Rozsudek ze dne 22. 11. 2012
Plný text
k čl. 26, čl. 27 a čl. 59 bod d) nařízení Parlamentu a Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, o změně nařízení (ES) č. 1493/1999, (ES) č. 1782/2003, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 3/2008 a o zrušení nařízení (EHS) č. 2392/86 a (ES) č. 1493/1999*)
k čl. 47 odst. 1 a čl. 48 nařízení Parlamentu a Rady (ES) č. 1493/1999 o společné organizaci trhu s vínem**)
k § 5 odst. 5 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 120/2008 Sb.
k § 30 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění zákona č. 215/2006 Sb.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012, čj. 3 As 50/2012-44)
Věc: Družstvo Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, proti Státní zemědělské a potravinářské inspekci o uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, o kasační stížnosti žalované.Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Inspektorát v Brně, dne 19. 11. 2010 uložila žalobci dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci opatření k odstranění zjištěných nedostatků. Jednalo se o opatření D01, které uložilo žalobci řádně dopracovat evidenční knihy (vinařskou evidenci) dle přílohy č. 33 k vyhlášce č. 323/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství, na základě které bude možné dohledat a prokázat, jak byly nakoupené hrozny ročníku 2009 zpracovány a pro kterou konkrétní výrobní šarži vína byly konkrétní hrozny (vždy blíže specifikované dokumentem "kupní smlouva - výkupní lístek" nebo jiným dokladem prokazujícím nákup hroznů) použity. Termín splnění byl stanoven do 26. 11. 2010.
Dále bylo uloženo opatření D02, dle kterého měla kontrolovaná osoba bezodkladně stáhnout z tržní sítě veškeré množství všech šarží jakostních odrůdových vín a vín odrůdových tuzemské provenience vyrobených z hroznů odrůd Rulandské modré, Modrý Portugal, Muškát moravský, Sauvignon, Tramín červený, Chardonnay, Cabernet Sauvingnon, Ryzlink vlašský, Rulandské šedé, Irsai Oliver sklizených v roce 2009, neboť při jejich uvádění do oběhu byl porušován čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, protože jejich původ deklarovaný na etiketě neodpovídal skutečnosti. Termín splnění byl stanoven do 19. 11. 2010.
Odůvodnění ve vztahu k opatření D01 obsahovalo podrobné poučení o právních předpisech majících vliv na vedení evidenčních knih dle přílohy č. 33 k vyhlášce č. 323/2004 Sb. V odůvodnění ve vztahu k opatření D02 bylo uvedeno, že kontrolovaná osoba nevedením řádné evidence způsobila, že nebylo možné dohledat, které šarže vína byly vyrobeny z hroznů neznámého původu. Proto bylo uloženo opatření stáhnout z oběhu veškeré množství vína všech šarží těch odrůd, u kterých byl zjištěn neznámý původ hroznů.
Žalovaná odkázala na protokol ze dne 11. 10. 2010, ze kterého vyplývalo, že žalobce nakoupil od společnosti BJ. VITIS s.r.o. celkem 1 214 020 kg hroznů, u nichž není znám jejich původ, k těmto bylo přimíseno dalších 37 540 kg hroznů neznámého původu a dále 293 938 kg hroznů známého původu, které byly tímto znehodnoceny pro výrobu a uvádění vína do oběhu.
Dále bylo v odůvodnění uvedeno, že zástupci kontrolované osoby z důvodu absence řádně vedené průkazné vinařské evidence nebyli schopni objektivně a prokazatelně sdělit a doložit, kolik vína vyrobeného z celkového množství 1 545 498 kg hroznů již bylo uvedeno do oběhu.
Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2010 žalovaná nevyhověla námitkám žalobce proti uvedeným opatřením. Žalobce následně napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně.
Rozsudkem ze dne 6. 3. 2012, čj. 29 A 127/2010-124, krajský soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2010, čj. 7 As 33/2010-99, č. 2323/2011 Sb. NSS) opatření žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení s tím, že žalovaná pochybila, pokud v opatření při uložení povinnosti D02 (stáhnout z tržní sítě klamavě označená vína, protože jejich původ deklarovaný na etiketě neodpovídal skutečnosti) stanovila lhůtu 19. 11. 2010. Je pravdou, že totožná povinnost byla uložena již opatřením ze dne 10. 11. 2010. Toto opatření však bylo poté, co proti němu uplatnil žalobce včas námitky rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010, zrušeno s tím, že žalovaná námitkám vyhověla. Zrušením rozhodnutí nastal stav, že toto rozhodnutí pozbylo jakékoliv právní účinky, a nelze tedy argumentovat tím, že ukládalo shodné povinnosti. Pokud následně žalovaná vydala nové opatření, měla pro jeho splnění stanovit takovou lhůtu, která je přiměřená. Zákon o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ani zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, neobsahují pravidla pro stanovení lhůt v případě ukládání opatření. Vzhledem k tomu bylo nutno vycházet z § 39 odst. 1 věty první a druhé správního řádu, podle kterých "[s]právní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků." Vzhledem k obsahu uložené povinnosti (bezodkladně stáhnout z tržní sítě veškeré množství všech šarží jakostních odrůdových vín a vín odrůdových tuzemské provenience vyrobených z hroznů deseti označených odrůd sklizených v roce 2009) bylo zřejmé, že uložená lhůta byla zjevně nepřiměřená, a opatření bylo v důsledku toho prakticky neproveditelné. Stanovení lhůty shodující se s datem vydání rozhodnutí proto krajský soud považoval za nezákonné.
Krajský soud dále označil za nezákonný požadavek žalované v opatření D01 dopracovat evidenční knihy v souladu s přílohou č. 33 vyhlášky č. 323/2004 Sb., neboť takovou povinnost z uvedené přílohy dovodit nelze. Pokud uvedený způsob evidence vyplývá z jiných předpisů, měly být ve výroku výslovně uvedeny. Odkaz na § 30 zákona o vinohradnictví a vinařství uvedený ve výroku byl rovněž nedostatečný, neboť toto ustanovení neupravuje, jak mají být evidenční knihy vedeny, pouze v obecné rovině odkazuje na nutnost užití prováděcích předpisů a unijního práva.
Proti rozsudku krajského soudu žalovaná (stěžovatelka) podala kasační stížnost, v níž odmítla závěr krajského soudu o nezákonnosti lhůty pro splnění povinnosti uložené opatřením D02 v zásadě poukazem na skutečnost, že podané námitky žalobce neměly ze zákona odkladný účinek, takže žalobce byl povinen vína z tržní sítě stahovat hned po doručení původního rozhodnutí z 10. 11. 2010, tedy na stažení vín z tržní sítě měl čas od 10. do 19. 11. 2010. V takové lhůtě byla uložená povinnost splnitelná a její splnění bylo možné na žalobci spravedlivě požadovat, a to rovněž s přihlédnutím k tomu, co si lze představit pod povinností stažení vín z tržní sítě, představující ve skutečnosti pouze zamezení dalšího prodeje vín konečnému spotřebiteli, tedy povinnost splnitelnou v řádu hodin.
Stěžovatelka také odmítla závěr krajského soudu o nezákonnosti výroku opatření D01. Zdůraznila konkrétní ustanovení evropských nařízení o způsobech vedení evidenčních knih v odvětví vína a dodala, že v souladu s evropskou úpravou byla pro Českou republiku přijata podrobnější úprava zákonem o vinohradnictví a vinařství a prováděcí vyhláškou č. 323/2004 Sb. (zejména § 14), podle které také důsledně postupovala, nikoli však žalobce.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že odlišná stanoviska účastníků vyplývají z různého stupně chápání smyslu právní úpravy oblasti výroby a distribuce vín podle české i evropské právní úpravy. Žalobce při interpretaci povinností při vedení evidence a označování původu zpracovávaných druhů vín především zdůrazňuje formální hlediska, zatímco stěžovatelka klade zvýšený důraz z hlediska smyslu právní úpravy. To, co tvoří podstatu argumentace žalobce, vlastně není ani zásadním zdrojem pochybností a zároveň spor není ani o to, podle čeho (podle jaké normy) je nakládání s vínem a hrozny pro jeho výrobu upraveno.
Žalobce setrvává v přesvědčení, že stěžovatelka požaduje plnění takových povinností (v evidenci původu hroznů), které mu žádný právní předpis neukládá, a její postup tak považuje za nezákonný. V tomto směru mu dal za pravdu také krajský soud, který zdůraznil, že takovou povinnost z uvedené přílohy dovodit nelze a odkaz na § 30 zákona o vinohradnictví a vinařství uvedený ve výroku opatření je nedostatečný, neboť toto ustanovení neupravuje, jak mají být evidenční knihy vedeny, pouze v obecné rovině odkazuje na nutnost užití prováděcích předpisů a předpisů ES.
S tímto názorem však nelze souhlasit. Závěru žalobce i krajského soudu nesvědčí jednoznačně ani samotné znění přílohy č. 33 vyhlášky č. 323/2004 Sb. upravující totiž u vína z dovozu povinnost označení země původu. Zákonné vymezení evidenčních pomůcek (evidenčních knih) dle § 30 zákona o vinohradnictví a vinařství je naopak zcela dostatečné, a to právě odkazem na relevantní předpisy ES, jejichž smysl je zcela jednoznačný, jak bude dále uvedeno. Úprava dle nařízení Parlamentu a Rady (ES) s přihlédnutím ke stupni jejich závaznosti, a to konkrétně nařízení č. 479/2008, v tomto směru zcela explicitně uvedené podmínky obsahuje, a zavazuje tak i Českou republiku. Stěžovatelka v tomto ohledu nemá pravdu, že národní právní úprava je přísnější než úprava evropská, jak by bylo možné dovodit podle zmocnění čl. 28 úvodních ustanovení nařízení č. 479/2008: "(28) Aby se zachovaly zvláštní znaky jakosti vín s označením původu nebo se zeměpisným označením, mělo by být členským státům povoleno uplatňovat v tomto ohledu přísnější pravidla"; nicméně pro posouzení této věci tato skutečnost nemá žádný význam. Citované nařízení v článcích 26 a 27 úvodních ustanovení zcela jednoznačně definuje podstatu a smysl povinnosti v označování vín: "(26) Scelování vína pocházejícího ze třetích zemí s vínem ze Společenství a scelování vín pocházejících ze třetích zemí by mělo být ve Společenství i nadále zakázáno. Podobně by některé druhy hroznového moštu, hroznové šťávy a čerstvých vinných hroznů, které pocházejí ze třetích zemí, neměly být na území Společenství zpracovávány na víno ani přidávány do vína. (27) Koncepce jakostních vín ve Společenství se mimo jiné zakládá na zvláštních vlastnostech souvisejících se zeměpisným původem vína. Tato vína spotřebitel rozeznává pomocí chráněných označení původu a zeměpisných označení, i když současný systém není v tomto ohledu plně rozvinut. Aby se požadavek na jakost příslušných výrobků mohl opřít o průhlednější a propracovanější rámec, je třeba zavést režim, podle něhož se žádosti o označení původu nebo zeměpisné označení přezkoumávají v souladu s přístupem, který se uplatňuje v horizontální politice Společenství v oblasti jakosti potravin jiných než vín a lihovin podle nařízení Rady (ES) č. 510/2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin."
Taktéž nařízení č. 178/2002 podstatou příslušných ustanovení směřuje ke stejnému cíli. Článek 16 tohoto nařízení, na které stěžovatelka v opatřeních odkazuje, rovněž připomíná jednotný smysl právní úpravy odvětví potravinového práva "aniž jsou dotčena specifičtější ustanovení potravinového práva, nesmí označování, propagace a obchodní úprava potravin nebo krmiv, jejich tvar, vzhled nebo balení, použité obalové materiály, způsob jejich úpravy a místo vystavení, jakož i informace poskytované o nich jakýmkoli médiem uvádět spotřebitele v omyl". Článek 17 uvedeného nařízení obsahuje příklad nástrojů k prosazení uvedeného cíle ("1. Provozovatelé potravinářských a krmivářských podniků ve všech fázích výroby, zpracování a distribuce zajistí v podnicích, které řídí, aby potraviny a krmiva splňovaly požadavky potravinového práva, které se týkají jejich činnosti, a kontrolují plnění těchto požadavků. 2. Členské státy zajišťují dodržování potravinového práva a sledují a ověřují, zda provozovatelé potravinářských a krmivářských podniků ve všech fázích výroby, zpracování a distribuce plní odpovídající požadavky potravinového práva. Za tímto účelem používají systém úředních kontrol a vykonávají další činnosti přiměřené okolnostem, včetně informování veřejnosti o bezpečnosti a riziku potravin a krmiv, dozoru nad bezpečností potravin a krmiv a dalších kontrolních činnostech prováděných během všech fází výroby, zpracování a distribuce.").
Z citovaných ustanovení je patrný smysl právní úpravy v dané oblasti, v jehož světle je třeba vnímat konkrétní úpravu dle oddílu III čl. 59 shora citovaného nařízení č. 479/2008 upravujícího mezi povinnými údaji při označení vín uváděných na trh v rámci Evropské unie v bodu d) "uvedení provenience". Tento údaj totiž slouží k nezaměnitelné informaci pro konečného spotřebitele, a přispívá tím k naplnění smyslu citované úpravy v dané oblasti v jeho informativní a ochranné funkci.
Ostatně i dřívější úprava provedená nařízením č. 1493/1999 se řídila obdobně formulovanou ideou. Cílem čl. 47 odst. 1 uvedeného nařízení byla "a) ochrana oprávněných zájmů spotřebitele, b) ochrana oprávněných zájmů producenta, c) řádné fungování trhu a d) podpora kvalitní produkce". Tyto principy vyžadují pro naplnění, mimo jiné, dle odstavce 2 téhož ustanovení opatření dle písm. f), označení dovážených produktů, "aby se zaručilo, že spotřebitelé jsou o vlastnostech těchto produktů informováni", a čl. 48 odrážka druhá: "vlastnosti produktu jako především druh, složení[...] původ nebo místo, odkud se dováží[...]", k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, čj. 1 As 89/2011-68.
Klamání konečného spotřebitele je třeba vždy vnímat v jeho materiálním smyslu záměny představy (zde o původu vína) a nikoli jen jako porušení formálně zakotvených povinností. I kdyby totiž takové formulace ze zákona či jiného právního předpisu jednoznačně nevyplývaly, je třeba je bez nejmenší pochybnosti dovozovat ze smyslu citovaných ustanovení zejména evropského práva. Jinými slovy, žalobce povinnost vést přesvědčivou evidenci dovážených hroznů měl, a měl by také povinnost původ vína uvádět v předpokládaném rozsahu na vinětách lahví s vínem. Jen takovým způsobem lze totiž zachovávat a chránit dědictví "zvláštních vlastností souvisejících se zeměpisným původem vína". Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že požadavek stěžovatelky v daném smyslu byl nezákonný, jednalo se o závěr chybný.
Ani námitka vad řízení před správním orgánem a před soudem není oprávněná. V tomto směru je třeba si znovu připomenout podstatu posuzovaného případu, spočívající v tom, že žalobce měl uvádět na trh vína s nesprávným označením původu, přičemž důsledně tvrdil jen to, že původ vinných hroznů není povinen uvádět v evidenci jejich zásob. Stěžovatelka s tím nesouhlasí, a proto nejen vyzvala žalobce k doplnění evidence, ale poskytla mu také možnost evidenci doplnit v rámci uložené povinnosti dle opatření D01. Zároveň je třeba zdůraznit, že nikde není prokázáno, že by toho žalobce nebyl schopen. Stěžovatelka také připouští možnost revize povinnosti stáhnout vína z prodeje, jestliže k doplnění evidence dojde. Závěr, že žalobce zpracovával víno neznámého původu, tedy stěžovatelka v době vydání opatření přijala oprávněně již z toho důvodu, že sám žalobce pro důkaz opaku neudělal nic, přičemž tento závěr byl podložen odpovídajícím rozsahem dokazování v rámci kontrolních zjištění. Mimochodem, tvrzení žalobce o neexistenci jeho povinnosti uvádět původ hroznů v evidenčních knihách, i kdyby bylo pravdivé, by nic nezměnilo na jeho povinnosti skutečnost o původu vína uvádět na vinětách lahví s vínem.
Závěr krajského soudu o nezákonnosti lhůty pro splnění povinnosti uložené opatřením D02, totiž stažení vín z tržní sítě, není pro osud kasační stížnosti nijak zásadně významný. Po vyjasnění obsahu uvedené povinnosti, spočívající nikoli ve faktickém odvozu vín ze skladů a provozních prostor prodejců, nýbrž v zamezení jejich prodeje spotřebiteli, lze navíc uvedenou lhůtu považovat v zásadě za přiměřenou již proto, že v tomto pojetí její splnění opravdu předpokládá jednoduchý a časově nenáročný postup a odpovídá tak z hlediska principu přiměřenosti a dobré správy v činnosti správních úřadů.
Možnost doplnit evidenci použitých hroznů není v žádném rozporu s povinnostmi žalobce obsaženými ve zkoumaných opatřeních. Ve skutečnosti je tomu naopak, neboť právě doplněním evidence lze naplnit smysl § 5 odst. 5 zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci ("Inspektor povolí obnovení výroby zemědělských výrobků, potravin nebo tabákových výrobků nebo jejich uvádění do oběhu nebo použití surovin k jejich výrobě anebo používání obalů nebo vadných přístrojů nebo zařízení, které byly zakázány podle odstavce 1 písm. a), pokud byl závadný stav odstraněn; souhlas musí být vydán neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne oznámení odstranění závadného stavu."). (...)
Právní věta
Klamání konečného spotřebitele je třeba vnímat v jeho materiálním smyslu záměny představy (zde o původu vína) a nikoli jen jako porušení formálně zakotvených povinností. Pokud by formalizované povinnosti (označovat původ vína - hroznů) ze zákona nebo jiného právního předpisu národní provenience nevyplývaly, je třeba je vždy dovodit ze smyslu i znění uvedených ustanovení evropského práva. Tak lze účinně přispět k zachování a ochraně dědictví "zvláštních vlastností souvisejících se zeměpisným původem vína".
Usnesení ze dne 27. 6. 2012
Plný text
3 As 50/2012 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Inspektorát v Brně, se sídlem [adresa] Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2010, č. j. BB712-21/2010, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2012, č. j. 29 A 127/2010 – 124, o návrhu na vydání předběžného opatření,
t a k t o :
Žalované s e u k l á d á , aby se zdržela vydání nového rozhodnutí o námitkách proti opatření Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně, ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D, do doby, kdy nabude právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2012, č. j. 29 A 127/2010 – 124.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně zrušil v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2010, č. j. BB712-21/2010, jímž nevyhověla námitkám žalobce proti opatření Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně, ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D. Tímto opatřením byla žalobci podle § 5 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 146/2002 Sb., o státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů, uložena opatření k odstranění zjištěných nedostatků, která spočívala jednak v povinnosti dopracovat evidenční knihy (vinařskou evidenci) dle přílohy č. 33 k vyhlášce č. 323/2004 Sb. v platném znění, jednak v povinnosti stáhnout z tržní sítě veškeré množství všech šarží jakostních odrůdových vín a vín odrůdových tuzemské provenience vyrobených z vyjmenovaných odrůd a sklizených v roce 2009.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, v níž navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V řízení o kasační stížnosti podala žalovaná návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že jí jako orgánu státní správy vážná újma před vydáním rozhodnutí o kasační stížnosti nehrozí. Vážná újma však nepochybně hrozí spotřebitelům vín klamavě označených žalobcem jako vína z České republiky, když se ve skutečnosti jedná o vína vyrobená z hroznů, jejichž původ není znám, resp. kdy původ deklarovaný na etiketě neodpovídá skutečnosti. Ochrana spotřebitelů je přitom v tomto smyslu svěřena žalované. Pokud by žalovaná musela v souladu s názorem vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Brně zrušit opatření ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D, odpadl by jediný právní důvod pro stahování dotčených vín ročníku 2009 z tržní sítě. Tato vína by tedy byla zcela jistě nabízena spotřebitelům jako vína pocházející z České republiky, přestože jejich původ není znám a taková vína proto v podstatě nelze označit proveniencí jako povinným údajem při označení vín. To je zřejmé zejména z dosavadních tvrzení žalobce, který i přes důkazy provedené ve správním řízení nadále tvrdí, že jde o vína původem z České republiky. Nikdy však nedoložil, z jakých vinic mají hrozny pocházet, a nedopracoval evidenční knihy, ze kterých by to vyplynulo. Tuzemský spotřebitel, který se orientuje na základě označení vína, by si taková vína vyrobená z hroznů neznámého původu kupoval ve víře, že se jedná o vína tuzemská, v České republice preferovaná vína, která bývají logicky i cenově dražší. Pokud by se jednalo o vína vyrobená v České republice z hroznů sklizených v jiném členském státě, musela by být na etiketě povinně označena proveniencí, jako např. „Víno vyrobeno v České republice z hroznů sklizených v Maďarsku“. Takto označená vína nejsou podle informací známých žalované z úřední činnosti tuzemskými spotřebiteli preferována a jsou o cca 20 na láhev levnější než vína označená jako „Vína z České republiky“ nebo „Česká republika“. Předmětem uloženého opatření je přitom množství vína natolik značné, že jeho uvedením do oběhu by byl nepříznivě dotčen značný počet spotřebitelů. Újma, která nabízením vín neznámého původu spotřebitelům nevratně vznikne jak v rovině ekonomické (ve výši min 20 Kč na láhev vína o objemu 0,7 l), tak i v rovině zneužití jejich preferencí, je s ohledem na značný počet spotřebitelů vážná. Žalovaná ji považuje za nepoměrně vyšší, než újmu, která by žalobci mohla vzniknout tím, že dotčená vína budou i nadále stahována z tržní sítě. Zrušení opatření ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D, by vedlo k nevratným následkům stavu věci, jež je vlastním předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem. Víno by bylo doprodáno před tím, než soud rozhodne o meritu věci. Vážnost újmy, kterou by každý ze spotřebitelů utrpěl řádově pouze ve výši několika desítek korun českých, spatřuje žalovaná právě ve značném množství takto poškozených subjektů. Žalované jsou dále svěřeny úřední kontroly s cílem zaručit poctivé jednání v obchodu s potravinami. Proto poukazuje i na vážnou újmu poctivých výrobců a obchodníků ve vinařském sektoru, která by vznikla pokřivením podmínek hospodářské soutěže na trhu s vínem. Náklady ostatních výrobců na výrobu vín skutečně pocházejících z České republiky (oblast Morava) musely být totiž značně vyšší než jaké měl žalobce, jestliže použil hrozny neznámého původu. Vydání předběžného opatření je v obecné rovině potřebné pro ochranu veřejného zájmu na ochraně spotřebitele a poctivého jednání v obchodu s potravinami. Ten vyplývá z obecných cílů potravinového práva, kterými jsou ochrana lidského života a zdraví a ochrana zájmů spotřebitelů, včetně poctivého jednání v obchodu s potravinami. Na základě uvedeného žalovaná navrhla vydání předběžného opatření, kterým by jí bylo uloženo, aby se zdržela vydání nového rozhodnutí o námitkách proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně, ze dne 19. 11. 2010 „Opatření č. P[č.p.]-70394/10/D“, a to až do doby, kdy se rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 3 As 50/2012 proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 127/2010 – 124, stane vykonatelným.
Podle § 38 odst. 1 s. ř. s., platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může soud usnesením na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat. Ustanovení § 120 s. ř. s. ani jiné ustanovení tohoto zákona přitom obecně nevylučuje, aby předběžné opatření vydal i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti; viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 - 37, publikované pod č. 910/ 2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
„Vážná újma“ ve smyslu § 38 odst. 1 s . ř. s. je neurčitý právní pojem, který soud vyloží vždy v souvislosti s konkrétními okolnostmi projednávané věci. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je možno obecně za vážnou újmu označit takový zásah do právní sféry účastníka, který představuje její natolik zásadní narušení, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel (shodně viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 - 37, dostupné na www.nssoud.cz). Vážnou újmou je třeba současně rozumět takovéto zásahy do právní sféry třetích osob či zásahy do veřejného zájmu.
Nejvyšší správní soud zjistil, že v období července až listopadu 2010 byly u žalobce inspektory žalované vykonány kontroly dodržování povinností při výrobě vína a při uvádění vína do oběhu (viz protokoly o kontrole č. P[č.p.]-70394/10 ze dne 16. 7. 2010, č. P[č.p.]-70394/10 ze dne 17. 8. 2010, č.P[č.p.]-70394/10 ze dne 7. 10. 2010, č. P[č.p.]-70394/10 ze dne 11. 10. 2010, č. P[č.p.]-70394/10 ze dne 10. 11. 2010 a č. P[č.p.]-70394/10 ze dne 19. 11. 2010.). V opatření žalované ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D, je uvedeno, že podle protokolu o kontrole č. P[č.p.]-70394/10 ze dne 11. 10. 2010, žalobce nakoupil od společnosti BJ VITIS s. r. o., celkem 1.214.020 kg hroznů, u nichž není znám jejich původ, k těmto bylo přimíseno dalších 37.540 kg hroznů neznámého původu (výkupní lístek č. 2009182), a pak bylo přimíseno 293.938 kg hroznů známého původu, které byly tímto znehodnoceny pro výrobu a uvádění vína do oběhu. Celkem tak bylo smíseno a zpracováno 1.545.498 kg hroznů, z nichž bylo vyrobeno cca 1.080.000 litrů vína s tím, že takto smísené množství hroznů přestavuje více než ¼ z celkového množství hroznů určených pro výrobu jakostního, popř. odrůdového vína. Žalobce pak v důsledku absence řádně vedené vinařské evidence nebyl schopen prokazatelně doložit, kolik vína z uvedeného množství již bylo uvedeno do oběhu a kolik vína se dosud nachází u něj. V opatření žalované ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D, pak byly uvedeny důvody, proč víno vyrobené z hroznů neznámého původu nelze uvádět do oběhu: nebylo známo zda nejde o hrozny ze třetích zemí, které dle přílohy XV část B bod 5. nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 nelze na území ES zpracovávat na víno, dále nebylo známo, zda se nejedná o hrozny jiného druhu než Vitis vinifera, ze kterých dle čl. 120 a) citovaného nařízení nelze vyrábět víno, dále nebylo známo zda hrozny pochází z legálně vysazených vinic, není jasné, ze které vinařské zóny pochází, a zda enologické postupy byly v souladu s právními předpisy. Jelikož není znám skutečný původ vína, nelze víno řádně označit povinným údajem o provenienci [nařízení Komise (ES) č. 607/2009].
Nejvyšší správní soud shledal v projednávané věci hrozící vážnou újmu ve smyslu § 38 odst. 1 s . ř. s. ve dvou bodech: V první řadě dospěl k závěru, že na základě skutečností popsaných v opatření ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D, je odůvodněna obava žalované, že by zrušení opatření v souladu se závazným názorem krajského soudu mohlo vést k vážné újmě třetích osob – desítek tisíc spotřebitelů (jak v rovině ekonomické, tak i v rovině zneužití jejich preferencí) a současně poctivých výrobců a obchodníků ve vinařském sektoru. Zdůrazňuje přitom, že smyslem předmětného opatření je právě zamezení rizika spojeného s uváděním vín vyrobených z hroznů neznámého původu do oběhu, ochrana před klamáním spotřebitelů i ochrana společného trhu s vínem.
Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že zrušením opatření ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D, by mohlo dojít k nežádoucímu stavu spočívajícímu v porušení principu právní jistoty. Vychází přitom ze závěrů usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, v němž Nejvyšší správní soud poukázal na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší správní soud uvádí, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud má za to, že výše popsanou problematickou situaci, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná správní rozhodnutí, lze považovat za vážnou újmu hrozící zájmu na právní jistotě adresátů veřejné správy ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s., kterou je třeba řešit uložením předběžného opatření.
Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z okolností projednávané věci vyplývá potřeba upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. Nařídil proto předběžné opatření, jímž žalované uložil, aby se zdržela vydání nového rozhodnutí o námitkách proti opatření Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně, ze dne 19. 11. 2010 č. P[č.p.]-70394/10/D, do doby nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
Usnesení ze dne 6. 6. 2012
Plný text
3 As 50/2012 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Inspektorát v Brně, se sídlem [adresa] Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2010, č. j. BB712-21/2010, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2012, č. j. 29 A 127/2010 – 124,
t a k t o :
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně zrušil v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2010, č. j. BB712-21/2010, jímž nevyhověla námitkám žalobce proti opatření Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně, ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D. Tímto opatřením byla žalobci podle § 5 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 146/2002 Sb., o státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů, uložena opatření k odstranění zjištěných nedostatků, která spočívala jednak v povinnosti dopracovat evidenční knihy (vinařskou evidenci) dle přílohy č. 33 k vyhlášce č. 323/2004 Sb. v platném znění, jednak v povinnosti stáhnout z tržní sítě veškeré množství všech šarží jakostních odrůdových vín a vín odrůdových tuzemské provenience vyrobených z vyjmenovaných odrůd a sklizených v roce 2009, neboť při jejich uvádění do oběhu je porušován čl. 16 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, v platném znění, protože jejich původ deklarovaný na etiketě neodpovídá skutečnosti.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, v níž navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Uvedla, že jí jako orgánu státní správy by samozřejmě nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nevznikla „nepoměrně větší újma“. Újma by však vznikla spotřebitelům dotčených potravin, tedy vín klamavě označených nebo v budoucnu označených žalobcem jako vína z České republiky, ačkoli se ve skutečnosti jednalo o vína vyrobená z hroznů neznámého původu. Ochrana spotřebitelů je přitom ve vztahu k potravinám svěřena žalované. Žalovaná proto poukazuje na přiměřené použití § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jak vyplývá z § 107. Pokud by musela v souladu s názorem vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Brně zrušit opatření ze dne 19. 11. 2010, č. P[č.p.]-70394/10/D, byla by následně vína ročníku 2009, vůči kterým byl uložen zákaz, zcela jistě uvedena do oběhu a nabízena spotřebitelům jako vína pocházející z České republiky. Tuzemský spotřebitel, který se orientuje na základě označení vína, by si taková vína vyrobená z hroznů neznámého původu kupoval ve víře, že se jedná o vína tuzemská, v České republice preferovaná vína, která bývají logicky i cenově dražší. Pokud by se jednalo o vína vyrobená v České republice z hroznů sklizených v jiném členském státě, musela by být na etiketě povinně označena proveniencí, jako např. „Víno vyrobeno v České republice z hroznů sklizených v Maďarsku“. Takto označená vína nejsou podle informací známých žalované z úřední činnosti tuzemskými spotřebiteli preferována a jsou o cca 20 až 30 Kč na láhev levnější než vína označená jako „Vína z České republiky“ nebo „Česká republika“. Újma, která nabízením vín neznámého původu spotřebitelům nevratně vznikne jak v rovině ekonomické i v rovině zneužití jejich preferencí, je (byť ji nelze vyčíslit penězi) zcela jistě nepoměrně vyšší, než újma, která by žalobci mohla vzniknout tím, že vína u něj budou nadále uskladněna. Žalované jsou dále svěřeny úřední kontroly s cílem zaručovat poctivé jednání v obchodu s potravinami. Proto poukazuje i na nepoměrně větší újmu poctivých výrobců a obchodníků ve vinařském sektoru, než jaká vznikne žalobci neuvedením vín na trh do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o této kasační stížnosti. Přiznání odkladného účinku není podle názoru žalované v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Právě naopak, veřejný zájem na ochraně spotřebitele a poctivého jednání v obchodu s potravinami vyplývá z obecných cílů potravinového práva, kterými jsou ochrana lidského života a zdraví a ochrana zájmů spotřebitelů, včetně poctivého jednání v obchodu s potravinami.
Nejvyšší správní soud důvody pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti neshledal.
Kasační stížnost nemá podle § 107 s. ř. s. odkladný účinek, avšak Nejvyšší správní soud jej může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že stěžovatel má v řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti povinnost tvrdit a prokázat takové skutečnosti, z nichž je možné dovodit vznik jeho újmy v důsledku rozhodnutí krajského soudu. V projednávané věci však žalovaná netvrdila, že by jí samotné měla vzniknout újma ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení. Domáhala se však přiznání odkladného účinku na základě přiměřeného použití § 73 odst. 2 s. ř. s., neboť by podle ní jinak vznikla újma jednak na straně spotřebitelů, jejichž ochrana je žalované ve vztahu k potravinám svěřena, a jednak na straně poctivých výrobců a obchodníků ve vinařském sektoru. Nejvyšší správní soud zde uvádí, že přiměřeným užitím, které ukládá § 107 s. ř. s., je míněno, že ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. se použije s přihlédnutím k povaze řízení o kasační stížnosti. Z toho mimo jiné vyplývá, že byť je institut odkladného účinku v § 73 odst. 2 s. ř. s. koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, je v řízení o kasační stížnosti možné přiznání odkladného účinku i kasační stížnosti žalovaného správního orgánu, jestliže bude možné dovodit vznik jeho újmy v důsledku rozhodnutí krajského soudu. Přiměřené užití ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. dále znamená, že odkladný účinek, který lze za splnění stanovených předpokladů přiznat kasační stížnosti, působí pouze vůči rozhodnutí krajského soudu, nikoli vůči rozhodnutí správního orgánu jako je tomu v případě odkladného účinku žaloby. Z přiměřeného užití § 73 odst. 2 s. ř. s. však nelze dovodit takové rozšíření podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, které by umožňovaly užití tohoto institutu i na situace, kdy hrozí vznik újmy jiným subjektů než stěžovateli samotnému, byť by se jednalo o subjekty, jejichž ochranu stěžovatel jako správní orgán zajišťuje.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že zde není naplněna základní podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti (vznik nepoměrně větší újmy na straně žalované, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám). Nebylo již tedy třeba zkoumat podmínky další, s nimiž by tato musela být naplněna kumulativně. Nejvyšší správní soud proto návrh žalované na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti zamítl.
Nejvyšší správní soud však současně žalovanou poučuje o tom, že může podat návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 s. ř. s. Podle citovaného ustanovení platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu