Plný text
21 Azs 83/2026 - 35
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: H. S., zastoupená Mgr. Evou Holou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2026, č. j. 20 Az 8/2025 – 54,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2026, č. j. 20 Az 8/2025 – 54, se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. OAM-513/LE-LE05-K01-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně Mgr. Evy Holé, Ph.D., advokátce, na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. OAM-513/LE-LE05-K01-2023. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 3. 9. 2025, (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně dne 21. 4. 2023 požádala o mezinárodní ochranu v České republice, neboť se obává pronásledování a újmy z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, konkrétně skupině osob menšinové sexuální orientace, která je v jejím domovském státě (Guinea) trestná. Žalobkyně přísluší k etniku F., je islámského vyznání, hovoří f. a francouzsky, má vysokoškolské vzdělání a je členkou politické strany Union des Forces Democratique de Guinée (UFDG).
[3] Ve svých 7 letech byla poprvé znásilněna, v dětství podstoupila obřízku. Ve 14 letech byla nedobrovolně provdána za staršího muže, se kterým se v roce 2018 rozvedla. Má dvě nezletilé dcery, které žijí se svým otcem v hlavním městě Guineji, Konakry. Po násilných zkušenostech s muži začala po rozvodu objevovat svou sexualitu a stýkat se s ženami. Neměla dostatek peněz, a proto se rozhodla přivydělávat si prostitucí s klientkami. Měla také romantický vztah se svou dobrou kamarádkou, který 1,5 let udržovaly v tajnosti. Na podzim roku 2022, když u nich v domě přítelkyně trávila noc, otec – v místní muslimské obci vážený imám – přišel žalobkyni připomenout čas noční modlitby a obě ženy překvapil při intimním styku. Na základě tohoto incidentu ji rodina zavrhla, otec s žalobkyní nemluvil a ignoroval ji. Otcův učedník ji následně v listopadu nebo v prosinci varoval, že ji její rodina plánuje otrávit. Po příchodu domů ji nevlastní matka přichystala misku rýže, žalobkyně ji záměrně nejprve nabídla dětem, čemuž nevlastní matka zabránila s odůvodněním, že děti už jedly. Následující den našla žalobkyně rýži vyhozenou, i přestože se v rodině nezkonzumovaná rýže nikdy nevyhazuje. Usoudila, že v domě nemůže zůstat, sbalila si věci a odešla ke spolužačce, u níž se před rodinou skrývala do počátku dubna 2023, kdy vycestovala do Egypta. V Egyptě byly žalobkyni nabídnuty letenky a falešné cestovní doklady výměnou za prostituci. Prostituci byla nucena vykonávat jinými formami, než s jakými původně souhlasila – s muži i ženami. Dne 21. 4. 2023 přicestovala do České republiky a v tranzitním prostoru pražského letiště podala žádost o mezinárodní ochranu.
[4] Žalovaný odůvodnil své rozhodnutí (blíže vymezené v odstavci [1] výše) o neudělení mezinárodní ochrany tím, že neuvěřil důvodu odchodu žalobkyně z vlasti, tedy že v Guineji jí hrozí nebezpečí z důvodu její sexuální orientace. Na základě provedeného porovnání obou žadatelčiných výpovědí (pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26. 4. 2023 a doplňující pohovor ze dne 29. 5. 2024 – viz odst. [6] tohoto rozsudku) totiž shledal několik rozporů v jejích tvrzeních. Žalovaný zásadní rozpory spatřoval v tvrzeních týkajících se vyhrůžek ze strany otce žalobkyně. Žalobkyně nejprve uvedla, že v okamžiku, kdy otec vešel do místnosti a uviděl ji se svou přítelkyní, řekl, že homosexualita je proti muslimskému vyznání, a že „je mrtvá“. V doplňujícím výslechu žalobkyně uvedla, že otec mlčky odešel z místnosti. Stejně tak žalobkyně nejprve tvrdila, že učedník, který ji upozornil na plánovanou otravu, ji kontaktoval telefonicky, posléze sdělila, že se jednalo o osobní rozhovor. Výpověď stěžovatelky se neshodovala ani v počtu uskutečněných pokusů její otravy – nejprve uvedla, že se ji rodina měla pokusit otrávit jednou, následně dvakrát.
[5] Žalovaný dále neuvěřil ani tvrzení žalobkyně, že vykonávala lesbickou prostituci. Ze zpráv o zemi původu, jež jsou součástí správního spisu, dle žalovaného vyplývá, že lesbická prostituce v Guineji je velmi marginální, resp. skrytá. Pořádkové síly v Guineji od roku 2021 častěji kontrolují místa navštěvovaná LGBT komunitou a tyto osoby zatýkají. Žalovaný proto neuvěřil žalobkyni v tvrzení, že klientelu hledala na místech, která jsou pro heterosexuální i homosexuální prostituci známá. Žalovaný dospěl k závěru, že „představa, že žena, F. (kdy F. mají jeden z nejkonzervativnějších přístupů co do praxe islámu a přístupu k ženám obecně – viz doložení žadatelky) přijde do baru, odmítne muže a odejde se ženou, a to za účelem prostituce, tedy sexuálního styku se ženou, je naprosto neodpovídající guinejské realitě, kdy by takové jednání zcela jistě vyvolalo zájem, nepodařilo by se ho utajit, a jisto jistě by vyvolalo i odpovídající reakci.“ Dle žalovaného žalobkyně ani blíže neuvedla, kde tuto činnost provozovala, resp. jaké hotely navštěvovala, a za jakou konkrétní částku ji vykonávala. Závěrem žalovaný neuvěřil žalobkyni ani její sexuální orientaci a romantický vztah s přítelkyní.
[6] Pro úplnost je potřebné poukázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2023, č. j. 4 A 12/2023 – 41, jenž je součástí správního spisu. Městský soud tímto rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného o nepovolení vstupu žalobkyně na území České republiky ze dne 26. 4. 2023, č. j. OAM-513/LE-LE05-LE05-NV-2023, pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisem, a pro jeho nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný dle městského soudu dostatečně nezohlednil zdravotní stav a zranitelnost žalobkyně ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Rovněž došlo k významnému zásahu do jejích práv, jelikož se její právní zástupkyně nemohla zúčastnit poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a následného pohovoru konaného dne 26. 4. 2023 (dále jen „první pohovor“; jedná se o tentýž pohovor, ze kterého žalovaný vycházel v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany – pozn. NSS) a zároveň tyto správní úkony nebyly vedeny osobou stejného pohlaví, i když o to žalobkyně požádala. Ze správního spisu vyplývá, že byl se žalobkyní proveden tzv. doplňující pohovor dne 29. 5. 2024 (dále jen „doplňující pohovor“) za účelem zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
[7] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou městský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Městský soud považoval závěr žalovaného o nevěrohodnosti výpovědi žalobkyně za správný. Žalovaný dle jeho názoru správně identifikoval několik nevysvětlených podstatných rozporů, nejasností, vágností a neplauzibilních tvrzení. Dle městského soudu rozpory ve svém souhrnu podrývají celkovou věrohodnost žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany. Městský soud dodal, že nezákonnost postupu prvního výslechu, kterou vyslovil Městský soud ve výše zmíněném rozsudku č. j. 4 A 12/2023 – 41, nemůže mít na závěr o nevěrohodnosti týkající se rozporů mezi jednotlivými výslechy vliv. Dle městského soudu se rozpory týkaly jiných skutečností, nikoliv intimní sféry žalobkyně, a proto výpověď v otázkách otravy nemohla být ovlivněna vadami řízení. Městský soud rovněž nesouhlasil s žalobkyní, že z důvodu vyslovené nezákonnosti je celý první pohovor procesně nepoužitelný.
[8] Nejvyšší správní soud uvádí, že bližší rekapitulace argumentace žalovaného v jeho rozhodnutí a městského soudu v napadeném rozsudku bude uvedena (v míře, v jaké je to relevantní pro vypořádání kasačních námitek) dále v posuzovací části tohoto rozsudku.
[9] Proti rozsudku městského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítá, že městský soud nesprávně posoudil použitelnost prvního pohovoru jako podkladu pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Tvrdí, že tento pohovor byl zatížen závažnými procesními pochybeními spočívajícími zejména v nedostatečném zohlednění jejího zdravotního stavu a zranitelnosti, neumožnění účasti právní zástupkyně, nevyhovění žádosti o vedení pohovoru osobou ženského pohlaví a ve způsobu vedení pohovoru, který jí neumožnil souvisle a podrobně vylíčit svůj příběh. Podle stěžovatelky se tyto vady promítly do obsahu protokolu a následně i do hodnocení její věrohodnosti.
[11] Stěžovatelka proto nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož vytýkané vady pohovoru nemohly mít vliv na její výpověď týkající se pokusů o otravu, neboť tato část příběhu dle městského soudu nespadá do její intimní sféry. Namítá, že městský soud od sebe nepřípustně oddělil jednotlivé části jejího azylového příběhu a posuzoval je izolovaně. Podle stěžovatelky však její výpověď zachycovala jeden souvislý a vzájemně propojený sled událostí, v němž se prolínaly zkušenosti s nuceným sňatkem, sexuálním násilím, nucenou prostitucí i následnými konflikty s rodinou a obavami o život.
[12] V návaznosti na to stěžovatelka v kasační stížnosti brojí proti závěru žalovaného i městského soudu o nevěrohodnosti její výpovědi. Uvádí, že údajné rozpory mezi prvním pohovorem a doplňujícím pohovorem již dostatečně vysvětlila v žalobě, přičemž je v kasační stížnosti znovu vysvětluje. Dle stěžovatelky se městský soud argumentací žalobkyně v rozsudku dostatečně nevypořádal. Má za to, že vytýkané rozpory týkající se zejména pokusů o otravu a vzniku obavy z usmrcení představují toliko dílčí odlišnosti jednotlivých událostí a jejich subjektivní prožívání, nikoli samotné jádro azylového příběhu.
[13] Dále stěžovatelka namítá, že městský soud při hodnocení jejího příběhu nahradil dokazování vlastními úvahami a domněnkami. Nesouhlasí zejména se závěry soudu týkajícími se významu výroků jejího otce, pravděpodobnosti pokusů o otravu, způsobu fungování lesbických vztahů a prostituce v Guineji či hodnocení její sexuální orientace. Podle stěžovatelky tyto úvahy nevycházejí z provedených důkazů ani z informací o zemi původu.
[14] Ve vztahu ke své sexuální orientaci stěžovatelka namítá, že soud nesprávně vyhodnotil její výpovědi jako rozporné. Zdůrazňuje, že její tvrzení o vztahu k ženám nejsou v rozporu s tím, že se sama jednoznačně nezařazuje k určité sexuální identitě. Současně poukazuje na to, že pro posouzení rizika pronásledování je podstatné především to, jak ji vnímali původci pronásledování, tj. zda jí určitou charakteristiku přisuzují, nikoliv jakou má stěžovatelka přesnou sexuální identitu.
[15] Stěžovatelka rovněž zpochybňuje dostatečnost a relevanci podkladů o zemi původu. Nesouhlasí zejména s tím, že žalovaný i městský soud vycházeli ze zprávy týkající se Senegalu, ačkoli její zemí původu je Guinea. Má za to, že nebylo dostatečně vysvětleno, z jakého důvodu mají být poznatky vztahující se k jinému státu použitelné i pro posouzení její situace. Současně namítá, že pokud žalovaný nedisponuje dostatečně přesnými, aktuálními a individuálně zaměřenými informacemi o postavení lesbických žen v Guineji, nelze to přičítat k tíži stěžovatelky.
[16] Konečně stěžovatelka brojí proti závěru městského soudu, že průtahy ve správním řízení nemohly zasáhnout do jejích práv, a dále namítá necitlivý a stereotypní přístup správního orgánu k otázkám sexuální orientace a postavení žen.
[17] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou, případně ji zamítl. Podle jeho názoru bylo správní řízení vedeno v souladu se zákonem, skutkový stav byl zjištěn v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí a jeho rozhodnutí obsahuje dostatečné skutkové i právní odůvodnění. Stejně tak žalovaný považuje za správný a zákonný napadený rozsudek městského soudu. Dle jeho názoru se městský soud podrobně a přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními body.
[18] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[19] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti, neboť v napadeném rozsudku městského soudu rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 104a s. ř. s.). Přijatelnost kasační stížnosti je obecně dána tehdy, je-li řešena otázka, k níž se judikatura doposud nevyjádřila, nebo je dosavadní judikatura rozporná (nejednotná), anebo je zapotřebí učinit judikaturní odklon. Dále přijatelnost zakládá rovněž zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (blíže viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28, č. 4219/2021 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[20] Stěžovatelka spatřuje přesah svých vlastních zájmů jednak v zásadním pochybení městského soudu, které mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení (posouzení věrohodnosti stěžovatelky), a v existenci právních otázek, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila. Těmito otázkami jsou: a) za jakých podmínek a v jakém rozsahu způsobuje kumulace závažných procesních pochybení při osobním pohovoru v řízení o mezinárodní ochraně procesní nepoužitelnost protokolu z tohoto pohovoru jako podkladu rozhodnutí; b) zda žalovaný a následně městský soud mohou presumovat srovnatelnost informací o zemi původu opatřených k jinému státu pouze na základě obecné kulturní či náboženské podobnosti obou zemí, aniž by byla konkrétně ověřena jejich relevance pro situaci v zemi původu žadatele.
[21] Nejvyšší správní soudu dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná. Stěžovatelka prima vista namítá tak zásadní pochybení žalovaného i městského soudu, že by mohla mít dopad do jejího hmotně právního postavení, proto je vhodné kasační stížnost přijmout k věcnému posouzení.
[22] Napadený rozsudek tedy Nejvyšší správní soud posoudil v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Případnou nepřezkoumatelností rozsudku je totiž povinen se podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, a to i bez námitky stěžovatelky. Vlastní přezkum rozsudku je pak možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází z důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje.
[25] Městský soud v rozsudku řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí, vypořádal se se všemi podstatnými žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací (odstavce 40-69 napadeného rozsudku). O tom, že je napadený rozsudek opřen o dostatek relevantních důvodů, ostatně svědčí i skutečnost, že stěžovatelka s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti, což by v případě nepřezkoumatelnosti rozsudku fakticky nebylo možné. Stěžovatelka ostatně netvrdí, že by soud pominul některý z jejích stěžejních žalobních bodů. Její výhrady směřují převážně proti tomu, že se s nimi soud podle jejího názoru vypořádal nedostatečně, případně že dospěl k nesprávným závěrům.
[26] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítá, že městský soud nesprávně posoudil použitelnost prvního pohovoru jako podkladu pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Dle stěžovatelky se procesní vady pohovoru promítly do obsahu protokolu a následně negativně ovlivnily i hodnocení její věrohodnosti.
[27] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že závěr žalovaného a městského soudu o nevěrohodnosti stěžovatelky neobstojí. Žalovaný i městský soud jej totiž založili především na rozdílech mezi výpověďmi stěžovatelky učiněnými při prvním pohovoru a při doplňujícím pohovoru. Přitom ze správního spisu vyplývá, že postup žalovaného při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a následném pohovoru konaném dne 26. 4. 2023 (tyto správní úkony na sebe bezprostředně navazovaly) byl již dříve podroben soudnímu přezkumu v řízení o žalobě proti nepovolení vstupu na území České republiky, v němž Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 4 A 12/2023 – 41 (dále jen „první rozsudek městského soudu“) shledal na straně žalovaného závažná pochybení z důvodu způsobu vedení těchto správních úkonů (viz odstavec [6] tohoto rozsudku).
[28] Přestože městský soud nebyl při přezkumu nyní napadeného rozhodnutí žalovaného formálně vázán právním názorem vysloveným v jeho prvním rozsudku, nemohl jeho závěry bez dalšího opominout. Požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování, právní jistoty a zákazu svévole, vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž předpokládá, že soud své dřívější rozhodnutí ve skutkově a právně související věci respektuje, případně přesvědčivě vysvětlí, proč se od jeho závěrů odchyluje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16).
[29] V nyní projednávané věci tento požadavek nabývá zvláštního významu, neboť první rozsudek městského soudu se týkal přímo stěžovatelky a výslovně konstatoval závažné procesní pochybení při vedení správních úkonů, z nichž následně žalovaný i městský soud vycházel při posouzení její věrohodnosti. Nejde tedy pouze o požadavek jednotnosti právního posouzení obdobných případů, nýbrž o povinnost zohlednit již dříve soudem identifikovanou nezákonnost, která mohla zásadním způsobem ovlivnit vypovídací hodnotu konkrétního důkazu v řízení téhož účastníka.
[30] Odkaz stěžovatelky na první rozsudek městského soudu naopak představoval zásadní argument, který měl potenci ovlivnit závěr o její věrohodnosti. Městský soud proto měl dle Nejvyššího správního soudu povinnost na dřívější rozsudek navázat a vzít ho v potaz. Následně měl závěry v něm vyslovené buďto respektovat, anebo se od nich odchýlit a toto své odchýlení přesvědčivě vysvětlit. Této povinnosti však městský soud nedostál. Městský soud se vadami pohovoru zabýval okrajově v odst. 51, což Nejvyšší správní soud považuje za nedostatečné. Závěr městského soudu, podle něhož bylo možné pohovor rozdělit na jednotlivé části a dovodit, že se zjištěné vady neprojevily do těch částí, ve kterých žalovaný i městský soud spatřují rozpory, bez konkrétnějšího odůvodnění neobstojí.
[31] Městský soud proto zatížil řízení vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Namísto toho, aby městský soud zhodnotil, jaký dopad mají vady konstatované v prvním rozsudku na důkazní hodnotu výpovědi stěžovatelky a na následné hodnocení její věrohodnosti, spokojil se s konstatováním, že zjištěné rozpory se netýkaly její intimní sféry, tj. vady se promítly jen do určitých částí pohovoru. Taková úvaha však sama o sobě nepostačuje ke splnění výše uvedených požadavků na odchýlení se od jednou již vyslovených závěrů městského soudu. Nejvyšší správní soud dodává, že za situace, kdy byl první pohovor podle prvního rozsudku městského soudu zatížen závažnými vadami spočívajícími v porušení procesních práv stěžovatelky, zejména vedením pohovoru osobou jiného pohlaví a bez její právní zástupkyně, ačkoliv je stěžovatelka zranitelnou osobou, jedná se o vady, které svou povahou způsobují nezákonnost, a tedy i nepoužitelnost celého důkazu.
[32] Tím spíše nemohl soudem konstatované vady prvního pohovoru pominout žalovaný. Žalovaný sice nebyl závěry vyslovenými v prvním rozsudku městského soudu formálně vázán způsobem, jakým je správní orgán vázán právním názorem soudu po zrušení rozhodnutí podle § 78 odst. 5 s. ř. s., nemohl je však bez dalšího pominout. Jestliže městský soud v souvisejícím řízení shledal významný zásah do práv stěžovatelky, nemohl žalovaný následně bez přesvědčivého zdůvodnění stavět závěr o nevěrohodnosti stěžovatelky právě na rozporech mezi výpověďmi učiněnými při prvním pohovoru a při pohovoru doplňujícím.
[33] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše popsaná pochybení nepřistoupil k věcnému posouzení dalších kasačních námitek stěžovatelky.
[34] Z výše uvedených důvodů zatížil městský soud řízení jinou vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soudu proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Jelikož již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, přistoupil Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 2 s. ř. s. a § 78 odst. 4 s. ř. s. rovněž ke zrušení tohoto rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§ 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. To znamená, že žalovaný zjistí skutkový stav v takové míře, aby si mohl bez důvodných pochybností učinit přesvědčivý úsudek ohledně naplnění či nenaplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, resp. doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b téhož zákona.
[35] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, náleží jí proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému, který úspěch neměl.
[36] Důvodně vynaložené náklady řízení o kasační stížnosti tvoří odměna za zastupování advokátkou. Ta byla v řízení o kasační stížnosti určena podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), ve spojení s § 7 bodem 5. a § 9 odst. 5 advokátního tarifu, a to za dva úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání kasační stížnosti), spolu s náhradou hotových výdajů za dva úkony, každý ve výši 450 Kč. Odměna advokátky v řízení o kasační stížnosti tak činí částku 10 140 Kč. Zástupkyně stěžovatelky není plátkyní DPH (§ 14a advokátního tarifu) a celková částka odměny se proto o sazbu této daně nezvyšuje. V řízení před městským soudem byla stěžovatelka zastoupena právnickou osobou zaměřenou na poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům ve smyslu § 35 odst. 5 s. ř. s. (Sdružením pro integraci a migraci, o.p.s.), která však žádné náklady neúčtovala.
[37] Celkové důvodně vynaložené náklady stěžovatelky činí 10 140 Kč. Proto Nejvyšší správní soud uložil procesně neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit tuto částku úspěšné stěžovatelce na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, a to k rukám její zástupkyně. Ke splnění této povinnosti stanovil Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 29. října 2026
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu