Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto16× citovánoSb. NSSPrávo EU

Spisová značka

3 As 46/2012

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 4. 4. 2013Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 3 As 46/2012-22Právní moc: 9. 4. 2013Oblast: Pobyt cizincůZpravodaj: PRŮCHA Petr, Prof., JUDr.CSc.ECLI:CZ:NSS:2013:3.As.46.2012.22
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců: rozhodnutí o správním vyhoštění
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
Mykhaylo S(fyzická osoba)
Žalovaný:
Ředitelství služby cizinecké policie(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • zákona č. 326/1999 Sb.
  • zákona č. 161/2006 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Fyzická osoba (anonymizováno)- stěžovatel
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Ředitelství služby cizinecké policie- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Ředitelství služby cizinecké policie- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

Správní vyhoštění

Právní věta

Při posuzování, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se podpůrně použijí kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. To přiměřeně platí i v případě, že cizinec nemá podle této směrnice postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.

Předpisy v právní větě

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 4. 4. 2013

Plný text

Předpisy:

k § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 161/2006 Sb. (v textu jen "zákon o pobytu cizinců")

k čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013, čj. 3 As 46/2012-22)

Věc: Mykhaylo S. proti Ředitelství služby cizinecké policie o správní vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.

Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 26. 9. 2011 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 v návaznosti na § 119 odst. 1 písm. c) body 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Doba, po kterou nesměl žalobce vstoupit na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 4 roky.

Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2012 zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 A 7/2012-16, zamítl. K námitce, že vyhoštěním žalobce by došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života, s čímž se žalovaný dostatečně nevypořádal, městský soud uvedl následující. Žalobce se sice na území České republiky zdržoval přibližně 10 let, nicméně více než 5 let bez povolení k pobytu a platného víza. Žalobce nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění a porušoval i právní předpisy České republiky v oblasti zaměstnanosti, neboť v České republice pracoval bez pracovního povolení. Dále městský soud poukázal na rozpor v žalobcových výpovědích, neboť v protokolu ze dne 23. 9. 2011, tedy v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně, žalobce uvedl, že nemá v České republice žádnou rodinu, nenachází se zde žádná osoba, ke které by měl vyživovací povinnost, a má manželku a dvě děti na Ukrajině. Následně v rámci odvolacího řízení svou výpověď změnil a namítal, že má v České republice stálou známost. V doplnění odvolání pak žalobce uvedl, že na území České republiky žije se svou manželkou a nezletilým synem, který zde navštěvuje české školy, hovoří plynně česky a cítí se být Čechem. Vzhledem k výše uvedeným rozporům v tvrzeních žalobce považoval městský soud jeho námitku týkající se zásahu do soukromého a rodinného života za účelovou a nedůvěryhodnou. Městský soud dále konstatoval, že žalovaný se možným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce dostatečně zabýval a ztotožnil se s jeho závěry.

Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž uvedl svůj nesouhlas s názorem městského soudu ohledně otázky, zda žalovaný dostatečně posoudil dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. Úvahy městského soudu jsou dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné, protože zásah do osobního a rodinného života nelze hodnotit kritériem porušování právních předpisů ze strany stěžovatele, ale pouze s ohledem na jeho osobní situaci a míru integrace v sociálním prostředí České republiky. Ačkoliv stěžovatel připouští, že důvod pro jeho vyhoštění je formálně splněn, uložení správního vyhoštění je v jeho případě v rozporu se zásadou, že správní vyhoštění nesmí být uloženo, pokud by znamenalo nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

(...) Druhou námitkou stěžovatel brojil proti závěrům žalovaného i městského soudu, že uložením správního vyhoštění nebylo zasaženo do jeho soukromého a rodinného života, a tudíž toto rozhodnutí nebylo v rozporu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Městskému soudu pak stěžovatel především vytkl, že k tomuto názoru dospěl na základě skutečnosti, že stěžovatel porušoval právní předpisy České republiky, a nikoliv po zhodnocení míry integrace stěžovatele v české společnosti, což považuje za nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a seznal, že tato stěžovatelova námitka není založena na pravdě. Městský soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku k této námitce uvedl, že stěžovatel porušoval právní předpisy České republiky a opakovaně nerespektoval správní rozhodnutí, avšak následně se také podrobně zabýval výpověďmi stěžovatele stran jeho rodinných vazeb na území České republiky a rozporností mezi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl v protokolu ze dne 23. 9. 2011 a v odvolání a doplnění odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Konkrétně městský soud uvedl, že rozpor mezi stěžovatelovými tvrzeními spočíval v tom, že v protokolu ze dne 23. 9. 2011 uvedl, že na území České republiky nemá rodinu ani nikoho, ke komu by měl vyživovací povinnost, a následně v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedl, že zde má vážnou známost; v doplnění odvolání pak stěžovatel tvrdil, že v České republice žije s manželkou a nezletilým synem. Jak navíc plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný poslední tvrzení ověřil v informačním systému, přičemž zjistil, že nemůže být založeno na pravdě, protože manželka stěžovatele a jeho nezletilý syn měli poslední oprávněný pobyt na území České republiky povolený do 12. 3. 2008. Městský soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatelova tvrzení o existenci rodinných vazeb na území České republiky jsou nevěrohodná a účelová, a proto jim neuvěřil. Není tedy pravdou, že by městský soud postavil své závěry pouze na konstatování, že stěžovatel porušoval právní předpisy České republiky. Ani v tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil a ztotožnil se se závěry žalovaného i městského soudu.

Co se týká celkového zhodnocení, zda v případě stěžovatele neexistují takové okolnosti, díky nimž by výkonem rozhodnutí o správním vyhoštění došlo v rozporu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 téhož zákona vydat, "jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince". Specifikace pojmů "soukromý a rodinný život" přitom není v zákoně o pobytu cizinců obsažena. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb., kterým se mění zákon o pobytu cizinců, jímž došlo ke včlenění § 119a jakožto nového ustanovení do zákona o pobytu cizinců, se při vyhošťování cizinců podle § 119a odst. 2 "posuzuje přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do rodinného nebo soukromého života cizince. Konkretizaci skutečností, které musí policie při rozhodování vážit, by měly řešit interní akty Policie České republiky. Při tom by mělo být vycházeno z úpravy práva ES/EU, podle něhož má být při rozhodování o vyhoštění občana EU nebo jeho rodinného příslušníka anebo cizince z důvodu veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti zohledněna délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu." Zmíněnou právní úpravou ES/EU je směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen "směrnice 2003/109/ES"). Podle čl. 12 odst. 3 směrnice 2003/109/ES platí, že než členské státy učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou k následujícím faktorům: "a) délka pobytu na jejich území; b) věk dané osoby; c) následky pro danou osobu a její rodinné příslušníky; d) vazby se zemí pobytu nebo neexistence vazeb se zemí původu". Ačkoliv stěžovatele nelze považovat za dlouhodobého rezidenta ve smyslu směrnice 2003/109/ES, neboť podle bodu 6 preambule citované směrnice by hlavním kritériem pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta měla být délka pobytu na území členského státu, přičemž pobyt by měl být oprávněný a nepřetržitý (což není v případě stěžovatele splněno, neboť jeho pobyt na území České republiky, jak plyne z výše uvedeného, z podstatné části oprávněný nebyl), tato kritéria mohou být přesto pro příslušné správní orgány i soud jistým vodítkem při posuzování dopadu vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele.

Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel se na území České republiky zdržuje 10 let. Soud v tomto ohledu připouští, že se jedná o dlouhou dobu, která by mohla být v kombinaci s dalšími relevantními skutečnostmi jedním z faktorů, díky němuž by se mohl stěžovatel cítit být silně sociálně "zakořeněn" v české společnosti. Je však nutné vždy brát v úvahu specifické okolnosti případu, protože délka pobytu cizince sama o sobě zdaleka nemusí být rozhodujícím ukazatelem jeho společenské integrace. V daném případě ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel sice pobývá v České republice již 10 let, nicméně přibližně 5 let z této doby na jejím území pobývá nelegálně, dostav trest vyhoštění a opakované správní vyhoštění. Zároveň z výpovědi stěžovatele ze dne 23. 9. 2011 vyplývá, že se po celou dobu pobytu na území České republiky nepokusil svůj pobyt legalizovat. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel nechová respekt k právnímu řádu České republiky, což nepřispívá k přesvědčivosti jeho námitky o silné integraci v české společnosti. Ze správního spisu je dále zřejmé, že stěžovateli je 46 let, a není tedy ve věku, ve kterém by byl obzvláště zranitelný. V protokolu ze dne 23. 9. 2011 dále stěžovatel uvedl, že nemá na území České republiky žádné rodinné příslušníky, ba dokonce zmínil, že se chce vrátit zpět na Ukrajinu, kde má manželku a dvě děti. Přestože v následujícím řízení uvedl, že jeho manželka a nezletilý syn s ním žijí na území České republiky, pro rozpor s původní výpovědí stěžovatele je nutné tuto skutečnost vyhodnotit jako silně nevěrohodnou. Z informačního systému krom toho žalovaný zjistil, že manželka stěžovatele a jeho nezletilý syn nemají v České republice povolený žádný druh pobytu, přičemž jejich poslední povolený pobyt v České republice skončil dne 12. 3. 2008. Soud proto po zhodnocení všech těchto skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel nemá na území České republiky rodinné příslušníky, kterým by jeho vyhoštění mohlo způsobit jakoukoliv újmu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v protokolu ze dne 23. 9. 2011 sám uvedl, že se chce vrátit na Ukrajinu za svou rodinou, přičemž je zřejmé, že stěžovatel na Ukrajině skutečně rodinu má, nelze než konstatovat, že stěžovatel má dostatečné vazby se zemí původu.

Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní vyhoštění by neznamenalo nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. I v tomto ohledu tedy soud souhlasí se závěry městského soudu a neshledal v napadeném rozsudku žádná pochybení.

Právní věta

Při posuzování, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se podpůrně použijí kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. To přiměřeně platí i v případě, že cizinec nemá podle této směrnice postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.

Usnesení ze dne 13. 6. 2012

Plný text

3 As 46/2012 - 18

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: M. S., zastoupen advokátem JUDr. Pavlem Ramešem, se sídlem [adresa] proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 A 7/2012 - 16, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 A 7/2012 - 16, s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 A 7/2012 - 16 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2012, č. j. CPR-10994/ČJ-2011-9CPR-V237 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 26. 9. 2011, č. j. KRPA-61944/ČJ-2011-000022, kterým bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) v návaznosti na ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1, 2 téhož zákona, na dobu 4 let ode dne, kdy pozbude oprávnění k pobytu na území ČR.

Podáním ze dne 26. 4. 2012 doručeným Nejvyššímu správnímu soudu následujícího dne požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku své kasační stížnosti. Svou žádost odůvodnil tím, že žije v České republice a právní následky napadeného rozsudku by pro něho znamenaly nutnost návratu do země původu, což považuje za nenahraditelnou újmu. Dále uvedl, že má právní zájem na tom, aby se mohl účastnit celého řízení před Nejvyšším správním soudem. Kromě toho uvedl, že přiznání odkladného účinku by se nedotklo práv třetích osob, neboť z napadeného rozsudku kromě stěžovatele jiným osobám žádné povinnosti ani práva nevznikají.

Žalovaný se k žádosti o přiznání odkladného účinku ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelův návrh není důvodný.

Podle ustanovení § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. ve znění zákona č. 303/2011 Sb. účinného od 1. 1. 2012 soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz k tomu též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1 As 17/2012, přístupné na www.nssoud.cz).

Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí. Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě pravomocná a vykonatelná.

Nutnou podmínkou pro samotné posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ovšem je, aby stěžovatel ve svém návrhu uvedl konkrétní skutečnosti, které by osvědčovaly možnost vzniku nepoměrně větší újmy, než jaká by mohla přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. Důvody možného vzniku této újmy jsou přitom subjektivní, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Stěžovatel tak nese stran důvodů pro přiznání odkladného účinku břemeno tvrzení, které soud za něho nemůže žádným způsobem nahrazovat (viz k tomu např. usnesení zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 9 As 77/2012 – 18, přístupné na www.nssoud.cz).

Nejvyšší správní soud zvážil konkrétní okolnosti případu a tvrzení stěžovatele, o něž svou žádost opírá, a dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku v této věci není opodstatněné.

Ve stěžovatelově návrhu schází jakékoliv konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly jeho tvrzení o vzniku „nepoměrně větší újmy“, která by mu vznikla, pokud by bylo napadené rozhodnutí realizováno. Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze spisové dokumentace, stěžovatel se v České republice zdržuje od roku 2008 protiprávně, mezinárodní ochrana mu nebyla udělena a jeho rodina žije na Ukrajině. Pokud stěžovatel velmi obecně namítá, že se chce účastnit osobně celého řízení o kasační stížnosti, pak je na místě připomenout, že stěžovatel je pro toto řízení zastoupen advokátem. V řízení o kasační stížnosti se navíc rozhoduje standardně bez jednání, přičemž nejinak tomu bude i v této věci (§ 109 odst. 2 s. ř. s.). Osobní účast stěžovatele tedy není z hlediska procesního k vydání meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti nutná. Podle ustanovení § 172 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. platí, že odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění se vztahuje jen na řízení o žalobě; to neplatí, pokud byl cizinec vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Ze zákonné úpravy tedy jednoznačně nelze bez dalšího dovozovat stěžovatelovo právo setrvat v ČR až do konce přezkumného řízení ve správním soudnictví v jeho věci. Jak Nejvyšší správní soud již dříve dovodil, vlastní výkon napadeného správního rozhodnutí nemůže být bez dalšího považován za příčinu vzniku újmy ve smyslu citovaného ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. (srv. obdobně usnesení zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 9 As 77/2012 – 18, přístupné na www.nssoud.cz).

V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou naplněny. Proto rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. června 2012

JUDr. Petr Průcha
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací