Plný text
pokračování 22 Ads 152/2026-66
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: I. B., zastoupená Mgr. T. B., LL.M., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem [adresa] Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2026, čj. VZP 26 01121257-S8F6, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2026, čj. 5 Ad 4/2026-113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. T. B., LL.M., advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 12 270 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 10. 5. 2019 vydala žalovaná Výkaz nedoplatků č. 2341900320 (dále též „výkaz nedoplatků ze dne 10. 5. 2019“, nebo „první výkaz nedoplatků“), jímž žalobkyni za období od 1. 10. 2011 do 31. 12. 2014, od 1. 6. 2016 do 30. 6. 2016 a od 1. 9. 2016 do 31. 3. 2019 uložila uhradit dlužné pojistné ve výši 92 954 Kč a penále ve výši 58 063 Kč. Tento výkaz nedoplatků žalobkyně osobně převzala dne 15. 5. 2019. Námitky proti němu nevznesla.
[2] Dne 6. 1. 2026 vydala žalovaná Výkaz nedoplatků č. 2342600006 (dále též „výkaz nedoplatků ze dne 6. 1. 2026“, nebo „druhý výkaz nedoplatků“), jímž žalobkyni uložila zaplatit penále ve výši 89 021 Kč, a to za období od 1. 5. 2019 do 30. 12. 2025.
[3] Proti výkazu nedoplatků ze dne 6. 1. 2026 podala žalobkyně námitky. Tvrdila zejména, že v rozhodném období byla osobou pečující o osobu závislou na péči, za kterou měl pojistné hradit stát, a že nesplnění oznamovací povinnosti nemohlo založit dluh na pojistném, a tedy ani povinnost hradit penále.
[4] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím námitky zamítla a výkaz nedoplatků ze dne 6. 1. 2026 potvrdila. Uvedla, že úhrada pojistného státem byla podmíněna splněním oznamovací povinnosti, kterou žalobkyně nesplnila, resp. splnila až s mnohaletým zpožděním – sdělením ze dne 20. 4. 2024. Povinnost hradit pojistné proto zůstala na ní. Žalovaná dále připomněla, že na základě uvedeného sdělení žalobkyni zařadila mezi osoby, za něž je plátcem pojistného stát zpětně k 1. 4. 2019.
[5] Současně však zdůraznila, že dlužné pojistné i původní penále byly žalobkyni stanoveny již výkazem nedoplatků ze dne 10. 5. 2019. Jelikož proti němu žalobkyně v zákonné lhůtě nepodala námitky, stal se vykonatelným a již nebylo možné zpochybňovat jím vymezené pojistné období ani výši dlužného pojistného. Nyní předepsané penále přitom bylo vypočteno z pojistného stanoveného tímto dřívějším vykonatelným výkazem nedoplatků.
[6] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Námitku legitimního očekávání, kterou žalobkyně založila na své dobré víře, že pojistné za ni hradí stát, posoudil podle jejího obsahu jako námitku nesprávného právního posouzení věci. Vyšel z toho, že žalobkyně sice materiálně splňovala podmínky osoby pečující podle § 7 odst. 1 písm. g) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), nesplnila však oznamovací povinnost podle § 10 odst. 5 téhož zákona. Žalovaná proto o skutečnostech rozhodných pro vznik povinnosti státu hradit za žalobkyni pojistné nevěděla. Podle městského soudu tak účast žalobkyně na veřejném zdravotním pojištění vznikla splněním zákonných podmínek, povinnost hradit pojistné však v důsledku nesplnění oznamovací povinnosti tížila žalobkyni, nikoli stát. Na tom nic nezměnila ani pozdější změna právní úpravy, která oznamovací povinnost osob pečujících odstranila. Městský soud poukázal rovněž na to, že dluh na pojistném byl žalobkyni stanoven již dřívějším výkazem nedoplatků, proti němuž nepodala námitky, stal se tak vykonatelným. Městský soud svůj závěr podpořil rovněž poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2024, čj. 7 Ads 11/2024-31, podle něhož je třeba rozlišovat mezi účastí na veřejném zdravotním pojištění a otázkou, kdo je povinen hradit pojistné. Za důvodné nepovažoval ani námitky nepřiměřenosti a formalistického postupu žalované. Vyšel z toho, že zdravotní pojišťovna je při nezaplacení pojistného povinna vymáhat jeho úhradu vč. penále a při jejich stanovení nemůže zohlednit nepříznivé osobní, sociální či majetkové poměry plátce. Ty lze zohlednit v samostatném řízení o odstranění tvrdosti zákona, které však nebylo předmětem soudního přezkumu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[7] Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 s. ř. s. Z hlediska jejich obsahu identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek, které pro přehlednost uspořádal následovně. V prvním okruhu stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Ve druhém okruhu námitek stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením důsledků nesplnění oznamovací povinnosti. V podstatě namítala, že v rozhodném období splňovala zákonné podmínky osoby, za kterou hradí pojistné stát, a že opožděné oznámení této skutečnosti zdravotní pojišťovně samo o sobě nemohlo založit její povinnost hradit pojistné. V této souvislosti zpochybňovala výklad rozhodné právní úpravy provedený městským soudem i význam přikládaný tomu, že zdravotní pojišťovna o rozhodných skutečnostech nevěděla a platbu od státu fakticky neobdržela. Poukazovala rovněž na následné zpětné zařazení mezi osoby, za něž je plátcem pojistného stát. V této souvislosti stěžovatelka nesouhlasila s aplikací závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2024, čj. 7 Ads 11/2024-31, městským soudem. Namítala, že uvedený rozsudek se týkal skutkově a právně odlišné situace a neposkytoval oporu pro závěr městského soudu o důsledcích nesplnění oznamovací povinnosti pro určení osoby povinné hradit pojistné. Konečně stěžovatelka zpochybňovala zákonnost předepsaného penále. Dovozovala, že penále je závislé na existenci zákonné povinnosti hradit samotné pojistné, a nesouhlasila s tím, že by jeho předpoklady byly splněny pouze proto, že dluh na pojistném byl zachycen v dřívějším pravomocném a vykonatelném výkazu nedoplatků. Současně navrhla přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svá vyjádření k žalobě a navrhla zamítnutí kasační stížnosti. S přiznáním odkladného účinku souhlasila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Bylo by totiž předčasné zabývat se dalšími kasačními námitkami, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
[11] V tomto ohledu odkazuje Nejvyšší správní soud na ustálenou judikaturu, podle které platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností a jak o nich uvážil, resp. proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů (nálezy ÚS ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62, atp.).
[12] Napadený rozsudek požadavkům uvedené judikatury dostál, a proto jej nelze považovat za nepřezkoumatelný. Z rozsudku městského soudu je patrné, z jakého skutkového stavu soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je právně posoudil. Je současně pravdou, že se městský soud výslovně nezabýval § 8 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Jak bude vysvětleno dále, výklad tohoto ustanovení není pro posouzení nynější věci rozhodný, neboť směřuje k samotnému vzniku povinnosti hradit pojistné, která byla stěžovatelce stanovena již výkazem nedoplatků ze dne 10. 5. 2019. Jeho výslovné nevypořádání proto samo o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud dostatečně vypořádal i zbývající žalobní námitky. Z jeho rozsudku souhrnně vyplývá, z jakých důvodů neshledal žalobu důvodnou.
[13] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k věcnému posouzení kasačních námitek.
[14] Předně soud předesílá, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2026, čj. VZP-26-01121257-S8F6, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelky proti výkazu nedoplatků ze dne 6. 1. 2026, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit penále za období od 1. 5. 2019 do 30. 12. 2025.
[15] Stěžovatelčiny námitky však primárně míří proti výkazu nedoplatků ze dne 10. 5. 2019, jímž bylo stěžovatelce za výše vymezená období stanoveno dlužné pojistné a penále. Jak již soud uvedl výše, tento výkaz nedoplatků stěžovatelka nenapadla námitkami a následně ani žalobou. Námitkami mířícími proti prvnímu výkazu nedoplatků se však soud zabývat nemůže. První výkaz nedoplatků totiž není předmětem nynějšího soudního přezkumu. Předmětem nynějšího soudního přezkumu je až rozhodnutí žalované, kterým byly zamítnuty námitky proti výkazu nedoplatků ze dne 6. 1. 2026. Jinými slovy, předmětem soudního přezkumu není zákonnost výkazu nedoplatků, kterým byla stěžovatelce stanovena povinnost uhradit dlužné pojistné a penále za jiné období. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o námitkách proti pozdějšímu výkazu nedoplatků ve věci penále.
[16] Z judikatury plyne, že v řízení o penále nelze zpochybňovat stanovení základní povinnosti. Řízení ve věci penále neslouží k přezkumu původního rozhodnutí, od něhož se penále odvíjí. Již v rozsudku ze dne 30. 5. 2013, čj. 6 Ads 160/2012-74, Nejvyšší správní soud uvedl, že pravomocnému platebnímu výměru svědčí presumpce správnosti a zákonnosti; jeho příp. nezákonnost proto nelze napravovat při přezkumu navazujícího rozhodnutí o penále (bod 26). Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2025, čj. 6 Afs 40/2024-39, zdůraznil, že platební výměr na základní povinnost a platební výměr na penále jsou samostatně přezkoumatelnými akty, přičemž v řízení o penále nelze zpochybňovat samotné stanovení základní povinnosti, existuje-li pravomocný titul (body 9 až 11). Také v rozsudku ze dne 5. 3. 2008, čj. 6 Ads 91/2006-72, Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že pozdější výkaz nedoplatků, který pouze zohledňuje již provedené platby, nezakládá prostor pro nový přezkum správnosti výchozí dlužné částky stanovené předchozím pravomocným výkazem. Jinak by se řízení o penále nepřípustně proměnilo v opožděný přezkum původního rozhodnutí.
[17] S ohledem na uvedené se nelze zabývat námitkami mířícími proti samotnému stanovení povinnosti platit pojistné. Tyto otázky bylo možné řešit v řízení ve věci prvního výkazu nedoplatků, stěžovatelka však proti tomuto výkazu nepodala námitky a nevyvolala jeho soudní přezkum.
[18] Městský soud se však takovými námitkami zabýval. Uzavřel, že stěžovatelka sice materiálně splňovala podmínky osoby pečující podle § 7 odst. 1 písm. g) zákona o veřejném zdravotním pojištění, nesplnila však oznamovací povinnost podle § 10 odst. 5 téhož zákona, pročež podle něj povinnost hradit pojistné tížila stěžovatelku, nikoli stát. Městský soud tedy nad rámec nezbytného posouzení věci zkoumal, zda byla v obdobích, za která bylo prvním výkazem nedoplatků stanoveno pojistné, povinna toto pojistné hradit stěžovatelka, nebo stát. Tato okolnost však nevyžaduje zrušení napadeného rozsudku. Výrok, kterým městský soud žalobu zamítl, je správný. Rozhodující skutkové okolnosti, tedy vydání výkazu nedoplatků ze dne 10. 5. 2019, jeho doručení stěžovatelce a skutečnost, že proti němu nepodala námitky, nejsou sporné a městský soud z nich rovněž vycházel. Za této situace není důvod rozsudek rušit pouze proto, že městský soud část žalobní argumentace posoudil věcně, ačkoli to nebylo pro rozhodnutí nezbytné. Uvedené by vedlo pouze k tomu, že by městský soud v dalším řízení část své argumentace vypustil. Na výsledku by to nic nezměnilo.
[19] Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud nemůže věcně zabývat argumentací stěžovatelky zpochybňující zákonnost základní povinnosti stanovené prvním výkazem nedoplatků, tedy tvrzeními, že podle § 8 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění vznikla povinnost státu již naplněním podmínek podle § 7 odst. 1 písm. g), že stěžovatelka proto nemohla být osobou bez zdanitelných příjmů podle § 5 písm. c) téhož zákona a že opožděné oznámení nebylo hmotněprávní podmínkou vzniku povinnosti státu hradit pojistné. Totéž se týká systematického srovnání s § 7 odst. 1 písm. k) a § 8 odst. 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění, argumentu administrativní povahou evidence státních pojištěnců, odkazu na zprávu veřejného ochránce práv i tvrzení, že penále může vzniknout pouze tehdy, nebylo-li pojistné řádně a včas uhrazeno osobou, která je byla povinna platit. Všechny tyto námitky vycházejí z předpokladu, že pojistné měl v rozhodném období hradit stát, nikoli stěžovatelka, a směřují tak proti zákonnosti stanovení pojistného výkazem nedoplatků ze dne 10. 5. 2019. Na tom nic nemění ani zpětné zařazení stěžovatelky mezi osoby, za něž je plátcem pojistného stát, od 1. 4. 2019. Období, za která bylo prvním výkazem nedoplatků předepsáno dlužné pojistné, skončila dne 31. 3. 2019. Změna evidence účinná od následujícího dne se proto netýkala období zachycených v prvním výkazu nedoplatků a nemohla sama o sobě vést k jeho změně nebo zrušení. Ani skutečnost, že penále nabíhalo po 1. 4. 2019, neznamená, že bylo stěžovatelce za tuto pozdější dobu předepisováno nové pojistné. Šlo o penále z dříve předepsaného a nadále evidovaného dluhu na pojistném za období končící dne 31. 3. 2019.
[20] Pro výše uvedené nemohou být úspěšné ani námitky týkající se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2024, čj. 7 Ads 11/2024-31. Stěžovatelka namítala, že tento rozsudek řešil skutkově a právně odlišnou situaci a neposkytuje oporu pro závěr o důsledcích nesplnění oznamovací povinnosti pro určení plátce pojistného. Městský soud však tímto rozsudkem podpíral právě své věcné posouzení otázky, kdo byl v rozhodném období plátcem pojistného. Jestliže tuto otázku nebylo možné v nynějším řízení znovu otevřít, není třeba posuzovat ani správnost závěrů, které městský soud z uvedeného rozsudku dovodil. Ani tato námitka proto nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku.
[21] K dalším námitkám soud předesílá, že podle § 18 odst. 1 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění je plátce pojistného povinen platit penále, nebylo-li pojistné nebo záloha na pojistné zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno. Podle § 8 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění je zdravotní pojišťovna povinna nezaplacené pojistné včetně penále vymáhat.
[22] Stěžovatelka nezpochybňuje, že první výkaz nedoplatků byl vydán, doručen a ani že dosud nebyl zrušen. Nenamítá ani chybu v matematickém výpočtu penále či nesprávné zohlednění plateb provedených po vydání prvního výkazu nedoplatků. Poukazuje především na akcesorickou povahu penále. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že penále je závislé na existenci dlužného pojistného a nemůže obstát bez základní povinnosti, k níž se váže (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, čj. 6 Ads 17/2006-149). Akcesorická povaha penále by se projevila zejména tehdy, pokud by základní povinnost zanikla nebo byl výkaz nedoplatků, kterým byla stanovena, zrušen či změněn. K tomu však v nynější věci nedošlo. První výkaz nedoplatků nadále existuje, je vykonatelný a nebyl zákonem předvídaným způsobem odstraněn. Žalovaná proto při předepsání navazujícího penále vycházela z dluhu evidovaného na jeho základě. Z akcesorické povahy penále naopak neplyne možnost znovu přezkoumat zákonnost základní povinnosti v řízení o navazujícím penále.
[23] Nezákonnost penále nelze dovodit ani z poukazu na § 53 odst. 4 a 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Tato ustanovení umožňují námitkami zpochybnit existenci a výši dluhu zachyceného v napadeném výkazu nedoplatků. Nezakládají však možnost v řízení o navazujícím penále znovu přezkoumávat zákonnost základní povinnosti stanovené dřívějším vykonatelným výkazem nedoplatků. V nynějším řízení proto bylo možné přezkoumat, zda druhý výkaz vycházel z dluhu evidovaného na základě prvního výkazu nedoplatků, zda bylo penále předepsáno za správné období a zda bylo správně vypočteno. Nebylo však možné znovu otevřít otázku, zda měla být stěžovatelce základní povinnost v roce 2019 vůbec stanovena. Stěžovatelka přitom žádnou samostatnou vadu při určení období, sazby nebo výpočtu penále nenamítá. Jeho nezákonnost dovozuje výlučně z tvrzení, že základní povinnost podle hmotného práva nevznikla, neboť plátcem pojistného měl být stát. Tato argumentace však směřuje proti zákonnosti prvního výkazu nedoplatků, nikoli proti samostatným předpokladům předepsání penále druhým výkazem.
[24] Stěžovatelka dále namítla, že rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, čj. 3 Ads 85/2005-77, a ze dne 25. 8. 2011, čj. 4 Ads 23/2011-98, na které odkázal městský soud, předpokládaly, že osoba, vůči níž bylo pojistné a penále vymáháno, skutečně byla plátcem. Ani tato námitka nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku. Uvedenou judikaturou městský soud odůvodnil především závěr, že při splnění zákonných podmínek je zdravotní pojišťovna povinna pojistné a penále vymáhat a nemůže při jejich stanovení zohlednit nepříznivé osobní či sociální poměry plátce. Námitka stěžovatelky, že ona sama plátkyní pojistného nebyla, se však opět vrací k věcné správnosti povinnosti stanovené výkazem nedoplatků ze dne 10. 5. 2019, kterou již v nynějším řízení nelze znovu přezkoumávat.
[25] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že si je plně vědom obtížné situace stěžovatelky, důvodů vzniku dlužného pojistného atp. Tyto okolnosti však nemohou na výsledku řízení nic změnit. Jak správně uvedl městský soud, případnou nepřiměřenost dopadů penále lze zohlednit v samostatném řízení o odstranění tvrdosti podle § 53a zákona o veřejném zdravotním pojištění. Ze správního spisu přitom vyplývá, že stěžovatelka spolu s námitkami proti výkazu nedoplatků ze dne 6. 1. 2026 takovou žádost podala.
[26] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o stěžovatelčině návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o této kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2003, čj. 2 Azs 3/2003-44).
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci soud rozhodl v souladu s § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[28] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[29] Stěžovatelce byla pro řízení před Nejvyšším správním soudem ustanovena zástupkyně Mgr. T. B., LL.M., advokátka. Ustanovené zástupkyni Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby – první porada s klientem vč. převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 9 240 Kč [§ 9 odst. 5 a § 7 bod 5 advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů v celkové výši 900 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupkyně
stěžovatelky je plátkyní DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), tj. o 2 130 Kč (po zaokrouhlení nahoru – § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů) Celkem tedy odměna ustanovené zástupkyně činí částku ve výši 12 270 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. září 2026
Tomáš Foltas
předseda senátu