Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

21 Ads 73/2026

Téma · generováno AISplatnost mzdových nároků při ochraně zaměstnanců

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 13. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: RYCHLÝ TomášECLI:CZ:NSS:2026:21.Ads.73.2026.41
Další údaje
Předmět řízení: Zaměstnanost

Shrnutí · generováno AI

Zaměstnankyně žádala o vyplacení neuhrazené mzdy, jejíž část při podání žádosti ještě nebyla splatná, ale splatnou se stala před rozhodnutím Úřadu práce. Nejvyšší správní soud potvrdil, že úřad musí splatnost hodnotit ke dni svého rozhodnutí, a kasační stížnost ministerstva zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podmínka splatnosti mzdových nároků podle § 5 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb. se posuzuje podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí o žádosti, nikoli ke dni jejího podání. Stane-li se nárok splatným před rozhodnutím Úřadu práce, nelze žádost zamítnout podle § 9 odst. 6 téhož zákona jen proto, že při podání ještě splatný nebyl. Zákon správnímu orgánu neukládá vyčkávat na budoucí splatnost nároku.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Rozhodné je pouze to, že pokud by nároky nebyly splatné ke dni rozhodnutí, nesplňovaly by zákonnou podmínku splatnosti a úřad práce by je nemohl žadateli přiznat. V nynější věci však splatnost nároků nesporně nastala již přede dnem rozhodnutí Úřadu práce.
    Zobrazit v textu
  • Úřad práce rozhodne v zákonné lhůtě podle skutkového a právního stavu, který existuje v době vydání rozhodnutí; bude-li nárok již splatný, tuto skutečnost zohlední. V opačném případě žádost zamítne podle § 9 odst. 6 zákona o ochraně zaměstnanců.
    Zobrazit v textu
  • Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že správní orgány jsou povinny posuzovat podmínku splatnosti mzdových nároků dle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání rozhodnutí o žádosti, nikoli ke dni podání žádosti. Stal-li se nárok splatným před vydáním rozhodnutí úřadu práce, nelze žádost zamítnout podle § 9 odst. 6 zákona o ochraně zaměstnanců pouze proto, že nárok nebyl splatný již při jejím podání.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: H. G., zastoupená Mgr. Tomášem Perglem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2026, č. j. 8 Ad 13/2025 –35,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 12 270 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta Tomáše Pergla, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 7. 2025, č. j. MPSV-2025/132196-422/1 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ze dne 15. 5. 2025, č. j. 840489/25/AB (dále jen „rozhodnutí Úřadu práce“), kterým Úřad práce České republiky – Krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „Úřad práce“) podle § 9 odst. 6 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů (dále též „zákon o ochraně zaměstnanců“), zamítl žádost žalobkyně o uspokojení mzdových nároků nevyplacených zaměstnavatelem. Žalobkyně konkrétně žádala o uspokojení mzdových nároků za únor 2025 ve výši 37 015 Kč a za březen 2025 ve výši 113 257 Kč. Správní orgán žalobkyni přiznal mzdový nárok za únor 2025 ve výši 13 918 Kč, mzdový nárok za měsíc březen 2025 byl žalobkyni zamítnut, neboť v době podání žádosti nebyl splatný, tj. nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uplatnění. V nyní projednávané věci je předmětem sporu, zda se splatnost mzdových nároků posuzuje k datu podání žádosti, či k datu vydání správního rozhodnutí.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[3] Dle městského soudu žalovaný pochybil, pokud mzdový nárok za měsíc březen zamítl s odůvodněním, že v době podání žádosti tento nárok nebyl ještě splatný. Podle městského soudu postačovalo, že tento nárok byl splatný ke dni rozhodnutí Úřadu práce (jak je vymezeno výše). Pro správní orgány je totiž rozhodný skutkový a právní stav existující v době vydání rozhodnutí, nikoliv v době zahájení řízení. Splatnost mzdového nároku za březen 2025 nastala podle výplatního termínu nejpozději dne 16. 4. 2025 (žalobkyně v žalobě namítala dřívější datum, přičemž tímto žalobním bodem se městský soud z důvodu vyslovených závěrů dále nezabýval – pozn. NSS), tedy dříve, než bylo vydáno rozhodnutí Úřadu práce.

[4] Proti rozsudku městského soudu podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[5] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že městský soud otázku splatnosti mzdového nároku za měsíc březen 2025 posoudil pouhým odkazem na obecnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, aniž by jednotlivá ustanovení zákona o ochraně zaměstnanců podrobil jazykovému a teleologickému výkladu. Stěžovatel považuje napadený rozsudek rovněž za nepřezkoumatelný, neboť z něj nevyplývá, proč dospěl k závěrům v něm uvedeným a proč ostatní ustanovení zákona o ochraně zaměstnanců zůstala městským soudem nepovšimnuta.

[6] Z jazykového výkladu ustanovení § 5 odst. 1 zákona o ochraně zaměstnanců dle stěžovatele vyplývá, že zaměstnanec může uplatnit mzdové nároky nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce rozhodného období. Dle názoru stěžovatele proto nelze vycházet pouze z „obecných závěrů správních soudů“, ale naopak z jasného znění dotčeného ustanovení, jež „v žádném případě nedává pochybnost, co zákonodárce zamýšlel“. Stěžovatel následně odkazuje na další ustanovení zákona, které dle jeho názoru potvrzují, že podmínka splatnosti mzdového nároku prostupuje celý tento zákon. Z hlediska teleologického výkladu nespatřuje důvod, proč by měl úřad práce neprodleně po obdržení žádosti vyzývat zaměstnavatele k vykázání dlužných mezd, pokud zatím neexistuje povinnost zaměstnavatele tyto mzdy vyplatit. Městský soud dle stěžovatele ve svém důsledku sděluje, že úřad práce má přijmout všechny žádosti o uspokojení dlužných mzdových nároků, které jsou před splatností, a čekat na jejich splatnost, což dle stěžovatele není v souladu se speciálními lhůtami k vydání rozhodnutí/oznámení ve věci, případně s obecnými lhůtami dle správního řádu pro vydání rozhodnutí. Přijetí tohoto závěru městský soud neodůvodňuje a pouze se „omezuje na konstatování, že je to tak, protože to tak je“.

[7] Umožnění podání žádostí před splatností mzdového nároku a nutnost akceptovat tyto žádosti by dle stěžovatele naopak vedlo k zatížení úřadu práce, který by musel posuzovat nesplatné mzdové nároky, čekat na jejich splatnost, opakovaně vyzývat insolvenčního správce či zaměstnavatele ke sdělení, zda po okamžiku splatnosti mzdy vyplatil či nikoliv, přičemž by to v konečném důsledku bylo v neprospěch zaměstnanců.

[8] Stěžovatel v kasační stížnosti dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5865/2016, dle něhož zaměstnanec nemusí vyčkávat na splatnost všech mzdových nároků, které chce uplatnit, ale může je uplatňovat postupně, jakmile se jednotlivě stanou splatnými. Stěžovatel tak dovozuje podmínku splatnosti mzdových nároků v době podání žádosti ze zákona i z judikatury Nejvyššího soudu. Nezákonnost napadeného rozsudku městského soudu proto spatřuje v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu, z něhož lze dovodit, že lze na úřadu práce uplatňovat, byť jednotlivě po měsíci, pouze splatné mzdové nároky.

[9] V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že splatnost mzdového nároku je dle zákona o ochraně zaměstnanců podmínkou podání žádosti, stejně jako je podmínkou pro vyhovění žádosti platební neschopnost zaměstnavatele ke dni podání žádosti a vznik mzdových nároků v rozhodném období.

[10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvádí, že napadený rozsudek je dostatečně a podrobně odůvodněn. Městský soud své závěry opřel o judikaturu Nejvyššího správního soudu a uvedl, že zásada rozhodování podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání rozhodnutí je pro správní orgány závazná i v řízeních vedených dle zákona o ochraně zaměstnanců. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu dle žalobkyně představuje dostačující odůvodnění, neboť vychází z jeho závěrů.

[11] K výkladu ustanovení zákona o ochraně zaměstnanců žalobkyně upozorňuje, že z hlediska zjištění obsahu právní normy není právně významný pouze jazykový výklad, nýbrž také smysl a účel aplikované normy ve vztahu k jejímu zakotvení v právním řádu. Zamítání žádostí z důvodu nesplatných mzdových nároků v době podání žádosti za situace, kdy v době rozhodování správního orgánu tyto nároky již splatné jsou, směřuje proti požadavku jednoduchosti a rychlosti zákonem upravených postupů řešení situací zaměstnanců, jímž nebyla vyplacena mzda. Tento závěr dle žalobkyně vede k oslabení ochrany zaměstnanců a sleduje ryze formální důvody, čímž směřuje proti samotnému účelu zákona.

[12] Dle žalobkyně tak stěžovatelův výklad přenáší na zaměstnance břemeno správného určení splatnosti mzdových nároků pod sankcí jejich zamítnutí či oddálení uspokojení těchto nároků. Přitom určení splatnosti nemusí být jednoznačné, jak dokládá i nynější věc, v níž se žalobkyně a žalovaný rozcházejí v názoru na okamžik splatnosti mzdového nároku za březen 2025. Takový výklad proto dle žalobkyně komplikuje uplatnění nároků zaměstnanců a je v rozporu s požadavkem jednoduchého a srozumitelného postupu při jejich uspokojení, jež vyplývá z důvodové zprávy zákona o ochraně zaměstnanců.

[13] Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že uplatnění zásady o rozhodném skutkovém a právním stavu v době vydání rozhodnutí může mít zásadní negativní dopad do činnosti správních orgánů. Zdůraznila, že správní orgán musí v okamžiku vydání rozhodnutí vždy zkoumat, zda stále trvají zákonné předpoklady pro jejich uplatnění, zejména zda trvá insolvence zaměstnavatele a zda uplatněné mzdové nároky nebyly uspokojeny ani následně od okamžiku zahájení správního řízení. Požadavek, aby správní orgán rozhodoval na základě skutkového a právního stavu existujícího v době vydání jeho rozhodnutí, nikoliv v době zahájení řízení, na správní orgán proto neklade dodatečné nároky.

[14] Konečně žalobkyně uvádí, že stěžovatel nepřesně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5865/2016, neboť ten se otázkou rozhodnou pro nyní projednávanou věc nezabýval. Nejvyšší soud zde neřešil okamžik, k němuž se posuzuje splatnost mzdových nároků uplatněných v žádosti, ani přípustnost zahrnutí dosud nesplatných nároků do žádosti. Pouze posuzoval, zda zaměstnanec může své mzdové nároky uplatňovat postupně prostřednictvím více žádostí. Z pasáže citované stěžovatelem proto nelze dovodit povinnost zaměstnance vyčkat s podáním žádosti až do splatnosti uplatňovaných nároků.

[15] Stěžovatel na vyjádření žalobkyně reagoval replikou, v níž uvádí, že žalobkyně opomíjí dvě zásadní skutečnosti. Zaprvé, splatnost mzdového nároku představuje hmotněprávní podmínku stanovenou zákonem o ochraně zaměstnanců, která musí být splněna již ke dni podání žádosti obdobně jako podmínka platební neschopnosti zaměstnavatele. Výklad zastávaný žalobkyní by podle stěžovatele vedl k tomu, že by ke dni podání žádosti nemusela být splněna ani podmínka zahájení insolvenčního řízení se zaměstnavatelem. Druhou skutečnost, jež žalobkyně dle stěžovatele opomíjí, je, že žalobkyně byla dle předmětného zákona uspokojena a na svých právech nebyla nijak zkrácena.

[16] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. jedná pověřená osoba s příslušným vysokoškolským právnickým vzděláním. Napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

[17] Kasační stížnost není důvodná.

[18] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení kasační námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Případnou nepřezkoumatelností rozsudku je ostatně povinen se podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, a to i bez námitky stěžovatele. Vlastní přezkum rozsudku je pak možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází z důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje.

[19] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí. Vypořádal se také s klíčovou žalobní námitkou, tj. rozhodným okamžikem pro posouzení splatnosti mzdových nároků. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, který spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že městský soud pouze odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011-79, a ze dne 18. 1. 2018, č. j. 1 Azs 397/2017-31 (všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud městský soud vycházel ze závěrů konstantní judikatury formulující obecnou zásadu rozhodování správních orgánů podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání rozhodnutí a tyto závěry považoval za plně použitelné i v nyní projednávané věci, nebyl povinen jejich obsah podrobně reprodukovat vlastními slovy. To platí tím spíše, jedná-li se o obecně přijímanou zásadu správního řízení, která se standardně uplatňuje při rozhodování správních orgánů v prvním stupni. Z napadeného rozhodnutí městského soudu je zřejmé, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o pochybení správních orgánů; splatnost březnového nároku nastala dle městského soudu nejpozději 16. 4. 2025, tedy o necelý měsíc dříve, než Úřad práce vydal své rozhodnutí.

[20] Kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán. Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval otázkou právního hodnocení věci městským soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]

[21] Dle ustanovení § 5 odst. 1 věty první zákona o ochraně zaměstnanců může zaměstnanec mzdové nároky uplatnit nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce rozhodného období.

[22] Dle § 9 odst. 6 zákona o ochraně zaměstnanců není-li splněna některá ze zákonných podmínek pro uplatnění mzdových nároků, Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce žádost zamítne.

[23] Stěžovatel má za to, že na základě jazykového a teleologického výkladu ustanovení zákona o ochraně zaměstnanců lze dospět k závěru, že mzdové nároky musejí být v době podání žádosti o jejich uspokojení již splatné. Tomuto názoru stěžovatele však nelze přisvědčit.

[24] Městský soud ve svém rozsudku stěžovateli správně vysvětlil, že (nestanoví-li zvláštní zákon jinak – pozn. NSS) správní orgán (včetně orgánu odvolacího) je povinen ve správním řízení rozhodovat dle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí, nikoli v době podání žádosti. Byť tato zásada není výslovně zakotvena ve správním řádu, Nejvyšší správní soud v minulosti judikoval, že implicitně vyplývá z ustanovení § 96 odst. 2, § 90 odst. 4 a § 82 odst. 4 správního řádu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 24/2011-79, odst. 25). Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí dále vyplývá i z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí. Tím není vyloučeno, aby zákonodárce zvláštním zákonem stanovil, že rozhodný pro posouzení žádosti ve správním řízení je skutkový stav, který existoval v okamžiku podání žádosti či v jinak určeném okamžiku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2026, č. j. 2 As 228/2025 – 67, odst. [16]). Zákon o ochraně zaměstnanců ani podpůrně použitelný správní řád ovšem v této věci jinak nestanoví.

[25] Takovým ustanovení není ani § 5 odst. 1 zákona o ochraně zaměstnanců. Jakkoli toto ustanovení hovoří o „splatných mzdových nárocích“, z této formulace nelze bez dalšího vyvodit, že by tyto nároky musely být splatné ke dni podání žádosti a že by výše uvedená zásada pro ně neplatila. Rozhodné je pouze to, že pokud by nároky nebyly splatné ke dni rozhodnutí, nesplňovaly by zákonnou podmínku splatnosti a úřad práce by je nemohl žadateli přiznat. V nynější věci však splatnost nároků nesporně nastala již přede dnem rozhodnutí Úřadu práce.

[26] K obavě stěžovatele, že připuštění žádostí zahrnujících dosud nesplatné mzdové nároky povede k přetížení správních orgánů, které budou nuceny vyčkávat na jejich splatnost, a tím porušovat zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, Nejvyšší správní soud předně uvádí, že se nejedná o argument právní, týkající se tvrzeného nesprávného právního posouzení rozhodné otázky ze strany městského soudu, ale o pokus vylíčit praktické důsledky při užití právních závěrů napadeného rozsudku pro jiné případy v budoucnu. Obecně praktické „nepohodlí“ správních orgánů při aplikaci práva nemůžou být důvodem pro jinou, nikoli zákonnou interpretaci právního předpisu. Nad rámec nezbytného však kasační soud dodává, že tato obava vychází z nesprávného pochopení rozhodného okamžiku. Závěr, že splatnost nároku se posuzuje podle stavu v době vydání rozhodnutí, neukládá správnímu orgánu povinnost vyčkávat na budoucí splatnost. Úřad práce rozhodne v zákonné lhůtě podle skutkového a právního stavu, který existuje v době vydání rozhodnutí; bude-li nárok již splatný, tuto skutečnost zohlední. V opačném případě žádost zamítne podle § 9 odst. 6 zákona o ochraně zaměstnanců. Zákon o ochraně zaměstnanců totiž neukládá správnímu orgánu povinnost řízení přerušit či odložit rozhodnutí do okamžiku splatnosti mzdových nároků. Požadavek rozhodnout ve lhůtě tedy není s posouzením splatnosti ke dni rozhodnutí v rozporu.

[27] Je na zaměstnanci, zda s podáním žádostí vyčká do okamžiku, kdy bude jeho nárok splatný, anebo žádost podá dříve a ponese tak riziko, že v době rozhodování podmínka splatnosti nebude splněna. Zamítnutí (části) žádosti nicméně nezakládá překážku res administrata a zaměstnanci nic nebrání podat v rozsahu zamítnutí uplatněného nároku žádost novou.

[28] Ostatně i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2020, č. j. 1 Ads 114/2019-41, vyplývá, že správní orgán není při rozhodování podle zákona o ochraně zaměstnanců omezen toliko na údaje obsažené v žádosti, ale je povinen zjišťovat skutečnou existenci a výši uplatněných mzdových nároků z podkladů opatřených v průběhu řízení. Jestliže je tedy povinen ověřovat splnění zákonných podmínek nároku a zjišťovat jeho skutečnou výši, nelze za nepřiměřený požadavek považovat ani posouzení skutečnosti, že se uplatněný mzdový nárok stal splatným v průběhu řízení, avšak ještě před vydáním rozhodnutí.

[29] Na výše uvedeném nic nemění ani rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5865/2016, na nějž stěžovatel odkazuje v kasační stížnosti. Nejvyšší soud se v uvedené věci nezabýval otázkou, zda lze do žádosti zahrnout mzdový nárok, jenž se stane splatným až po jejím podání, ani otázkou, k jakému okamžiku má být splnění podmínky splatnosti posuzováno. Předmětem řízení bylo tehdy posouzení možnosti postupného uplatňování mzdových nároků a dopadu zákonného omezení opakovaného uspokojování týchž nároků. Skutečnost, že Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že zaměstnanec může své nároky uplatňovat postupně, jakmile se stanou splatnými, nepředstavuje právní závěr o tom, zda splatnost musí být splněna již ke dni podání žádosti.

[30] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že správní orgány jsou povinny posuzovat podmínku splatnosti mzdových nároků dle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání rozhodnutí o žádosti, nikoli ke dni podání žádosti. Stal-li se nárok splatným před vydáním rozhodnutí úřadu práce, nelze žádost zamítnout podle § 9 odst. 6 zákona o ochraně zaměstnanců pouze proto, že nárok nebyl splatný již při jejím podání.

[31] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl.

[32] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, má tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení před Nejvyšším správním soudem důvodně vynaložila. Tyto náklady se sestávají z odměny zástupce žalobkyně, který v řízení učinil dva právní úkony, a to vyjádření ke kasační stížnosti a doloženou další poradu s žalobkyní přesahující jednu hodinu [§ 11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 5, aplikovaného na základě § 9 odst. 5 advokátního tarifu, 4 620 Kč. Za oba úkony žalobkyni náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH, je tato odměna a náhrada hotových výdajů navýšena o částku odpovídající DPH v sazbě 21 %. Celková výše odměny tedy činí 12 270 Kč (zaokrouhleno na celé koruny nahoru dle § 146 odst. 1 daňového řádu). K zaplacení náhrady nákladů řízení byla stěžovateli stanovena přiměřená lhůta v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 13. listopadu 2026

JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací