Plný text
22 Azs 114/2026-39
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové, v právní věci žalobce: R. T., zastoupený Mgr. Pavlem Štanglem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2025, čj. OAM-757/ZA-ZA11-K01-2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2026, čj. 32 Az 7/2025-23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce žádal o udělení mezinárodní ochrany. Jako důvod uvedl nespravedlivé uvěznění jeho otce, výhrůžky ze strany věřitelů jeho otce, nutnost vykonat základní vojenskou službu, obavy z následků jeho vazebního stíhání v zahraničí a konečně vnitřní problémy v zemi (zvýšená kriminalita). Žalovaný žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 10. 2. 2025, neudělil. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Ten žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[2] Krajský soud shledal, že vyhrožování ze strany soukromých osob nelze v posuzovaném případě považovat za pronásledování nebo vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Uvedl, že dostupností vnitřní ochrany v Kazachstánu související s potížemi se soukromými osobami (věřiteli) se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 12. 3. 2025, čj. 6 Azs 243/2024-28, v němž shledal, že: „závěr, že policie v zemi původu stěžovatelky běžnou kriminalitu včetně vydírání standardně vyšetřuje a že v zemi původu stěžovatelky existují mechanismy kontroly policie a ochrany proti nečinnosti policie, vyplývá z dokumentu OAMP ze dne 19. 10. 2023“. Žalobce v nyní posuzované věci se ovšem na žádné orgány v zemi původu s žádostí o pomoc neobracel. Uvedl pouze, že policie jeho matce nepomohla a ta musela řešit její nečinnost pomocí advokáta, což však nijak nedoložil. V Kazachstánu přitom existují mechanismy, jak se proti nečinnosti policie bránit. Obtíže žalobce se soukromými osobami nadto nebyly zapříčiněny azylově relevantními důvody. K obavám z vojenské služby (potíže se zády a šikana kamaráda) soud uvedl, že její odmítání nelze samo o sobě považovat za důvod k udělení mezinárodní ochrany. Žalobce navíc může požádat o odklad jejího výkonu ze zdravotních důvodů. S ohledem na zprávy o zemi původu soud zároveň vyloučil, že by žalobci po návratu hrozily potíže se státními orgány kvůli jeho vazebnímu stíhání v zahraničí. Závěrem krajský soud poznamenal, že ačkoli ne všechny zprávy o situaci v Kazachstánu byly zcela aktuální, skutkový stav byl ve správním řízení zjištěn dostatečně.
[3] Žalobce (stěžovatel) předně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného i rozsudku krajského soudu, neboť nebyly vyjasněny klíčové otázky účinnosti ochrany dostupné stěžovateli a jeho matce v zemi původu. Soud rovněž nezohlednil kumulativní účinky důvodů pro udělení humanitárního azylu. Konečně závěr soudu o dostatečně zjištěném skutkovém stavu je s ohledem na jeho konstatování o neaktuálnosti zpráv o zemi původu vnitřně rozporný. Žalovaný dále nezjistil skutkový stav dostatečně; pohovor byl veden obecně.
[4] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku účinnosti vnitrostátní ochrany. Matka stěžovatele se na policii obrátila a její nečinnost se posléze pokusila řešit, avšak bezvýsledně. Rozsudek NSS, čj. 6 Azs 243/2023-28, vychází z odlišného skutkového stavu a opírá se o informaci OAMP, jež byla ke dni vydání napadeného rozsudku stará více než dva a půl roku. Stěžovatel odkázal na zprávy o korupci a nedostatcích justice a bezpečnostních složek v Kazachstánu. Tyto informace zpochybňují závěr soudu o existenci účinné ochrany. Krajský soud měl rovněž zohlednit absolutní povahu zákazu navracení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel dále namítá nesprávné posouzení standardu přiměřené pravděpodobnosti a reálného nebezpečí krajským soudem. Žalovaný vychýlil důkazní břemeno v neprospěch stěžovatele, neboť po něm požadoval prokázání „existujícího“ nikoli pouze „hrozícího“ nebezpečí. Krajský soud pochybil, pokud tento postup aproboval a současně nezohlednil zásadu rozhodování v pochybnostech ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Pokud sám krajský soud připustil neaktuálnost zpráv, z nichž žalovaný vycházel, byl povinen napadené rozhodnutí pro tuto vadu zrušit. Závěrem stěžovatel namítá, že úvaha žalovaného o neexistenci důvodů pro udělení humanitárního azylu nebyla dostatečně individualizována a soud náležitě neověřil její oporu ve spise.
[5] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Stěžovatel nevyužil v zemi původu žádné možnosti ochrany. Jím předložené zprávy s případem nesouvisí a neprokazují, že stěžovateli nebude v případě návratu do země původu poskytnuta pomoc.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to (i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo (ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko). Žádný z těchto případů není dán. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[7] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti (např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS; ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52; ze dne 29. 6. 2017, čj. 2 As 337/2016-64, bod 66; ze dne 27. 2. 2019, čj. 8 Afs 267/2017-38, bod 16; a ze dne 10. 12. 2021, čj. 3 As 366/2019-41, bod 19). Závěry krajského soudu nejsou ani vnitřně rozporné. Krajský soud jasně a srozumitelně odůvodnil své závěry a dostatečně vypořádal všechny žalobní námitky. Účinností ochrany dostupné stěžovateli se obsáhle zabýval v bodě 19 a posouzení humanitárního azylu v bodě 25 napadeného rozsudku. Z jeho odůvodnění je zřejmé, proč žalobu stěžovatele zamítl.
[8] Namítanou nepřezkoumatelností není zatíženo ani rozhodnutí žalovaného. Rovněž z jeho odůvodnění je patrné, z jakého skutkového stavu vycházel, jakými úvahami se při hodnocení zjištěného skutkového stavu řídil a k jakým závěrům dospěl, přičemž tyto úvahy žalovaný v odůvodnění rozhodnutí náležitě a srozumitelně vyjádřil.
[9] Vytýká-li stěžovatel žalovanému, že s ním pohovor vedl obecně, tak k požadavkům na vedení pohovoru existuje ustálená judikatura. Žadatel musí v řízení o udělení mezinárodní ochrany nejprve tvrdit existenci důvodů relevantních z hlediska mezinárodní ochrany. Správní orgán je následně povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel uvedl. Není ovšem jeho úkolem za žadatele tyto důvody domýšlet (rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003-59, č. 181/2004 Sb. NSS). Správní orgán musí žadateli poskytnout během pohovoru dostatečný prostor k tomu, aby všechny důvody své žádosti uplatnil (rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2009, čj. 5 Azs 40/2009-74). Zazní-li během pohovoru skutečnost nasvědčující např. existenci azylově relevantního pronásledování (nebo jiného důvodu pro udělení ochrany), je povinností správního orgánu na to reagovat a vést pohovor tak, aby jeho výsledek byl dostatečně konkrétní (rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2019, čj. 5 Azs 207/2017-36, bod 42). Krajský soud rozhodl v souladu s touto judikaturou. Vysvětlil, že stěžovatel měl v průběhu správního řízení možnost uvést vše, co považuje z hlediska udělení mezinárodní ochrany za relevantní a žalovaný mu kladl doplňující otázky.
[10] Pokud jde o stěžovatelovy obavy z pronásledování ze strany věřitelů jeho otce, z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že hrozba pronásledování či vážné újmy ze strany soukromých osob může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pouze tehdy, bylo-li v řízení zjištěno, že státní orgány v zemi původu nejsou schopny nebo ochotny stěžovateli zajistit ochranu. Vyhrožování ze strany soukromých osob tedy nelze považovat za pronásledování nebo vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu, jestliže politický systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, čj. 4 Azs 38/2003-36; a dále usnesení NSS ze dne 25. 7. 2013, čj. 5 Azs 11/2012-23; ze dne 15. 2. 2017, čj. 1 Azs 312/2016-31, bod 8; a ze dne 13. 1. 2022, čj. 1 Azs 290/2021-27, bod 10). Žadatel o mezinárodní ochranu se přitom se svými problémy musí účinně obrátit na domovské orgány a vyčerpat reálně dostupné prostředky ochrany (rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2005, čj. 4 Azs 395/2004-68; a ze dne 22. 12. 2005, čj. 6 Azs 479/2004-41). Tento princip platí jak pro azyl, tak doplňkovou ochranu. Krajský soud ani nepominul argumentaci stěžovatele, že na policii se obrátila jeho matka. To však není v rozporu se závěrem krajského soudu, že sám stěžovatel o ochranu u policie nežádal.
[11] K důkaznímu standardu a rozložení důkazního břemene existuje také ustálená judikatura. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, vyslovil, že přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Reálné nebezpečí vážné újmy pak nastává, pokud k nežádoucímu následku dochází ve významném procentu obdobných případů a žadatel má proto dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. V rozsudku ze dne 27. 5. 2021, čj. 7 Azs 346/2020-27, Nejvyšší správní soud konstatoval, že jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.
[12] Z rozsudku krajského soudu nevyplývá, že by důkazní standard či rozložení důkazního břemene mezi žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán nastavil v rozporu s touto judikaturou. Z rozsudku krajského soudu ani nevyplývá, že by stěžovatel musel prokázat již existující pronásledování. Rozhodnutí krajského soudu je postaveno na tom, že stěžovatel nevyčerpal dostupnou vnitřní ochranu. Sám stěžovatel se na policii neobrátil a ze shromážděných podkladů současně nevyplynulo, že by stěžovateli nebyly státní orgány v zemi původu schopny a ochotny pomoci. V daném případě proto nešlo o situaci, na níž by bylo možné aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu, jíž se stěžovatel dovolává.
[13] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že informace o zemi původu sloužící jako podklad pro vydání rozhodnutí žalovaného musejí být v maximální možné míře (i) relevantní, (ii) důvěryhodné a vyvážené, (iii) aktuální a ověřené z různých zdrojů a (iv) transparentní a dohledatelné (rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Zastaralost zpráv přitom „nelze posuzovat pouze na základě faktu, že od vypracování, resp. vydání takové informace uplynul určitý čas; zastaralá je taková zpráva, která obsahuje informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace, jíž zpráva popisuje, je již zcela jiná. Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden a pokud je situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let.“ (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, čj. 45 Az 21/2016-55, č. 3714/2018 Sb. NSS; a dále rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2020, čj. 6 Azs 109/2019-74, bod 17).
[14] Podle krajského soudu vyhrožování věřitelů nelze považovat za pronásledování nebo vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu, neboť stěžovatel se nepokusil řešit své problémy v zemi původu, přičemž nebylo zřejmé, že by státní orgány nebyly schopny a ochotny mu v jeho situaci pomoci. V kontextu tohoto azylového příběhu stěžovatele krajský soud shledal, že žalovaný si opatřil dostatečné zprávy o Kazachstánu. Ani v tomto závěru, nelze spatřovat s ohledem na právě uvedenou judikaturu zásadní pochybení.
[15] Také k humanitárnímu azylu existuje bohatá judikatura. Krajský soud uvedl, že na formu mezinárodní ochrany v podobě humanitárního azylu není právní nárok (rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48). Správní soudy přitom přezkoumávají posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu žalovaným pouze z toho hlediska, zda žalovaný nepřekročil meze svého správního uvážení či zda jej nezneužil, nemohou však jeho uvážení bez dalšího nahradit vlastní úvahou. Smysl této formy mezinárodní ochrany lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout (srov. např. rozsudky NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55; ze dne 21. 3. 2018, čj. 6 Azs 6/2018-33, bod 17).
[16] Žalovaný posoudil rodinnou, sociální a ekonomickou situaci stěžovatele, dále přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu a neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Za této situace krajský soud zásadně nepochybil, pokud učiněný závěr považoval za správný. Lze také doplnit, že institut humanitárního azylu byl s účinností od 1. 10. 2025 zrušen.
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v nyní projednávané věci neshledal žádné zásadní pochybení krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchýlil od ustálené judikatury. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a soudního řádu správního odmítl.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a náhradu nákladů mu proto nelze přiznat. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. října 2026
Tomáš Foltas
předseda senátu