3 Ads 104/2026

Plný text

3 Ads 104/2026 - 34
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lenky Krupičkové a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: X. Y., zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 8. 2025, č. j. Z, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2026, č. j. 21 Ad 24/202542,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu

[1] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 10. 2022, č. j. R6. 10. 2022 – 426/810 416 0207, byla žalobci podle § 56 odst. 1 písm. e) a § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ZDP“), od 12. 11. 2022 snížena výše invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost pouze o 55 %.

[2] Proti nadepsanému rozhodnutí podal žalobce námitky, o kterých rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 8. 2025, č. j. Z. Tímto rozhodnutím žalovaného bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) a odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), změněno prvostupňové rozhodnutí ze dne 6. 10. 2022 tak, že se žalobci podle § 56 odst. 1 písm. e) a b) ZDP, ode dne 15. 5. 2017 přiznává invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně v souladu s § 38 a 39 odst. 1 a 2 písm. b) ZDP. Zároveň bylo žalovaným rozhodnuto o tom, že se žalobci podle § 56 odst. 1 písm. e) a § 41 odst. 3 ZDP ode dne 18. 1. 2019 zvyšuje výše invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně a že se žalobci podle § 56 odst. 1 písm. e) a § 41 odst. 3 ZDP ode dne 5. 5. 2022 snižuje výše invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Součást výroku rozhodnutí žalovaného rovněž tvořily specifikace změn procentní a základní výměry invalidního důchodu pro jednotlivé stupně invalidity, a to na podkladě příslušných valorizačních nařízení vlády.

[3] Žalobce poté napadl rozhodnutí žalované ze dne 13. 8. 2025 žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud neshledal důvodnými námitky, které směřovaly proti posudkovým závěrům ani proti samotnému odůvodnění rozhodnutí žalované. Ve svém hodnocení vyšel z toho, že posudek posudkové komise MPSV ze dne 25. 10. 2023 ve spojení s doplňujícím posudkem téže komise ze dne 14. 2. 2024 byly úplné a přesvědčivé. Tyto posudky přitom byly vypracovány již v rámci dřívějšího soudního řízení vedeného před městským soudem pod sp. zn. 2 Ad 12/2023, v němž bylo předchozí rozhodnutí žalované zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Ze závěrů odkazovaných posudků tak podle městského soudu dostatečně vyplývalo, proč bylo zdravotní postižení žalobce zařazeno pod položku 7b kapitoly V přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“), nikoli pod položku 7c. Posudková komise MPSV zohlednila veškerou relevantní zdravotnickou dokumentaci a přesvědčivě odůvodnila, že zdravotní stav žalobce od 5. 5. 2022 odpovídá invaliditě druhého stupně se snížením pracovní schopnosti o 55 %. Současně objasnila, že dřívější hodnocení invalidity třetího stupně představovalo posudkové nadhodnocení související s obdobím opakovaných hospitalizací, po nichž docházelo ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce. Městský soud dále konstatoval, že žalovaná respektovala závazné pokyny plynoucí z předchozího rozsudku ze dne 6. 6. 2024, č. j. 2 Ad 12/202381, přičemž v kontextu posudkových hodnocení dostatečně vyložila i vznik invalidity ke dni 15. 5. 2017 a následné změny jejího stupně. Námitkám opřeným o Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením pak městský soud rovněž nepřisvědčil, neboť z jejích ustanovení nevyplývá nárok na přiznání invalidního důchodu ve třetím stupni, nebylli k tomu shledán odpovídající pokles pracovních schopností žalobce. Žalobci je jako osobě invalidní ve druhém stupni zajištěna finanční podpora umožňující alespoň minimální životní standard, a to případně i ve spojení s dalšími dávkami sociálního zabezpečení.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky, pro vady řízení před správním orgánem, pro které měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit, jakož i pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel předně poukázal na povahu a závažnost svého zdravotního postižení, které dlouhodobě a výrazně omezuje jeho sociální i pracovní fungování. Současně poukázal na fakt, že invalidní důchod je jeho jediným stabilním příjmem, a tudíž snížení stupně invalidity závažně zasáhlo do jeho životní úrovně, samostatnosti a nezávislosti. Stěžovatel poté namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se městský soud neměl dostatečně zabývat jeho žalobními námitkami, resp. tím, proč považoval posudky posudkové komise MPSV za úplné a přesvědčivé, ačkoliv se odchylovaly od dřívějšího závěru o invaliditě stěžovatele ve třetím stupni. Dále stěžovatel konstatoval, že jeho zdravotní stav odpovídá položce 7c kapitoly V přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, což u něj zakládá invaliditu třetího stupně. Hodnocení o zlepšení jeho zdravotního stavu tedy neodpovídá skutečnosti a nebylo ani konkrétně vysvětleno. K tomu stěžovatel poukázal na odborné lékařské zprávy z let 2017 a 2022, jakož i na zprávu o sociálním šetření z roku 2022, které potvrzovaly důvodnost invalidity třetího stupně. Následně stěžovatel zpochybnil také stanovení okamžiku vzniku invalidity s tím, že porucha autistického spektra je vrozeným neurovývojovým postižením s počátkem v dětství. Rozhodujícím proto nebylo datum vyhledání odborné pomoci. Závěrem stěžovatel namítl porušení čl. 28 a 19 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, neboť snížení jeho jediného stabilního příjmu bezprostředně zasáhlo do jeho práva na přiměřenou životní úroveň, sociální ochranu a nezávislý život.
[5] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že byl zdravotní stav stěžovatele v rámci projednávané věci objektivně zjištěn a vyhodnocen. Napadený rozsudek městského soudu pak označila za dostatečně odůvodněný, věcně správný a zákonný.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněných stížních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

[7] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

[8] V projednávaném případě se jednalo o věc, kterou podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodoval specializovaný samosoudce. Nejvyšší správní soud proto hodnotil, zda věc svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského (městského) soudu. Zásadní pochybení musí spočívat v tom, že krajský (městský) soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu, nebo pokud krajský (městský) soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 13. 5. 2024, č. j. 8 Azs 63/202438, a ze dne 28. 3. 2024, č. j. 8 Azs 17/202439).

[9] Stěžovatel v projednávané věci výslovně neuvedl, v čem spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti a žádný důvod přijatelnosti nenalezl ani Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti. Podle obsahu kasační stížnosti by bylo možno teoreticky uvažovat o důvodu shora popsaném pod bodem ii). Nejvyšší správní soud má však v daném případě za to, že napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo, žádnými vadami, natož pak zásadními ve smyslu výše konstatovaného, netrpí.

[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval značně obecně namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že ten splňuje požadavky kladené judikaturou na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875, ze dne 30. 1. 2014, č. j. 7 Ans 16/201339, či ze dne 30. 6. 2026, č. j. 22 Afs 132/202550). Z jeho odůvodnění je totiž zcela zřejmé, jaké důvody městský soud vedly k výroku o zamítnutí podané žaloby. Všechny nosné námitky stěžovatele městský soud odpovídajícím způsobem vypořádal, když mj. vyložil, že posudková komise MPSV srozumitelně a přesvědčivě odůvodnila zařazení nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele právě pod položku 7b, kapitoly V, přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Posudková komise MPSV se přitom ve svém hodnocení neodlišovala od posouzení učiněného již posudkovými lékaři v rámci správního řízení. Městský soud zároveň jasně uvedl, že z posudku posudkové komise MPSV ze dne 25. 10. 2023 a z jeho doplnění ze dne 14. 2. 2024 bylo seznatelné, že tato komise vzala v úvahu všechny relevantní zdravotní zprávy (tedy i stěžovatelem výslovně odkazované). Vyložil též, že byl u stěžovatele posudkovou komisí MPSV shledán postupný rozvoj funkčně významné poruchy, pročež mu tedy žalovaná nemohla přiznat důchodová plnění za dobu předcházející dnu 15. 5. 2017 (tj. datum vzniku invalidity). Městský soud poté v návaznosti na závěry posudkové komise MPSV dostatečně odůvodnil také závěr, že dřívější vyhodnocení invalidity třetího stupně u stěžovatele bylo posudkovým nadhodnocením (pro dobu jeho opakovaných hospitalizací), neboť vždy po proběhlém pobytu v lékařském zařízení, nasazení vhodné medikace a zavedení režimových opatření se zdravotní stav stěžovatele stabilizoval. To dle posudkové komise MPSV dokládá, že se nejednalo o těžké postižení ve smyslu položky 7c, kapitoly V, přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. V daném kontextu pak Nejvyšší správní soud doplňuje, že bylo mimoběžným kasační tvrzení o tom, že nebylo dostatečně vysvětleno zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, neboť na takové skutečnosti nebyl závěr o snížení stupně invalidity stěžovatele vůbec založen.

[11] Jádro kasační argumentace poté představoval nesouhlas stěžovatele stran snížení stupně invalidity a data jejího vzniku, jak byly tyto otázky vyhodnoceny v posudku posudkové komise MPSV ze dne 25. 10. 2023 a v jeho doplnění ze dne 14. 2. 2024. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti je věcí odborně medicínskou, a soud proto nemůže posoudit věcnou správnost odborných lékařských posudků (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 55/201329, č. 3065/2014 Sb. NSS). Výchozím bodem pro rozhodování soudu jsou tudíž závěry odborníků – posudkových lékařů (rozsudky ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/200354, č. 511/2005 Sb. NSS, ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/200946, nebo ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/201320). Ve vypracovaných posudcích se hodnotí nejenom celkový zdravotní stav a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, ale formulují se v nich i posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, zániku či dalším trvání. Tyto posudky tak v přezkumném soudním řízení představují stěžejní důkaz, na který je soud při nedostatku odborných znalostí odkázán. Úkolem soudu je pak zhodnocení jejich jednoznačnosti, určitosti, úplnosti a přesvědčivosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/200361, č. 800/2006 Sb. NSS, ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/201320, ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 42/201343, či ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 Ads 116/201446).

[12] V nyní řešeném případě městský soud při posouzení dochované pracovní schopnosti stěžovatele správně vycházel z posudku posudkové komise MPSV včetně jeho doplnění, neboť se v tomto typu řízení jednalo o tzv. předepsaný důkaz. Dostatečně přitom vysvětlil, proč považuje závěry plynoucí z tohoto posudku a jeho doplnění za úplné co do skutkových zjištění a přesvědčivé v posudkových závěrech. I podle názoru Nejvyššího správního soudu se posudková komise MPSV ve věci zabývala všemi relevantními okolnostmi a tyto hodnotila a odůvodnila logickým a vnitřně bezrozporným způsobem. Městský soud současně zdůraznil, že při posouzení zdravotního stavu stěžovatele byl vzat do úvahy veškerý relevantní obsah doložené zdravotnické dokumentace stěžovatele. Ostatně z posudku posudkové komise MPSV a jeho doplnění jasně plyne, že bylo v daném případě vycházeno mj. i ze stěžovatelem výslovně poukazovaných lékařských zpráv MUDr. N. a MUDr. J., jakož i ze zprávy sociálního pracovníka Bc. P..

[13] K tomu Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že „zákonodárce stanovil, že to jsou posudkoví lékaři, kteří podřazují zdravotní stav pod konkrétní položky přílohy vyhlášky o posuzování invalidity; toto posouzení nemůže provést na jedné straně soud, ale ani na druhé straně odborný lékař z jiného odvětví než právě posudkové lékařství. Z tohoto rozdělení rolí rovněž vyplývá, že posudkový lékař je vázán objektivní diagnózou odborného lékaře a popisem jednotlivých obtíží posuzovaného, ovšem nikoli hodnotovými závěry, jež jsou velmi často formulovány neurčitými pojmy, jejichž význam v obecném jazyce může být odlišný, než jak je chápe vyhláška o posuzování invalidity. Z tohoto důvodu se může v praxi stát, že postižení v obecném či odborném jazyce označované jako „těžké“, může být v případě posouzení z pohledu vyhlášky o posuzování invalidity kvalifikováno jako „středně těžké“ apod.“, (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2023, č. j. 5 Ads 112/202226, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 2. 2020, č. j. 3 Ads 214/201930).

[14] Dále Nejvyšší správní soud upozorňuje na fakt, že z jeho konstantní judikatury vyplývá, že i stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou (medicínskou), a proto také v této části rozhodnutí soudu závisí na odborném lékařském posouzení. Správní soud si tedy nemůže sám učinit úsudek ani o této otázce (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 6 Ads 61/201334, a ze dne 24. 1. 2022, č. j. 2 Ads 9/202022). Nutno v souvislosti s projednávanou věcí zmínit i judikaturní závěr, že „vznikalali invalidita postupně, je třeba tuto skutečnost blíže zdůvodnit a uvést den, kdy již byla její existence nepochybná“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2021, č. j. 5 Ads 24/201932). Nejvyšší správní soud pak ve věci uvádí, že posudková komise MPSV jak v posudku ze dne 25. 10. 2023, tak i v jeho doplnění ze dne 14. 2. 2024, stanovila datum vzniku invalidity stěžovatele ke dni 15. 5. 2017. Tento svůj závěr též srozumitelně odůvodnila, když popsala postupný rozvoj funkčně významné poruchy (byť vrozené), která se u stěžovatele výrazně projevila až od stanoveného data, kdy sám stěžovatel začal navštěvovat psychiatra z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu. Za této situace tudíž nemohla být stěžovateli přiznána důchodová plnění pro dobu předcházející dnu 15. 5. 2017.

[15] V této části tudíž Nejvyšší správní soud uzavírá, že toliko subjektivní přesvědčení stěžovatele o nesprávném posudkovém zhodnocení zjištěných zdravotních potíží nemělo oporu v podkladech pro rozhodnutí. Žádný prvek, který by bylo možno označit za podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele, nebyl v posuzovaném případě zjištěn.

[16] Stejně tak je třeba konstatovat i ve vztahu ke kasační argumentaci týkající se čl. 28 a 19 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Rovněž k této otázce se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře už opakovaně vyjádřil, byť ve vztahu k příspěvku na péči jako sociální dávce (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2025, č. j. 22 Ads 179/202546, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2025, č. j. 22 Ads 217/202543). Tyto závěry jsou však obecně použitelné i pro nyní posuzovaný případ, neboť také invalidní důchod není odvislý od ekonomické situace té které osoby, ale podstatný je zde její zhoršený zdravotní stav (odborně stanovený stupeň invalidity). K naplnění nadepsaných článků Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením pak najisto neslouží pouze invalidní důchod, ale, jak správně popsal už městský soud, i jiné dávky státní sociální podpory či pomoci v hmotné nouzi, resp. od 1. 10. 2025 dávka státní sociální pomoci. Také tyto dávky napomáhají tomu, že osoba (včetně osoby invalidní v určitém stupni) bude mít dostatek prostředků k tomu, aby mohla vést důstojný a nezávislý život. Pokud tedy stěžovatel nedisponuje dostatečnými prostředky k úhradě svých mandatorních výdajů, může podat žádost o přiznání těchto jiných dávek. Ze samotné skutečnosti, že byl stěžovateli na základě odborných posudků posudkových lékařů snížen invalidní důchod (pozn. soudu – aktuálně stanovena invalidita druhého stupně), než by si představoval, tedy nelze dle Nejvyššího správního soudu dovodit, že by bylo porušeno jeho právo na přiměřenou životní úroveň. Městský soud tak ve věci v souladu s odkazovanými judikaturními závěry vyhodnotil, že nebylli posudkovými lékaři ve správním řízení a posudkovou komisí MPSV v řízení soudním shledán odpovídající pokles pracovních schopností stěžovatele, nebylo možno mu přiznat jím požadovanou důchodovou dávku, třebaže by byl vystaven obtížím v existenční rovině. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením totiž stěžovateli bez dalšího negarantuje nárok na invalidní důchod v konkrétním požadovaném stupni.

[17] Městský soud se tudíž v řešeném případě nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, ani se nedopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Zároveň v řízení nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena. Vzhledem k tomu, že nebyl nalezen žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.

[18] Jelikož byla kasační stížnost odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně 21. října 2026

Mgr. Lenka Krupičková předsedkyně senátu