Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Ústavní stížnost I. ÚS 1401/2015: Odmítnuto (usnesení ze dne 12. 8. 2015).

Spisová značka

3 Afs 49/2014

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 26. 2. 2015Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠMOLKOVÁ ZoraECLI:CZ:NSS:2015:3.Afs.49.2014.46
Další údaje
Předmět řízení: Daně - daň z příjmů

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 26. 2. 2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Jana Vyklického, ve věci žalobce Ing. V. Z., zastoupeného Mgr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem [adresa] v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, č. j. 9 Af 47/2010 – 63,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností se žalobce (dále též stěžovatel) domáhá zrušení výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 23. 8. 2010, č. j. 10282/10-1100-102079.

Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu [jehož působnost přešla s účinností od 1. 1. 2013 podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v platném znění na Odvolací finanční ředitelství, s nímž je nadále jednáno jako s žalovaným dle § 69 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.)] ze dne 23. 8. 2010, č. j. 10282/10-1100-102079, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 2. 2010, č. j. 37999/10/001912109645, kterým správce daně doměřil žalobci daň z příjmu za zdaňovací období 2007 a penále v úhrnné výši 766.267 Kč.

Žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí finančního ředitelství z důvodů nesprávného právního posouzení věci, nedostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvození nesprávných skutkových závěrů, přičemž své výtky směřoval pouze k částce 950.000 Kč, o kterou správce daně zvýšil jeho základ daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Žalobce tvrdil, že částka 950.000 Kč, vložená do pokladny dne 31. 12. 2007, označená jako „dotace“ a „půjčka“, pochází z části z doplatku od České správy důchodového zabezpečení ve výši 310.735 Kč a z části jde o jeho vlastní úspory, kterými ke konci roku vyrovnal stav pokladny; jde v každém případě o částky, které již byly zdaněny. Doměrek vznikl dvojím započtením přijatých částek, jednou na bankovní účet a jednou do pokladny. Dále žalobce nesouhlasil se závěrem finančního ředitelství, že nesplnil svou důkazní povinnost, neboť předložil veškeré vyžádané podklady a dokumenty.

Městský soud v Praze žalobu zamítl. Uzavřel, že žalobce nesplnil svou povinnost prokázat tvrzení v daňovém přiznání, která mu vyplývá z ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků), neboť neprokázal původ peněz, které vložil do pokladny, a za této situace správce daně oprávněně navýšil příjmy žalobce o částku 950.000 Kč. Žalobce neprokázal původ prostředků, pouze dovozoval, z čeho by mohla sporná hotovost pocházet (z platby od České správy sociálního zabezpečení, od Policie ČR, z našetřených peněz, ze společného jmění manželů), přičemž tvrzení žalobce nepotvrdily ani účetní doklady včetně daňové evidence, ani výpisy z jeho běžného účtu.

Žalobce (dále též stěžovatel) podal kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

Podle stěžovatele Městský soud v Praze nesprávně posoudil otázku splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní účastníky řízení. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, že svou důkazní povinnost nesplnil, ani s tím, že správce daně nemá povinnost vyvracet tvrzení daňového subjektu a nemůže nahrazovat daňové doklady došetřováním skutečností, které z činnosti daňového subjektu nezná. Podle stěžovatele tímto výkladem soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu materiální pravdy i právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel splnil svou povinnost podat daňové přiznání, vyměřenou daň zaplatil a svou důkazní povinnost tak splnil tím, že správci daně i žalovanému poskytl veškerou součinnost.

Dále stěžovatel namítal, že v daňovém řízení byl nesprávně zjištěn skutkový stav, přičemž skutkové závěry finančního ředitelství nemají oporu ve správním spise. Finanční ředitelství ve svém rozhodnutí vyšlo ze závěru, že v roce 2006 a v roce 2007 nebyly z účtu stěžovatele prováděny žádné výběry v hotovosti, z čehož dovodilo, že vklad do pokladny dne 31. 12. 2007 nemůže pocházet ani z platby od České správy sociálního zabezpečení ve výši 310.735 Kč, ani z platby od Policie ČR ve výši 1.232.260 Kč, které obě byly realizovány na účet stěžovatele. Tento závěr je však v rozporu s výpisy z účtu, které měly daňové orgány k dispozici (a žalobce je předložil rovněž Městskému soudu v Praze), z nichž je zřejmé, že stěžovatel v roce 2006 vybral v hotovosti částku 515.800 Kč a v roce 2007 částku 616.900 Kč. Stěžovatel byl v roce 2006 a 2007 ženatý a jeho žena MUDr. E. H. vybrala ze svého účtu v roce 2006 hotovost ve výši 274.500 Kč a v roce 2007 hotovost ve výši 244.261 Kč; tyto prostředky tvořily společné jmění manželů. Správce daně se důkazy stěžovatele nezabýval řádně, neboť sám uvedl, že doklady byly kontrolovány pouze namátkovým způsobem. Správce daně ani finanční ředitelství neprovedli „prostý matematický výpočet“ náhrad za užití automobilu TOYOTA YARIS, které stěžovatel vybral v hotovosti z pokladny v roce 2007 v celkové výši 353.603 Kč, z čehož mu po nákupu pohonných hmot zůstalo 277.563 Kč. Stěžovatel v březnu 2007 zaplatil třetí osobě částku 596.200 Kč jako zálohu na nákup nemovitosti, k nákupu však nedošlo a záloha mu byla v hotovosti vrácena zpět. Další peníze získal půjčkou ve výši 150.000 Kč od své dcery K. Z. a částku 200.000 Kč měl doma jako úspory. Všechny tyto peněžní prostředky měl stěžovatel k dispozici, aby realizoval předmětný vklad.
Nakonec stěžovatel městskému soudu vytkl, že se nijak nevypořádal s žalobní námitkou nesprávně posouzených uplatněných výdajů ve výši 1.161.947 Kč, které správce daně za výdaje daňově uznatelné neuznal a o které dále zvýšil jeho daňový základ.

Žalovaný s námitkami v kasační stížnosti nesouhlasil. Stěžovatel nesplnil svou důkazní povinnost k původu předmětné částky, vyplývající mu z § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, neboť k tomu nepředložil žádné doklady a jeho tvrzení jsou rovněž pouze v obecné rovině. Správce daně i finanční ředitelství se zabývali tokem peněz na účtu žalobce, přičemž provedeným hotovostním výběrům vždy odpovídá vklad hotovosti do pokladny. Z těchto výběrů tak částka 950.000 Kč nemůže pocházet. Rozhodnutí městského soudu je proto podle žalovaného správné.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích řádně uplatněných kasační důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Soud se v prvé řadě zabýval stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností rozsudku Městského soud v Praze, spočívající v nevypořádání se s žalobní námitkou stěžovatele nesprávně posouzených daňově uznatelných výdajů [kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] Rámec soudního přezkumu vymezuje ustanovení § 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle kterého soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Žalobce definováním žalobních bodů vymezuje rozsah soudního přezkumu, tj. určuje, jaké skutkové a právní otázky má soud posuzovat, a soud je tímto rámcem vázán, tedy nemůže přezkoumat rozhodnutí z důvodů, které nebyly v žalobě řádně a včas uplatněny (s výjimkami zákonem stanovenými). Porušení dispoziční zásady, vyjádřené v tomto ustanovení, je tzv. jinou vadou řízení, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63, dostupný na www.nssoud.cz). Jak vyplývá z předmětné žaloby, stěžovatel v ní navrhuje pro nezákonnost zrušit jak napadené rozhodnutí finančního ředitelství, tak platební výměr k dani fyzických osob, vydaný správcem daně, a to z důvodu, že „dotčený orgán neuznal podklady k dotaci pokladny ve výši 950.000 Kč. V důsledku toho byl následně žalobci dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 2. 2010 stanoven nový základ daně a související penále(…).“ Tento základní žalobní bod pak žalobce v žalobě rozvinul a dovodil jak nesprávnost skutkových zjištění, tak nesprávné právní hodnocení důkazní povinnosti žalobce. Městský soud proto zcela správně zaměřil svůj přezkum na správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu ohledně původu peněženích prostředků ve výši 950.000 Kč. Snížením uplatněných výdajů se nezabýval, neboť tuto otázku žalobce předmětem soudního přezkumu neučinil. Snížení uplatněných výdajů ostatně žalobce nenapadl ani v odvolání proti platebnímu výměru, a nebyl tudíž ani předmětem přezkumu finančního ředitelství. Městský soud tedy respektoval žalobcem vymezený rámce přezkumu podle shora citovaného ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s., a v souladu se zásadou dispoziční a projednací projednal pouze to, co žalobce soudu k projednání předložil. Kasační stížnost je tedy ohledně námitky opomenutého žalobního bodu nedůvodná.

Nejvyšší správní soud se poté zabýval námitkou stěžovatele, že skutkový stav, jak jej zjistily daňové orgány, nemá oporu ve správním spise [důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]

Stěžovatel v souvislosti s namítaným rozporem skutkových zjištění žalovaného a správce daně se správním spisem přednesl několik podrobně rozvedených tvrzení o možném původu vložených peněz. Jednak může jít o peněžní prostředky poskytnuté jako náhradu za provoz vozidla (hotovostní výběr celkem 353.603 Kč, po odečtení nákladů na palivo 277.563 Kč), částku 596.200 Kč, kterou stěžovatel měl obdržet od třetí osoby jako vrácenou zálohu, částku 150.000 Kč mu měla půjčit dcera K. Z., a v neposlední řadě z účtu žalobce měly být v rozhodných letech 2006 a 2007 prováděny hotovostní výběry v řádu stovek tisíc korun; rovněž tak měly být prováděny hotovostní výběry i z účtu jeho manželky, se kterou měl v době roku 2006 a 2007 majetek ve společném jmění manželů.

Porovnáním žaloby s kasační stížností a jejím doplněním Nejvyšší správní soud zjistil, že tato tvrzení stěžovatel uplatnil až v doplnění kasační stížnosti. V žalobě namítal pouze to, že finanční ředitelství „neakceptovalo vysvětlení nesprávně použitých formálních termínů půjčka a dotace v účetních podkladech žalobce v návaznosti na doložitelný reálný stav jeho finančních toků“, a nesouhlasil s „posouzením charakteru přijatého plnění (doplatku) od České správy důchodového zabezpečení“; žádné další skutečnosti neuvedl. Nyní tvrzené skutečnosti o původu předmětné částky jsou tak tzv. skutkovými novotami, tedy skutečnostmi, s nimiž nebyl městský soud při svém rozhodování seznámen. Je nerozhodné, zda nyní přednesená tvrzení mohla být zjištěna z některých žalobcem předložených listin (např. z výpisu z účtu), neboť splnit povinnost tvrzení pouhým předložením listin nelze; jinak řečeno, bylo by porušením zásady rovnosti stran, kdyby soud „domýšlel“ chybějící skutková tvrzení žalobce z listin, které předložil k prokázání svých tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, podle kterého „ [v] žádném případě však nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutkové tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti“, in www.nsoud.cz). Uplatnění nových tvrzení v řízení o kasační stížnosti brání koncentrační mechanismus, vyplývající z ustanovení § 109 odst. 5 s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží, a to z důvodu, že Nejvyšší správní soud není soudem nalézacím, ale přezkumným. Zákaz nových tvrzení v řízení o kasační stížnosti je rovněž konstantně akceptován judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, nebo rozsudek ze dne 12. 1. 2005 č. j. 7 Azs 329/2004 – 48, z pozdější doby např. rozsudek ze dne 20. 12. 2012 č. j. 3 Ads 36/2012 – 21). K těmto novým skutečnostem proto Nejvyšší správní soud v souladu se shora citovaným ust. § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlédl.

V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003 - 76 se uvádí, že „[p]okud je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem soud shledal zjištění skutkového stavu žalovaným za úplné a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky v žalobě, potom není důvodná námitka, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].“. Přesně takové parametry přezkoumávaný rozsudek městského soudu má. Městský soud vysvětlil, proč považuje závěry finančního ředitelství a správce daně o pochybnostech o původu částky 950.000 Kč za opodstatněné, proč naopak shledal žalobcovy argumenty o původu peněz za nedostatečné a neprokázané, vysvětlil, v čem spatřuje nesrovnalosti v tvrzeních žalobce a v zjištěních, které správce daně učinil z jím navržených důkazů, rovněž tak vysvětlil, proč nepovažuje za důvodnou námitku žalobce, že došlo ke dvojímu zdanění týchž příjmů. Důkazní návrh účastnickým výslechem městský soud zamítl se srozumitelným a logickým odůvodněním, že žalobce byl správcem daně opakovaně vyslechnut a měl proto opakovaně možnost vypovídat ohledně původu předmětné částky, nikdy však tuto možnost nevyužil tak, aby z jeho výpovědi bylo možno zjistit průkazné skutečnosti. Tvrzení, která stěžovatel k původu peněz přednesl až v kasační stížnosti, městský soud k dispozici neměl a tudíž se jimi nezabýval; jak je vysvětleno shora, nemohl k nim přihlédnout ani Nejvyšší správní soud. Námitka stěžovatele z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak rovněž není důvodná.

Poslední námitkou, kterou stěžovatel svou kasační stížností uplatnil, je námitka nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení otázky splnění důkazní povinnosti daňovými orgány [důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, nebo je sice užit správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen. Stěžovatel výhradu formuloval jako obecnou výtku nesprávného výkladu povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda městský soud při posouzení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v daňovém řízení správně vyložil rozložení důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení, jak vyplývá z ustanovení § 31 odst. 8 a 9 zákona o správě daní a poplatků. Ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků definuje povinnost tvrzení a povinnost důkazní daňového subjektu tak, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Prioritně má tedy daňový subjekt povinnost tvrdit skutečnosti, které zákon vyžaduje v přiznáních, hlášeních nebo vyúčtováních, k těmto tvrzením má pak i povinnost důkazní. Konstantní judikatura závěr o prioritní důkazní povinnosti daňového subjektu potvrzuje (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2003, publikovaný pod č. 94/2004 Sb. NSS, podle kterého „ustanovení § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ukládá daňovému subjektu prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení“). Městský soud se proto správně zabýval v prvé řadě tím, zda žalobce svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnil či nikoliv. V řízení není sporu o tom, že žalobce předložil daňové přiznání a v tomto směru povinnost tvrzení splnil. Žalobce byl dále správcem daně vyzván k tomu, aby uvedl (tedy splnil svou povinnost tvrzení), proč předmětná částka 950.000 Kč není zahrnuta do základu daně a doplnil tvrzení k původu těchto peněz tak, aby bylo možno správně aplikovat zákon č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů fyzických osob, v platném znění, zejména ustanovení § 3 a § 4 tohoto zákona. Povinností žalobce jako daňového subjektu bylo, aby předložil dostatečně konkrétní tvrzení a k nim dostatečně konkrétní důkazní návrhy k původu peněz. Městský soud tak správně vyložil, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní tíží v prvé řadě žalobce a srozumitelně a logicky vysvětlil, proč s ohledem na tvrzení žalobce a k nim navržené důkazy a s ohledem na skutková zjištění finančního ředitelství a správce daně považoval důkazní povinnost žalobce za nesplněnou. Pouze pro úplnost k tomu Nejvyšší správní soud doplňuje, že důkazní povinnost žalobce nesplní tím, že – jak uvádí - „předlož[í] vše, co správce daně požadoval“. Důkazní povinnost je splněna teprve tehdy, když žalobce ke svým konkrétním tvrzením předloží konkrétní důkazy, ze kterých dokazované tvrzení vyplyne.

Povinností tvrzení správce daně se zákon o správě daní a poplatků výslovně nezabývá, určuje jen jeho důkazní povinnost v § 31 odst. 8 tak, že správce daně prokazuje a) doručení vlastních písemností daňovému subjektu, b) existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky a nebo právní fikce, c) existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, d) existenci skutečností rozhodných pro uplatnění zákonných sankcí. V posuzovaném případě správci daně podle shora citovaného písmene c) vznikla povinnost prokázat pouze skutečnosti vyvracející správnost daňového přiznání žalobcem předloženého, což, jak správně dovodil městský soud, může správce daně učinit pouze z důkazů a listin, které mu žalobce předložil, a nikoliv došetřováním skutečností, které z činnosti daňového subjektu nezná. Správce daně nemá povinnost sám vyhledávat důkazy ve prospěch daňového poplatníka (srov. např. nález Ústavního soudu z 6. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 487/02 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 2 Afs 151/2006 - 63). Daňové řízení totiž není ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy, jak se domnívá žalobce, ale zásadou prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (viz § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků), a zásadou formální pravdy (§ 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků; srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005 č. j. 1 Afs 54/2004 – 125 a ze dne 28. 4. 2005 č. j. 5 Afs 147/2004 - 97). Městský soud správně dovodil, že v případě, kdy správce daně měl na základě žalobcem předložených podkladů, konkrétně daňového přiznání a příjmů do pokladny, pochyby o správnosti daňového přiznání, neboť z podkladů nevyplynul původ peněz vložených do pokladny, zůstala povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně původu těchto peněz na žalobci; není-li zde tvrzení a není-li zde žádný důkaz, nelze je vyvracet. Důkazní povinnost by správce daně měl až v případě, kdyby žalobce k výzvě doplnil konkrétní tvrzení a konkrétní důkazy, a správce by měl přesto pochyby o jejich správnosti, věrohodnosti, průkaznosti a úplnosti, což se však nestalo. Kasační námitka nesprávného právního posouzení tak rovněž není důvodná.

Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. opodstatněnými, a proto podle ustanovení § 110 odst. 1 posl. věta s. ř. s. kasační stížnost zamítl bez jednání, postupem podle ustanovení § 109 odst. 2 citovaného zákona.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení, a soud mu proto náhradu nákladů řízení v řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Usnesení ze dne 18. 4. 2014

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce Ing. V. Z., zastoupeného Mgr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem [adresa] v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, č. j. 9 Af 47/2010 - 63, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č. j. 9 Af 47/2010 - 63, zamítl žalobu, kterou žalobce brojil proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 23. 8. 2010, č. j. 10282/10-1100-102079 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).

Tento rozsudek napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, s jejímž podáním spojil také návrh na přiznání odkladného účinku ve smyslu § 73 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 107 s. ř. s. Jako důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že pokud by bylo rozhodnutí žalovaného uplatněno, způsobilo by jemu i jeho rodině nepřekonatelnou ekonomickou a sociální újmu, neboť jako důchodce nedisponuje prostředky potřebnými k úhradě dodatečně vyměřené daňové povinnosti ve výši 766.267 Kč.

Žalovaný k návrhu na přiznání odkladného účinku, s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2012, č. j. 2 Afs 69/2012 - 114, a ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), uvedl, že institut odkladného účinku je svou povahou mimořádný a nachází prostor pro aplikaci pouze tam, kde stěžovatel svůj návrh doloží dostatečnými a hodnověrnými důkazy. Navrhovatel musí zejména prokázat, že mu neprodleným výkonem rozhodnutí hrozí nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. V nyní posuzované věci by měl být takový návrh zamítnut, neboť pouhé obecné tvrzení stěžovatele, že jako důchodce nemá finanční prostředky na úhradu dodatečně vyměřené daně, nemá valnou vypovídací hodnotu. Stěžovatel žádným způsobem nedokládá své celkové příjmy a v úvahu bere pouze příjem z důchodu; nadto blíže nespecifikuje (a nedokládá) ani svou majetkovou situaci, ani to, jaká újma by mu vznikla. Na základě takto formulovaného návrhu proto nelze mít za prokázané, že stěžovateli hrozí nepoměrně větší újma, než jaká může vzniknout jiným osobám, pokud by odkladný účinek kasační stížnosti přiznán byl. Kromě toho by se v daném případě mohlo přiznání odkladného účinku dotknout veřejného zájmu státu a společnosti na řádném a včasném výběru vyměřených daňových povinností.

Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem a skutečností vyplývajících ze správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě naplněny.

Úvodem je třeba předeslat, že institut odkladného účinku má mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není totiž řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tyto důsledky pak z povahy věci dopadají i na správní rozhodnutí, proti němuž žaloba směřovala. Tento postup proto musí být vyhrazen pro výjimečné případy.

Podle nyní účinného znění ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije přiměřeně v řízení o kasační stížnosti – viz § 107 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na straně jedné hledisko veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný účinek přiznán), s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný účinek přiznán), jako hlediska druhého. K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté, osvědčí-li, že újma stěžovatele, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku žaloby, by byla nepoměrně větší případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno, a vyloučí-li současně kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.

Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou přitom vždy do jisté míry subjektivní, závislé zásadně na osobě a situaci stěžovatele. Z právě uvedeného plyne, že stěžovatel nese v tomto směru břemeno tvrzení; očekává se tak od něj uvedení konkrétních a relevantních tvrzení, a podrobné rozvedení, v čem konkrétně tuto možnou újmu spatřuje a jakou intenzitu případná újma má. Toto břemeno, jak vyplývá z žádosti o přiznání odkladného účinku, však stěžovatel neunesl, neboť důvody vzniku újmy v kasační stížnosti zdejšímu soudu nepředestřel v dostatečně konkrétní rovině.

Podle ustálené judikatury zdejšího soudu platí, že hrozbu nepoměrně větší újmy musí stěžovatel dostatečně určitě tvrdit a rovněž náležitě doložit, a to s ohledem na dispoziční zásadu, která celé řízení o kasační stížnosti ovládá (srov. usnesení ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 – 74). Při vědomí dispoziční zásady tedy platí, že kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či prokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Již samotná žádost o přiznání odkladného účinku proto musí být dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy. Stěžovatel se nicméně v kasační stížnosti omezil pouze na konstatování, že jako důchodce nemá dostatečné finanční prostředky na zaplacení doměřené daně z příjmů a že okamžitým nastoupením účinků rozhodnutí žalovaného by on i jeho rodina utrpěli nepřekonatelnou ekonomickou a sociální újmu. Žádné důkazy na podporu svých tvrzení však nedoložil a z ničeho není patrno, v čem konkrétně by tato „nepřekonatelná ekonomická a sociální újma“ měla spočívat, tj. k jakému negativnímu zásahu do majetkové sféry stěžovatele by v konečném důsledku mělo dojít. Už vůbec pak není zřejmé, v čem je tato hrozící újma větší než ta, která by mohla vzniknout přiznáním odkladného účinku jiným osobám. Ustanovení § 73 s. ř. s. přitom neukládá Nejvyššímu správnímu soudu povinnost vyzývat stěžovatele k doplnění nedostatečně nekonkrétního a důkazy nepodloženého návrhu na přiznání odkladného účinku, jako je tomu v případě podobnými deficity zatížené kasační stížnosti (srov. § 106 odst. 3 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud proto k poměrům stěžovatele, jež mají být zatíženy „nepřekonatelnou ekonomickou a sociální újmou“, nad rámec výše uvedeného pouze dodává, že jakkoli vnímá a chápe, že povinnost jednorázové úhrady částky přesahující 700 000 Kč pociťuje běžná nepodnikající fyzická osoba, pobírající dávku ze systému důchodového zabezpečení, bezesporu jako výrazně zatěžující její majetkovou a sociální sféru, v daném konkrétním případě nelze přehlédnout, že doměřená daňová povinnost vznikla v souvislosti s dřívější, ne příliš vzdálenou, podnikatelskou činností stěžovatele jakožto soudního znalce. V kontextu úrovně peněžních toků v rámci této podnikatelské činnosti tak, jak byly popsány ve zprávě o daňové kontrole ze dne 3. 2. 2010, č. j. 22539/10/001931101370, se potom částka doměřené daně nejeví být v extrémním nepoměru k příjmům, jako by tomu mohlo být u osoby odkázané výlučně na dávky důchodového pojištění. I pokud by soud připustil, že stěžovatel v současnosti již nepodniká (což ovšem výslovně netvrdí) a nenakládá tak nad rámec důchodu také příjmem z této činnosti, není důvod se domnívat, že nedisponuje úsporami či rezervami, z nichž by byl schopen dlužnou daňovou povinnost uhradit. I kdyby měl stěžovatel v současné době příjmy toliko z důchodu, při zohlednění okolností projednávaného případu není důvod automaticky zaujmout postoj, že by měl být stran svých závazků vzniklých vůči státnímu rozpočtu z titulu podnikání (ať již stále trvajícího, nebo již ukončeného) zvýhodněn oproti jiným podnikajícím fyzickým osobám; i ty přirozeně musí při své činnosti počítat a vyrovnat se nejen s pravidelnými a předvídatelnými, ale i s mimořádnými daňovými povinnostmi vůči státu. Navazuje-li proto doměřená daňová povinnost na dřívější podnikatelskou aktivitu stěžovatele, tím spíše nelze ustoupit z požadavku, aby to byl právě on, kdo ponese a především unese břemeno tvrzení a důkazní o své stávající příjmové a majetkové situaci, odlišuje-li se výrazně od té, která u něj panovala v roce 2007. Jinými slovy, nedostatečná konkretizace potenciálních negativních dopadů vymahatelné daňové pohledávky státu do majetkové sféry stěžovatele jde, s ohledem na specifické okolnosti souzené věci, jednoznačně k jeho tíži.

Jelikož tedy stěžovatel neprokázal existenci jedné z kumulativních podmínek předpokládaných ustanovením § 73 odst. 2 s. ř. s., tj. že by mu v důsledku výkonu či jiných právních následků napadeného rozhodnutí mohla vzniknout nenahraditelná újma, nezabýval se zdejší soud ani dalšími podmínkami pro přiznání odkladného účinku (neexistencí kolize rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s veřejným zájmem).

Z výše uvedených důvodů proto zdejší soud podle § 107 s. ř. s., ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2014

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací