3 As 86/2026

Plný text

3 As 86/2026 - 54
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové, soudce JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyně Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. N., zast. Mgr. Evou Láskovou Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem [adresa] Hradec Králové, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) V. D., zast. Mgr. Karlem Hunešem, advokátem se sídlem [adresa] Hradec Králové, II) CETIN a.s., se sídlem [adresa] Praha, III) Statutární město Hradec Králové, se sídlem [adresa] Hradec Králové, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2025, č. j. KUKHKUP202524373, v řízení o kasační stížnosti OZNŘ I) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2026, č. j. 30 A 83/2025  501,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Osoba zúčastněná na řízení I) je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5 070 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Evy Láskové Ph.D., advokátky.

III. Žalovanému a osobám zúčastněným na řízení II) a III) se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

[1] Magistrát města Hradec Králové, odbor stavební (dále též „stavební úřad“), schválil rozhodnutím ze dne 8. 7. 2024, č. j. MMHK/232925/2024 ST1/ZB, k žádosti osoby zúčastněné na řízení I) (dále též „stavebník“ či „stěžovatel“) podle § 94p zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), stavbu „Novostavba rekreačního objektu“ včetně přípojek na technickou infrastrukturu, oplocení, zpevněných ploch, vsakovacího objektu a dešťové kanalizace na pozemku p. č. XA a XB v katastrálním území M. (dále též „Stavba“ nebo „Stavební záměr“).

[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že z jeho obsahu vypustil celý obsah podmínky č. 8 a nahradil jej novým textem. Ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud přisvědčil námitce, že žalobce neměl možnost se vyjádřit před vydáním rozhodnutí žalovaného k obsahu repliky stavebníka týkající se zahájení podmiňující stavby prodloužení vodovodního řadu, která byla žalovanému doručena dne 12. 11. 2025. Krajský soud k tomu uvedl, že podle obsahu správního spisu oznámil žalovaný účastníkům řízení možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí naposledy dne 15. 10. 2025. Žalobce této možnosti využil a zaslal žalovanému podání ze dne 3. 11. 2025, v němž upozornil na to, že uplynula platnost podmiňujícího rozhodnutí k umístění kanalizace a vodovodního řadu. Na uvedené podání reagoval stavebník uvedenou replikou, k níž přiložil oznámení o zahájení stavby ze dne 12. 9. 2025, podle něhož vodoprávnímu úřadu oznámil započetí stavby dne 8. 9. 2025. Poté žalovaný vydal dne 24. 11. 2025 rozhodnutí, aniž by dal žalobci možnost se s obsahem repliky seznámit. V tomto rozhodnutí se přitom opírá o oznámení stavebníka vodoprávnímu úřadu, přejímá jeho obsah a dovozuje, že povolení ke stavbě prodloužení vodovodního řadu nepozbylo platnosti. Žalobce však v žalobě namítal, že podmiňující stavba ve skutečnosti ve lhůtě dvou let od povolovacího rozhodnutí zahájena nebyla a předkládal k tomu důkazy. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žalovaný svým postupem porušil § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Této povinnosti si byl přitom dobře vědom, neboť v odvolacím řízení dával účastníkům opakovaně možnost seznámit se s důkazy opatřenými v odvolacím řízení. V případě repliky tak neučinil, ačkoliv oznámení vodoprávnímu úřadu bylo významným (jediným) důkazem, na jehož základě zodpověděl žalobcem nastolenou otázku, zda podmiňující rozhodnutí pozbylo platnosti. Na obsah příslušného podání však již žalobce reagovat nemohl. Podle krajského soudu neobstojí názor stavebníka, že zahájení dané stavby je objektivní skutečností, která nastala nezávisle na tom, zda se k ní žalobce vyjádřil. Žalobce totiž rozporuje, že k zahájení stavby v zákonné lhůtě skutečně došlo. Krajský soud dodal, že nemohl přihlédnout k vyjádření žalovaného k žalobě, v němž sdělil, že vodoprávní úřad provedl dne 16. 12. 2025 kontrolní prohlídku stavby prodloužení vodoprávního řadu a dospěl k závěru, že byla zahájena včas. Jedná se o důkaz, který byl pořízen až po vydání rozhodnutí žalovaného, nadto jeho správnost žalobce dále rozporuje. Pro toto podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Odkázal k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2025, č. j. 10 As 25/2024  95.

[4] Krajský soud dále žalovanému doporučil, aby se v novém rozhodnutí podrobněji vypořádal s obsahem žalobcových podání ze dne 3. 11. 2025 a 7. 11. 2025, zejména s podnětem žalobce k přezkumu závazných stanovisek orgánů územního plánování. Dodal, že nemůže obstát odkaz žalovaného na § 94m odst. 3 a § 94n odst. 3 stavebního zákona, neboť koncentrace řízení dopadá pouze na skutečnosti, jež mohly mít vliv na správnost rozhodnutí, nikoliv na skutečnosti, které mohly mít vliv na jeho zákonnost. Naopak nedůvodnými shledal námitky, že došlo k manipulaci se správním spisem a že rozhodovaly úřední osoby vyloučené pro podjatost.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

[5] Stavebník napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“). Uvedl, že krajský soud nezpochybnitelně vyšel z premisy, že každé porušení § 36 odst. 3 správního řádu v odvolacím řízení zakládá bez dalšího podstatnou vadu řízení. Tato premisa je však v rozporu s ustálenou judikaturou. Samotné porušení procesního ustanovení nepostačuje. Rozhodující je jeho (alespoň) potenciální vliv na zákonnost rozhodnutí. Krajský soud se však omezil pouze na konstatování, že oznámení ze dne 12. 9. 2025 bylo jediným podkladem k otázce platnosti podmiňujícího povolení, a že žalobce rozporuje jeho platnost. Z toho dovodil podstatnost vady. Tím však zaměnil samotnou existenci procesního pochybení s jeho vlivem na zákonnost rozhodnutí. Krajský soud otázku vlivu vady na zákonnost rozhodnutí řádně neposoudil. Dle stěžovatele jej tato vada nemohla mít. Otázka platnosti podmiňujícího vodoprávního povolení totiž leží mimo subjektivní rozsah námitkového oprávnění žalobce. Žalobce je jakožto účastník řízení z titulu vlastnictví sousedního pozemku oprávněn hájit v řízení výlučně svá vlastní subjektivní práva, nikoliv veřejný zájem či práva jiných osob. Otázka, zda podmiňující stavba byla zahájena v zákonné dvouleté lhůtě, se jeho vlastnického ani jiného věcného práva nijak přímo nedotýká. Jde o otázku trvání platnosti samostatného povolovacího aktu, jehož adresátem je stěžovatel, nikoliv žalobce. I kdyby byl tedy daný podklad žalobci předložen a ten se k němu vyjádřil, nemohlo by jeho vyjádření vést k jinému zákonnému výsledku rozhodnutí o jeho odvolání. Pokud by pak platnost podmiňujícího povolení byla nahlížena jako otázka objektivní zákonnosti rozhodnutí, přezkoumává ji orgán z úřední povinnosti nezávisle na tom, zda se k dané otázce vyjádří účastník. Neseznámení se s podkladem nadto nezbavilo žalobce možnosti jej zpochybnit v žalobním řízení. Ostatně, žalobce této možnosti využil. Krajský soud jeho výhrady mohl věcně přezkoumat v plné jurisdikci. Za této situace nelze dovozovat, že by vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Dle stěžovatele je nepřiléhavý i odkaz na rozsudek č. j. 10 As 25/2024  95. V dané věci totiž byly v odvolacím řízení doplněny podklady, které měnily podstatu posuzovaného záměru. V nyní posuzované věci však nešlo o podklad měnící předmět řízení či parametry záměru, nýbrž pouze o oznámení osvědčující dílčí objektivní skutečnost. Z uvedených důvodů stavebník navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a ztotožnil se s kasační stížností. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že oznámení ze dne 12. 9. 2025 bylo jediným a rozhodujícím důkazem, o který žalovaný opřel svůj závěr, že vodoprávní povolení nepozbylo platnosti. Smyslem § 36 odst. 3 správního řádu je přitom dát účastníku k dispozici skutková zjištění správního orgánu, aby mohl poukázat na jejich nesprávnost nebo navrhnout jejich doplnění. Argumentace stěžovatele, že by žalobce ani po seznámení se s novým důkazem nemohl výsledek řízení ovlivnit, je v rozporu s tímto smyslem. Posouzení, zda předložené důkazy vyvracejí skutkové závěry správního orgánu, nelze nahradit hypotetickou úvahou o tom, jak by účastník argumentoval. Žalobce disponuje důkazy, že k reálnému zahájení stavby vodovodu v zákonné lhůtě nedošlo. Tím, že mu žalovaný znemožnil reagovat, zatížil řízení vadou, která způsobila nezákonnost rozhodnutí, neboť skutkový stav byl zjištěn jednostranně na základě nepravdivého tvrzení stěžovatele. Otázka zániku vodoprávního povolení se přitom práv žalobce týká. Stavební záměr je podmíněn existencí platného napojení na technickou infrastrukturu. Pokud povolení zaniklo, nelze hlavní stavbu legálně povolit. Realizace inženýrských sítí a následná obsluha záměru je navíc projektována přes soukromou cestu, jejíž kapacita je vyčerpána. Další pohyb techniky vede k nájezdům na pozemek žalobce. Existence povolení tak představuje rozhodující právní podmínku realizace stavebního záměru, která má podle tvrzení žalobce bezprostředně zasáhnout do jeho vlastnického práva. Zároveň nelze přenášet dokazování skutkového stavu až do soudního přezkumu. Na věc plně dopadá rozsudek č. j. 10 As 25/2024  95, neboť i zde došlo k doplnění podkladů, na kterých žalovaný založil své rozhodnutí a tyto podklady změnily pohled na splnění zákonných podmínek záměru. Otázka zániku platnosti podmiňujícího povolení je pro legálnost záměru stejně kritická jako změna projektové dokumentace. V závěru žalobce zdůraznil, že žalovaný zcela nekriticky převzal tvrzení stěžovatele a nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Mohl přitom poznat, že na fotografii k oznámení o započetí stavby vodovodu je zachycena stavba přípojky LDPEd32 s vodoměrnou šachtou, nikoliv stavba vodního díla. Povinnost správního orgánu zjistit stav věci nevylučuje procesní právo účastníka přispět ke zjištění skutkového stavu. To žalobce učinil ihned poté, co se o tomto podkladu dozvěděl. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích rozsahu napadení a uplatněných důvodů a zkoumal přitom též, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.“).

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Podstatou sporu je, zda žalovaný zatížil řízení vadou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tím, že žalobci nedal možnost vyjádřit s k podání stěžovatele nazvanému „Replika na vyjádření účastníka k podkladům rozhodnutí“, které bylo žalovanému doručeno dne 12. 11. 2025. Stavebník v tomto podání reagoval na odvolací argumentaci žalobce. Mimo jiné uvedl, že společné povolení vodovodu a kanalizace ze dne 14. 8. 2023, č. j. MMHK/402361/2023, nepropadlo, neboť realizace příslušných vodních staveb byla ve lhůtě zahájena. Uvedené stěžovatel dokládal oznámením o započetí stavby ze dne 12. 9. 2025 zaslaným vodoprávnímu úřadu a fotografií. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaný nepostupoval podle § 36 odst. 3 správního řádu věty první, tedy že nedal účastníkům řízení možnost vyjádřit se k obsahu podání stěžovatele ze dne 12. 11. 2025 a jeho přílohám, ačkoliv z něj v posléze vydaném rozhodnutí vycházel.

[11] V obecné rovině Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že porušení § 36 odst. 3 správního řádu věty první automaticky nezakládá podstatnou vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Pro učinění takového závěru je především třeba, aby správní orgán nový podklad při svém rozhodování skutečně použil (vycházel z něj). Například v rozsudku ze dne 28. 12. 2022, č. j. 10 As 264/2020  50, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Pro zodpovězení, zda odvolací správní orgán musel postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu, je tedy třeba nejprve posoudit, zda odvolací správní orgán vůbec vzal tyto doplněné podklady v úvahu při svém rozhodování. Pouze pokud ano, je třeba postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu a umožnit účastníkovi řízení vyjádřit se k těmto podkladům.“ (shodně např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 As 106/2015  33, ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 As 87/2013  31 či ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As 127/2015  68). Ani to však nemusí pro konstatování podstatné vady řízení stačit. Je totiž třeba dále posoudit, zda dotčený podklad mohl mít vliv na zjištění, ke kterým správní orgán dospěl. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011  101, shrnul, že „řízení před odvolacím správním orgánem bylo zatíženo procesní vadou spočívající ve zkrácení práva účastníků řízení na vyjádření ke všem podkladům rozhodnutí. Přestože však podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. jsou vady řízení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu, judikatura se přiklonila k závěru, že ne každá zjištěná vada správního řízení bude mít tyto následky. Důvodnost žaloby může mít za následek pouze taková vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 6 A 12/2001  51, publ. pod č. 23/2003 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 18. 3. 2004, čj. 6 A 51/2001  30, publ. pod č. 494/2005 Sb. NSS). V daném případě (…) Žádný z doplněných podkladů tedy ani ryze teoreticky nemohl mít vliv na zjištění, ke kterým správní orgán dospěl již v územním řízení. (…) Na rozdíl od městského soudu proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že případná vyjádření účastníků řízení k doplněným podkladům rozhodnutí by na zákonnost rozhodnutí v dané věci neměla vliv. Těmito podklady pouze došlo k potvrzení závěrů, k nimž dospěl správní orgán v územním řízení. Stěžovatel z těchto podkladů při svém rozhodování vycházel, nelze však důvodně předpokládat, že by reakce žalobců na tyto podklady  byť prostor pro ni měl být ze strany stěžovatele aktivně poskytnut  mohla mít vliv na výsledek rozhodnutí v odvolacím řízení, resp. na jeho zákonnost.“ (dále srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011  74 či ze dne 10. 6. 2022, č. j. 4 As 416/2019  43).

[12] Pokud však nelze tvrdit, že správní orgán při svém rozhodování dotčený podklad nepoužil, případně že tento podklad objektivně nemohl mít vliv na zjištění, k nimž dospěl, nelze než konstatovat, že vada řízení spočívající v neposkytnutí možnosti účastníkům řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

[13] Právě k tomuto závěru evidentně dospěl krajský soud v posuzované věci. V bodě 86 napadeného rozsudku jasně uvedl, že oznámení stěžovatele vodoprávnímu úřadu bylo významným (jediným) důkazem, na jehož základě žalovaný zodpověděl otázku nastolenou žalobcem. Vyloučil tak, že by žalovaný z daného podkladu nevycházel, jakož i to, že by daný podklad nemohl mít vliv na skutkové závěry, k nimž dospěl. Ostatně v této souvislosti krajský soud připomínal rovněž v bodě 82 napadeného rozsudku žalobní tvrzení, že podmiňující stavba ve skutečnosti ve lhůtě dvou let od povolovacího rozhodnutí zahájena nebyla, k němuž žalobce učinil také důkazní návrhy, ergo krajský soud neměl za to, že by reakce žalobce na podklady předložené stěžovatelem (na nichž jako jediných žalovaný založil své závěry) nutně nemohla mít vliv na výsledek rozhodnutí v odvolacím řízení. Jinými slovy, krajský soud se zjevně řádně zabýval splněním podmínky, zda zjištěné podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Dospěl přitom ke zcela srozumitelnému a řádně odůvodněnému závěru, že předmětná vada vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného mít mohla.

[14] Podle stěžovatele nemohla mít tato vada vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť otázka platnosti podmiňujícího vodoprávního povolení leží mimo subjektivní rozsah námitkového oprávnění žalobce.

[15] S tímto tvrzením Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Žalobce totiž nebrojil proti rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 14. 8. 2023, kterým byla schválena stavba prodloužení vodovodního řadu. Jeho argumentace se týká přímo projednávané Stavby, respektive toho, zda podmiňující rozhodnutí pozbylo platnosti. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak Stavba nemůže být realizována. Je přitom prima facie zřejmé, že realizace či nerealizace Stavby se žalobce jako vlastníka sousedního pozemku přímo dotýká. A možnost její realizace v daném čase a místě je úzce spojená s tím, zda je v platnosti podmiňující rozhodnutí (v tomto případě vodoprávního úřadu). Nejedná se tak o aspekt Stavby, který by jej nemohl ovlivnit, ale o samotnou možnost realizovat spornou Stavbu. Žalobce tedy nevznáší námitku ve veřejném zájmu či v zájmu jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2023, č. j. 7 As 354/2021  27). Nelze mít proto za irelevantní, zda byl žalobce před vydáním rozhodnutí žalovaného seznámen s podkladem předloženým v rámci repliky stěžovatele ze dne 12. 11. 2025 a byla mu poskytnuta možnost se k němu vyjádřit.

[16] Na správnosti závěru krajského soudu o podstatné vadě řízení před žalovaným nic nemění ani skutečnost, že žalobce mohl svou argumentaci vznést (a i tak učinil) v řízení před krajským soudem. Soudní řízení správní není pokračováním správního řízení a netvoří s ním jeden celek. V § 75 odst. 1 s. ř. s. je uvedeno, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 9. 3. 2022, č. j. 10 Afs 174/2021  42: „Soudní řád správní tím vyjadřuje, že řízení ve správním soudnictví není pokračováním správního řízení. Proměny skutkového a právního stavu po vydání žalobou napadeného rozhodnutí proto zpravidla nemají vliv na soudní přezkum.“ Dále například v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 161/2016  21, Nejvyšší správní soud shrnul, že „není však cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu. Soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako ‚odvolací řízení‘ v plné apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní.“ A dále též: „Jsouli nedostatky ve zjištění skutkového stavu takového rozsahu, že jejich odstraňování by znamenalo nahrazovat činnost správních orgánů soudem, uloží krajský soud tuto povinnost správnímu orgánu.“ Vycházeje z uvedených závěrů nelze krajskému soudu ukládat, aby v žalobním řízení napravoval pochybení žalovaného, které některého z účastníků relevantně zkrátilo na jeho právech, tím, že namísto něj provede dokazování a učiní rozhodující skutkové a právní závěry. Tím by se zcela vzdálil podstatě své činnosti, která má primárně přezkumný, nikoliv nalézací charakter. Tuto situaci lze srovnat s tou, kdy žalovaný nereaguje na některé odvolací námitky. Takový nedostatek již nemůže být zhojen ani vyjádřením k žalobě (v němž by žalovaný svou argumentaci doplnil), ani tím, že by sám krajský soud vypořádal námitky namísto správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 264/2017  49). Není tak možné konstatovat, že pochybení žalovaného, který v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu nedal žalobci možnost vyjádřit se k podkladům, bylo konvalidováno tím, že žalobce mohl svou argumentaci proti předloženým podkladům vznést v žalobním řízení.

[17] Stěžovatel v tomto kontextu odkazuje zcela nepřiléhavě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2024, č. j. 9 As 232/2023  37. V citovaném rozsudku kasační soud konstatoval, že nevyužití práva vyjádřit se k podkladům v odvolacím řízení ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu nezakládá bez dalšího nepřípustnost žalobních námitek směřujících proti podkladům, které se staly součástí správního spisu v průběhu odvolacího řízení. Jedná se tak pojmově o zcela jinou otázku, a sice koncentrace žalobních bodů v situaci, kdy se účastník řízení mohl k podkladům vyjádřit, ale neučinil tak. Podstatou posuzované věci je však vada řízení spočívající právě v tom, že se žalobce k relevantnímu podkladu vůbec vyjádřit nemohl.

[18] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s tím, že by krajský soud odkázal na nepřiléhavý rozsudek č. j. 10 As 25/2024  95. Považuje jej naopak za zcela přiléhavý, neboť v relevantní části se kasační soud zabýval zejména tím, zda žalovaný musí postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu v situaci, kdy jsou v odvolacím řízení doplněny určité podklady, a následky, pokud žalovaný v souladu s tímto ustanovením nepostupuje. Uvedlli, že: „To platí tím spíše, pokud stavebník v doložených podkladech jen neupřesňoval projektovou dokumentaci, ale fakticky ji (opět) měnil.“, nejedná se o žádnou bližší kategorizaci vad a jejich případného vlivu na zákonnost. Nejvyšší správní soud pouze akcentoval konkrétní skutkové okolnosti tam posuzované věci, které zesilovaly závěr, že chybné doručování podkladů, které přibyly v odvolacím řízení, účastníkům tohoto řízení, vedlo k procesní vadě, která mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, což již samo o sobě odůvodňovalo jeho zrušení. Nejvyšší správní soud tak plně reflektoval výše uvedenou judikaturu, podle níž se jedná v případě, že nedojde k řádnému seznámení účastníků řízení s podklady doplněnými v odvolacím řízení, zpravidla o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud shledal s ohledem na výše uvedené kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.

[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ani žalovaný neměl ve věci úspěch, ani on proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení má naopak procesně úspěšný žalobce.

[21] Výše těchto nákladů je představována odměnou zástupkyně žalobce za vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025] ve výši 4 620 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu]. K tomu žalobci náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za tento úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupkyně žalobce není plátkyní DPH, náleží celkem žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 5 070 Kč.

[22] Nejvyšší správní soud nepřiznal žalobci odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení v řízení o kasační stížnosti, neboť advokátka Mgr. Eva Lásková Ph.D. jej zastupovala již od počátku žalobního řízení a byla tak s danou věcí důkladně seznámena. Stejně tak nepřiznal žalobci odměnu za úkon právní služby spočívající v konzultaci s klientem přesahující jednu hodinu, jelikož tento úkon nebyl ze strany žalobce řádně doložen.

[23] Soud proto uložil osobě zúčastněné na řízení I) jako stěžovateli, aby náklady v celkové výši 5 070 Kč uhradila žalobci k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.) ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[24] Osoby zúčastněné na řízení II) a III) nemají dle § 60 odst. 5 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026 (ve spojení s § 120 s. ř. s.), právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebránily své právo, které by jim vyplývalo z rozhodnutí napadeného žalobou, ani jim soud v průběhu řízení neuložil žádnou povinnost, v jejíž souvislosti by jim mohly vzniknout náklady řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly přiznání jiných nákladů z důvodů zvláštního zřetele hodných.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. října 2026

Mgr. Lenka Krupičková
předsedkyně senátu