Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZrušeno5× citovánoSb. NSS

Spisová značka

3 Ads 107/2013

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 2. 7. 2014Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 3 Ads 107/2013-36Právní moc: 9. 7. 2014Oblast: Služební poměrZpravodaj: PRŮCHA Petr, Prof., JUDr.CSc.ECLI:CZ:NSS:2014:3.Ads.107.2013.36
Další údaje
Předmět řízení: Vojáci z povolání: propuštění ze služebního poměru z důvodu organizačních změn
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
Ing. Jan A(fyzická osoba)
Žalovaný:
Ministerstvu obrany(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • k § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb.
  • zákona č. 254/2002 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Ministerstvo obrany- stěžovatel
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Ministerstvo obrany- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

OstatníSlužební poměr (viz hlavní heslo Státní a veřejní zaměstnanci)Armáda ČR, Vojenská kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž

Právní věta

Pro propuštění vojáka z povolání ze služebního poměru z důvodu organizačních změn je třeba současného naplnění dvou zákonných podmínek: existence organizační změny a neexistence jiného služebního zařazení vojáka z povolání. Rozhodl-li ministr obrany v rámci svých personálních pravomocí o zrušení určitých systemizovaných míst, jejichž označení výslovně uvedl v příloze svého rozhodnutí, jedná se o organizační změnu v kontextu § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, která je podmínkou pro propuštění vojáka vykonávajícího službu na takovém systemizovaném místě.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 2. 7. 2014

Plný text

Předpisy:

k § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění zákona č. 254/2002 Sb.

Prejudikatura: č. 54/2005 Sb. NS.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2014, čj. 3 Ads 107/2013-36)

Věc: Ing. J. A. proti Ministerstvu obrany o neplatnost propuštění ze služebního poměru, o kasační stížnosti žalovaného.

Rozhodnutím o organizačních změnách ze dne 16. 7. 2009 rozhodl ministr obrany o tom, že z důvodu restrikcí rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany v roce 2010 a rozpočtového výhledu pro léta 2011 a 2012 v návaznosti na úkolový list ze dne 25. 6. 2009 byla v písmenu d) zrušena konkrétní systemizovaná místa uvedená v příloze č. 1. Označení zrušených systemizovaných míst je provedeno použitím kódu 2 číselníku blokace systemizovaných míst z Informačního systému o službě a personálu (ISSP), v tomto případě bez ohledu na to, zda se jedná o obsazené nebo neobsazené systemizované místo. Podle písmene e) tohoto rozhodnutí je u zaměstnanců na rušených systemizovaných místech dán důvod ke skončení pracovního poměru pro nadbytečnost [§ 52 písm. c) zákoníku práce z roku 2006] nebo k zániku služebního poměru propuštěním z organizačních důvodů [§ 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání]. Podle písmene f) tohoto rozhodnutí veškeré pracovněprávní a služebněprávní úkony související se zabezpečením a provedením organizačních změn, je nutno provádět v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce z roku 2006 v procesu hromadného propouštění a zákona o vojácích z povolání. Tímto rozhodnutím ministr obrany uložil všem vedoucím zaměstnancům zabezpečit snížení počtu zaměstnanců podle přílohy č. 1 k tomuto rozhodnutí a ihned zahájit realizaci potřebných právních úkonů v souladu s právními předpisy. V příloze č. 1 (z níž je ve spisu žalovaného založena pouze kopie strany 67) jsou uvedena čísla rušených systemizovaných služebních míst. Na řádku 2232 je uvedeno číslo systemizovaného místa podle tabulky počtů č. 400250, pořadové číslo 31, strana 34, řádek 14.

Ze záznamu o personálním pohovoru mezi velitelem plk. Ing. J. B. a žalobcem ze dne 28. 7. 2009 vyplývá, že žalobce byl seznámen s rozhodnutím ministra obrany o organizačních změnách, na základě něhož došlo k 31. 12. 2009 ke snižování počtu personálu a ke zrušení systemizovaného místa v tabulce počtů č. 400250, strana 034, řádek 14, na němž byl žalobce služebně zařazen. Zároveň mu bylo sděleno, že pro něho není v organizační struktuře 24. základny dopravního letectva ani u přímo podřízených svazků a útvarů Velitelství společných sil volné systemizované místo k jinému služebnímu zařazení.

Rozhodnutím ředitele Ředitelství personální podpory ze dne 7. 9. 2009 byl žalobce ke dni 31. 12. 2009 propuštěn ze služebního poměru z důvodu organizačních změn podle § 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 11. 2009 zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, čj. 8 Ad 1/2010-48, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění se městský soud ztotožnil s názorem žalobce, že k jeho propuštění došlo v rozporu s § 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání. Tato norma stanoví, že voják musí být propuštěn ze služebního poměru tehdy, došlo-li k organizačním změnám, v jejichž důsledku neexistuje pro vojáka ani jeho dosavadní, ale ani jiné služební zařazení. Nutným předpokladem pro propuštění vojáka ze služebního poměru je tedy především skutečnost, že v rámci organizační jednotky, u níž je služebně zařazen, došlo k organizační změně, která měla za následek zrušení jeho služebního zařazení. Zákon tedy předpokládá časovou a kauzální souvislost mezi organizační změnou jakožto příčinou a zánikem služebního systemizovaného místa jakožto následkem. Pro jiný výklad citované normy soud neshledal rozumný důvod. V projednávané věci však taková skutečnost nenastala. Rozhodnutí služebních orgánů obou stupňů jsou založena na rozhodnutí Ministra obrany o organizačních změnách ze dne 16. 7. 2009, jež však žádné organizační změny ve vztahu k žalobci nestanoví. V bodech 4, 5, 6 a 7 sice ukládá provedení organizačních změn, jak je zřejmé z pokynu "reorganizovat" tam jmenované organizační jednotky, avšak nic z toho se netýkalo jednotky, u níž byl služebně zařazen žalobce. V případě žalobce tedy nedošlo k žádné organizační změně u jeho jednotky (příčina), která by měla za následek zrušení služebního systemizovaného místa. Jedinou změnou, jež se týká žalobce, je tedy zrušení jeho systemizovaného místa. Tuto změnu ovšem nelze nazvat "organizační změnou", neboť nevedla k žádné změně organizace jeho jednotky. Z žádného rozhodnutí není zřejmé, že by touto změnou došlo k úpravě například druhu nebo množství stanovených úkolů jednotky, ke změně vnitřní struktury této jednotky, ke změně systému velení apod. Ostatně ničím takovým služební orgány ve svých rozhodnutích ani neargumentovaly. Pokud tedy došlo ke zrušení žalobcem zastávaného systemizovaného místa, stalo se tak nikoliv v důsledku organizační změny, jak předpokládá § 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání. Pro úplnost soud dodal, že se nezabýval námitkami žalobce, směřujícími proti rozhodnutí ministra obrany o organizačních změnách ze dne 16. 7. 2009, neboť jednak shodně se žalovaným nepovažoval tento úkon za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., a jednak jeho přezkum považoval za nadbytečný - pro rozhodnutí o žalobě bylo dostačující přezkoumání rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru a závěr, že nebyly splněny předpoklady podle § 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání.

Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, v níž namítal, že městský soud považuje za organizační změny pouze změny strukturální a změny objemu pracovních úkolů, ačkoliv toto zužující pojetí nemá oporu v platné právní úpravě. Pojem "organizační změny" není žádným právním předpisem definován. Zákon o vojácích z povolání neobsahuje ani nepřímý výčet situací či úkonů, jež by bylo možné zahrnout pod pojem "organizační změny". Tento pojem je upraven zákoníkem práce z roku 2006, podle jehož § 52 písm. a) až c) a § 54 písm. a) a b) jsou organizačními změnami tyto situace: zaměstnavatel nebo jeho část se ruší, přemisťuje; dochází ke změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, či příp. jiné organizační změny. Tento výčet je podle názoru stěžovatele pouze demonstrativní, a proto organizační změnou může být i jiná podobná situace, která má za následek nutnost propuštění zaměstnance z pracovního poměru. Toto pojetí organizační změny je dlouhodobě ustálené, neboť obdobně ji upravoval již zákoník práce z roku 1965. Právě to je důvodem, proč zákon o vojácích z povolání pojem organizační změna nijak nedefinuje a jako důvod k propuštění ze služebního poměru uvádí v § 19 písm. e) strohé vyjádření "není pro něho v důsledku organizačních změn jiné zařazení". Obdobně a z téhož důvodu pomíjejí definici pojmu organizační změny i jiné zákony upravující služební poměr. To, že úsporná opatření jsou druhem organizačních změn, stěžovatel považuje za natolik samozřejmé, že i kdyby per analogiam iurisužitý § 52 písm. c) zákoníku práce z roku 2006 neobsahoval obrat "snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce", i pak by zastával názor, že úsporná opatření zcela nepochybně spadají pod pojem "jiné organizační změny" v § 52 písm. c) zákoníku práce z roku 2006. Rozhodnutí ministra obrany z důvodu vládou stanovených úsporných opatření o zrušení systemizovaného místa žalobce je rozhodnutím o organizační změně. Vzhledem k tomu, že v příloze tohoto rozhodnutí je uvedeno i systemizované místo žalobce, stal se žalobce v důsledku prováděných organizačních změn nadbytečný. Příčinná souvislost mezi rozhodnutím ministra obrany o organizačních změnách a nemožností služebního zařazení žalobce byla dle stěžovatele zřejmá. Právní názor městského soudu v předmětné věci proto stěžovatel považoval za překvapivý, nepředvídatelný a nedostatečně odůvodněný. Pokud městský soud argumentoval též tím, že v rozhodnutí ministra obrany o organizačních změnách je ukládáno provedení reorganizace i jiným organizačním jednotkám než jednotce, v níž byl služebně zařazen žalobce, pak stěžovatel namítl, že úkoly uvedené pod body 5, 6 a 7 byly ukládány relativně samostatným organizačním složkám resortu (vojenské policii, vojenským ubytovacím a stavebním správám, Univerzitě obrany) a s úkoly uvedenými v bodech 4 a 8 šlo o značně rozsáhlé snížení počtu zaměstnanců a vojáků, které si vynutilo i strukturální změny. V případě vojenských útvarů, kde nedocházelo podle přílohy č. 1 předmětného rozhodnutí ministra obrany pouze ke zrušení některých systemizovaných míst, nebylo nutno nad rámec rušení počtu systemizovaných míst další strukturální změny provádět. Organizační změny v těchto případech nespočívaly ve změně struktury, ale ve snížení počtu sloužících vojáků za účelem zvýšení efektivity plnění úkolů jednotky. I takové snížení počtu systemizovaných míst je třeba dle stěžovatele považovat za organizační změnu.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti v prvé řadě odkázal na své žalobní námitky, v nichž uvedl, že ministr obrany není oprávněn rozhodovat o organizačních změnách, neboť toto je ve výlučné pravomoci vlády České republiky jako kolektivního orgánu, který rozhoduje ve smyslu § 6 písm. c) zákona o vojácích z povolání. V návaznosti na to žalobce dále tvrdil, že ani jednotliví velitelé na nižších stupních nejsou oprávněni k rozhodování o organizačních změnách a ani k rozhodování o potřebnosti či způsobu regulace a kvalifikačním složení vojáků, které Armáda ČR potřebuje. K tomu žalobce poukázal na § 2 odst. 2 citovaného zákona (podle něhož činí právní úkony ve věcech služebního poměru služební orgány, jimiž jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta či rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci) a dále na rozkaz ministra obrany č. 19/2008. Pokud by jednotliví velitelé mohli rozhodovat o organizačních změnách, pak by bylo velmi jednoduché zbavit se jakéhokoliv vojáka jen tím, že se účelově a v rozporu se skutečnými potřebami armády zruší systemizované místo konkrétní osoby. Podle čl. 1 bodu 2 rozkazu ministra obrany č. 19/2008 se organizační struktury vytvářejí na základě nařízení k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních změn v rezortu Ministerstva obrany rozpracováním do návrhu mikrostruktury a následným zavedením mírových systemizovaných míst do Informačního systému o službě a personálu. Organizační změny je podle názoru žalobce nutno vnímat jako systémové opatření, které vede k optimalizaci organizačního uspořádání ve vztahu k plněným úkolům při zabezpečení obrany a svrchovanosti státu, a to způsobem, který byl jasně vymezen v citovaném rozkazu ministra obrany č. 19/2008. Žalobce dále podotkl, že vzhledem k veřejnoprávní povaze služebního poměru není možno jeho úpravu vykládat extenzivně, ale restriktivně. Žalobce dále poukázal na ustálenou judikaturu týkající se propouštění zaměstnanců na základě organizačních změn zaměstnavatele [§ 52 písm. c) zákoníku práce z roku 2006]. Konkrétně citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, č. 54/2005 Sb. NS, z něhož vyplývá, že pokud byly rozhodnutím zaměstnavatele od počátku sledovány jiné cíle a pokud zaměstnavatel pouze předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce anebo jinou organizační změnu), je třeba bez ohledu na to, jak zaměstnavatel své organizační opatření označil, dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Z uvedeného žalobce dovodil, že organizační změna podle zákona o vojácích z povolání musí souviset se změnou úkolů zaměstnavatele, změnou vnitřní struktury, systému velení atp., jinak se o organizační změnu nejedná.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

(...) Rozhodovacím důvodem napadeného rozsudku, proti němuž také směřují všechny kasační námitky stěžovatele, je právní názor městského soudu opřený o výklad § 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání, podle něhož chyběla pro propuštění žalobce ze služebního poměru jedna ze zákonných podmínek pro propuštění vojáka ze služebního poměru, a to samotná organizační změna. S tímto právním názorem Nejvyšší správní soud nesouhlasí, a to z následujících důvodů.

Podle § 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání platí, že "[v]oják musí být propuštěn ze služebního poměru, pokud není pro něho v důsledku organizačních změn jiné služební zařazení". Mezi stranami není sporné, že toto ustanovení je třeba vykládat tak, že pro propuštění vojáka ze služebního poměru z důvodu organizačních změn musí být splněny dvě zákonné podmínky: 1) existence samotné organizační změny; 2) neexistence jiného služebního zařazení v ozbrojených silách ČR. Mezi stranami je spor o výklad pojmu organizační změna, a to ve vztahu k rozhodnutí ministra obrany ze dne 16. 7. 2009, které se stalo podkladem pro propuštění žalobce ze služebního poměru.

Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že pojem organizační změna není v kontextu zákona o vojácích z povolání nijak explicitně legálně definován, přičemž žádné vodítko v tomto ohledu neposkytuje ani důvodová zpráva k tomuto zákonu (viz k tomu sněmovní tisk č. 139, 1999, přístupný na www.psp.cz). V takovém případě je namístě vycházet per analogiamz právní úpravy obdobného institutu výpovědi pro nadbytečnost obsažené v zákoníku práce z roku 2006, neboť i služební poměr je i přes svá nesporná veřejnoprávní specifika určitým druhem zaměstnaneckého vztahu (viz k tomu právní názor zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v usnesení ze dne 13. 12. 2007, čj. Konf 26/2005-9, dále také viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 100/2003). Zákoník práce z roku 2006 účinný od 1. 1. 2007, upravuje výpověď pro nadbytečnost v § 52 odst. 1 písm. c), podle něhož zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, "stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách". Stejnou dikci této skutkové podstaty výpovědi ze strany zaměstnavatele upravoval i § 46 odst. 1 písm. c) předchozího zákoníku práce z roku 1965 (účinný do 31. 12. 2006). Proto lze při výkladu pojmu "organizační změna" vycházet z názorů zaujatých judikaturou civilních soudů, a to i ve vztahu k původní právní úpravě obsažené v zákoníku práce z roku 1965.

K výkladu pojmu organizační změna ve smyslu původního § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z roku 1965 se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97 (publ. v časopise Soudní rozhledy č. 11, 1999, s. 374 a násl.), v němž dospěl k názoru, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem "vyhlášeno" nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru. V řízení o neplatnost výpovědi dané podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce soud není povinen zabývat se platností rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako otázkou předběžnou, jelikož takové rozhodnutí není právním úkonem ve smyslu § 240 odst. 2 zákoníku práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu.

V duchu tohoto právního názoru se nesly i další judikáty vztahující se k tomuto problému, z nichž je potřeba podrobněji představit právní názor Nejvyššího soudu ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který zmínil i žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti. V této věci žalobce za řízení před soudy tvrdil, že žalovaný zaměstnavatel vytvořil jeho nadbytečnost jako řidiče "uměle", neboť nejprve k dosavadním čtyřem řidičům přijal ode dne 1. 2. 2001 pátého (na základě svého rozhodnutí ze dne 1. 12. 2000) a posléze stav řidičů o jednoho snížil (svým rozhodnutím ze dne 9. 7. 2001), což mu formálně umožnilo vybrat žalobce jako nadbytečného zaměstnance a dát mu výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z roku 1965. Nejvyšší soud v této věci dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Tento názor Nejvyššího soudu lze tedy vykládat tak, že samotná organizační změna se sice v řízení před soudem nepřezkoumává, a to ani jako předběžná otázka, nicméně pokud z dokazování prováděného soudem vyplyne, že účel opatření zaměstnavatele vydávaného za organizační změnu představující příčinu následné výpovědi dané zaměstnanci byl jiný, pak je samotná výpověď neplatná.

Žalobce i městský soud však z výkladu uvedených ustanovení zákoníku práce i z judikatury pro otázku podmínek pro propuštění ze služebního poměru dovozují, že pokud organizační změna nespočívá ve změně druhu nebo množství stanovených úkolů jednotky, ke změně vnitřní struktury této jednotky, ke změně systému velení apod., nejedná se ve své podstatě o organizační změnu. Takový výklad však není správný a je v rozporu i se samotným textem zákoníku práce, který jako jeden z druhů organizačních změn v širším slova smyslu rozeznává také "snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce". Taková situace zjevně nastala i v případě, kdy ministr obrany provedl svým rozhodnutím ze dne 16. 7. 2009 úsporná opatření ve smyslu rozpočtové politiky vlády, jejichž důsledkem bylo mimo jiné také zrušení řady systemizovaných služebních míst. V tom právě spočívala samotná organizační změna, tedy v rozhodnutí ministra obrany zrušit tato systemizovaná místa za účelem úspory finančních prostředků ze státního rozpočtu, což vedlo ke snížení počtu sloužících vojáků napříč jednotlivými organizačními jednotkami ozbrojených sil ČR. Ani zákoník práce, ani zákon o vojácích z povolání přitom neklade na takové rozhodnutí žádné formální nároky. Mimo to lze dát za pravdu stěžovateli v tom ohledu, že ani zákoník práce z roku 2006 ani zákoník práce z roku 1965 neobsahovaly úplný výčet situací, které náleží pod rozsah pojmu organizační změna. Zároveň je třeba poznamenat, že tato organizační změna aspoň formálně sledovala legitimní cíl, tedy úsporu veřejných prostředků poskytovaných na provoz ozbrojených sil ČR. Pokud byla - jak žalobce tvrdil s odkazem na některé mediální výstupy - tato organizační změna ve vztahu ke konkrétním vojákům zneužita za účelem vyřizování osobních účtů či zbavování se nepohodlných spolupracovníků, pak k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že je na rozhodnutí zaměstnavatele, kteří zaměstnanci budou považováni za nadbytečné a tuto volbu ani její důvody není správní soud kompetentní přezkoumávat. Podstatné ovšem je, aby jeho rozhodnutí o organizační změně sledovalo zákonem předvídané cíle, aby bylo existentní a průkazné a aby nebylo v rozporu se zákazem diskriminace a zákazem zneužití práv a povinností zakotveným speciálně pro služební poměry vojáků z povolání v § 2 odst. 3 a 4 zákona o vojácích z povolání.

Městský soud tedy jednak nesprávně vyložil samotnou skutkovou podstatu upravenou v § 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání, ale také nesprávně vyložil význam samotného podkladového rozhodnutí ministra obrany o organizačních změnách tak, že žádné organizační změny ve vztahu k žalobci nestanoví. Tak by tomu však mohlo být pouze v situaci, kdyby číslo systemizovaného služebního místa podle tabulky počtů, které žalobce zastával, nebylo uvedeno v příloze č. 1 tohoto rozhodnutí, na niž přímo odkazuje písmeno d) tohoto rozhodnutí, zatímco písmeno e) jednoznačně kvalifikuje tuto skutečnost jako takovou organizační změnu, která způsobuje nadbytečnost vojáků sloužících na uvedených systemizovaných místech označených prostřednictvím odkazu na tabulku počtů v příloze č. 1 rozhodnutí ministra obrany. Lze sice polemizovat o tom, do jaké míry je přehledné či srozumitelné identifikovat seznam rušených systemizovaných míst bez jakéhokoliv slovního popisu služebního zařazení pouze číselným označením podle kódu, ovšem na druhé straně je nutno konstatovat, že dopad na systemizované místo žalobce z této konstrukce dovoditelný je. Žalobce navíc ani netvrdil, že by jeho služební místo nebylo v rozhodnutí uvedeno. Za této situace je argumentace městského soudu nesprávná ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť skutečnost, že konkrétně vůči útvaru nedošlo ke změnám velení, vnitřní struktury jednotky či v jejích úkolech, neznamená, že se žalobce nedotýká rozhodnutí ministra obrany o nadbytečnosti jeho systemizovaného místa.

Pouze obiter dictumNejvyšší správní soud dodává, že žalobcovy námitky (k nimž se městský soud meritorně nevyjádřil) směřující vůči samotné pravomoci ministra obrany vydat rozhodnutí o organizačních změnách je třeba řešit v kontextu § 2 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, podle něhož "[s]lužebním orgánem v ozbrojených silách jsou prezident republiky (dále jen,prezident'), ministr obrany (dále jen,ministr') a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci a jiní vedoucí pracovníci". Podle § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání platí, že "[p]rávní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky (dále jen,prezident'), ministr obrany (dále jen,ministr') a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci". Ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 219/1999 Sb. stanovuje oprávnění Ministerstva obrany při řízení armády zřizovat a rušit vojenské útvary, vojenská zařízení a vojenské záchranné útvary, zatímco § 7 odst. 2 tohoto zákona zakotvuje oprávnění ministra obrany k zabezpečení úkolů armády vydávat rozkazy, které jsou závazné pro vojáky v činné službě. V předmětné věci je třeba konstatovat, že v rozhodnutí ministra obrany ze dne 16. 7. 2009, kterým byly provedeny organizační změny v rezortu Ministerstva obrany, nešlo o zřizování ani rušení organizačních útvarů či vojenských zařízení, nýbrž o akt personálního řízení ozbrojených sil České republiky. Vzhledem k tomu, že pro přijetí organizační změny tohoto druhu zákon nestanovuje žádnou konkrétní formu, není označení tohoto aktu, který městský soud vyhodnotil jako úkon vyloučený ze soudního přezkumu, z hlediska jeho platnosti rozhodné. Jak již Nejvyšší správní soud výše zdůraznil, z hlediska přezkumu následného rozhodnutí o propuštění vojáka ze služebního poměru je rozhodné, zda bylo o organizační změně skutečně rozhodnuto, což zahrnuje i posouzení toho, zda k tomu došlo kompetentním orgánem.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přisvědčil námitkám stěžovatele a shledal, že napadený rozsudek městského soudu trpí nezákonností spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.). (...)

Právní věta

Pro propuštění vojáka z povolání ze služebního poměru z důvodu organizačních změn je třeba současného naplnění dvou zákonných podmínek: existence organizační změny a neexistence jiného služebního zařazení vojáka z povolání. Rozhodl-li ministr obrany v rámci svých personálních pravomocí o zrušení určitých systemizovaných míst, jejichž označení výslovně uvedl v příloze svého rozhodnutí, jedná se o organizační změnu v kontextu § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, která je podmínkou pro propuštění vojáka vykonávajícího službu na takovém systemizovaném místě.

Usnesení ze dne 19. 2. 2014

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. J. A., zastoupený obecným zmocněncem Mgr. Bc. Ing. M. P., bytem [adresa] : Ministerstvo obrany, se sídlem [adresa] Praha 6, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, Agentura pro právní zastupování, nám. [adresa] [PSČ obec] 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2009, č. j. 1401-2/2009-7542, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 Ad 1/2010 - 48, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného,

t a k t o :

Kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 Ad 1/2010 - 48, s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 Ad 1/2010 - 48 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský soud zrušil rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 27. 11. 2009, č.j. 1401-2/2009-7542 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Ředitelství personální podpory č. j. 53-346/2009-4614 ze dne 7. 9. 2009, kterým bylo rozhodnuto o propuštění žalobce ze služebního poměru dnem 31. prosince 2009, neboť pro něho v důsledku organizačních změn není jiné služební zařazení.

V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatel mj. požádal o přiznání odkladného účinku své kasační stížnosti. Žádost odůvodnil tím, že po právní moci rozsudku se obnovuje běh lhůt správního řízení o odvolání, přičemž odvolací služební orgán bude vázán právním názorem soudu a bude nucen prvoinstanční rozhodnutí o propuštění účastníka řízení ze služebního poměru zrušit. Služební poměr žalobce se obnoví ex tunc navzdory tomu, že jím dříve zastávané systematizované místo bylo zrušeno. Protože od doby jeho správní žalobou napadeného propuštění ze služebního poměru se stav vojáků z povolání u Armády ČR snížil v rámci následných organizačních změn o cca 2370 vojáků, je jisté, že stejně jako v době jeho propouštění ani nyní pro něj u příslušné jednotky, ani u jiné jednotky, není k dispozici odpovídající systematizované místo. Účastník řízení by tedy musel být znovu ze služebního poměru propuštěn z důvodu organizačních změn, avšak novým správním rozhodnutím v novém správním řízení a vznikla by tak prostředky správního práva velmi obtížně řešitelná situace. Navíc by obnovení služebního poměru ex tunc znamenalo povinnost stěžovatele doplatit účastníku řízení plat za dobu od 1. ledna 2010 a vymáhat po něm vrácení vyplacených výluhových náležitostí, což by v případě následného zrušení napadeného rozsudku Nejvyšším správním soudem znamenalo nutnost vrátit opět vše zpět do současného stavu a tyto opakované přesuny značných finančních prostředků představují výrazné větší újmu než odložení případného finančního vypořádání do doby rozhodnutí o kasační stížnosti.

Žalobce k žádosti o přiznání odkladného účinku uvedl, že stěžovatel podal ne zcela správné informace. Služební poměr žalobce by zanikl uplynutím doby, tedy dnem 31. 12. 2010, tedy přesně o rok později, než mu služební poměr zanikl napadeným rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru. Služební poměr se tedy nemůže obnovit tak, aby byl následně žalobce opětovně propuštěn ze služebního poměru. Žalobce bude na stěžovateli žádat náhradu škody (tedy nikoli plat) dle zákona č. 82/1998 Sb., jejíž výše je rovna rozdílu mezi průměrným platem, který by žalobce obdržel za období roku 2010, a vyplaceným příspěvkem v roce 2010. Žádost o odkladný účinek proto žalobce neshledává důvodným.

Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelův návrh je důvodný.

Podle ustanovení § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí. Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě pravomocná a vykonatelná.

Dále Nejvyšší správní soud judikoval, že není-li odkladný účinek dán ze zákona, je správní orgán poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno krajským soudem, povinen pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost (viz blíže usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, přístupné na www.nsssoud.cz). Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že i správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§ 73 odst. 2 a 4, § 107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.

V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti.

V posuzované věci městský soud zrušil napadené rozhodnutí a zavázal žalovaného právním názorem, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) a nebylo tedy možno žalobce propustit ze služebního poměru s odkazem na tuto normu. V případě žalobce podle názoru městského soudu nedošlo k žádné organizační změně u jeho jednotky, která by měla za následek zrušení služebního systematizovaného místa. Pokud tedy došlo ke zrušení žalobcem zastávaného systematizovaného místa, stalo se tak nikoliv v důsledku organizační změny, jak předpokládá ustanovení § 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání. Žalovaný bude muset v důsledku rozhodnutí městského soudu znovu rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, a vázán právním názorem městského soudu bude muset prvostupňové rozhodnutí zrušit.

Podle § 22 zákona o vojácích z povolání, dojde-li ke zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, služební poměr trvá se všemi právy a povinnostmi. Jak však poukazuje žalobce, jeho služební poměr se nemůže obnovit tak, aby byl následně žalobce opětovně propuštěn ze služebního poměru, protože služební poměr žalobce by zanikl uplynutím doby, tedy dnem 31. 12. 2010. Proto nelze při rozhodování o odkladném účinku přijmout tvrzení stěžovatele, že v současné době není k dispozici odpovídající systematizované místo pro žalobce. Ze soudního spisu (příloh žalobce) ze záznamu o pohovoru ze dne 23. 2. 2009 vyplývá, že služební poměr žalobce měl zaniknout ke dni 31. 12. 2010 a prvostupňovým rozhodnutím došlo k propuštění ode dne 1. 1. 2010.

Z ustanovení § 150 zákona o vojácích z povolání vyplývá, že odvolání proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemá odkladný účinek. Služební poměr by se mohl obnovit až poté, co by odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí zrušil. V případě zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím orgánem by se služební poměr obnovil ex tunc od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Stěžovatel uvedl, že by obnovení služebního poměru ex tunc znamenalo povinnost stěžovatele doplatit účastníku řízení plat za dobu od 1. ledna 2010 a vymáhat po něm vrácení vyplacených výluhových náležitostí. Žalobce se vyjádřil, že bude od stěžovatele požadovat náhradu škody ve výši rozdílu mezi průměrným platem, který by žalobce obdržel za období roku 2010, a vyplaceným příspěvkem v roce 2010.

Nejvyšší správní soud v posuzované situaci neshledává nepoměrně větší újmu v případné existenci dvou odlišných nebo opačných správních rozhodnutí o téže věci, protože pokud by služební poměr žalobce zanikl uplynutím doby, tedy ke dni 31. 12. 2010, nemohlo by dojít k situaci, kterou popisuje stěžovatel, tedy – že účastník řízení by musel být znovu ze služebního poměru propuštěn z důvodu organizačních změn. Ačkoliv by se v důsledku realizace pravomocného napadeného rozsudku městského soudu stěžovatelem, který by zrušil prvostupňové rozhodnutí o propuštění, obnovil služební poměr žalobce, obnovil by se pouze do dne 31. 12. 2010, kdy měl skončit uplynutím doby, jak vyplývá ze správního spisu i z tvrzení žalobce. V takovém případě by již v současné době nebylo možné vydat nové prvostupňové rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, neboť tento již zanikl z jiného právního důvodu.

Na druhou stranu Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že pokud by se služební poměr obnovil po zrušení prvostupňového rozhodnutí na dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, muselo by následně dojít k novému finančnímu vypořádání mezi stěžovatelem a žalobcem. Pokud by Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a zrušil rozsudek městského soudu, původní napadené rozhodnutí by „obživlo“ a opětovně by muselo dojít k novému vypořádání mezi žalobcem a stěžovatelem. V této obtížně řešitelné situaci (nikoliv v samotné hrozbě peněžitého plnění žalobci) pak shledává naplnění pojmu nepoměrně větší újmy.

V posuzované věci Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatele jsou naplněny. Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že pokud by kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek, mohlo by dojít k obtížně řešitelné situaci v rozporu s principem právní jistoty a v posuzované věci byly naplněny znaky „nepoměrně větší újmy“ ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. Zároveň Nejvyšší správní soud neshledal, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s veřejným zájmem. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku zároveň v žádném případě nepředjímá výsledek řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

JUDr. Petr Průcha
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací