22 As 168/2026

Plný text

22 As 168/2026-31
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové, v právní věci žalobce: Ing. J. S., zastoupený Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem [adresa] České Budějovice, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě před nezákonným zásahem spočívajícím v uchovávání osobních údajů žalobce v databázích, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2026, čj. 11 A 12/202624,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda je možné napadnout sdělení o neprovedení výmazu osobních údajů uchovávaných Policií České republiky zásahovou žalobou podanou ke správnímu soudu.

[2] Žalobce se na žalovaného obrátil s dotazem, zda jsou v souvislosti s jeho odebraným biologickým materiálem zpracovávány jeho osobní údaje. Dále se dotázal, jestli je k jeho osobě veden záznam obsahující text „napadení úřední osoby“. Pro případ, že by byla odpověď na kteroukoliv z otázek kladná, požadoval vysvětlení, proč jsou jeho osobní údaje zpracovávány a nebylo postupováno podle § 65 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tj. proč nedošlo k výmazu těchto osobních údajů. Žalovaný podání žalobce posoudil jako žádost o výmaz osobních údajů podle § 29 odst. 2 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, a v souladu s § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů sdělením ze dne 14. 1. 2026 žalobci sdělil, že jeho žádosti nelze vyhovět.

[3] Žalobce podal 29. 5. 2026 proti tomuto postupu žalovaného žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. V žalobě se domáhal, aby městský soud určil, že jednání žalovaného spočívající v uchovávání osobních údajů žalobce představuje nezákonný zásah. Dále v žalobě navrhoval, aby městský soud nařídil žalovanému uchovávané osobní údaje odstranit.

[4] Městský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 soudního řádu správního. Vyložil, že žaloba je nepřípustná, protože žalobce se mohl domáhat ochrany svých práv jiným právním prostředkem. Konkrétně žalobou proti rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že případná žaloba proti rozhodnutí by byla opožděná, městský soud žalobce ani nevyzval ke změně žalobního typu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků

[5] Žalobce (stěžovatel) se proti usnesení městského soudu bránil kasační stížností. Považoval jej za nezákonné. Měl za to, že městský soud neměl žalobu odmítnout, protože sdělení žalovaného není rozhodnutím. Nesplňuje totiž ani základní formální náležitosti vyžadované správním řádem (označení záhlaví, výrokovou část, odůvodnění a poučení o opravných prostředcích). Pokud městský soud přesto měl za to, že se o rozhodnutí jedná, neměl stěžovateli klást k tíži, že promeškal lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí. Měl mu dát prostor k úpravě žaloby. Městský soud ale žalobu odmítl a uzavřel, že žaloba proti rozhodnutí by byla opožděná. Tím stěžovatele zkrátil na právu na soudní a jinou ochranu, které garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Pouze sdělil, že osobní údaje stěžovatele již zlikvidoval.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[7] Stěžovatel napadl usnesení, kterým městský soud rozhodl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 soudního řádu správního o odmítnutí žaloby. Podle ustálené judikatury lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (rozsudky NSS ze dne 30. 1. 2004, čj. 7 Azs 13/200454, a ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/200565) nebo v případě, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2005, čj. 6 As 4/200453).

[8] Jelikož kasační stížnost nesměřovala proti meritornímu rozhodnutí městského soudu, nemohl se ani Nejvyšší správní soud zabývat samotnou otázkou oprávněnosti zpracovávání osobních údajů stěžovatele, nýbrž pouze zkoumat, zda městský soud postupoval správně, když žalobu odmítl (§ 109 odst. 4 soudního řádu správního).

[9] Podle § 85 soudního řádu správního je zásahová žaloba nepřípustná, lzeli se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáháli se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. Judikatura Nejvyššího správního soudu k tomuto ustanovení setrvale dovozuje, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem je pouze subsidiárním prostředkem ochrany v případech, kdy žalobce nemá k dispozici žádné jiné právní prostředky. Možnost podání úspěšné žaloby proti nezákonnému zásahu tak nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2018, čj. 7 Afs 207/201823, body 2123 a v nich citovaná judikatura).

[10] Městský soud dovodil, že v projednávané věci mohl stěžovatel proti sdělení žalovaného ze dne 14. 1. 2026 podat žalobu proti rozhodnutí podle § 65 soudního řádu správního.

[11] Podle § 65 odst. 1 zákona o policii může Policie ČR při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u vymezených osob snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Takto získané údaje však vymaže, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti (§ 65 odst. 5 zákona o policii).

[12] Podle § 79 odst. 1 a 2 zákona o policii je Policii ČR umožněno zpracování osobních údajů za účelem předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech.

[13] Subjekt údajů může Policii ČR žádat o informaci o tom, zda zpracovává jeho osobní údaje, případně žádat jejich výmaz (§ 28 odst. 1, § 29 odst. 2 a § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů).

[14] Nejvyšší správní soud již dovodil, že pokud žaloba směřuje samostatně proti dalšímu uchovávání získaných identifikačních údajů, je ochrana poskytovaná prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Subjekt údajů totiž může požádat Policii ČR coby správce o výmaz uchovávaných osobních údajů (§ 29 odst. 2 zákona o zpracování osobních údajů). O vyřízení takové žádosti správce údajů vyrozumí subjekt údajů písemně (§ 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů) sdělením, které je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního. Prostředkem soudní ochrany je proto žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, neboť přicházíli ve věci v úvahu využití tohoto žalobního typu, je zásahová žaloba nepřípustná (rozsudky NSS ze dne 15. 4. 2026, čj. 7 As 172/2022198, bod 56 a v něm odkazovaná judikatura; ze dne 18. 11. 2020, čj. 4 Azs 246/202027, bod 18; či ze dne 25. 10. 2023, čj. 6 As 227/202243, bod 14).

[15] V nyní posuzovaném případě stěžovatel nebrojil proti samotnému provedení identifikačních úkonů (a contrario rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2026, čj. 2 As 147/202285: zásahovou žalobou se lze bránit, jestliže žaloba napadá samotné provedení identifikačních úkonů a uchovávání údajů namítá jako jejich následek). Stěžovatel po žalovaném požadoval informaci, zda zpracovává jeho osobní údaje, a pokud ano, požádal o jejich výmaz. Žalovaný stěžovateli sdělením ze dne 14. 1. 2026 oznámil, že zpracovává jeho osobní údaje a žádosti o výmaz osobních údajů nevyhovuje. V souladu s výše odkazovanou judikaturou se tak měl stěžovatel domáhat soudní ochrany prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního. Městský soud tedy postupoval správně, pokud zásahovou žalobu odmítl pro nepřípustnost.

[16] Městský soud nepochybil ani tím, že stěžovatele nevyzval k úpravě žalobního typu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu se totiž podává, že vyzývat k úpravě žalobního typu není nutné v případě, pokud by po úpravě nebyly splněny podmínky řízení (rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2020, čj. 8 Afs 183/201952, bod 14). V projednávaném případě tomu tak bylo. Žalobu proti rozhodnutí by nebylo možné projednat, protože by byla opožděná. Sdělení žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne 22. 1. 2026. Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí, jejíž zmeškání nelze prominout, tak končila v pondělí 23. 3. 2026 (§ 72 odst. 1 a 4 soudního řádu správního). Stěžovatel ale podal zásahovou žalobu dne 29. 5. 2026.

[17] Takový postup městského soudu není ani porušením práva stěžovatele na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Neposkytnutí lhůty k úpravě žaloby v případě, že nejsou splněny podmínky řízení podle správného žalobního typu, ve své judikatuře aproboval i Ústavní soud (nález ÚS ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18, bod 56). Na uvedeném nic nemění ani argumentace stěžovatele, že nevěděl o možnosti podání žaloby proti rozhodnutí podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního. Z právní úpravy nevyplývá povinnost žalovaného poučit účastníky řízení o tom, jaký žalobní typ a v jaké lhůtě mají k soudu podat, aby byli úspěšní. Podle § 30 odst. 3 zákona o zpracování osobních údajů spravující orgán musí informovat subjekt údajů o možnosti žádat o soudní ochranu; zákon však výslovně nestanoví povinnost označit konkrétní typ žaloby ani lhůtu k jejímu podání. Tento závěr je v souladu s obecnými závěry NSS o rozsahu poučovací povinnosti (rozsudky NSS ze dne 14. 4. 2016, čj. 1 As 48/201629, bod 14; nebo ze dne 13. 10. 2010, čj. 1 As 51/2010214, bod 55).

IV. Závěr a náklady řízení

[18] Nejvyšší správní soud neshledal námitky důvodnými a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Rozhodl proto podle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního a kasační stížnost zamítl.

[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 soudního řádu správního. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 16. října 2026

Tomáš Foltas
předseda senátu