3 Azs 142/2018

Plný text

3 Azs 142/2018 - 37
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: V. U. T., zastoupený JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2018, čj. 60 Az 51/2018-59,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2018, č. j. MV-58058-2/OAM-2018, žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť se jednalo o další (v pořadí již třetí) opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který řízení o ní usnesením ze dne 15. 10. 2018, č. j. 60 Az 51/2018-59, zastavil podle § 33 písm. b) zákona o azylu.

[2] Krajský soud ověřil, že žalobce byl v době podání žaloby umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, odkud byl dne 22. 7. 2018 přemístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty. Dne 30. 7. 2018 byl žalobce z tohoto zařízení propuštěn na základě vykonatelného rozhodnutí o vyhoštění. Na výzvu krajského soudu ke sdělení aktuálního místa pobytu žalobce, žalovaný, Ředitelství služby cizinecké policie i Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, uvedli, že jim pobyt žalobce není znám. Ustanovený zástupce žalobce na výzvu soudu nereagoval. Krajský soud shledal, že nebylo možno zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žalobce), a proto řízení podle § 33 písm. b) zákona o azylu zastavil. Vycházel přitom především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 8 Azs 26/2009-45, z něhož se podává, že nemožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu je dána jen tam, kde krajský soud vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žadatele a přes toto úsilí a případně další pátrání v příslušných evidencích nebyl pobyt žadatele zjištěn a zůstal zcela neznámý.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[4] Stěžovatel namítá, že krajský soud dostatečným způsobem nezkoumal místo jeho pobytu, respektive, že příslušné správní orgány neposkytly při zkoumání místa pobytu stěžovatele potřebnou součinnost. Pobyt stěžovatele po jeho propuštění ze Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty byl dobře znám Krajskému ředitelství policie Hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort. Tento policejní orgán držel stěžovatele v zajištění a následně jej ze zajištění propouštěl. Posléze stěžovateli i doručoval na adresu P. Krajskému soudu bylo známo, který konkrétní policejní orgán rozhodl o zajištění stěžovatele, bylo proto jeho povinností dotázat se na pobyt stěžovatele rovněž tohoto policejního orgánu. Stěžovatel rovněž vytýká Ředitelství služby cizinecké policie, že nevěnovalo zjištění potřebných informací dostatečnou pozornost, ačkoli jimi disponoval i jemu podřízený správní orgán, který stěžovatele ze zajištění propouštěl.

[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s postupem krajského soudu. Uvedl, že krajský soud vyvinul dostatečné úsilí ke zjištění místa pobytu stěžovatele, které po něm lze spravedlivě požadovat. Naopak stěžovatel zcela rezignoval na svoji povinnost spolupracovat se soudem a řádně ho informovat o svém pobytu. Ani samotný zástupce, ač byl soudem řádně osloven, nevyvinul žádnou aktivitu zjistit místo pobytu svého mandanta.

[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.

[7] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ (citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz)

[9] V projednávané věci nenalezl Nejvyšší správní soud žádnou právní otázku, k níž by považoval za nutné vyjádřit se v rámci sjednocování judikatury. Stěžovatelem namítané procesní pochybení krajského soudu, které má spočívat v nedostatečném zjištění skutkových okolností rozhodných pro jeho procesní postup, sice může být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, tento důvod je však vyhrazen jen pro zjevné excesy a natolik hrubá pochybení v postupu či v rozhodnutí krajského soudu, že by jejich ignorace vážně zasahovala do práva na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 Azs 189/2016-19). K takovým pochybením v projednávané věci evidentně nedošlo.

[10] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nezpochybňuje fakt, že ustanovení § 33 písm. b) zákona azylu je na jeho případ principiálně aplikovatelné, má však za to, že pro jeho aplikaci nebyly v dané věci naplněny skutkové podmínky. Krajskému soudu vytýká, že při zjišťování místa jeho pobytu nevyčerpal všechny v úvahu se nabízející zdroje informací, zejména pak tvrdí, že Policie ČR při poskytování součinnosti krajskému soudu pochybila a nesdělila soudu adresu, na které byl stěžovatel k zastižení.

[11] S touto argumentací Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Krajský soud při zjišťování místa pobytu stěžovatele postupoval zcela standardním způsobem, odpovídajícím požadavkům ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Zde lze odkázat především na rozsudek ze dne 26. 5. 2005, č. j. 7 Azs 271/2004-58, podle kterého „[r]ozhodnou skutečností pro aplikaci ustanovení § 33 zákona o azylu a pro zastavení řízení (…) není neznalost místa pobytu stěžovatele, ale nemožnost zjištění místa pobytu žadatele o udělení azylu, která předpokládá vyvinutí určitého intenzivního úsilí ke zjištění místa pobytu (…)“. V rozsudku tohoto soudu ze dne 6. 8. 2009 č. j. 8 Azs 26/2009-45, (na který ostatně odkazoval i krajský soud) se dále podává, že „[m]ezi soudu dostupné prostředky ke zjištění pobytu žadatele o azyl patří zejména dotaz na místo pobytu žadatele u obou správních orgánů, které mají dle zákona o azylu vést evidenci místa pobytu žadatelů o azyl, tj. Ministerstvo vnitra a Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, podle okolností konkrétní projednávané věci lze uvažovat např. i o dotazu na místo pobytu žalobce u jeho zástupce, má-li nějakého, příp. pokus o doručení na adresu, kterou žalobce uvede v podání soudu“. Citovaná judikatura je přitom plně použitelná i ve světle recentní právní úpravy, neboť norma uvedená v ustanovení § 33 písm. b) zákona o azylu se od svého zavedení do tohoto zákona (viz § 33a odst. 1, účinný od 1. 1. 2003) změnila pouze ve smyslu vypuštění další (kumulativní) podmínky pro zastavení soudního řízení; výslovně se jí ostatně dovolává i aktuální rozhodovací praxe tohoto soudu (viz například usnesení ze dne 8. 7. 2020, č. j. 6 Azs 109/2020-20, vydané ve skutkově podobném případě).

[12] V této souvislosti je třeba upozornit na procesní pasivitu zástupce stěžovatele, který na výzvu krajského soudu ze dne 11. 9. 2018 (doručenou následujícího dne) ke sdělení místa pobytu stěžovatele žádným způsobem nezareagoval. Postup krajského soudu, který svůj dotaz stran místa pobytu stěžovatele nesměřoval též na stěžovatelem zmiňovanou organizační složku Policie ČR, rovněž nepředstavuje vybočení z judikaturou aprobovaného postupu v těchto typových případech. Dotaz na Ředitelství služby cizinecké policie představuje standardní postup soudu, neboť lze důvodně předpokládat, že tento orgán disponuje informacemi od všech (v úvahu připadajících) jemu podřízených organizačních složek. Pokud snad některá z těchto organizačních složek disponovala informacemi, které mohly vést ke zjištění místa pobytu stěžovatele a soudu je nesdělila, nelze to klást k tíži soudu; zde je nutno připomenout, že úkolem kasačního soudu při přezkumu usnesení, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě ve věci mezinárodní ochrany, je pouze posoudit, zda krajský soud podnikl dostatečné kroky pro zjištění všech skutečností podstatných pro zjištění místa pobytu stěžovatele a zda postupoval v souladu s těmito zjištěními (viz již citovaný rozsudek tohoto soudu č. j. 7 Azs 241/2004-58). Byl to naopak především stěžovatel, kdo měl (prostřednictvím svého zástupce) zajistit, aby mu krajský soud mohl v řízení (zahájeném na návrh stěžovatele) bezproblémově doručovat písemnosti; právě jeho procesní pasivita (respektive pasivita jeho zástupce) vyloučila možnost, aby se krajský soud případně dozvěděl místo jeho pobytu v situaci, kdy standardní zdroje informací ke zjištění tohoto údaje nevedly. Pokud se krajskému soudu nepodařilo zjistit místo pobytu stěžovatele ani při splnění všech požadavků kladených na jeho aktivitu v tomto směru ustálenou judikaturou, bylo vskutku namístě zastavit řízení podle § 33 písm. c) zákona o azylu.

[13] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že podaná kasační stížnost svým významem nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele; proto ji podle výše citovaného ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

[14] Jelikož byla kasační stížnost odmítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).

[15] Podle § 35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, kterým bylo písemné podání soudu ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy ustanovenému zástupci za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč. Jelikož je ustanovený advokát plátcem DPH, zvyšuje se částka přiznané odměny podle ustanovení § 35 odst. 10 s. ř. s. též o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. října 2020

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Plný text

3 Azs 142/2018 - 25
pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: V. U. T., zastoupený JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2018, č. j. 60 Az 51/2018 - 59,

t a k t o :

Kasační stížnosti s e n e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2018, č. j. MV-58058-2/OAM-2018. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť se jednalo o další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany.

[2] Kasační stížnost stěžovatele byla spojena s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení § 107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[3] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že pokud by odkladný účinek kasační stížnosti nebyl přiznán, byl by vyhoštěn do Vietnamu, kde mu dle jeho názoru hrozí újma. Rovněž má za to, že byl-li by nucen opustit území České republiky, nemohl by efektivně hájit svá práva v probíhajícím soudním řízení. K tomu stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 - 24.

[4] Ze všech těchto důvodů se domnívá, že nepřiznání odkladného účinku by pro něj znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Zároveň přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s veřejným zájmem. Závěrem svého návrhu stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 5 Azs 4/2017-23, jímž byl jeho kasační stížnosti za stejných skutkových okolností odkladný účinek přiznán.

[5] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvádí, že neshledává naplnění některého z důvodů § 73 odst. 2 s. ř. s., a proto nesouhlasí s jeho přiznáním. Žalovaný má za to, že skutečnosti uvedené stěžovatelem v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou ztotožnitelné s nenahraditelnou újmou. Nebylo prokázáno, že by situace stěžovatele byla natolik výjimečná oproti ostatním žadatelům v obdobném postavení, aby jeho kasační stížnosti měl být přiznán odkladný účinek. Žalovaný je přesvědčen o tom, že účinky napadeného rozhodnutí krajského soudu neznamenají pro stěžovatele nenahraditelnou újmu; přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy. Žalovaný poukázal na skutečnost, že stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, která směřuje do soudem zastaveného řízení, neboť nebylo možné zjistit místo pobytu stěžovatele. Žalovaný má za to, že návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti proti rozhodnutí o zastavení řízení ve věci mezinárodní ochrany je v rozporu s úpravou obsaženou v ustanovení § 3d a § 87a zákona o azylu.

[6] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, není-li následně zákonným postupem zrušeno; tento postup proto musí být vyhrazen jen pro výjimečné případy.

[7] Podle ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije přiměřeně v řízení o kasační stížnosti – viz § 107 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na jedné straně hledisko veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný účinek přiznán), s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný účinek přiznán), jako hledisko druhé. K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté, osvědčí-li stěžovatel, že jeho újma, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, by byla nepoměrně větší oproti případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno, a současně teprve poté, co vyloučí kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.

[8] Nejprve je nutno upozornit, že odkladný účinek kasační stížnosti je pojmově svázán s rozhodnutím krajského soudu; jeho přiznáním se tedy pouze odkládají účinky tohoto soudního rozhodnutí, nikoli předcházejícího rozhodnutí správního. Podává-li tak návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel, jenž byl v řízení před krajským soudem v postavení žalobce, podmínkou sine qua non jakýchkoli úvah o důvodnosti takového návrhu je, že účinky plynoucí ze správního rozhodnutí byly sistovány již v řízení před krajským soudem.

[9] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud zjistil, že žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného nemá podle § 11a odst. 3 zákona in fine o azylu odkladný účinek; odkladný účinek nebyl žalobě přiznán ani rozhodnutím krajského soudu, přičemž řízení bylo zastaveno. Za této situace by tedy ani případné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemohlo mít žádný vliv na povinnosti stěžovatele, plynoucí z předcházejícího správního rozhodnutí; tímto postupem by logicky nebylo ani možné obnovit postavení stěžovatele, jako žadatele o mezinárodní ochranu [viz § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu].

[10] V této souvislosti je třeba upozornit, že s ohledem na novelu soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. nelze nadále aplikovat judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je možné přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti kromě odložení účinků soudního rozhodnutí sistovat též účinky rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Tato judikatura, představovaná v prvé řadě usnesením tohoto soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, č. 786/2006 Sb. NSS, totiž vycházela z tehdejšího právního stavu, kdy podle tehdy účinného § 38 odst. 3 s. ř. s. byl návrh na uložení předběžného opatření nepřípustný, pokud bylo možné návrhu na zahájení řízení přiznat odkladný účinek nebo nastával-li tento účinek ze zákona. Vzhledem k tomu, že výše uvedenou novelou byla vzájemná neslučitelnost předběžného opatření a odkladného účinku odstraněna, pozbyla shora uvedená judikaturní praxe své opodstatnění, neboť recentní procesní úprava poskytuje stěžovateli prostředky, jimiž se může domáhat eliminace nepříznivých důsledků plynoucích pro něho z žalobou napadeného správního rozhodnutí.

[11] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že v případě nuceného opuštění území České republiky by se hájení jeho práv v nyní probíhajícím soudním řízení „stalo zcela iluzorním“, třetí senát si je vědom závěrů, které vyslovil Nejvyšší správní soud ve stěžovatelem odkazovaném usnesení ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 - 24, jakož i v usnesení ze dne 1. 2. 2017, č. j. 5 Azs 4/2017 - 23. Ačkoli v zásadě platí, že i v případě zastoupení advokátem má stěžovatel právo vystupovat v soudním řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny a poskytovat mu potřebnou součinnost, nelze zcela automaticky dovozovat, že při každém nuceném opuštění území České republiky může dojít k újmě na výkonu práva stěžovatele na spravedlivý proces. Lze odkázat například na usnesení tohoto soudu ze dne 5. 10. 2017, č. j. 2 Azs 273/2017 - 19, v němž druhý senát vyslovil, že je třeba se vyhýbat tomu, aby v oblastech práva, kde zákon s podáním žaloby, respektive kasační stížnosti odkladný účinek nespojuje, byla judikaturou přijímána paušální řešení, znemožňující individuální posouzení konkrétního případu. Potřeba fyzické přítomnosti cizince na území České republiky po dobu řízení před správními soudy „musí být opřena o skutkové okolnosti konkrétního případu a o to, co lze v řízení pravděpodobně očekávat za procesní úkony. Významnou roli hrají samozřejmě i poměry cizince a poměry v zemi jeho původu. Jinak řečeno, lze-li očekávat, že cizinec ve věci po dobu řízení před správními soudy nebude muset osobně nic činit a současně lze zajistit přiměřeně efektivní a rychlou komunikaci cizince a jeho zástupce, má-li jej, i na dálku, není osobní přítomnost cizince na území ČR po dobu soudního řízení zásadně potřeba, a tedy zpravidla nebude sama o sobě bez dalšího důvodem k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.“ Stejně jako ve věci souzené pod sp. zn. 2 Azs 273/2017, ani v nyní projednávaném případu není zřejmé, za jakým účelem spojeným s uplatněním práva stěžovatele na spravedlivý proces je nezbytné, aby po dobu řízení setrval na území České republiky. Není tedy podstatného rozdílu mezi situací stěžovatele a výše citovaným případem. Stěžovateli nic nebrání, aby se z Vietnamu spojil se svým advokátem prostřednictvím celé řady prostředků umožňujících efektivní komunikaci na dálku, a zajistil tak, že jeho zástupce bude náležitě informován o všech podstatných skutečnostech a jeho vůli.

[12] Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle § 107 s. ř. s., ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2018

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu