3 As 26/2014

Plný text

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, čj. 3 As 26/2014-62)

Žalobkyně podala dne 21. 11. 2011 u žalované žádost o poskytnutí informací – kompletních a aktualizovaných zdrojových dat celostátního informačního systému o jízdních řádech. Ve své žádosti uvedla, že se již dříve s obdobnou žádostí o kompletní aktualizované údaje ve zdrojových formátech obrátila na Ministerstvo dopravy, které jí sice informace poskytlo, nikoli však v požadovaném formátu. Svůj postup odůvodnilo tím, že nemá k těmto přenosovým souborům a výsledkům vlastní činnosti zpracovatele (žalované) přístup. Žalobkyně tak požadovala tyto informace po žalované, která byla na základě smlouvy uzavřené s Ministerstvem dopravy pověřena k vedení celostátního informačního systému o jízdních řádech podle § 17 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě.

Žalovaná k této žádosti žalobkyni dne 9. 12. 2011 sdělila, že není povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím a požadované informace neposkytla. Žalobkyně se poté obrátila s odvoláním na Ministerstvo dopravy, které reagovalo přípisem ze dne 16. 1. 2012, v němž uvedlo, že žalovaná není povinným subjektem.

V rozsudku ze dne 7. 6. 2013, čj. 62 A 26/2012-129, dospěl Krajský soud v Brně k závěru, že oba tyto přípisy žalované i Ministerstva dopravy jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., přičemž obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu dopravy k dalšímu řízení. V tomto rozsudku současně vyslovil názor, že žalovaná je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 6. 2013.

Kasační stížnost žalované podanou proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 9. 2013, čj. 5 As 57/2013-16, odmítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná nebyla účastníkem řízení, ze kterého vyšel napadený rozsudek, ani osobou zúčastněnou na daném řízení, a nebyla tudíž zjevně oprávněna k podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení zaujal názor, že v posuzované věci žalovaná vystupovala v pozici orgánu státu, a to správního orgánu I. stupně, jehož rozhodnutí bylo předmětem přezkumu žalovaného správního orgánu.

Dne 6. 9. 2013 podala žalobkyně stížnost podle § 16a odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím na postup žalované při vyřizování její žádosti o poskytnutí informací ze dne 21. 11. 2011.

Dne 29. 10. 2013 Ministerstvo dopravy přípisem žalobkyni sdělilo, že její stížnost byla podána po uplynutí lhůty stanovené v § 16a odst. 3 zákona, nelze o ní tudíž rozhodnout způsobem stanoveným v § 16a odst. 6 nebo 7 téhož zákona.

Dne 11. 10. 2013 podala žalobkyně u krajského soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti, jíž se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost vyřídit její žádost o poskytnutí informací ze dne 21. 11. 2011.

Krajský soud předně nepřisvědčil námitce žalované, že nebyla splněna jedna z podmínek řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná tvrdila, že žalobkyně nevyčerpala prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti, neboť stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím podala teprve po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Krajský soud uvedl, že za situace, kdy bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalované a rozhodnutí jí nadřízeného orgánu, na jejichž základě informace poskytnuta nebyla, nebylo možné v dalším řízení analogicky uplatnit lhůtu pro podání stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace stanovenou v § 16a odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud zdůraznil, že zatímco v případě podání žádosti je okamžik určující počátek běhu této lhůty postaven najisto (odvíjí se od přijetí žádosti, popř. od jejího doplnění, což je vždy okamžik, o němž žadatel o poskytnutí informací musí mít povědomí), je problematické určit počátek běhu této lhůty a povědomí žadatele o jejím běhu za situace, kdy již bylo o věci soudem rozhodováno.

Krajský soud uzavřel, že pro splnění podmínky řízení podle § 79 odst. 1 s. ř. s. postačilo, podala-li žalobkyně u nadřízeného orgánu žalované stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím před podáním žaloby.

Při posouzení důvodnosti žaloby krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná od nabytí právní moci rozsudku čj. 62 A 26/2012-129 nevyřídila žádost žalobkyně ze dne 21. 11. 2011 postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, tj. neposkytla požadovanou informaci ani nevydala rozhodnutí v souvislosti s jejím neposkytnutím (o odmítnutí žádosti). Žalovaná byla tedy nečinná. Krajský soud jí proto rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, čj. 62 A 85/2013-47, uložil, aby žádost žalobkyně vyřídila.

Rozsudek krajského soudu napadla žalovaná (stěžovatelka) kasační stížností. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že byly splněny procesní podmínky řízení, žaloba na ochranu proti nečinnosti byla podle stěžovatelky podána opožděně. Stěžovatelka uvedla, že jejím posledním úkonem ve vztahu k žádosti žalobkyně o informace bylo sdělení ze dne 9. 12. 2011 o tom, že není povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejzazším datem pro poskytnutí informace byl přitom podle § 14 odst. 5 písm. d) téhož zákona den 6. 12. 2011. Žalobkyně podala žalobu na ochranu proti nečinnosti teprve dne 11. 10. 2013, tedy po uplynutí zákonem stanovené jednoleté lhůty.

Stěžovatelka připomněla, že v důsledku nabytí právní moci zrušujícího rozsudku krajského soudu čj. 62 A 26/2012-129 nastala situace, že žádost žalobkyně ze dne 21. 11. 2011 nebyla vyřízena. Lhůty, které se pojí s nevyřízením žádosti o poskytnutí informací, však plynout nepřestaly. Marně tedy uplynula jak lhůta pro podání stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace dle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, tak lhůta pro podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu. Podle stěžovatelky měla žalobkyně po nabytí právní moci rozsudku krajského soudu čj. 62 A 26/2012-129, v němž se uvádí, že stěžovatelka je osobou povinnou dle zákona o svobodném přístupu k informacím, podat novou žádost o poskytnutí informací.

Stěžovatelka namítla, že krajský soud ve svém rozsudku neuvedl, který okamžik považuje za počátek běhu prekluzivní lhůty k podání žaloby na nečinnost, pouze bez bližšího odůvodnění konstatoval, že procesní podmínky pro rozhodování ve věci samé (§ 79, § 80 s. ř. s.) pokládá za splněné. Stěžovatelka dále uvedla, že i pokud by bylo uvažováno o tom, že právní mocí rozsudku krajského soudu čj. 62 A 26/2012-129, tedy dnem 17. 6. 2013, došlo k jakési fikci opětovného podání žádosti žalobkyně ze dne 21. 11. 2011, měla by stěžovatelka na vyřízení žádosti opět lhůtu v délce 15 dnů. Uvedená lhůta by uplynula dne 2. 7. 2013, od tohoto data by běžela lhůta k podání stížnosti podle § 16a odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Tato lhůta by uplynula dne 1. 8. 2013. Pokud žalobkyně podala stížnost podle § 16a odst. 1 citovaného zákona až dne 6. 9. 2013, podala ji opožděně. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že by tento výklad šel významně k tíži žalobkyně. Připomněla, že rozsudkem krajského soudu čj. 62 A 26/2012-129 došlo nejen ke zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy a vrácení věci k novému projednání, ale i ke zrušení rozhodnutí stěžovatelky ze dne 9. 12. 2011. Následující krok v řízení tak musela učinit stěžovatelka, Ministerstvo dopravy by další kroky činilo až po případném podání odvolání. Žalobkyně proto nemohla důvodně očekávat jakýkoli postup Ministerstva dopravy. Stěžovatelka má navíc za to, že lhůta téměř měsíce a půl je dostatečně dlouhá pro to, aby se žalobkyně z důvodu procesní jistoty aktivně zajímala o další postup a případně uplatnila svou procesní obranu.

Stěžovatelka poukázala i na to, že stížnost žalobkyně podle § 16a odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím vyřídilo Ministerstvo dopravy sdělením ze dne 29. 10. 2013 o tom, že stížnost byla podána po uplynutí lhůty stanovené v § 16a odst. 3 zákona. Podle stěžovatelky by bylo možné podat žalobu proti nečinnosti správního orgánu pouze v případě, kdy by Ministerstvo dopravy na podanou stížnost nijak nereagovalo. Odkázala zde na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, čj. 4 Ans 4/2009-86.

Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti předně odmítla námitku stěžovatelky, že žaloba na ochranu proti nečinnosti byla podána po uplynutí lhůty stanovené v § 80 odst. 1 s. ř. s. Podle žalobkyně totiž stěžovatelka zcela opomíjí fakt, že pokud dne 9. 12. 2011 vydala (byť nezákonné) rozhodnutí, byla činná. Zabývat se v takovém případě nečinností či během lhůt pro uplatnění prostředků k ochraně proti nečinnosti je zcela nesmyslné.

Žalobkyně nesouhlasí ani s námitkou stěžovatelky, že před podáním žaloby na nečinnost bezvýsledně nevyčerpala prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti. Podle žalobkyně nelze odvozovat počátek běhu lhůty pro podání stížnosti podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím ode dne, kdy rozsudek krajského soudu čj. 62 A 26/2012-129 nabyl právní moci. Krajský soud totiž věc vrátil Ministerstvu dopravy, nikoli přímo stěžovatelce. Stěžovatelce by tak začala plynout patnáctidenní lhůta k vyřízení žádosti žalobkyně ve chvíli, kdy by ještě neměla povědomí o předmětném rozsudku a kdy by neměla k dispozici ani nezbytnou související spisovou dokumentaci. Zároveň je zcela zřejmé, že žalobkyně nevěděla ani nemohla vědět o tom, kterého dne došlo k předání spisové dokumentace mezi Ministerstvem dopravy a stěžovatelkou. Přípis Ministerstva dopravy ze dne 26. 6. 2013, jímž byl stěžovatelce zaslán rozsudek krajského soudu čj. 62 A 26/2012-129 (nikoli však související spisová dokumentace), obdržela žalobkyně teprve dne 18. 2. 2014, tedy více než čtyři měsíce po podání žaloby proti nečinnosti. Žalobkyně konečně namítla, že fakt, že Ministerstvo dopravy vyřídilo její stížnost podanou dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím po podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, nemá vliv na přijatelnost či důvodnost této žaloby.

Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a žalobu odmítl.

Plný text

3 As 26/2014 - 31
pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Seznam.cz, a.s., se sídlem [adresa] zastoupený JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: CHAPS, spol. s r.o., se sídlem [adresa] zastoupený JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem se sídlem [adresa] 4, o ochraně proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 85/2013 – 47, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 85/2013 – 47, s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž mu byla uložena povinnost vyřídit žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 21. 11. 2011 v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku a současně mu byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost. Navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnost. Uvedl, že žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb. požaduje vydání kompletních a aktualizovaných zdrojových dat CIS JŘ, která má žalovaný podle rozhodnutí Ministerstva dopravy k dispozici v souladu se zákonem. Žalovaný této žádosti nevyhověl, neboť má za to, že není osobou povinnou dle zákona č. 106/1999 Sb. Připomněl, že proti rozsudku krajského soudu ze dne 7. 6. 2013, č. j. 62 A 26/2012 – 129, v němž tento soud dospěl k opačnému závěru, podal kasační stížnost, která byla odmítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. 5 As 57/2013 - 16. Žalovaný proto podal ústavní stížnost. V případě, že bude ústavní stížnosti či nyní podané kasační stížnosti vyhověno, by mohlo dojít k tomu, že by byl žalovaný na základě nezákonných rozsudků nucen činit úkony, které mu žádný právní předpis neukládá. Žalovaný zdůraznil, že pokud budou požadované informace poskytnuty, nelze znovu nastolit stav před jejich poskytnutím. Přiznání odkladného účinku je tak rovněž v zájmu zachování účelu a smyslu řízení o kasační stížnosti. Žalovaný má dále za to, že by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozsudku znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Poskytnutí informací by totiž pro něj mohlo mít až likvidační důsledky. Podle žalovaného je žádost žalobce o předmětné informace součástí jeho nekalé hospodářské soutěže, tyto informace žádá s ekonomickým záměrem vytvořit ze získaných dat systém konkurující systému žalovaného a tím jej vytlačit z relevantního trhu internetové reklamy. Vzhledem k podílu žalobce na tomto relevantním trhu by se s vysokou mírou pravděpodobnosti jednalo o krok směřující k úplné likvidaci žalovaného.

Žalobce ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku navrhl, aby Nejvyšší správní soud tomuto návrhu nevyhověl. Přiznání odkladného účinku by totiž vedlo k dalšímu prodlužování nezákonné nečinnosti žalovaného. Žalovaný takto zasahuje i do ústavně zaručeného práva žalobce na informace.

Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce podal dne 21. 11. 2011 u žalovaného žádost o poskytnutí informací (poskytnutí kompletních a aktualizovaných zdrojových dat celostátního informačního systému o jízdních řádech). Ve své žádosti žalobce uvedl, že se již dříve s obdobnou žádostí o kompletní aktualizované údaje ve zdrojových formátech obrátil na Ministerstvo dopravy, které mu sice informace poskytlo, nikoli však v požadovaném formátu. Svůj postup odůvodnilo tím, že nemá k těmto přenosovým souborům a výsledkům vlastní činnosti zpracovatele (tj. nyní žalovaného) přístup. Žalobce tak požadoval tyto informace po žalovaném, který byl na základě smlouvy uzavřené s Ministerstvem dopravy pověřen k vedení celostátního informačního systému o jízdních řádech podle § 17 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný k této žádosti žalobci dne 9. 12. 2011 sdělil, že není povinným subjektem ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., a požadované informace neposkytl. Žalobce se poté obrátil s odvoláním na Ministerstvo dopravy, které reagovalo přípisem ze dne 16. 1. 2012, v němž uvedlo, že žalovaný není povinným subjektem. V rozsudku ze dne 7. 6. 2013, č. j. 62 A 26/2012 – 129, krajský soud dospěl k závěru, že oba tyto přípisy žalovaného i Ministerstva dopravy jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Uvedeným rozsudkem obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu dopravy k dalšímu řízení. V tomto rozsudku současně vyslovil názor, že žalovaný (CHAPS, spol. s r.o.) je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 6. 2013.

Dne 11. 10. 2013 podal žalobce u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti nečinnosti, jíž se domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost vyřídit jeho žádost o poskytnutí informací ze dne 21. 11. 2011 v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný od nabytí právní moci jeho rozsudku ze dne 7. 6. 2013, č. j. 62 A 26/2012 – 129, žádost žalobce ze dne 21. 11. 2011 postupem podle zákona č. 106/1999 Sb. nevyřídil, tj. neposkytl požadovanou informaci ani nevydal rozhodnutí v souvislosti s jejím neposkytnutím (s odmítnutím žádosti). Žalovaný je tedy nečinným. Krajský soud mu proto rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 85/2013 – 47, uložil, aby žádost žalobce vyřídil.

Nejvyšší správní soud připomíná, že odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního rozhodnutí; přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozsudku městského soudu. Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, přitom má povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že institut odkladného účinku žaloby, jak je vymezen v § 73 s. ř. s., na jehož přiměřené užití odkazuje § 107 s. ř. s., z logiky právní úpravy nepředpokládá, že by o přiznání odkladného účinku žádal žalovaný, jehož rozhodnutí je žalobou napadeno. To však nic nemění na tom, že v řízení o kasační stížnosti nelze již s ohledem na zásadu rovnosti účastníků ani žalovanému pro případ, že se brání proti pro něj nepříznivému rozsudku městského soudu, upírat právo navrhnout přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publikováno pod č. 1255/2007 Sb. NSS, dostupné z: , tak, že „zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to zda je ve věci podána kasační stížnost. I správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§ 73 odst. 2 a 4, § 107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle ustanovení § 79 a násl. s. ř. s.“

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci jsou naplněny zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Předmětem řízení je přezkum rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla žalovanému uložena povinnost vyřídit žádost žalobce o poskytnutí informací. Nejvyšší správní soud má za to, že výkon tohoto rozsudku by pro žalovaného znamenal závažnou újmu. Pokud by totiž žalovaný v rámci vyřízení žádosti poskytl žalobci požadované informace, nebylo by možno tento úkon žalovaného zhojit za situace, kdy by Nejvyšší správní soud následně rozsudek krajského soudu zrušil. Rozhodování Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti by tak pozbylo význam. Za situace, kdy žalovaný s právním názorem obsaženým v rozsudku krajského soudu nesouhlasí a kasační stížností se domáhá jeho zrušení, shledal Nejvyšší správní soud s ohledem na princip právní jistoty a princip předvídatelnosti práva za vhodné, aby byl kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu přiznán odkladný účinek do doby, než Nejvyšší správní soud o této kasační stížnosti rozhodne.

Újmu hrozící žalobci v případě přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud naopak vyhodnotil jako málo závažnou, neboť tato újma by spočívala pouze v pozdějším vyřízení jeho žádosti o poskytnutí informací. K vyřízení žádosti by totiž došlo po nabytí právní moci případného rozsudku Nejvyššího správního soudu o tom, že se kasační stížnost žalovaného zamítá.

Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že žalovaným namítaný nežádoucí stav, který v daném případě reálně hrozí, představuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout žalobci či jiným osobám. Zároveň Nejvyšší správní soud neshledal, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bylo v rozporu s veřejným zájmem. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 17. dubna 2014

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Plný text

3 As 26/2014 - 46
pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Seznam.cz, a.s., se sídlem [adresa] 5, zastoupený JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: CHAPS, spol. s r.o., se sídlem [adresa] zastoupený JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem se sídlem [adresa] 4, o ochraně proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 85/2013 – 47, o návrhu žalobce na zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 As 26/2014 – 30,

t a k t o :

Návrh žalobce na zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 As 26/2014 – 30, o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 As 26/2014 – 30, o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 85/2013 – 47. Tímto rozsudkem Krajský soud v Brně uložil žalovanému povinnost vyřídit žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 21. 11. 2011 ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku a současně mu uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

Návrhem ze dne 14. 5. 2014, doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 15. 5. 2014, se žalobce domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 As 26/2014 – 30. Především namítl, že přiznání odkladného účinku nemůže žalovanému nikterak posloužit k dočasné ochraně před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že řízení ukončené nyní napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 85/2013 - 47, bylo vedeno „pouze“ ve vztahu k nečinnosti žalovaného. Předmětem tohoto řízení byla pouze otázka poskytnutí ochrany žalobci proti zjevné nečinnosti žalovaného, který neplnil své zákonem i předchozími rozhodnutími orgánů veřejné moci stanovené povinnosti, nikoli otázka věcného posouzení celého případu. Otázka, zda je žalovaný ve vztahu k žádosti žalobce povinným subjektem ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a tedy zda má povinnost vyřídit žádost žalobce o poskytnutí informací v souladu se zákonem, byla již postavena najisto dřívějším pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2013, č. j. 62 A 26/2012 - 129. Jedná se tedy o otázku pravomocně rozsouzenou (ostatně i samotným Nejvyšším správním soudem), kterou nelze opakovaně řešit v tomto soudním řízení správním a tudíž ani nikterak zpochybňovat. Žalobce dále argumentoval tím, že v projednávané věci absentují nezbytné zákonné předpoklady pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný již před vydáním usnesení Nejvyššího správního soudu o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti sám dobrovolně splnil povinnost uloženou napadeným rozsudkem krajského soudu a svým rozhodnutím ze dne 11. 3. 2014 žádost žalobce odmítl. Z tohoto kroku žalovaného je naprosto zřejmé, že mu vyřízení žádosti žalobce o poskytnutí informací nezpůsobuje jakoukoliv újmu, jejímž možným vznikem bylo přitom rozhodnutí o přiznání odkladného účinku odůvodněno. Žalobce je dále přesvědčen o tom, že přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť jím byla, byť jen dočasně, poskytnuta ochrana zcela flagrantnímu a opakovanému nerespektování správních i soudních rozhodnutí žalovaným. Navíc je všeobecně známo, že pozdní poskytnutí informací se může ve své podstatě rovnat jejich neposkytnutí.

Ke svému návrhu žalobce doložil kopii rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2014 o tom, že se žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 21. 11. 2011 odmítá podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Dále doložil kopii rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 30. 4. 2014, č. j. 220/2011-030-Z106/72, o tom, že se rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2014 podle § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ruší a věc se vrací žalovanému k novému projednání.

Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Podle § 73 odst. 5 s. ř. s. může soud usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud může usnesení o přiznání odkladného účinku zrušit na návrh i bez návrhu. Žalobce byl tedy návrh na zrušení předmětného usnesení oprávněn podat.

Žalobce především namítl, že přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti nemohlo v nyní projednávané věci sloužit k poskytnutí dočasné ochrany žalovaného před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního rozhodnutí. Má totiž za to, že povinnost žalovaného vyřídit žádost žalobce o poskytnutí informací jednoznačně vyplývá již z dřívějšího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2013, č. j. 62 A 26/2012 - 129.

Nejvyšší správní soud přisvědčil žalobci v tom, že v rozsudku ze dne 7. 6. 2013, č. j. 62 A 26/2012 – 129, vyslovil krajský soud právní názor, že společnost CHAPS, spol. s r.o., je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud má však za to, že tak byla zodpovězena pouze jedna z dílčích otázek rozhodných pro posouzení toho, zda byl žalovaný skutečně v řízení o žádosti žalobce nečinný. Nejvyšší správní soud dále připomíná, že věcnému posouzení žaloby a uložení povinnosti žalovanému vyřídit žádost žalobce předcházelo i posouzení podmínek řízení. Samotný závěr krajského soudu o včasnosti podané žaloby byl přitom žalovaným v podané kasační stížnosti zpochybněn.

Žalobce ve svém návrhu ze dne 14. 5. 2014 dále nepřesně tvrdí, že otázka, zda je žalovaný ve vztahu k žádosti žalobce povinným subjektem ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., již byla rozsouzena i Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 9. 2013, č. j. 5 As 57/2013 – 16, odmítl kasační stížnost společnosti CHAPS, spol. s. r. o., podanou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2013, č. j. 62 A 26/2012 - 129, neboť dospěl k závěru, že společnost CHAPS, spol. s r.o., nebyla účastníkem řízení, ze kterého vyšel napadený rozsudek, ani osobou zúčastněnou na daném řízení, a nebyla tudíž zjevně oprávněna k podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení zaujal názor, že v posuzované věci společnost CHAPS, spol. s r.o., vystupovala v pozici orgánu státu, a to správního orgánu I. stupně, jehož rozhodnutí bylo předmětem přezkumu žalovaného správního orgánu. Na společnost CHAPS, spol. s r.o., byl na základě zákona přenesen výkon státní, resp. veřejné, správy, a to vedení celostátního informačního systému o jízdních řádech. Nejvyšší správní soud se však ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2013, č. j. 5 As 57/2013 – 16, výslovně nevyjádřil k otázce, zda byla společnost CHAPS spol. s r.o. povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.

Nejvyšší správní soud dále uvádí, že žalovaný při vydání svého rozhodnutí ze dne 11. března 2014 postupoval podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 85/2013 – 47. Účinky tohoto rozsudku byly následně pozastaveny přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti dne 24. 4. 2014, tj. dnem právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 As 26/2014 – 30.

Nejvyšší správní soud rozhodl o přiznání odkladného účinku na základě toho, že by výkon napadeného rozsudku krajského soudu znamenal pro žalovaného závažnou újmu. Pokud by totiž žalovaný vyřídil žádost žalobce o poskytnutí informací, nebylo by možno tento jeho úkon následně zhojit za situace, kdy by Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil s tím, že podmínky pro vyhovění žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného nebyly dány. Rozhodování Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti by tak pozbylo význam. Nejvyšší správní soud má za to, že tyto nežádoucí důsledky výkonu rozsudku krajského soudu nadále hrozí. Jak vyplývá z rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 30. 4. 2014, č. j. 220/2011-030-Z106/72, je v současné době věc vrácena žalovanému k novému projednání, tedy k novému rozhodnutí o žádosti žalobce o poskytnutí informací ze dne 21. 11. 2011 v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb. Odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu tak nepochybně může sloužit k poskytnutí dočasné ochrany žalovaného před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rovněž zastává názor, že žalovaným namítaný nežádoucí stav představuje nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout žalobci či jiným osobám pozdějším vyřízením žádosti žalobce o poskytnutí informací.

Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že důvody přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného nadále trvají. Současně má za to, že dočasné odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu za situace, kdy by mohlo vydání správního rozhodnutí o žádosti žalobce zmařit účel řízení o kasační stížnosti, se nepříčí veřejnému zájmu na respektování soudních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto návrh žalobce na zrušení svého usnesení ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 As 26/2014 – 30, zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 28. května 2014

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu