2 Azs 293/2019

Plný text

2 Azs 293/2019 - 24
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: F. U., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2019, č. j. OAM-264/ZA-ZA11-VL11-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, č. j. 63 Az 33/2019 – 40,

takto:

I. Žalovanému se ukládá, aby do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, č. j. 63 Az 33/2019 – 40, zajistil strpění žalobcova pobytu na území České republiky.

II. Soud vyzývá žalobce, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnil kasační stížnost o důvody, pro které napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, č. j. 63 Az 33/2019 – 40, a v jakém rozsahu.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zastavil podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“) řízení o žalobcově opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany z důvodu její nepřípustnosti ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona.

[2] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), v níž zároveň žádal o přiznání odkladného účinku. Usnesením ze dne 12. 8. 2019, č. j. 63 Az 33/2019 – 30, krajský soud žalobě odkladný účinek nepřiznal. Shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) krajský soud žalobu zamítl.

[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu (blanketní) kasační stížnost, kterou spojil s návrhem na vydání předběžného opatření.

II. Návrh na vydání předběžného opatření

[4] Stěžovatel v kasační stížnosti předestřel, že si je vědom právního názoru Nejvyššího správního soudu, podle kterého v případě, že krajský soud nepřiznal žalobě odkladný účinek, nelze v řízení o kasační stížnosti odkladným účinkem sistovat účinky správního rozhodnutí; konkrétně odkázal na usnesení ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 142/2018 – 24, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že eliminace nepříznivých důsledků správního rozhodnutí se lze za takové procesní situace domáhat využitím institutu předběžného opatření. Stěžovatel uvedl, že napadené rozhodnutí pro něj má fatální následek nemožnosti legálního setrvání na území České republiky; ohrožuje jej v tom, že další setrvání na území pro něj bude znamenat vyhoštění, případně po nuceném návratu do vlasti vystavení vážné újmě na zdraví a životě. Následkem ztráty možnosti setrvat na území ČR bude též znemožnění jeho účasti v řízení před soudem, nemožnost komunikovat se svým zástupcem a rozvrat jeho soukromého a rodinného života. K tomu citoval z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012, č. j. 4 As 56/2012 – 58, ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 – 24, ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, a ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 Azs 9/2016 - 22. Dále odkázal na usnesení ze dne 30. 5. 2019, č. j. 1 Azs 157/2019 – 29, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval skutkově i právně obdobnou žádostí o vydání předběžného opatření, jíž vyhověl. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud podle § 38 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vydal usnesení: „Ministerstvu vnitra, se sídlem [adresa] aby do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, č. j. 63 Az 33/2019 – 40, zajistilo strpění žalobcova pobytu na území České republiky.“

[5] Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že s návrhem na vydání předběžného opatření nesouhlasí, neboť jej považuje za zcela neopodstatněný. Po posouzení věci jak správním orgánem, tak krajským soudem bylo zjištěno, že stěžovateli žádné reálné ohrožení vážnou újmou v zemi původu či rozvrat soukromého nebo rodinného života ve smyslu zákona o azylu nehrozí. Svým návrhem na vydání předběžného opatření stěžovatel také nepřípustně směšuje řízení o udělení mezinárodní ochrany s řízením týkající se realizace jeho vyhoštění z území České republiky či dokonce řízením trestním. Dle názoru žalovaného nelze na tento případ ani vztáhnout v návrhu zmiňovanou judikaturu, neboť se týká jiného předmětu řízení.

[6] Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření je otázka, zda byly splněny podmínky pro jeho vydání dle § 38 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že „byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“

[7] I v řízení o kasační stížnosti je založena pravomoc Nejvyššího správního soudu pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006  37, publ. pod č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného předběžného opatření musí být dle citovaného usnesení současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení, o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, jeli takového vyjádření potřeba; 5) přípustnost návrhu, tj. neexistence důvodů nepřípustnosti (zejm. § 38 odst. 3 s. ř. s.)“. Tyto podmínky, mimo podmínky č. 5 (která byla zákonem č. 303/2011 Sb. novelizujícím § 38 odst. 3 s. ř. s. odstraněna), jsou aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.

[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 142/2018 – 24, je v této souvislosti třeba upozornit, že v důsledku novely soudního řádu správního provedená zákonem č. 303/2011 Sb. nelze nadále aplikovat judikaturu představovanou v prvé řadě usnesením tohoto soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, publ. pod č. 786/2006 Sb. NSS. Ta totiž vycházela z právního stavu, kdy podle tehdy účinného § 38 odst. 3 s. ř. s. byl návrh na uložení předběžného opatření nepřípustný, pokud bylo možné návrhu na zahájení řízení přiznat odkladný účinek nebo nastával-li tento účinek ze zákona. Vzhledem k tomu, že výše uvedenou novelou byla vzájemná neslučitelnost předběžného opatření a odkladného účinku odstraněna, pozbyla shora uvedená judikaturní praxe své opodstatnění, neboť recentní procesní úprava poskytuje stěžovateli prostředky, jimiž se může domáhat eliminace nepříznivých důsledků plynoucích pro něho z žalobou napadeného správního rozhodnutí.

[9] Podle usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006  37, publ. pod č. 910/2006 Sb. NSS, při rozhodování o předběžném opatření soud „[…] vychází v první řadě z tvrzení navrhovatele a z obsahu spisu, přičemž v případě pochyb o pravdivosti skutkových tvrzení bude zpravidla vhodné vyžádat si vyjádření ostatních účastníků či některých z nich. Není vyloučeno, aby si soud z vlastní iniciativy za účelem řádného posouzení návrhu opatřil další podklady či informace a aby případně i provedl důkazy. Rozhodování o vydání předběžného opatření je rozhodováním pod intenzívním časovým tlakem, neboť ochrana práv formou předběžného opatření má smyslu pouze tehdy, je-li poskytnuta relativně rychle, zpravidla v horizontu dní či maximálně několika málo týdnů. S ohledem na to nebude zpravidla možno skutečnosti, které soud vezme za rozhodné pro posouzení věci, postavit najisto, nýbrž bude nutno v řadě ohledů vycházet pouze ze skutečností účastníky osvědčených (učiněných pravděpodobnými) či jen tvrzených, nebudou-li v rozporu s dalšími informacemi o věci, které soud bude mít k dispozici“.

[10] V tomtéž usnesení se Nejvyšší správní soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace, jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.

[11] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 142/2018 – 24, platí, že „pokud jde o tvrzení stěžovatele, že v případě nuceného opuštění území České republiky by se hájení jeho práv v nyní probíhajícím soudním řízení „stalo zcela iluzorním“, třetí senát si je vědom závěrů, které vyslovil Nejvyšší správní soud ve stěžovatelem odkazovaném usnesení ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 - 24, jakož i v usnesení ze dne 1. 2. 2017, č. j. 5 Azs 4/2017 - 23. Ačkoli v zásadě platí, že i v případě zastoupení advokátem má stěžovatel právo vystupovat v soudním řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny a poskytovat mu potřebnou součinnost, nelze zcela automaticky dovozovat, že při každém nuceném opuštění území České republiky může dojít k újmě na výkonu práva stěžovatele na spravedlivý proces. […] Potřeba fyzické přítomnosti cizince na území České republiky po dobu řízení před správními soudy „musí být opřena o skutkové okolnosti konkrétního případu a o to, co lze v řízení pravděpodobně očekávat za procesní úkony. Významnou roli hrají samozřejmě i poměry cizince a poměry v zemi jeho původu. Jinak řečeno, lzeli očekávat, že cizinec ve věci po dobu řízení před správními soudy nebude muset osobně nic činit a současně lze zajistit přiměřeně efektivní a rychlou komunikaci cizince a jeho zástupce, má-li jej, i na dálku, není osobní přítomnost cizince na území ČR po dobu soudního řízení zásadně potřeba.“

[12] V posuzovaném případě stěžovatel splnil základní podmínky, jak je vymezil soud v citovaném usnesení. Návrh na vydání předběžného opatření podal stěžovatel společně s kasační stížností (podmínky 1 a 2) a k návrhu se vyjádřil též žalovaný (podmínka 4). Soud se proto dále zabýval otázkou tvrzené hrozící vážné újmy, pro kterou by měl upravit zatímně stěžovatelovy poměry (podmínka 3). Stěžovatel tvrdí, že v důsledku napadeného rozhodnutí žalovaného nebude moci legálně pobývat na území České republiky a bude mu znemožněna účast v řízení před soudem. V nyní souzené věci jde o rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu pro její nepřípustnost; ačkoliv tedy nejde o věc správního vyhoštění, stěžovatel může být v důsledku přímých právních účinků vyplývajících z pravomocného rozhodnutí žalovaného nucen opustit území České republiky a vycestovat zpět do země původu. Nachází se proto v obdobném postavení jako stěžovatel, který brojí proti rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, či stěžovatelem citované usnesení ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 – 24). Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že je-li přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá již ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. Vyhošťovanému cizinci je tedy obvykle zachována možnost setrvat na území České republiky i po dobu probíhajícího řízení o jeho kasační stížnosti, neboť pro případ, že by byl se svou kasační stížností úspěšný, nelze vyloučit příčinnou souvislost mezi důsledky realizace rozhodnutí o vyhoštění a možným vznikem bezprávné újmy. Takovou újmu lze zásadně považovat za velmi výrazně zasahující právní sféru cizince (stěžovatele), často i s nevratnými důsledky (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25).

[13] Nenařízením předběžného opatření by v případě stěžovatelova vycestování z České republiky stěžovateli vznikla újma spočívající zejména ve faktické ztrátě možnosti vystupovat v řízení osobně, tedy řádně konzumovat své ústavní právo na spravedlivý proces. V tomto konkrétním případě přitom pro výkon stěžovatelova práva na spravedlivý proces může být jeho přítomnost v České republice až do skončení řízení o kasační stížnosti nezbytná. Ačkoli je stěžovatel v řízení o kasační stížnosti povinně zastoupen advokátem, nelze opomenout, že součástí práva na spravedlivý proces je také právo vystupovat osobně v řízení, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny, poskytovat mu potřebnou součinnost atd. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 6 Azs 66/2017 – 32, či ze dne 23. 5. 2019, č. j. 5 Azs 99/2019 - 24). V případě stěžovateli hrozícího vycestování zpět do země původu nelze vyloučit, že by efektivní výkon zmiňovaných práv pro něj mohl být v důsledku tohoto přemístění komplikovaný, zvláště pak za situace, kdy mu soud výrokem II. tohoto usnesení zároveň uložil, aby ve lhůtě jednoho měsíce od jeho doručení doplnil svou blanketní kasační stížnost, což může jen stěží učinit jinak, než právě ve spolupráci s ustanoveným zástupcem. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky pro vydání předběžného opatření dle § 38 s. ř. s., pročež zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno shora. Obdobně ostatně rozhodl Nejvyšší správní soud již v usneseních ze dne 30. 5. 2019, č. j. 1 Azs 157/2019 – 29 a ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 294/2019 – 18.

[14] Účinky omezení založeného předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí o předmětné kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud k tomu však dodává, že vydáním předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé.

[15] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 61 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

III. Odstranění vad kasační stížnosti

[16] Podle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí stěžovatel v kasační stížnosti uvést, z jakého důvodu a v jakém rozsahu napadá rozsudek krajského soudu. Kasační stížnost lze podat toliko z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Formulace konkrétních důvodů (kasačních námitek) je nezbytným předpokladem perfektní kasační stížnosti, neboť stěžovatel prostřednictvím námitek vymezí okruh přezkumu rozhodnutí krajského soudu ze strany Nejvyššího správního soudu, který je uplatněnými důvody vázán (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost, jež neobsahuje žádné námitky, nelze ve svém důsledku projednat.

[17] K formulaci žalobních bodů se podrobně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, v němž mj. uvedl: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§ 102 s. ř. s.).

[18] Stěžovatelova kasační stížnost neobsahuje žádné dostatečně konkrétní kasační námitky (důvody kasační stížnosti), pročež nesplňuje všechny náležitosti podle § 106 odst. 1 s. ř. s. V takovém případě je povinností soudu vyzvat stěžovatele k odstranění nedostatků kasační stížnosti spočívajících v absenci jejích důvodů. Stěžovatel je povinen kasační stížnost ohledně těchto náležitostí doplnit ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení (§ 106 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Nevyhoví-li stěžovatel výzvě k odstranění vad kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce dle výroku II. tohoto usnesení, v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, a soud kasační stížnost odmítne (§ 37 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 13. listopadu 2019

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Plný text

2 Azs 293/2019 - 43
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: F. U., zastoupený Mgr. L. B., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2019, č. j. OAM-264/ZA-ZA11-VL11-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, č. j. 63 Az 33/2019 – 40,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. L. B., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování ve výši 5250 Kč, která bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] V záhlaví označeným rozhodnutím zastavil žalovaný řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalovaný shledal opakovanou žádost žalobce o mezinárodní ochranu nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť neobsahovala žádné nové azylově relevantní okolnosti, které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany (dále jen „napadené rozhodnutí“).

[2] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu proti napadenému rozhodnutí. Neztotožnil se s jedinou žalobní argumentací žalobce, podle níž žalovaný neprovedl dostatečné vzájemné srovnání situace v zemi původu v době podání jeho předcházející žádosti o mezinárodní ochranu a v době vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud na podkladě zjištění, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl podklady, ze kterých vycházel při vyhodnocení politické a bezpečnostní situace v zemi původu žalobce, uzavřel, že ačkoliv se v napadeném rozhodnutí výslovně nevyjádřil ohledně hodnocení změny bezpečnostní situace v Moldavské republice, tento svůj závěr zahrnul do celkového zhodnocení na straně 5 napadeného rozhodnutí. Krajský soud k tomu blíže uvedl, že z informací o zemi původu, které žalovaný v projednávaném případě druhé žádosti o mezinárodní ochranu použil jako podklad pro rozhodnutí, byl zjištěn skutkový stav dostatečně a nevyplynula z nich žádná změna okolností, ke které by byl žalovaný povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Na podporu svého závěru odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 Azs 181/2018 - 45, ze dne 16. 1. 2019, č. j. 4 Azs 319/2018 - 38, a ze dne 27. 6. 2019, č. j. 6 Azs 15/2019 - 26.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V ní namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda se žalovaný dostatečně zabýval tím, zda došlo v zemi původu stěžovatele ke změně situace, která by mohla mít vliv na posouzení jeho opakované žádosti o mezinárodní ochranu. To představuje pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, a je důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. Napadené rozhodnutí nemůže dle stěžovatele obstát pro absenci výslovného vyjádření se k eventuálním změnám v zemi původu, které by mohly založit opodstatněnost nové žádosti. Pouze tímto způsobem lze dle stěžovatele vyloučit eventuální hrozbu pronásledování nebo vážné újmy pramenící např. z nově vypuknuvšího válečného konfliktu nebo přírodní katastrofy, a to zvlášť v případě, kdy stěžovatel argumentuje konkrétními okolnostmi, které mohou souviset se změnami v zemi původu (tj. hrozbami ze strany policie). Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby zrušil rozsudek krajského soudu i napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel měl možnost okolnosti, které uváděl až po podání opakované žádosti o mezinárodní ochranu uvést již při rozhodování o jeho předcházející žádosti, jelikož mu byly již tehdy známy. V předcházejícím řízení stěžovatel uvedl, že ani neví, zda vlastně azyl chce a že si žádost podal jen proto, aby získal čas na vyřízení rumunských dokladů. Žalovaný považuje stěžovatelovu argumentaci, podle níž nesdělil nově uváděné okolnosti již v předcházejícím řízení, jelikož si myslel, že je to již zapomenuto, za nevěrohodnou. Stěžovatel svá tvrzení ničím nepodložil, ačkoli to avizoval a byla mu k tomu poskytnuta adekvátní lhůta.

[5] Ohledně kasační argumentace nedostatečného zdůvodnění, zda došlo v Moldávii ke změně situace, která by mohla mít vliv na posouzení stěžovatelovy opakované žádosti, žalovaný podotýká, že vycházel z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ve správním spise. Stěžovatel měl možnost se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k jejich obsahu, ale neučinil tak. Stěžovatel neuvedl, v jakém směru mělo dojít ke změně situace v zemi původu, kterou žalovaný nezohlednil.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel [§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou její přijatelnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle § 104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.

[8] Podle § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.

[9] Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

[10] Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, pokud žadatel neuvede nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska mezinárodní ochrany, které nemohl uplatnit v předchozí žádosti, nebo pokud se situace v jeho zemi původu nezměnila takovým způsobem, že by to mohlo zakládat opodstatněnost nové žádosti.

[11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že k problematice opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu existuje poměrně bohatá judikatura (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74).

[12] Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, uvedl, že „odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ (shodně argumentoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 18. 12. 2013, č. j. 3 Azs 21/2013 – 118).

[13] Stěžovatel poprvé požádal o mezinárodní ochranu dne 31. 5. 2017 a žalovaný tuto první žádost stěžovatele dne 11. 10. 2018 zamítl. V tomto předchozím řízení vycházel žalovaný ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Moldávii z informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 123368/2013-LPTP ze dne 3. 1. 2013, ze zprávy organizace Freedom House Svoboda ve světě 2016 – Moldavsko ze dne 27. 1. 2016, z výroční zprávy organizace Amnesty International 2018 ze dne 22. 2. 2018, ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Moldavsku ze dne 20. 4. 2018 a z informace oddělení zahraničních a evropských záležitostí odboru azylové a migrační politiky MV ČR Moldavsko – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 20. 6. 2018, jak je zřejmé i ze správního spisu vedeného v nyní projednávané věci.

[14] V nyní posuzovaném případě odůvodnil žalovaný svůj postup při vyhodnocování okolností uváděných stěžovatelem následovně. Na straně 3 napadeného rozhodnutí uvedl žalovaný, že vycházel především ze stěžovatelovy výpovědi „a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Moldavsku. Konkrétně vycházel z Informace MZV ČR č. j. 107328/2017-LPTP ze dne 8. 9. 2017 a z informace OAMP: Moldavsko – Bezpečnostní a politická situace v zemi, stav červen 2018, ze dne 20. 6. 2018.“ Ze správního spisu je zřejmé, že uvedené části odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídají i podklady obsažené ve správním spise na číslech listu 15 a 16.

[15] Na straně 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí pak žalovaný dospěl k závěru, že neshledal důvody pro opakované posuzování žádosti stěžovatele, neboť mimo jiné (zvýraznění doplněno) „neuvedl žádnou novou skutečnost, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu žadatele o udělení mezinárodní ochrany z vlasti a obav z návratu do vlasti.“

[16] Jak správně podotkl krajský soud, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil podklady, z nichž vycházel při úvahách ohledně možné změny politické a bezpečnostní situace v zemi původu stěžovatele. Jejich hodnocení se promítlo do závěru o tom, že nebylo namístě opětovné vážení důvodnosti žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Stěžovatel měl zachovánu reálnou možnost se s těmito podklady seznámit, navrhnout jejich doplnění či vyjádřit se k jejich obsahu, což však neučinil. Lze proto uzavřít, že při nedostatku konkrétních tvrzení o relevantních změnách v zemi původu v období necelých osmi měsíců od rozhodnutí o první žádosti o mezinárodní ochranu ustálená (a v napadeném rozsudku korektně citovaná) judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou oporu závěru krajského soudu o nedůvodnosti žalobní námitky o nedostatečném posouzení možných změn v zemi původu stěžovatele (zejm. rozsudky ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 Azs 181/2018 - 45, či ze dne 16. 1. 2019, č. j. 4 Azs 319/2018 - 38). Akcentoval-li stěžovatel to, že uváděl konkrétní nové skutečnosti, které mohou souviset se změnami v zemi původu (ohrožení ze strany policie), pak je třeba připomenout, že tato skutková tvrzení označil žalovaný ve svém rozhodnutí za nevěrohodná, lživá a účelová, a proti tomuto hodnocení se stěžovatel v žalobě nijak neohradil.

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.

[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

[19] Stěžovateli byl výrokem I. usnesení krajského soudu ze dne 3. 7. 2019, č. j. 63 Az 33/2019 – 15, ustanoven zástupcem Mgr. L. B., advokát, jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za dva úkony právní služby – doplnění kasační stížnosti podané jako blanketní [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a za návrh na předběžné opatření [§ 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu].

[20] Za doplnění kasační stížnosti zástupci stěžovatele náleží 3100 Kč [§ 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Za návrh na vydání předběžného opatření mu náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny z 3100 Kč, tj. 1550 Kč [§ 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu]. Vedle toho má zástupce stěžovatele právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 600 Kč. Zástupce stěžovatele není plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce činí částku ve výši 5250 Kč [1550 Kč + 3100 Kč + (2 x 300 Kč)]. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. února 2020

JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu