Plný text
3 As 48/2026 - 25
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Ing. arch. Ing. L. M., zastoupená JUDr. Pavlem Zuskou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalované: Čestná rada České lékařské komory, se sídlem [adresa] Olomouc, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2026, č. j. 25/42 001/0657, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2026, č. j. 12 Ad 5/2026 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 22. 7. 2025 stížnost proti MUDr. J. L. (dále jen „lékařka“), a to k Revizní komisi okresního sdružení České lékařské komory v Hradci Králové (dále jen „revizní komise“). Žalobkyně podáním stížnosti iniciovala zahájení disciplinárního řízení s lékařkou, jelikož měla za to, že o ni nedbale pečovala a že s ní nedostatečně komunikovala. Revizní komise vydala dne 1. 10. 2025 rozhodnutí č. 25/42 001/0657, kterým podle § 7 odst. 4 písm. b) Disciplinárního řádu České lékařské komory (dále jen „disciplinární řád“) rozhodla o nezahájení disciplinárního řízení proti lékařce s odůvodněním, že „podle dostupné dokumentace a vyjádření lékařky byl postup a péče o stěžovatelku v normě.“
[2] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila u žalované námitkou. Žalovaná ji svým rozhodnutím uvedeným v záhlaví odmítla pro opožděnost, a to podle § 7 odst. 6 disciplinárního řádu ve spojení s § 12 odst. 4 disciplinárního řádu. Žalobkyně se následně žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) však žalobu napadeným usnesením odmítl.
[3] Městský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že akt nezahájení disciplinárního řízení, který je v disciplinárním řádu označen jako rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.; tímto aktem revizní komise toliko vyjádřila svůj názor na zahájení disciplinárního řízení s lékařkou a daný akt nemůže zasáhnout do veřejných subjektivních práv osoby, která podala stížnost. Dále soud upozornil, že žalobkyně měla právě postavení osoby, která podala stížnost a která na zahájení disciplinárního řízení a případné veřejnoprávní potrestání lékařky neměla právní nárok.
[4] Městský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Ans 1/2009 299. Z něho dovodil, že do veřejných subjektivních práv žalobkyně nemůže zasáhnout rozhodnutí o nezahájení disciplinárního řízení, ani jiné rozhodnutí o stížnosti, ať už odmítavé nebo meritorní. V takovém případě podle městského soudu platí totéž o jakémkoliv jiném, byť nemeritorním, skončení věci. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že soudní přezkum je u žalobou napadeného aktu vyloučen podle § 70 písm. a) s. ř. s., a uvedl, že žaloba je nepřípustná podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. e) téhož zákona.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla dané usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí s právním názorem městského soudu, že rozhodnutí žalované o odmítnutí námitky není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť podle městského soudu nemůže zasáhnout do jejích veřejných subjektivních práv. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí žalované bylo procesní povahy a jako takové zasáhlo do jejích procesních práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na základě rozhodnutí žalované jí totiž bylo znemožněno dosáhnout věcného přezkumu její námitky. Rozhodnutí se tím přímo dotklo její právní sféry, protože jí odňalo možnost dosáhnout věcného projednání jejího podání v souladu s disciplinárním řádem.
[7] Své tvrzení stěžovatelka podpořila argumentací, že pokud by měla být ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí procesní povahy, kdy stěžovatelce nesvědčí právní nárok na zahájení disciplinárního řízení, ani na jeho výsledek, vedlo by to k závěru, že by procesní pravidla upravující postup orgánů České lékařské komory byla fakticky právně nevymahatelná. Takový závěr je podle stěžovatelky v demokratickém právním státě nepřijatelný. Stěžovatelka se domnívá, že závěr městského soudu neobstojí, neboť soud přehlédl rozdíl mezi absencí nároku na výsledek řízení a existencí práva na řádný procesní postup.
[8] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnila s posouzením věci městským soudem a Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[10] Po posouzení věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Úvodem Nejvyšší správní soud na základě své ustálené judikatury předesílá, že při odmítnutí žaloby přichází pro stěžovatele v úvahu pouze kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., z něhož se podává, že „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení,“ (srov. rozsudky ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 98, nebo ze dne 8. 7. 2026 č. j. 3 As 35/2026 45, odst. [10]). Zároveň podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015 128, platí, že „[n]ezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. může obecně spočívat v nesprávném posouzení právní otázky soudem, nebo v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů.“
[12] Dále kasační soud poznamenává, že disciplinární řád je stavovský předpis, jehož účelem je mimo jiné stanovení postupu při vyřizování stížností osob, které se cítí být poškozeny činností členů České lékařské komory. Je na místě zdůraznit, že osobě, která podala stížnost, „jako osobě odlišné od členů komory nemohou jejími rozhodnutími vznikat či zanikat práva a povinnosti, neboť komora vykonává působnost v oblasti veřejné správy pouze dovnitř sebe samé,“ (srov. výše cit. rozsudek č. j. 1 Ans 1/2009 299).
[13] Vyřízení stížnosti osoby proti členovi České lékařské komory má podle disciplinárního řádu dvě fáze. První z nich se označuje jako potřebné šetření; v jejím rámci zjišťuje pověřený člen revizní komise na základě stížnosti, jestli je důvod k podání návrhu na zahájení disciplinárního řízení, zda by bylo případné disciplinární řízení v kompetenci České lékařské komory a jestli by bylo disciplinární řízení přípustné. Vyřízení stížnosti může skončit zejména tím, že revizní komise stížnost odmítne, nebo rozhodne o nezahájení disciplinárního řízení, případně podá návrh na zahájení disciplinárního řízení k žalované. Druhou fází je samotné disciplinární řízení, jehož cílem je rozhodnout o návrhu revizní komise na zahájení disciplinárního řízení (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2022, č. j. 5 As 209/2021 23, odst. [11]).
[14] Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že „v případě disciplinárního řízení je zřejmé, že se jedná o správní řízení a že jeho výsledek [rozhodnutí] naplňuje materiální požadavky na rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť se může negativně projevit v právní sféře člena komory, s nímž je vedeno,“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, č. j. 22 Ca 501/2006 35, publ. pod č. 1495/2008 Sb. NSS, nebo výše cit. rozsudek č. j. 1 Ans 1/2009 299). Naopak, podle rozhodovací praxe zdejšího soudu akt nezahájení disciplinárního řízení rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. není. Takový akt totiž nemůže zasáhnout do veřejných subjektivních práv osoby, která podala stížnost (srov. výše cit. rozsudky č. j. 1 Ans 1/2009 299, nebo č. j. 5 As 209/2021 23, odst. [12]). Tento závěr platí podle uvedeného rozsudku pátého senátu navzdory skutečnosti, že je daný akt označen jako rozhodnutí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2009, č. j. 4 Ads 59/2009 106, „[s]tížnosti podávané na členy České lékařské komory proto nelze vnímat jinak než jako informace stěžovatele [podnět] vůči komoře o možném porušení zákonných a stavovských povinností členy komory, na jejichž základě může, ale nemusí, být zahájeno disciplinární řízení. Ačkoliv osoba podávající stížnost tímto úkonem bude zpravidla sledovat to, aby proti příslušnému členu komory bylo komorou zahájeno disciplinární řízení a tomuto bylo uloženo disciplinární opatření, nemá na zahájení disciplinárního řízení právní nárok.“ Pro projednávaný případ je proto stěžejní, že vydání rozhodnutí o nezahájení disciplinárního řízení nemohlo zasáhnout do právní sféry stěžovatelky.
[15] Disciplinární řád dále upravuje možnost podat proti rozhodnutí revizní komise námitku. Žalovaná o ní rozhodne zejména tak, že rozhodnutí revizní komise potvrdí, anebo jej zruší a vrátí jí věc k dalšímu šetření. Námitka může být též odmítnuta pro opožděnost, jak žalovaná dovodila z § 12 odst. 4 disciplinárního řádu. Naposled zmíněná situace nastala v nyní projednávané věci.
[16] K hodnocení, zda je rozhodnutí žalované o odmítnutí námitky rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., poukazuje Nejvyšší správní soud v prvé řadě na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 86, odst. [22], publ. pod č. 1764/2009 Sb. NSS. V něm rozšířený senát uvedl, že „[k]líčovými aspekty pro materiální vymezení správního rozhodnutí je [i] definice věci (předmětu řízení), kterým je rozhodování v určité oblasti veřejné správy, a dále pak v rámci takto vymezeného předmětu [ii] vymezení subjektivních práv, která jsou rozhodnutím dotčena [tedy ‚založena, měněna či rušena‘].“ Současně dovodil, že „žalobní legitimace ve správním soudnictví by napříště neměla být svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon orgánu moci výkonné, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře.“
[17] Stěžejní právní otázkou v projednávané věci proto je, zda se rozhodnutí žalované o odmítnutí námitky pro opožděnost bylo způsobilé negativně projevit v právní sféře stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dospěl k negativnímu závěru – pokud se v právech osoby, která podala stížnost, nemůže jakkoliv promítnout odmítavé či meritorní rozhodnutí o této stížnosti, a maiori ad minus není způsobilé právní sféru této osoby zasáhnout ani rozhodnutí o námitce. Na tuto situaci zcela dopadají závěry výše cit. rozsudku č. j. 1 Ans 1/2009 299, podle něhož „[r]ozhodnutí o stížnosti [ať už odmítavé {…}, nebo meritorní {…}] pak nelze považovat za rozhodnutí podle § 65 s. ř. s., byť je v [disciplinárním řádu] formálně jako rozhodnutí označeno, neboť není způsobilé se jakkoliv negativně projevit ve stěžovatelově právní sféře: jeho práva a povinnosti zůstávají zcela nedotčena.“ Podle Nejvyššího správního soudu není v tomto případě třeba rozlišovat, zda bude odmítavé rozhodnutí vydáno v řízení o stížnosti, anebo o námitkách, neboť ani v jednom případě zásah do veřejného subjektivního práva podatele nenastane, jelikož ten v žádném z daných řízení žádné veřejné subjektivní právo nemá. K témuž závěru ostatně dospěl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3048/16, odst. 17: „Stěžovatelka v replice k vyjádření [České lékařské komory] správně poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že rozhodnutí o odmítnutí stížnosti, resp. rozhodnutí o námitkách proti tomuto odmítavému rozhodnutí, není rozhodnutím podle § 65 s. ř. s., tedy rozhodnutím, jež by bylo přezkoumatelné ve správním soudnictví.“ Lze proto uzavřít, že ani rozhodnutí žalované se na právech stěžovatelky nemohlo negativně odrazit.
[18] Nejvyšší správní soud se zároveň zabýval otázkou, zda mohlo rozhodnutí žalované zasáhnout do procesních práv stěžovatelky. Nejvyšší správní soud už dříve dospěl v rozsudku ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 155/2008 88, k závěru, že „[d]isciplinární řád [v ustanoveních § 7 odst. 5 a 6] zřetelně rozlišuje mezi účastníkem řízení a osobou, jež podala stížnost, případně námitku. Účastníku řízení – lékaři – se rozhodnutí doručuje, zatímco osobě, která podala stížnost či námitku, se pouze zasílá informace o rozhodnutí, což mimo jakoukoliv pochybnost znamená, že tato osoba není účastníkem řízení. Na tom nic nemění ani skutečnost, že disciplinární řád počítá s možností, že si autor stížnosti podá námitku proti rozhodnutí revizní komise, neboť ani podání námitky z něj nečiní účastníka řízení. Výsledek řízení o námitce se totiž namitateli sděluje toliko doručením přiměřené informace, za kterou lze považovat i stejnopis příslušného rozhodnutí. Rozhodnutí čestné rady tedy stěžovateli ani nemuselo být doručeno. […] Nejvyšší správní soud uzavírá, že vydáním žalobou napadených rozhodnutí nemohla být dotčena právní sféra stěžovatele, neboť tato rozhodnutí nejsou způsobilá jakkoliv zasáhnout do jeho práv a povinností. Stěžovatel ani nebyl účastníkem řízení, ze kterého tato rozhodnutí vzešla.“
[19] Pokud stěžovatelka tvrdí, že došlo k zásahu do jejích procesních práv, Nejvyšší správní soud předně podotýká, že stěžovatelka nijak nespecifikuje, jakého konkrétního pochybení se žalovaná podle jejího názoru dopustila. Stěžovatelka se omezuje na tvrzení negativních důsledků žalobou napadeného rozhodnutí v její právní sféře, ale nijak nekonkretizuje, v čem spatřuje údajnou procesní vadu daného aktu. Rovněž tuto vadu žádným způsobem nedokládá. Současně však je nutné upozornit, že i kdyby vydání daného aktu určité procesní pochybení předcházelo, nemohlo se byť potenciálně projevit v právní sféře stěžovatelky. Je tomu tak proto, že s ohledem na výše uvedenou rozhodovací praxi stěžovatelka nebyla účastníkem řízení (nýbrž pouze osobou, která podala stížnost) a nesvědčila jí žádná veřejná subjektivní práva (hmotná či procesní), která by byla s řízením o námitce a s rozhodnutím žalované spojena. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované o námitce není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a městský soud správně a v souladu s právními předpisy žalobu stěžovatelky odmítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.
[21] O nákladech řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, kasační soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 30. září 2026
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu