3 As 20/2026

Plný text

3 As 20/2026 - 30
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové, soudce JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyně Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. M., zastoupený Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem [adresa] Beroun, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) CETIN a.s., IČO: [IČO] se sídlem [adresa] Praha 9, II) E. P., III) J. M., IV) F. M., o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2022, č. j. MBE/78386/2022/DOPRNeL, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2026, č. j. 54 A 62/202344,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2026, č. j. 54 A 62/2023  44, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

[1] Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2021 schválil žalovaný na základě žádosti o vydání společného povolení Obce Bavoryně (dále jen „stavebník“) stavební záměr na stavbu „Oprava místní komunikace v obci Bavoryně“ na pozemcích parc. č. [parcela] a 373 v k. ú. [k.ú.]. Podstatou stavby byly terénní úpravy místní komunikace na návsi a umístění nového mobiliáře. Dne 26. 10. 2022 podal stavebník žádost o vydání kolaudačního souhlasu ke stavbě. Žalovaný žádosti vyhověl a vydal podle § 122 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v záhlaví uvedené rozhodnutí (dále jen „kolaudační souhlas“). Žalobce a osoby zúčastněné II) až IV) byli účastníky společného řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona.

[2] Proti kolaudačnímu souhlasu podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že se u kolaudačního souhlasu soudní přezkum redukuje na zhodnocení, zda byla stavba provedena v souladu s povolením a projektovou dokumentací a zda je způsobilá řádně plnit svůj účel. Nelze tedy již znovu posuzovat otázky, které svou povahou spadají do společného územního a stavebního řízení. Proto krajský soud označil za nedůvodné námitky týkající se rozsahu a charakteru stavby, nahrazení původního povrchu záhony a zatravněnými plochami a toho, zda se sporná stavba nachází v záplavovém území. Tyto skutečnosti byly patrné z projektové dokumentace, s níž se žalobce mohl seznámit před povolením stavby. Pokud tak neučinil a zjistil je až při realizaci stavby, nemůže svou pasivitu kompenzovat v tomto řízení. Navíc z žaloby není zřejmé, jak záhony brání dopravní obslužnosti, neboť žalobce u stěn své nemovitosti nemá žádný vchod či vjezd. Obdobné platí pro námitku osoby zúčastněné na řízení II) týkající se nově vzniklé zdi, která má překážet v obslužnosti její nemovitosti. I zeď byla součástí projektové dokumentace, a navíc nesahá až k dotčené nemovitosti. Krajský soud se dále nezabýval obecným odkazem na § 15 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., neboť žalobce nekonkretizoval, v čem mělo technické vybavení stavby tomuto ustanovení odporovat.

[3] Krajský soud se věcně zabýval námitkou, že došlo ke zvýšení terénu návsi a komunikace oproti povolenému stavu, čímž se měly změnit odtokové poměry a voda stéká k žalobcovu domu. Ani tu však neshledal důvodnou. Žalobce totiž dostatečně konkrétně netvrdil ani neprokázal nejen to, o kolik se měl terén zvýšit, ale především, jaký vliv má jeho údajné zvýšení na odtokové poměry, a právě na jeho dům. Podle krajského soudu je v tomto ohledu nedostatečná fotografie výšky dlažebních kostek oproti poklopu kanalizace, neboť byla pořízena ještě v průběhu realizace stavby. Žádnou výpovědní hodnotu nemá ani vyjádření stavebníka ze dne 27. 8. 2021, neboť bylo učiněno ještě před povolením stavby. Přesný úsudek o navýšení terénu není možné podle krajského soudu učinit ani z fotografií před a po realizaci stavby. Zcela nepodloženým shledal krajský soud tvrzení osoby zúčastněné na řízení II), že se terén návsi zvýšil místy až o 50 cm. Krajský soud dále zdůraznil, že žalobce nijak nereagoval na relevantní tvrzení žalovaného, že se voda bude moci vsakovat díky povrchu návsi, který je nově propustný, a že jejímu stékání k žalobcovu domu brání nové vyšší obrubníky a vpusti dešťové kanalizace podél místní komunikace. Ani odborný posudek předložený žalobcem nečiní jednoznačný závěr, že je vlhnutí domu následkem realizace stavby, nýbrž pouze konstatuje existenci obou těchto skutečností. Krajský soud uzavřel, že žalobce neprokázal zvýšení terénu v rozporu s povolením, které by mělo za následek změnu odtokových poměrů zasahující do práv žalobce v podobě dříve nepřítomného podmáčení jeho domu. Dodal, že případným nepřípustným imisím ze zkolaudované stavby se lze bránit soukromoprávní cestou a že kolaudace stavby není překážkou k zahájení řízení o jejím odstranění.

II. Kasační stížnost a vyjádření osoby zúčastněné na řízení II)

[4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“). Namítá, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť krajský soud dostatečně neodůvodnil, proč nenařídil jednání. Omezil se na konstatování splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel přitom navrhl provedení konkrétních důkazů (výpis z LV č. [LV], snímky pozemku u č. p. [č.p.] před i po provedení stavby, odborné posouzení č. 4–2023 ze dne 24. 2. 2023, snímky záplavového území). Jelikož krajský soud tyto důkazní návrhy nezamítl, měl je podle stěžovatele provést při jednání v souladu s § 49 odst. 5 ve spojení s § 52 odst. 1 s. ř. s.

[5] Stěžovatel dále zdůrazňuje, že při kolaudaci se neposuzuje pouze soulad stavby s povolením a projektovou dokumentací, ale též dodržení obecných požadavků na výstavbu a případné ohrožení zdraví, bezpečnosti nebo životního prostředí skutečným provedením stavby. V žalobě přitom namítal, že se stavba nachází v záplavovém území a že její provedení změnilo výšku terénu návsi (nivelitu) a tím i odtokové poměry v neprospěch jeho domu. To odporuje podmínkám společného povolení. Změna nivelity je podle stěžovatele patrná z předložené fotodokumentace a z vyjádření stavebníka ze dne 27. 8. 2021, ve kterém se uvádí, že všechny kanalizační poklopy a uzávěry vodovodu musí být rektifikovány do výšky finálního povrchu opravované komunikace. Krajský soud pochybil, pokud tyto důkazní návrhy neprovedl proto, že nejsou pro účely prokázání změny nivelity relevantní. Z fotodokumentace je jasně patrné, že poklopy se před rektifikací nacházejí minimálně 13 cm pod úrovní finálního povrchu návsi, ačkoliv podle povolení neměla být stavbou omezena práva vlastníků sousedních nemovitostí. Pro nedodržení této podmínky neměla být stavba zkolaudována, žaloba je tedy důvodná. Nesprávný je i závěr soudu, že stěžovatel neprokázal negativní dopad stavby na sousední nemovitosti. Stěžovatel jej doložil odborným posouzením znalce, které dává výskyt nadměrné vlhkosti do souvislosti se změnou nivelity, resp. spádování pozemku p. č. 361/12 směrem k domu stěžovatele. Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal řádně s důkazními návrhy, případně je bagatelizoval. Jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný a nedostatečně srozumitelný. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[6] Osoba zúčastněná na řízení II) se ve svém vyjádření plně ztotožňuje s kasační stížností. Doplňuje, že již v řízení o povolení stavby požadovala, aby při její realizaci nedošlo k navýšení terénu. Původní povrch návsi byl podle ní svažitý směrem do středu návsi, takže dešťová voda odtékala směrem od jejího domu. Žalovaný proto ve společném povolení stanovil podmínku, že náves nebude navýšena. Tato podmínka nebyla dodržena, neboť náves byla navýšena až o 50 cm a její spád byl změněn směrem k jejímu domu. Krajský soud se tímto nezabýval a nenařídil ani místní šetření. Osoba zúčastněná na řízení II) dále poukazuje na to, že u základů jejího domu byly postaveny záhony, které jsou rovněž navýšeny. Dále je na návsi umístěna nová zeď a schody, které znemožňují přístup k jejímu domu a s opravou komunikace nemají nic společného. K prokázání existence těchto prvků měl krajský soud nařídit místní šetření. Podle osoby zúčastněné na řízení II) mělo ohlášení záměru jen jako opravy oklamat majitele sousedních nemovitostí, kteří by k těmto novým prvkům svůj souhlas jinak nedali.

[7] Žalovaný ani další osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích rozsahu napadení a uplatněných důvodů a zkoumal přitom též, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[9] Kasační stížnost je důvodná.

[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Tuto vadu stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud blíže neodůvodnil splnění podmínek pro rozhodnutí ve věci samé bez jednání a že se nedostatečně vypořádal s jeho důkazními návrhy, případně je bagatelizoval, což má činit jeho rozsudek i nesrozumitelným.

[11] Takovou vadou napadený rozsudek netrpí. Je třeba připomenout, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2022, č. j. 5 As 21/2021  23, či ze dne 25. 7. 2024, č. j. 3 As 177/2023  41). Krajský soud v bodě 15 napadeného rozsudku konstatoval, že za účelem projednání stěžovatelovy žaloby nenařizoval jednání, neboť to nebylo třeba a byly splněny podmínky uvedené v § 51 odst. 1 s. ř. s. Z napadeného rozsudku je tedy dostatečně patrné, proč krajský soud rozhodl bez jednání a z čeho dovodil přípustnost tohoto postupu. Stejně tak je z jeho rozsudku seznatelné, jakým způsobem nahlížel na důkazní návrhy stěžovatele a jakou vypovídací hodnotu přisuzoval jednotlivým předloženým listinám (viz zejména body 29 až 31). Otázka, zda krajský soud takto mohl s přiloženými listinami procesně naložit bez nařízení jednání, již není otázkou přezkoumatelnosti rozsudku, nýbrž zákonnosti procesního postupu krajského soudu.

[12] Z kasační argumentace je ostatně zřejmé, že stěžovateli jsou důvody postupu krajského soudu jasné a brojí právě proti tomu, že takto postupoval. Vytýká mu, že hodnotil listiny přiložené k žalobě, které nebyly součástí správního spisu a nebyly dosud provedeny jako důkaz, aniž by ve věci nařídil jednání. Nenamítá tedy ve skutečnosti nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, nýbrž to, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání, což znamená, že podle něj bylo řízení před krajským soudem zatíženo vadou dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[13] Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod má každý právo na to, aby jeho věc byla před soudem projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Rozhodujeli tedy soud o žalobě věcně, zásadně je povinen nařídit jednání. Jedním ze základních účelů jednání je přitom provádění dokazování za přítomnosti účastníků řízení; tuto zásadu ve správním soudnictví reflektuje soudní řád správní v § 49 odst. 5 věta první a § 77 odst. 1. Dosavadní judikatura přitom chápe situaci, kdy správní soud užije listin jako důkazu, aniž by za tímto účelem nařídil jednání a v něm listiny provedl jako důkaz, za porušení zásady přímosti; takové pochybení podle ní představuje bez dalšího jinou vadu řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a je důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005  76, č. 687/2005 Sb. NSS).

[14] Existují ovšem výjimky ze zásady ústnosti a veřejnosti soudního jednání, kdy je soud oprávněn o žalobě věcně rozhodnout i bez nařízení jednání. Ve správním soudnictví je to jednak tehdy, stanovíli tak zákon (tj. soudní řád správní), což jsou až na výjimky zpravidla případy, kdy soud shledá ve správním rozhodnutí či správním řízení zásadní vadu (viz § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 s. ř. s.). Druhou situaci, která je pro účely posouzení této věci zásadní, upravuje soudní řád správní v § 51 odst. 1. Platí přitom, že uvedené výjimky musí být obecně vykládány s ohledem na zájmy účastníka řízení restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. 9 Azs 228/2020  53).

[15] Podle § 51 odst. 1 s. ř. s., ve znění do 31. 12. 2025, platilo, že soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádříli účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“ Tato úprava však již nebyla v době rozhodování krajského soudu účinná.

[16] V průběhu řízení, tj. 1. 1. 2026, totiž nabyla účinnosti novela soudního řádu správního provedená zákonem č. 314/2025 Sb., která pozměnila pravidla pro nařízení jednání ve vztahu k dokazování listinami. Podle čl. XI bodu 1 této novely přitom platí, že neníli dále stanoveno jinak, použije se zákon č. 150/2002 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (…). Novela upravila první větu výše citovaného § 51 odst. 1 tak, že soud může nově rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže lze ve věci rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a účastníci to shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Krajský soud tak podle úpravy účinné v době jeho rozhodování mohl rozhodnout ve věci bez jednání za splnění dvou podmínek: (i) pokud s tím stěžovatel a žalovaný vyslovili souhlas (výslovný či presumovaný) a zároveň, (ii) byloli možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů, k nimž měli oba tito účastníci možnost se vyjádřit či které jim byly známy. Pokud by nebyly splněny tyto podmínky, představuje rozhodnutí o věci bez nařízení jednání vadu řízení vedoucí ke zrušení napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003  59, č. 482/2005 Sb. NSS ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 74/2013  48, po novele např. ze dne 25. 6. 2026, č. j. 6 As 89/2026  25). Lze dodat, že navržení provedení dalších důkazů žalobcem v žalobě nepředstavuje samo o sobě nesouhlas s rozhodnutím bez jednání (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014  48, č. 3380/2016 Sb. NSS).

[17] Novou úpravou se zdejší soud již zabýval v recentním rozsudku ze dne 12. 6. 2026, č. j. 10 As 34/2026  43. Zde aproboval postup krajského soudu, který při svém rozhodování vyšel z odborných stanovisek, aniž by je provedl k důkazu při jednání. Podle desátého senátu se dopustil krajský soud vady řízení tím, že poučil účastníky podle původního znění § 51 odst. 1 s. ř. s., nikoliv podle novelizované úpravy, která již takový postup při splnění popsaných podmínek umožňuje. Tato vada však za konkrétních okolností uvedené věci neměla vliv na zákonnost rozsudku. Desátý senát poukázal na to, že si tehdejší žalovaná vyžádala navržené důkazní prostředky, výslovně se k nim vyjádřila a její vyjádření krajský soud přeposlal na vědomí žalobci, který se již k věci nevyjádřil. Desátý senát uzavřel, že oběma účastníkům byly listinné důkazy známy a měli možnost se k nim vyjádřit. Za takové situace by podle něj bylo přepjatým formalismem, aby rozsudek krajského soudu zrušil, tím spíše, když žalobkyně tuto vadu ani nenamítla.

[18] V nyní posuzované věci ze spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatel v žalobě navrhl provést několik listinných důkazů, které rozlišil na listiny obsažené již ve správním spise a další (nové) listinné důkazy (fotodokumentace, odborný posudek a další). Hodlal jimi prokázat zejména své tvrzení, že při realizaci stavby došlo v rozporu s vydaným povolením ke změně výškových a odtokových poměrů s negativním dopadem na jeho nemovitost. Nové listinné důkazy připojil k žalobě jako její přílohy. Krajský soud poté žalovaného přípisem ze dne 2. 8. 2023 vyzval ke sdělení, zda „souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání“, a zároveň ho poučil, že pokud „nevyjádří ve stanovené lhůtě (dva týdny) nesouhlas s tímto postupem, bude mít soud za to, že s ním souhlasí.“ K této výzvě krajský soud připojil text žaloby (bez příloh). Žalovaný na výzvu reagoval podáním ze dne 24. 8. 2023, v němž soudu předložil správní spis a své vyjádření k žalobě. K výzvě týkající se nařízení jednání ani k důkazním návrhům se výslovně nevyjádřil. Následně krajský soud shodným způsobem vyzval a poučil přípisem ze dne 28. 8. 2023 stěžovatele, kterému současně přeposlal vyjádření žalovaného a stanovil lhůtu pro případnou repliku. Ani jeden z účastníků již neučinil žádné podání, a to ani poté, co jim krajský soud přeposlal dne 24. 10. 2023 vyjádření osoby zúčastněné na řízení II).

[19] Dne 6. 2. 2026 vydal krajský soud napadený rozsudek, v němž se vyjádřil také k důkazním návrhům stěžovatele. Při tom neustal na tom, že by jejich provedení zamítl, resp. je nepřipustil (s uvedením příslušného důvodu), nýbrž zcela konkrétně hodnotil obsah jednotlivých listin a jejich způsobilost prokázat stěžovatelem tvrzené skutečnosti. Ze závěrů, které krajský soud k jednotlivým listinám učinil, je zřejmé, že citované listiny fakticky podrobil důkaznímu hodnocení. Jinými slovy, ve svém rozsudku s nimi pracoval jako s již provedenými důkazy.

[20] Z provedené rekapitulace plyne, že také v posuzované věci se krajský soud dopustil vady řízení. Účastníky totiž poučil o možnosti rozhodnout bez jednání podle znění § 51 odst. 1 s. ř. s. účinného do 31. 12. 2025, a poté (na základě presumovaného souhlasu) rozhodl ve věci bez nařízení jednání, přičemž – aniž účastníky poučil podle nové právní úpravy o tom, že může rozhodnout o věci samé bez jednání jen na základě listinných důkazů – vyšel ve svém rozhodování z listin, které neprovedl k důkazu při jednání.

[21] Na rozdíl od věci posuzované desátým senátem však nyní dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tento nedostatek nezůstal bez vlivu na procesní práva účastníků a mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Jakkoliv by bylo možné v případě žalovaného, soudě ryze dle absence jakýchkoliv námitek v průběhu celého soudního řízení, ještě usuzovat na to, že se cítil být dostatečně seznámen s listinnými důkazy navrženými v žalobě, tedy presumovat udělení souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání i podle nového znění § 51 odst. 1 s. ř. s., v případě stěžovatele je situace zcela jiná. Středobodem jeho kasační stížnosti je totiž námitka, že krajský soud neprovedl navržené důkazy při jednání a že neměl příležitost se k nim vyjádřit. Chybějící poučení o možnosti krajského soudu rozhodnout bez jednání na základě presumpce souhlasu i při zohlednění nových listinných důkazů tak nepochybně mohlo ovlivnit průběh řízení. Podle obsahu kasační stížnosti nelze vyloučit, že by stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím věci bez jednání v případě řádného poučení o tom, že krajský soud bude postupovat podle nové právní úpravy.

[22] Na tom nic nemění předchozí presumovaný souhlas s rozhodnutím věci bez jednání, neboť takto stěžovatel postupoval ještě za právního stavu, kdy mohl vycházet z toho, že krajský soud v případě provádění dokazování navrženými listinnými důkazy nařídí jednání. Mohl tedy legitimně očekávat, že se před rozhodnutím soudu bude moci aktivně zúčastnit procesu dokazování a bude moci na úvahy krajského soudu v řízení před ním bezprostředně reagovat. Jinými slovy, že se jeho právo vyjádřit se k důkazům neomezí na znalost jejich obsahu a popis jejich významu pro věc v žalobě. Mohl vycházet z toho, že bude mít možnost reagovat na skutečnosti, které z dokazování před soudem vyplynou, uvést protiargumenty při zpochybnění vypovídací hodnoty jednotlivých důkazů, odpovídat na případnou oponenturu protistrany a podle okolností navrhnout provedení dalších důkazů. Jeli totiž důkaz prováděn při jednání, může účastník takto reagovat ještě předtím, než soud dokazování uzavře a na jeho základě ve věci rozhodne. V obecné rovině pak nelze vyloučit, že právě průběh dokazování může ovlivnit další argumentaci účastníků, rozsah dokazování a v konečném důsledku i skutkové závěry soudu. To však Nejvyšší správní soud v posuzované věci v žádném případě nepředjímá.

[23] S ohledem na výše uvedené má proto Nejvyšší správní soud za to, že vada spočívající v nepoučení účastníků podle nové právní úpravy v situaci, kdy krajský soud o žalobě následně rozhodl bez jednání a v rozsudku obsahově vyhodnotil nově předložené listinné důkazy, mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. V dalším řízení proto krajský soud poučí účastníky podle nového znění § 51 odst. 1 s. ř. s. a svůj další postup bude odvíjet primárně od toho, jak na jeho výzvu zareagují. V případě nenařízení jednání pak vysvětlí důvody svého postupu právě z hlediska splnění podmínek podle citovaného ustanovení.

[24] Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Za nastalé situace mu nepřísluší vyjadřovat se k dalším kasačním námitkám, neboť jimi stěžovatel již jen napadá závěr krajského soudu o vypovídací hodnotě nově předložených listinných důkazů. Jejich posouzení by s ohledem na konstatovanou vadu řízení, týkající se v podstatě právě otázky provedení daných důkazů a práva se k nim vyjádřit, bylo předčasné.

[25] K vyjádření osoby zúčastněné na řízení II) Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že rozsah kasačního přezkumu je vymezen kasační stížností stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022, č. j. 10 As 542/2021  99, č. 4346/2022 Sb. NSS, či ze dne 25. 5. 2021, č. j. 10 As 8/2020  45).

IV. Závěr a náklady řízení

[26] Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud bude v rámci dalšího projednání věci vycházet z výše vysloveného právního názoru, který je pro něj závazný (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[27] V novém rozhodnutí pak krajský soud vypořádá i náhradu nákladů řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2026

Mgr. Lenka Krupičková
předsedkyně senátu