Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: A. A., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] zákonným zásahem žalovaného spočívajícím v prohlášení zániku dočasné ochrany podle § 5 odst. 8 písm. e) zákona 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2026, čj. 42 A 1/2026-37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2026, čj. 42 A 1/2026-37, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V nyní projednávané věci žalovaný prohlásil zánik oprávnění žalobce k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“), podle něhož oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zaniká „po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle § 6 odst. 4“ (správně: § 6a odst. 4, pozn. NSS - ačkoli totiž zákon odkazuje na § 6 odst. 4, věcně jde zjevně o návaznost na § 6a odst. 4 Lex Ukrajina, který stanoví evidenci sídla správního orgánu jako místa pobytu po zrušení údaje o místě hlášeného pobytu).
[2] Žalobce v žalobě uvedl, že Ukrajinu opustil přibližně dva týdny před 24. 2. 2022 a do České republiky přicestoval v rámci bezvízového styku. Po vypuknutí války požádal v České republice o dočasnou ochranu, která mu byla dne 5. 4. 2022 udělena a následně opakovaně prodlužována. Žalovaný dne 11. 8. 2025 zrušil žalobci údaj o místě hlášeného pobytu. Jako místo jeho pobytu proto bylo evidováno sídlo správního orgánu podle § 6a odst. 4 Lex Ukrajina. Dne 17. 11. 2025 žalovaný žalobce e-mailem informoval, že jeho oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zaniklo dne 9. 11. 2025 podle § 5 odst. 8 písm. e) téhož zákona.
[3] Žalobce se proti tomuto postupu bránil zásahovou žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tvrdil zejména, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina je v rozporu s právem Evropské unie, neboť zavádí další důvod zániku práv plynoucích z dočasné ochrany, který směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice“) ani související prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), nepředpokládají.
[4] Současně žalobce uvedl, že si je vědom toho, že dne 24. 2. 2022 nepobýval na Ukrajině, a proto není osobou, na kterou prováděcí rozhodnutí dopadá. Zdůraznil však, že o dočasnou ochranu požádal v dobré víře, neboť Ukrajinu opustil kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci a nemůže se tam vrátit. Do České republiky navíc přicestoval pouhé dva týdny před vypuknutím války. Dočasná ochrana mu byla udělena a žalobce následně přibližně tři a půl roku pobýval v České republice v dobré víře jako její držitel. Jelikož je ve věcech dočasné ochrany přezkumné řízení vyloučeno, měl za to, že má být před tvrzeným nezákonným zásahem chráněn stejně jako ostatní držitelé dočasné ochrany. Zdůraznil rovněž, že zásah do jeho práv je pro něj mnohem znatelnější, neboť o dočasnou ochranu nemůže požádat znovu.
[5] Městský soud žalobě vyhověl. Výrokem I určil, že zásah žalovaného spočívající v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce, o němž se žalobce dozvěděl dne 17. 11. 2025, byl nezákonný. Výrokem II žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav ke dni předcházejícímu dni 9. 11. 2025. Dospěl k závěru, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina je pro rozpor s unijní úpravou dočasné ochrany neaplikovatelný, neboť představuje další, na této úpravě nezávislý důvod odnětí práv plynoucích z dočasné ochrany. Ačkoliv může stát legitimně usilovat o evidenci skutečného místa pobytu držitelů dočasné ochrany, nelze s nesplněním této povinnosti spojit zánik oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Takový následek by totiž znamenal samovolné rozšíření důvodů pro zánik pobytového oprávnění plynoucího z dočasné ochrany nad rámec unijní úpravy. Skutečnost, že žalobce opustil Ukrajinu před 24. 2. 2022 a sám uvedl, že do osobní působnosti prováděcího rozhodnutí nespadá, městský soud zmínil pouze v rekapitulační části napadeného rozsudku. Ve vlastním právním posouzení však nevyložil, zda žalobce do osobní působnosti unijní úpravy dočasné ochrany spadá ani jaký význam má tato otázka pro rozhodnutí věci. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
II. Kasační stížnost
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.
[7] Stěžovatel se nejprve vyjadřuje k přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., neboť ve věci před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Má za to, že kasační stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť otevírá dosud Nejvyšším správním soudem neřešenou otázku souladu § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina s právem Evropské unie.
[8] Ve věci samé stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil vztah mezi dočasnou ochranou jako institutem unijního práva a oprávněním k pobytu za účelem dočasné ochrany podle českého práva. Podle stěžovatele nelze zánik pobytového oprávnění automaticky ztotožňovat s odnětím nebo vyloučením z dočasné ochrany jako takové. Směrnice podle něj členským státům ukládá povinnost vydat osobám požívajícím dočasné ochrany pobytové oprávnění, avšak úpravu jeho podoby, platnosti, prodlužování a skončení ponechává vnitrostátnímu právu. Stěžovatel dále namítá, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina nerozšiřuje důvody pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany podle čl. 28 směrnice. Zánik pobytového oprávnění podle tohoto ustanovení totiž podle stěžovatele nebrání tomu, aby dotčená osoba požádala o nové oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a při splnění zákonných podmínek je znovu získala. Stěžovatel také poukazuje na úpravu prodlužování oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 7b a násl. Lex Ukrajina. Stěžovatel současně uvedl, že žalobce dne 13. 11. 2025 podal opakovanou žádost o udělení dočasné ochrany. Tato žádost byla vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, neboť bylo dodatečně zjištěno, že žalobce před 24. 2. 2022 nepobýval na Ukrajině, ale na území států schengenského prostoru, a není proto osobou uvedenou v § 3 téhož zákona. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti. Ve věci před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se uplatní § 104a odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost pro nepřijatelnost, pokud svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Přesah vlastních zájmů může být dán nejen potřebou vyřešit dosud neřešenou právní otázku, ale také zásadním pochybením krajského soudu (v nynější věci městského soudu), které mohlo ovlivnit výsledek řízení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[11] Kasační stížnost je přijatelná. Jak bude podrobně rozebráno níže, městský soud zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se ve vlastním právním posouzení nezabýval pro rozhodnutí věci zásadní otázkou, zda žalobce spadá do osobní působnosti unijní úpravy dočasné ochrany. Toto pochybení dosahuje intenzity zásadního pochybení při výkladu procesního práva, neboť mohlo vést k odlišnému věcnému rozhodnutí městského soudu (srov. usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). Přesah vlastních zájmů stěžovatele proto v nynější věci nespočívá v potřebě věcně posoudit soulad § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina s unijním právem, nýbrž v nutnosti napravit zásadní procesní pochybení městského soudu.
[12] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o zásadních a pro věc podstatných skutečnostech, jak postupoval při posuzování rozhodných okolností, proč považoval právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považoval jejich pro věc podstatnou argumentaci za lichou či mylnou. Srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, jakož i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, nebo ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62.
[13] Podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina se dočasná ochrana uděluje cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí podle § 1 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí se toto rozhodnutí vztahuje na ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Aby tedy ukrajinský státní příslušník spadal do osobní působnosti povinné dočasné ochrany podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina, musí kumulativně splňovat podmínku (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil (rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, čj. 8 Azs 166/2025-32).
[14] Výkladem těchto podmínek se správní soudy již opakovaně zabývaly. Ve vztahu k pojmu „pobývání na Ukrajině“ dovodily, že není rozhodující pouze fyzická přítomnost žadatele na Ukrajině právě dne 24. 2. 2022. Významná je zejména povaha a délka jeho pobytu mimo Ukrajinu a to, zda měl nadále na Ukrajině bydliště a těžiště svých životních zájmů (rozsudky NSS ze dne 7. 3. 2025, čj. 5 Azs 72/2024-21, ze dne 20. 5. 2025, čj. 4 Azs 225/2024-20, a ze dne 22. 5. 2026, čj. 7 Azs 5/2026-18 atp.). Od této otázky je nutné odlišovat splnění druhé podmínky, tedy vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo později v důsledku vojenské invaze. Prováděcí rozhodnutí přitom v bodě 14 odůvodnění výslovně zmiňuje osoby, které z Ukrajiny uprchly krátce před 24. 2. 2022 v důsledku nárůstu napětí nebo které se těsně před tímto datem nacházely na území Unie a kvůli ozbrojenému konfliktu se nemohly vrátit. U těchto osob prováděcí rozhodnutí vybízí členské státy, aby zvážily rozšíření dočasné ochrany podle čl. 7 směrnice.
[15] Otázka, zda žalobce spadá do osobní působnosti unijní úpravy dočasné ochrany, přitom výslovně vyvstala již v řízení před městským soudem. Žalobce v žalobě uvedl, že si je vědom toho, že dne 24. 2. 2022 nepobýval na Ukrajině a podle svého názoru není osobou, na kterou prováděcí rozhodnutí dopadá. Současně tvrdil, že Ukrajinu opustil přibližně dva týdny před zahájením vojenské invaze, o dočasnou ochranu požádal v dobré víře a následně v České republice pobýval jako její držitel. Také stěžovatel ve vyjádření k žalobě upozornil, že opakovaná žádost žalobce nebyla přijata, neboť žalobce není osobou uvedenou v § 3 Lex Ukrajina. Stejnou skutečnost zopakoval v kasační stížnosti, v níž uvedl, že žalobce před 24. 2. 2022 nepobýval na Ukrajině, nýbrž na území států schengenského prostoru. Na otázku osobní působnosti tedy v průběhu řízení poukazovali oba účastníci.
[16] Městský soud uvedené skutečnosti zachytil pouze v rekapitulační části napadeného rozsudku. Ve vlastním právním posouzení se však k otázce osobní působnosti již nevrátil a neposoudil, zda žalobce splňuje obě podmínky čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí. Bez bližšího odůvodnění naopak vyšel z předpokladu, že žalobce požíval práv plynoucích z unijní úpravy dočasné ochrany.
[17] Posouzení osobní působnosti přitom představovalo otázku, jejíž vyřešení muselo předcházet posouzení slučitelnosti § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina s unijním právem. Pro závěr o neaplikovatelnosti uvedeného ustanovení bylo podstatné, zda žalobci vůbec svědčila práva vyplývající z unijní úpravy dočasné ochrany, do nichž mělo být jeho použitím zasaženo. Městský soud se proto nemohl omezit na skutečnost, že žalobci bylo v roce 2022 vydáno pobytové oprávnění. Musel objasnit, zda žalobce spadal do povinné dočasné ochrany podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, zda mu Česká republika poskytla dočasnou ochranu na základě rozšíření podle čl. 7 odst. 1 směrnice, nebo zda mu bylo vydáno pobytové oprávnění, aniž spadal do osobní působnosti unijní úpravy dočasné ochrany. V této souvislosti bude třeba zohlednit rovněž tvrzení stěžovatele, podle něhož byla žalobci dočasná ochrana v roce 2022 poskytnuta v rámci tehdejší správní praxe reflektující operační pokyny Evropské komise a vztahující se také na osoby, které Ukrajinu opustily krátce před 24. 2. 2022. Toto tvrzení může být významné pro určení právního základu poskytnuté ochrany, a nelze je proto při hodnocení právního postavení žalobce pominout.
[18] Článek 7 odst. 1 směrnice umožňuje členským státům rozšířit dočasnou ochranu podle této směrnice na další kategorie osob vysídlených ze stejných důvodů a ze stejné země nebo oblasti původu. Z čl. 7 odst. 2 zároveň vyplývá, že se na takové osoby nepoužijí pouze články 24 až 26 směrnice; použití jejího čl. 8 tím vyloučeno není. Samotné vydání pobytového oprávnění však bez objasnění jeho právního základu nepostačuje k závěru, že žalobce požíval dočasné ochrany podle směrnice.
[19] Teprve po objasnění právní povahy ochrany poskytnuté žalobci a toho, zda tato ochrana ke dni tvrzeného zásahu trvala, bylo možné posoudit použitelnost čl. 8 odst. 1 směrnice a následně slučitelnost § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina s unijním právem. Obdobnou posloupnost úvah zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 3. 2026, čj. 8 Azs 166/2025-32. Městský soud ovšem otázku osobní působnosti ani právní povahu ochrany dříve poskytnuté žalobci nevyřešil. Napadený rozsudek proto neobsahuje dostatečné důvody pro závěr, že žalobce spadá do osobní působnosti unijní úpravy dočasné ochrany a že mu svědčí práva, jejichž porušení městský soud shledal.
[20] Tato vada brání věcnému přezkumu navazujícího závěru městského soudu o neaplikovatelnosti § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se za této situace nemohl zabývat kasační argumentací týkající se souladu uvedeného ustanovení s právem Evropské unie, neboť její posouzení by bylo předčasné.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první, část věty před středníkem soudního řádu správního). V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 soudního řádu správního).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 soudního řádu správního).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. září 2026
Tomáš Foltas
předseda senátu