22 Azs 176/2026

Plný text

pokračování 22 Azs 176/2026-35

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové, v právní věci žalobce: S. Ch., zastoupený JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] zákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2026, čj. 4 A 32/202643.

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu. Žalovaný ji shledal nepřijatelnou ze dvou důvodů, a sice že (i) žalobce neprokázal splnění vojenských povinností k Ukrajině, a proto není osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace („lex Ukrajina“), tedy podle § 5 odst. 1 písm. b), a dále proto, že (ii) žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona.

[2] Žalobce v žalobě uvedl, že je aktivním věřícím. Základem jeho víry je absolutní pacifismus a odmítání jakékoliv účasti na vojenské službě, nošení zbraní či výcviku v ozbrojených složkách. Jeho svědomí mu dovoluje vykonávat pouze takovou formu civilní služby, která je organizována a vykonávána mimo vojenské struktury, což Ukrajina neumožňuje. Z toho důvodu namítal, že část Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2026/1912 ze dne 30. 7. 2026, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, která získání dočasné ochrany podmiňuje plněním vojenských povinností na Ukrajině, je v rozporu s právem EU a nemá být na odpírače vojenské služby z důvodu svědomí vůbec aplikována.

[3] Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že žaloba by mohla být případně úspěšná jen tehdy, pokud by žalobce věcně zpochybnil oba důvody, pro které žalovaný shledal jeho žádost nepřijatelnou. Žalobce ovšem zaměřil svou žalobní argumentaci výlučně proti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Důvod podle písm. f) téhož ustanovení ponechal bez jakékoliv věcné polemiky. Zpochybnění pouze jednoho z důvodů k závěru o nezákonnosti tvrzeného zásahu nepostačuje, neboť druhý samostatný důvod i nadále sám o sobě odůvodňuje vrácení žádosti jako nepřijatelné. Již z toho důvodu neshledal soud zásah žalovaného nezákonným.

[4] Pro úplnost se městský soud zabýval i důvodem nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Předně uvedl, že pouhé strohé tvrzení žalobce, že je aktivním věřícím (Svědkem Jehovovým), nepovažuje za dostatečně tvrzené, ani prokázané. Soud shrnul, že mezinárodní závazky států EU vyvěrající z Úmluvy o právním postavení uprchlíků jsou zajištěny prostřednictvím mezinárodní ochrany (v užším slova smyslu), tedy institutu azylu a doplňkové ochrany. Dospěl proto k závěru, že článek 2 Prováděcího rozhodnutí ze dne 30. 7. 2026 není v rozporu s právem EU. Žalobce má k dispozici právní prostředky, v rámci kterých může svá individuální tvrzení o výhradě svědomí uplatnit, a v případě jejich opodstatněnosti se tak vyhnout hrozícímu vyhoštění. Uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, shledalli žádost žalobce nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina.

[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Nadále trvá na tom, že podmínění poskytnutí dočasné ochrany plněním vojenských povinností je v rozporu s právem EU. Z téhož dovozuje i přijatelnost kasační stížnosti. Stěžovatel shrnul, že není a nebylo třeba tvrzení o jeho náboženském přesvědčení více konkretizovat a obsáhle rozvádět. K výtce městského soudu, že vůbec nenapadl důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, odkázal na výrok I a II žalobního petitu, v němž jsou oba důvody nepřijatelnosti uvedeny.

[6] Spolu s kasační stížností stěžovatel podal návrh na nařízení předběžného opatření. Současně Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU a vyžádal si odborné stanovisko Agentury EU pro otázky azylu.

[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního totiž platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to (i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo (ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko).

[8] Žádný z těchto případů není dán. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

[9] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že stojíli žalobou napadené rozhodnutí na vícero důvodech, musí žalobce pro úspěšnost žaloby napadnout veškeré tyto důvody. Zpochybnění pouze jednoho z dílčích důvodů žalobou napadeného rozhodnutí povede k jejímu zamítnutí (viz např. rozsudky NSS ze dne 5. 6. 2025, čj. 6 As 222/202430, bod 19, ze dne 30. 5. 2018, čj. 6 As 142/201724, bod 34, a ze dne 20. 2. 2025, čj. 2 As 104/202425, bod 41). Pokud se tedy rozhodnutí správního orgánu opírá o několik samostatných důvodů, přičemž v rámci jeho soudního přezkumu je pouze jeden z těchto důvodů shledán neopodstatněným, rozhodnutí jako celek obstojí (srov. např. rozsudky NSS ze dne 22. 8. 2019, čj. 2 Azs 330/201830, bod 24, ze dne 9. 3. 2021, čj. 8 Azs 252/202042, bod 11, ze dne 18. 3. 2021, čj. 7 Azs 330/202038, bod 16, či ze dne 29. 3. 2021, čj. 8 Azs 306/202041, bod 10). V rozsudku ze dne 13. 5. 2021, čj. 7 Azs 389/202021, bodě 13, Nejvyšší správní soud blíže vysvětlil, že „jestliže tedy krajský soud k žalobní námitce stěžovatele shledal neopodstatněným pouze jeden ze dvou důvodů zajištění [důvod dle § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců], dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí žalované nebylo namístě zrušit, neboť druhý z důvodů zajištění [stěžovatelem nezpochybněný důvod dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců] obstojí sám o sobě, a zajištění stěžovatele tak nelze označit za nezákonné.“ Jakkoli se výše citovaná judikatura vyjadřuje k žalobám proti rozhodnutí, představuje tento závěr obecný procesní princip platný i pro jiné typy řízení, pokud jde o srovnatelné situace.

[10] V nyní posuzovaném případě jde o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Nezákonný zásah žalobce spatřuje ve vrácení, tedy neprojednání své žádosti o dočasnou ochranu. K tomu došlo ze dvou samostatných důvodů. Jde tedy o situaci zcela srovnatelnou té, pokud by žalovaný žádost žalobce ze dvou samostatných důvodů zamítl. Výše uvedené principy jsou tedy plně aplikovatelné i na tento případ.

[11] Z výše uvedeného plyne, že máli být žaloba podaná ve správním soudnictví úspěšná, musí žalobce napadnout veškeré důvody, pro které nebylo jeho žádosti vyhověno, či jako v tomto případě nebyla vůbec projednána. Stěžovatel ovšem v žalobě (a rovněž v kasační stížnosti) vznesl konkrétní argumentaci pouze proti důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina a důvod podle písm. f) téhož ustanovení ponechal bez jakékoli věcné polemiky. Městský soud proto nepochybil, pokud již z tohoto důvodu neshledal žalobu úspěšnou.

[12] Lze dodat, že postup městského soudu by plně obstál dokonce i tehdy, kdyby se argumentací stěžovatele brojící proti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina vůbec věcně nezabýval a omezil se na pouhé konstatování, že její posouzení nemůže mít na výsledek řízení vliv. Jeho úvahy o tomto důvody nepřijatelnosti jsou fakticky obiter dictum. Čehož si nakonec městský soud byl patrně vědom, neboť je uvodil slovy „pro úplnost“ (bod 34 rozsudku).

[13] Za této procesní situace Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost nepřistoupil k vypořádání kasačních námitek směřujících proti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Nad rámec uvedeného lze ve shodě s městským soudem pouze dodat, že tvrzenou výhradu svědomí může stěžovatel uplatnit v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Právě tento institut mu dává možnost v případě opodstatněnosti jeho tvrzení odvrátit hrozící vyhoštění, neboť výhrada svědomí může za určitých podmínek představovat azylově relevantní důvod (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2021, čj. 5 Azs 19/202045, bod 48).

[14] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU a nepovažoval ani za potřebné vyžádat si odborné stanovisko Agentury EU pro otázky azylu.

[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v nyní projednávané věci neshledal žádné zásadní pochybení městského soudu, který se svým postupem nikterak neodchýlil od ustálené judikatury. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele podle § 104a soudního řádu správního odmítl pro nepřijatelnost. O návrhu na přiznání předběžného opatření soud nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné kasační stížnosti.

[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a náhradu nákladů mu proto nelze přiznat. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 7. října 2026

Tomáš Foltas
předseda senátu