy a jaká skutková zjištění učinil z obsahu správního spisu a provedeného dokazování. Jsou v něm dostatečně vyloženy i právní důvody, na nichž krajský soud založil svůj závěr o zákonnosti zásahu. Krajský soud reagoval na stěžovatelovu argumentaci uplatněnou v řízení, přičemž nepřezkoumatelnost nelze spatřovat v tom, že ve svých úvahách přisvědčil argumentům žalovaných, neboť je posoudil jako správné. Nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu, proti nimž se ostatně v kasační stížnosti podrobně vymezuje, nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. Tu je třeba vnímat v jejím skutečném smyslu, jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění (viz rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38).

[29] Pokud jde o námitky proti správnosti právního posouzení věci ze strany krajského soudu, NSS považuje za vhodné shrnout základní právní východiska projednávané věci. Stěžovatel byl na studijní pobyt vyslán rozkazem. Rozkaz je aktem řízení užívaným v ozbrojených a bezpečnostních sborech a je specifickým projevem vztahu mezi nadřízeným a podřízeným příslušníkem. Zákon o služebním poměru přesně nevymezuje, jaké náležitosti by měl rozkaz mít. Vyplývá z něj toliko to, že plnění rozkazů je předpokladem dodržování služební kázně ze strany příslušníků. Rozkaz může být potenciálně v rozporu s právními předpisy (nezákonný), to však obecně příslušníka nevyvazuje z povinnosti i takový rozkaz splnit. Jedinou výjimkou, kdy naopak příslušník rozkaz splnit nesmí, je případ, kdy by jeho splněním došlo ke spáchání trestného činu (viz § 46 zákona o služebním poměru).

[30] Určité parametry, které by měl rozkaz mít, lze dovodit z relevantní judikatury. Z rozsudku NSS ze dne 27. 4. 2017, č. j. 9 As 117/2016-25, vyplývá, že „rozkaz je individuální řídící akt, kterým nadřízený příslušník závazně přikazuje konkrétně určenému podřízenému příslušníkovi nebo příslušníkům ozbrojených sil či bezpečnostních sborů povinnost něco vykonat nebo se určitého jednání zdržet (§ 5 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, čl. 64 Základního řádu ozbrojených sil České republiky z roku 2001). Musí z něj být zřejmá jednoznačná vůle nadřízeného k závaznosti vydaného aktu, přičemž není podstatné, v jaké formě je vydán. Uložená povinnost musí být spjata s plněním úkolů a posláním ozbrojených sil či bezpečnostních sborů a může být uložena pouze v oblasti, ve které je ten, kdo rozkaz ukládá, nadřízený tomu, komu je určen. Pro posouzení otázky, zda se jedná o rozkaz, není podstatné to, zda byl vydán v souladu s právními předpisy (srov. § 46 odst. 2 a 3 citovaného zákona).“ S odkazem na Základní řád ozbrojených sil České republiky NSS uvedl, že „rozkaz musí obsahovat úkol, stanovenou dobu splnění a výčet sil a prostředků určených pro jeho splnění. Rozkaz musí být stručný a jasný. Ten, kdo vydá rozkaz, musí vytvořit podmínky pro jeho splnění a je povinen se osobně nebo prostřednictvím svých podřízených přesvědčit o jeho přesném a správném splnění.“ Dále s odkazem na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 12. 1984, č. Plsf 2/84, uvedl, že „co do obsahu rozkazu a jeho charakteru, uplatňuje se v praxi soudů správný výklad, že jím může být vše, co souvisí s úkoly ozbrojených sil a ozbrojených sborů anebo má vztah k povinnostem, které příslušníkům ozbrojených sil a sborů ukládají základní řády“.

[31] NSS se ve výše citovaném rozsudku věnoval také otázce časového určení rozkazu. Uvedl, že „pokud je zmiňována jako jedna z charakteristik rozkazu také jeho časové určení, je tomu třeba rozumět tak, že v případě, že se jedná o povinnost, která má být z povahy věci plněna opakovaně nebo bez přestání a není výslovně uvedeno určité časové omezení, má tak příslušník konat nebo nekonat do odvolání zadané povinnosti. Může jít například o rozkaz ke střežení určitého objektu nebo o způsobu chování v určité situaci, u které není zřejmé, kdy nastane.“ NSS k tomuto dodává, že časová omezenost rozkazu je základním východiskem, přičemž rozkazy trvalé, resp. platné „do odvolání“ je třeba chápat jako určitou výjimku z pravidla, která je dána specifickou povahou uložené povinnosti.

[32] Závěry vyjádřené v rozsudku č. j. 9 As 117/2016-25 dovodil NSS zejména z důvodové zprávy k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (trestný čin neuposlechnutí rozkazu), jakož i z dalších podkladů týkajících se především rozkazů vydávaných v rámci fungování ozbrojených sil. Zdůraznil přitom, že „význam a chápání pojmu rozkaz musí být napříč bezpečnostními složkami a ozbrojenými silami shodný, jelikož jak bylo uvedeno, ani trestní zákoník nerozlišuje u trestného činu neuposlechnutí rozkazu, či neuposlechnutí rozkazu z nedbalosti, mezi vojáky a příslušníky ozbrojených sborů.“ Doktrinální a judikaturní závěry týkající se rozkazů vojenských tudíž lze obecně vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

[33] Podle § 38 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníka lze za účelem získání znalostí, dovedností a zkušeností potřebných k výkonu služby vyslat na studijní pobyt, zejména na školení, do kurzu nebo na odbornou stáž, a to i do jiného místa, než je jeho místo služebního působiště.

[34] Z uvedeného ustanovení vyplývá, že vyslat příslušníka na studijní pobyt je oprávněním příslušného služebního funkcionáře. Ze zákona nelze dovodit žádné omezení stran výběru konkrétního příslušníka, který se má studijního pobytu zúčastnit; služebnímu funkcionáři není žádným předpisem stanovena povinnost postupovat při výběru příslušníka určitým způsobem ani volbu jakkoliv zdůvodňovat. Ze znění ustanovení je rovněž patrné, že studijní pobyt má sloužit k získání nových znalostí, dovedností a zkušeností. Ačkoli je tedy podmínkou, aby byly získané znalosti, dovednosti a zkušenosti potřebné k výkonu služby příslušníka, mohou souviset s úkoly, které příslušník bude plnit teprve v budoucnu například v reakci na technologický vývoj či nové hrozby, kterým jsou příslušníci povoláni čelit. Příslušníci sloužící v režimu zákona o služebním poměru vykonávají svou činnost ve veřejném zájmu. Prohlubování kvalifikace příslušníků je tudíž nutné rovněž chápat jako součást služby, která je sama o sobě ve veřejném zájmu, přičemž tento závěr platí pro všechny příslušníky bez rozdílu. Tomu ostatně odpovídají i četná ustanovení, dle nichž je průběžné vzdělávání příslušníků nedílnou součástí jejich služby [srov. § 45 odst. 1 písm. d), § 77 odst. 11 písm. d) či § 92 odst. 3 písm. c) zákona o služebním poměru]. A priori tudíž nelze učinit závěr, že vyslání určitého příslušníka na studijní pobyt je nepřiměřeným zásahem do jeho práv jenom proto, že žádný jiný příslušník sloužící u stejného útvaru na studijní pobyt vyslán nebyl (viz též bod [68] níže). V tom lze tedy krajskému soudu přisvědčit.

[35] NSS je toho názoru, že přezkum rozkazu, který má povahu organizačního opatření, nelze omezit pouze na hodnocení, zda při jeho vydání nedošlo k porušení práva na rovné zacházení, či dokonce k diskriminaci. Nepřiměřeným, a tudíž nezákonným zásahem do práv příslušníka může být i rozkaz, který nesplňuje některou z výše uvedených náležitostí. Za nezákonný zásah tedy lze považovat rozkaz, který se projeví ve sféře příslušníka negativně tím způsobem, že ho bez rozumného důvodu omezuje na nepřiměřeně dlouhou dobu, či je vydán bez časového omezení (ačkoliv tomu neodpovídá obsah ukládané povinnosti), případně příslušníkovi ukládá splnění povinnosti, která nesouvisí s jeho služebními povinnostmi. Pokud rozkaz nenaplňuje podstatné náležitosti, není nutné hodnotit, zda bylo jeho vydání projevem diskriminace či šikanózního jednání.

[36] Z výše uvedeného v souhrnu vyplývá, že vyslání příslušníka na studijní pobyt je v diskreci příslušného služebního funkcionáře, který při vydání rozkazu k vyslání jedná ve veřejném zájmu a v souladu s potřebami organizace daného služebního útvaru. Soudní přezkum rozkazu je omezen především na posouzení toho, zda rozkaz, jímž je příslušník vyslán na studijní pobyt, nemá sloužit k šikaně daného příslušníka či jeho diskriminaci, a tudíž reálně není opřen o žádný rozumný důvod. Aby mohl být rozkaz k vyslání na studijní pobyt považován za zákonný, musí dále splňovat základní náležitosti rozkazu, tj. obsahovat jasně a srozumitelně vyjádřenou vůli nadřízeného uložit podřízenému závazný úkol, který souvisí s jeho povinnostmi vyplývajícími ze zákona a služebních řádů, a materiálně spadat do oblasti, v níž je daný služební funkcionář příslušníkovi nadřízen. Dále musí obsahovat dobu splnění rozkazu, přičemž nesmí být vydán na neomezeně dlouhou dobu, ledaže to vyžaduje povaha přikázané činnosti.

[37] Stěžovatel v kasační stížnosti brojí zejména proti neurčitosti, resp. nepřiměřenosti určení doby platnosti rozkazu, a dále namítá, že studijní pobyt svým účelem, cíli a věcným obsahem nesouvisel s náplní jeho běžných služebních úkolů. NSS tudíž nejdříve hodnotil věcný obsah a účel studijního pobytu, jak byl vymezen v rozkazu, návrhu na vyslání a studijním plánu, a jeho vztah k náplni služebních povinností stěžovatele mimo studijní pobyt.

[38] Předně je třeba podotknout, že není pravdou, že by studijní pobyt, na který byl stěžovatel vyslán, neměl definovaný účel či cíle. Krajský soud se touto otázkou zcela přezkoumatelně zabýval zejména v bodě 105 svého rozsudku. NSS k tomu ve shodě s ním uvádí, že z obsahu návrhu na vyslání stěžovatele na studijní pobyt vyplývá, že návrh navazuje na doporučení vzešlá z jednání pracovní skupiny AMOK ze dne 10. 1. 2025. Z jednání vyplynulo, že úroveň připravenosti řadových policistů pro situace AMOK je nízká, přičemž jedním z doporučení, které má situaci zlepšit, je vyslání jednoho proškoleného policisty zásahové jednotky do školicího střediska. Návrh přímo odkazuje na výsledek jednání ze dne 10. 1. 2025, přičemž druhým důvodem vyslání stěžovatele na studijní pobyt je dle návrhu rovněž rozvoj stěžovatele samotného a následné předání nabytých zkušeností v rámci kmenové jednotky. Z návrhu je tedy patrné, že účel studijního pobytu je dvojsměrný; jednak má přispět ke zlepšení úrovně reakce řadových policistů na situace AMOK, jednak má mít přínos i pro rozvoj stěžovatele a v budoucnu i jeho jednotky.

[39] Účel a cíle studijního pobytu byly konkretizovány v plánu studijního pobytu. V něm je uvedeno, že účelem studijního pobytu je zejména to, aby stěžovatel získal odborné znalosti a dovednosti instruktora služební přípravy. Konkrétní podoba činnosti stěžovatele v rámci studijního pobytu měla spočívat v seznámení se s organizací a vedením praktického výcviku, řádným vedením některých administrativních záležitostí spojených s evidencí zbraní a střeliva, s jejich manipulací a skladováním, dále v organizaci a provádění výcviku policistů ve střelecké a taktické služební přípravě, což měl vykonávat pod vedením kmenového instruktora. Plán studijního pobytu definuje i cíle studijního pobytu, které se povětšinou týkají osvojení si lektorských a metodických dovedností a získání zkušeností s organizací výcviku policistů.

[40] Samotný rozkaz cíle a účel studijního pobytu nevymezuje, což však NSS nepovažuje za jeho vadu. Je totiž zřejmé, že obsahuje jednoznačný, stručný a srozumitelný projev vůle služebního funkcionáře k vyslání stěžovatele na studijní pobyt, přičemž je zřejmá návaznost rozkazu na návrh a studijní plán.

[41] NSS souhlasí s krajským soudem v tom, že návrhem a studijním plánem stanovený účel a cíle studijního pobytu jsou zcela legitimní. Proškolený člen zásahové jednotky zcela jistě může přispět ke zlepšení úrovně výcviku řadových policistů pro reakce na situace AMOK; stěžovatel ostatně ani netvrdí opak. Zároveň není proti smyslu studijního pobytu, aby jedním z jeho účelů bylo i předávání zkušeností jiným příslušníkům policie ve školicím středisku. Je naopak ve veřejném zájmu, aby byl výcvik policistů synergický, tj. aby specialisté na určitý typ policejních zásahů předávali zkušenosti příslušníkům ostatním, kteří se mohou v rámci své služby do obdobných situací rovněž dostat (např. z pozice tzv. prvosledových hlídek), a zároveň si osvojovali lektorské dovednosti, jakož i zkušenosti vyplývající z konkrétních situací vzniklých během cvičení ve školicím středisku, které mohou následně předat i dalším specialistům ve svém kmenovém útvaru.

[42] Zároveň NSS podotýká, že není pravdou, že by bylo vyslání na studijní pobyt nezákonné pouze proto, že stěžovatel není absolventem kurzu „Základní kurz lektorských dovedností“ nebo „Instruktor služební přípravy“. Ze studijního plánu totiž zcela zjevně vyplývá, že osvojení si základních znalostí a dovedností instruktora služební přípravy má být pro stěžovatele hlavní náplní studijního pobytu. K předávání zkušeností řadovým policistům stěžovatelem mělo docházet pod dohledem zkušeného instruktora školicího zařízení. Není tedy pravdou, že by stěžovatel neměl kvalifikaci potřebnou k absolvování studijního pobytu. V tomto ohledu se NSS částečně neztotožňuje s krajským soudem, podle nějž by se jevilo vhodnějším vyslat na studijní pobyt příslušníka, který absolvoval některý z instruktorských kurzů. Žalovaný 1) totiž vysláním stěžovatele na studijní pobyt zjevně sledoval nejen zkvalitnění výcviku řadových policistů, ale primárně prohloubení kvalifikace stěžovatele.

[43] Jak uvedl krajský soud ve svém rozsudku, z průběžných hodnocení studijního pobytu, které zpracoval buď dohlížející důstojník, či sám stěžovatel, vyplývá, že stěžovatel své dosavadní zkušenosti při výcviku řadových policistů skutečně účinně využil, a nedá se tedy říci, že by v tomto ohledu nebyl pro danou činnost vhodnou osobou. Je třeba rozlišovat pozici instruktora služební přípravy a pozici stěžovatele jako příslušníka zásahové jednotky, který může být rovněž chápán jako odborník na zásahy typu AMOK. Každá z osob na těchto dvou pozicích má v procesu školení řadových policistů jinou roli. Zatímco stěžovatel může být pro řadové policisty přínosem v oblasti zásahů typu AMOK, instruktor služební přípravy zase dohlíží na to, aby výcvik řadových policistů probíhal v souladu s pravidly služební přípravy a aby si sám stěžovatel osvojil potřebné lektorské dovednosti.

[44] Je však třeba zaměřit se rovněž na úkoly, které stěžovatel plní v rámci své běžné služby, aby bylo možné posoudit, zda se studijní pobyt s těmito úkoly věcně nemíjel. NSS předně podotýká, že náplní činnosti stěžovatele v rámci jeho běžné služby se krajský soud přezkoumatelně zabýval v bodech 107 až 110 svého rozsudku. Uvedl, že náplň činnosti stěžovatele (mj. zásahy proti nebezpečným zločincům, opatření proti teroristům, únoscům apod.) již sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel mohl své zkušenosti předat řadovým policistům, kteří jsou v oblasti zásahů AMOK již z povahy věci méně kvalifikovaní než on. Dále uvedl, že s předáváním zkušeností řadovým policistům souvisí i osvojení si lektorských dovedností, které mělo být dalším dílčím cílem.

[45] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že sám krajský soud uznal, že se studijní pobyt věcně míjí s předmětem činnosti stěžovatele, neboť uvedl, že se s nimi „nemíjí zcela“ (tudíž v nějaké míře se podle stěžovatele míjet musí). NSS k tomu uvádí, že stěžovatel se snaží dovodit věcné závěry ze zdánlivě dvojznačné formulace krajského soudu, kterou však vytrhuje z kontextu. Jak již NSS uvedl výše, krajský soud vysvětlil, proč se účel studijního pobytu překrývá s předmětem činnosti stěžovatele. Chtěl-li stěžovatel tyto názory krajského soudu účinně zpochybnit, měl v kasační stížnosti předně uvést, proč by se mělo získání lektorských dovedností ve vztahu k zásahům typu AMOK míjet s jeho činností u zásahové jednotky, případně v jakém konkrétním rozsahu. NSS opakuje, že účelem studijního pobytu je především rozvoj příslušníka, s nímž je neodmyslitelně spojeno i učení se novým dovednostem, které mohou souviset s novými, v budoucnu určenými úkoly příslušníka. Náplň studijního pobytu tedy nemusí nutně kopírovat stávající náplň činnosti příslušníka. To, že stěžovatel doposud nevykonával lektorskou činnost, neznamená, že ji nebude vykonávat v budoucnu, byť třeba jen dílčím způsobem, např. v rámci další součinnosti s ostatními útvary.

[46] NSS navíc uvádí, že činnost, kterou má vyslaný příslušník vykonávat při studijním pobytu, nemusí z hlediska obsahového vůbec spadat pod pojem výkon služby dle § 1 odst. 4 zákona o služebním poměru, a tudíž logicky ani odpovídat souboru činností, které příslušník v rámci služby běžně vykonává (viz bod 17 rozsudku NSS ze dne 16. 10. 2025, č. j. 3 As 5/2025-34).

[47] Stěžovatel dále namítl, že účelem studijního pobytu má být rozvoj vysílaného příslušníka, nikoli rozvoj jeho kolegů. Pomíjí tím však to, že účelem studijního pobytu byl primárně právě rozvoj jeho lektorských dovedností, tedy jeho samotného. Má-li si příslušník osvojit lektorské dovednosti, jen stěží si lze představit, že by k tomu mělo dojít bez získání praktických zkušeností. K rozvoji schopností stěžovatele nedochází „pro jeho vlastní dobro“, nýbrž ve prospěch bezpečnostního sboru jako takového, neboť ze znalostí příslušníka čerpá celá jeho jednotka a policie jako celek. Je tedy zcela legitimní určit za jeden z cílů studijního pobytu i to, aby předával své praktické zkušenosti řadovým policistům a rovněž příslušníkům v útvaru, v němž je zařazen k výkonu služby.

[48] NSS se nezabýval námitkou, dle níž byl stěžovatel po návratu ze studijního pobytu zařazen zpět na své předchozí služební místo, aniž by se absolvování pobytu jakkoliv projevilo v jeho profesní sféře. K návratu ze studijního pobytu totiž došlo až po vydání rozsudku krajského soudu, takže se jedná o novou skutečnost uplatněnou poprvé až v řízení o kasační stížnosti, k níž nelze podle § 109 odst. 5 s. ř. s. přihlédnout.
[49] Namítá-li stěžovatel, že krajský soud měl ve svém rozsudku vysvětlit, jak se účel studijního pobytu shoduje s náplní činnosti stěžovatele, pomíjí, na jakých základech je postaveno žalobní řízení ve správním soudnictví. Je to totiž stěžovatel, kdo měl vylíčit, proč je zásah žalovaného 1) v podobě vydání rozkazu k vyslání na studijní pobyt nezákonný, a tudíž i důvody, proč se náplň studijního pobytu vymyká náplni jeho běžné činnosti. V tomto směru však zůstal stěžovatel značně nekonkrétní. Nelze přitom klást krajskému soudu k tíži, že chybějící argumentaci stěžovatele sám nenahradil. Naopak lze znovu poukázat na skutečnost, že krajský soud vysvětlil, proč nebyl stěžovatel pro vyslání na studijní pobyt nevhodnou osobou.

[50] Není rovněž pravdou, že by krajský soud nevysvětlil, proč byl žalovaný 1) oprávněn vyslat na studijní pobyt ze všech v úvahu přicházejících příslušníků právě stěžovatele. V bodě 103 ve spojení s bodem 112 rozsudku totiž uvedl, že volba konkrétního příslušníka (existuje-li možnost výběru mezi vhodnými příslušníky) je v diskreci příslušného služebního funkcionáře a ten je v ní omezen pouze zákazem diskriminace (k tomu víc dále). NSS se navíc s tímto hodnocením věcně ztotožňuje.

[51] NSS tudíž shrnuje, že žalovaný 1) měl právo vyslat stěžovatele na studijní pobyt, jehož náplní bylo získání lektorských dovedností prostřednictvím účasti na výcviku řadových policistů. Není přitom rozhodné, zda byl stěžovatel mezi jeho podřízenými jediným vhodným adeptem účasti na studijním pobytu.

[52] NSS dále hodnotil, zda rozkaz nebyl vůči stěžovateli nepřiměřený stran doby, na kterou měl být na studijní pobyt vyslán. Ztotožňuje se přitom s krajským soudem v tom, že konec studijního pobytu nemusel být stanoven přesným datem; stanovení konce pobytu v závislosti na splnění cílů pobytu se ostatně nejeví s ohledem na jeho smysl jako nerozumné. Stěžovatel však namítá, že ukončení studijního pobytu nemohlo být vázáno na splnění jeho účelu, neboť ten nebyl žalovaným 1) přezkoumatelně definován a navíc byl konkretizován až dodatečně. Namítá, že krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že účel pobytu byl v jeho průběhu dodatečně konkretizován, nicméně z této skutečnosti nevyvodil žádné závěry a ani blíže nevysvětlil, proč považuje dosavadní sedmiměsíční trvání studijního pobytu za přiměřené.

[53] NSS se s těmito námitkami stěžovatele neztotožňuje. Předně je třeba opětovně poukázat na skutečnost, že zejména ve studijním plánu byly vymezeny cíle, kterých měl stěžovatel v rámci studijního pobytu dosáhnout. Přímo pod výčtem cílů studijního pobytu je ve studijním plánu uvedeno, že konečné splnění cílů budou dokladovat oba garanti studijního pobytu (kpt. Ing. D. a nprap. D.) při jeho ukončení. Ačkoli si lze představit vhodnější formulaci stanovení konce studijního pobytu, smysl tohoto odstavce uvedeného ve studijním plánu je zjevně ten, že konec studijního pobytu je vázán na splnění stanovených cílů. NSS k tomu dodává, že ještě před nástupem na studijní pobyt stěžovatel podal proti rozkazu „odvolání“, na které žalovaný 1) reagoval přípisem ze dne 24. 2. 2025 (tedy rovněž ještě před začátkem studijního pobytu). V tomto přípise (v bodě 3) zcela srozumitelně vysvětlil, že ukončení studijního pobytu je vázáno na splnění jeho cílů, přičemž jejich splnění bude vyplývat ze služebních hodnocení. Stěžovatel tedy jen stěží může argumentovat tím, že nevěděl, za jakých okolností dojde k ukončení studijního pobytu.

[54] Stěžovateli lze přisvědčit, že je-li studijní pobyt stanoven na dobu předem blíže neurčenou, existuje pro příslušné služební funkcionáře jistý prostor k jeho umělému prodlužování. Takový postup by byl samozřejmě nepřípustnou libovůlí. Stěžovatel však v tomto kontextu nenamítá, že by byl jeho studijní pobyt uměle prodlužován, neboť dle jeho názoru nebyl ani nijak vymezen jeho konec. K této námitce se však NSS již vyjádřil v předchozích bodech tohoto rozsudku.

[55] Není důvodná ani stěžovatelova námitka, že krajský soud nevysvětlil, proč považoval délku pobytu v době jeho rozhodování za přiměřenou. Krajský soud se totiž této otázce přezkoumatelně věnoval v bodě 106 svého rozsudku. Poukázal na jednotlivá hodnocení plnění studijního pobytu a charakter cílů, které měl stěžovatel v jeho rámci splnit. Uvedl, že cíle pobytu nebylo realistické naplnit za kratší dobu. Nutno dodat, že stěžovatel na tyto závěry krajského soudu v kasační stížnosti nijak nereaguje, pouze si pokládá řečnickou otázku, zda by byla přiměřenou délkou studijního pobytu doba 5 let, jednalo-li by se o studijní pobyt zaměřený na získání znalostí z oboru práva. Dle názoru NSS se jedná o zcela mimoběžnou úvahu, neboť k žádné obdobně absurdní situaci v nynější věci nedošlo.

[56] Stěžovatel správně poukázal na to, že krajský soud v naraci svého rozsudku uvedl, že v září 2025 byl účel studijního pobytu konkretizován specifičtěji vymezenými úkoly, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí tuto konkretizaci výslovně nezmínil, a to ani ve vztahu k délce studijního pobytu. Stěžovatel přitom ve svém vyjádření zaslaném krajskému soudu po prvním jednání ve věci na konkretizaci cílů výslovně poukázal. NSS je toho názoru, že krajský soud se měl ke konkretizaci náplně studijního pobytu vyjádřit výslovně, neboť pokud by jejím prostřednictvím došlo ke změně účelu pobytu nebo jeho rozšíření, mohlo by dojít k faktickému prodloužení pobytu, a tudíž by vyvstala otázka, zda byla tato změna studijního pobytu v celkovém kontextu přiměřeným krokem. NSS však zároveň naznal, že toto dílčí pochybení nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu jako celku (srov. judikaturu v závěru bodu [28] výše). Z rozsudku totiž vyplývá, že krajský soud považoval zmíněnou konkretizaci za toliko podrobnější vymezení dříve rámcově stanovených cílů studijního pobytu, nikoli za změnu účelu pobytu. Krajský soud totiž naznal, že stěžovatelův studijní pobyt měl přímou souvislost s výcvikem reakcí na situace AMOK, přičemž z obsahu konkretizace vyplývá, že se týkala právě bližších metodických postupů při těchto situacích. Krajský soud se rovněž věnoval průběžným hodnocením studijního pobytu, přičemž výslovně hodnotil i to ze dne 31. 10. 2025, které bylo vydáno až po konkretizaci. Namítal-li stěžovatel v řízení před krajským soudem, že účel jeho studijního pobytu byl definován právě až konkretizací, neodpovídá to krajským soudem zohledněným hodnocením, z nichž vyplývá, že již předtím stěžovatel prováděl konkrétní činnosti spadající do materie vymezené studijním plánem.

[57] Krajský soud stěžovateli rovněž vysvětlil, že nepříjemné důsledky, které pro něj vyslání na studijní pobyt mělo, by nastaly u každého příslušníka v jeho pozici, což však studijní pobyt nečiní nepřiměřeným (a to ani co se týče jeho délky). NSS se s tímto hodnocením ztotožňuje. Skutečnost, že se vyslání na studijní pobyt, případně jeho délka, negativně projevily ve sféře stěžovatele, sama o sobě nevypovídá nic o zákonnosti rozkazu. Ta se totiž odvíjí od toho, zda při jeho vydání služební funkcionář nepřekročil mantinely své pravomoci, nikoli od praktických důsledků, které rozkaz měl pro podřízeného příslušníka.

[58] Jelikož NSS naznal, že způsob stanovení doby studijního pobytu, ani doba jeho trvání ke dni rozhodování krajského soudu nezakládá nezákonnost zásahu, přistoupil k posouzení, zda nebylo vyslání stěžovatele na studijní pobyt diskriminací ze strany žalovaného 1). Stěžovatel namítá, že v nynější věci mělo dojít k obrácení důkazního břemene, a měl to být tudíž žalovaný 1), kdo měl prokazovat, že k diskriminaci nedošlo.

[59] NSS předem poukazuje na to, že právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace, které se uplatní ve služebních vztazích (§ 77 zákona o služebním poměru), nelze považovat za synonyma, jak je v kasační stížnosti používá stěžovatel a místy v napadeném rozsudku též krajský soud (v tomto ohledu je třeba jeho závěry upřesnit). Jedná se o odlišné pojmy, které sice spolu úzce souvisí a mohou se do určité míry překrývat, ovšem právě v souvislosti s námitkou poukazující na rozložení důkazního břemene je nezbytné je důsledně odlišovat.

[60] Právo na rovné zacházení je upraveno v § 77 odst. 8 zákona o služebním poměru, podle nějž bezpečnostní sbor je při vytváření podmínek výkonu služby povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi příslušníky, zejména pokud jde o odbornou přípravu a dosažení služebního postupu, odměňování, jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty. Za nerovné zacházení se nepovažuje postup podle odstavce 7, tedy pokud k nerovnému zacházení s příslušníky dochází z věcného důvodu spočívajícího v předpokladech nebo požadavcích na výkon služby, které jsou pro výkon této služby nezbytné, nebo zvláštní povaze služby, kterou má příslušník vykonávat; účel sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Porušení práva na rovné zacházení tedy není spojeno s naplněním tzv. diskriminačního důvodu. Právně nedefinované pojmy šikana či nátlak užívané stěžovatelem mohou představovat porušení práva na rovné zacházení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020).

[61] Základem právního pojmu diskriminace je to, že nerovné zacházení s příslušníky je motivováno některým z důvodů vymezených zákonem (tzv. diskriminační důvod). Podle § 77 odst. 2 zákona o služebním poměru patří mezi diskriminační důvody, jejichž výčet je uzavřený, pohlaví, sexuální orientace, jazyk, náboženské vyznání nebo víra, politické nebo jiné smýšlení, členství v odborových organizacích a jiných sdruženích, majetek, rod, rasa, barva pleti, národnost, etnický nebo sociální původ, věk, těhotenství a mateřství, manželský a rodinný stav, povinnosti k rodině.

[62] Tzv. obrácené důkazní břemeno se uplatní pouze ve vztahu k tvrzení o diskriminaci, jak vyplývá z § 180 odst. 3 zákona o služebním poměru, jenž se užije v případech, kdy je vedeno řízení ve věcech služebního poměru (což však není případ vydání rozkazu k vyslání na studijní pobyt), a dále z § 133a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jenž se použije v soudním řízení správním přiměřeně na základě § 64 s. ř. s.

[63] Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že byl diskriminován, a domáhá se toho, aby opak prokazoval žalovaný, nespojuje své tvrzení s žádným z diskriminačních důvodů, ať již upravených v § 77 odst. 2 či § 180 odst. 3 zákona o služebním poměru nebo v § 133a odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel například netvrdil, že je členem odborové organizace, byť je zřejmé, že podmínky na pracovišti s odborovou organizací konzultoval a účastnil se jednání zástupce odborové organizace s vedením krajského ředitelství policie, a že by žalovaný zásah byl motivován právě eventuálním členstvím v odborové organizaci (k potřebě přednést v řízení hájitelné tvrzení o uplatnění diskriminačního důvodu viz rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2020, č. j. 4 Ads 423/2019-70, č. 4088/2020 Sb. NSS). Přítomnost některého z diskriminačních důvodů nevyšla najevo ani dokazováním provedeným krajským soudem.

[64] Stěžovatel svá tvrzení o diskriminačním jednání opíral hlavně o změnu atmosféry a poměrů na pracovišti, dále o skutečnost, že jako jediný byl převeden na stálou dozorčí službu, a o tvrzení, že k ustanovení pracovní skupiny AMOK a k vyslání na studijní pobyt došlo v době, kdy kulminoval nátlak na jeho odchod z jednotky. Vzhledem k absenci tvrzení o naplnění některého ze zákonem vymezených diskriminačních důvodů lze tyto skutečnosti poměřovat pouze tím, zda nedošlo k porušení práva na rovné zacházení. Důkazní břemeno v soudním řízení však tížilo stěžovatele. Pokud by jej stěžovatel unesl, bylo na žalovaných, aby případně prokázaly, že nerovné zacházení je podloženo věcným důvodem sledujícím oprávněný a přiměřený zájem.

[65] NSS se však ztotožňuje s krajským soudem v tom, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by vyslání stěžovatele na studijní pobyt představovalo nerovné zacházení, které by nebylo opřeno o legitimní a přiměřené důvody. Z výpovědí svědků, jejichž výslech navrhl sám stěžovatel, není patrné, že by si kdokoliv z nich byl vědom snah o nátlak na stěžovatele ze strany jeho nadřízených, kteří se podíleli na jeho vyslání na studijní pobyt. Je pravdou, že vztahy ostatních příslušníků vůči stěžovateli pravděpodobně v důsledku jeho angažovanosti při řešení služebních záležitostí s vedením krajského ředitelství policie skutečně ochladly, o čemž vypovídá obsah komunikace v aplikaci WhatsApp i svědecké výpovědi. NSS však souhlasí s krajským soudem v tom, že nebyla prokázána žádná antipatie vůči stěžovateli ze strany mjr. Ing. S., který vypracoval návrh na vyslání stěžovatele na studijní pobyt, žalovaného 1), který vydal rozkaz, mjr. Mgr. P., který s návrhem souhlasil a schválil studijní plán, jakož ani ze strany ředitele krajského ředitelství, který s návrhem rovněž vyslovil souhlas. NSS připomíná, že stěžovatel měl možnost navrhnout v řízení před krajským soudem výslech právě těchto příslušníků, kteří by nejlépe mohli osvětlit důvody vyslání stěžovatele na studijní pobyt a svůj osobní vztah ke stěžovateli, ten však této možnosti nevyužil, přestože jejich postoj vůči stěžovateli byl z hlediska prokázání tvrzení o nátlaku rozhodující.

[66] Stěžovatel ani nijak neprokázal, že by k ustavení pracovní skupiny AMOK došlo za účelem umocnění nátlaku na jeho odchod od zásahové jednotky. K takovému závěru neexistuje ve spise či provedeném dokazování žádná opora. Naopak ze závěrů pracovní skupiny vyplývá, že motivem pro její ustavení byla neuspokojivá úroveň připravenosti řadových policistů na situace typu AMOK, přičemž doporučení k vyslání příslušníka zásahové či pohotovostní jednotky na studijní pobyt bylo jen jedním z jejích dílčích výstupů. To, že pracovní skupina AMOK nebyla zřízena bezprostředně po útoku aktivního střelce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v prosinci 2023 a že se tak čistě z hlediska chronologického stalo až poté, co se stěžovatel pokusil s ředitelem krajského ředitelství policie projednat své požadavky týkající se podmínek výkonu služby, neznamená, že by důvodem zřízení pracovní komise bylo právě stěžovatelovo jednání a vyslání stěžovatele na studijní pobyt hlavním účelem její činnosti. Z listin, jimiž provedl krajský soud důkaz, vyplývá, že pracovní komise byla zřízena ke zlepšení neuspokojivých výsledků provedených cvičení ke zvládání situací AMOK.

[67] Konečně ani to, že stěžovatel byl dle svých slov nedobrovolně přeřazen do stálé dozorčí služby, nijak nesvědčí o tom, že byl na něj vyvíjen nátlak, který vygradoval jeho vysláním na studijní pobyt. V prvé řadě nelze považovat za prokázané stěžovatelovo tvrzení, že vykonával stálou dozorčí službu nedobrovolně (k tomu viz vyjádření ombudsmana Policie České republiky ze dne 25. 9. 2025, podle nějž měl stěžovatel zájem konat právě 24hodinové služby, které se v daném období držely jen na pozici dozorčí služby). Jak správně uvedl krajský soud, stěžovatel měl možnost postupovat dle § 46 odst. 2 zákona o služebním poměru, tedy oznámit nezákonnost daného rozkazu vedoucímu příslušníkovi toho, kdo rozkaz vydal, nebo se proti tomuto jednání potenciálně narušujícímu právo na rovné zacházení bránit u soudu. Nic z toho však neučinil a nedoložil ani žádné podání, z nějž by vyplýval jeho nesouhlas se zařazením na stálou dozorčí službu. Zejména je třeba poukázat na to, že NSS ani krajský soud nemohou v této věci posuzovat zákonnost jiného zásahu služebního funkcionáře, jenž nebyl předmětem žaloby. Nadto je třeba poznamenat, že i kdyby bylo stěžovatelovo přeřazení do stálé dozorčí služby porušením práva na rovné zacházení, samo o sobě to nic nedokládá ve vztahu k rozkazu o vyslání stěžovatele na studijní pobyt. Motivace k vydání tohoto rozkazu totiž byla jiná, a to, jak uvedl NSS výše, obecné zlepšení úrovně policejního sboru ve vztahu k situacím AMOK a prohloubení stěžovatelových lektorských dovedností. Jedná se přitom o zcela legitimní důvody účasti příslušníka zásahové jednotky na studijním pobytu.

[68] Je rovněž pravdou, že stěžovatel byl jediným příslušníkem zásahové jednotky, jenž byl vyslán na takový typ studijního pobytu. Z toho však nelze bez dalšího dovozovat, že se jedná o nerovné zacházení, neboť vzhledem k cíli studijního pobytu postačovalo, aby na něj byl vyslán pouze jeden zkušený příslušník zásahové jednotky. V tomto kontextu je zcela pochopitelné, že se stěžovatelem bylo zacházeno odlišně než s jinými příslušníky zásahové jednotky, ovšem stalo se tak z věcně racionálních důvodů, které jsou legitimní a přiměřené.
[69] NSS tudíž uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že by vyslání stěžovatele na studijní pobyt představovalo jeho diskriminaci nebo porušení práva na rovné zacházení (např. z důvodu šikany či nátlaku na stěžovatele).

[70] NSS pouze na okraj dodává, že se nezabýval důvodem zamítnutí žaloby proti žalovanému 2), neboť proti němu nesměřovala žádná kasační námitka.

IV. Závěr a náklady řízení

[71] NSS neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.

[72] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl NSS podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaní měli ve věci plný úspěch, avšak nevznikly jim žádné náklady nad rámec úřední činnosti, a proto jim NSS náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2026

Tomáš Kocourek
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací