Plný text
22 Afs 92/2026-48
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: agrolakomy s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupená JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem [adresa] Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2023, čj. 15072/23/5000-10612-703694, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 4. 2026, čj. 65 Af 17/2023-90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 1. 2018 byla žalobkyni poskytnuta dotace v rámci Operačního programu Životní prostředí 2014-2020 na realizaci projektu Svoz bioodpadů – agrolakomy s. r. o. ve výši 5 100 000 Kč. Za poskytnuté prostředky žalobkyně pořídila techniku pro svoz odpadu – kolový nakladač, přívěs a velkoobjemové kontejnery. K výběru dodavatele realizovala výběrové řízení dle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZZVZ“). Vítězem výběrového řízení se stala společnost FORAGRI s. r. o. (dále též „vybraný dodavatel“), která nabídla nejnižší nabídkovou cenu.
[2] Žalobkyně a vybraný dodavatel uzavřeli dne 17. 7. 2018 kupní smlouvu, podle níž měla lhůta k dodání výše specifikované techniky činit 90 dnů od podpisu smlouvy, tudíž měla uplynout dne 15. 10. 2018. Dodatkem ze dne 10. 10. 2018 (dále též „dodatek č. 1“) smluvní strany prodloužily lhůtu pro dodání techniky do 26. 11. 2018, tj. o 42 dnů.
[3] Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále též „správce daně“) vyměřil žalobkyni platebním výměrem č. 113/2022 ze dne 20. 10. 2022, čj. 01751931/22/3100-31471-803625, odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 247 800 Kč. Shledal, že žalobkyně uzavřením dodatku č. 1 nedostála podmínkám pro změnu závazku stanoveným v § 222 ZZVZ, čímž porušila § 6 odst. 2 ZZVZ a bod 6 části II podmínek poskytnutí dotace, které jsou nedílnou součástí rozhodnutí o poskytnutí dotace, neboť prodloužením dodací lhůty došlo – v rozporu s pravidly pro zadávání veřejných zakázek – k podstatné změně smlouvy. Uvedené jednání vedlo k neoprávněnému použití poskytnutých peněžních prostředků ve smyslu § 3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, a tím k porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Za toto pochybení správce daně stanovil odvod ve výši 25 % z částky dotace použité na financování zakázky, tedy ve výši 1 232 500 Kč. Žalobkyně se přitom dopustila i dalších dvou porušení rozpočtové kázně, za která jí byly rovněž stanoveny dílčí odvody (proti těmto závěrům žalobou ani kasační stížností nebrojila). Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a platební výměr potvrdil.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 8. 2025, čj. 65 Af 17/2023-61, zamítl (dále též „první rozsudek krajského soudu“). Tento rozsudek zrušil na základě kasační stížnosti žalobkyně pro vadu při dokazování Nejvyšší správní soud, a to rozsudkem ze dne 20. 1. 2026, čj. 22 Afs 196/2025-57 (dále též „první rozsudek Nejvyššího správního soudu“).
[5] Krajský soud věc znovu projednal a v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti rozhodnutí žalovaného. Dále se ztotožnil se žalovaným, že prodloužení lhůty k plnění zakázky o 42 dnů představovalo podstatnou změnu závazku ve smyslu § 222 odst. 3 ZZVZ. Termín plnění podle krajského soudu představuje jeden ze základních parametrů zakázky, který může významně ovlivnit rozhodování potenciálních dodavatelů o účasti v zadávacím řízení. Pokud by byla takto změněná podmínka známa již při zadávání zakázky, mohli se o ni ucházet i další dodavatelé. Stran porušení ZZVZ přitom není třeba prokazovat, že ke skutečnému ovlivnění výběru dodavatele skutečně došlo; stačí, že změna mohla mít na účast dodavatelů potenciální vliv. Žalovaný nebyl povinen identifikovat konkrétní dodavatele, kteří by se za odlišných podmínek mohli daného zadávacího řízení zúčastnit. Za nepřípustné krajský soud označil námitky porušení zásady legitimního očekávání a zásady in dubio mitius, neboť ty byly uplatněny až po uplynutí lhůty k podání žaloby. Soud současně neprovedl žalobkyní navržený důkaz zprávou o daňové kontrole vedené vůči společnosti HANÁ ENERGO (dále též „zpráva o daňové kontrole“). Dospěl k závěru, že nesměřuje k prokázání stěžovatelkou tvrzených skutkových okolností, nýbrž k prokázání jejího právního názoru – k prokázání právního názoru se však dokazování nevede.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Předně poukázala na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a rozsudku krajského soudu. Ani žalovaný ani krajský soud se nezabývali celou šíří její odvolací, resp. žalobní argumentace. Poukázala i na vadný postup krajského soudu stran navrženého důkazu – zprávy o daňové kontrole. Podle jejího názoru měl krajský soud stěžovatelkou navržený důkaz provést, nikoliv návrh na jeho provedení zamítnout s odůvodněním, že se jedná o důkaz nezpůsobilý tvrzenou skutečnost potvrdit/vyvrátit. Stěžovatelka nesouhlasila ani s právním posouzením věci. Podle jejího názoru uzavřením dodatku č. 1 nedošlo k podstatné změně závazku ve smyslu § 222 odst. 3 ZZVZ, tj. k porušení rozpočtové kázně. Prodloužení lhůty pro plnění dotované zakázky nepředstavovalo změnu způsobilou ovlivnit okruh dodavatelů, neboť možnost změny časových parametrů plnění byla potenciálním uchazečům známa již ze zadávací dokumentace. Akcentovala i to, že k uzavření dodatku č. 1 byla donucena objektivními okolnostmi; dotace jí byla vyplacena s opožděním. Poukázala i na dikci § 222 odst. 2 a 6 ZZVZ, resp. jejich nesprávnou interpretaci a aplikaci. Podle stěžovatelky byl projekt realizován v souladu s účelem dotace a poskytnuté prostředky byly použity na náklady přímo související s projektem. Odvod za porušení rozpočtové kázně nelze založit na čistě formalistickém hodnocení, aniž by byl zohledněn materiální aspekt věci a to, že nedošlo ke zneužití použití veřejných prostředků. Stěžovatelka dále namítala, že žádnému potenciálnímu dodavateli nic nebránilo požádat podle § 98 odst. 3 ZZVZ o vysvětlení zadávací dokumentace. Poukazovala i na pozdější uzavření kupní smlouvy oproti původně předpokládanému termínu, z čehož dovozovala, že časové parametry nemohly být pro dodavatele rozhodující. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání náhrady nákladů řízení.
[7] Žalovaný podal písemné vyjádření ke kasační stížnosti, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu. Setrval na závěru, že stěžovatelka porušila pravidla dotované zakázky, pročež jí byl správně stanoven odvod za porušení rozpočtové kázně. Stěžovatelka se dopustila nepřípustné změny závazku ze smlouvy na dotovanou zakázku ve smyslu § 222 ZZVZ, čímž současně porušila § 6 odst. 2 ZZVZ. Kdyby stěžovatelka danou zakázku soutěžila za později změněných podmínek, mohl by okruh potenciálních dodavatelů být jiný. Podle žalovaného stěžovatelka ke změně nepřistoupila v důsledku nepředvídatelných okolností. Není pravda ani to, že by takovou změnu umožňovala dikce zadávací dokumentace. Stran důkazu zprávou o daňové kontrole žalovaný uvedl, že takový důkaz nemůže být relevantní pro posouzení zákonnosti postupu stěžovatelky v dané věci, neboť nesměřuje k prokázání rozhodných skutkových okolností. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost, vážil Nejvyšší správní soud nejprve její přípustnost z hlediska § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[9] Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další výjimky. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, příp. nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Citované ustanovení tedy limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným a námitkám, které účastník řízení ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl. Kasační stížnost je nutno považovat za přípustnou tehdy, pokud Nejvyšší správní soud vytkl v původním rozsudku prvoinstančnímu soudu procesní pochybení, nepřezkoumatelnost nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, příp. pokud se ve zrušujícím rozsudku závazně nevyjádřil ke všem sporným otázkám. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu správního soudnictví.
[10] První rozsudek krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud pro vadu řízení spočívající v nesprávném vypořádání návrhu na provedení důkazu zprávou o daňové kontrole (v tomto směru bude NSS posuzovat, zda KS dostál závaznému právnímu názoru – viz níže). Současně již závazně posoudil, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné, že pro závěr o možném ovlivnění soutěže není nezbytné identifikovat konkrétního dodavatele, který by se za změněných podmínek zadávacího řízení zúčastnil, a že námitky porušení legitimního očekávání a zásady in dubio mitius byly uplatněny opožděně. V tomto rozsahu je tedy kasační stížnost nepřípustná.
[11] Ve zbytku je kasační stížnost přípustná. Nejvyšší správní soud proto v tomto rozsahu posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných důvodů. Současně neopomenul prověřit, zda daná věc není zatížená vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
III.a Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve věnoval námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Těmito námitkami je totiž povinen se zabývat podle § 109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti, což platí i tehdy, je-li ve věci podána opakovaná kasační stížnost (rozsudky NSS ze dne 23. 3. 2017, čj. 1 As 98/2016-75, a ze dne 27. 6. 2024, čj. 3 Afs 62/2023-54).
[14] Jak již soud konstatoval v prvním rozsudku, při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází Nejvyšší správní soud z ustálené judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97), podle které jedním z principů tvořících součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. V nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, Ústavní soud uvedl, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost se Nejvyšší správní soud zabýval mj. i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75. Shledal, že „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[15] Stěžovatelka namítá, že krajský soud se věcí dostatečně nezabýval, nevystihl podstatu její argumentace a nevypořádal všechny žalobní námitky. Nesouhlasí s jeho posouzením naplnění účelu dotace, důvodů prodloužení termínu dodání předmětu dotované zakázky, použití § 222 odst. 2 a 6 ZZVZ ani významu doby plnění pro potenciální dodavatele.
[16] Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil. Napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Je z něj zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, které okolnosti považoval za rozhodné a jak na zjištěný skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Krajský soud vystihl podstatu žalobní argumentace a přezkoumatelně vysvětlil, proč prodloužení dodací lhůty o 42 dnů považoval za podstatnou změnu závazku ve smyslu § 222 odst. 3 písm. a) ZZVZ. Neomezil se přitom pouze na údaj, že šlo o prodloužení o 46,7 % oproti původně sjednané devadesátidenní lhůtě. Zohlednil rovněž povahu měněné smluvní podmínky a její možný význam pro rozhodování potenciálních dodavatelů. Uvedl, že dodavatelé při úvaze o účasti v zadávacím řízení musí posoudit, zda jsou schopni ve stanoveném termínu zajistit potřebné výrobní, personální a jiné kapacity a zda jim v realizaci zakázky nebrání jejich další závazky. Z jeho odůvodnění je proto patrné, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že takto významné prodloužení dodací lhůty mohlo ovlivnit okruh potenciálních dodavatelů.
[17] Krajský soud se vypořádal i s tvrzením stěžovatelky, že možnost změny časových parametrů plnění zakázky vyplývala již ze zadávací dokumentace a z čl. III kupní smlouvy. Vysvětlil, že ujednání, podle něhož byl kupující oprávněn jednostranně stanovit termín zahájení dodávky, nelze ztotožňovat se změnou délky dodací lhůty, která byla sjednána v trvání 90 dnů od podpisu kupní smlouvy. Zabýval se rovněž podmínkami vyhrazené změny závazku podle § 100 ve spojení s § 222 odst. 2 ZZVZ a uvedl, proč je nepovažoval za splněné.
[18] Vysvětlil i to, proč okolnosti související s vyplacením dotačních prostředků nepovažoval za okolnosti, které stěžovatelka jednající s náležitou péčí nemohla předvídat. Vycházel přitom zejména ze skutečnosti, že stěžovatelka sama již dne 16. 5. 2018 požádala o prodloužení lhůty pro předložení podkladů potřebných k vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace, aniž této skutečnosti přizpůsobila zadávací dokumentaci ve vztahu k termínu dodání. Zabýval se též tvrzením o důvodech uzavření dodatku č. 1 a poukázal na vyjádření samotné stěžovatelky učiněná v průběhu daňové kontroly, podle nichž spočívaly důvody prodloužení také v potížích dodavatele s včasným dodáním techniky a v nedostatku prostředků stěžovatelky na úhradu DPH a vlastního podílu financování.
[19] Z hlediska přezkoumatelnosti jsou dostatečné rovněž závěry krajského soudu k tvrzení, že projekt naplnil účel dotace a že nedošlo ke zneužití poskytnutých prostředků. Krajský soud vyložil, proč splnění věcného účelu dotace samo o sobě nevylučuje porušení rozpočtové kázně založené porušením závazných pravidel pro zadávání dotované veřejné zakázky. Stejně tak se zabýval tvrzením, že dodací lhůta nebyla hodnotícím kritériem. Vysvětlil, že pro posouzení podstatnosti změny závazku není rozhodující pouze to, zda byla určitá podmínka hodnotícím kritériem, nýbrž také to, zda mohla ovlivnit rozhodování dodavatelů o samotné účasti v zadávacím řízení.
[20] Lze dodat, že povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí neznamená povinnost samostatně reagovat na každou dílčí větu účastníka řízení. Postačí, pokud soud vystihne obsah a smysl jeho argumentace a postaví proti ní vlastní ucelený a srozumitelný argumentační systém (nálezy ÚS sp. zn. IV. ÚS 201/04, sp. zn. I. ÚS 729/2000, sp. zn. I. ÚS 116/05, sp. zn. IV. ÚS 787/06, sp. zn. III. ÚS 961/09 a sp. zn. IV. ÚS 919/14; dále nález ÚS ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43). Soudní rozhodnutí není nepřezkoumatelné pouze proto, že jeho odůvodnění nenaplňuje subjektivní představu účastníka o míře podrobnosti vypořádání jednotlivých námitek. Nepřezkoumatelnost představuje objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje rozhodnutí věcně přezkoumat (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, čj. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, čj. 4 As 146/2017-35). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je proto vyhrazeno nejzávažnějším vadám, kdy pro absenci důvodů či nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012-45, a ze dne 29. 6. 2017, čj. 2 As 337/2016-64). Takovými vadami napadený rozsudek krajského soudu netrpí.
III.b Dokazování před krajským soudem
[21] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud vadně vypořádal její návrh na provedení důkazu zprávou o daňové kontrole. Podle jejího názoru měl tento důkaz provést a teprve poté posoudit, zda skutková obdobnost obou případů alespoň podpůrně nesvědčí správnosti jejího názoru, že se porušení rozpočtové kázně nedopustila. Krajskému soudu vytýká, že důkaz předem hodnotil, ačkoli jej neprovedl. Zdůrazňuje, že zprávou neměla být prokazována pouze právní otázka, nýbrž také skutková okolnost, že tentýž správce daně v jiné obdobné věci porušení rozpočtové kázně neshledal.
[22] Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[23] Krajský soud se na rozdíl od svého prvního rozsudku důkazním návrhem zabýval rovněž ve vztahu k včas uplatněné žalobní argumentaci, podle níž stěžovatelka neporušila ZZVZ, a tedy ani rozpočtovou kázeň. Připomněl, že dokazování slouží ke zjišťování skutkového stavu, nikoli k prokazování správnosti určitého právního názoru. Závěr, zda uzavření dodatku č. 1 představovalo podstatnou změnu závazku podle § 222 ZZVZ a následně porušení rozpočtové kázně, označil za závěr právní, vycházející ze skutkového zjištění, že stěžovatelka tímto dodatkem prodloužila vybranému dodavateli dodací lhůtu. Pokud stěžovatelka zprávu navrhla k prokázání, že nedošlo k porušení rozpočtové kázně, nesměřoval podle krajského soudu tento návrh k prokázání rozhodné skutkové okolnosti, nýbrž k podpoře právního názoru. K tomu však dokazování neslouží. Krajský soud dále uvedl, že zpráva o daňové kontrole by mohla prokazovat existenci právní praxe správce daně v rozhodném období, jíž rozhodnutí v nynější věci neodpovídá. Takto zjištěná skutečnost by mohla být významná pro námitku porušení legitimního očekávání, kterou však stěžovatelka uplatnila opožděně. Krajský soud tedy navržený důkaz neprovedl, neboť ten směřoval k prokázání právního názoru, nikoliv skutkové okolnosti, což je nepřípustné. Ve vztahu k námitce legitimního očekávání jej neprovedl pro opožděnost této námitky.
[24] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v prvním rozsudku krajskému soudu neuložil, aby navržený důkaz provedl. Dovodil, že důkazní návrh se nevztahoval výlučně k opožděným námitkám porušení zásady legitimního očekávání a zásady in dubio mitius, nýbrž také k včas uplatněné žalobní argumentaci o neporušení rozpočtové kázně; krajský soud jej proto musel posoudit rovněž v tomto rozsahu. Této povinnosti krajský soud dostál. Důkazní návrh výslovně posoudil také ve vztahu k uvedené včasné argumentaci a konkrétně vysvětlil, proč zprávu o daňové kontrole nepovažuje za způsobilou prokázat ani vyvrátit skutečnost rozhodnou pro posouzení projednávané věci. Závazný právní názor kasačního soudu tedy respektoval.
[25] Podle § 52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. Z tohoto ustanovení neplyne povinnost soudu provést každý navržený důkaz. Nevyhovění důkaznímu návrhu však musí řádně a přezkoumatelně odůvodnit. Navržený důkaz lze neprovést zejména tehdy, nemá-li tvrzená skutečnost relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li důkaz způsobilý tvrzenou skutečnost potvrdit nebo vyvrátit anebo je-li nadbytečný, protože daná skutečnost již byla bez důvodných pochybností prokázána či vyvrácena (nález ÚS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, rozsudky NSS ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, a ze dne 19. 10. 2023, čj. 8 As 271/2022-43).
[26] V nynější věci krajský soud odůvodnil neprovedení navrženého důkazu nedostatkem jeho vypovídací schopnosti ve vztahu k tvrzení, že stěžovatelka neporušila rozpočtovou kázeň. Tento závěr také náležitě vysvětlil. Nejvyšší správní soud se s jeho úvahami ztotožňuje. I kdyby zpráva o daňové kontrole potvrzovala, že správce daně v případě jiné společnosti řešil některé obdobné skutkové okolnosti a posoudil je odlišně, sama o sobě nevypovídá o tom, zda byly podmínky pro závěr o porušení rozpočtové kázně splněny právě v nyní posuzované věci. Rozhodující jsou konkrétní skutkové okolnosti a podmínky dotčené veřejné zakázky.
[27] Nelze přitom přisvědčit ani tvrzení, že krajský soud zprávu nepřípustně hodnotil před jejím provedením. Krajský soud neposuzoval pravdivost konkrétních údajů obsažených ve zprávě, jejich věrohodnost ani jejich důkazní váhu. Posuzoval pouze účel, k němuž stěžovatelka zprávu navrhla, a její způsobilost prokázat tvrzení, že se nedopustila porušení rozpočtové kázně. Rozlišení mezi hodnocením obsahu důkazu a předběžným posouzením jeho relevance a vypovídací potence je nezbytnou součástí rozhodování soudu o provedení navrženého důkazu ve smyslu § 52 odst. 1 s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2023, čj. 8 As 271/2022-43).
[28] Na výše uvedeném nic nemění tvrzení stěžovatelky, že zpráva o daňové kontrole měla prokazovat skutkovou obdobnost obou případů. Samotná existence jiné věci vykazující některé obdobné skutkové znaky ani skutečnost, že ji správce daně právně posoudil odlišně, neprokazují, že jednání stěžovatelky v nynější věci nepředstavovalo podstatnou změnu závazku podle § 222 ZZVZ. Takový závěr závisí na posouzení konkrétních zadávacích a smluvních podmínek dotčené zakázky. K prokázání správnosti určitého právního názoru však dokazování neslouží. S krajským soudem lze přitom souhlasit i v tom, že pokud stěžovatelka hodlala zprávou o daňové kontrole prokázat, že správní orgány skutkově srovnatelné případy posoudily rozdílně, směřovala taková argumentace k tvrzenému porušení legitimního očekávání. Námitky porušení legitimního očekávání však stěžovatelka uplatnila až po uplynutí lhůty pro podání žaloby (viz výše).
[29] Krajský soud tedy nepochybil, pokud zprávu o daňové kontrole neprovedl. Jeho postup byl v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. i se závazným právním názorem vysloveným v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ani tato kasační námitka proto není důvodná.
III.c Právní posouzení věci
[30] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani námitky poukazující na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[31] Soud předesílá, že mezi účastníky není sporu o rozhodných skutkových okolnostech. Stěžovatelka jako příjemkyně dotace vybrala dodavatele v zadávacím řízení a dne 17. 7. 2018 s ním uzavřela kupní smlouvu. Lhůta pro dodání kompletního předmětu koupě byla sjednána v délce 90 dnů od podpisu smlouvy, tj. měla uplynout dne 15. 10. 2018. Dodatkem č. 1 ze dne 10. 10. 2018 smluvní strany prodloužily tuto lhůtu do 26. 11. 2018, tj. o 42 dnů, což představovalo prodloužení o 46,7 % původní lhůty. Podmínky poskytnutí dotace současně ukládaly stěžovatelce postupovat při realizaci projektu v souladu se ZZVZ.
[32] Sporné mezi účastníky je, zda uvedeným postupem došlo k porušení ZZVZ, a v důsledku toho i k porušení rozpočtové kázně. Stěžovatelka má za to, že uzavřením dodatku č. 1 nedošlo k nepřípustné změně závazku ve smyslu ZZVZ, a tím ani k porušení podmínek poskytnutí dotace, resp. rozpočtové kázně.
[33] Nejvyšší správní soud nejprve v obecné rovině předesílá, že problematika změn závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku je upravena v § 222 ZZVZ. Podle odst. 1 označeného ustanovení platí, že zadavatel nesmí po dobu trvání závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku bez nového zadávacího řízení umožnit jeho podstatnou změnu. V institutu zákazu podstatné změny smlouvy se promítají základní principy, na nichž je proces zadávání veřejných zakázek vystavěn (§ 6 ZZVZ); zejména zásada transparentnosti a zásada zákazu diskriminace (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2023, čj. 1 Afs 278/2022-40). Smyslem této úpravy je zachovat soutěžní podmínky, za nichž byla zakázka zadána, po celou dobu realizace veřejné zakázky a zabránit tomu, aby zadavatel a vybraný dodavatel po uzavření smlouvy vytvořili podmínky, které nebyly předmětem původní soutěže.
[34] Podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku pak upravuje odst. 3 výše uvedeného ustanovení ZZVZ. Podle něj je podstatnou změnou závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku mj. taková změna smluvních podmínek, která by umožnila účast jiných dodavatelů nebo by mohla ovlivnit výběr dodavatele v původním zadávacím řízení, pokud by zadávací podmínky původního zadávacího řízení odpovídaly této změně [§ 222 odst. 3 písm. a) ZZVZ]. Změna závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku je tedy podstatná, pokud by její zahrnutí do původního řízení umožnilo účast jiných uchazečů či přijetí jiné nabídky; podstatné jsou změny, které vykazují podstatně odlišnou povahu oproti původní zakázce a svědčí o novém sjednání jejích základních podmínek. Zda jde o změnu podstatnou, je přitom třeba posuzovat podle jejího skutečného obsahu a důsledků, nikoli pouze podle jejího formálního označení (rozsudek SDEU ze dne 19. 6. 2008,
C-454/06, pressetext Nachrichtenagentur, rozsudky NSS ze dne 23. 10. 2019, čj. 7 As 325/2018-54, ze dne 27. 2. 2019, čj. 6 As 255/2018-40, ze dne 30. 3. 2023, čj. 8 Afs 157/2021-35, ze dne 18. 4. 2023, čj. 1 Afs 278/2022-40).
[35] O podstatnou změnu závazku ve smyslu § 222 odst. 3 písm. a) ZZVZ se může jednat např. tehdy, dojde-li ke změně rozsahu nebo předmětu plnění, technických požadavků, rozdělení smluvních rizik, sankcí či ekonomických podmínek. O podstatnou změnu se však může jednat i tehdy, dojde-li ke změně závazku v parametru „doba plnění“ (rozsudky NSS ze dne 31. 1. 2019, čj. 10 As 39/2018-37, ze dne 8. 8. 2019, čj. 9 As 153/2019-73, ze dne 28. 2. 2022, čj. 7 As 165/2020-40, ze dne 18. 4. 2023, čj. 1 Afs 278/2022-40, a rozsudek SDEU ze dne 7. 9. 2016, C-549/14, Finn Frogne). Doba plnění totiž patří mezi parametry, které mohou ovlivnit nejen výslednou podobu nabídky toho kterého uchazeče o danou zakázku, nýbrž i to, zda se potenciální uchazeč o veřejnou zakázku předmětného zadávacího řízení vůbec zúčastní. Podle doby plnění si totiž uchazeč o veřejnou zakázku musí mj. zodpovědět, zda je v jeho silách poptávané plnění v daném časovém horizontu zajistit, tj. zda bude mít dostatek technických, finančních, výrobních či personálních kapacit, zda se plněním zakázky nedostane do nezvládnutelného souběhu s plněním jiné zakázky atp. Judikatura proto opakovaně označuje termín zahájení, délku plnění a termín dokončení za soutěžně významné parametry (rozsudky NSS).
[36] Stěžovatelka správně uvádí, že ne každá změna podmínky „doba plnění zakázky“ je bez dalšího podstatná. Rozhodné jsou konkrétní okolnosti, zejména poměr změny k původní verzi zadávací podmínky. V nynější věci však nejde toliko o technickou či bagatelní korekci sjednaných smluvních podmínek. Jak již zdejší soud uvedl výše, stěžovatelka nejprve dne 17. 7. 2018 uzavřela s vybraným dodavatelem kupní smlouvu, podle níž mělo k dodání předmětu koupě dojít do 90 dnů ode dne uzavření smlouvy, tj. do 15. 10. 2018. Následně tuto lhůtu dodatkem č. 1, uzavřeným dne 10. 10. 2018, prodloužila o 42 dnů, tj. do 26. 11. 2018. Prodloužení lhůty plnění dotované zakázky o 42 dnů představovalo téměř polovinu původně sjednané devadesátidenní lhůty. Dodavatel, který nemohl dodat soubor techniky do 90 dnů, mohl být schopen jej dodat do 132 dnů. Právě v tom spočívá mechanismus možného ovlivnění okruhu dodavatelů. Závěr o tom, že uzavřením dodatku č. 1 se stěžovatelka dopustila podstatné změny závazku, tak nelze považovat za nepodloženou domněnku založenou na abstraktní možnosti, že jakákoli změna může ovlivnit okruh dodavatelů. Správní orgány a krajský soud jej naopak správně založily na povaze dodací lhůty, rozsahu jejího prodloužení a povaze předmětu dotované zakázky. Není přitom pravdou, že by závěry rozsudků zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2019, čj. 10 As 39/2018-37, ze dne 8. 8. 2019, čj. 9 As 153/2019-73, a ze dne 28. 2. 2022, čj. 7 As 165/2020-40, nebyly pro skutkové odlišnosti na nynější případ aplikovatelné. V označených rozsudcích se soud zabýval mj. změnami termínu plnění zakázek či souvisejících smluvních podmínek. Přestože skutkové okolnosti nebyly totožné, Nejvyšší správní soud ve všech případech zdůraznil, že termín a délka plnění, příp. sankce za jejich nedodržení, mohou ovlivnit rozhodnutí dodavatelů, zda nabídku podají, i kalkulaci její ceny a dalších parametrů. Obecné závěry vyslovené v označených rozsudcích jsou proto použitelné i na nyní posuzovanou věc. Pro posouzení věci přitom nebylo nezbytné prokazovat existenci konkrétního dodavatele, který by za změněných podmínek nabídku podal. Rozhodující je, zda změna objektivně mohla ovlivnit okruh potenciálních dodavatelů nebo výběr dodavatele v původním zadávacím řízení. Právě tato možnost je podle § 222 odst. 3 písm. a) ZZVZ rozhodná.
[37] Zdejší soud přitom nezpochybňuje ani to, že stěžovatelka za obdržené dotační prostředky pořídila techniku, pro jejíž pořízení byly dané finanční prostředky určeny. Nesouhlasí nicméně s tím, že by toliko na základě této skutečnosti bylo lze konstatovat, že správní orgány postupovaly nesprávně, pokud stěžovatelce uložily odvod za porušení rozpočtové kázně. Otázku naplnění účelu dotace je totiž třeba odlišovat od otázky dodržení komplexu dotačních podmínek. Samotná skutečnost, že dotované prostředky byly použity k pořízení zamýšleného plnění nevylučuje závěr o porušení jiné povinnosti, jejíž dodržování bylo rovněž podmínkou poskytnutí dotace; to pak samo o sobě může založit porušení rozpočtové kázně. Lze dodat, že ani úmysl stěžovatelky nikoho nepoškodit není pro objektivní posouzení souladu změny závazku s § 222 ZZVZ určující. Stejně tak není rozhodné, zda bylo zpětně prokázáno skutečné zvýšení ceny nebo faktické vyloučení konkrétního soutěžitele. Pro naplnění § 222 odst. 3 písm. a) ZZVZ postačuje, že změna mohla umožnit účast jiných dodavatelů nebo ovlivnit výběr dodavatele.
[38] Pokud stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na judikaturu zdůrazňující nutnost zohlednit při ukládání odvodu závažnost porušení a jeho konkrétní dopady, Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgány se těmito okolnostmi zabývaly. Stěžovatelce byl za vytýkané pochybení stanoven odvod ve výši 25 % z částky dotace použité na financování předmětné zakázky a správní orgány při jeho určení zohlednily i skutečnost, že účel dotace byl naplněn, projekt byl realizován a poskytnuté prostředky byly využity k pořízení zamýšleného plnění. Právě okolnosti, na něž stěžovatelka poukazuje, se tak nepromítly do samotného posouzení existence porušení rozpočtové kázně, nýbrž do stanovení výše odvodu. Tyto skutečnosti proto nemohly samy o sobě vést k závěru, že k porušení rozpočtové kázně nedošlo. Nelze přitom přehlédnout ani to, že správní orgány nestanovily odvod ve výši celé dotace, ale pouze ve výši 25 % relevantních výdajů, čímž zohlednily konkrétní okolnosti posuzované věci. Takový postup odpovídá judikatuře, vč. té, kterou zmiňuje samotná stěžovatelka (rozsudky NSS ze dne 31. 3. 2014, čj. 2 Afs 49/2013-34, a ze dne 5. 12. 2014, čj. 4 As 215/2014-40).
[39] Rozhodné není ani to, že jediným hodnotícím kritériem byla nabídková cena. Hodnotící kritéria určují způsob porovnání podaných nabídek; zadávací podmínky však současně vymezují, kdo je schopen a ochoten nabídku podat. Doba plnění proto může ovlivnit okruh účastníků i výši nabídkové ceny, přestože sama není bodovaným kritériem.
[40] Stěžovatelka rovněž namítla, že dodatek č. 1 je výsledkem aplikace oprávnění zakotveného v zadávací dokumentaci, resp. čl. III návrhu kupní smlouvy, podle něhož je „kupující oprávněn jednostranně stanovit termín zahájení dodávky“. Citované ustanovení zadávacích podmínek stěžovatelce podle jejího názoru umožnilo uzavřít předmětný dodatek ke smlouvě v režimu § 222 odst. 2 ZZVZ, dle něhož se za podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku nepovažuje uplatnění změn závazku vyhrazených podle § 100 odst. 1 ZZVZ. Ani této námitce však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[41] Podle § 222 odst. 2 ZZVZ se za podstatnou změnu závazku nepovažuje uplatnění změn vyhrazených dle § 100 odst. 1 ZZVZ. Taková výhrada musí být obsažena v zadávací dokumentaci a její podmínky i obsah musí být vymezeny jednoznačně. Dodavatelé musí již při přípravě nabídek vědět, za jakých okolností může změna nastat a v jakém rozsahu může závazek ovlivnit.
[42] Zadávací dokumentace v části „Práva zadavatele“ výslovně stanovila, že zadavatel si změnu závazku ve smyslu § 100 ZZVZ nevyhrazuje. Již tato skutečnost přitom vyloučila možnost přijetí změn závazků ve smyslu uvedených ustanovení ZZVZ. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že ani na základě čl. III návrhu kupní smlouvy, na nějž stěžovatelka odkazuje, nelze dovodit, že by stěžovatelka byla oprávněna s vybraným dodavatelem po uzavření smlouvy, přistoupit k její změně způsobem, jakým to učinila. Čl. III návrhu kupní smlouvy umožňoval kupujícímu jednostranně stanovit „termín zahájení dodávky“ v souvislosti s interními termíny administrace dotace. Naproti tomu délka lhůty pro dodání kompletního předmětu koupě byla v příloze smlouvy určena samostatně a jednoznačně jako nejvýše 90 kalendářních dnů od podpisu smlouvy poslední ze stran. Ujednání termínu zahájení dodávky nelze bez dalšího ztotožnit s oprávněním prodloužit celkovou dobu realizace zakázky. Namítá-li přitom stěžovatelka, že posun zahájení plnění se nutně promítá do termínu dokončení, takové tvrzení nemá ve znění kupní smlouvy oporu. Lhůta 90 dnů byla navázána na podpis smlouvy, nikoli na jednostranně určený počátek dodávky. Výklad stěžovatelky by navíc činil jednoznačný limit 90 dnů prakticky bezobsažným. Dodavatelé mohli předpokládat, že kupující určí, kdy v rámci sjednané lhůty mají být zahájeny, či příp. postupně uskutečňovány jednotlivé dodávky, nikoli že po uzavření smlouvy prodlouží konečnou lhůtu na 132 dnů od podpisu smlouvy. Chtěla-li by stěžovatelka využít zákonnou výjimku podle § 222 odst. 2 ZZVZ, musela by předem transparentně určit alespoň druh okolností a mez změny tak, aby dodavatelé mohli již při přípravě nabídek posoudit její možný rozsah a důsledky (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2023, čj. 1 Afs 278/2022-40). Lze dodat, že na právě uvedeném nic nemění ani to, že kupní smlouva nakonec nebyla uzavřena v době, kdy bylo její uzavření předpokládáno. Uchazeči nemuseli znát kalendářní datum dokončení, znali však relativně určenou a závaznou délku plnění, tedy nejvýše 90 dnů od uzavření smlouvy. Pozdější podpis smlouvy posunul počátek i konec této lhůty, nezměnil však její délku. Dodatek č. 1 ke smlouvě naproti tomu změnil právě délku lhůty z 90 na 132 dnů.
[43] Nedůvodná je rovněž námitka založená na § 222 odst. 6 ZZVZ, podle níž byla stěžovatelka ke změně závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku přinucena objektivními okolnostmi, jež nebylo lze předjímat ani při vynaložení náležité péče.
[44] Podle § 222 odst. 6 ZZVZ ve znění rozhodném pro posuzovanou věc se za podstatnou změnu nepovažuje změna, jejíž potřeba vznikla v důsledku okolností, které zadavatel jednající s náležitou péčí nemohl předvídat, která nemění celkovou povahu veřejné zakázky a jejíž hodnota nepřekročí 50 % původní hodnoty závazku; pokud je provedeno více změn, je rozhodný součet hodnoty všech změn podle tohoto odstavce. Podmínky jsou kumulativní (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2023, čj. 1 Afs 278/2022-40).
[45] Pozdější vyplacení dotace nebylo v okolnostech věci nepředvídatelnou okolností tohoto druhu. Stěžovatelka znala podmínky čerpání dotace a věděla, že vyplacení prostředků závisí na předložení a kontrole stanovených podkladů. Dne 16. 5. 2018 sama požádala o prodloužení lhůty pro jejich předložení z devíti na čtrnáct měsíců a o posunutí termínu dokončení projektu. Učinila tak v průběhu zadávacího řízení, ještě před uplynutím lhůty pro podání nabídek dne 25. 5. 2018. Mohla a měla proto počítat s časovým rizikem administrace dotace a přizpůsobit mu financování, popřípadě smluvní harmonogram.
[46] Povinnost zajistit vlastní zdroje pouze ve výši rozdílu mezi celkovými výdaji a dotací na tomto závěru nic nemění. Stěžovatelka jako kupující uzavřela soukromoprávní závazek k úhradě celé kupní ceny v ujednané splatnosti. Zvolila-li harmonogram závislý na předchozím připsání dotačních prostředků, bylo na ní, aby zadávací a smluvní podmínky nastavila tak, aby tuto závislost transparentně zohledňovaly. Nedostatek prostředků potřebných k včasné úhradě kupní ceny nebyl za těchto okolností skutečností, kterou by zadavatel jednající s náležitou péčí nemohl předvídat.
[47] Krajský soud přitom správně přihlédl i k tomu, že stěžovatelka v průběhu kontroly uváděla různé důvody dodatku. Její jednatel nejprve sdělil, že dodavatel nebyl schopen zaručit včasné dodání techniky. Následně uvedl, že nedodržení termínu bylo sice způsobeno potížemi s dodáním techniky, avšak stěžovatelka zároveň neměla prostředky na uhrazení kupní ceny. Teprve později stěžovatelka označila za určující opožděné vyplacení dotace. Tyto skutečnosti podporují závěr, že dodatek neřešil jednorázovou objektivně nepředvídatelnou událost, ale souběh smluvních a finančních rizik známých či předvídatelných již při přípravě zakázky.
[48] Nesprávnost výše dovozených závěrů nelze shledat ani s ohledem na stěžovatelkou akcentovanou judikaturu. V rozsudku ze dne 25. 6. 2008, čj. 9 Afs 1/2008-45, se Nejvyšší správní soud zabýval jinou skutkovou a právní situací. V označeném případě bylo sporné, na co přesně byly dotační prostředky použity. Taková otázka však v nynější věci sporná není. Sporné je naopak dodržení dotační podmínky vztahující se k postupu podle ZZVZ při realizaci dotované veřejné zakázky. Zásada zákazu formalismu proto nevede k závěru, že porušení soutěžních pravidel je bez právního významu. Nepřípadný je rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, čj. 2 Afs 174/2015-45. V tamní věci soud vyložil zadávací dokumentaci jako celek a dovodil, že sporné hodnoty byly minimálními požadavky, které uchazeči mohli měnit ve prospěch zadavatele. V nynější věci byla naproti tomu dodací lhůta stanovena jako nejvýše 90 dnů od podpisu smlouvy, zadávací dokumentace výslovně uváděla, že zadavatel si změnu závazku podle § 100 ZZVZ nevyhrazuje, a dodatek prodloužil samotnou délku lhůty téměř o polovinu. Skutkový i právní základ obou věcí je proto odlišný.
IV. Závěr a náklady řízení
[49] Nejvyšší správní soud neshledal námitky důvodnými a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[50] O nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a náhradu nákladů jí proto nelze přiznat. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
[51] Stěžovatelka v řízení zaplatila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. V dané věci jde však již o její druhou kasační stížnost. Podle § 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o soudních poplatcích“), došlo-li ke zrušení rozhodnutí ve věci samé v důsledku kasační stížnosti, neplatí poplatek za řízení poplatník, který ve věci již jednou poplatek zaplatil. To platí i pro druhou kasační stížnost (usnesení RS NSS ze dne 16. 2. 2016, čj. 10 Afs 186/2014-60). Jelikož stěžovatelka již v řízení o předchozí kasační stížnosti soudní poplatek zaplatila, není povinná jej nyní platit znovu.
[52] Podle zákona o soudních poplatcích soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen, a to ve lhůtě stanovené v § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích (výrok IV).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. října 2026
Tomáš Foltas
předseda senátu