Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZrušeno Ústavním soudem4× citováno

Toto rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2566/24 ze dne 18. 12. 2025. Zdroj: údaj Nejvyššího správního soudu, ověřený výrokem nálezu.

Ústavní stížnost III. ÚS 2566/2024: Zrušeno rozhodnutí NSS, KS, příp. správního orgánu (nález ze dne 18. 12. 2025).

Spisová značka

3 As 185/2023

Téma · generováno AIOdstranění překážky z veřejně přístupné účelové komunikace

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 11. 7. 2024Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HAVELEC RadovanECLI:CZ:NSS:2024:3.As.185.2023.48
Další údaje
Předmět řízení: Pozemní komunikace

Shrnutí · generováno AI

Vlastník pozemků musel odstranit nepovolenou pevnou překážku z účelové komunikace. Soud potvrdil, že existence komunikace už byla pravomocně rozhodnuta v dřívějším řízení a nemusela se znovu posuzovat. Kasační stížnost proto zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Zrušeno nálezem

  • III. ÚS 2566/24ze dne 18. 12. 2025

    III. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2024 č. j. 3 As 185/2023-48 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. července 2023 č. j. 59 A 20/2023-34 se ruší. Obci Stružnice se nepřiznává ná…

    III. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2024 č. j. 3 As 185/2023-48 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. července 2023 č. j. 59 A 20/2023-34 se ruší. Obci Stružnice se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Právní věta

⚠ Generováno AI

⚠ Zrušeno: Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2566/24 ze dne 18. 12. 2025 toto rozhodnutí zrušil. ÚS mohl odmítnout i právní názor uvedený ve větě; před použitím ověřte nález.

Právní věta nálezu: V řízení o odstranění pevné překážky posuzuje správní orgán existenci veřejně přístupné účelové komunikace pouze v odůvodnění, které nevytváří překážku věci rozhodnuté. Pokud jednotlivec v dalším řízení uplatní proti její existenci námitky a správní soudy se jimi nebudou zabývat, poruší jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

III. ÚS 2566/24

Podrobnosti a citáty

V řízení o odstranění pevné překážky podle § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, lze vycházet z pravomocného rozhodnutí, které již deklarovalo existenci veřejně přístupné účelové komunikace; toto rozhodnutí je podle § 73 odst. 2 správního řádu závazné. Neexistuje-li povolení k umístění překážky podle § 29 odst. 2 uvedeného zákona, silniční správní úřad postupuje podle § 29 odst. 3 po právu. Výslech účastníka nenahrazuje jeho konkrétní tvrzení ani neslouží k jejich dodatečnému doplňování.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Podle § 73 odst. 2 správního řádu je pravomocné rozhodnutí závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány.
    Zobrazit v textu
  • V projednávané věci tak již správní orgány předběžnou otázku ohledně existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích stěžovatele nebyly nuceny řešit a mohly vycházet z pravomocného rozhodnutí ze dne 5. 11. 2021, které její existenci deklarovalo; podstatné přitom je, že stěžovatel v nyní posuzovaném řízení nevznesl žádné argumenty, které by závěry zmiňovaného rozhodnutí mohly otřást (fakticky jen zopakoval svou argumentaci, se kterou se rozhodnutí ze dne 5. 11. 2022 vypořádalo).
    Zobrazit v textu
  • Ze spisu, ani z vyjádření stěžovatele zároveň neplyne, že by o povolení silničního správního úřadu o umístění pevné překážky na účelovou komunikaci dle § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích žádal, proto byl postup silničních správních orgánů, které postupovaly podle § 29 odst. 3 téhož zákona, po právu.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 11. 7. 2024

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Štěpána Výborného v právní věci žalobce: Ing. M. M., zastoupen JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem [adresa] a, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Obec Stružnice, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 59 A 20/2023 - 34,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Městský úřad Česká Lípa (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 13. 12. 2022, č. j. MUCL/92790/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobci nařídil, aby ve lhůtě do tří dnů od oznámení rozhodnutí zajistil odstranění pevné překážky tvořené ztraceným bedněním spojeným červenobílou páskou z průjezdního profilu účelové komunikace definované podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), která se nachází na pozemcích parc. č. XA, XB, XC a XD vše v k. ú. S., kdy uvedená překážka byla umístěna na částech uvedené účelové komunikace na pozemcích p. č. XC a XD, a aby se nadále zdržel jakékoli činnosti, která by znemožnila obecné užívání této účelové komunikace, tedy aby zůstala zachována obsluha pozemků p. č. XE a XF, vše v k. ú. S., v obci S. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 1. 2023, č. j. OSH 3/2023 KULK 6864/2023/280.9 Fr, odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou krajský soud nadepsaným rozsudkem zamítl.

[2] Krajský soud nejprve zrekapituloval skutkový stav věci. Uvedl, že existence veřejně přístupné účelové komunikace na dotčených pozemcích byla deklarována pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa ze dne 5. 11. 2021, č. j. MUCL/5698/2021 (dále jen „rozhodnutí ze dne 5. 11. 2021“); odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto, správní žaloba ve věci podána nebyla. Prvostupňové rozhodnutí v nyní projednávané věci se týká pouze odstranění pevné překážky na této veřejně přístupné komunikaci dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, nikoliv již deklarace veřejně přístupné účelové komunikace. Žalovaný považoval za bezpředmětné, že se v případě této veřejně přístupné účelové komunikace nejedná o jedinou přístupovou komunikaci, neboť umístění pevných překážek na komunikaci nelze zdůvodňovat jiným možným přístupem. Veřejně přístupná účelová komunikace je posuzována jako celek a pevnou překážku na ní lze umístit pouze na základě povolení silničního správního úřadu dle ustanovení § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Zúžení komunikace je možné i v případě veřejně přístupné účelové komunikace, je však podmíněno povolením silničního správního úřadu v souladu s § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; žalobce odpovídající žádost nepodal. Provedení šetření na místě dle žalovaného nebylo nutné, neboť skutkový stav byl doložen fotodokumentací správního orgánu prvního stupně. Porušení vlastnického práva namítané žalobcem nebylo předmětem řízení o odstranění pevné překážky, ale maximálně námitkou směřující do deklarace veřejně přístupné účelové komunikace; o té však již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení.

[3] Podle názoru krajského soudu se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí k otázce existence veřejně přístupné účelové komunikace na uvedených pozemcích přezkoumatelným způsobem vyjádřil a vyložil, že byla deklarována pravomocným rozhodnutím ze dne 5. 11. 2021, jehož závěry již žalovaný nemohl dále přezkoumávat. Proti této argumentaci žalobce, zastoupený právním profesionálem, žádnou konkurující argumentaci nevznesl. Tvrdil pouze, že se veřejně přístupná účelová komunikace nemůže nacházet na pozemcích v jeho soukromém vlastnictví. Při ústním jednání doplnil, že jeho pozemky nejsou jako pozemní komunikace vedeny ani v katastru nemovitostí. Krajský soud upozornil, že se tato argumentace míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, které mělo otázku existence veřejně přístupné účelové komunikace již za vyřešenou. Pouze pro úplnost dodal, že ani soukromé vlastnictví pozemku ani způsob jeho označení v katastru nemovitostí nevylučují, aby se na pozemku nacházela veřejně přístupná účelová komunikace. Jako nadbytečný pak krajský soud odmítl důkaz účastnickým výslechem žalobce.

[4] Krajský soud rovněž poukázal na dispoziční zásadu ovládající soudní řízení správní a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že pokud žalobce jen obecně poukazuje na rozpor postupu správních orgánů se zákonem, není povinností soudu za žalobce spekulativně domýšlet další argumenty či vybírat z reality ty skutečnosti, které žalobu podporují. Pouze obecně proto popsal právní úpravu dle § 29 odst. 2 a 3 zákona o pozemních komunikacích a uvedl, že ze správního spisu nevyplynulo, že by žalobce požádal o povolení umístit pevnou překážku na pozemní komunikaci. Uzavřel, že správní orgány nijak nezákonně nezasáhly do vlastnického práva žalobce, pouze vymáhaly dodržování zákonem stanovené povinnosti.

[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody výslovně podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[6] Stěžovatel setrvává na svých předchozích tvrzeních, že se na pozemcích p. č. XC a XD v k. ú. S., které jsou v jeho vlastnictví, nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci; poukazuje k tomu na rozsudky Nejvyššího správního soudu „sp. zn. 2826/2013 a sp. zn. 2829/2013“. Konstatoval-li krajský soud opak, došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou účelová a snaží se stěžovatele poškodit. Pokud žalovaný deklaroval účelovou komunikaci, měl krajský soud tuto deklaraci označit jako nezákonnou, neboť nikdy nebyla splněna ani jedna z podmínek pro její vznik (patrný stav v terénu, zákonný účel, souhlas vlastníka, nutná komunikační potřeba). Stěžovatel má pozemek označen dopravní značkou (vyhrazené parkování) více jak 30 let, v roce 2020 byla Obecním úřadem Stružnice odstraněna studna mezi pozemky, obec Stružnice se na pozemky p. č. XE, XF, XG dostává a obhospodařuje je z pozemku p. č. XA, který je v jejím vlastnictví; stěžovatel navíc nikdy nedal ani konkludentní souhlas k užívání jeho pozemku. Pokud je navíc pozemek p. č. XE, XF, XG opatřen uzamykatelnou bránou, není přístupný veřejnosti, a je vyloučeno jeho veřejné užívání. Stěžovatel měl zájem se k věci „dovyjádřit“, to mu však krajský soud odmítnutím jeho výslechu neumožnil. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem soudu utrpěl vážnou újmu.

[7] Dále stěžovatel uvádí, že v katastru nemovitostí je u jeho pozemku p. č. XC v k. ú. S. uvedeno, že je druhem pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – dům č. p. X; tento pozemek je geometricky zaměřen, má jasně stanovené hranice, parcelní číslo, dům má určené číslo popisné, a nemůže být tedy zároveň pozemní komunikací. Stěžovatel konstatuje, že ohrazení pozemku je právem jeho vlastníka; o povolení silničního správního úřadu nežádal, neboť se řídil § 79 odst. 2 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), jehož podmínky splnil. Ze strany silničního správního úřadu došlo k porušení zákona a tím k vydání nicotného rozhodnutí, protože nemá pravomoc zasahovat do stavby (stavební parcely).

[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že veřejně přístupná účelová komunikace byla pravomocně deklarována již v rozhodnutí ze dne 5. 11. 2011, proti jejímu deklarování se stěžovatel u soudu nebránil. Tuto komunikaci využívá obec, která nemá jinak zajištěn průjezd ke svým pozemkům, které užívá pro účely správy obce (mj. jako plochu pro posypový materiál apod.). Námitky v nyní posuzovaném řízení stěžovatel podal prakticky pouze do deklarace veřejně přístupné účelové komunikace, nikoliv do nařízení odstranění pevné překážky definované dle § 29 zákona o pozemních komunikacích. Navrhl proto, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti a z důvodů v ní uplatněných (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[10] Kasační stížnost není důvodná.

[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že ačkoli stěžovatel výslovně uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s., z podané kasační stížnosti plynou pouze důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nesprávné posouzení existence účelové komunikace) a § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (neprovedení účastnického výslechu).

[12] Dále je třeba zdůraznit, že „podoba a důkladnost argumentace účastníka řízení předurčují také důkladnost a meze obsahu soudního rozsudku“ (srov. rozsudky tohoto soudu ze dne 7. 12. 2022, č. j. 2 Afs 32/2021-36, nebo ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 As 20/2021-72; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Z rozsudku tohoto soudu ze dne 2. 12. 2011, č. j. 2 Afs 11/2011-90, se dále podává, že „řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu […]. Pro úspěch v kasačním řízení je tak rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky“. Jelikož je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.), musí se kasační námitky upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení tohoto soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). Nejvyšší správní soud proto mohl v nyní posuzované věci za řádné kasační námitky považovat pouze ty, z nichž srozumitelně plyne konkrétní pochybení krajského soudu.

[13] Nejprve se Nejvyšší správní soud vyjádří k namítané vadě dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel namítal, že jej krajský soud poškodil na právech tím, že jej nevyslechl jako osobu zúčastněnou na řízení, a v souvislosti s tím poukazuje na § 36 s. ř. s. Stěžovatel (jakožto žalobce) osobou zúčastněnou na řízení nebyl. Jím uvedené ustanovení nicméně na jeho postavení dopadalo, neboť upravuje práva a povinnosti účastníků soudního řízení správního (nikoliv osob zúčastněných na řízení; k tomu viz § 34 s. ř. s.). Podle § 36 s. ř. s. mají účastníci řízení (tedy i stěžovatel, jako žalobce) v řízení rovné postavení. Soud je povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Tyto požadavky byly krajským soudem dodrženy. Stěžovateli bylo umožněno v řízení přednášet návrhy a dostalo se mu náležitého poučení, před krajským soudem proběhlo též ústní jednání, při němž stěžovatel prostřednictvím svého zástupce soudu sdělil důvody podání žaloby.

[14] Pokud jde o výslech účastníka řízení, stěžovatelem uvedené ustanovení na něj nedopadá. Výslech účastníka řízení je upraven v § 131 odst. 1 občanského soudního řádu, jenž se aplikuje podpůrně v soudním řízení správním (§ 64 s. ř. s.). Plyne z něj, že důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. K funkci výslechu účastníka řízení se Nejvyšší správní soud vyjádřil již například v rozsudku ze dne 6. 2. 2014, č. j. 6 As 147/2013 - 29, kde uvedl, že „[v]ýslech účastníka řízení není určen k tomu, aby při něm účastník uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, ani aby se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům. K tomu slouží primárně podání, návrhy a jiné procesní úkony účastníka řízení.“ Ačkoli se v citovaném rozsudku jednalo o výslech účastníka ve správním řízení, jsou jeho závěry aplikovatelné i na řízení soudní, neboť jde o stejný procesní institut, jehož podstata musí být ve všech typech řízení shodná. Výslech účastníka řízení tedy není primárně prostředkem pro sdělování rozhodujících skutečností a nemá nahrazovat konkrétní tvrzení účastníka řízení. Jedná se o důkazní prostředek, který lze využít zejména v případech, kdy zjištění skutkového stavu věci cestou provedení jiného typu důkazů není možné. O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo. Stěžovatelovo právo tvrdit rozhodné skutečnosti nebylo žádným způsobem porušeno.

[15] Kromě toho, jak již byl stěžovatel při jednání před krajským soudem poučen, řízení před správními soudy je vystavěno na zásadě dispoziční a koncentrační. Zásada koncentrační, vyjádřená v § 71 odst. 2 s. ř. s., znamená, že žalobce může žalobní body uplatňovat pouze v zákonem stanovené lhůtě, přičemž k později uplatněným námitkám již zásadně nelze přihlížet. Stěžovatel v žalobě, kterou podal předposlední den lhůty pro její podání, uplatnil velice stručně formulované námitky, dle kterých bylo zasaženo do jeho vlastnického práva, protože jeho pozemky nemohou být veřejně přístupnou účelovou komunikací. Ústní jednání se před krajským soudem uskutečnilo již po uplynutí lhůty, ve které bylo možno žalobu rozšířit o další žalobní body (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti pak stěžovatel uvedl, že výslechem nehodlal více dokladovat, ale jen dovysvětlit, respektive upřesnit, co bylo v žalobě zmiňováno. Jelikož se se ale stěžovatelovy žalobní námitky míjely s předmětem řízení před správními orgány (viz dále), bylo by jejich jakékoli upřesňování zcela nadbytečné, jak to správně dovodil též krajský soud. Tato námitka je proto nedůvodná.

[16] Pokud jde o kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžovatel v kasační stížnosti rozvedl svou žalobní námitku ohledně charakteru jím vlastněných pozemků. Nadále se domnívá, že se nemohou být součástí veřejně přístupné účelové komunikace, neboť se u pozemku parc. č. XC dle katastru nemovitostí jedná o druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož nedílnou součástí je dům, a nadto oba dotčené pozemky nesplňují judikatorně dovozené podmínky pro vznik účelové komunikace (patrný stav v terénu, zákonný účel, souhlas vlastníka, nutná komunikační potřeba).

[17] Nejvyšší správní soud, stejně jako již před ním krajský soud, konstatuje, že tyto námitky jsou nedůvodné per se, neboť se míjí s předmětem řízení před správními orgány, jímž bylo odstranění pevné překážky z účelové komunikace podle § 29 zákona o pozemních komunikacích. Otázka, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, je jistě v tomto řízení otázkou zásadní a správní orgán ji musí vyhodnotit jako otázku předběžnou. V nyní projednávané věci se ale jedná v pořadí již o druhé řízení o odstranění (typově velmi obdobné) pevné překážky z téže účelové komunikace (včetně pozemků p. č. XA a XC) vedené se stěžovatelem, přičemž v prvním řízení se správní orgán touto otázkou již zabýval a postavil jí najisto ve svém rozhodnutí ze dne 5. 11. 2021. Podle § 73 odst. 2 správního řádu je pravomocné rozhodnutí závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány. Na akty orgánů veřejné moci je nutné nahlížet jako na zákonné a věcně správné (presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci) do té doby, dokud nejsou zákonem předvídaným způsobem prohlášeny za nezákonné a jsou zrušeny (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 - 44). V projednávané věci tak již správní orgány předběžnou otázku ohledně existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích stěžovatele nebyly nuceny řešit a mohly vycházet z pravomocného rozhodnutí ze dne 5. 11. 2021, které její existenci deklarovalo; podstatné přitom je, že stěžovatel v nyní posuzovaném řízení nevznesl žádné argumenty, které by závěry zmiňovaného rozhodnutí mohly otřást (fakticky jen zopakoval svou argumentaci, se kterou se rozhodnutí ze dne 5. 11. 2022 vypořádalo). Toto rozhodnutí je ostatně součástí správního spisu.

[18] Nejvyšší správní soud opět zdůrazňuje, že předmětem přezkoumávaného řízení byla pouze povinnost stěžovatele odstranit pevnou překážku, jejíž umístění nebylo povoleno. Stěžovatel žádnou námitku v tomto směru neuplatnil ani v žalobě, ani v kasační stížnosti. Ze spisu, ani z vyjádření stěžovatele zároveň neplyne, že by o povolení silničního správního úřadu o umístění pevné překážky na účelovou komunikaci dle § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích žádal, proto byl postup silničních správních orgánů, které postupovaly podle § 29 odst. 3 téhož zákona, po právu. Tvrzení stěžovatele, že postupoval v souladu se stavebním zákonem, je zcela irelevantní, neboť stavební zákon problematiku umisťování pevných překážek na pozemních komunikacích neřeší. Poukaz stěžovatele na nedostatek pravomoci silničního správního „zasahovat do stavby“ je zcela irelevantní a není zcela zřejmé, kam stěžovatel tímto argumentem míří. Postačí proto odkázat na § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích a § 40 odst. 3 písm. e) a odst. 4 písm. a) tohoto zákona, z nichž je zcela zřejmé, že správní orgány obou stupňů byly věcně příslušné předmětné řízení vést a disponovaly pravomocí v něm rozhodnout o odstranění pevných překážek z pozemní komunikace.

[19] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo mezi účastníky rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

[21] Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil. Nejvyšší správní soud jí žádnou povinnost neuložil a neshledal ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro nějž by jí právo na náhradu nákladů řízení mělo být přiznáno

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 11. července 2024

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Usnesení ze dne 5. 10. 2023

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem [adresa] za účasti Obce Stružnice, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 59 A 20/2023 - 34,

takto:

Návrh žalobce na vydání předběžného opatření ze dne 4. 8. 2023 (doplněného dne 5. 9. 2023), jímž se „nařizuje obci Stružnice paní starostce Habartové, aby se do pravomocného rozhodnutí zdržela jakýchkoliv kroků a podnětů k odstranění ohraničení mého soukromého pozemku parc. č. XA v k. ú. [k.ú.] a instruovala řidiče vozidel, aby při průjezdu do areálu obce jeli s co největší opatrností, aby nepoškodili dům č.p. X v mém majetku“, se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 59 A 20/2023 - 34, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2023, č. j. OSH 3/2023 KULK 6864/22023/280.9 Fr. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 13. 12. 2022, č. j MUCL/21932/2022/OD/AB, kterým bylo žalobci nařízeno, aby do tří dnů od oznámení rozhodnutí zajistil odstranění pevné překážky na pozemcích parc. č. XA a XB v katastrálním území [k.ú.] (veškeré dále uvedené pozemky se nachází v tomto katastrálním území - pozn. NSS), tvořené ztraceným bedněním spojeným červenobílou páskou, z průjezdního profilu účelové komunikace na pozemcích parc. č. XC, XD a XB, a aby se nadále zdržel jakékoli činnosti, která by znemožnila obecné užívání této účelové komunikace, tedy aby zůstala zachována obslužnost pozemků parc. č. XE a XF.

[2] Společně s podáním kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal předběžné opatření. Jelikož byl návrh předběžného opatření obsažený v kasační stížnosti neurčitě formulován a nebylo z něj zřejmé, jaká povinnost má být uložena, komu a co má být obsahem této povinnosti, Nejvyšší správní soud v souladu s § 37 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) vyzval stěžovatele usnesením ze dne 30. 8. 2023, č. j. 3 As 185/2023 - 18, aby návrh na vydání předběžného opatření doplnil, tj. přesně formuloval povinnost, která má být předběžným opatřením uložena, konkretizoval obsah stanovené povinnosti a určil osobu, které má být uložena. Stěžovatel svůj návrh doplnil podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 5. 9. 2023.

[3] Ve svém doplnění stěžovatel svůj návrh zdůvodnil obavou z ohrožení života a zdraví, které by hrozilo v případě odstranění předmětné překážky, jelikož účelová komunikace vede i přes pozemek parc. č. XA, na němž se nachází dům č.p. X ve vlastnictví stěžovatele; existuje proto riziko, že by projíždějící vozidla mohla zajet nebezpečně blízko ke zdi domu, potažmo až do domu. Stěžovatel proto na pozemcích parc. č. XA a XB umístil překážku, a to ze dvou důvodů. Ad 1) aby mohl plně užívat vlastní pozemek parc. č. XA, neboť na něm parkují cizí osoby, zejména hosté nedaleké restaurace a rodiče dětí, jež navštěvují sousední školku; tyto osoby také často z důvodu neorganizovaného parkování brání stěžovateli vyjet z garáže. V této souvislosti stěžovatel polemizoval s tím, zda zaparkovaný automobil nepředstavuje stejnou překážku, jako jím vytvořené ohraničení ze ztraceného bednění a pásky, které má povinnost odstranit. Důvodem ad 2) je již výše nastíněná obava z ohrožení života a zdraví. Žalovaný sice deklaroval, že se na pozemku parc. č. XA nachází účelová komunikace, ale nikdy neupřesnil, kde přesně se tato komunikace nachází, respektive, zda by postačovalo přesunout překážku na jiné místo, či je třeba ji kompletně odstranit. V případě odstranění překážky hrozí vážná újma, a to ohrožení života a zdraví stěžovatele a jeho osob blízkých při vcházení a vycházení do domu a garáže, jelikož projíždějící automobily budou jezdit nebezpečnou rychlostí v těsné blízkosti od vrat a dveří jeho domu č.p. X. Rovněž hrozí porušení statiky domu. Již v minulosti došlo k poškození částí domu (okapu) neznámým vozidlem. Předmětná lokace je obsluhována bez problému po pozemku parc. č. XE a XC, a proto dle stěžovatele není třeba bránit ohraničení pozemku parc. č. XA.

[4] Žalovaný ve vyjádření k předmětnému návrhu uvedl, že se žalované rozhodnutí týká pouze odstranění pevné překážky, nikoli deklarace veřejně přístupné účelové komunikace. Tato komunikace byla shledána veřejně přístupnou v rámci předchozího rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa o odstranění pevné překážky dle § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ze dne 5. 11. 2021, č. j. MUCL/5698/2021, které bylo následně potvrzeno v odvolacím řízení žalovaným; proti tomuto rozhodnutí stěžovatel nebrojil žalobou. Jelikož bylo deklarováno, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci užívanou také službami obce Stružnice, je žádoucí zachovat průjezdní profil této komunikace. Žalovaný proto navrhl, aby návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut.

[5] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat. Pravomoc vydat předběžné opatření má i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti (viz podrobněji usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006-37, č. 910/2006 Sb. NSS).

[6] Ze znění zákona je zřejmé, že pro nařízení předběžného opatření musejí být splněny tři základní podmínky, a to (i) podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, (ii) podání návrhu na vydání předběžného opatření a (iii) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. První dvě podmínky stěžovatel splnil, a Nejvyšší správní soud se tak dále zabýval pouze podmínkou třetí, tedy otázkou, zda stěžovateli hrozí vážná újma, pro kterou je třeba zatímně upravit poměry účastníků.

[7] Výkladem pojmu „vážná újma“ se Nejvyšší správní soud obecně zabýval v již citovaném usnesení č. j. Na 112/2006-37, podle kterého je tento pojem „nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]“. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením nastává „v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro faktická jednání či právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav“ (viz též usnesení ze dne 26. 4. 2017, č. j. 6 As 113/2017 - 61, bod 6; ze dne 18. 7. 2018, č. j. 2 Afs 104/2018 - 86, bod 13; ze dne 23. 11. 2020, č. j. 8 Afs 73/2019 - 80, bod 9; a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2974/14).

[8] V posuzovaném případě byla stěžovateli uložena povinnost odstranit pevnou překážku, kterou umístil na veřejně přístupnou účelovou komunikaci na pozemcích parc. č. XC, XD a XB, neboť tato překážka zasahuje do průjezdního profilu. Z napadeného rozsudku krajského soudu je dále zřejmé, že stěžovatel pevnou překážku na komunikaci umístil opakovaně, jelikož mu byla povinnost odstranit překážku uložena podruhé; v přechozím řízení bylo v rámci předběžné otázky deklarováno, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Stěžovatel spatřuje riziko vážné újmy v možném ohrožení své bezpečnosti, jakož i bezpečnosti jemu blízkých osob, pokud bude překážka odstraněna, protože vozidla budou projíždět v těsné blízkosti jeho domu č.p. X. V této souvislosti hrozí také narušení statiky jeho domu.

[9] Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovateli v případě odstranění pevné překážky hrozila vážná újma, jež by naplňovala výše citované předpoklady vymezené v usnesení č. j. Na 112/2006-37, tedy, že by se jednalo o natolik intenzivní zásah do intimní sféry stěžovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv. Nejvyšší správní soud skutkový stav ověřil na internetové stránce mapy.cz; v režimu „Panorama“ je na fotografiích zachycen stav ke dni 3. 7. 2022, z něhož je patrný rozsah stěžovatelem provedeného ohraničení a zbylá průjezdnost komunikace. Rovněž je patrné, že se nejedná o vytíženou komunikaci (jedná se o slepou ulici, která navíc míří pouze k jedné nemovitosti ve vlastnictví Obce Stružnice). Nelze proto předpokládat hustý provoz na dané komunikaci ani velkou rychlost projíždějících vozidel. Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by stěžovatelem nastíněné ohrožení zdraví a života bylo reálné. Na straně druhé kasační soud shledal riziko vzniku vážné újmy právě v umístěném ztraceném bednění, které zasahuje do průjezdního profilu, není označeno reflexními prvky a ani osazeno dopravními značkami, tudíž je pro řidiče neočekávané a je tak způsobilé způsobit dopravní nehodu (náraz vozidla do ztraceného bednění). V této souvislosti je proto zcela bezpředmětná polemika stěžovatele, zda je z pohledu bezpečnosti silničního provozu rozdíl mezi pevnou překážkou a vozidlem (vozidlo je mnohem větší, není umístěno v nízké výšce, jako předmětné ztracené bednění). Nejvyšší správní soud dále ze soudního spisu ověřil, že stěžovatel v podané žalobě žádným způsobem nenamítal, že by mu po odstranění pevné překážky hrozilo jakékoli nebezpečí, či že by byl omezen ve vstupu či výjezdu ze svého domu a garáže, tyto skutečnosti namítal právě až v kasační stížnosti. Je proto zarážející, že tuto obavu stěžovatel neměl již v řízení před krajským soudem, ale uvedl ji až v kasační stížnosti, respektive v návrhu na předběžné opatření.

[10] K druhému důvodu (nemožnost plně využívat pozemek parc. č. XA) Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovateli bylo uloženo odstranit pouze pevnou překážku, nikoli zakázáno na daném místě parkovat či jinak jej využívat. Nevydáním předběžného opatření tedy nebude stěžovateli zamezeno předmětnou část pozemku využívat pro své potřeby.

[11] Nejvyšší správní soud tedy v projednávané věci neshledal naplnění třetí podmínky, totiž že by stěžovateli hrozila natolik vážná újma, pro kterou by bylo třeba přistoupit k zatímní úpravě poměrů účastníků.

[12] K samotnému znění návrhu předběžného opatření Nejvyšší správní soud dodává, že předběžným opatřením by nebylo možné uložit povinnost, aby starostka obce instruovala řidiče, aby při průjezdu obcí jeli s co největší opatrností. Není především zřejmé, jak by mělo být takové instruování v praxi reálně prováděno, nadto povinnost chovat se v silničním provozu ohleduplně vyplývá pro účastníky silničního provozu přímo ze zákona – viz § 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu); jedná se proto o zákonnou povinnost.

[13] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky pro vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. nebyly dány, a proto mu nezbylo, než tento návrh zamítnout Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. října 2023

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací