Plný text
22 Afs 41/2026-50
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: HACIENDA MEXICANA s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Ostrava, zastoupená JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2023, čj. 37182/23/5200-11433-706478, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2026, čj. 25 Af 1/2024-56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále „správce daně“; jako „správce daně“ bude v tomto rozsudku nazýván i Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, který v prvostupňovém řízení následně vydal platební výměr v návaznosti na změnu místní příslušnosti, neboť žalobkyně změnila své sídlo) zahájil postup k odstranění pochybností o správnosti a průkaznosti údajů, které žalobkyně uvedla ve svém daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob (dále „daň“) za zdaňovací období roku 2019. Tyto pochybnosti se konkrétně vztahovaly k oprávněnosti stornovaných tržeb, kdy žalobkyně stornovala přibližně desetinu hodnoty svých tržeb evidovaných v systému EET za rok 2019. Tato storna v některých dnech několikanásobně převyšovala samotné tržby za daný den a v prvním pololetí byla tato storna několikanásobně vyšší než v následujícím pololetí. Žalobkyně odůvodňovala větší část těchto storen tzv. šeky, tj. slevovými poukazy na útratu v její restauraci. Žalobkyně tvrdila, že její zákazníci si tyto šeky pořizovali a následně je uplatňovali v restauraci, načež žalobkyně stornovala tu část z celkové hodnoty útraty, která odpovídala hodnotě daného šeku. Žalobkyně snížila výši svých příjmů (§ 18 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) o hodnotu těchto šeků, čímž snížila výši daňového základu. Správce daně ve sdělení o výsledku postupu k odstranění pochybností z 10. 2. 2021 (dále „sdělení z 10. 2. 2021“) vyslovil pochybnosti ohledně toho, zda v období leden až červen 2019 skutečně daní zákazníci uplatňovali tyto šeky v restauraci tak, jak tvrdí žalobkyně. Správce daně např. shledal několik nesrovnalostí mezi konkrétními šeky a konkrétními daňovými doklady.
[2] Následně proběhlo dne 12. 5. 2021 ústní jednání. Při něm se správce daně pokusil doručit tehdejšímu zástupci žalobkyně seznam konkrétních zákazníků žalobkyně s výzvou, aby mu žalobkyně ve vztahu k těmto zákazníkům předložila kompletní výpis z jejich zákaznického účtu a údaje o šecích. Ze zákaznických účtů totiž měly vyplývat veškeré útraty daných zákazníků včetně jejich data. Zástupce žalobkyně ovšem odmítl tento seznam a tuto výzvu převzít s tím, že plná moc udělená žalobkyní se vztahuje pouze ke zdaňovacímu období roku 2019, a proto nemůže správci daně předložit dokumenty vztahující se k jiným zdaňovacím obdobím. Zástupce žalobkyně proto odmítl podepsat protokol o ústním jednání, který ale převzal, a uvedl, že správce daně by měl daný seznam zákazníků s danou výzvou zaslat přímo žalobkyni. Správce daně seznam a výzvu žalobkyni nezaslal. Žalobkyně požadované podklady předtím ani potom nedodala.
[3] Správce daně vydal platební výměr z 20. 7. 2021 (dále „platební výměr“), jímž žalobkyni vyměřil daň. Správce daně shledal, že žalobkyně nedokázala vyvrátit pochybnosti o oprávněnosti snížení svých příjmů. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání. O něm rozhodl žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že částečně změnil platební výměr a zvýšil výši vyměřené daně (důvody tohoto zvýšení žalobkyně v kasační stížnosti nesporuje, a proto je Nejvyšší správní soud nezmiňuje). Ve zbytku však žalovaný platební výměr potvrdil. Souhlasil tedy se stěžejním závěrem správce daně, že žalobkyně nedokázala vyvrátit pochybnosti správce daně.
Napadený rozsudek krajského soudu
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Krajský soud úvodem konstatoval, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a že daňové orgány dokázaly vyjádřit konkrétní pochybnosti o oprávněnosti stornování tržeb. Žalobkyně, dle krajského soudu, konkrétně nereagovala na výtku správce daně, proč v některých dnech storna několikanásobně převyšovala tržby. Správce daně sice s žalobkyní předjednal místní šetření, nicméně vzhledem k tomu, že mu žalobkyně následně předložila částečný soupis šeků, tak správce daně od šetření ustoupil. Z pokladních dokladů a šeků nešlo spolehlivě zjistit, zda dané platby byly stornovány oprávněně. Žalobkyně nedoložila, zda zákazníci skutečně zaplatili částku poníženou o hodnotu slevového šeku, zda tito zákazníci byli skutečně v daný den v restauraci a jakým způsobem zákazníci nabili slevové šeky. Správce daně nedokázal prokazatelně poskytnuté slevy spárovat s podkladními doklady. Za období leden až červen 2019 mělo být uplatněno 1 298 šeků, což neodpovídá tvrzení žalobkyně, že šlo o „několik 10 000 kusů šeků“.
[5] Pochybnosti správce daně byly oprávněné, jestliže uplatněné slevy za jednotlivé dny převýšily hodnotu tržeb. Žalobkyně měla dostatečný prostor pro prokázání, jakým způsobem se jednotlivé slevy promítly do výpočtu daňové ztráty. Žalobkyně sice poukazuje na svá další podání a důkazní návrhy, které správce daně neprovedl. Z žalobních tvrzení nicméně není krajskému soudu zřejmé, jaká skutečnost by jimi měla být prokázána. Je samozřejmě na uvážení podnikatele, jaké prostředky zvolí pro dosažení zisku. Musí je ale prokázat, což žalobkyně pro období červenec až prosinec 2019 již dokázala.
[6] Krajský soud dále připustil, že lze pochybovat o rozsahu plné moci udělené zástupci žalobkyně. Tato otázka je však dle krajského soudu irelevantní. Výzvou, kterou se správce daně pokusil doručit zástupci žalobkyně, totiž dle krajského soudu byla žalobkyni dána jen další možnost (nad rámec nutného) prokázat dosud neprokázané skutečnosti. Daň nebyla žalobkyni doměřena proto, že by na tuto výzvu nereagovala, ale proto, že v celém daňovém řízení nedokázala vyvrátit pochybnosti správce daně. Žalobkyně sama mohla předložit správci daně vlastní výběr zákaznických účtů, což ale neučinila. Skutečnost, že tento výběr zákazníků měl podle dohody původně učinit správce daně, je tedy dle krajského soudu irelevantní.
[7] Žalobkyně také namítla, že nebyla řádně poučena o důsledcích odmítnutí podpisu protokolu o ústním jednání. Krajský soud uvedl, že tento postup správce daně neměl vliv na výsledek řízení, a proto nemůže mít vliv ani na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyni muselo být z předchozího postupu správce daně zřejmé, že její povinností je vyvrátit jeho pochybnosti, což nedokázala, ačkoliv k tomu měla dostatek příležitostí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Kasační stížnost
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Krajský soud, dle stěžovatelky, nesprávně posoudil procesní pochybení správce daně. Stěžovatelka byla se správcem daně dohodnutá, že správce daně provede výběr konkrétních zákazníků, u nichž pak stěžovatelka předloží jejich kompletní zákaznické účty. Správce daně sice tento výběr provedl, nicméně daný seznam zákazníků s výzvou chtěl doručit zástupci stěžovatelky, který však k tomuto úkonu nebyl zmocněn. Zástupce stěžovatelky proto správci daně navrhl, aby tento seznam zaslal stěžovatelce. Stěžovatelka tedy měla od svého zástupce obecnou informaci, že správce daně vytvořil seznam zákazníků a očekávala, že tento seznam pošle přímo jí. To však správce daně neučinil a překvapivě rovnou vydal platební výměr. Není tedy pravdou, že by stěžovatelka byla pasivní, jak tvrdí krajský soud.
[9] Krajský soud také nesprávně vypořádal otázku neexistence podpisu zástupce stěžovatelky na protokolu o ústním jednání. Neexistence tohoto podpisu svědčí o tom, že zástupce stěžovatelky nebyl řádně poučen o důsledcích odmítnutí podpisu a o důsledcích nedodržení lhůty pro předložení požadovaných podkladů. Závěr krajského soudu, že tento postup správce daně nemohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, je nepřezkoumatelný, neboť stěžovatelka nebyla poučena o tom, že nedodržení lhůty pro předložení podkladů povede k vydání platebního výměru.
[10] Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, jakým způsobem krajský soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene a neprovedení navrhovaných důkazů. Krajský soud nesprávně stěžovatelce vyčítá, že nedošlo ke spárování poskytnutých slev s pokladními doklady. Stěžovatelka však měla se správcem daně předjednáno místní šetření právě za účelem kontroly archivovaných šeků a jejich spárování s pokladními doklady. Správce daně nicméně od tohoto šetření následně ustoupil.
[11] Jde-li o množství slevových šeků, údaj o „desítkách tisíc šeků“ se týkal celého období, v němž tento systém fungoval. Za nyní posuzovaný rok 2019 však bylo skutečně evidováno 1 298 šeků. Mohlo tedy dojít k neporozumění ohledně množství evidovaných šeků, nicméně šeky za rok 2019 stěžovatelka archivovala a řádně je předložila správci daně. Tyto šeky fungovaly jako fyzické kupony, které zákazníci předložili při placení pro uplatnění slevy. Ke snížení daňových příjmů stěžovatelky nedocházelo k okamžiku, kdy si zákazníci tyto šeky zakoupili nebo si je nechali vygenerovat. Ke snížení těchto příjmů docházelo až k okamžiku, kdy byl šek uplatněn v restauraci, kdy se cena za útratu v restauraci snížila o hodnotu šeku. Právní předpisy nedávají stěžovatelce možnost, aby mohla legitimovat zákazníky. Z tohoto důvodu je nereálný požadavek správce daně, aby stěžovatelka prokázala, zda daný zákazník skutečně byl v daný den v restauraci a něco si koupil. Šek obsahující datum uplatnění, výši slevy a jména osoby, která šek vygenerovala a pro kterou je určen, je proto důkazním maximem, kterého provozovatel restaurace může v praxi dosáhnout.
[12] Krajský soud dovozuje své pochybnosti z toho, že stornované částky byly v některých dnech vyšší než samotné tržby. Stěžovatelka k tomu uvádí, že k takové situaci může dojít, pokud v daný den přijde více zákazníků, kteří uplatňují slevovou poukázku, než těch zákazníků, kteří platí útratu běžným způsobem. Tyto slevy sloužily jako forma marketingu, přičemž podnikatel nemůže být za svoji slevovou politiku sankcionován doměřením daně. Stěžovatelka přitom prokázala, že tyto slevy byly reálně poskytovány. Krajský soud tedy nepřípustně zasáhl do obchodní strategie stěžovatelky. Stěžovatelka trvá na tom, že unesla své důkazní břemeno. Jsou to naopak krajský soud a daňové orgány, kteří po stěžovatelce vyžadují neúměrnou auditní stopu.
Vyjádření žalovaného
[13] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Jde-li o seznam konkrétních zákazníků a o předložení výpisů z jejich účtů, žalovaný konstatuje, že správce daně neměl povinnost vyzvat stěžovatelku na předložení konkrétního důkazního prostředku. Šlo o jednu z možností, jak odstranit pochybnosti správce daně, přičemž tento důkazní prostředek navrhla sama stěžovatelka. Správce daně dále nemohl nutit zástupce stěžovatelky, aby podepsal protokol o ústním jednání. Měl-li tento zástupce za to, že není dostatečně poučen, měl tuto námitku vznést v průběhu ústního jednání. Stanovením data 12. 5. 2021 správce daně pouze stanovil den, do kterého stěžovatelka mohla předložit požadované podklady. Nešlo však o lhůtu, jejíž nedodržení by vedlo k negativním důsledkům pro stěžovatelku.
[14] Správce daně unesl důkazní břemeno ohledně svých pochybností o snížení příjmů ze strany stěžovatelky. Stěžovatelka tedy měla reagovat na výzvu správce daně, avšak řadu pochybností nedokázala vyvrátit (žalovaný rekapituluje tyto pochybnosti a průběh daňového řízení). Daňové orgány nehodnotily aktivity stěžovatelky z pohledu jejích podnikatelských záměrů, ale z pohledu zákona o daních z příjmů. Správce daně si sice se stěžovatelkou předjednal místní šetření, nicméně od něj upustil, neboť důkazní prostředky, které měly být jeho předmětem, správce daně získal.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost není důvodná.
Správce daně unesl důkazní břemeno ohledně svých pochybností
[16] Nejvyšší správní soud úvodem shrne obecná východiska, která se vztahují k rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku z 11. 4. 2019, čj. 5 Afs 133/2018-27, objasnil, že v daňovém řízení nedochází k přenosu či přechodu důkazního břemene. Důkazní břemeno totiž stíhá daňový subjekt a správce daně v průběhu celého řízení, a to vždy v limitovaném rozsahu uvedeném v § 92 odst. 3, resp. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Daňový subjekt je v jakémkoli stádiu řízení povinen prokazovat, co uvedl v daňovém přiznání, resp. v účetnictví. Správce daně prokazuje mj. skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Rozsah tohoto břemene se v průběhu řízení nemění, nepřechází z jednoho na druhého, každý si nese vždy své důkazní břemeno v zákonem stanoveném rozsahu. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, co uvedl v daňovém přiznání, nese daňový subjekt. Správce daně může požadovat, aby daňový subjekt doložil svá tvrzení jinak než pouze formálními daňovými doklady. Předtím však musí správce daně unést své důkazní břemeno ohledně toho, že o souladu dokladu se skutečností existují vážné a důvodné pochyby (rozsudek NSS z 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 14/2012-61). Pokud se mu to podaří, je na daňovém subjektu, aby doložil pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu, popř. svá tvrzení korigoval. Tyto skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (rozsudek NSS z 31. 8. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS).
[17] Z výše uvedeného vyplývá, že pokud správce daně prokáže své pochybnosti o pravdivosti daňových tvrzení, musí daňový subjekt následně doložit pravdivost těchto tvrzení. Jde-li o pochybnosti správce daně v nynější věci, Nejvyšší správní soud připomíná, že správce daně vyslovil své pochybnosti ohledně daňových tvrzení stěžovatelky ve výzvě k odstranění pochybností z 8. 7. 2020. Jedna z těchto pochybností spočívala v tom, že hodnota storen v některých dnech několikanásobně převyšovala hodnotu tržeb. Druhá pochybnost spočívala v tom, že v prvním pololetí byla tato storna několikanásobně vyšší než v následujícím pololetí (viz bod [1] tohoto rozsudku). Krajský soud následně s oběma těmito pochybnostmi souhlasil (aproboval je) v bodě 12 svého rozsudku. Stěžovatelka nyní v kasační stížnosti brojí jen proti první pochybnosti, nikoliv však proti té druhé. Nejvyšší správní soud má však za to, že pro unesení důkazního břemene správcem daně postačí již jen druhá pochybnost. Pokud hodnota storen byla ve sledovaném období několikanásobně vyšší než v následujícím období, zavdává to důvodnou pochybnost o správnosti daňových tvrzení stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se tedy nemusí podrobněji zabývat námitkami stěžovatelky směřujícími proti první pochybnosti. I kdyby s nimi byla stěžovatelka úspěšná na věci by to nic nezměnilo.
Stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně pravdivosti svých tvrzení
[18] Pokud jde o následné unesení důkazního břemene stěžovatelkou, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti sporuje pouze jednotlivé dílčí otázky, a to navíc velmi stručným způsobem. Nejvyšší správní soud proto adekvátním způsobem přistoupí k vypořádání těchto dílčích otázek. V tomto ohledu lze připomenout, že Nejvyšší správní soud je podle § 109 odst. 4 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dále připomíná, že správce daně uvedl již ve sdělení z 10. 2. 2021 (na stranách 4 a 5) důvody, pro které nepřistoupil na důkazy a tvrzení, která stěžovatelka poskytla a učinila po vydání výzvy k odstranění pochybností. Mezi tyto důvody patří např. nesoulad mezi konkrétními šeky a konkrétními daňovými doklady aneb spornost doplacení zbylé částky za útratu ze strany zákazníků (viz bod [1] tohoto rozsudku).
[19] Jde-li o informace vyplývající z šeků, Nejvyšší správní soud uvádí, že správce daně nechtěl po stěžovatelce, aby ověřovala totožnost svých zákazníků. Co ale stěžovatelka mohla udělat, bylo předložit výpisy ze zákaznických účtů správci daně. Z výpovědi svědka, který jako dodavatel spravoval systém, v němž bylo možné pořizovat slevové šeky, vyplývá, že stěžovatelka měla přístup k zákaznickým účtům, v nichž jsou uvedeny všechny útraty daných zákazníků (viz stranu 5 platebního výměru). Stěžovatelka v kasační stížnosti nenamítá, že by tato výpověď byla nepravdivá. Stěžovatelka tedy mohla předložit výpisy z těchto účtů (a to z vlastní iniciativy – bod [24] tohoto rozsudku), z nichž by vyplývaly správcem daně požadované informace o dni transakce či o osobě držitele daného šeku. Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí se stěžovatelkou v tom, že by doložení informací o zákaznících, kteří využívali šeky, bylo pro ni příliš zatěžující či snad nemožné.
[20] Jde-li o základní schéma fungování šeků, jak jej stěžovatelka popisuje v kasační stížnosti [tedy že stěžovatelka prováděla daňové opravy (storna) až v okamžiku uplatnění šeku v restauraci (bod [11] tohoto rozsudku)], Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatelka začala dle svých tvrzení uskutečňovat toto schéma až od 1. 7. 2019 (strana 2 sdělení z 10. 2. 2021). K období, které započalo právě tímto datem, tedy k druhému pololetí roku 2019, správce daně uvedl, že daná snižovací storna již považuje za oprávněná (strana 8 platebního výměru). Správce daně nicméně považoval za neoprávněná snižovací storna za první pololetí roku 2019, v němž toto schéma patrně fungovalo jinak (bude-li soud vycházet z tvrzení stěžovatelky na straně 2 sdělení z 10. 2. 2021). V rámci prvního pololetí správce daně sporoval, zda skutečně si daní zákazníci šeky pořídili a zda skutečně doplatili rozdíl mezi hodnotou šeku a celkovou hodnotou útraty. Tyto pochybnosti se však stěžovatelce nepodařilo vyvrátit, ačkoliv tak mohla učinit předložením výpisů z konkrétních zákaznických účtů (viz výše). Popis fungování šeků, který stěžovatelka uvedla v kasační stížnosti, tedy nemůže mít vliv na výsledek tohoto sporu, neboť tento spor se primárně týká prvního pololetí roku 2019.
[21] Jde-li o místní šetření, Nejvyšší správní soud má za to, že tohoto šetření nebylo potřeba. Ze strany 2 sdělení z 10. 2. 2021 vyplývá, že stěžovatelka skutečně správci daně navrhla toto šetření, aby mohl získat přístup ke všem uplatněným šekům. Následně však stěžovatelka zaslala správci daně seznam šeků a seznam daňových dokladů. V reakci na to požádal správce daně stěžovatelku o zaslání konkrétních šeků a konkrétních daňových dokladů, což stěžovatelka učinila (strana 3 sdělení z 10. 2. 2021). Ono požadované spárování daňových dokladů a slevových šeků, které dle stěžovatelky mělo být předmětem místního šetření, následně správce daně učinil na straně 4 sdělení z 10. 2. 2021, kde pojmenoval několik dílčích nesrovnalostí. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že správce daně naplnil stěžovatelkou tvrzený cíl místního šetření jiným relevantním způsobem.
[22] Jde-li o množství uplatněných šeků, Nejvyšší správní soud má za to, že vyřešení této otázky je pro tento spor irelevantní. Důvody, pro které správce daně uzavřel, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, totiž byly jiné, resp. nebyly založeny na otázce skutečného množství vzniklých či uplatněných šeků (viz bod [18] tohoto rozsudku).
[23] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů uzavírá, že tato část kasačních námitek je nedůvodná. Stěžovatelce se tedy v kasační stížnosti nepodařilo vyvrátit závěr krajského soudu, že v daňovém řízení neunesla své důkazní břemeno. Toto břemeno se přitom nevztahovalo k otázce, zda jsou stěžovatelčina podnikatelská rozhodnutí obchodně či ekonomicky racionální, nýbrž k otázce, zda bylo snížení jejích příjmů oprávněné.
Procesní postup správce daně obstojí
[24] Nejvyšší správní soud se závěrem vyjádří k výzvě správce daně z 12. 5. 2021, která nakonec nebyla stěžovatelce doručena (viz bod [2] tohoto rozsudku). Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že sama skutečnost, že stěžovatelka fakticky nesplnila výzvu správce daně (nehledě na to, zda jí tato výzva měla či neměla být doručena), nešla stěžovatelce k tíži, resp. tato skutečnost nevedla k vydání „nepříznivého“ platebního výměru. Důvodem, pro který správce daně vydal svůj platební výměr, bylo totiž to, že dle jeho názoru stěžovatelka neprokázala oprávněnost snížení svých příjmů. Stěžovatelka v tomto ohledu nesporuje, že seznam vybraných zákazníků a výpisy z jejich zákaznických účtů (což byl předmět výzvy z 12. 5. 2021) mohla předložit správci daně sama na základě vlastní iniciativy (viz bod [19] tohoto rozsudku), přičemž správce daně již ve sdělení z 10. 2. 2021 poukázal na to, že má nedostatek informací ohledně zákaznických kont (viz stranu 5 tohoto sdělení). Důkazní břemeno leželo v tomto ohledu právě na straně stěžovatelky, nikoliv na straně správce daně (viz bod [16] tohoto rozsudku). Stěžovatelka tak sama mohla předložit výpisy ze zákaznických účtů již v dřívějších fázích řízení. Pro Nejvyšší správní soud je tedy klíčové, že nedoručení výzvy z 12. 5. 2021 do sféry stěžovatelky nemělo samo o sobě vliv na výsledek daného řízení, resp. že nedoručení této výzvy nijak stěžovatelce neznemožnilo, aby unesla své důkazní břemeno. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským soudem. Za takové situace je již irelevantní se zabývat otázkou, zda byl tehdejší zástupce stěžovatelky řádně poučen ze strany správce daně.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 a § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. října 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu