Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek2× citováno

Spisová značka

3 Ads 37/2009

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 12. 8. 2009Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KAMLACH MilanECLI:CZ:NSS:2009:3.Ads.37.2009.62
Další údaje
Předmět řízení: Důchodové pojištění - starobní důchod

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (15) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 12. 8. 2009

Plný text

3 Ads 37/2009 - 62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. J. G., zastoupeného JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] ze dne 12. 6. 2008, č. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 6. 2008, č. X, podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. 6. 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení“), přiznala žalobci od 21. 8. 2007 starobní důchod ve výši 3464 Kč měsíčně, podle nařízení vlády č. 256/2007 Sb. od 1. 1. 2008 zvýšený na 3595 Kč měsíčně.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že pro výši důchodu byla žalobci započtena doba pojištění získaná v českém systému důchodového pojištění v délce 5262 dní a ve slovenském systému důchodovém pojištění v délce 11 445 dní, celkem 16 707 dní. Nárok na starobní důchod žalobci vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným ve slovenském systému důchodového pojištění a ve smyslu čl. 46 odst. 2 nařízení se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že jeho doba důchodového pojištění do 31. 12. 1992 je nesprávně označena jako doba pojištění ve slovenském důchodovém pojištění, přitom tato doba činí 11 445 dnů. Žalobce byl od 15. 7. 1965 zaměstnán u tehdejších Československých státních drah na území České republiky a k 31. 12. 1992 (v době rozdělení bývalé ČSFR) byl zaměstnancem Československých státních drah (dále též „ČSD“), státní organizace se sídlem v Praze s místem výkonu práce u Kontroly přepravních tržeb v Olomouci. I když tato nižší organizační složka byla součástí odštěpného závodu Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě, byl žalobce po celou dobu zaměstnání účastníkem důchodového pojištění na území České republiky. Odštěpný závod Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě měl jen tzv. odvozenou právní subjektivitu, tzn. že práva a závazky se nabývaly vždy pro Československé státní dráhy. Zaměstnavatelem žalobce tedy byly i do 31. 12. 1992 Československé státní dráhy, které jediné mohly působit jako zaměstnavatel v pracovněprávních vztazích. Jejich organizační složka neměla nikdy právní subjektivitu, pokud uzavírala pracovní poměr se zaměstnanci, činila tak vždy jménem Československých státních drah, nikoliv jménem odštěpného závodu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21, uvedené rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce pracoval vždy na území České republiky, ke dni 31. 12. 1992 pracoval u ČSD se sídlem v [adresa] Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, odštěpný závod Správa přepravních tržeb Bratislava se sídlem [adresa] . K tomuto dni bylo místo výkonu práce žalobce u Kontroly přepravních tržeb v Olomouci, jako u nižší organizační složky výše uvedeného odštěpného závodu. Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 32 byla ke dni 31. 12. 1992 zapsána obchodní firma Československé státní dráhy se sídlem v [adresa] Nábřeží Ludvíka Svobody, odštěpný závod Správa přepravních služeb Bratislava. Tento odštěpný závod byl vymazán z obchodního rejstříku ke dni 25. 3. 1993.

Žalovaná postupovala podle článku 20 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, publikované pod číslem 228/1993 Sb. (dále též „Smlouva“). Žalovaná vycházela podle krajského soudu z toho, že sídlo zaměstnavatele žalobce ke dni 31. 12. 1992 bylo ve Slovenské republice, konkrétně jeho zaměstnavatelem byly ČSD, Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. Nebylo sporu o tom, že místem výkonu práce žalobce byla vždy Správa přepravních tržeb v Olomouci, organizačně spadající pod odštěpný závod Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. Podle krajského soudu z dokazování vyplynulo, že Správa přepravních tržeb v Bratislavě byla toliko organizační jednotkou ČSD, která mohla v určeném rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem ČSD a jako taková byla zapsána do tehdejšího podnikového rejstříku [§ 6 odst. 1 písm. b) odst. 2 a odst. 3 zákona č. 68/1989 Sb.]. Výše uvedená organizační jednotka ČSD – Správa přepravních služeb se sídlem v Bratislavě nemohla být zaměstnavatelem žalobce, protože nemohla svým jménem uzavírat pracovní smlouvy či provádět jiné pracovněprávní úkony. Na uvedeném závěru nic nemění čl. 15 odst. 1 Sdělení ministerstva zahraničních věcí, publikované pod č. 117/2002 Sb. m.s. – správní ujednání o provádění smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (dále též „správní ujednání“), protože odštěpný závod sám o sobě nemůže být zaměstnavatelem (§ 7 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku ve znění účinném k 1. 1. 1993). Správa přepravních tržeb v Bratislavě nebyla nikdy zaměstnavatelem žalobce, i když do ní byl organizačně žalobce v průběhu času zařazen, aniž by přitom došlo ke změně místa výkonu jeho práce v Olomouci. Základním úkolem účelových organizačních jednotek ČSD (odštěpných závodů) bylo zajišťování společných činností pro vnitřní potřebu ČSD. Vzájemné vztahy mezi organizačními jednotkami nebyly vztahy právními, nýbrž šlo o vztahy vnitropodnikové spolupráce, vznikající při hospodářské činnosti a plnění jiných úkolů organizačních jednotek. K 1. 1. 1993 bylo tedy sídlo zaměstnavatele žalobce v Praze, a proto je nutno považovat všechny doby důchodového pojištění žalobce, jejž získal do 31. 12. 1992 jako doby důchodového pojištění České republiky.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že i krajský soud vzal za prokázané, že ke dni rozdělení ČSFR vykonával žalobce jako zaměstnanec práci u Správy přepravních tržeb Olomouc, která organizačně spadala pod odštěpný závod ČSD – Správa přepravních služeb se sídlem v Bratislavě. Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 302, byly Československé státní dráhy, Správa přepravních tržeb zapsány v tomto rejstříku ke dni 31. 12. 1992 se sídlem [adresa] . Uvedená organizační složka byla tedy ke dni dělení státu zapsána v obchodním rejstříku, a proto je třeba podle názoru stěžovatelky pokládat její adresu tam zapsanou za sídlo zaměstnavatele účastníka podle čl. 15 odst. 1 správního ujednání. Jestliže je adresa Klemensova 8, Bratislava sídlem [adresa] odst. 1 Smlouvy, považují se doby důchodového zabezpečení, které účastník získal před zánikem federace, za doby zabezpečení Slovenské republiky. Stěžovatelka dále uvedla, že podle § 7 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném k 31. 12. 1992, vystupuje odštěpný závod pod jménem podniku. Toto ustanovení se podle odst. 2 citovaného zákona použije i na organizační složku, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Pokud tedy zásadně všechny organizační složky zapisované do obchodního rejstříku jednají jménem podniku, stěží je možné přijmout výklad soudu, že kvůli této skutečnosti nelze jejich sídlo považovat za sídlo zaměstnavatele podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 správního ujednání. V takovém případě by ustanovení čl. 15 odst. 1 správního ujednání, že se sídlem zaměstnavatele rozumí rovněž sídlo organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, nemělo vůbec smysl. V tehdejším Československu by totiž neexistovala žádná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, na kterou by se čl. 15 odst. 1 správního ujednání vztahoval.

Ke dni rozdělení ČSFR tedy Správa přepravních tržeb Olomouc podléhala Správě přepravních tržeb Bratislava, která tak byla nejblíže nadřízenou organizační složkou ČSD zapsanou v obchodním rejstříku. Na tom nic nemění fakt, že tato organizační složka vystupovala v pracovněprávních vztazích jménem Československých státních drah. Uvedené skutečnosti vyplývají i z korespondence Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky, které podle Smlouvy o sociálním zabezpečení jsou povolány odstraňovat rozdílnosti v jejím výkladu.

Navíc by neodpovídalo účelu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení, kdyby se za sídlo zaměstnavatele všech zaměstnanců ČSD považovala adresa ústředí této státní organizace, bez ohledu na sídla jejích jednotlivých organizačních složek. Smyslem čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení totiž bylo vytvoření kritéria pro hodnocení dob důchodového zabezpečení získaných za existence společného státu tak, aby se rozdělily náklady na výplatu důchodů mezi nástupnické státy. Smluvní strany si byly přitom vědomy, že existuje řada podniků s celostátní působností, které měly sídlo pouze v jedné z republik, a to často v Praze s ohledem na její statut hlavního města. Proto se ve snaze docílit co nejspravedlivější rozložení nákladů na vyplácené důchody v ustanovení čl. 15 odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 117/2002 Sb. m. s. dohodly, že se za sídlo zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení bude považovat také sídlo organizační složky podniku zapsané v obchodním rejstříku.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. V tomto vyjádření uvedl, že z § 6 odst. 3 zákona č. 68/1989 Sb. lze dovodit, že organizační jednotky ČSD nemohly jednat v právních vztazích vlastním jménem na vlastní odpovědnost, neboť jednaly vždy jménem ČSD. Na tomto závěru nemohl nic změnit ani zápis organizačních jednotek ČSD do podnikového rejstříku. Navíc organizační jednotka ČSD, Správa přepravních tržeb Bratislava nebyla u rejstříkového soudu příslušného dle jejího údajného sídla zapsána. Žalobce dále poukázal na dopis Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky ze dne 3. 9. 2008, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že čl. 26 Smlouvy vstupem České a Slovenské Republiky do EU ztratil platnost a nemůže být nadále používán. V dané věci je tedy nutné všechny doby pojištění, které získal před 31. 12. 1992, považovat za české doby pojištění, takže postup stěžovatelky při rozhodování o starobním důchodu neodpovídal platné právní úpravě.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ustanoveními § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

V nyní projednávané věci je předmětem sporu, zda doby pojištění žalobce získané přede dnem rozdělení československé federace se považují za české doby pojištění, jak dovodil krajský soud, nebo za slovenské doby pojištění, k čemuž naopak dospěla stěžovatelka.

Nejvyšší správní soud vyšel z rozsudku zdejšího soudu dopadajícího na obdobnou věc č.j. 6 Ads 14/2009 - 41 ze dne 28. 5. 2009, přičemž nehledal důvody odchýlit se od závěrů zaujatých v uvedeném rozhodnutí.

Doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR se podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Sídlem [adresa] odst. 1 Správního ujednání rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku, přičemž je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Ustanovení čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení je přitom uvedeno v příloze č. III nařízení a na základě čl. 7 odst. 2 nařízení tak platí i po přistoupení České republiky k Evropské unii. Proto je zapotřebí z ustanovení čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení i z na něho navazujícího ustanovení čl. 15 odst. 1 Správního ujednání i nadále vycházet.

Žalobce ke dni rozdělení československé federace pracoval u ČSD. Vznik, postavení, právní poměry, činnost, vnitřní členění a hospodaření ČSD byly k tomuto dni upraveny v zákoně č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČSD“). Tato státní organizace měla sídlo v Praze a zapisovala se do podnikového rejstříku, jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1 a 3 zákona o ČSD. Členila se na ústřední ředitelství ČSD, organizační jednotky, Drážní správní úřad a Státní drážní technickou inspekci. Organizační jednotky byly 1. oblastní, pro zajišťování dopravního a přepravního procesu, údržby a provozu technické základny železnice ve vymezeném územním obvodu, 2. specializované, pro zajišťování vybraných odborných činností a přepravních systémů územně nevymezených, 3. účelové, pro zajišťování společných činností pro vnitřní potřebu ČSD. Oblastní organizační jednotky se členily na výkonné jednotky a ostatní organizační jednotky se podle potřeby členily na závody nebo jiné organizační složky. Organizační jednotky, u kterých to určil statut ČSD, přitom mohly v určeném rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem ČSD a zapisovaly se do podnikového rejstříku [§ 6 odst. 1, 2, 3 a § 7 odst. 2 písm. a), c) zákona o ČSD].

Statut státní organizace Československé státní dráhy (dále jen „Statut“), jenž v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 zákona o ČSD schválilo Federální ministerstvo dopravy a spojů dne 12. 12. 1989, ve svém čl. 2 odst. 6 stanovil, že sídlo ČSD je na adrese [adresa] . Změnou Statutu schváleného dne 16. 11. 1990 však bylo sídlo ČSD přemístěno na adresu [adresa] . Dále Statut zřídil jednotlivé organizační jednotky ČSD a určil jejich sídla a základní úkoly. Rovněž tak stanovil, že ústřední ředitelství ČSD a všechny vnitřní složky ve smyslu ustanovení § 6 zákona o ČSD se zapisují do podnikového rejstříku, přičemž návrh na zápis vnitřní složky podává ústřední ředitelství ČSD (§ 4, § 23 až § 29, § 30 odst. 5 Statutu).

Statutem byla zřízena i účelová organizační jednotka ČSD, Kontrola přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě, která centrálně zajišťovala kontrolu zúčtování přepravních příjmů a po odborné stránce řídila práci pokladen v železničních stanicích. Tato vnitřní složka byla zapsána v podnikovém rejstříku od 19. 2. 1990 na adrese [adresa] a od 12. 12. 1990 na adrese [adresa] . Změnou Statutu schváleného dne 21. 2. 1991 však byla uvedená účelová organizační jednotka ze seznamu vnitřních složek ČSD vypuštěna a místo ní byla zřízena nová účelová organizační jednotka ČSD, Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě, která vyúčtovávala pohledávky a závazky ČSD k cizím železničním správám a organizacím za používání železničních vozů, vedla ústřední evidenci nákladních železničních vozů a prováděla zúčtování nákladů a příjmů z těchto základních prostředků, prováděla kalkulaci přepravného za úseky cizích železničních tratí a zabezpečovala inkaso od přepravců v ČSFR, prováděla odúčtování mezinárodních železničních přeprav a inkasovala pohledávky od cizích železničních správ, centrálně zajišťovala kontrolu zúčtování přepravních příjmů a po odborné stránce řídila práci pokladen železničních stanic. V návaznosti na tuto změnu Statutu byla účelová organizační jednotka Kontrola přepravních tržeb Bratislava vymazána z podnikového rejstříku ke dni 26. 4. 1991 a místo ní byla ke stejnému dni do podnikového rejstříku zapsána účelová organizační jednotka Správa přepravních tržeb Bratislava. Tento zápis v podnikovém rejstříku se přitom od 1. 1. 1992 považoval za zápis v obchodním rejstříku, jak vyplývá z ustanovení § 768 odst. 1 obchodního zákoníku. Z obchodního rejstříku pak byla uvedená účelová organizační jednotka vymazána z důvodu zániku ČSFR a následného vzniku dvou samostatných železničních státních podniků až dne 25. 3. 1993.

Ke dni rozdělení ČSFR žalobce u Správy přepravních tržeb Bratislava pracoval. Tuto adresu je pak podle čl. 15 odst. 1 Správního ujednání zapotřebí pokládat za sídlo zaměstnavatele na území Slovenské republiky. Dobu pojištění žalobce získanou přede dnem rozdělení ČSFR je tedy ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení zapotřebí považovat za slovenskou dobu pojištění.

Krajský soud v napadeném rozsudku učinil závěr, podle něhož k rozhodnému dni bylo sídlo zaměstnavatele žalobce na adrese [adresa] .

Nejvyšší správní soud na tomto místě uvádí, že u zaměstnanců ČSD nelze za sídlo jejich zaměstnavatele považovat adresu ústředí ČSD. Účelem čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení totiž bylo stanovení kritérií pro hodnocení dob důchodového zabezpečení získaných za existence československé federace a pro spravedlivé rozdělení nákladů na výplatu důchodů mezi nástupnické státy, jak správně uvádí stěžovatelka. Tohoto cíle by se však nepodařilo dosáhnout u řady organizací s celostátní působností, které většinou sídlily v hlavním městě Československa a zaměstnávaly velké množství osob. Proto se nástupnické státy ČSFR dohodly, že ve vztahu k právnickým osobám, které zřídily odštěpné závody nebo jiné organizační složky a ty zapsaly do obchodního rejstříku, je z hlediska určení nositele důchodového zabezpečení za doby získané přede dnem rozdělení ČSFR rozhodné sídlo takového odštěpného závodu nebo jiné organizační složky. Ostatně pokud by se za doby zabezpečení získané před zánikem ČSFR považovaly doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území takto vnitřně strukturovaná právnická osoba měla své ústředí, pak by ustanovení čl. 15 odst. 1 Správního ujednání postrádalo jakýkoliv smysl, neboť by nedopadalo na žádný případ.

Rovněž není rozhodné, že organizační jednotky zapsané do podnikového rejstříku neměly právní subjektivitu a podle § 6 odst. 3 zákona o ČSD toliko mohly v určeném rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem ČSD. Organizační složka právnické osoby byla totiž Smlouvou o sociálním zabezpečení a Správním ujednáním vymezena pro účely stanovení nositele důchodového zabezpečení za doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR územně a nikoliv funkčně, takže z hlediska určení zaměstnavatele u ČSD není významná jejich právní subjektivita, nýbrž sídlo jejich příslušné organizační složky, které se zapisovalo do podnikového (obchodního) rejstříku. Nelze se tedy ztotožnit s názorem žalobce, podle něhož organizační jednotky ČSD nebyly zaměstnavatelem, neboť tím byly vždy ČSD, jejichž sídlo bylo na území České republiky a doby pojištění získané zaměstnanci ČSD přede dnem rozdělení ČSFR jsou tak českými dobami pojištění.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud v souladu s ustanovením § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše uvedeným právním názorem.

V novém rozhodnutí pak podle § 110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2009

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Usnesení ze dne 11. 6. 2009

Plný text

3 Ads 37/2009 - 55

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. J. G., zastoupeného JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2008, č. x, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21, s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2008, č. x, jímž žalovaná přiznala žalobci od 21. 8. 2007 starobní důchod podle ust. § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění a podle článku 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ve výši 3464 Kč měsíčně, podle nařízení vlády č. 256/2007 Sb. od 1. 1. 2008 zvýšený na 3595 Kč měsíčně.

Rozsudek krajského soudu napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností. Současně požádala, aby Nejvyšší správní soud přiznal její kasační stížnosti odkladný účinek. Svůj požadavek stěžovatelka odůvodnila skutečností, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatelky, dostane se věc do stadia nového posouzení žaloby. Krajský soud je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu a není vyloučené, že původně zrušené rozhodnutí stěžovatelky již znovu nezruší a žalobu zamítne. Jestliže však stěžovatelka mezitím vydá nové rozhodnutí na základě právního názoru vyjádřeného v napadeném rozsudku, nastane situace, kdy budou vedle sebe existovat dvě odlišná rozhodnutí stěžovatelky v téže věci, neboť důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu nebude zrušení nově vydaného rozhodnutí stěžovatelky. Jde o nežádoucí výsledek, který je existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný. V daném případě by rozhodnutí o původní žalobě ztratilo smysl, což by vedlo, podle názoru stěžovatelky, k naplnění pojmu nenahraditelné újmy, jejíž vznik je jednou z podmínek přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), na který odkazuje § 107 citovaného zákona.

Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 4 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 soud přizná odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.

Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku je tak koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik nenahraditelné újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností.

Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, pak zásadně platí, že „zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost“.

V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem zrušujícího rozsudku krajského soudu na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Tedy dopady, kterými odůvodnila svůj návrh na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti i žalovaná v projednávané věci. V této souvislosti rozšířený senát Nejvyššího správního soudu doslova uvedl: „… Jiná je ovšem situace, kdy by Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno. V tu chvíli se věc dostane do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem, který vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný.“

Veden výše uvedeným názorem rozšířeného senátu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovanou namítaná nežádoucí situace, která v daném případě reálně hrozí, je v rozporu s principem právní jistoty, a lze v ní tudíž spatřovat nenahraditelnou újmu ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. Současně usoudil, že přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 11. června 2009

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací