Plný text
22 As 296/2025-57
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci navrhovatele: Ing. R. P. Y., zastoupený Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem [adresa] Tábor, proti odpůrci: statutární město Brno, se sídlem [adresa] Brno, zastoupený Mgr. Pavlem Riškem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, o návrhu na zrušení (části) opatření obecné povahy č. 1/2025 – Územní plán města Brna, schváleného usnesením Zastupitelstva města Brna na zasedání č. Z9/22 konaném dne 10. 12. 2024, o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2025, čj. 64 A 4/2025 114,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši 6 135 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel s manželkou jsou od roku 2021 spoluvlastníky čtyř pozemků v Brně. Tři z nich byly historicky zastavěné a nacházejí se pod společným oplocením. Celý objekt sloužil jako rodinné bydlení. Čtvrtý pozemek, který k uvedeným třem pozemků těsně přiléhá, historicky nebyl zastavěn ani oplocen a byl volně přístupný. Je zatravněný a leží mezi oplocenými pozemky (ohradní zdí) navrhovatele a sousedním pozemkem, na němž se nachází část veřejného parkoviště.
[2] Dle předešlého územního plánu města Brna z roku 1994 (dále „územní plán 1994“), jehož závazné části byly stanoveny obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 2/2004, o závazných částech Územního plánu města Brna, ve znění účinném k 1. 8. 2024, byly všechny čtyři pozemky ve spoluvlastnictví stěžovatele a jeho manželky vymezeny ve stabilizované ploše BC – plochy čistého bydlení sloužící mj. k výstavbě rodinných domů.
[3] Navrhovateli, resp. jeho právnímu předchůdci byla na všech čtyřech pozemcích povolena výstavba rodinného domu. Konkrétně v roce 2013 vydal Úřad městské části města Brna,
Brno-Bystrc (dále „stavební úřad“) na žádost navrhovatelova právního předchůdce rozhodnutí z 27. 6. 2013, čj. 13-10953/SU/Puč, společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru „Novostavba rodinného domu U S. 10, Brno-Bystrc“ (dále „společný souhlas 2013“ a „stavba“). Stavba byla umístěna na všech čtyřech shora uvedených pozemcích, jejichž vlastníkem byl tehdy právní předchůdce navrhovatele. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 8. 7. 2013. Poté, co se stali spoluvlastníky pozemků navrhovatel s manželkou, vydal stavební úřad společný souhlas se změnou stavby před dokončením z 25. 4. 2022, čj. 22-05597/SU/Nov (dále „společný souhlas 2022“). V roce 2024 stavební úřad vydal společný souhlas se změnou stavby před dokončením ze 17. 6. 2024, čj. MCBYS/24-10067/SU, který nabyl právní moci 19. 6. 2024 (dále „společný souhlas 2024“; všechna tři uvedená rozhodnutí stavebního úřadu dále též „společné souhlasy“). Pro tuto poslední změnu stavby bylo vydáno souhlasné závazné stanovisko orgánu územního plánování z 22. 5. 2023, čj. MMB/0156858/2023/Sla.
[4] Dne 31. 1. 2025 vstoupilo v účinnost opatření obecné povahy č. 1/2025 – Územní plán města Brna, vydané usnesením Zastupitelstva města Brna (dále „územní plán 2025“). Tento územní plán vymezil na třech pozemcích plochu pro bydlení individuální (BI.R1). Oproti tomu čtvrtý pozemek o výměře 50 m2 (dále „čtvrtý pozemek“) vymezil územní plán společně s přilehlými pozemky, na nichž se nachází parkoviště a místní komunikace jako stabilizovanou nezastavitelnou plochu veřejná prostranství všeobecná – PU.
[5] Navrhovatel podal Krajskému soudu v Brně návrh, jímž se domáhal zrušení části územního plánu 2025 v rozsahu textového a grafického vymezení plochy PU na čtvrtém pozemku (dále „napadená část územního plánu 2025“).
[6] Krajský soud návrhu vyhověl a výrokem I napadenou část OOP ke dni právní moci rozsudku zrušil z důvodu její nezákonnosti.
[7] Předně dospěl k závěru, že i přes velmi stručné vypořádání uplatněných námitek a připomínek není územní plán v napadené části nepřezkoumatelný.
[8] V rámci věcného posouzení napadené části územního plánu 2025 krajský soud posuzoval dvě otázky: 1) existenci veřejného prostranství na dotčeném pozemku a 2) zda vymezení plochy PU na dotčeném pozemku nebránila skutečnost, že navrhovateli vzniklo na základě povolení stavebního úřadu (společných souhlasů) veřejné subjektivní právo tento pozemek stavebně využít pro výstavbu rodinného domu.
[9] K první otázce krajský soud uvedl, že na čtvrtém pozemku v minulosti přímo ze zákona vzniklo a existovalo veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) (dále „zákon o obcích“), neboť byly naplněny všechny tři judikaturou dovozené znaky: a) jde o prostor, který je přístupný každému bez omezení; b) je dána existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží; a c) je dán souhlas vlastníka s veřejným užíváním pozemku, který může být udělen i konkludentně a je v zásadě neodvolatelný. Následně krajský soud dovodil, že může dojít i k zániku veřejného prostranství, a to v případě, že takový prostor přestane naplňovat některý (či některé) z uvedených znaků. Respektive, vzhledem k tomu, že posledního znaku (souhlasu) je dle judikatury Nejvyššího soudu třeba toliko k samotnému vzniku veřejného prostranství, nikoli k jeho následující existenci, může tak k zániku veřejného prostranství dojít pouze, pokud prostor, jenž je veřejným prostranstvím, a) fakticky zanikne (např. trvalým zaplavením) a/nebo b) ztratí zcela svůj veřejný účel. Krajský soud však zároveň upozornil, že v obou případech k takové změně musí dojít v souladu se zákonem, zpravidla na základě příslušného veřejnoprávního aktu, a nikoliv svévolně.
[10] Krajský soud následně poukázal na to, že právnímu předchůdci navrhovatele [pozn. NSS: krajský soud v bodu 44 nedopatřením uvedl, že šlo o navrhovatele] bylo již v roce 2013 uděleno veřejnoprávní povolení k tomu, aby čtvrtý pozemek zastavil stavbou rodinného domu [toto povolení dle krajského soudu nepozbylo platnosti, jelikož dle něj byla stavba v roce 2014 zahájena a její část realizována – § 96a odst. 4 věty druhé zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále „stavební zákon 2006“), ve znění účinném do 31. 12. 2017]. Tím došlo k úplnému vyloučení veřejnosti z užívání části pozemku určené k zastavění a úplné ztrátě veřejného účelu užívání zastavěné části pozemku. Dále uvedl, že čtvrtý pozemek je přinejmenším od 22. 9. 2022 v souladu s povolením stavby ohrazen dočasným oplocením. Nejpozději od zahájení výstavby rodinného domu proto odpadl jeden ze základních znaků veřejného prostranství, tedy jeho účel, a tím došlo k jeho zániku. Krajský soud proto uzavřel, že v době vydání územního plánu 2025 již veřejné prostranství na dotčeném pozemku neexistovalo. Jeho existenci nemohla založit ani skutečnost, že tento pozemek je veden v mapě veřejných prostranství podléhajících místnímu poplatku dle přílohy obecně závazné vyhlášky č. 27/2024. Obsah této vyhlášky je totiž pouze indikativní a nezakládá konstitutivně existenci veřejného prostranství, jak ostatně uznal i sám odpůrce.
[11] Ke druhé otázce krajský soud s ohledem na závěry dosavadní judikatury vyšel z toho, že pravomocná územní či stavební rozhodnutí představují limity využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona 2006, které musí být zohledněny. Existence veřejnoprávního povolení k umístění a provedení stavby rodinného domu však bez dalšího nezakládá absolutní překážku k tomu, aby na pozemku byla vymezena plocha veřejného prostranství. V takovém případě však bylo povinností odpůrce, potažmo pořizovatele, vyložit, které závažné důvody ho vedly k potřebě vymezit veřejné prostranství, a tím se odchýlit od právních vztahů v území založených umístěním legální stavby dle společných povolení. Dle krajského soudu to platí tím spíše, že navrhovatel i jeho právní předchůdce na existenci veřejnoprávních povolení opakovaně upozorňovali již v průběhu přípravy územního plánu ve svých námitkách a připomínkách. Odpůrce ale žádný takový vážný důvod (proč má za potřebné vymezit na dotčeném pozemku veřejné prostranství namísto plochy určené pro bydlení a proč je takové vymezení nezbytně nutné k naplnění nějakého potenciálně kolidujícího veřejného zájmu) v odůvodnění územního plánu 2025 neuvedl. Nekonkretizoval jej ani v průběhu řízení před soudem. Dovolával se toliko historické existence veřejného prostranství na dotčeném pozemku, což – jak se ukázalo – v současné době již neodpovídá skutečnosti, neboť veřejné prostranství ještě před vydáním územního plánu legálně zaniklo. Závěru, že takový vážný důvod neexistuje, dle krajského soudu nasvědčuje i obsah vyjádření Magistrátu města Brna, odboru územního plánování a rozvoje z 23. 4. 2004, který vyslovil souhlas s prodejem dotčeného pozemku právnímu předchůdci navrhovatele. K odkazu odpůrce na ustanovení územního plánu 2025 umožňující případné budoucí zpřesnění hranic ploch krajský soud uvedl, že je vázáno na množství okolností. Proto nejde o okolnost, která by navrhovateli mohla zaručit, že v budoucnu k takovému zpřesnění v jeho prospěch skutečně dojde, pokud se rozhodne k odůvodněným úpravám či změnám již povoleného záměru.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření navrhovatele
II.A Kasační stížnost
[12] Odpůrce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Namítl, že čtvrtý pozemek nepřestal být veřejným prostranstvím, resp. jím byl i v době vydání územního plánu 2025. Veřejné prostranství totiž může zaniknout jen tím, že ho veřejnost spontánně, přirozeným vývojem přestane užívat k veřejně prospěšnému účelu. Nikoli vydáním veřejnoprávního aktu ani jednostranným jednáním navrhovatele či jeho právního předchůdce. Vydání společných souhlasů, oplocení dotčeného pozemku i údajné zahájení stavby na něm představují pouze zásah do veřejného práva třetích osob užívat dotčený pozemek na základě § 34 zákona o obcích. Tyto akty nemohly vést k zániku veřejného prostranství, jelikož by fakticky představovaly dodatečné odvolání souhlasu s veřejným užíváním, což je nepřípustné. Stěžovatel uvedl, že stavební úřad před vydáním společných souhlasů nezkoumal existenci veřejného prostranství, ani jako předběžnou otázku, neboť k tomu neměl zákonné pověření. V opačném případě by existence veřejného prostranství na dotčeném pozemku nutně byla zákonnou překážkou vydání společného souhlasu z roku 2013, resp. by způsobovala jeho nezákonnost.
[14] Dále stěžovatel namítl, že neměl možnost vyjádřit nesouhlas s umístěním stavby v řízeních předcházejících vydání společných souhlasů, protože nebyl jejich účastníkem, tím byla městská část. Nevyjádření nesouhlasu nadto nemůže být rozhodné pro to, zda veřejné prostranství zaniklo, či nikoli.
[15] Odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu, jež krajský soud učinil v bodu 42 napadeného rozsudku, stěžovatel považuje za nekorektní. Odkazované rozsudky Nejvyššího správního soudu totiž otázku možného zániku veřejného prostranství neřeší, tedy neplyne z nich to, co z nich krajský soud dovozuje.
[16] Stěžovatel též namítl, že i kdyby čistě hypoteticky vydání společného souhlasu a následné zastavění čtvrtého pozemku bylo způsobilé zapříčinit zánik veřejného prostranství na tomto pozemku, jistě by k tomu nedošlo k okamžiku vydání povolení dle stavebního zákona ani nejpozději v okamžiku samotného zahájení stavby. Tak jako veřejná prostranství vznikají dlouhodobým užíváním určitého materiální statku (v této souvislosti citoval nález Ústavního soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, č. 211/2005 Sb.), tak obdobně „zrcadlově“ dochází i k jejich zániku zpravidla postupným ustáním jeho využívání veřejností. Samotné povolení právně ani fakticky veřejnost z užívání nevylučuje. Nepostačuje ani zahájení stavebních prací („první kopnutí do země“). V opačném případě by mohlo docházet k zániku veřejných prostranství pouze povolením jeho dočasného oplocení či planě zahajovanou výstavbou, která by ani nepostoupila do vyššího stádia rozestavěnosti. To by umožňovalo účelovým (jednostranným a svévolným) postupem vlastníků vyloučit existenci veřejného prostranství na jejich pozemku. Ani s umístěním mobilního stavebního plotu, který je ze své podstaty dočasný, není možné spojovat zánik veřejného prostranství. Může jít toliko o zvláštní užívání veřejného prostranství spojené s vyloučením veřejnosti. Po odstranění oplocení se totiž obnoví toliko dočasně znemožněné veřejné užívání. Jinak by totiž i aktuální budování kolektoru na ulici Česká v Brně a rekonstrukce této ulice v blízkosti Nejvyššího správního soudu muselo vést k zániku veřejného prostranství na její části, která je dočasně ohraničena mobilním stavebním plotem.
[17] Dle stěžovatele tak musí být stavba provedena do té míry, že bude bez pochybností zřejmé, že možnost veřejného užívání bude dlouhodobě a v podstatě definitivně vyloučena. Přiloženými fotografiemi stěžovatel dokládá, že stavba rodinného domu na dotčeném pozemku k 26. 1. 2026 ustala v počáteční fázi. Navrhovatel ji tak zahájil účelově, bez skutečné vůle dovést ji do takové fáze, aby stabilní vyloučení veřejnosti z užívání pozemku představovalo zánik veřejného prostranství. Krajský soud proto pochybil tím, že se nezabýval dlouhodobostí vyloučení veřejnosti z užívání dotčeného pozemku.
[18] Ve vztahu k druhé otázce řešené krajským soudem stěžovatel namítl, že územní plán 2025 společné souhlasy zohlednil jako limity využití území. A to v rámci pravidel pro práci s integrovanými jevy (str. 54 textové části), která schválenou výstavbu nejen tolerují, ale navíc nekonzervují ve stávající podobě, neboť (což krajský soud dle stěžovatele přehlédl) umožňují její změny a rozvoj obdobně, jako kdyby byl pozemek zařazen do plochy odpovídající obsahu vydaných společných souhlasů, resp. jako kdyby k žádné změně oproti územnímu plánu 1994 nedošlo. Z toho důvodu není přiléhavá krajským soudem poukazovaná judikatura. Stěžovatel ani pořizovatel se proto neodchýlili od právních vztahů v území založených umístěním legální stavby podle společných souhlasů. A nedošlo tak k žádnému zásahu do práv navrhovatele.
[19] S krajským soudem stěžovatel nesouhlasí ani v tom, že neuvedl závažný důvod pro to, že na čtvrtém pozemku vymezil plochu PU. Tímto důvodem dle stěžovatele je skutečnost, že v době přijetí územního plánu 2025 byl uvedený pozemek veřejným prostranstvím. Regulace v územním plánu tak sledovala skutečný stav v území. Veřejný zájem na zachování veřejností užívaného veřejného prostranství na dotčeném pozemku je nesporný. Dalším důvodem je potřeba zachování funkčnosti parkoviště v podobě možnosti nastupování do vozidel.
[20] Namítl rovněž, že výstavba rodinného domu byla povolena pouze na části čtvrtého pozemku. Tomu odpovídá jak umístění mobilního plotu, tak i založení základů asi jeden metr od hranice pozemku za účelem zachování možnosti užívání přilehlého parkoviště (nástup do/výstup z vozidel). To znamená, že ani dokončením stavby reálně nedojde k zániku veřejného prostranství v celém rozsahu tohoto pozemku, neboť jeho významná část veřejnému užívání odňata nebyla, a nadále tak plní veřejně prospěšný účel. Dle stěžovatele krajský soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč zrušil územní plán 2025 i v té části dotčeného pozemku navrhovatele, která nemá být zastavěna. V tomto rozsahu proto považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Dle stěžovatele však důvody pro zrušení územního plánu 2025 ve vztahu k celému dotčenému pozemku ani neexistují. Napadený rozsudek je tedy v konečném důsledku též nezákonný, protože krajský soud porušil zásady přiměřenosti, zdrženlivosti a minimalizace zásahu. Svým postupem navíc umožnil zastavět celý dotčený pozemek a tím ohrozit funkčnost parkoviště.
[21] Krajskému soudu současně vyčetl, že posouvá standard přezkumu od zákonnosti k věcnému urbanistickému posouzení „lepšího řešení“. Požadavek na uvedení závažného důvodu se v konkrétních pasážích blíží požadavku, aby obec prokazovala nezbytnost konkrétního urbanistického řešení vůči individuálnímu stavebnímu záměru. Při územním plánování nicméně jde o vyvažování širokého spektra zájmů a soudní přezkum má respektovat prostor pro samosprávné uvážení.
[22] Stěžovatel rovněž odkázal na argumentaci Magistrátu města Brna, odboru územního plánování a rozvoje, uvedenou v jeho vyjádření z 5. 2. 2026 přiloženém ke kasační stížnosti. Magistrát v relevantním rozsahu zastává shodný názor jako stěžovatel.
II.B Vyjádření navrhovatele
[23] Navrhovatel navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Odmítl požadavek stěžovatele, podle nějž může veřejné prostranství zaniknout jen tehdy, přestane-li je veřejnost spontánně a přirozeným vývojem užívat. Takový závěr jednak nemá oporu v zákonném vymezení veřejného prostranství a jednak by byl neudržitelný, neboť by vedl k tomu, že veřejné prostranství by bylo fakticky nezrušitelné. Z ničeho neplyne ani to, že zánik veřejného prostranství musí mít vždy stejně pozvolný a dlouhodobý charakter jako případný vznik. Dle navrhovatele veřejné prostranství sice nemůže zaniknout prostým projevem vůle vlastníka. Může ale pominout v důsledku zákonné změny poměrů, která je s dosavadním obecným užíváním neslučitelná. Napadený rozsudek přitom nespojuje zánik veřejného prostranství s pouhým „prvním kopnutím do země“ či oplocením nebo jinak projevenou jednostrannou vůlí vlastníka, nýbrž se zákonnou změnou využití pozemku, založenou pravomocným a účinným veřejnoprávním aktem, jež se následně materiálně projevila realizací stavby. Dle navrhovatele proto není rozhodné, zda stavební úřad posuzoval otázku existence veřejného prostranství na dotčeném pozemku, ani to, v jaké fázi se stavba nacházela.
[24] Navrhovatel dále uvedl, že závěry krajského soudu stran odchýlení se od limitů využití území jsou v souladu s judikaturou Nevyššího správního soudu. V tomto směru krajský soud správně vyšel i z principu kontinuity územního plánování. Tyto správné závěry krajského soudu nevyvrací kasační argumentace poukazující na pravidla pro práci s integrovanými jevy. Tato pravidla totiž sama o sobě neodpovídají na klíčovou otázku, proč měl být čtvrtý pozemek, pro nějž již existoval pravomocný a účinný veřejnoprávní titul ke stavebnímu využití a na němž navrhovatel tuto možnost reálně realizoval, nově zařazen právě do plochy PU. V tomto směru krajský soud důsledně uplatnil požadavek přezkoumatelnosti a racionality územně plánovacího řešení. Tvrzení stěžovatele, že závažným důvodem této regulace byla existence veřejného prostranství, nemůže obstát, neboť vychází z premisy, kterou krajský soud správně odmítl.
[25] Dle navrhovatele krajský soud postupoval správně i v tom, že část územního plánu 2025 zrušil v rozsahu, v němž jednak regulovala dotčený pozemek a jednak byla návrhem napadena. Nešlo o nepřiměřený zásah do územního plánu 2025, nýbrž o odstranění té části regulace, kterou krajský soud shledal nezákonnou. Stěžovatel přehlíží, že napadený územní plán vymezoval celý dotčený pozemek jako plochu PU. Nešlo tedy o situaci, že by již územní plán 2025 sám rozlišoval mezi jednotlivými částmi tohoto pozemku nebo by v grafické části byla vedena samostatná vnitřní hranice, kterou by bylo možno krajským soudem bez dalšího zachovat.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[26] Kasační stížnost není důvodná.
III.A Zánik veřejného prostranství na čtvrtém pozemku
[27] Podle § 34 zákona o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
[28] Stěžovatel namítl, že čtvrtý pozemek nepřestal být veřejným prostranstvím, resp. jím byl i v době vydání územního plánu 2025.
[29] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatel tyto námitky v převážné míře nesprávně rámuje jako nemožnost, nepřípustnost dodatečného odvolání dříve uděleného souhlasu s veřejným užíváním (body 12, 24 a 25 doplnění kasační stížnosti; bod [13] výše). Krajský soud však zánik veřejného prostranství na čtvrtém pozemku neshledal v odvolání dříve uděleného souhlasu s veřejným užíváním pozemku. Právě naopak výslovně vyšel z toho, že jednou udělený souhlas, byť konkludentně, je v zásadě neodvolatelný, resp. že pouhé odvolání dříve uděleného souhlasu vlastníka se vznikem veřejného prostranství nevede k jeho zániku, neboť se souhlas nevyžaduje pro jeho existenci, ale pouze pro jeho vznik (body 40 a 41 napadeného rozsudku). Proto v návaznosti na to dovodil, že veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích může zaniknout tím, že prostor, na němž se nachází buď a) fakticky zanikne (např. trvalým zaplavením), a/nebo b) ztratí zcela svůj veřejný účel. V nyní projednávané věci krajský soud shledal zánik veřejného prostranství na čtvrtém pozemku ve ztrátě jeho veřejného účelu (body 42 až 46 napadeného rozsudku).
[30] Tuto výchozí úvahu krajského soudu o dvou možných způsobech zániku veřejného prostranství stěžovatel v kasační stížnosti v základu nesporuje, tj. netvrdí, že takto veřejné prostranství zaniknout nemůže.
[31] Vymezuje se toliko proti odkazu krajského soudu na dva rozsudky Nejvyššího správního soudu, o něž krajský soud v bodu 42 napadeného rozsudku tuto svoji úvahu opřel. A dále se, pro účely nyní projednávané věci, v níž šlo o ztrátu veřejného účelu, s krajským soudem rozchází v tom, kterými konkrétními okolnostmi (jakým postupem či jednáním), a tedy ke kterému okamžiku může ke ztrátě veřejného účelu, a tím zániku veřejného prostranství dojít.
[32] Jde-li o první námitku, jež je svojí povahou námitkou dílčí nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že rozsudky Nejvyššího správního soudu z 25. 10. 2005, čj. 5 As 49/2004-77, č. 774/2006 Sb. NSS, a z 27. 6. 2007, čj. 5 As 21/2007-99, otázku zániku veřejného prostranství ve skutečnosti vůbec neřeší. Oba odkazované rozsudky se sice týkají přestupku spočívajícího v poškození nebo neoprávněném zabrání veřejného prostranství [podle § 47 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění účinném do 7. 12. 2012]. Nikterak se však nevyjadřují ke způsobům ani postupům, jimiž může k zániku veřejného prostranství dojít. V tomto ohledu proto lze odkaz krajského soudu na uvedené rozsudky shledat nepřípadným, resp. nekorektním. Tato nepřesnost krajského soudu však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Ostatně, ani stěžovatel z toho v kasační stížnosti nedovozuje žádnou vadu napadeného rozsudku, toliko konstatuje nekorektnost (body 22 a 23 doplnění kasační stížnosti).
[33] Úvaha krajského soudu o možných způsobech zániku veřejného prostranství je přezkoumatelná i bez nepřípadných odkazů na nesouvisející judikaturu Nejvyššího správního soudu. Nejde totiž o neodůvodněnou úvahu, nýbrž o logické vyústění předchozích úvah. Krajský soud postupně vysvětlil, že judikatura vymezila tři znaky, při jejichž faktickém naplnění ex lege vznikne veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích, a dovodil, že k zániku veřejného prostranství dochází v případě, že takový prostor přestane naplňovat některý (či některé) ze shora uvedených znaků, s výjimkou souhlasu vlastníka s veřejným užíváním pozemku, jenž je neodvolatelný, resp. je jej třeba „toliko“ ke vzniku veřejného prostranství (body 39 až 41 napadeného rozsudku). Z toho v bodu 42 napadeného rozsudku logicky vyvodil, že k zániku veřejného prostranství dojde odpadnutím alespoň jednoho ze dvou zbývajících znaků, tj. faktické existence (veřejně přístupného) prostoru či ztrátě jeho veřejného účelu.
[34] Jde-li o druhý okruh námitek, dle stěžovatele veřejné prostranství může zaniknout jen tím, že ho veřejnost spontánně – přirozeným vývojem přestane užívat k veřejně prospěšnému účelu. Nemůže však zaniknout vydáním veřejnoprávního aktu ani jednostranným jednáním navrhovatele či jeho právního předchůdce. Vydání společných souhlasů, oplocení dotčeného pozemku i údajné zahájení stavby na něm totiž představují pouze zásah do veřejného práva třetích osob užívat dotčený pozemek na základě § 34 zákona o obcích. Tyto okolnosti proto nemohly být důvodem zániku veřejného prostranství, jelikož by fakticky představovaly dodatečné odvolání souhlasu s veřejným užíváním, což je nepřípustné.
[35] Již výše v bodu [29] Nejvyšší správní soud vysvětlil, že krajský soud zánik veřejného prostranství na čtvrtém pozemku neshledal v odvolání souhlasu, nýbrž ve ztrátě veřejného účelu, tedy v odpadnutí jiného ze tří znaků, nutných ke vzniku veřejného prostranství.
[36] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s názorem stěžovatele, že veřejné prostranství může zaniknout jen tím, že ho veřejnost spontánně – přirozeným vývojem přestane užívat k veřejně prospěšnému účelu, tj. dlouhodobým postupným ustáním veřejnosti v jeho užívání. Stěžovatel tento závěr dovozuje z povahy veřejného prostranství, tj. z toho, že obdobným dlouhodobým užíváním vzniká (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na to, že ani Ústavní soud nepovažoval dlouhodobost za jediný možný způsob vzniku veřejného prostranství, resp. obecného užívání jako jednoho ze znaků („[…] vznikalo zpravidla obyčejovým způsobem, tj. dlouhodobým užíváním určitého materiálního statku“ [zvýraznění NSS.]). Dle § 34 zákona o obcích je rozhodné, že jde o prostor přístupný každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, toto ustanovení však neobsahuje žádnou podmínku dlouhodobosti. Ta neplyne ani ze samotné podstaty veřejného prostranství. Veřejným prostranstvím jsou především všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky. Na těchto místech jistě může veřejné prostranství vznikat jejich dlouhodobým užíváním, tedy že původně veřejností neužívaný prostor začne veřejnost postupně užívat. Ovšem stejně tak může vzniknout v podstatě ze dne na den tím, že se tato místa jako „nová“ veřejnosti otevřou, zprovozní či jinak zpřístupní. Zpřístupní-li obec veřejnosti např. nově vybudovanou pozemní komunikaci, chodník, průchod, dětské hřiště či park, je zjevné, že na těchto pozemcích vzniká veřejné prostranství okamžikem tohoto zpřístupnění. Bylo by absurdní, aby místa a priori určená veřejnosti musela být dlouhodobě veřejností užívána, než na nich veřejné prostranství vznikne. Mimo jiné by to vyvolávalo další otázky, např. v jakém režimu by veřejnost tato místa užívala v mezidobí mezi jejich zpřístupněním veřejnosti a vznikem veřejného prostranství na nich, či ke kterému okamžiku by veřejné prostranství skutečně vzniklo, tedy od kdy by obec mohla vybírat poplatek za jeho užívání. Obdobně může různými způsoby docházet i k zániku veřejného prostranství. Buď dlouhodobě tím, že veřejnost sama od sebe daný prostor postupně přestane užívat, nebo naopak důsledkem vnější okolnosti s okamžitým účinkem. Bylo by proto stejně absurdní, aby místa, u nichž je jasné, že od konkrétního okamžiku již nadále nejsou a z podstaty změny (zastavění pozemku v souladu se zákonem) již ani nebudou přístupná, tj. neplní veřejný účely, byla po jistou dobu nadále veřejným prostranstvím, přestože již nejsou a nebudou splněny zákonem předpokládané podmínky přístupnosti a obecného užívání (veřejného účelu).
[37] Může-li tedy, v celku běžně, na určitém prostoru (pozemku) veřejné prostranství okamžitě vzniknout, podle Nejvyššího správního tak může rovněž zaniknout, a to např. okamžitým vyloučením veřejnosti a s tím spojenou ztrátou veřejného účelu, děje-li se to v souladu se zákonem.
[38] Se stěžovatelem naopak lze obecně souhlasit potud, že některé jím uváděné okolnosti, v nichž podle něj krajský soud spatřoval zánik veřejného prostranství, jakož i okolnosti jiné, mohou představovat zásah do veřejného práva třetích osob užívat dotčený pozemek jako veřejné prostranství. To však bez dalšího neznamená, že je takový zásah zcela vyloučen. Toho si ostatně byl velmi dobře vědom i krajský soud, jenž zdůraznil, že k zániku veřejného prostranství smí dojít výhradně postupem souladným se zákonem, zpravidla na základě příslušného veřejnoprávního aktu, nikoliv svévolným protiprávním jednáním, byť vlastníka pozemku, ve snaze omezit přístup veřejnosti na veřejné prostranství (body 41 a 42 napadeného rozsudku).
[39] V nyní projednávané věci krajský soud dospěl k závěru, že uvedené podmínky splněny byly, jelikož ke ztrátě veřejného účelu došlo v souladu se zákonem na základě veřejnoprávního aktu. Krajský soud v bodu 44 napadeného rozsudku konkrétně uvedl, že právnímu předchůdci navrhovatele „bylo již v roce 2013 uděleno veřejnoprávní povolení k tomu, aby pozemek zastavil stavbou rodinného domu. Tím došlo k úplnému vyloučení veřejnosti z užívání části pozemku určené k zastavění a úplné ztrátě veřejného účelu užívání zastavěné části pozemku. Nejpozději od zahájení výstavby rodinného domu proto odpadl jeden ze základních znaků veřejného prostranství, tedy jeho účel, a tím došlo k jeho zániku. Odpůrce měl možnost vyjádřit nesouhlas s umístěním stavby jako účastník řízení, které předcházelo vydání společného souhlasu. Pokud však po jeho vydání a v době jeho platnosti navrhovatel přistoupil k provedení stavby, počínal si zcela legálně a v souladu s vydanými společnými souhlasy, kterými byla stavba umístěna a povolena. Současně zaniklo i veřejné prostranství“.
[40] Z této stěžejní pasáže napadeného rozsudku sice nemusí být na první pohled zřejmé, kterou okolností, a tedy ke kterému konkrétnímu okamžiku dle krajského soudu došlo k zániku veřejného prostranství na čtvrtém pozemku (tj. zda již v roce 2013 vydáním společného souhlasu 2013, či až zahájením výstavby rodinného domu a kdy se tak stalo). Ve spojení s dalšími částmi odůvodnění napadeného rozsudku, tj. z jeho celkového kontextu, je však zřejmé, že pro krajský soud nebylo ani tak významné určení jednoho konkrétního okamžiku. Rozhodné bylo především to, zda k zániku veřejného prostranství došlo před vydáním územního plánu 2025 (body 46 a 53 napadeného rozsudku; body [10] a [11] výše). V tomto ohledu krajský soud při svých úvahách zdůraznil skutečnost, že čtvrtý pozemek nebyl přinejmenším do roku 2022 ohrazen a byl volně přístupný, avšak nejpozději od 22. 9. 2022 byl v souladu s povolením záměru ohrazen dočasným oplocením (body 36 a 43 napadeného rozsudku). Na základě toho pak uzavřel, že veřejné prostranství fakticky zaniklo nejpozději v okamžiku, kdy navrhovatel začal v souladu s podmínkami plynoucími ze společného souhlasu realizovat povolený záměr rodinného domu, přičemž navrhovatel zahájení stavby doložil předloženou fotodokumentací (body 36 a 38 napadeného rozsudku).
[41] Z výše uvedeného shrnutí dle Nejvyššího správního soudu srozumitelně plyne následující. Krajský soud považoval společný souhlas 2013, a na něj navazující společné souhlasy 2022 a 2024, za veřejnoprávní akt(y) opravňující navrhovatele zastavět čtvrtý pozemek rodinným domem. V tomto ohledu je zřejmé, že krajský soud společné souhlasy hodnotil jako „toliko“ právní důvod k vyloučení veřejnosti a ztrátě veřejného účelu, tj. právní titul zajišťující, že realizace stavby je/bude v souladu s právními předpisy, a tedy půjde o postup zákonný, nikoli svévolný. Za rozhodné z hlediska okamžiku zániku veřejného prostranství však krajský soud považoval až faktické zamezení přístupu veřejnosti na čtvrtý pozemek a s tím spojenou ztrátu jeho veřejného účelu. K tomu dle krajského soudu došlo na základě realizace samotné stavby v souladu se společnými souhlasy, jejíž zahájení ztotožnil s instalací dočasného oplocení 22. 9. 2022.
[42] Krajský soud tedy zánik veřejného prostranství na čtvrtém pozemku nespojil „již“ s nabytím právních účinků společného souhlasu 2013, tj. s právní změnou využití pozemku. Naopak jej spojil až s okamžikem, kdy se tato právní změna využití pozemku ve skutečném světě materiálně projevila zahájením realizace stavby. Samotné společné souhlasy považoval za rozhodné „jen“ pro splnění podmínky, že k zastavění pozemku nedošlo svévolně, v rozporu se zákonem. V tomto ohledu se tedy s rozhodovacími důvody krajského soudu míjí dílčí kasační argumentace, že samotným společným souhlasem 2013 nedošlo k zániku veřejného prostranství a že stavební úřad před vydáním společných souhlasů nezkoumal existenci veřejného prostranství, ani jako předběžnou otázku. Ze stejných důvodů neobstojí názor navrhovatele formulovaný především v bodu 20 vyjádření ke kasační stížnosti (bod [23] výše).
[43] Stěžovatel se vymezil proti dílčí úvaze krajského soudu, že stěžovatel měl možnost vyjádřit nesouhlas s umístěním stavby jako účastník řízení, které předcházelo vydání společného souhlasu 2013. Namítl jednak, že účastníkem řízení nebyl, byla jím městská část, a jednak, že nevyjádření nesouhlasu nemůže být rozhodné pro to, zda veřejné prostranství zaniklo, či nikoli. Podle Nejvyššího správního soudu tuto úvahu krajský soud vyslovil toliko podpůrně, nad rámec rozhodovacích důvodů (jako obiter dictum), a jeho závěry plně obstojí i bez ní. Z toho důvodu jsou kasační námitky brojící proti této úvaze nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. (rozsudek NSS z 23. 1. 2023, čj. 8 Afs 192/2021-32, bod 31, či na něj navazující z 24. 5. 2023, čj. 8 As 25/2023-71, bod 32).
[44] Dále stěžovatel namítl, že pokud by stavební úřad mohl zkoumat existenci veřejného prostranství na čtvrtém pozemku, šlo by o zákonnou překážku vydání společných souhlasů, resp. by případně vydané společné souhlasy byly nezákonné. K tomu Nejvyšší správní soud jen ve stručnosti uvádí, že pravomocnému správnímu rozhodnutí (zde společným souhlasům, jež nabyly právních účinků a jsou platné) svědčí presumpce správnosti, pročež je na něj třeba hledět (až do okamžiku jeho případného zrušení) jako na věcně správné a zákonné (rozsudky NSS ze 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008-128, č. 1815/2009 Sb. NSS, a na něj navazující z 21. 10. 2015, čj. 2 Afs 140/2015-70). K přezkumu zákonnosti a správnosti správních rozhodnutí vydaných v jiných správních řízeních, jimž svědčí presumpce správnosti, nemůže sloužit ani řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. s. ř. s. (rozsudek NSS z 13. 8. 2026, čj. 6 As 114/2026-55, bod 33).
[45] Nejvyšší správní soud proto, stejně jako krajský soud, vychází (musí vycházet) z toho, že navrhovateli od roku 2013 svědčí zákonné a správné veřejnoprávní oprávnění k zastavění čtvrtého pozemku.
[46] Stěžovatel též namítl, že i kdyby čistě hypoteticky vydání společného souhlasu a následné zastavění čtvrtého pozemku bylo způsobilé zapříčinit zánik veřejného prostranství na tomto pozemku, jistě by k tomu nedošlo již okamžikem samotného zahájení stavby („prvním kopnutím do země“). Jinak by totiž mohlo docházet k zániku veřejných prostranství pouze povolením jeho dočasného oplocení či planě zahajovanou výstavbou, která by ani nepostoupila do vyššího stádia rozestavěnosti.
[47] Nejvyšší správní soud se v této otázce ztotožnil s výše shrnutými závěry krajského soudu, že ke ztrátě veřejného účelu, a tedy zániku veřejného prostranství na čtvrtém pozemku došlo tím, že na tomto pozemku byla zahájena stavební činnost v souladu se společnými souhlasy. Tedy oplocením započaté stavby v září 2022. Jestliže totiž navrhovatel oplotil pozemek a v souladu se zákonem na něm zahájil stavební činnost, jejímž výsledkem mělo nepochybně být zastavění podstatné části pozemku, tj. nemožnost zachování jeho původního veřejného účelu, je zjevné, že již tímto okamžikem došlo k vyloučení veřejnosti z obecného užívání tohoto pozemku a tím ztrátě jeho veřejného účelu, a v konečném důsledku tedy k zániku veřejného prostranství na daném pozemku. Z tohoto úhlu pohledu je dle Nejvyššího správního soudu tedy rozhodné, že navrhovatel stavbu zahájil v souladu se společnými souhlasy, což stěžovatel nikterak nesporoval. Skutečnost, že stavba ustala v počáteční fázi a nepostoupila do vyššího stádia rozestavěnosti na tom nemůže nic změnit. Stavba totiž začala a může v ní být kdykoli legálně pokračováno.
[48] Jelikož stavba započala a probíhá na základě společných souhlasů, neobstojí stěžovatelova argumentace, že navrhovatel postupoval jednostranně a svévolně. Ze samotného přerušení stavebních prací, k němuž mohl myslitelně vést i spor o vymezení pozemku v územním plánu 2025, nelez bez dalšího usuzovat na účelovost postupu navrhovatele.
[49] Z okolností nyní projednávané věci je pak zřejmé, že nešlo ani o zvláštní užívání veřejného prostranství, jímž se dle § 4 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2020, rozumí provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl. Nejde totiž o umístění dočasné stavby, nýbrž trvalé stavby rodinného domu, jež z podstaty věci vylučuje obecné užívání k veřejnému účelu. Právě v tom se nyní projednávaná věc v rozhodné míře liší od stěžovatelem zmíněného budování kolektoru na ulici Česká v Brně a rekonstrukce této ulice. Výsledkem totiž bude podzemní stavba, jež nebude nikterak bránit dalšímu obecnému užívání nově zrekonstruované ulice.
III.B Zohlednění společných souhlasů při vymezení čtvrtého pozemku jako veřejného prostranství a související kasační námitky
[50] Stěžovatel namítl, že územní plán 2025 společné souhlasy zohlednil jako limity využití území, a to v rámci pravidel pro práci s integrovanými jevy. Ta schválenou výstavbu nejen tolerují, ale navíc nekonzervují ve stávající podobě, neboť (což krajský soud dle stěžovatele přehlédl) umožňují její změny a rozvoj obdobně, jako kdyby byl pozemek zařazen do plochy odpovídající obsahu vydaných společných souhlasů, resp. jako kdyby k žádné změně oproti územnímu plánu 1994 nedošlo.
[51] Jde-li o argumentaci, že pravidla pro práci s integrovanými jevy tolerují pravomocně schválenou výstavbu, stěžovatel v kasační stížnosti výslovně souhlasil s krajským soudem, že právo realizovat záměr by navrhovateli svědčilo, i kdyby územní plán uvedené ustanovení neobsahoval (bod 54 napadeného rozsudku).
[52] Pokud stěžovatel poukazuje na to, že navrhovatel by nebyl omezen při plánovaných stavebních úpravách prováděných na čtvrtém pozemku, resp. jeho rozvoji, ani v budoucnu, jelikož územní plán by mu to umožňoval i na ploše veřejného prostranství, je třeba zdůraznit, že textová část výroku na str. 54 stanoví „toliko“ podmíněnou přípustnost změn. Konkrétně za podmínky, že „buď: nedojde k podstatnému narušení nebo znemožnění využití stanoveného hlavního nebo přípustného využití, nebo není jejich rozsah nepřiměřený dosavadnímu způsobu využití nebo míře zátěže nebo hmotovému řešení (objemu, velikosti, rozsahu) stavby nebo zařízení a je zachováno stanovené minimální plošné zastoupení zeleně“. Z uvedeného dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně plyne, jak zdůraznil již krajský soud v bodu 54 napadeného rozsudku, že navrhovatel by neměl možnost nakládat s povoleným záměrem stejným způsobem, kterým územní plán umožňuje nakládat s obdobnými stavbami, které se nacházejí v plochách, které jsou určeny pro srovnatelnou zástavbu rodinnými domy (např. pro bydlení individuální – BI).
[53] Není tedy pravdou, že stěžovatel by i při vymezení čtvrtého pozemku jako plochy veřejná prostranství všeobecná – PU na tom byl stejně jako tomu bylo za předchozího územního plánu 1994, kdy byl tento pozemek vymezen ve stabilizované ploše BC – plochy čistého bydlení sloužící mj. k výstavbě rodinných domů (bod [2] výše).
[54] S krajským soudem stěžovatel nesouhlasí ani v tom, že neuvedl závažný důvod pro to, že na čtvrtém pozemku vymezil plochu PU. Tímto důvodem je dle stěžovatele skutečnost, že v době přijetí územního plánu 2025 byl uvedený pozemek veřejným prostranstvím. Regulace v územním plánu tak sledovala skutečný stav v území. Dalším důvodem je potřeba zachování funkčnosti parkoviště v podobě možnosti nastupování do vozidel.
[55] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud výše potvrdil závěr krajského soudu, že na čtvrtém pozemku veřejné prostranství zaniklo ještě před vydáním územního plánu 2025, nemůže z logiky věci představovat závažný důvod pro vymezení plochy PU.
[56] Potřebu zachování funkčnosti parkoviště stěžovatel v rámci odůvodnění územního plánu 2025 jako důvod vymezení čtvrtého pozemku jako stabilizované nezastavitelné plochy veřejná prostranství všeobecná – PU neuvedl. Tento argument proto nelze považovat za odůvodnění napadené části územního plánu 2025, jelikož ji stěžovatel poprvé použil teprve v kasační stížnosti v reakci na úvahy krajského soudu v bodu 55 napadeného rozsudku. Z judikatury však plyne, že dodatečné zdůvodňování v řízení před soudem nemůže vést k nápravě nedostatku odůvodnění opatření obecné povahy – územního plánu (rozsudky NSS z 22. 11. 2024, čj. 3 As 54/2024-103, bod 34, či na něj navazující z 6. 3. 2025, čj. 8 As 71/2024-105, bod 110). Za určitých okolností by však soudy neměly přistoupit ke zrušení napadeného opatření obecné povahy, ale měly by poskytnout odpůrci (či osobě, která zpracovávala dané odborné podklady) prostor k tomu, aby tyto podklady obhájil v řízení před soudem (rozsudek NSS z 24. 2. 2023, čj. 8 As 98/2020-235, č. 4464/2023 Sb. NSS, body 64 a 77, jenž se sice týkal přezkumu zásad územního rozvoje, nicméně jeho závěry jsou přiměřeně aplikovatelné také na přezkum územních plánů, a na něj navazující rozsudek NSS z 28. 5. 2026, čj. 8 As 241/2024-121, bod 76). V odkazovaném případě šlo o situaci, kdy text tehdy napadeného OOP a jeho podkladů vyvolával dílčí nejasnosti, které teoreticky bylo možné dovysvětlit v řízení u krajského soudu. Tehdejší navrhovatelky navíc nevznesly danou otázku už v rámci svých připomínek a námitek, ale vznesly ji až v řízení u krajského soudu. Rovněž z tohoto důvodu tak soud shledal, že tyto dílčí nejasnosti nutně nemusí znamenat nepřezkoumatelnost napadeného OOP a zavázal krajský soud, aby tehdejšímu odpůrci poskytl prostor k „dovysvětlení“. To ale není případ nyní projednávané věci, kdy stěžovatel až v kasační stížnosti doplnil další okolnost, která dle něj představuje závažný důvod zvolené regulace.
[57] Jak je naznačeno již v předešlém bodu, krajský soud se funkčností i tak zabýval. Uvedl, že podle navrhovatelem předloženého výřezu projektové dokumentace se má rodinný dům nacházet v dostatečném odstupu od plochy přilehlého parkoviště. Funkčnost parkoviště a možnost nastoupit do vozidla i na dvou krajních parkovacích místech nacházejících se nejblíže ke stavbě rodinného domu by tedy měla být zachována. Blízkost sousedícího parkoviště tedy nemůže být vážným důvodem, proč by měl být celý dotčený pozemek vymezen jako plocha veřejného prostranství (55 napadeného rozsudku).
[58] Stěžovatel proti tomu namítl, že zrušením územního plánu 2025 ve vztahu k celému čtvrtému pozemku, krajský soud umožnil zastavět celý dotčený pozemek, čímž ohrozil funkčnost parkoviště. Tuto argumentaci stěžovatel vznesl v rámci jiné kasační námitky, podle níž výstavba rodinného domu byla povolena pouze na části pozemku. Proto dle stěžovatele ani dokončením stavby reálně nedojde k zániku veřejného prostranství v celém rozsahu tohoto pozemku, neboť jeho významná část veřejnému užívání odňata nebyla, a nadále tak plní veřejně prospěšný účel. Jelikož krajský soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč zrušil územní plán 2025 i v té části dotčeného pozemku navrhovatele, která nemá být zastavěna, považuje stěžovatel v tomto rozsahu napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Dle stěžovatele však důvody pro zrušení územního plánu 2025 ve vztahu k celému dotčenému pozemku ani neexistují. Napadený rozsudek je tedy v konečném důsledku též nezákonný, protože krajský soud porušil zásady přiměřenosti, zdrženlivosti a minimalizace zásahu.
[59] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že napadený rozsudek neshledal nepřezkoumatelným. Je tomu tak proto, že stěžovatel v řízení před krajským soudem tuto otázku vůbec nevznesl, pročež nebyl dán důvod, aby se jí krajský soud výslovně zabýval.
[60] Z hlediska zákonnosti postupu krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil s navrhovatelem, že nebylo na místě, aby krajský soud „kouskoval“ jeden, relativně malý (50 m2) pozemek, pokud tak neučinil již stěžovatel v samotném územním plánu 2025. V tomto ohledu je nutné vzít v potaz též praktickou obtížnost až nemožnost vymezení přesné hranice v rámci jednoho pozemku, po níž by došlo ke zrušení regulace, resp. od níž by regulace zůstala zachována.
[61] Stěžovatel krajskému soudu též vyčetl, že posouvá standard přezkumu od zákonnosti k věcnému urbanistickému posouzení „lepšího řešení“. Požadavek na uvedení závažného důvodu se v konkrétních pasážích blíží požadavku, aby obec prokazovala nezbytnost konkrétního urbanistického řešení vůči individuálnímu stavebnímu záměru.
[62] Tato kasační argumentace neobstojí již z toho prostého důvodu, že krajský soud neuzavřel, že k vymezení plochy PU na čtvrtém pozemku nemohlo dojít, toliko dospěl k závěru, že to stěžovatel vzhledem k okolnostem nyní projednávané věci dostatečně nezdůvodnil závažnými důvody. I ve vztahu k předchozí námitce tak stěžovateli nic nebrání v tom, aby čtvrtý pozemek opětovně vymezil jako plochu PU, a to buď celý, případně jen v jeho části, na níž není povolena výstavba rodinného domu. Musel by to však dostatečně zdůvodnit, což se mu nyní nepodařilo.
IV. Závěr a náklady řízení
[63] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a podle § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
[64] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v posuzované věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží.
[65] Navrhovatel naopak byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Jeho náklady za řízení o kasační stížnosti spočívají v nákladech na zastoupení advokátem v podobě odměny a náhrady jeho hotových výdajů. Zástupce navrhovatele v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby – vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Za tento úkon náleží odměna 4 620 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu v uvedeném znění) a paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu v uvedeném znění). Celková výše nákladů navrhovatele za řízení o kasační stížnosti činí 5 070 Kč. Jelikož zástupce navrhovatele vykonává advokacii jako společník právnické osoby (advokátní kanceláře), která je plátkyní DPH, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu této daně, tj. (po zaokrouhlení na celé koruny nahoru – § 146 odst. 1 daňového řádu) o částku 1 065 Kč, na 6 135 Kč.
[66] Stěžovatel je povinen navrhovateli zaplatit náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 135 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. října 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu