22 Azs 68/2026

Plný text

22 Azs 68/2026-44
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobců: a) V. M., b) V. I., a c) nezl. H. M., zastoupený matkou – žalobkyní b), všichni státní příslušnost Ukrajina, všichni právně zastoupení Mgr. Ulyanou Šauerovou, advokátkou se sídlem [adresa] Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve zrušení termínu pro pořízení biometrických údajů, spojeném se zánikem registrace k povolení ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu, o čemž byli žalobci vyrozuměni dne 21. 11. 2025, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2026, čj. 18 A 134/2025-57,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3 846 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně Mgr. Ulyany Šauerové, advokátky.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobci, státní příslušníci Ukrajiny, jsou držiteli dočasné ochrany ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „lex Ukrajina“). Podle § 7p lex Ukrajina vyjádřili svůj zájem o zvláštní dlouhodobý pobyt a podle a § 7s tohoto zákona provedli společnou registraci k pobytu dle § 7s lex Ukrajina – žalobce a) se registroval s žalobci b) a c) jako společně registrovanými osobami.

[2] Dne 21. 11. 2025 byli žalobci dle § 7t odst. 6 lex Ukrajina žalovaným prostřednictvím

e-mailu, zaslaného žalobci a) jako zakladateli společné registrace, vyrozuměni o zrušení termínu pro pořízení biometrických údajů a z toho plynoucího zániku jejich registrace k pobytu. Důvodem bylo nesplnění podmínky dle § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina, tedy že na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby některý z žalobců představuje hrozbu pro veřejný pořádek nebo bezpečnost státu. Konkrétně šlo o negativní stanovisko policie (vyjádřené slovy „NE“) ve vztahu k žalobci a).

[3] Popsaný postup žalobci u Městského soudu v Praze napadli žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Městský soud žalobě vyhověl. Výrokem I určil, že zásah žalovaného, který spočíval ve zrušení termínu pro pořízení biometrických údajů, spojeném se zánikem registrace ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu, a o kterém byli žalobci vyrozuměni 21. 11. 2025, byl nezákonný. Výrokem II uložil žalovanému, aby obnovil stav před zrušením termínu pro pořízení biometrických údajů a s tím spojeným zánikem registrace. Výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení.

[4] Městský soud vyšel z následujících úvah. Neexistence právního nároku na určitý výsledek (vydání pobytového oprávnění) nevylučuje postup žalovaného ze soudního přezkumu. Cizinci stále mají právo na řádný a zákonný postup správních orgánů a na ochranu před jejich excesy či svévolí. Ač není chráněn samotný výsledek, je soudy posuzován způsob, jímž správní orgán postupoval. Jelikož žalovaný nevydal rozhodnutí a nejde ani o jeho nečinnost, představuje žalobou napadený úkon žalovaného spočívající ve zrušení termínu spojeném se zánikem registrace jednorázový zásah s trvajícími důsledky do práv cizince/cizinců. Ti se proti němu mohou bránit zásahovou žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. Žalobci podali žalobu včas, přičemž neměli k dispozici jiný prostředek nápravy ani ochrany. Z podmínek, při jejichž kumulativním naplnění jde o nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., zůstala dle městského soudu spornou pouze třetí podmínka – nezákonnost.

[5] Městský soud poukázal na specifickou procesní úpravu zvláštního dlouhodobého pobytu v lex Ukrajina, založenou na zjednodušených, automatizovaných a bezdokladových evidenčních a registračních postupech zájemců (zde žalobců) a žalovaného. Zakládá se jen digitální stopa v rámci informačního systému žalovaného. Vyznačuje se pouze (ne)splnění jednotlivých zákonných podmínek. Policie a/nebo zpravodajské služby zašlou žalovanému informaci/stanovisko, zda cizinec představuje nebezpečí pro veřejný pořádek či bezpečnost státu – prosté „ANO“, či „NE“. Toto sdělení je pro žalovaného závazné, resp. z něj bez dalšího vychází (nejde však o závazné stanovisko dle § 149 správního řádu). Právní úprava nevyžaduje, aby žalovaný existenci nebezpečí pro veřejný pořádek či bezpečnost státu sám hodnotil, resp. blíže zdůvodňoval. Nepředpokládá ani, že cizinec musí být s obsahem dopředu seznámen. Žalovaný si tak může odůvodnění stanoviska/informace policie či zpravodajských služeb vyžádat až pro účely soudního řízení. Jeho obsahem se správní soud musí věcně zabývat. Shledá-li pochybení na straně policie či zpravodajské služby, přičte jej k tíži žalovanému, který se tak v důsledku nezákonného postupu policie či zpravodajské služby dopustí nezákonného zásahu (byť sám striktně vzato nepochybil).

[6] S ohledem na nadstavbový charakter zvláštního dlouhodobého pobytu, jež není unijním pobytovým titulem, a neexistenci právního nároku na jeho získání by správní soudy měly být při poskytování soudní ochrany zdrženlivé. Jejich zásah do postupu žalovaného, popřípadě jiného správního orgánu, v procesu udělení zvláštního dlouhodobého pobytu by měl být obecně spíše výjimečný, založený zejména na ochraně řádného procesu. Současně však městský soud poukázal na to, že v případě podmínky dle § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina jde o výklad a použití neurčitých právních pojmů „nebezpečí pro veřejný pořádek nebo bezpečnost státu“, což na rozdíl od správního uvážení podléhá plnému soudnímu posouzení. Podle městského soudu v nyní projednávané věci postačí, pokud policie či zpravodajská služba alespoň pro účely soudního řízení srozumitelně a logicky konsekventně zdůvodní, proč má za to, že určitá osoba představuje nebezpečí pro veřejný pořádek či bezpečnost státu, a tato tvrzení mají alespoň základní oporu ve skutkových zjištěních, přičemž nesmí jít o závěr excesivní či svévolný.

[7] Na základě popsaných východisek městský soud posoudil odůvodnění stanoviska Policie České republiky, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky z 19. 1. 2026, čj. PPR-2557-2/ČJ-2026-990390 (dále „stanovisko policie“), které žalovaný zaslal městskému soudu. Policie v něm uvedla, že žalobce a) se 18. 3. 2023 dopustil úmyslného trestného činu opilství tím, že se po předchozím vědomém požití alkoholických nápojů přivedl do stavu nepříčetnosti, v němž poškodil osobní vozidlo, čímž způsobil škodu 12 050 Kč. Trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno Okresním státním zastupitelstvím Plzeň-město rozhodnutím z 28. 2. 2024, jež nabylo právní moci 20. 3. 2024. Žalobce a) se v sedmiměsíční zkušební době osvědčil, o čemž bylo 29. 11. 2024 vydáno usnesení, jež nabylo právní moci 18. 12. 2024. Podmíněné zastavení dle policie znamená, že pachatel se k činu doznal a splnil zákonné podmínky. To znamená, že žalobce a) uvedený trestný čin spáchal, a proto na něj lze nahlížet jako na pachatele úmyslného trestného činu. Při testu přiměřenosti zohlednila závažnost skutku, osobu pachatele a kriminologické statistiky, podle nichž je u pachatelů úmyslné, zejména majetkové trestné činnosti pod vlivem alkoholu zvýšená míra recidivy. Nelze proto vyloučit, že by se žalobce a) mohl v budoucnu dopustit další trestné činnosti směřující k narušení veřejného pořádku. Podle policie tak žalobce a) představuje nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina.

[8] Městský soud předně uvedl, že nebezpečí pro veřejný pořádek může být obecně založeno i na dříve zahlazeném trestním odsouzení, popř. na spáchání trestného činu, jež se (např. z důvodu tzv. odklonu) před soud ani nedostalo. Tedy, i trestně zachovalá osoba může v konkrétním případě představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Ve vztahu k samotnému odůvodnění stanoviska policie však dospěl k závěru, že ač nelze její závěry označit za nesrozumitelné, nelogické či zjevně excesivní, nemohou ani optikou popsaných nižších standardů soudního přezkumu ve věcech zvláštního dlouhodobého pobytu obstát. Vzhledem ke konkrétním okolnostem totiž nepostačuje k závěru, že je žalobce a) nebezpečím pro veřejný pořádek. Městský soud v tomto ohledu předně zdůraznil, že za tento čin ani nebyl postaven před soud, jelikož věc byla vyřešena tzv. odklonem cestou podmíněného zastavení trestního stíhání s tím, že státní zástupkyně konstatovala, že se žalobce osvědčil ve zkušební době. Nebylo zjištěno, že by byl uznán vinným z trestného činu či přestupku, že by proti němu bylo vedeno trestní stíhání. Uhradil způsobenou škodu a částku 8 000 Kč na pomoc obětem trestných činů. Od spáchání trestného činu v březnu 2023 vedl řádný život, jeho jednání lze tedy označit spíše za ojedinělý exces spáchaný ve stavu nepříčetnosti, přestože jistě nelze omlouvat, že se do tohoto stavu uvedl zaviněně a že čin spáchal ve stavu silné opilosti. Policie ovšem žádné bližší okolnosti činu nehodnotila, vyšla fakticky jen z vlastního popisu skutku. Nelze přehlížet ani to, že činem žalobce a) nezpůsobil významnou škodu, neboť ta pouze těsně překročila hranici 10 000 Kč nutnou pro to, aby jednání bylo trestným činem poškození cizí věci. Zároveň se snažil následky svého činu napravit, usiloval o dohodu s poškozenou, pokud jde o náhradu způsobené škody.

[9] Přestože tedy jednání žalobce a) bylo v rozporu s veřejným pořádkem, nelze podle městského soudu jen na základě toho dovozovat, že nadále zůstává nebezpečím pro veřejný pořádek do budoucna. Nikoli jen proto, že se již dříve osvědčil, nýbrž i z toho důvodu, že stanovisko policie postrádá nejen jakékoli hodnocení individuálních okolností činu, ale i chování žalobce a) po něm či jiných skutečností, z nichž by bylo možno další nebezpečí pro veřejný pořádek dovozovat. Policie pouze obecně poukázala na kriminologické výzkumy a statistiky, jež nadto ke stanovisku nepřiložila, podle nichž u úmyslné trestné činnosti (zvláště majetkové a spáchané pod vlivem alkoholu) platí zvýšená míra recidivy. Kromě toho, že neuvedla bližší údaje k recidivě v případě trestného činu opilství, je tento odkaz nepřípustně paušalizující. Nevypovídá nic o míře pravděpodobnosti, že se takového činu dopustí právě i žalobce a). Jakkoli to jistě nelze vyloučit, platí tento závěr obecně, a to nejen ve vztahu k cizincům. Nebezpečí pro veřejný pořádek tedy není nijak individualizováno a závěr o nenaplnění podmínky nemá oporu ve zjištěných skutkových okolnostech.

[10] Na základě toho městský soud uzavřel, že negativní stanovisko policie v řízení před soudem neobstálo. Zrušení termínu pro pořízení biometrických údajů, což vedlo k zániku jejich registrace, proto bylo nezákonným zásahem žalovaného směřujícím vůči všem žalobcům.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobců

II.A Kasační stížnost

[11] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení.

[12] Stěžovatel, stejně jako již ve vyjádření k žalobě, namítl, že v případě žalobců k žádnému nezákonnému zásahu do jejich práv nemohlo dojít už z toho důvodu, že na vydání zvláštního dlouhodobého pobytu nemají právní nárok. Nemají-li žalobci právní nárok na pozitivní výsledek, nemohou být na svých právech přímo zkráceni tím, že jim stěžovatel zvláštní dlouhodobý pobyt neudělil. Nezískání zvláštního dlouhodobého pobytu zároveň nemá žádný přímý dopad do jejich práva pobývat na území České republiky na základě oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany.

[13] Dle stěžovatele se městský soud nikterak blíže nezabýval otázkou, zda žalobci skutečně mohou být přímo zkráceni na svých právech zrušením termínu pro pořízení biometrických údajů a s ním souvisejícím zánikem registrace ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu. Žalobci totiž nebrojili, resp. alespoň ne primárně, proti tomu, že by stěžovatel postupoval v rozporu se zákonem například tím, že jim nesdělil důvod, pro který jim byl tento termín zrušen.

[14] Dále stěžovatel namítl, že městský soud, byť si byl vědom neexistence právního nároku, postup stěžovatele přezkoumal, jako kdyby na vydání zvláštního dlouhodobého pobytu právní nárok byl. Úvahy, jimiž policie zdůvodnila své negativní stanovisko podle § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina, totiž hodnotil věcně. Tím dle stěžovatele vybočil z rámce soudního přezkumu. Pokud totiž právní úprava nepřiznává jednotlivci právní nárok na přiznání určitého práva, je soudní přezkum omezen na kontrolu zákonnosti postupu správního orgánu. Nikoli na posouzení věcné správnosti jeho úvah, tedy přehodnocení správního uvážení při výkladu neurčitého právního pojmu „veřejný pořádek“, resp. závěru, že žalobce a) představuje nebezpečí pro veřejný pořádek.

[15] Dle stěžovatele nelze na obsah stanoviska policie klást stejné požadavky, jako by tomu bylo v případě nárokových pobytových oprávnění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Policie při výkladu neurčitého právního pojmu „veřejný pořádek“ nepochybila. Z odůvodnění jejího negativního stanoviska je patrné, že si nepočínala nikterak arbitrárně či svévolně. Dál by zřejmě soudní přezkum neměl jít. Stěžovatel zde poukázal na to, že žalobce a) se trestného činu dopustil již v době, kdy na území ČR pobýval na základě dočasné ochrany. Rovněž zopakoval, že spáchání trestného činu narušením veřejného pořádku bezpochyby je a do budoucna vyvolává obavu, že se takového jednání může cizinec dopustit opakovaně, neuplynula-li od takového jednání dostatečná doba.

[16] Důsledkem dle stěžovatele je, že městský soud jej fakticky nutí, aby žalobcům zvláštní dlouhodobý pobyt udělil, ačkoli na něj nemají právní nárok a policie v případě jednoho z nich uplatnila negativní stanovisko dle § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina.

[17] Městský soud měl proto zásahovou žalobu žalobců správně zamítnout, jelikož stěžovatel se žádného nezákonného zásahu nedopustil.

II.B Vyjádření žalobců ke kasační stížnosti

[18] Žalobci navrhli zamítnutí kasační stížnosti. Uvedli, že neexistence právního nároku na určitý výsledek, nevylučuje přezkum toho, zda správní orgán postupoval v dané věci řádně a nikoli svévolně. Jak ostatně vysvětlil již městský soud v bodu 24 napadeného rozsudku. Poukázali na to, že soudy přezkoumávají postupy správních orgánů i v jiných případech, kdy neexistuje právní nárok na výsledek, jako např. státní občanství či dotace. Pokud by tedy cizinec splnil všechny zákonem stanovené podmínky pro získání pobytu/občanství, a přesto ho nezískal, mohlo by se jednat o nepřípustnou svévoli správního orgánu.

[19] Dle žalobců byly v nyní projednávané věci splněny všechny předpoklady řízení o zásahové žalobě, neboť zrušení termínu k pořízení biometrických údajů bylo faktickým úkonem stěžovatele, kterým byl ukončen proces registrace pobytu. Tento faktický úkon představoval zásah do práv žalobců, kteří neměli jiný procesní nástroj obrany než zásahovou žalobu.

[20] K odůvodnění stanoviska policie žalobci odkázali na svoji repliku uplatněnou v řízení před městský soudem. Ve stručnosti zopakovali, že policie se dopustila generalizace a spekulativního hodnocení rizik u žalobce a), které založila na obecných statistických úvahách, aniž vzala v potaz individuální okolnosti jeho případu. Své závěry tak založila na abstraktní pravděpodobnosti recidivy vyvozené z blíže nespecifikovaných kriminologických statistik. Závěr, že žalobce a) představuje nebezpečí pro veřejný pořádek nemůže obstát, neboť nemá oporu ve zjištěných skutkových okolnostech nyní projednávané věci.

[21] Žalobci též uvedli, že na 30. 4. 2026 jim byl stanoven nový termín pro pořízení biometrických údajů. Následně doplnili, že 19. 5. 2026 nabyli zvláštní dlouhodobý pobyt převzetím průkazu o povolení k pobytu s platností do 29. 3. 2031. V případě vyhovění kasační stížnosti se tedy žalobci ocitnou ve velké nejistotě, a to i s ohledem na § 7u odst. 1 lex Ukrajina.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[22] Kasační stížnost není důvodná.

[23] Většina kasační argumentace je spojena s tím, že na zvláštní dlouhodobý pobyt neexistuje právní nárok. Z toho stěžovatel dovozuje jednak to, že nemohlo dojít k zásahu do práv žalobců zrušením termínu pro pořízení biometrických údajů, a jednak omezený rozsah soudního přezkumu postupu stěžovatele, potažmo policie. Pouze v minimální míře stěžovatel brojí též proti samotnému závěru městského soudu o nezákonnosti stanoviska policie, resp. z něj vycházejícího postupu stěžovatele.

[24] Otázkami, jež v kasační stížnosti vznesl stěžovatel ohledně zvláštního dlouhodobého pobytu dle § 7o a násl. lex Ukrajina – (ne)možnost zasažení práv žalobců zrušením termínu pro pořízení biometrických údajů, rozsah soudního přezkumu při neexistenci právního nároku na zvláštní dlouhodobý pobyt – se Nejvyšší správní soud zabýval v nedávném rozsudku z 11. 9. 2026, čj. 7 Azs 118/2026-20. Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal důvod pro odlišné posouzení těchto otázek, a proto z úvah a závěrů rozsudku čj. 7 Azs 118/2026-20 dále vychází. Své závěry opírá i o další svoji judikaturu, jak je uvedeno dále.

III.A Kasační námitka nemožnosti zkrácení práv žalobců zrušením termínu pro pořízení biometrických údajů

[25] Podle § 7o odst. 3 lex Ukrajina na zvláštní dlouhodobý pobyt není právní nárok.

[26] Podle § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina nejpozději před převzetím průkazu o povolení k pobytu cizincem Ministerstvo vnitra [pozn. NSS: zde stěžovatel] ověří, zda byla provedena registrace k pobytu za všechny společně registrované osoby a zda cizinec a společně registrované osoby na základě informace nebo stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby České republiky nejsou nebezpečím pro veřejný pořádek nebo bezpečnost státu.

[27] Podle § 7t odst. 6 lex Ukrajina je-li zjištěna překážka podle odstavce 5 před pořízením biometrických údajů, Ministerstvo vnitra cizinci a společně registrovaným osobám zruší termín pro pořízení biometrických údajů; o zrušení termínu a o tom, která překážka podle odstavce 5 byla zjištěna, Ministerstvo vnitra cizince vyrozumí na adresu jeho elektronické pošty. Zrušením termínu pro pořízení biometrických údajů registrace k pobytu cizinci a společně registrovaným osobám zaniká.

[28] Podle stěžovatele se městský soud nikterak blíže nezabýval otázkou, zda žalobci skutečně mohou být přímo zkráceni na svých právech zrušením termínu pro pořízení biometrických údajů a s ním souvisejícím zánikem registrace ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu. Svojí podstatou jde o námitku dílčí nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.

[29] Městský soud se otázkou existence zásahu do práv žalobců, jako čtvrtou podmínkou důvodnosti zásahové žaloby (rozsudek NSS ze 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS), podrobně zabýval. V bodech 22 až 24 napadeného rozsudku uvedl, že neexistence právního nároku na určitý výsledek (vydání pobytového oprávnění) nevylučuje postup správního orgánu (stěžovatele) ze soudního přezkumu. Cizinci totiž stále mají právo na řádný a zákonný postup správních orgánů a na ochranu před jejich excesy či svévolí. Ač není chráněn samotný výsledek, je soudy posuzován způsob, jímž správní orgán postupoval (bod [4] výše). Námitka není důvodná.

[30] Jde-li o věcné posouzení výše shrnutých závěrů městského soudu, lze toliko ve stručnosti odkázat na závěry výše odkazovaného rozsudku čj. 7 Azs 118/2026-20. V bodu 21 Nejvyšší správní soud uvedl, že „absence právního nároku na zvláštní dlouhodobý pobyt neznamená, že by stěžovatel nemohl být zásahem žalovaného přímo zkrácen na svých právech, resp. že by žalovaný nemohl zasáhnout do jeho veřejných subjektivních práv v důsledku nedodržení zákonem předvídaných postupů při provádění registrace a stanovení termínu pro pořízení biometrických údajů za účelem udělení zvláštního dlouhodobého pobytu“. Na základě toho odmítl argumentaci tehdejšího žalovaného (nyní stěžovatele), že zrušení termínu pro pořízení biometrických údajů nemůže nijak zasáhnout do práv cizinců. Tyto závěry jsou v souladu se závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, podle nichž i v případech, v nichž účastník řízení nemá právní nárok na pozitivní výsledek, může dojít k zásahu do právní sféry tohoto účastníka (usnesení rozšířeného senátu NSS z 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, a na něj navazující judikatura, či nález ÚS z 23. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 830/24, bod 50 a další tam citovaná judikatura).

[31] Zásah do práv žalobců v nyní projednávané věci tedy nespočíval v samotném neudělení nenárokového zvláštního dlouhodobého pobytu, jak se stěžovatel snaží tvrdit v kasační stížnosti, nýbrž v tom, že stěžovatel žalobcům znemožnil splnit zákonné podmínky, při jejichž splnění by případně mohli nabýt zvláštní dlouhodobý pobyt. Stručně řečeno, předmětem nyní projednávané věci není posouzení (neexistujícího) nároku žalobců na zvláštní dlouhodobý pobyt. Mimoběžná je proto argumentace stěžovatele, podle níž nezískání zvláštního dlouhodobého pobytu nemá žádný přímý dopad do práva žalobců pobývat na území České republiky na základě oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany.

[32] Důvodná není ani související kasační argumentace, dle níž žalobci nebrojili, resp. alespoň ne primárně, proti tomu, že by stěžovatel postupoval v rozporu se zákonem například tím, že jim nesdělil důvod, pro který jim byl tento termín zrušen. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že žalobci nenamítali nesdělení důvodu zrušení termínu pro pořízení biometrických údajů. To však zřejmě proto, že jim zákonný důvod dle § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina formálně sdělen byl. Proti negativnímu stanovisku, jež bylo jediným důvodem zrušení termínu, však v žalobě výslovně brojili, a to konkrétně ve třetím odstavci na str. 4. Tam namítli nepřezkoumatelnost tohoto stanoviska, nejasnost jednak o jeho původci a jednak o tom, ke kterému z žalobců se vztahuje (bod 3 napadeného rozsudku).

III.B Kasační námitky stran rozsahu soudního přezkumu ve věci nenárokového zvláštního dlouhodobého pobytu a postupu městského soudu

[33] V dalším okruhu námitek stěžovatel namítl, že městský soud vybočil z rámce soudního přezkumu. V této otázce Nejvyšší správní soud úvahy a závěry městského soudu koriguje.

[34] Městský soud v nyní projednávané věci, tj. pro přezkum jednání stěžovatele, potažmo policie při posuzování splnění podmínky (ne)existence nebezpečí pro veřejný pořádek, pro účely registrace žalobců k povolení ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu, nastavil nižší standard (rozsah) soudního přezkumu. Podle městského soudu postačí, pokud policie (či zpravodajská služba) alespoň pro účely soudního řízení srozumitelně a logicky konsekventně zdůvodní, proč má za to, že určitá osoba představuje nebezpečí pro veřejný pořádek či bezpečnost státu, a tato tvrzení mají alespoň základní oporu ve skutkových zjištěních, přičemž nesmí jít o závěr excesivní či svévolný. Vyšel při tom z neexistence právního nároku [subjektivního (hmotného) práva] na zvláštní dlouhodobý pobyt a návazně ze závěrů judikatury ohledně soudního přezkumu ve věcech, v nichž jednotlivec nemá právní nárok „na výsledek“. (tj. na oprávnění, na to být vybrán na určitou pozici, funkci apod.) (body 24 a 43 až 47 napadeného rozsudku, bod [6] výše).

[35] K závěru o nutnosti nižšího standardu soudního přezkumu městský soud dospěl i s vědomím, že podmínka dle § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina není založena na volném správním uvážení, nýbrž na výkladu a použití neurčitého právního pojmu v podobě stanovení poměrně jasné zákonné podmínky (překážky), již mají správní orgány (stěžovatel, potažmo policie) posoudit, přičemž jejich postup podléhá plnému soudnímu přezkumu (body 45 a 46 napadeného rozsudku).

III.B.1 Obecná východiska

[36] Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že »[r]ozhodováním o právním nároku je nutno rozumět takovou úpravu, kdy správní orgán musí vydat pozitivní rozhodnutí za podmínky, že žadatel splní všechny zákonem stanovené podmínky. Naproti tomu rozhodováním o „právním nároku“ typicky není, jeli vydání kýženého rozhodnutí v řízení o žádosti podmíněno správním uvážením správního orgánu nebo je „nárokovost“ výsledku řízení právním řádem jinak relativizován« (rozsudek NSS ze 7. 2. 2022, čj. 10 Azs 438/2021-47, č. 4328/2022 Sb. NSS, bod 16). Je-li rozhodováno ve věci, v níž neexistuje právní nárok, předmětem následného soudního přezkumu nikdy není samo meritum věci, samotný výsledek posouzení žádosti (rozsudek NSS z 30. 10. 2023, čj. 8 As 2/2023-41, bod 23 poslední věta).

[37] Neexistuje-li v dané věci právní nárok „na výsledek“, znamená to sice, že v posledku, ve finálním kroku (v němž správní orgán „může“, tedy ale „nemusí“) je rozhodnutí správního orgánu založeno na správní úvaze. Správní orgán se ale k tomuto poslednímu kroku nemusí dostat vždy. Ne všechna rozhodnutí ve věcech, v nichž neexistuje právní nárok „na výsledek“, jsou proto založena na správním uvážení. Jistě tomu tak je vždy v případě pozitivního rozhodnutí (např. udělení oprávnění), jelikož to bez onoho finálního kroku –správní úvahy, učinit nelze. Avšak v případě negativního (nevyhovujícího) „rozhodnutí“ k správní úvaze vůbec dojít nemusí, neboť důvod pro nevyhovění může nastat v dřívější fázi, jež finální správní úvaze předchází. Tak je tomu například tehdy, pokud je důvodem nevyhovění žádosti nesplnění zákonem stanovené podmínky, je-li s tím současně spojen jediný právní následek v podobě nevyhovění. V takovém případě totiž bez dalšího, aniž je místo pro správní úvahu správního orgánu, nelze žádosti vyhovět – oprávnění udělit (rozsudky NSS z 29. 9. 2011, čj. 4 As 9/2011-58, a na něj navazující z 3. 3. 2025, čj. 6 As 281/2024-35, bod 12 poslední věta). Odlišně tomu samozřejmě bude, pokud právní úprava v konkrétním případě dává správnímu orgánu buď možnost uvážení i pro případ nesplnění podmínky anebo zná institut prominutí splnění některých podmínek stanovených pro udělení oprávnění [např. v § 15 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky)].

[38] Z hlediska rozsahu soudního přezkumu je tak podle Nejvyššího správního soudu nutno důsledně rozlišovat mezi soudním přezkumem samotné správní úvahy, jež je přímou příčinou neexistence právního nároku „na výsledek“ (bod [35] výše) na jedné straně, a soudním přezkumem zákonných podmínek, jejichž (ne)splnění není založeno na správní úvaze na straně druhé. Již ve své rané judikatuře k nenárokovým věcem Nejvyšší správní soud rozlišoval mezi soudním přezkumem výkladu zákonné podmínky a soudním přezkumem správní úvahy (rozsudek NSS z 18. 12. 2008, čj. 5 As 47/2008-92, ve věci neudělení státního občanství).

[39] Optikou výše uvedených východisek tedy pro určení rozsahu soudního přezkumu není rozhodná samotná skutečnost, že jde o věc, v níž neexistuje právní nárok „na výsledek“, nýbrž to, je-li soudem přezkoumávané správní rozhodnutí založeno na správní úvaze, či nikoli (rozsudek NSS z 31. 5. 2007, čj. 5 As 64/2006-37). V závislosti na tom, je úkolem správních soudů posoudit, zda správní orgán náležitě a úplně zjistil skutkový stav věci, řádně jej vyhodnotil z hledisek stanovených zákonem a zda tam, kde se rozhodnutí opírá o správní uvážení, nedošlo k vybočení z jeho mezí či k jeho zneužití (rozsudky NSS z 13. 3. 2008, č.j. 5 As 51/2007105, a na něj navazující ze 7. 6. 2017, čj. 7 As 275/201650, bod 23, a čj. 6 As 281/2024-35, bod 13).

[40] Právě v rámci posouzení otázky, zda správní orgán náležitě a úplně zjistil skutkový stav věci a řádně jej vyhodnotil z hledisek stanovených zákonem, správní soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, k námitkám běžně přezkoumávají (ne)splnění zákonných podmínek, jež byly důvodem negativního rozhodnutí. Konkrétně šlo například o nesplnění podmínky prokázání výše a zdroje příjmů (rozsudky NSS z 20. 11. 2019, čj. 8 As 368/2018-40, a na něj navazující z 28. 5. 2026, čj. 7 As 121/2025-4) či nesplnění podmínek založených na neurčitých právních pojmech, jejichž podstatou jsou právě skutkové okolnosti každého jednotlivého případu (rozsudky NSS z 19. 2. 2021, čj. 5 As 76/2018-39, z 24. 10. 2024, čj. 7 Azs 62/2024-61, bod 21, z 27. 2. 2025, čj. 8 Azs 84/2024-48, body 19 až 22, či z čj. 6 As 281/2024-35, body 15 až 19). V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud zároveň rozlišoval mezi přezkumem samotného nesplnění podmínky na jedné straně a přezkumem správního uvážení při neprominutí nesplnění podmínky na straně druhé.

[41] K rozdílnému rozsahu soudního přezkumu výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu na jedné straně a správního uvážení na straně druhé existuje dlouhodobá ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. Byť se při výkladu a aplikaci neurčitého právního pojmu rovněž vyskytuje určitá míra „uvážení“ správního orgánu, zaměřuje se na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Nejde však o klasické správní uvážení, jež by nepodléhalo plnému soudnímu přezkumu (usnesení rozšířeného senátu NSS z 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS, body 14 a 15).

[42] Nejvyšší správní soud tedy na tomto místě uzavírá, že pokud správní soud přezkoumává správní rozhodnutí, byť vydané v nenárokové věci, jež není založeno na správním uvážení, nýbrž na nesplnění zákonné podmínky, jejíž podstatou je výklad a aplikace neurčitého právního pojmu, uplatní se v podstatě plný soudní přezkum.

[43] Výše uvedené závěry lze obdobně vztáhnout i na postup správních orgánů, jejichž výsledkem není správní rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. i na nyní projednávanou věc.

III.B.2 Aplikace obecných východisek na nyní projednávanou věc

[44] V nyní projednávané věci jde o zvláštní dlouhodobý pobyt, na nějž není právní nárok (§ 7o odst. 3 lex Ukrajina). Stěžovatel zrušil termín k pořízení biometrických údajů, čímž zanikla registrace, z důvodu nesplnění zákonné podmínky dle § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina spočívající v tom, že žalobci nesmí být nebezpečím pro veřejný pořádek. Stěžovatel tedy „nerozhodoval“ na základě správního uvážení, jelikož při nesplnění jedné ze zákonných podmínek neměl jinou možnost než termín zrušit. Lex Ukrajina zároveň nezná institut prominutí nesplnění některé z podmínek.

[45] Podstatou stěžovatelova závěru, jakož i následného soudního přezkumu je výklad a aplikace neurčitého správního pojmu „nebezpečí pro veřejný pořádek“. V souladu s výše uvedeným závěrem se proto uplatní plný soudní přezkum. V rámci něj správní soud, k námitkám, standardně přezkoumává, zda stěžovatel, potažmo policie, existenci nebezpečí pro veřejný pořádek vyhodnotil na základě posouzení individuálních okolností, tj. i konkrétních individualizovaných rizik, při zohlednění dosavadního chování posuzované osoby. Nestačí pouze systémové informace, které nejsou dostatečně individualizované pro konkrétní případ (rozsudky NSS čj. 7 Azs 62/2024-61, bod 21, a čj. 8 Azs 84/2024-48, bod 19 a další tam uvedená judikatura, jež se sice týká státního občanství, avšak její závěry jsou přenositelné i na nyní projednávanou, rovněž nenárokovou, věc).

[46] Tento postup je v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným přímo ve vztahu k soudnímu přezkumu nesplnění zákonné podmínky pro udělení zvláštního dlouhodobého pobytu ve smyslu § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina. Dle něj policie musí řádně zdůvodnit, že cizinec je nebezpečím pro veřejný pořádek alespoň pro účely soudního řízení. Z odůvodnění stanoviska policie musí být zřejmé, proč považuje tento pojem u konkrétního cizince za naplněný. Alespoň pro účely soudního řízení musí být srozumitelně, konzistentně a na podkladě konkrétních individuálních skutkových zjištění vysvětleno, z jakých důvodů konkrétní osoba představuje nebezpečí pro veřejný pořádek či bezpečnost státu (rozsudek NSS čj. 7 Azs 118/2026-20, bod 28).

[47] Městský soud tedy pochybil, jelikož v abstraktní rovině nastavil nižší standard (rozsah) soudního přezkumu z důvodu, že nyní projednávaná věc je nenároková. A to přesto, že si byl vědom, že postup stěžovatele, potažmo, police nebyl založen na správní úvaze, nýbrž na výkladu a aplikaci neurčitého právního pojmu, které podléhají plnému soudnímu přezkumu (bod [35] výše).

[48] Není tedy pravdou, že městský soud postupoval, jako kdyby na zvláštní dlouhodobý pobyt existoval právní nárok. Nesprávně však postupoval, jako kdyby jednání stěžovatele spočívající ve zrušení termínu pro pořízení biometrických údajů bylo založeno čistě na správním uvážení.

[49] Nicméně, následně v rozporu s nastavenými východisky nižšího standardu soudního přezkumu městský soud ve skutečnosti (v konkrétní rovině) provedl plný soudní přezkum výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu „nebezpečí pro veřejný pořádek“. To jednoznačně plyne z bodů 59 a 60 napadeného rozsudku, v nichž městský soud podrobně hodnotil podstatné konkrétní okolnosti nyní projednávané věci včetně individualizovaných rizik, jimiž se policie ani stěžovatel nezabývali.

[50] V tomto ohledu má tedy stěžovatel pravdu v tom, že městský soud vybočil z rámce (mezí) soudního přezkumu, jak si jej před tím abstraktně nastavil. Jak však uvedl Nejvyšší správní soud výše, právě konkrétní postup městského soudu spočívající v plném soudním přezkumu výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu „nebezpečí pro veřejný pořádek“ byl správný a v souladu se zákonem.

[51] Vzhledem k uvedenému, jakož i tomu, že pochybení městského soudu v konečném důsledku nemělo vliv na zákonnost (výroků) napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud (též s ohledem na zásady rychlosti a hospodárnosti řízení) nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud jako účelnější zvolil korekci právního názoru městského soudu.

[52] Důvodná není ani stručná kasační námitka, podle níž městský soud stěžovatele fakticky nutí, aby žalobcům zvláštní dlouhodobý pobyt udělil, ačkoli na něj nemají právní nárok a policie v případě jednoho z nich uplatnila negativní stanovisko dle § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina. Jednak, samotná skutečnost, že městský soud stěžovateli uložil obnovení stavu před zrušením termínu k pořízení biometrických údajů a zánikem rezervace (výrok II), tj. v podstatě stanovení nového termínu pro pořízení biometrických údajů, ještě neznamená, že stěžovatel musí žalobcům zvláštní dlouhodobý pobyt udělit. Dle návětí § 7t odst. 5 lex Ukrajina totiž ministerstvo (zde stěžovatel) ověřuje splnění zákonem stanovených podmínek až do okamžiku předání průkazu o povolení k pobytu. Tedy i po pořízení biometrických údajů stěžovatel může (mohl) shledat nesplnění některé z podmínek. Ostatně, městský soud shledal stanovisko policie „toliko“ nedostatečně odůvodněným. Neuzavřel, že žalobce a) nemůže představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Nadto, městský soud v bodu 25 přiléhavě poukázal též na to, že i pro případ splnění veškerých zákonných podmínek pro získání zvláštního dlouhodobého pobytu je stěžovateli zachována možnost toto pobytové oprávnění neudělit, pokud by identifikoval jiné závažné důvody, které by náležitě odůvodnil a uplatňoval shodně vůči všem žadatelům.

III.C Kasační námitky proti závěru městského soudu o nezákonnosti zrušení termínu pro pořízení biometrických údajů

[53] Proti samotnému závěru městského soudu o nezákonnosti zrušení termínu pro pořízení biometrických údajů se stěžovatel v kasační stížností vymezil jen velmi stručně.

[54] Konkrétně uvedl pouze to, že policie při výkladu neurčitého právního pojmu „veřejný pořádek“ nepochybila. Z odůvodnění jejího negativního stanoviska je patrné, že si nepočínala nikterak arbitrárně či svévolně. Stěžovatel zde poukázal na to, že žalobce a) se trestného činu dopustil již v době, kdy na území ČR pobýval na základě dočasné ochrany. Rovněž zopakoval, že spáchání trestného činu narušením veřejného pořádku bezpochyby je a do budoucna vyvolává obavu, že se takového jednání může cizinec dopustit opakovaně, neuplynula-li od takového jednání dostatečná doba.

[55] Nejvyšší správní soud se v této otázce ztotožnil se závěry městského soudu.

[56] Ten si v rámci svých úvah byl vědom přesného data spáchání trestného činu, tedy i toho, že se jej žalobce a) dopustil již v době, kdy na území ČR pobýval na základě dočasné ochrany. Stejně tak jednoznačně vyšel z toho, že jednání žalobce a) nebylo bagatelní a šlo o nezanedbatelné narušení veřejného pořádku, a že nelze ani tvrdit, že by od skutku uplynula značná doba, jelikož šlo jen o necelé tři roky. Městský soud nicméně postrádal hodnocení individuálních okolností činu, ale i chování žalobce a) po něm či jiných skutečností, z nichž by bylo možno další nebezpečí pro veřejný pořádek dovozovat. Odmítl i obecný poukaz policie na kriminologické výzkumy a statistiky, jež nadto ke stanovisku nepřiložila, podle nichž u úmyslné trestné činnosti (zvláště majetkové a spáchané pod vlivem alkoholu) platí zvýšená míra recidivy. Kromě toho, že policie neuvedla bližší údaje k recidivě v případě trestného činu opilství, je tento odkaz dle městského soudu nepřípustně paušalizující. Nevypovídá totiž nic o míře pravděpodobnosti, že se takového činu dopustí právě i žalobce a) (body 58 až 60 napadeného rozsudku).

[57] Městský soud tak nepřehlédl okolnosti, na něž stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti. Nepovažoval je však za dostatečně individualizované důvody pro závěr o tom, že žalobce a) v důsledku spáchání trestného činu (i nadále) představuje nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 7t odst. 5 písm. d) lex Ukrajina.

[58] Nyní projednávanou věc nelze srovnávat ani s věcí řešenou pod sp. zn. 7 Azs 118/2026, v níž Nejvyšší správní soud potvrdil důvody pro negativní stanovisko policie. Aniž Nejvyšší správní soud jakkoli zlehčuje skutek spáchaný nynějším žalobcem a), stěžejní rozdíl pro odlišení tehdejší a nynější věci spočívá v tom, že skutek, jehož se dopustil nynější žalobce a) (ve stavu nepříčetnosti po požití alkoholu poškodil osobní vozidlo a způsobil škodu 12 050 Kč) je svojí povahou spíše nerozvážností, jež se hypoteticky může přihodit v podstatě každému (neabstinujícímu) člověku. Byť by samozřejmě neměla. Současně ze samotného jednání nelze ve vztahu ke konkrétní osobě automaticky dovozovat existenci individualizovaného nebezpečí pro veřejný pořádek do budoucna. To však jistě nelze bez dalšího říci o svojí povahou sofistikovaně promyšleném činu spáchaném stěžovatelem ve věci sp. zn. 7 Azs 118/2026 – opatření a předkládání padělaných veřejných listin za účelem získání pobytového oprávnění na území ČR (podrobnější popis v bodu 23 rozsudku městského soudu z 29. 5. 2026, čj. 15 A 191/2025-38, kasační stížnost podanou proti němu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. 7 Azs 118/2026-20).

IV. Závěr a náklady řízení

[59] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a podle § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.

[60] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[61] Žalobci naopak byli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, a proto mají právo na náhradu nákladů řízení. Jejich náklady za řízení o kasační stížnosti spočívají v nákladech na zastoupení advokátkou v podobě odměny a náhrady jejích hotových výdajů. Společná zástupkyně žalobců v řízení o kasační stížnosti učinila jeden úkon právní služby – vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Jelikož šlo o společný úkon za tři žalobce, je nutné postupovat dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. To znamená, že za prvního žalobce náleží odměna ve výši 100 %, tj. 4 620 Kč; za druhého žalobce ve výši 80 %, tj. 3 696 Kč; a za třetího žalobce ve výši 60 %, tj. 2 772 Kč. Celkově tedy 11 088 Kč. Dále jim náleží jedna paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, rozsudek NSS z 11. 2. 2026, čj. 4 As 188/2025-35, bod 25). Zástupkyně žalobců vykonává advokacii samostatně a není plátkyní DPH. Doplnění z 21. 5. 2026, jímž žalobci Nejvyššímu správnímu soudu sdělili, že nabyli zvláštní dlouhodobý pobyt převzetím průkazu o povolení k pobytu (bod [21] výše) nepřinesla pro posouzení nyní projednávané věci nic nového, a nelze ji tedy považovat za účelný úkon právní služby. Nejvyšší správní soud za toto doplnění proto odměnu nepřiznal (rozsudek NSS z 1. 11. 2022, čj. 8 As 29/2021-36, č. 4414/2023 Sb. NSS, bod 48). Celková výše nákladů žalobců za řízení o kasační stížnosti, kterou musí žalobcům zaplatit neúspěšný stěžovatel, činí 11 538 Kč.

[62] Každý ze tří žalobců má tak nárok na náhradu nákladů z jedné třetiny (rozsudek NSS ze dne 15. 5. 2025, čj. 2 Azs 295/202438, bod 44), tedy 3 846 Kč. Stěžovatel je proto povinen zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení ve výši 3 846 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich společné zástupkyně Mgr. Ulyany Šauerové, advokátky.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 13. října 2026

Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu