Plný text
22 Ads 116/2026-22
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobců: a) Centrum pro zdravotně postižené Moravskoslezského kraje o. p. s., se sídlem [adresa] Ostrava, a b) J. V., (oba označeni usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2026, čj. 19 Ad 21/2025-64, jako právní nástupci zemřelé žalobkyně – L. B.), proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2025, čj. MPSV-2025/102729-923, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2026, čj. 19 Ad 21/2025-64,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2026, čj. 19 Ad 21/2025-64, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] L. B. (dále též „původní žalobkyně“) se návrhem ze dne 25. 4. 2024 (podaným dne 29. 4. 2024) domáhala u Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ostravě (dále též „úřad práce“) změny výše příspěvku na péči. Úřad práce návrh rozhodnutím ze dne 11. 9. 2024, čj. 402923/2024/OOI, zamítl. Rozhodnutí napadla původní žalobkyně odvoláním, které zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudku.
[2] Původní žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou. Té Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 2. 2026, čj. 19 Ad 21/2025-42, vyhověl, žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Po zrušení napadeného rozhodnutí žalovaný pokračoval v odvolacím řízení a zjistil, že původní žalobkyně dne 5. 12. 2025 zemřela, což sdělil krajskému soudu podáním ze dne 28. 4. 2026.
[4] Na to zareagoval krajský soud vydáním v záhlaví označeného usnesení. Výrokem I. svůj rozsudek ze dne 27. 2. 2026, čj. 19 Ad 21/2025-42, zrušil. Dospěl k závěru, že jej nebylo lze vydat pro absenci podmínky řízení; původní žalobkyně před vydáním rozsudku krajského soudu ztratila způsobilost být účastníkem řízení, neboť zemřela.
[5] Krajský soud návazně dovodil, že v řízení lze pokračovat s procesními nástupci. Výrokem II. proto určil, že v řízení bude pokračovat s Centrem pro zdravotně postižené Moravskoslezského kraje o. p. s., se sídlem [adresa] Ostrava (dále též „Centrum pro zdravotně postižené“) a s J. V., (dále též „J. V.“). Tento závěr opřel o § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), a o § 16 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o sociálních službách“), podle něhož při úmrtí žadatele o příspěvek na péči před pravomocným skončením řízení vstupují do dalšího řízení osoby, které mu poskytovaly pomoc a jsou uvedeny v žádosti nebo byly v průběhu řízení řádně ohlášeny. Krajský soud vycházel z dokumentace založené ve správním spise, z níž zjistil, že původní žalobkyně měla s Centrem pro zdravotně postižené Moravskoslezského kraje uzavřeny smlouvy o poskytování osobní asistence a že této organizaci byly za poskytované služby vystavovány faktury. Současně ze spisu vyplynulo, že pomoc žalobkyni poskytoval i J. V., s nímž měla uzavřeny smlouvy o poskytování pomoci. Za rozhodující proto krajský soud považoval skutečnost, že oba uvedení poskytovatelé se podíleli na poskytování pomoci původní žalobkyni až do doby její smrti, a stali se tak podle § 16 odst. 1 zákona o sociálních službách jejími procesními nástupci.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobců
[6] Proti usnesení krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 s. ř. s. Namítal, že krajský soud nesprávně zařadil mezi nástupnické osoby původní žalobkyně Centrum pro zdravotně postižené. Podle jeho názoru nebyly naplněny podmínky § 16 odst. 1 zákona o sociálních službách. Uvedené zařízení neposkytuje pobytové sociální služby, proto nemůže vstoupit do řízení na místo původní žalobkyně. Tato otázka má přitom význam i pro další vedení správního řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud výrok II. napadeného usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Nejvyšší správní soud zaslal kasační stížnost k vyjádření oběma krajským soudem určeným nástupcům původní žalobkyně.
[8] Centrum pro zdravotně postižené [žalobce a)] k věci sdělilo, že původní žalobkyni poskytovalo osobní asistenci, nikoliv pobytové sociální služby, resp. služby asistenta sociální péče dle § 83 zákona o sociálních službách. Neuplatňuje proto nárok na část příspěvku na péči.
[9] J. V. [žalobce b)] vyjádření nepodal.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] V řízení před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Nejvyšší správní soud se proto předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná.
[11] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[12] Z judikatury k uvedenému ustanovení vyplývá, že kasační stížnost je přijatelná tehdy, dotýká-li se právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, a též v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, a na ně navazující usnesení).
[13] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou z níže uvedených důvodů.
[14] Nejvyšší správní soud předně dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, pokud napadeným usnesením zrušil dříve vydaný rozsudek.
[15] Soudní řád správní nedává krajskému soudu pravomoc, aby usnesením zrušil vlastní dříve vydaný rozsudek a nahradil jej rozhodnutím novým. Podle § 54 odst. 1 s. ř. s. je soud vyhlášeným rozsudkem vázán. Usnesení (§ 55 s. ř. s.) neslouží jako prostředek k prolomení této vázanosti ani k dodatečnému zrušení rozsudku. Zákon připouští pouze přesně vymezené korekční postupy. Podle § 54 odst. 6 s. ř. s. lze opravit chyby v psaní, počtech a jiné zjevné nesprávnosti; vyžaduje-li oprava zásah do výroku, rozhodne se opravným usnesením. Nejde však o oprávnění měnit věcné závěry rozsudku nebo jej rušit. Přiměřeně lze podle § 64 s. ř. s. použít též § 165 a § 166 o. s. ř., tj. opravu odůvodnění na návrh účastníka nebo doplnění opomenuté části předmětu řízení. Ani tyto instituty nezakládají oprávnění krajského soudu zrušit vlastní rozsudek.
[16] Nápravu vadných rozhodnutí krajských soudů zajišťují opravné prostředky (§ 102 a násl. s. ř. s.). Autoremedura rozsudků je ve správním soudnictví vyloučena. Např. v rozsudku ze dne 8. 12. 2022, čj. 8 Afs 208/2022-58, Nejvyšší správní soud uvedl, že s. ř. s. „neumožňuje, aby soud autoremedurně zrušil vlastní rozsudek (navíc neformálním způsobem pouhým škrtnutím!), který byl vyhotoven v nesprávném znění, a aby následně vydal rozsudek nový. Zjevné nesprávnosti podle § 54 odst. 4 s. ř. s. je třeba opravit přímo v originálu rozsudku. Týká-li se oprava výroku, je třeba vydat opravné usnesení. Není-li však možné opravit výrok nebo odůvodnění rozsudku postupem podle § 54 odst. 4 s. ř. s. nebo není-li případně možné vydat doplňující rozsudek podle § 166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nebo opravit odůvodnění rozsudku k návrhu některého z účastníků řízení podle § 165 téhož zákona (přiměřené použití podle § 64 s. ř. s.), nezbývá krajskému soudu než vyčkat na zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti některého z účastníků řízení“ (bod 25).
[17] Krajský soud nemohl nedostatky svého dříve vydaného rozsudku odstranit jeho zrušením napadeným usnesením. Takový postup odporuje § 54 odst. 1 s. ř. s. a představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé; k takové vadě je přitom Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout i bez výslovné kasační námitky (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
[18] Krajský soud pochybil i při určení procesního nástupce původní žalobkyně.
[19] Krajský soud dovodil, že Centrum pro zdravotně postižené se podílelo na poskytování pomoci původní žalobkyni až do doby její smrti, a stalo se tak podle § 16 odst. 1 zákona o sociálních službách jejím procesním nástupcem.
[20] Nejvyšší správní soud předesílá, že podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 4. 2014, čj. 4 Ads 32/2012-50, bod 74, platí, že „zemře-li fyzická osoba po právní moci rozhodnutí správního orgánu o příspěvku na péči, přechází její tvrzený nárok, a s tím i účastenství v řízení ve správním soudnictví na osoby uvedené v § 16 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.“ Podle rozšířeného senátu je soud za uvedené situace povinen posoudit a za přiměřeného použití § 107 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout o tom, zda a kdo je procesním nástupcem zemřelého žalobce podle § 16 odst. 1 zákona o sociálních službách, a s kým bude pokračovat v řízení (bod 75 usnesení).
[21] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že Centrum pro zdravotně postižené nelze podřadit pod § 16 odst. 1 zákona o sociálních službách. Ten stanoví uzavřený okruh osob, které mohou po smrti žadatele vstoupit do řízení o příspěvku na péči (usnesení RS NSS ze dne 1. 4. 2014, čj. 4 Ads 32/2012-50). Je přitom třeba vyjít ze znění účinného do 31. 12. 2025, tj. ve znění účinného ke dni smrti původní žalobkyně. Jedná se totiž o ustanovení hmotněprávní, určující, který subjekt je oprávněn vstoupit do řízení na místo původního žalobce (usnesení RS NSS ze dne 1. 4. 2014, čj. 4 Ads 32/2012-50, bod 60, či rozsudky NSS ze dne 19. 6. 2014, čj. 10 Ads 55/2014-49, bod 6, ze dne 16. 8. 2017, čj. 7 Ads 156/2017-42, bod 7, ze dne 2. 6. 2026, čj. 8 As 6/2026-47, bod 26).
[22] Podle označeného ustanovení může do řízení po zemřelém účastníkovi vstoupit:
a) osoba blízká,
b) asistent sociální péče uvedený v § 83,
c) zařízení sociálních služeb poskytující pobytové sociální služby podle § 48, 49 nebo 50,
d) zdravotnické zařízení poskytující sociální služby podle § 52,
e) zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
f) dětský domov nebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu,
a to dále za podmínky, že některá z těchto fyzických nebo právnických osob byla uvedena v žádosti o příspěvek, popř. v průběhu řízení ohlášena dle § 21 odst. 1 zákona o sociálních službách jako osoba, která poskytuje žadateli o příspěvek pomoc.
[23] Centrum pro zdravotně postižené však nelze podřadit pod žádnou z výše uvedených kategorií. Nejedná se o osobu blízkou ani o asistenta sociální péče. Tyto kategorie z povahy věci připadají v úvahu pouze u fyzických osob [§ 83 odst. 2 zákona o sociálních službách: Asistentem sociální péče podle odstavce 1 může být pouze fyzická osoba, která je starší 18 let věku a zdravotně způsobilá. Zdravotní způsobilost se posuzuje podle § 29 odst. 1 písm. e)]. Centrum pro zdravotně postižené nelze podřadit ani pod kategorie uvedené pod písm. c) a d). Ze spisu neplyne, že by původní žalobkyně před svou smrtí pobývala jinde než ve svém bytě na adrese X, resp. že by Centrum pro zdravotně postižené původní žalobkyni poskytovalo pobytové sociální služby dle § 48 (Domov pro osoby se zdravotním postižením), § 49 (Domov pro seniory) či § 50 (Domov se zvláštním režimem). Ze spisu neplyne ani to, že by Centrum pro zdravotně postižené ve vztahu k původní žalobkyni vystupovalo jako zdravotnické zařízení poskytující sociální služby podle § 52 zákona o sociálních službách. Obdobné přitom platí i stran kategorií vymezených pod písm. e) a f). Centrum pro zdravotně postižení vůči původní žalobkyni nevystupovalo jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, či jako dětský domov, resp. speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu.
[24] Na výše uvedeném nic nemění ani to, že Centrum pro zdravotně postižené je v podáních původní žalobkyně označeno jako poskytovatel pomoci a že původní žalobkyni vystavilo fakturu za služby osobní asistence za listopad 2025. Z toho nelze dovodit splnění výše uvedených zákonných podmínek. Osobní asistence je podle § 39 zákona o sociálních službách terénní sociální službou poskytovanou v přirozeném sociálním prostředí osoby. Nejde proto o pobytovou sociální službu podle § 48 až § 50 zákona o sociálních službách ani o sociální službu poskytovanou ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče podle § 52 téhož zákona. Ze spisového materiálu přitom neplyne, že by Centrum pro zdravotně postižené původní žalobkyni poskytovalo jinou službu, kterou by bylo možné podřadit pod některou z taxativně vymezených kategorií v § 16 odst. 1 zákona o sociálních službách, resp. že by splnilo výše uvedené podmínky. Nemohlo se proto stát procesním nástupcem původní žalobkyně. Ostatně i samo Centrum pro zdravotně postižené soudu v reakci na kasační stížnost sdělilo, že původní žalobkyni neposkytovalo ani pobytové sociální služby ani služby asistenta sociální péče ve smyslu § 83 zákona o sociálních službách, přičemž neuplatňuje nárok na předmětnou část příspěvku.
[25] Nejvyšší správní soud proto souhlasí se stěžovatelem, že Centrum pro zdravotně postižené nemohlo vstoupit do řízení na místo původní žalobkyně. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil.
[26] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, jaký má být další postup krajského soudu, a to zejména s ohledem na situaci, že kasační stížností nebyl napaden rozsudek krajského soudu ze dne 27. 2. 2026, čj. 19 Ad 21/2025-42, tj. rozsudek, jímž krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Označený rozsudek přitom krajský soud vydal v situaci, kdy žalobkyně již zemřela, tj. ztratila způsobilost být účastnicí soudního řízení.
[27] Obdobnou situací se judikatura již zabývala. V usnesení ze dne 2. 6. 2022, čj. 3 As 157/2021-54, Nejvyšší správní soud dovodil, že vydá-li krajský soud rozsudek poté, co žalobce zemřel, aniž by se touto okolností jakkoli zabýval, doručení takového rozsudku zemřelému žalobci, nebo jeho dosavadnímu zástupci nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Nejvyšší správní soud proto v projednávaném případě zavázal krajský soud, aby v dalším řízení nejprve rozhodl o procesním nástupnictví a následně již vydaný rozsudek doručil jím určenému procesnímu nástupci (body 5 a 6 usnesení NSS).
[28] Tyto závěry jsou přiměřeně použitelné i pro nynější věc. I v ní vydal krajský soud výše označený rozsudek za situace, kdy původní žalobkyně již zemřela, aniž by tuto skutečnost před vydáním rozsudku jakkoli reflektoval. Zareagoval na ni vydáním v záhlaví označeného usnesení (jímž zrušil vydaný rozsudek a rozhodl o procesních nástupcích), které však Nejvyšší správní soud zrušil. V dalším řízení proto bude na krajském soudu, aby – vázán výše uvedenými závěry (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) – nejprve správně určil procesního nástupce původní žalobkyně a tomu následně doručil vyhlášený rozsudek ze dne 27. 2. 2026, čj. 19 Ad 21/2025-42.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení s výše uvedenými závaznými právními závěry (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Soud pro úplnost dodává, že nynějším rozsudkem zrušil v plném rozsahu jak výrok I. napadeného usnesení, tak i výrok II., neboť shledal, že ty jsou nedělitelné.
[30] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. října 2026
Tomáš Foltas
předseda senátu