Plný text
pokračování 22 Azs 165/2026-37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase, v právní věci žalobce: T. Ú. T., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5 2026, čj. OAM-407/ZA-ZA11-D04-2026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2026, čj. 54 Az 4/2026-34,
takto:
I. Kasační stížnost s e odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, řízení o žádosti zastavil dle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že příslušným státem k projednání žádosti je Maďarsko podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (nařízení Dublin III).
[2] Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud měl za to, že žalovaný náležitě zohlednil individuální okolnosti žalobce, jež by mohly bránit jeho přemístění do tohoto členského státu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce byl držitelem maďarského povolení k pobytu za účelem zaměstnání s platností do 17. 10. 2024. Tuto skutečnost potvrdilo Maďarsko v rámci Akceptace transferu ze dne 4. 5. 2026, kterým současně převzalo odpovědnost za převzetí žalobce. Žalobce byl podle soudu řádně s Akceptací transferu seznámen dne 14. 5. 2026, přičemž uvedl, že je ochoten se do Maďarska vrátit a nebrání mu v tom žádné další skutečnosti.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[4] Vedle obecných frází, bez jakékoliv vazby na tento konkrétní případ, lze v kasační stížnosti spatřovat jedinou projednatelnou kasační námitku. Podle stěžovatele krajský soud potvrdil rozhodnutí žalovaného, aniž by řádně přezkoumal podkladové materiály. Stěžovatel uvedl, že nikdy neobdržel pobytovou kartu a nebyl si vědom, že by ji měl mít. Na závěr uvedl, že v České republice má větší zázemí než v Maďarsku a má tedy za to, že k posouzení jeho žádosti by měla být příslušná Česká republika.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné konkrétní právní úvahy, jakých pochybení se měl krajský soud dopustit. Žalovaný proto navrhnul kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro její nedůvodnost.
[6] Jelikož v nyní projednávané věci rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda je kasační stížnost přijatelná.
[7] Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). V posuzované věci není však dán ani jeden z důvodů.
[8] Judikatura Nejvyššího správního soudu k aplikaci čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III je ustálená (např. rozsudky ze dne 7. 12. 2017, čj. 1 Azs 398/2017-25, či ze dne 14. 12. 2017, čj. 2 Azs 382/2017-27). Krajský soud při výkladu rozhodných kritérií pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a 4 nařízení Dublin III z této judikatury vyšel. V jeho závěrech nelze spatřovat zásadní pochybení.
[9] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu dne 7. 4. 2026 v Přijímacím středisku cizinců Zastávka u Brna. Stěžovatel uvedl, že v Maďarsku pobýval od 1. 8. 2024 do července 2025, kdy přicestoval vlakem do České republiky. Z akceptace transferu Maďarskem vyplynulo, že stěžovatel byl držitelem zaměstnanecké karty v Maďarsku s platností do 17. 10. 2026. Tyto skutkové okolnosti tvoří podklad pro aplikaci čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, podle kterého pokud je žadatel držitelem povolení k pobytu, jehož platnost skončila před méně než dvěma roky, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. Podle odstavce 1 poté je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal. Otázka, ve které zemi má stěžovatel zázemí, je z pohledu aplikace těchto ustanovení irelevantní. Skutkové předpoklady krajského soudu tak mají oporu ve správním spise. Ani ve zjišťování skutkového stavu tedy Nejvyšší správní soud neshledal zásadní pochybení krajského soudu.
[10] Lze uzavřít, že kasační stížnost nevyvolává otázky, které by dosud nebyly v judikatuře řešeny nebo byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon. V daném případě nedošlo ani k zásadnímu pochybení krajského soudu, které by mělo vliv na hmotněprávní postavení stěžovatele.
[11] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle § 104a soudního řádu správního odmítl pro nepřijatelnost.
[12] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a náhradu nákladů mu proto nelze přiznat. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. listopadu 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu