3 Ads 78/2013

Plný text

3 Ads 78/2013 - 28
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: PhDr. S. Š., zastoupené Mgr. Janou Šetřilovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2012, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, č. j. 34 Ad 37/2012 - 38,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, č. j. 34 Ad 37/2012 - 38, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 5. 6. 2012, č. j. X, byly zamítnuty námitky žalobkyně a potvrzena dvě rozhodnutí stěžovatelky ze dne 23. 4. 2012, č. j. X. Prvním rozhodnutím stěžovatelka deklarovala, že žalobkyni náleží od 1. 1. 2010 invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně a druhým zamítla žádost o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu.

Rozhodnutí o námitkách napadla žalobkyně správní žalobou, v níž tvrdila, že na danou věc byla chybně aplikována ustanovení čl. II bodu 8 zákona č. 306/2008 Sb. Dle žalobkyně totiž stěžovatelka nezohlednila, že k jejímu zdravotnímu posouzení, kterým byla zjištěna invalidita druhého stupně, došlo za účinnosti nové právní úpravy invalidních důchodů. Změna invalidity z prvního na druhý stupeň tak měla být řešena v souladu se zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1. 1. 2010 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) a nikoli dle zákona č. 306/2008 Sb. Závěr stěžovatelky proto považovala za chybný a v rozporu s § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Namítala, že mělo být rozhodnuto, jak o změně stupně invalidity, tak o navýšení dosavadního důchodu.

Rozsudek Krajského soudu v Brně

Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 34 Ad 37/2012 – 38, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností, rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zrekapituloval předcházející skutkový stav a zdůraznil, že zdravotní stav žalobkyně byl lékařem posuzován dne 23. 2. 2010 již podle předpisů účinných od 1. 1. 2010. Dle krajského soudu se posuzující lékař dopustil chyby v určení data vzniku invalidity a chybně uvedl i stupeň invalidity. Krajský soud upozornil i na opravný záznam lékařského posudku ze dne 2. 3. 2012, z něhož stěžovatelka dovozovala, že se ke dni 1. 1. 2010 jednalo o invaliditu druhého stupně. To nakonec vedlo k závěru, že žalobkyni náleží od 1. 1. 2010 invalidní důchod ve výši dosud pobíraného částečného invalidního důchodu k 31. 12. 2009. Podle soudu, však z opravného záznamu vyplýval pouze den změny stupně invalidity (1. 1. 2010).

S ohledem na skutkové okolnosti krajský soud konstatoval, že na daný případ nelze aplikovat přechodné ustanovení čl. II. bod 8 zák. č. 306/2008, neboť ten se vztahuje pouze na období do prvního posouzení zdravotního stavu po 1. 1. 2010. Dle krajského soudu by bylo nelogické, aby vznik invalidity druhého stupně stanovený na 1. 1. 2010 nebyl důvodem k úpravě invalidního důchodu, avšak vznik, respektive změna, invalidity stanovená na den následující by již důvodem pro vydání nového rozhodnutí byla, neboť by ovlivňovala výši dosud pobíraného invalidního důchodu. Poukázal rovněž na oznámení stěžovatelky, v němž bylo uvedeno, že se částečný invalidní důchod žalobkyně transformuje na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, aniž by se výše důchodu změnila. Pokud následně došlo k přehodnocení zdravotního stavu žalobkyně z prvního na druhý stupeň invalidity, založilo to její legitimní očekávání, že výše dosud pobíraného invalidního důchodu bude změněna.

Krajský soud dodal, že ani z opravného záznamu ze dne 2. 3. 2012 nelze dovozovat, že byl předchozí částečný invalidní důchod žalobkyně od 1. 1. 2010 přetransformován na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně, což mělo za následek, že se výše pobíraného invalidního důchodu nemění. Celkově byla žaloba shledána důvodnou [§ 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)] a napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Kasační stížnost

Kasační stížností ze dne 2. 9. 2013 napadá stěžovatelka rozsudek krajského soudu pro kasační důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

Stěžovatelka především nesouhlasí s názorem, že by se na věc neaplikoval čl. II bod 8 zákona č. 306/2008 Sb. Uvádí, že žalobkyně byla do 31. 12. 2009 částečně invalidní z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který jí značně ztěžoval obecné životní podmínky, a dle zmiňované zákonné úpravy byl její částečný invalidní důchod přetransformován na invalidní důchod prvního stupně. Zdůrazňuje, že následným lékařským posudkem došlo ke změně stupně invalidity zpětně k 1. 1. 2010, a v souladu s čl. II bod 8 zákona č. 306/2008 Sb., tak nemůže mít změna z prvního na druhý stupeň invalidity vliv na výši vypláceného důchodu. Dodává, že je zcela nerozhodné, zda byl pojištěnec ke dni 1. 1. 2010 invalidní pro invaliditu prvního nebo druhého stupně, neboť mu v obou případech náleží důchod ve výši předchozího částečného invalidního důchodu. Dle stěžovatelky by byla situace jiná v případě, kdy by ke změně stupně invalidity došlo od jiného, pozdějšího, data, neboť by se neaplikovala přechodná ustanovení zákona č. 306/2008 Sb., nýbrž ustanovení § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění a důchod by byl adekvátně upraven. Stěžovatelka má za to, že zpětným určením stupně invalidity k žádné změně nedošlo, a bylo proto správné ponechat invalidní důchod v předchozí výši.

V další části kasační stížnosti navíc upozorňuje, že zdravotní stav, který zapříčinil vznik částečné invalidity, a trvá ve stejné podobě i nadále, již k 1. 1. 2010 odpovídal invaliditě druhého stupně, ale s ohledem na relevantní přechodná ustanovení musel být transformován na stupeň první. Až při následné kontrolní lékařské prohlídce bylo nutné zpětně stanovit i procentuální pokles pracovní schopnosti a provést změnu v evidenci invalidního důchodu z prvního na druhý stupeň. Má za to, že k zásadnímu zhoršení zdravotního stavu žalobkyně nedošlo a ke změně stupně došlo jen díky zákonné povinnosti určit procentuální pokles pracovní činnosti i u onemocnění, které dříve znamenaly částečnou invaliditu z důvodu ztížených obecných životních podmínek. V tomto ohledu odkazuje i na závěry posudku ze dne 2. 3. 2012.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

Vyjádření ke kasační stížnosti

Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila dne 22. 10. 2013. Uvádí, že u ní došlo ke zhoršení zdravotního stavu, což bylo důvodem pro přehodnocení stupně invalidity při lékařské prohlídce v únoru 2010. V tomto ohledu se odkazuje na zdravotnickou dokumentaci, z níž čerpal posuzující lékař. Domnívá se také, že pokud by byl stupeň invalidity změněn jen na základě právní úpravy, měla být tato skutečnost v posudku explicitně uvedena, aby nedocházelo k pochybnostem.

Žalobkyně rovněž poukazuje na znění věty druhé čl. II bodu 13 zákona č. 306/2008 Sb., z něhož plyne, že upraven je pouze stav, kdy by první kontrolní prohlídka po roce 2009 znamenala změnu z druhého stupně na první stupeň invalidity. Na opačný (její) případ zákon nereaguje, a proto jej nelze aplikovat k její tíži.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§ 102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupena zaměstnancem, který má vysokoškolské právnické vzdělání, jež je dle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.

Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Přestože stěžovatelka uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů specifikovaných v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., je z jejího obsahu zřejmé, že rozsudek krajského soudu napadá pouze z důvodu nesprávného posouzení právní otázky. Ta spočívá v rozdílném názoru na aplikaci čl. II bodu 8 zákona č. 306/2008 Sb. Zatímco stěžovatelka tvrdí, že se na změnu stupně invalidního důchodu žalobkyně zmiňované ustanovení vztahuje, krajský soud i žalobkyně jeho aplikaci vylučují.

Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil ke stručné rekapitulaci skutkových okolností. Žalobkyně byla uznána částečně invalidní na základě posudku ze dne 13. 1. 2009. Důvodem invalidity byl nepříznivý stav, který jí stěžoval obecné životní podmínky a vnik invalidity byl stanoven na 15. 10. 2008. Částečný invalidní důchod pobírala žalobkyně do konce roku 2009. V důsledku změny zákona o důchodovém pojištění došlo k transformaci částečného invalidního důchodu a žalobkyně se k 1. 1. 2010 stala invalidní pro invaliditu prvního stupně. Dne 23. 2. 2010 byl na základě kontrolní lékařské prohlídky hodnocen stav žalobkyně jako invalidita druhého stupně a vnik invalidity byl určen na 15. 10. 2008. Uvedený závěr byl revidován na základě opravného záznamu ze dne 2. 3. 2012, v němž posudkový lékař stanovil, že žalobkyně byla do 31. 12. 2009 částečně invalidní a od 1. 1. 2010 je invalidní pro invaliditu druhého stupně. Den změny stupně invalidity byl v opravném záznamu stanoven na 1. 1. 2010. Dne 2. 3. 2012 byl zároveň vydán nový posudek, dle kterého invalidita druhého stupně trvá. Na základě opravného záznamu a posledně uvedeného posudku vydala stěžovatelka rozhodnutí, jímž deklarovala invaliditu druhého stupně od 1. 1. 2010 a zvýšení invalidního důchodu zamítla.

Řešená problematika úzce souvisí se změnou systému invalidních důchodů, která proběhla na přelomu let 2009 a 2010. Zákonem č. 306/2008 Sb., kterým byl novelizován zákon o důchodovém pojištění, bylo zrušeno rozdělení invalidity na samostatně stojící invaliditu částečnou a plnou, a místo toho byla zavedena jediná forma invalidity, jež byla vymezena třemi stupni. Tento systém byl zaveden z důvodu přesnějšího členění skupin následků dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu promítajících se do míry poklesu pracovní schopnosti (blíže k tomu v důvodové zprávě k zákonu č. 306/2008 Sb.). Pro přechod z dřívějšího systému na systém stávající byla v čl. II zákona č. 306/2008 Sb. vymezena přechodná ustanovení, která řeší transformaci částečné a plné invalidity na jednotlivé stupně invalidity dle nové systematiky. V rámci transformace částečné invalidity upravuje zákon následující situace. Částečný invalidní důchod je transformován na invalidní důchod druhého stupně, byl-li důvodem částečné invalidity pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 50 %, a za invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně v ostatních případech. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla částečně invalidní pro dlouhodobě nepříznivý stav ztěžující jí obecné životní podmínky, u něhož se pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti neurčoval, byla jí částečná invalidita transformována na invaliditu prvního stupně. Ze zákona tak byla po roce 2009 invalidní pro invaliditu prvního stupně.

Z jednotlivých vyjádření stěžovatelky však vyplývá, že na základě lékařských zpráv je na žalobkyni nutné pohlížet tak, jako by jí byl částečný invalidní důchod transformován na invalidní důchod druhého stupně. Domnívá se totiž, že kdyby byl dlouhodobě nepříznivý stav žalobkyně již dříve vyjádřen procentuálně, jednalo by se o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozsahu, který odpovídá invaliditě druhého stupně. Právě proto by měl žalobkyni invalidní důchod náležet ve výši, v jaké jí náležel ke dni 31. 12. 2009. Stěžovatelka se ve své podstatě dovolává situace, která je předpokládána v poslední větě čl. II bodu 8 zákona č. 306/2008 Sb. Tam se stanoví, že stupně invalidního důchodu mohou být od zákonné transformace stanoveny odlišně v případě, kdy je na základě kontrolní lékařské prohlídky konané po 31. 12. 2009 stanoven jiný stupeň invalidity a vydáno rozhodnutí o invalidním důchodu pro jiný stupeň invalidity. Pravidlo, že transformovaný invalidní důchod náleží ve výši předchozího částečného invalidního důchodu, však zůstává nedotčeno. Z hlediska výše invalidního důchodu proto není podstatné, zda byl stupeň invalidity určen na základě zákona, či byl určen rozdílně posudkovým lékařem během kontrolní prohlídky. V obou případech platí, že se výše transformovaného důchodu nemění.

Zjistilo-li se tedy při kontrolní lékařské prohlídce ze dne 23. 2. 2010 (ve znění opravného záznamu), že po transformaci z částečného invalidního důchodu odpovídal zdravotní stav žalobkyně invaliditě druhého stupně, nejednalo se o novou skutečnost, nýbrž o potvrzení faktického stavu, který trval již před rokem 2010. Lze to dovodit především z posudku ze dne 23. 2. 2010 ve znění opravného záznamu, kde je dostatečně jasně popsán celý transformační proces. Z žádných posudků navíc nevyplývá, že by se zdravotní stav žalobkyně na přelomu let 2009 a 2010 jakkoli změnil. Právě upřednostnění faktického stavu před stavem, který by byl založen na základě právního předpisu, formuloval zákonodárce v poslední větě čl. II bodu 8 zákona č. 306/2008 Sb. Je to ostatně pojistka pro rovný a spravedlivý přístup ke všem poživatelům invalidního důchodu, jímž byl částečný invalidní důchod transformován. V jiném případě by totiž byla žalobkyně nedůvodně zvýhodněna před důchodci, kterým byl stupeň invalidního důchodu určen pouze na základě zákona. Nebylo by logické, aby důchodce, který pobíral částečný invalidní důchod z důvodu poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 50 %, byl nově považován za invalidního důchodce pro druhý stupeň invalidity bez nároku na zvýšení důchodu, a důchodce, jehož stav odpovídal poklesu pracovní schopnosti rovněž o 50 %, avšak byl částečně invalidní pro dlouhodobě nepříznivý stav ztěžující obecné životní podmínky, by nárok na zvýšení důchodu měl. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že se na případ žalobkyně přechodné ustanovení čl. II bod 8 zákona č. 306/2008 Sb. užije. Konkrétně se jedná o situaci předpokládanou v poslední větě tohoto ustanovení. Žalobkyni byl na základě kontrolní lékařské prohlídky po roce 2009 stanoven jiný stupeň invalidity, než vyplynul ze zákona, a dne 23. 4. 2012 vydala o této skutečnosti stěžovatelka rozhodnutí, v němž deklarovala, že jí od 1. 1. 2010 náleží invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Stupeň invalidity plynoucí ze zákona byl tak nahrazen stupněm určeným na základě posudku. V souladu s větou druhou čl. II bodu 8 zákona č. 306/2008 Sb. zůstal důchod zachován ve výši, v jaké žalobkyni náležel před rokem 2010. Z hlediska výše totiž právě invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně odpovídá částečnému invalidnímu důchodu. Z toho vyplývá, že i prvotní důchod pro invaliditu prvního stupně transformovaný z částečného invalidního důchodu náležel žalobkyni ve výši druhého stupně. Kontrolní lékařskou prohlídkou tak došlo pouze k tomu, že stupeň invalidity odpovídá výši důchodu.

S výší invalidního důchodu po transformaci souvisí i žalobkyní vzpomínaná věta druhá čl. II bodu 13 zákona č. 306/2008 Sb., v níž zákonodárce reagoval na situaci, kdy by byl na základě kontrolní lékařské prohlídky po roce 2009 snížen stupeň invalidity z druhého stupně na první. Vzhledem k tomu, že výše částečného invalidního důchodu odpovídala invalidnímu důchodu druhého stupně, mělo by při snížení na první stupeň dojít i ke snížení invalidního důchodu. V souladu se zásadou zachování nabytých práv však ustanovení věty druhé čl. II bodu 13 zákona č. 306/2008 Sb. ponechává invalidní důchod ve stejné výši jako před transformací. Je zřejmé, že situaci opačnou (zvýšení stupně invalidity) nebylo nutné explicitně upravit, neboť zásah do nabytých práv nastat nemohl – výše důchodu by odpovídala stupni invalidity.

Pro úplnost lze dodat, že zvýšení stupně invalidity má standardně za následek i zvýšení invalidního důchodu (§ 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění), avšak v daném případě k žádnému zvýšení fakticky nedošlo, neboť stupeň invalidity založený transformací byl na základě lékařského posouzení nahrazen a nikoli změněn. Došlo tedy pouze k transformaci, která měla specifická pravidla upravená v čl. II zákona č. 306/2008. Znovu je třeba zdůraznit, že výše invalidního důchodu žalobkyně po provedené transformaci odpovídala výši invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně, tudíž nárok na zvýšení invalidního důchodu žalobkyni vůbec nemohl vzniknout. Samozřejmě platí, že kdyby po provedené transformaci došlo ke změně stupně invalidity z II. na III., případně z III. na II., mělo by to za následek i změnu výše invalidního důchodu.

Stěžovatelka dále namítala, že u žalobkyně nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu, a proto není na místě výši invalidního důchodu upravovat. Žalobkyně naopak tvrdí, že lékařské zprávy dokládají zhoršení zdravotního stavu. Nejvyšší správní soud však považuje danou otázku za irelevantní. Předmětem sporu byla totiž otázka aplikace přechodných ustanovení v čl. II zákona č. 306/2008 Sb. a nikoli vývoj zdravotního stavu žalobkyně, který krajský soud vůbec neposuzoval.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že změna stupně invalidity proběhla na základě přechodných ustanovení zákona č. 306/2008 Sb., a bylo správné, pokud byla výše invalidního důchodu zachována. Naopak krajský soud nepostupoval v souladu se zákonem, když na danou věc příslušná ustanovení zákona neaplikoval. Tím je založena opodstatněnost kasačního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Za tohoto stavu proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil dle § 110 odst. 1 věta prvá s. ř. s. V následujícím řízení krajský soud ve věci znovu rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) a v novém rozhodnutí rozhodne též o nákladech řízení (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2014

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Plný text

3 Ads 78/2013 - 16
pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: PhDr. S. Š., zastoupené Mgr. Janou Šetřilovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2012, č.j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, č. j. 34 Ad 37/2012 - 38,

t a k t o :

Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, č. j. 34 Ad 37/2012 - 38, s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2012, č.j. X, žalovaná (dále „stěžovatelka“) zamítla námitky žalobkyně a potvrdila napadené rozhodnutí o výši invalidního důchodu žalobkyně od 1. 1. 2010 a o zamítnutí její žádosti o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu.

Rozhodnutí stěžovatelky napadla žalobkyně správní žalobu, kterou Krajský soudu v Brně (dále „krajský soud“) uznal důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 34 Ad 37/2012 - 38.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Současně s ní podala návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Návrh odůvodnila úvahou, že v případě, kdy by Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, jímž bylo její rozhodnutí zrušeno, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem, který by, vázán právním názorem kasačního soudu, mohl o návrhu žalobkyně rozhodnout opačně. V důsledku toho by původní (nyní posuzované) správní rozhodnutí „obživlo“, aniž by došlo ke zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Tím by však nastala situace, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná správní rozhodnutí o téže věci. Takový stav považuje stěžovatelka za nežádoucí a procesními instituty prakticky neřešitelný. Domnívá se, že rozhodnutí o původní žalobě by tak ztratilo smysl, což vede k naplnění pojmu „nenahraditelné újmy“, jejíž vznik je jednou z podmínek přiznání odkladného účinku.

Žalobkyně se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.

Kasační stížnost nemá podle § 107 s. ř. s. odkladný účinek, avšak Nejvyšší správní soud jej může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. „Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“

V dané procesní situaci navíc přiměřeně platí závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikované pod č. 1255/2007 Sb. NSS, kde rozšířený senát uvedl: „S ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V uvedeném rozhodnutí zdejší soud nastínil i typické příklady, které by odůvodňovaly přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podané správním orgánem. Ty však se situací v posuzované věci nekorespondují.

Za důležitý je pro posuzovanou věc nutné označit názor, reprezentovaný rovněž shora citovaným usnesením tohoto soudu z 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. Takovým postupem se totiž, kromě jiného, správní orgán vyhne i obvinění z nečinnosti a případným procesním důsledkům, které by z toho mohly vyplynout.

Rozšířený senát v uvedeném rozhodnutí poukázal rovněž na možné negativní aspekty, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané správním orgánem. Na mysli měl rozšířený senát především stav, jenž byl stěžovatelkou v návrhu namítán, kdy vedle sebe mohou existovat dvě opačná rozhodnutí v téže věci. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Právě výše popsaná problematická situace je důvodem, pro který stěžovatelka navrhuje kasační stížnosti přiznat odkladný účinek. Mohlo by se totiž stát, že stěžovatelka v mezidobí vydá nové rozhodnutí, na jehož základě dojde ke zvýšení invalidního důchodu žalobkyně. Následně vydá Nejvyšší správní soud rozsudek, kterým bude rozsudek krajského soudu zrušen a nyní posuzované správní rozhodnutí, kterým byl potvrzen názor, že se invalidní důchod zvyšovat nemá, obživne. Budou tak existovat dvě opačná rozhodnutí, která budou mít přímý vliv na výši invalidního důchodu žalobkyně. Takový jev by byl značným zásahem do právní jistoty účastníků řízení a jedinou možností, jak mu předejít, je přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že v případě zjištění, že byl důchod vyplácen v nižší částce, má ten, jemuž důchod náleží, nárok na doplacení rozdílu [k tomu srov. § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění]. Nemůže tedy dojít k tomu, aby přiznáním odkladného účinku byla žalobkyně o část důchodu, který by ji mohl náležet, připravena.

Na závěr je důležité zdůraznit závěr plynoucí z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76: „Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou svou podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat rozhodnutí o věci samé. Proto nelze při rozhodování podle § 73 odst. 2 a § 107 s. ř. s. vždy učinit jednoznačný (konečný) závěr, že správní rozhodnutí má za následek újmu pro žalobce či stěžovatele.“ Nejvyšší správní soud proto ani v tomto rozhodnutí žádným způsobem nepředjímá rozhodnutí ve věci. Smyslem přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je tedy, v souladu s výše citovaným rozhodnutím rozšířeného senátu, nepochybný veřejný zájem na předcházení existence vedle sebe stojících a přitom v principu opačných rozhodnutí stěžovatelky, s negativním dopadem na právní jistotu účastníků. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právě tento nežádoucí stav vyvolává v dané věci riziko ohrožení principu právní jistoty a současně představuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout žalobkyni či jiným osobám. Jinými slovy, právě přiznání odkladného účinku kasační uvedená rizika odstraní a umožní bez obav vyčkat meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. tak, že kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu přiznal odkladný účinek.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. října 2013

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu