Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Toto rozhodnutí zčásti zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2634/18 ze dne 15. 1. 2019. Zdroj: údaj Nejvyššího správního soudu, ověřený výrokem nálezu.

Ústavní stížnost III. ÚS 2634/2018: Zrušeno rozhodnutí NSS (nález ze dne 15. 1. 2019).

Spisová značka

3 As 121/2017

Téma · generováno AIPřípustnost zásahové žaloby proti uzavírce komunikace

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 4. 6. 2018Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: VLAŠÍN JaroslavECLI:CZ:NSS:2018:3.As.121.2017.51
Další údaje
Předmět řízení: Pozemní komunikace

Shrnutí · generováno AI

Spor se týkal uzavření náměstí při státní návštěvě, které znemožnilo konání ohlášeného shromáždění. Nejvyšší správní soud odmítl žalobu v rozsahu, v němž napadala rozhodnutí o uzavírce a opatření obecné povahy nesprávným typem žaloby. Ve vztahu k faktickému postupu policie kasační stížnost zamítl, protože policie postupovala podle platných správních aktů.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Zrušeno nálezem

  • III. ÚS 2634/18ze dne 15. 1. 2019

    II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2018 č. j. 3 As 121/2017-51 se v části výroku I, v níž došlo ke zrušení I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 6 A 82/2016-104, a ve výrocích II, IV a…

    II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2018 č. j. 3 As 121/2017-51 se v části výroku I, v níž došlo ke zrušení I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 6 A 82/2016-104, a ve výrocích II, IV a V ruší.

Právní věta

⚠ Generováno AI

⚠ Zrušeno: Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2634/18 ze dne 15. 1. 2019 toto rozhodnutí zrušil zčásti. ÚS mohl odmítnout i právní názor uvedený ve větě; před použitím ověřte nález.

Právní věta nálezu: Pokud Nejvyšší správní soud odmítne žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podanou dle § 65 a násl. soudního řádu správního pro nevyčerpání řádných opravných prostředků před správním orgánem za situace, kdy v době podání správní žaloby existovala taková rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z nichž vyplývá, že věcné projednání takové žaloby není podmíněno vyčerpáním těchto opravných prostředků, porušuje právo na soudní přezkum správního rozhodnutí zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

III. ÚS 2634/18

Podrobnosti a citáty

Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nelze překvalifikovat na zásahovou žalobu; opomenutý materiální účastník musí před soudní žalobou využít odvolání podle § 84 odst. 1 správního řádu. Zásahová žaloba podle § 82 s. ř. s. je vůči žalobě proti rozhodnutí a návrhu na zrušení opatření obecné povahy subsidiární; rozhodnutí ani opatření obecné povahy jí nelze napadat. Policie jednající podle dosud nezrušených správních aktů se jejich respektováním sama nedopouští nezákonného zásahu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Městský soud tak v žádném případě nebyl oprávněn „překvalifikovat“ žalobu proti rozhodnutí správního orgánu tak, jak byla podána, na žalobu zásahovou.
    Zobrazit v textu
  • Z citovaného ustanovení plyne, že žaloba proti nezákonnému zásahu má ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí a návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části subsidiární povahu.
    Zobrazit v textu
  • Pokud tedy 2. žalovaná při faktickém zásahu na místě uzavírky tyto správní akty respektovala a nevpustila žalobce do uzavřeného prostoru Hradčanského náměstí, nemohlo jen z tohoto důvodu dojít z její strany k nezákonnému zásahu do jejich práv.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (10) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 4. 6. 2018

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) K. K., b) T. P., c) K. B. J., d) M. B., všichni zastoupeni Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovaným: 1. Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] Praha 1, zast. Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, 2. Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, Útvar pro ochranu ústavních činitelů OS, se sídlem [adresa] Praha 7, 3. Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaných, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, č. j. 6 A 82/2016 – 104,

t a k t o :

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, č. j. 6 A 82/2016 – 104, s e z r u š u j e ve výroku I., II. a III.

II. Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 3. 2016, č. j. MHMP-472195/2016/O4/Ma s e o d m í t á .

III. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vydání opatření obecné povahy ze dne 17. 3. 2016, č. j. MHMP-457342/2016/ O4/Ma, a ze dne 21. 3. 2016, č. j. MHMP-473527/2016/O4/Ma Magistrátem hlavního města Prahy s e o d m í t á .

IV. Kasační stížnost proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze 16. 3. 2017, č. j. 6 A 82/2016 – 104, s e z a m í t á .

V. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Včas podanou kasační stížností napadli žalobci v záhlaví uvedený rozsudek, jímž Městský soud v Praze zamítl jejich žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných. Zásah měl dle městského soudu spočívat v uzavření Hradčanského náměstí pro veřejnost dne 29. 3. 2016 od 5.00 do 23.30 hodin na základě rozhodnutí 1. žalovaného ze dne 21. 3. 2016, č. j. MHMP-472195/2016/O4/Ma, dvou opatření obecné povahy 1. žalovaného (ze dne 17. 3. 2016, č. j. MHMP-457342/2016/ O4/Ma, a ze dne 21. 3. 2016,
č. j. MHMP-473527/2016/O4/Ma) a faktického postupu 2. žalované v místě uzavírky.

[2] Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 19. 2. 2016 bylo na Hradčanské náměstí v Praze ohlášeno příslušnému správnímu úřadu shromáždění na dobu od 28. 3. 2016 do 30. 3. 2016. Samotné shromáždění pak bylo svoláno na den 29. 3. 2016 v 17.00 hodin, avšak neuskutečnilo se, poněvadž nahlášené místo shromáždění bylo uzavřeno dopravními značkami a policie jeho účastníkům neumožnila vstup na náměstí. Tento skutkový stav je mezi stranami nesporný. Ze správního spisu pak vyplývá, že dne 17. 3. 2016 podala 2. žalovaná u Úřadu městské části Prahy 1 žádost o vydání stanovení přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích ve dnech 28. 3. 2016 až 30. 3. 2016 u příležitosti státní návštěvy prezidenta Čínské lidové republiky. Součástí požadavku 2. žalovaného bylo uzavření celého prostoru Hradčanského náměstí. V návaznosti na to vydal 1. žalovaný dne 21. 3. 2016 rozhodnutí, kterým podle § 24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích povolil žadatelce úplnou uzavírku komunikací v rozsahu odpovídajícím jejímu požadavku (tedy včetně celého prostoru Hradčanského náměstí). Následně dne 17. 3. 2016 a dne 21. 3. 2016 vydal 1. žalovaný dvě opatření obecné povahy, jimiž stanovil přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích spočívající v umístění dopravního značení a zařízení.

[3] Pokud jde o přípustnost žaloby, dospěl městský soud k závěru, že v případě tvrzeného porušení základních práv a svobod lze připustit k věcnému přezkumu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem i když je jako nezákonný zásah žalováno rozhodnutí či opatření obecné povahy, aniž by se žalobci zároveň domáhali jejich zrušení a v případě rozhodnutí vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobci totiž v projednávaném případě nebyli účastníky příslušného správního řízení, proto se podle názoru soudu nemohli proti rozhodnutí a opatřením obecné povahy bránit opravnými prostředky podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a následně žalobou.

[4] K meritu věci městský soud uvedl, že výkon shromažďovacího práva žalobců byl místně omezen podle zákona o pozemních komunikacích, a to s ohledem na bezpečnost státu a ochranu života a zdraví osob. Takovéto omezení je obecně přípustné, neboť zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím nemá přednost před jinými právními normami téže právní síly. Pokud jde o ústavně právní rovinu, Listina základních práv a svobod umožňuje výkon shromažďovacího práva omezit za podmínek stanovených v jejím čl. 19 odst. 2. Za účelem zhodnocení přípustnosti omezení shromažďovacího práva provedl městský soud test proporcionality, na jehož základě dospěl k názoru, že předmětný zásah byl přiměřený jeho účelu. Závěrem městský soud zdůraznil, že Česká republika nese podle mezinárodního práva zodpovědnost za všechny osoby požívající mezinárodní ochrany, nachází-li se na jejím území.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

[5] Proti rozsudku městského soudu podali všichni žalobci (dále jen „stěžovatelé“) společnou kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[6] Stěžovatelé zejména namítali, že městský soud opomenul pravidlo, že pravomocí lze užít jen v rámci působnosti. Žalovaní totiž dle názoru stěžovatelů fakticky využili pravomoci stanovené „jinými normami“. Městský soud také dezinterpretoval argumentaci stěžovatelů, kteří uváděli, že správní úřad opomněl využít omezení předvídaná shromažďovacím zákonem (kupříkladu zákaz shromáždění či změnu jeho místa); v části 39. – 45. napadeného rozsudku se tak městský soud míjel s meritem argumentace stěžovatelů. Soud nadto pouze shrnul obecné pravidlo o omezitelnosti shromažďovacího práva, aniž by jej aplikoval, a tímto postupem navíc suploval rozhodovací činnost správních orgánů. Městskému soudu také vytýkali, že rezignoval na unesení důkazního břemene, když bez dalšího akceptoval rozporná tvrzení žalovaných.

[7] Dále stěžovatelé městskému soudu vytýkali, že neshledal vadu ve svévolném rozhodování 1. žalovaného, neboť ten doplnil žádost 2. žalované o (bezpečnostní) důvody, které v ní nebyly uvedeny. Kromě toho 1. žalovaný žádosti vyhověl bez jakéhokoli správního uvážení z hlediska bezpečnostních důvodů. Žalovaní také upřeli stěžovatelům postavení účastníků řízení předcházejícího vydání napadených rozhodnutí/opatření, ač jejich postavení bylo dotčeno.

[8] V neposlední řadě stěžovatelé namítali, že se městský soud nevypořádal s jejich podstatnými tvrzeními a argumenty. Jednak šlo o tvrzení, že všichni žalovaní vykonávali působnost stanovenou zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), ale s využitím pravomocí, které jim tento zákon neskýtá; dále o tvrzení, že postupem, který žalovaní zvolili, nemohlo dojít k řádnému správnímu uvážení, a posledně o tvrzení, že žalovaní ani v rámci vadného postupu podle silničního práva nesplnili jeho základní procesní požadavky, když upřeli stěžovatelům práva účastníků řízení.

[9] Závěrem stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a (pokud neshledá důvod k tomu, aby sám rozhodl) věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

[10] Žalovaný č. 1 se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu a odkázal na svá vyjádření uplatněná v řízení o žalobě. Podle jeho názoru 2. žalovaná v rámci své pravomoci posoudila možná bezpečnostní rizika a v návaznosti na to podala žádost silničnímu správnímu úřadu. Ten následně vydal předmětné rozhodnutí a dvě opatření obecné povahy v rámci své působnosti. Tento postup byl zvolen z důvodu minimalizace zásahu do základních práv a svobod. Městský soud se dle názoru 1. žalovaného zaobíral všemi skutečnostmi, tvrzeními a důkazy. Závěrem 1. žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[11] Žalovaný č. 2 se ztotožnil s vyjádřením žalovaného č. 3.

[12] Žalovaný č. 3 ke kasační stížnosti uvedl, že žádným způsobem nesměšuje působnost a pravomoc. V průběhu řízení o žalobě byl postup 1. žalovaného podrobně popsán, a probíhal v souladu se zákonem o policii. K zajištění své působnosti 2. žalovaná přikročila k podání předmětné žádosti, k čemuž byla oprávněna. Tento postup totiž vyhodnotila jako nejvhodnější. Žalovaný č. 3 dále odkázal na svá vyjádření uplatněná v řízení o žalobě. Dodal také, že nebylo možno vydat rozhodnutí o zákazu shromáždění, jelikož žádný z důvodů zakotvených v zákoně o právu shromažďovacím nepamatuje na bezpečnost státní návštěvy. Možnost stanovit podmínky konání shromáždění přinesla až novela shromažďovacího zákona účinná od 1. 11. 2016. Závěrem 3. žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů uvedených v kasační stížnosti předně však posuzoval, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.]. Dospěl přitom k závěru, že je třeba výroky I., II. a III. napadeného rozsudku městského soudu zrušit a žalobu v těchto částech odmítnout. Kasační stížnost proti výroku IV. napadeného rozsudku pak vyhodnotil jako nedůvodnou.

a) Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku

[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť se jedná o vadu svojí povahou tak závažnou, že by ji musel zohlednit z úřední povinnosti i bez návrhu stěžovatelů (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Teprve je-li napadené rozhodnutí vyhodnoceno jako přezkoumatelné, může se soud zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publ. pod č. 617/2005 Sb. NSS).

[15] Obecně lze uvést, že z výroku napadeného rozsudku je jednoznačně zřejmé, že jím došlo k zamítnutí žaloby. Z jeho odůvodnění je bez potíží seznatelné, z jakých důvodů soud žalobu zamítl a jaké skutečnosti považoval za rozhodné. O přezkoumatelnosti napadeného rozsudku svědčí též skutečnost, že stěžovatelé v kasační stížnosti se závěry městského soudu polemizují (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 As 95/2016 – 64).

[16] Stěžovatelé městskému soudu vytýkají, že se v rozsudku nevypořádal s jejich tvrzeními. K tomu je třeba říci, že dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nemají soudy povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s jejím obsahem a smyslem (srov. rozsudky ze dne ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19 či ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Rozsah povinnosti dostatečného odůvodnění se tak může měnit „podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka“ (viz rozsudek ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníků řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (k tomu viz rozsudek ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).

[17] Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud na základě žalobních tvrzení stěžovatelů podrobně přezkoumal postup žalovaných. Soud se sice výslovně nevyjádřil k některým otázkám, avšak tato skutečnost nepředstavuje pochybení, neboť se řádně a podrobně vypořádal s podstatou argumentace stěžovatelů. Poté, co soud provedl přezkum zákonnosti zásahu v mezích žalobních tvrzení, řádně objasnil, jakým způsobem dospěl k závěru, že je žaloba nedůvodná. Pokud jde o konkrétní otázku zneužití pravomocí žalovanými, soud podrobně popsal, jak žalovaní v projednávané věci postupovali. Z tohoto popisu je patrné, že soud dospěl k závěru, že ke zneužití pravomocí v projednávané věci nedošlo (obdobně pokud se jedná o řádné správní uvážení 1. žalovaného). K účastenství stěžovatelů ve správním řízení se pak městský soud vyjádřil v tom směru, že tato otázka není předmětem řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud tedy tuto námitku neopomenul, ale vyhodnotil ji jako nepřípustnou. Lze tedy uzavřít, že námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] není důvodná.

b) Přípustnost žaloby

[18] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných. Otázka přípustnosti žaloby totiž spadá do širšího okruhu podmínek řízení se správním soudnictví, které je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Až po ověření předpokladu přípustnosti žaloby se může soud věcí zabývat po obsahové stránce.

[19] Stěžovatelé podali jednak „žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle ust. § 65 a násl. s. ř. s.“, která směřovala proti výše uvedenému rozhodnutí 1. žalovaného. Současně podali také „žalobu proti nezákonnému zásahu dle ust. § 82 s. ř. s.“, přičemž jako nezákonný zásah označili obě výše uvedená opatření obecné povahy a „donucení a soubor opatření Policie České republiky“. Konkrétně tvrdili, že jsou aktivně legitimování podle § 65 odst. 2 s. ř. s., neboť byli postupem správního orgánu zkráceni na právech, která jim příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Tento postup spatřovali v tom, že § 24 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích obsahuje pouze demonstrativní výčet účastníků řízení a stěžovatelům tak mělo být účastenství přiznáno podle obecné úpravy obsažené v § 27 odst. 2 správního řádu. Městský soud dospěl k závěru, že zde není prostor pro odmítnutí žaloby, neboť stěžovatelé nemají jiný právní prostředek obrany před soudem a napadli toto rozhodnutí a tato opatření obecné povahy jako tvrzený nezákonný zásah žalobou podle ust. § 82 a násl. s. ř. s. S takovýmto závěrem (resp. procesním postupem) městského soudu však nelze v žádném případě souhlasit.

i. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu

[20] Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelé v žalobě proti rozhodnutí 1. žalovaného o povolení uzavírky tvrdili, že jsou aktivně legitimování podle § 65 odst. 2 s. ř. s. Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom již v minulosti dovodila, že účastenství v řízení před správním orgánem je nutno pojímat materiálně (podle obsahu) a nikoliv formálně. Jak vyplývá například z rozsudku ze dne 2. 12. 2003, č. j. 7 A 56/2002 - 54, publ. pod č. 162/2004 Sb. NSS, „podle § 65 odst. 2 s. ř. s. je oprávněn podat žalobu i ten, s nímž správní orgán nejednal jako s účastníkem, ačkoli podle zákona účastníkem v daném správním řízení byl, a měl tak práva a povinnosti účastníka správního řízení, pokud tvrdí, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která mu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Skutečnost, zda někdo byl účastníkem správního řízení, je třeba posuzovat materiálně, a nikoli podle toho, s kým ve skutečnosti správní orgán jednal.“

[21] K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že i ve správním soudnictví platí, že každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Z formulace žaloby (a ostatně i z jejího označení ve vztahu k předmětnému rozhodnutí – viz odst. [20] tohoto rozsudku) byl naprosto zřejmý úmysl stěžovatelů podat žalobu proti rozhodnutí. Městský soud tak v žádném případě nebyl oprávněn „překvalifikovat“ žalobu proti rozhodnutí správního orgánu tak, jak byla podána, na žalobu zásahovou.

[22] Pokud jde o přípustnost žaloby proti rozhodnutí, podle § 68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. V situaci, kdy již správní orgán I. stupně (v nyní projednávaném případě 1. žalovaný) vydal rozhodnutí ve věci samé, se může opomenutý účastník bránit zejména podáním odvolání. Na situaci, kdy rozhodnutí není doručeno osobě, která materiálně účastníkem byla, totiž nepochybně dopadá § 84 odst. 1 správního řádu, podle něhož „[o]soba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl, oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené v § 27 odst. 1.“ Účastenství se totiž nezakládá usnesením podle § 28 odst. 1 správního řádu, ale je dáno naplněním podmínek účastenství stanovených správním řádem nebo jiným zákonem (v posuzované věci zákonem o pozemních komunikacích). Není tedy pravdou, že by žalobce neměl možnosti obrany pro případ, že by skutečně byl opomenutým účastníkem řízení, neboť mohl podat odvolání i za situace, kdy mu nebylo rozhodnutí 1. žalovaného o povolení uzavírky doručeno (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 222/2014 – 147).

[23] Bylo tedy na místě, aby městský soud žalobu proti rozhodnutí 1. žalovaného odmítl z důvodu uvedeného v § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek v části výroku I. zrušil a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. žalobu v této části odmítl pro nepřípustnost spočívající v nevyčerpání opravných prostředků v řízení před správními orgány.

ii. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem

1. Opatření obecné povahy

[24] Podle § 85 s. ř. s. je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. Z citovaného ustanovení plyne, že žaloba proti nezákonnému zásahu má ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí a návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části subsidiární povahu. Jakkoliv zákonodárce počínaje 1. 1. 2012 rozšířil podmínky přípustnosti zásahové žaloby (§ 85 věta za středníkem s. ř. s.), prvotním předpokladem její přípustnosti je vždy to, že o nezákonný zásah vůbec jde. Pokud je tedy akt rozhodnutím nebo opatřením obecné povahy, nelze ho v souladu s výše uvedeným současně napadat žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Není proto v procesní dispozici žalobců volit, které řízení budou žalobou iniciovat. Určujícím kritériem pro podání žaloby je povaha napadeného úkonu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 - 42, publ. pod č. 720/2005 Sb. NSS a ze dne 7. 11. 2012,
č. j. 1 Aps 7/2012 - 50).

[25] Pokud jde o předmětná opatření obecné povahy, stěžovatelé byli oprávněni podat ke správnímu soudu návrh na jejich zrušení podle § 101a s. ř. s. Přípustnost návrhu na zrušení opatření obecné povahy totiž spočívá pouze v tvrzení navrhovatele o zkrácení na jeho subjektivních právech, není tedy podmíněna účastenstvím v řízení předcházejícím vydání napadeného opatření. Neobstojí tak tvrzení městského soudu, že stěžovatelé neměli jiný prostředek ochrany před soudem, jelikož nebyli účastníky „správního“ řízení. V nyní projednávaném případě však stěžovatelé návrh na zrušení opatření obecné povahy současně s žalobou na ochranu před nezákonným zásahem nepodali (jak by bylo v souladu s § 101a odst. 1 větou druhou s. ř. s.), nýbrž výslovně a jednoznačně označili opatření obecné povahy za nezákonný zásah ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s.

[26] K uvedenému je nutno dodat, že v projednávané věci nebyl dán ani prostor k vydání výzvy k opravě či odstranění vad podání soudem podle § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť stěžovatelé podali žalobu formálně bezvadnou (tzn. v souladu s § 84 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 37 odst. 3 s. ř. s.), když v ní výslovně uvedli, že napadená opatření obecné povahy chápou „jako zásah ve smyslu v ust. § 82 s. ř. s.“ (viz bod 18 žaloby). Tak, jak byla žaloba ve vztahu k opatřením obecné povahy formulována, ji tedy nebylo v žádném případě možné považovat za návrh na zrušení opatření obecné povahy a činit následně úkony k doplnění náležitostí tohoto typu podání.

[27] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud pochybil, když připustil možnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem proti předmětným opatřením obecné povahy. Z výše uvedeného vyplývá, že tak, jak byla žaloba podána, nebyla ve vztahu k opatřením obecné povahy přípustná. Bylo tedy na místě, aby městský soud ve vztahu k oběma opatřením obecné povahy žalobu na ochranu před nezákonným zásahem odmítl z důvodu uvedeného v § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil též v částech výroků II. a III. a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. žalobu i v těchto částech odmítl.

2. Faktický zásah žalované č. 2

[28] V případě faktického zásahu Policie ČR je podle názoru Nejvyššího správního soudu přípustnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nepochybná. Stěžovatelé zásahovou žalobou napadli „[d]onucení a soubor faktických opatření Policie České republiky“. Jedná se tedy o faktické úkony, které nelze podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Aktivní legitimace se v tomto případě zakládá pouhým tvrzením. Posouzení toho, zda může být úkon správního orgánu (v projednávaném případě Policie ČR) pojmově zásahem, je již otázkou důvodnosti žaloby (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247, publ. pod č. 1773/2009 Sb. NSS).

[29] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem ve formě, v jaké byla podána, je přípustná pouze pokud jde o faktický zásah Policie ČR na místě uzavírky. Výhradně v této části tak může zdejší soud posoudit důvodnost kasačních námitek.

[30] Nejvyšší správní soud dále považuje za potřebné zdůraznit, že stěžovatelé uvedli v kasační stížnosti důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Z povahy věci ale důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nepřichází v úvahu, jelikož napadený rozsudek byl vydán ve věci deklarace nezákonného zásahu. Nesprávná kvalifikace stížnostních důvodů však není na překážku jejímu věcnému projednání. Stačí, aby stěžovatelé důvody tvrdili. Jejich podřazení pod zákonné ustanovení provede soud v souladu se zásadou iura novit curia. Z tohoto pohledu tak stěžovatelé svým povinnostem dostáli (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2006, č. j. 1 Afs 66/2005 - 60).

c) Námitky z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[31] Na tomto místě je nezbytné připomenout zásadu presumpce správnosti správních aktů, kterou je nutné uplatňovat i v případě, že je předmětem řízení před správním soudem ochrana před nezákonným zásahem, který je následkem (či se jinak dotýká) takového správního aktu. Podle této zásady vyvolává správní rozhodnutí účinky a považuje se za správné a zákonné, dokud není zrušeno zákonem stanoveným způsobem. Efektivní ochranu proti účinkům správních rozhodnutí může soud poskytnout výhradně v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, v němž je nadán pravomocí napadené rozhodnutí zrušit (viz např. rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 Azs 144/2015 – 30 či usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. I ÚS 884/17.). Totéž platí i ve vztahu k opatřením obecné povahy, proti jejichž účinkům může soud poskytnout ochranu pouze v řízení podle § 101a a násl., s. ř. s.

[32] Nejvyšší správní soud se tedy nemohl zabývat námitkami stěžovatelů, které zpochybňovaly zákonnost výše uvedeného rozhodnutí či uvedených opatření obecné povahy, a procesní postup 1. žalovaného, jenž předcházel jejich vydání (kasační námitky uvedené v odst. [7] tohoto rozsudku). Zbývající námitky uplatněné v kasační stížnosti (viz odst. [6] tohoto rozsudku), je pak nutno posuzovat v souladu se zásadou presumpce správnosti uvedených správních aktů. Nadto je nutné uvést, že vzhledem k rozsahu přípustnosti zásahové žaloby mohl Nejvyšší správní soud posoudit tyto námitky pouze ve vztahu k faktickému zásahu žalované č. 2 na místě uzavírky.

[33] Stěžovatelé předně namítali, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se zneužití pravomocí žalovanými. Ustanovení § 11 písm. c) zákona o policii stanoví, že Policie ČR postupuje tak, aby případný zásah do práv a svobod osob nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem. Jedná se o tzv. zásadu přiměřenosti, která reguluje vztah mezi mírou zásahu do práv a svobod osob a účelem sledovaným úkonem. Pokud existuje aktuálně dostupný prostředek či postup, který zasahuje do práv a svobod osob méně a současně lze pomocí něho dosáhnout účelu sledovaného úkonem, má Policie ČR povinnost zvolit tento postup či prostředek [viz komentář k zákonu o policii (B. Vangeli, Zákon o Policii České republiky. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2014)]. V případě, že dojde k překročení zákonem stanovené přiměřenosti zásahu do práv, je jednou z možností obrany (v závislosti na povaze zásahu) podat žalobu podle § 82 s. ř. s.

[34] Na základě výše uvedeného má tedy Policie ČR při zajišťování bezpečnosti chráněných osob povinnost postupovat v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy musí zvažovat, prostřednictvím jakých prostředků lze dosáhnout dostatečné ochrany těchto osob a současně co nejmenšího zásahu do práv a svobod ostatních osob. Z tohoto hlediska Nejvyšší správní soud ve vztahu k faktickému zásahu 2. žalované na místě uzavírky neshledal žádné pochybení, ostatně stěžovatelé v kasační stížnosti ani k samotnému faktickému postupu 2. žalované v tomto směru nic nenamítali.

[35] Ode dne účinnosti předmětných opatření obecné povahy a ode dne právní moci rozhodnutí 1. žalovaného byla 2. žalovaná těmito správními akty vázána. Uvedené správní akty přitom zůstaly nedotčeny a 2. žalovaná tedy byla povinna podle nich postupovat i dne 29. 3. 2016 (tj. v den uzavírky). Pokud tedy 2. žalovaná při faktickém zásahu na místě uzavírky tyto správní akty respektovala a nevpustila žalobce do uzavřeného prostoru Hradčanského náměstí, nemohlo jen z tohoto důvodu dojít z její strany k nezákonnému zásahu do jejich práv. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že námitka zneužití pravomoci 2. žalovanou není důvodná.

[36] V intencích výše uvedeného pak nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat, že vzhledem k chybnému procesnímu postupu stěžovatelů [viz část „b) Přípustnost žaloby“ tohoto rozsudku] pozbývají zbylé stížnostní námitky smyslu. S ohledem na zásadu presumpce správnosti správních aktů zde totiž vůbec nebyl vytvořen prostor k tomu, aby městský soud provedl test proporcionality ve vztahu k uzavření Hradčanského náměstí pro veřejnost dne 29. 3. 2016. Uplatnění testu proporcionality by bylo na místě pouze v případě, že by správní soudy posuzovaly zákonnost výše uvedených správních aktů (tzn. v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. či o návrhu na zrušení opatření obecné povahy ve smyslu § 101a a násl. s. ř. s.), nikoli však za situace, kdy soudy posuzují pouze nezákonnost samotného faktického zásahu 2. žalované na základě zásahové žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s.

IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[37] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek městského soudu je v části výroku IV. zákonný. Kasační stížnost proto v této části podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

[38] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první a § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Napadený rozsudek byl v části výroku I., II. a III. zrušen a žaloba odmítnuta, žádný z účastníků proto nemá v této části právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o výrok IV. napadeného rozsudku, stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným, jimž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti vzniklo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož jim podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady přesahující rámec jejich běžné administrativní činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.)

V Brně dne 4. června 2018

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Rozsudek ze dne 19. 2. 2019

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) K. K., b) T. P., c) K. B. J., d) M. B., všichni zastoupeni Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovaným: 1. Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] Praha 1, zast. Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, 2. Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, Útvar pro ochranu ústavních činitelů OS, se sídlem [adresa] Praha 7, 3. Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaných, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, č. j. 6 A 82/2016 – 104,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, č. j. 6 A 82/2016 – 104, s e ve výroku I., IV. a V. z r u š u j e a v tomto rozsahu s e věc v r a c í Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení

[1] Včas podanou kasační stížností napadli žalobci v záhlaví uvedený rozsudek, jímž Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl jejich žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných. Zásah měl podle městského soudu spočívat v uzavření Hradčanského náměstí pro veřejnost dne 29. 3. 2016 od 5.00 do 23.30 hodin na základě rozhodnutí žalovaného č. 1 ze dne 21. 3. 2016, č. j. MHMP-472195/2016/O4/Ma, dvou opatření obecné povahy žalovaného č. 1. (ze dne 17. 3. 2016, č. j. MHMP-457342/2016/ O4/Ma, a ze dne 21. 3. 2016, č. j. MHMP-473527/2016/O4/Ma) a faktického postupu žalované č. 2 v místě uzavírky.

[2] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 19. 2. 2016 bylo na Hradčanské náměstí v Praze ohlášeno příslušnému správnímu úřadu shromáždění na dobu od 28. 3. 2016 do 30. 3. 2016. Samotné shromáždění pak bylo svoláno na den 29. 3. 2016 v 17.00 hodin, avšak neuskutečnilo se, poněvadž ohlášené místo shromáždění bylo uzavřeno dopravními značkami a policie jeho účastníkům neumožnila vstup na náměstí. Tento skutkový stav je mezi stranami nesporný.

[3] Ze správního spisu pak vyplývá, co výše uvedenému předcházelo: dne 17. 3. 2016 podala 2. žalovaná u Úřadu městské části Praha 1 žádost o stanovení přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích ve dnech 28. 3. 2016 až 30. 3. 2016 u příležitosti státní návštěvy prezidenta Čínské lidové republiky. Součástí požadavku 2. žalované bylo uzavření celého prostoru Hradčanského náměstí. V návaznosti na to vydal 1. žalovaný dne 21. 3. 2016 rozhodnutí, kterým podle § 24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, povolil žadatelce úplnou uzavírku komunikací v rozsahu odpovídajícím jejímu požadavku (tedy včetně celého prostoru Hradčanského náměstí). V souvislosti s tím dne 17. 3. 2016 a dne 21. 3. 2016 vydal 1. žalovaný dvě žalobou napadená opatření obecné povahy, jimiž stanovil přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích spočívající v umístění dopravního značení a zařízení.

[4] Městský soud nejprve při úvahách o procesním režimu, v němž by se řízení mělo vést, usoudil, že v případě tvrzeného porušení základních práv a svobod lze připustit k věcnému přezkumu ve správním soudnictví žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, i když je jako nezákonný zásah žalováno rozhodnutí či opatření obecné povahy, aniž by se žalobci zároveň domáhali jejich zrušení a v případě rozhodnutí vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobci totiž v projednávaném případě nebyli účastníky příslušného správního řízení, proto se nemohli proti rozhodnutí a opatřením obecné povahy bránit opravnými prostředky podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a následnou žalobou. K meritu věci městský soud uvedl, že výkon shromažďovacího práva žalobců byl místně omezen podle zákona o pozemních komunikacích, a to s ohledem na bezpečnost státu a ochranu života a zdraví osob. Takovéto omezení je přitom obecně přípustné, neboť zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, nemá přednost před jinými právními normami téže právní síly. Pokud jde o ústavně právní rovinu, Listina základních práv a svobod umožňuje výkon shromažďovacího práva omezit za podmínek stanovených v čl. 19 odst. 2. Za účelem zhodnocení přípustnosti omezení shromažďovacího práva provedl městský soud test proporcionality, na jehož základě dospěl k názoru, že předmětný zásah byl přiměřený jeho účelu. Závěrem městský soud zdůraznil, že Česká republika nese podle mezinárodního práva zodpovědnost za všechny osoby požívající mezinárodní ochrany, nachází-li se tyto osoby na jejím území.

[5] Proti rozsudku městského soudu podali všichni žalobci (dále jen „stěžovatelé“) společnou kasační stížnost, a to formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[6] Konkrétně namítali, že městský soud opomenul pravidlo, podle něhož lze užít pravomocí jen v rámci působnosti. Žalovaní totiž fakticky využili pravomoci stanovené „jinými normami“. Městský soud také dezinterpretoval argumentaci stěžovatelů spočívající v tom, že správní úřad opomněl využít omezení předvídaná shromažďovacím zákonem. Kromě toho soud pouze shrnul obecné pravidlo o omezitelnosti shromažďovacího práva, aniž by jej aplikoval na projednávanou věc; tímto postupem navíc suploval rozhodovací činnost správních orgánů. Městský soud taktéž rezignoval na unesení důkazního břemene, když bez dalšího akceptoval rozporná tvrzení žalovaných. Dále stěžovatelé městskému soudu vytýkali, že neshledal vadu ve svévolném rozhodování 1. žalovaného, neboť ten doplnil žádost 2. žalované o (bezpečnostní) důvody, které v ní nebyly uvedeny; mimoto 1. žalovaný žádosti vyhověl, aniž by ohledně bezpečnostních důvodů provedl jakékoli správní uvážení. Stěžovatelé taktéž vyjádřili přesvědčení, že jim žalovaní upřeli postavení účastníků řízení předcházejícího vydání napadených správních aktů, ač bylo jejich postavení vydáním těchto aktů dotčeno. V neposlední řadě namítali, že se městský soud nevypořádal s jejich podstatnými argumenty - jednak šlo o tvrzení, že všichni žalovaní vykonávali působnost stanovenou zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), ale s využitím pravomocí, které jim tento zákon neposkytuje; dále o tvrzení, že postupem, který žalovaní zvolili, nemohlo dojít k řádnému správnímu uvážení, a posledně o tvrzení, že žalovaní ani v rámci vadného postupu podle silničního práva nesplnili jeho základní procesní požadavky, když upřeli stěžovatelům práva účastníků řízení.

[7] Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, č. j. 3 As 121/2017 – 51, v němž zrušil výroky I. až III. napadeného rozsudku a sám odmítl žalobu proti rozhodnutí o uzavírce a zásahové žaloby směřující proti opatřením obecné povahy. Kasační stížnost proti výroku IV. napadeného rozsudku, jímž byla zamítnuta zásahová žaloba proti faktickému postupu policie při zamezení konání shromáždění, zamítl. Nejvyšší správní soud totiž vyhodnotil, že z textace žaloby byl naprosto zřejmý úmysl stěžovatelů podat proti rozhodnutí o uzavírce žalobu podle § 65 s. ř. s. Městský soud tak nebyl oprávněn žalobu proti rozhodnutí správního orgánu překvalifikovat na žalobu zásahovou. Stěžovatelé však nepodali proti rozhodnutí o uzavírce odvolání z pozice opomenutých účastníků, proto jejich žalobu musel Nejvyšší správní soud odmítnout pro nevyčerpání řádných opravných prostředků. Opatření obecné povahy podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu vůbec nelze napadat zásahovou žalobou. Určujícím kritériem pro podání žaloby je totiž povaha napadeného úkonu, přičemž opatření obecné povahy byli stěžovatelé oprávněni napadnout návrhem na jeho zrušení podle § 101a a násl. s. ř. s. Ve své žalobě však výslovně uvedli, že opatření obecné povahy chápou jako zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., soudu proto nebyl vytvořen prostor pro odstraňování vad podání. Zásahovou žalobu proti faktickému postupu policie v místě uzavírky pak podle názoru Nejvyššího správního soudu městský soud správně zamítl. Ode dne účinnosti předmětných opatření obecné povahy a rozhodnutí o uzavírce jimi totiž byla policie vázána, a následně tyto akty zůstaly nedotčeny. Jen tím, že policie stěžovatele nevpustila do uzavřeného prostoru Hradčanského náměstí, tedy nemohlo dojít k zásahu do jejich práv.

[8] Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, kterou shledal Ústavní soud částečně důvodnou. Nálezem ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 2634/18, zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu v části výroku I., v níž došlo ke zrušení I. výroku kasační stížností napadeného rozsudku městského soudu, a dále v navazujícím výroku II., jímž byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí o uzavírce, výroku IV., kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti výroku IV. městského soudu, a výroku V., v němž Nejvyšší správní soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Ve zbytku (tj. ve vztahu k části výroku I., v níž byly zrušeny výroky II. a III. rozsudku městského soudu, a k výroku III.) byla ústavní stížnost zamítnuta.

[9] Z ústavněprávního hlediska přitom neobstál důvod, pro který byla odmítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí o uzavírce. Podle názoru Ústavního soudu totiž Nejvyšší správní soud hodnotil otázku týkající se účastenství v řízení o povolení uzavírky odchylně od svého minulého rozhodnutí vydaného dne 30. 3. 2016 pod č. j. 10 As 264/2015 – 46. V tomto rozsudku bylo vysloveno, že při stanovení okruhu účastníků v řízení o povolení uzavírky nelze užít obecnou úpravu účastenství obsaženou ve správním řádu. Stěžovatelům v nyní projednávané věci tak účastenství v daném řízení vůbec nesvědčilo, tudíž nebyli ani opomenutými účastníky a proti napadenému rozhodnutí o povolení uzavírky nemohli podat odvolání. Pokud by se tedy v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud přidržel svých závěrů o taxativním vymezení účastníků řízení o povolení uzavírky, které předtím vyslovil v rozsudku sp. zn. 10 As 264/2015, nemohl by odmítnout žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí o uzavírce z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků před podáním žaloby. Aplikovatelnost závěrů o taxativním výčtu účastníků nadto potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 21/16, a ani nyní nespatřoval žádný důvod své hodnocení měnit. Ústavní soud však připustil, že by uvedený názor mohl být revidován prostřednictvím předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

[10] Jelikož Nejvyšší správní soud své hodnocení o nedůvodnosti zásahové žaloby proti faktickému postupu policie v místě uzavírky založil i na tom, že správní akty (rozhodnutí o uzavírce a dvě opatření obecné povahy) zůstaly nedotčeny, Ústavní soud zrušil také výrok IV. rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stejně tak byl zrušen i navazující výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

II. Nové posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[11] Nejvyšší správní soud se musel v prvé řadě opětovně zabývat otázkou, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že je třeba výroky I., IV. napadeného rozsudku zrušit.

i. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu

[12] Stěžovatelé v žalobě proti rozhodnutí 1. žalovaného o povolení uzavírky tvrdili, že jsou aktivně legitimování podle § 65 odst. 2 s. ř. s. Z formulace žaloby (a ostatně i z jejího označení ve vztahu k předmětnému rozhodnutí) byl naprosto zřejmý úmysl stěžovatelů podat žalobu proti rozhodnutí. Navíc při jednání před městským soudem konaném dne 6. 12. 2016 na dotaz předsedy senátu k vyjasnění charakteru podané žaloby zástupce stěžovatelů výslovně uvedl: „Rozhodnutí [o uzavírce; pozn. soudu] zásah není“ (srov. zvukový záznam na č. l. 67 soudního spisu, čas záznamu 17:24 min. až 18:17 min.), tedy výslovně vyloučil, že by proti rozhodnutí o uzavírce stěžovatelé podali zásahovou žalobu. Městský soud tudíž nebyl oprávněn překvalifikovat jejich žalobu proti rozhodnutí správního orgánu na žalobu zásahovou.

[13] K samotné přípustnosti žaloby stěžovatelů proti rozhodnutí 1. žalovaného o povolení uzavírky Nejvyšší správní soud uvádí následující. V souladu s § 68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. Podle § 24 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích pak platí, že „[o] uzavírce a objížďce rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě žádosti osoby, v jejímž zájmu má dojít k uzavírce. Příslušný silniční správní úřad žádost projedná a) s vlastníkem pozemní komunikace, která má být uzavřena, a s vlastníkem pozemní komunikace, po níž má být vedena objížďka, b) s obcí, na jejímž zastavěném území má být povolena uzavírka nebo nařízena objížďka, c) s provozovatelem dráhy, jde-li o pozemní komunikaci, na níž je umístěna dráha.“

[14] V rozsudku ze dne 30. 3. 2016, č. j. 10 As 264/2015 – 46, přitom desátý senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že „[ú]prava v § 24 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích je ve vztahu ke správnímu řádu úpravou speciální a správní řád se proto v tomto konkrétním případě podpůrně nepoužije.“ Třetí senát Nejvyššího správního soudu ve svém původním rozhodnutí vyjádřil opačný názor a nabízí se tak možnost, jak uvedl i Ústavní soud, předložení věci rozšířenému senátu k posouzení. Třetí senát nicméně dospěl k rozhodnutí, že bude v projednávané věci následovat závěr vyslovený v dřívějším rozsudku desátého senátu, neboť předložení věci rozšířenému senátu by vedlo k neúměrnému prodlužování délky sporu mezi účastníky řízení a současně by nemělo podstatný vliv na posouzení věci samé. Jak totiž zdůraznil Ústavní soud v nálezu, kterým příslušnou část původního rozsudku kasačního soudu v nynější věci zrušil, „ani případné překonání závěru o taxativním vymezení účastníků řízení o povolení uzavírky rozšířeným senátem, by v posuzované věci nemohlo vést k odmítnutí žaloby stěžovatelů pro nevyčerpání řádného opravného prostředku“, tím by došlo k odepření spravedlnosti stěžovatelům.

[15] Účastníky řízení o povolení uzavírky jsou tedy pro tento případ výhradně osoby zmíněné v § 24 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Obecná úprava účastenství (tzn. § 27 odst. 2 správního řádu, podle něhož jsou účastníky správního řízení rovněž další osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech), od které stěžovatelé odvozují, že byli v řízení o povolení uzavírky opomenutými účastníky, tudíž na nyní projednávanou věc nedopadá. Tvrzení o dotčení v právu pokojně se shromažďovat proto nemohlo založit účastenství stěžovatelů v řízení o povolení uzavírky. Jak přitom uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013 - 33, „je myslitelné, že napadené rozhodnutí zasahuje do právní sféry stěžovatelů, ačkoli nebyli účastníky řízení před správním orgánem. Za takové situace nelze jejich oprávnění k podání žaloby podmiňovat podáním odvolání proti napadenému rozhodnutí žalovaného, k němuž byli zjevně neoprávněni a které by jako nepřípustné muselo být zamítnuto. V takovém případě může být naopak výjimečně projednatelná i žaloba proti pravomocnému rozhodnutí prvostupňového správního orgánu.“ Jelikož stěžovatelé nebyli opomenutými účastníky řízení a nemohli by tedy přípustně podat odvolání proti rozhodnutí o uzavírce, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že mohli podat žalobu přímo proti rozhodnutí o uzavírce (k tomu viz také nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/16).

[16] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek v části výroku I. zrušil. Městský soud tak znovu posoudí žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného č. 1 o povolení uzavírky, a to v režimu § 65 a násl. s. ř. s.

ii. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalované č. 2

[17] V případě faktického zásahu policie je podle názoru Nejvyššího správního soudu přípustnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nepochybná. Stěžovatelé zásahovou žalobou napadli „[d]onucení a soubor faktických opatření Policie České republiky“. Jedná se tedy o faktické úkony, které nelze podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Aktivní legitimace se v tomto případě zakládá pouhým tvrzením. Posouzení toho, zda může být úkon správního orgánu (v projednávaném případě Policie ČR) pojmově zásahem, je již otázkou důvodnosti žaloby (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247, publ. pod č. 1773/2009 Sb. NSS).

[18] Pokud jde o věcné hodnocení kasačních námitek týkajících se faktického zásahu policie, to se odvíjí od posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí o uzavírce a napadených opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud však zrušil výrok I. napadeného rozsudku, který se k zákonnosti tohoto rozhodnutí vztahoval, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nyní tedy kasačnímu soudu nezbývá než konstatovat, že věcné posouzení námitek vztahujících se k nezákonnému zásahu žalované č. 2 by bylo předčasné a i ty budou vypořádány městským soudem v návaznosti na právní posouzení zákonnosti výše uvedeného správního rozhodnutí a přijatých opatření obecné povahy.

[19] Zde je však nezbytné připomenout zásadu presumpce správnosti správních aktů, kterou je nutné uplatňovat i v případě, že je předmětem řízení před správním soudem ochrana před nezákonným zásahem, který je následkem (či se jinak dotýká) takového správního aktu. Efektivní ochranu proti účinkům opatření obecné povahy může soud poskytnout výhradně v řízení podle § 101a a násl., s. ř. s. (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 Azs 144/2015 – 30). Městský soud tak musí při posuzování žaloby na ochranu před nezákonným zásahem policie mj. vzít v úvahu, že opatření obecné povahy, která byla vydána v souvislosti s napadeným rozhodnutím, zůstala nedotčena.

III. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

[20] Nejvyšší správní soud tak napadený rozsudek zrušil i v části výroků I., IV. a V. a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). V něm je městský soud ve smyslu § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem tohoto soudu tak, že znovu posoudí žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného č. 1 o povolení uzavírky, avšak v režimu § 65 a násl. s. ř. s. Následně městský soud opětovně posoudí žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného č. 2 a podle výsledku posouzení pak znovu rozhodne o nákladech řízení o žalobě.

[21] K tomu jen pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že již neposkytl stěžovatelům dodatečnou lhůtu k vyjádření k věci, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 2634/18, byl jeho další procesní postup ve věci pevně předurčen. Vyjádření k věci tedy mohou stěžovatelé učinit v pokračujícím řízení před Městským soudem v Praze.

[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 110 odst. 3, věta první s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.)

V Brně dne 19. února 2019

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací