Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: RD NEMO s.r.o., se sídlem [adresa] Plzeň, zastoupená Mgr. Martinem Svobodou, advokátem se sídlem [adresa] Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem [adresa] Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení: město Klatovy, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2026, čj. PK-ŽP/2613/26, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2026, čj. 77 A 33/2026-43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Shora označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Klatovy ze dne 18. 8. 2025, čj. ŽP/4976/25/Hs, kterým byl k žádosti osoby zúčastněné na řízení schválen stavební záměr „Vodovod a kanalizace, Klatovy – Točník – Otín, změna stavby č. 4 úsek přivaděč Točník – Otín“ na pozemcích p. č. X, XA, XB, XC, XD a XE v k. ú. T. u K.. Výrokem I tohoto rozhodnutí byly stanoveny podmínky pro umístění a provedení stavby, výrokem II povoleno pokácení jedné jabloně o obvodu kmene 116 cm na pozemku parc. č. XF v k. ú. T. u K. a výrokem III byla stanovena povinnost provedení náhradní výsadby v rozsahu 1 ks listnatého stromu geograficky původního druhu dřeviny o min. obvodu kmene 12 cm na pozemku parc. č. XF v k. ú. T. u K..
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), který ji shora označeným usnesením odmítl pro opožděnost ve smyslu § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krajský soud vyšel z § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále též „stavební zákon“), dle kterého lze žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu (s výjimkou rozhodnutí o přestupku) podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Krajský soud zrekapituloval, že soudní řízení bylo zahájeno dne 7. 5. 2026, kdy žaloba došla soudu. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno prostřednictvím datové schránky dne 9. 3. 2026. Krajský soud dovodil, že žaloba musela být podána nejpozději dne 9. 4. 2026, tj. do jednoho měsíce poté, kdy napadené rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno doručením. Jelikož však byla žaloba doručena soudu až dne 7. 5. 2026, byla podána až po uplynutí lhůty pro podání žaloby dle § 306 odst. 1 stavebního zákona, a krajský soud ji proto jako opožděnou odmítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[3] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka souhrnně dovozovala nezákonnost odmítnutí žaloby a nepřezkoumatelnost napadeného usnesení krajského soudu. Krajský soud podle ní pochybil, když mechanicky aplikoval § 306 stavebního zákona na rozhodnutí, které zahrnuje nejen stavební výrok, ale i výroky vydané podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též „ZOPK“). Zatímco první výrok týkající se změny stavby má stavebněprávní povahu, druhý výrok o povolení kácení dřeviny a třetí výrok o uložení náhradní výsadby se podle ní řídí ZOPK a představují samostatně přezkoumatelné zásahy do práv dotčených osob. Krajský soud však bez jakéhokoli odůvodnění aplikoval § 306 odst. 1 stavebního zákona na všechny výroky, a tím fakticky zkrátil obecnou dvouměsíční lhůtu podle § 72 odst. 1 s. ř. s. i pro výroky nestavební povahy. Krajský soud se podle stěžovatelky nezabýval ani tím, že správní řízení bylo vedeno podle předchozí právní úpravy a že napadené rozhodnutí kumuluje více právních režimů. Stěžovatelka dále uvedla, že jednoměsíční lhůta představuje výjimku z obecné dvouměsíční lhůty podle § 72 odst. 1 s. ř. s., přičemž výjimky musejí být vykládány restriktivně. Judikatura podle ní připouští oddělitelnost jednotlivých výroků téhož rozhodnutí a jejich podrobení odlišnému soudnímu režimu, jsou-li samostatně přezkoumatelné a nejsou-li na sobě vzájemně závislé. Nadto zdůraznila, že za situace, kdy je rozhodnutí žalovaného výsledkem dlouhodobě probíhajícího řízení, ve kterém docházelo i k závažným procesním vadám, a kdy část výroků stojí mimo vlastní stavební právo, je odmítnutí žaloby pro zmeškání jednoměsíční lhůty nepřiměřeným zásahem do jejího práva na přístup k soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti rovněž nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž krajský soud žalobu odmítl, přichází v úvahu pouze stížní důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby. Z povahy věci nelze namítat žádné jiné důvody (srov. nález ÚS ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06, nebo rozsudek NSS ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005-65).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podstatou sporu je otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu podanou stěžovatelkou odmítl jako opožděnou, neboť byla podána až po uplynutí jednoměsíční lhůty stanovené v § 306 odst. 1 stavebního zákona. Podle uvedeného ustanovení platí, že žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno.
[9] Nejvyšší správní soud se otázkou výkladu a aplikace § 306 odst. 1 nového stavebního zákona již dříve zabýval a mj. dovodil, že za situace, kdy bylo rozhodnutí stavebního úřadu vydáno i doručeno žalobci za účinnosti nové právní úpravy, se § 306 odst. 1 stavebního zákona plně uplatní (rozsudky NSS ze dne 9. 4. 2025, čj. 1 As 10/2025-34; ze dne 17. 4. 2025, čj. 1 As 25/2025-30; či ze dne 15. 5. 2025, čj. 3 As 254/2024-26).
[10] Tento závěr reflektuje i judikatura Ústavního soudu (nález ÚS ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24), na kterou odkazuje i sama stěžovatelka. Ústavní soud posuzoval případ, v němž bylo správní rozhodnutí žalobkyni doručeno za účinnosti předchozí právní úpravy s tím, že část dvouměsíční žalobní lhůty uběhla až po účinnosti nové úpravy. Uzavřel, že speciální jednoměsíční lhůtu lze aplikovat pouze na lhůty započaté po účinnosti nové úpravy (body 39 a 45 citovaného nálezu). V nyní projednávaném případě se jedná o skutkově odlišnou situaci; mezi stranami není sporné, že bylo doručováno již za působnosti nové právní úpravy. Sporná je otázka, zda se zkrácená, tj. jednoměsíční lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu, uplatní rovněž za situace, kdy předmětné rozhodnutí stavebního úřadu obsahuje nejenom výrok podle stavebního zákona, ale i výroky vydané podle složkového právního předpisu, tj. v tomto případě podle ZOPK.
[11] Podobnou otázkou se Nejvyšší správní soud již dříve zabýval, a to v rozsudku ze dne 27. 11. 2025, čj. 1 As 172/2025-19 (a návazně i v rozsudku ze dne 29. 1. 2026, čj. 2 As 141/2025-29). V něm posuzoval situaci, kdy stavební úřad v rámci své působnosti rozhodl o vydání územního rozhodnutí (nově o povolení záměru). Následně stavební úřad rozhodoval o tom, zda je územní rozhodnutí stále v platnosti. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že o této otázce rozhoduje nejenom na základě zmocnění obsaženého v § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ale nezbytně také na základě stavebního zákona v mezích působnosti stavebního řádu v širším smyslu. Pokud tedy § 306 odst. 1 stavebního zákona „hovoří obecně o rozhodnutí stavebního úřadu (s jedinou výjimkou, jíž je rozhodnutí o přestupku), pak není důvodu toto ustanovení a v něm uvedenou lhůtu nevztahovat na všechna rozhodnutí, která vydávají stavební úřady, nikoliv jen na ta, která jsou „typově“ upravena ve stavebním zákoně“ (rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2025, čj. 1 As 172/2025-19, bod 14). V této souvislosti lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2026, čj. 22 As 303/2025-27 (bod 18), podle něhož § 306 odst. 1 stavebního zákona dopadá na všechna rozhodnutí stavebního úřadu s výjimkou rozhodnutí o přestupku, včetně procesních rozhodnutí.
[12] Výše uvedené závěry lze přiměřeně aplikovat i na nyní projednávanou věc. Pro posouzení věci je stěžejní, zda je rozhodování v určité věci svěřeno do pravomoci stavebních úřadů, neboť dle § 306 odst. 1 stavebního zákona se musí jednat o rozhodnutí stavebního úřadu. Odlišný výklad, který by délku lhůty odvíjel jen podle toho, zda určitý procesní institut je upraven ve stavebním zákoně, nebo v jiném právním předpise, by jen více „rozdroboval“ právní úpravu lhůty k podání správní žaloby proti rozhodnutím stavebních úřadů (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2025, čj. 1 As 172/2025-19, bod 14). Takový přístup by měl přitom za následek větší právní nejistotu.
[13] Stavebními úřady jsou mimo jiné krajské stavební úřady a obecní stavební úřady [§ 30 odst. 1 písm. e) a f) stavebního zákona]. V nyní projednávaném případě vydal prvostupňové rozhodnutí Městský úřad Klatovy jako věcně a místně příslušný vodoprávní úřad, neboť povolovaným stavebním záměrem byl vodovod a kanalizace, a dále jako příslušný obecní stavební úřad dle § 34a odst. 2 stavebního zákona ve spojení s § 330 stavebního zákona. Podmínka rozhodnutí vydaného stavebním úřadem (§ 306 odst. 1 stavebního zákona) tak byla splněna.
[14] Výrokem I povolil Městský úřad Klatovy umístění a provedení předmětné stavby, na což navázal výrokem II., kterým povolil kácení jedné jabloně dle § 8 odst. 6 ZOPK a výrokem III. stanovil povinnost provedení náhradní výsadby geograficky původního druhu dřeviny dle § 9 odst. 1 ZOPK. Je sice pravdou, že s. ř. s. připouští i částečný přezkum žalobou napadeného rozhodnutí, a to za situace, kdy správní rozhodnutí obsahuje několik samostatných výroků. To však platí pouze za předpokladu, že jde o výrok samostatný, který je oddělitelný a je způsobilý samostatného přezkumu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12. 6. 2020, čj. 4 Afs 102/2020-25, body 18 a 19 a v nich uvedenou judikaturu).
[15] Výše uvedený závěr však není pro posouzení délky žalobní lhůty rozhodný. V nyní projednávaném případě je podstatné, že výrok II o povolení kácení a výrok III o náhradní výsadbě byly podle § 8 odst. 6 ZOPK ve znění účinném do 31. 12. 2023 součástí rozhodnutí vydaného stavebním úřadem. Platí, že pokud by stavba povolena nebyla, nemusel by stavební úřad vydat povolení kácení dřevin, které brání realizaci povolené stavby, resp. ani uložit povinnost náhradní výsadby v dané lokalitě. Ve výroku II prvostupňového rozhodnutí je ostatně výslovně uvedeno, že kácení jedné jabloně na pozemku parc. č. XF v k. ú. T. u K. podle § 8 odst. 6 ZOPK je možné provést pouze v případě realizace stavby Vodovod a kanalizace, Klatovy – Točník – Otín. Na výrok II povolující kácení pak navazuje výrok III stanovující povinnost provedení náhradní výsadby na místě pokácených dřevin, a to nejpozději ve lhůtě 1 roku od pokácení této dřeviny. Nelze proto dovodit, že by se na žalobu podanou až po uplynutí jednoměsíční lhůty vztahovala obecná dvouměsíční lhůta jen proto, že směřuje proti výroku podle ZOPK. Skutečnost, že povolení ke kácení se vydává samostatným výrokem, na tom nic nemění (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2023, čj. 8 As 68/2022-52, body 42 a 43). Žaloba proti rozhodnutí stavebního úřadu musí být podána ve lhůtě podle § 306 odst. 1 stavebního zákona; § 306 odst. 2 stavebního zákona umožňuje pouze rozšířit již včas podanou žalobu na dosud nenapadené výroky nebo o další žalobní body ve lhůtě dvou měsíců od oznámení rozhodnutí.
[16] Nejvyšší správní soud tímto nezpochybňuje právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. ani další závěry stran § 306 odst. 1 stavebního zákona vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3241/24. Ani z toho ovšem nelze dovozovat, že by ústavně konformní výklad § 306 odst. 1 stavebního zákona bránil jeho aplikaci i na výroky ukládající povinnosti a zásahy podle ZOPK, jak dovozuje stěžovatelka. Jak již bylo uvedeno výše, klíčové je posouzení, zda se jedná o rozhodnutí stavebního úřadu, přičemž se nemusí nutně jednat pouze o rozhodnutí dle stavebního zákona. Z této premisy vycházel i krajský soud v napadeném usnesení. Důkladně se zabýval zejména aplikací § 306 stavebního zákona, resp. skutečností, zda bylo rozhodnutí vydáno stavebním úřadem a zda se v projednávaném případě již uplatní nová právní úprava. Je sice pravdou, že se výslovně nezabýval skutečností, že napadené rozhodnutí obsahuje více výroků, nicméně z toho nelze dovozovat, že by nerespektoval požadavek restriktivního výkladu výjimek z práva na přístup k soudu, jak se mylně domnívá stěžovatelka.
[17] Pokud pak stěžovatelka opakovaně poukazuje na závažné procesní vady, ke kterým mělo v průběhu řízení docházet, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že není oprávněn se důvodností těchto tvrzení zabývat. Předmětem nynějšího řízení je pouze otázka, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když žalobu jako opožděnou odmítl, či nikoliv. Není proto oprávněn posuzovat, zda skutečně došlo k namítaným vadám, resp. zda správní orgány postupovaly při povolování záměru v rozporu se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že v případě rozhodnutí stavebního úřadu obsahujícího vícero výroků, které jsou vydány i podle jiného než stavebního zákona, se uplatní zkrácená lhůta k podání žaloby ve smyslu § 306 odst. 1 stavebního zákona. Krajský soud proto postupoval správně, když žalobu pro opožděnost odmítl.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 soudního řádu správního. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[20] Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, popř. jí soud může na návrh z důvodů zvláštního zřetele přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. O takovou situaci se však v nyní projednávaném případě nejedná. V souvislosti s řízením o kasační stížnosti osoba zúčastněná na řízení žádné náklady neuplatnila, ke kasační stížnosti se nevyjádřila a ze soudního spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady vznikly (nebyla zastoupena advokátem). Současně jí Nejvyšší správní soud neuložil ani žádnou povinnost. Právo na náhradu nákladů řízení jí proto podle § 60 odst. 5 věty druhé s. ř. s. (za použití § 120 s. ř. s.) nevzniklo.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. listopadu 2026
Tomáš Foltas
předseda senátu