Plný text
22 As 151/2026-25
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: Y. K., zastoupený JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2025,
čj. PPR-56451-4/ČJ-2025-990115, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2026, čj. 17 A 12/2026-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se domáhal dle § 28 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále „zákon o zpracování osobních údajů“), poskytnutí informací o způsobu zpracování svých osobních údajů. Požadoval zejména informace vztahující se k období od 8. 7. 2017 do data podání žádosti. Jednalo se o jeho opakovanou žádost.
[2] Žalovaný tuto žádost vyřídil v záhlaví uvedeným sdělením, v němž žalobce informoval, že jeho osobní údaje jsou zpracovávány ve věci žalobcova oznámení týkajícího se nebezpečného pronásledování z 29. 5. 2020. Dále byl informován o okruhu zpracovávaných osobních údajů a o způsobu tohoto zpracování.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, jíž Městský soud v Praze vyhověl. Napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Rozsudek městského soudu
[4] Městský soud se zabýval tím, zda bylo sdělení žalovaného úplné, zda žalovaný využil postup podle § 28 odst. 2 nebo 3 zákona o zpracování osobních údajů a zda byly pro případné omezení práv žalobce splněny zákonné podmínky.
[5] K tomu shrnul judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že soud musí mít pro takové posouzení k dispozici veškeré podklady umožňující ověřit, zda spravující orgán skutečně nezpracovává další osobní údaje žadatele, nebo zda využil výjimky § 28 odst. 2 a 3 zákona o zpracování osobních údajů. Nevyužil-li žalovaný žádnou z těchto výjimek, musí být ve spisové dokumentaci alespoň stručně zachyceno, jaké prověření provedl a na základě čeho dospěl k závěru, že jiné osobní údaje nezpracovává. Pokud výjimku využil, musí být skutkové a právní důvody tohoto postupu zachyceny v dokumentaci podle § 28 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů. Podklady nemusí mít podobu samostatné listiny označené výslovně jako dokumentace podle § 28 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů; rozhodující je jejich obsah a způsobilost umožnit účinný soudní přezkum. Dokumentaci lze v nezbytném rozsahu vést odděleně a v režimu nepřístupném žalobci, vždy však musí být v případě soudního přezkumu předložena soudu.
[6] Předložená dokumentace podle městského soudu těmto judikaturním požadavkům nevyhovovala. Z podkladů nebylo patrné, v jakém rozsahu žalovaný provedl vyhledávání požadovaných informací. Spis neobsahoval ani výstupy z relevantních evidencí, komunikaci s oslovenými útvary Policie České republiky či jiné podklady způsobilé ověřit správnost tvrzení žalovaného. Ani tvrzení žalovaného obsažené ve vyjádření k žalobě, podle něhož při vyřizování žádosti neaplikoval § 28 odst. 2 a 3 zákona o zpracování osobních údajů, nebylo samo o sobě způsobilé prokázat správnost jeho postupu. Úplnost poskytnutého sdělení totiž nebylo možné založit výlučně na procesním tvrzení žalovaného, které nebylo podloženo obsahem spisové dokumentace.
III. Kasační stížnost
[7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž součástí byl návrh na přiznání odkladného účinku.
[8] Žalovaný uvedl, že podle § 74 odst. 1 s. ř. s. je žalovaný povinen předložit soudu správní spis. Nepředložení správního spisu nebo jeho neúplné předložení však samo o sobě neopravňuje krajský (městský) soud ke zrušení napadeného správního rozhodnutí, aniž by se nejprve pokusil tento nedostatek procesními prostředky odstranit. Teprve nevede-li opakovaná výzva adresovaná žalovanému, doplněná o řádné poučení o procesních důsledcích nesplnění této povinnosti, k nápravě, může soud přistoupit k meritornímu rozhodnutí i bez úplného spisového materiálu.
[9] K tomu stěžovatel odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Dle jejích závěrů nemůže být rozhodnutí správního orgánu zrušeno pro nepřezkoumatelnost toliko z důvodu, že správní orgán na první výzvu nepředložil soudu úplný správní spis. Příslušný soud má povinnost jej opakovaně vyzvat k předložení tohoto spisu, poučit ho o procesních následcích a případně uplatnit pořádková opatření. Městský soud tak pochybil, pokud stěžovatele opětovně nevyzval k doplnění spisového materiálu a neposkytl mu k tomu dodatečnou lhůtu.
[10] Stěžovatel dále uvedl, že předložil soudu úplný spisový materiál, na základě něhož byla žádost žalobce vyřízena komplexně, individuálně a důkladně.
[11] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v nynější věci vycházel z premis rozsudku NSS z 18. 11. 2020, čj. 4 Azs 246/2020-27, č. 4113/2021 Sb. NSS, podle nichž nepředstavuje písemná informace o vyřízení žádosti o přístup k osobním údajům poskytovaná podle § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů výsledek správního řízení vedeného podle správního řádu ani jiného procesního předpisu. Jde však o rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s.
[14] K námitkám stěžovatele, že bylo povinností městského soudu jej opakovaně a s poučením vyzvat k předložení správního spisu, Nejvyšší správní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu týkající se procesního postupu krajského (městského) soudu v situaci, v níž je soudu předložen neúplný správní spis. Například v rozsudku NSS z 31. 5. 2018, čj. 9 As 216/2017-46, bodě 19, soud dovodil, že „[o]pomenutí správního orgánu předložit správní spis, nemůže být důvodem pro neposkytnutí právní ochrany tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen. Teprve nepředložení spisu po marné a opakované výzvě soudu, je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž je lhostejné, zda správní orgán na první výzvu nepředložil celý správní spis nebo jen jeho část, je-li zjevné, že chybí (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003-73). K povinnosti soudu opakovaně vyzvat správní orgán k předložení správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud – byť v tomto případě pouze obiter dictum – též v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, č. j. 6 As 33/2006 - 92, podle něhož „pokud správní orgán nepředloží soudu správní spisy v souladu s výzvou podle § 74 odst. 1 s. ř. s., nelze bez dalšího rozhodnutí správního orgánu zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, ale je nezbytné správní orgán k jejich předložení opětovně vyzvat, poučit jej o následcích, které by nepředložení spisu mohlo způsobit (§ 36 odst. 1 s. ř. s.), případně uložit sankci za neuposlechnutí výzvy soudu podle § 44 s. ř. s.“ Tyto závěry převzal Nejvyšší správní soud rovněž dále v rozsudku NSS z 3. 3. 2026, čj. 10 As 139/2025-96, bod 23.
[15] Nejvyšší správní soud má nicméně za to, že závěry vyplývající z výše citované judikatury, na které odkazoval i stěžovatel, nejsou pro nyní posuzovanou věc relevantní.
[16] Uvedená judikatura totiž vychází z premisy, že krajský (městský) soud má k dispozici indicie, z nichž objektivně vyplývá existence (dalších) podkladů rozhodnutí (rozsudky NSS z 27. 2. 2025, čj. 7 Ads 154/2024-24, bod 11, z 19. 7. 2024, čj. 3 As 56/2022-56, bod 19). O takovou situaci se však v nynější věci nejednalo. Městský soud vycházel z předpokladu, že správní spis byl předložen ve své úplné podobě, a dospěl k závěru, že na jeho základě nelze přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel totiž podle městského soudu nedostál požadavkům vyplývajícím z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek z 23. 6. 2025, čj. 1 As 45/2025-41, třetí věta právní věty), podle níž je povinen „předložit soudu všechny podklady rozhodnutí (včetně případné neveřejné části spisu), na jejichž základě soud ověří, zda spravující orgán skutečně nezpracovává osobní údaje žalobce, nebo využívá výjimky podle § 28 odst. 3 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, popřípadě zda jsou pro takový postup splněny zákonem stanovené podmínky“ (viz též navazující judikatura, rozsudky NSS z 16. 7. 2025, čj. 1 As 46/2025-41, bod 18, a z 15. 10. 2025, čj. 3 As 34/2025-80, body 32 a 37).
[17] Závěry městského soudu tedy nebyly založeny na tom, že by stěžovatel opomenul předložit soudu podklady rozhodnutí či jejich část, nýbrž na zjištění, že tyto podklady nikdy nebyly součástí správního spisu, respektive že podklady pro vydání rozhodnutí byly nedostatečné. Proti tomuto závěru stěžovatel v kasační stížnosti pouze obecně namítl, že správnímu soudu poskytl úplný spisový materiál, na jehož základě byla žádost žalobce vyřízena komplexně, individuálně a důkladně. Žádným konkrétním způsobem tedy neoponoval závěru městského soudu, že předložený spis neobsahuje záznam o rozsahu provedeného vyhledávání, výstupy z relevantních evidencí, komunikaci s oslovenými policejními pracovišti ani jiný podklad, který by potvrzoval tvrzení stěžovatele, že provedl komplexní prověření (bod 20 napadeného rozsudku). Obecná námitka tak Nejvyššímu správnímu soudu nedává prostor k tomu, aby se k této otázce vyjádřil. Z ustálené judikatury totiž plyne, že stěžovatel musí reagovat na argumentaci krajského (městského) soudu a v kasační stížnosti uvést, z jakého důvodu jsou rozhodovací důvody krajského (městského) soudu nesprávné; pokud tak nečiní, jde o námitku nepřípustnou (usnesení NSS z 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS; z 15. 9. 2009, čj. 6 Ads 113/2009-43).
V. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a podle § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
[19] Nejvyšší správní soud se samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jelikož o věci rozhodl bez zbytečného prodlení, jakmile poučil účastníky řízení a obstaral další nezbytné podklady pro rozhodnutí.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly, a proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. října 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu