3 Azs 28/2020

Plný text

3 Azs 28/2020 - 134
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) B. I., b) F. I. a c) nezletilý [nezletilý], zastoupen zákonnou zástupkyní – žalobkyní a), oba státní příslušností X, oba zastoupeni Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2018, č. j. OAM847/ZA-ZA11-ZA17-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2019, č. j. 32 Az 18/2018 – 90,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobců advokátu Mgr. Viktoru Klímovi, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 26 559,50 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobců nese stát.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Včas podanou kasační stížností se žalobci (dále jen stěžovatelé“) domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) specifikovaného v záhlaví, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2018. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovatelům mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o kterou požádali dne 16. 10. 2017.

[2] V řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka a) uvedla, že jsou turecké státní příslušnosti, kurdské národnosti, vyznávají islám, sunnitskou větev. Spolu s nimi žádá o mezinárodní ochranu i její manžel - otec stěžovatele c). Ve vlasti žili ve městě A. (před odjezdem dům prodali), krátce pak v I. a A.. Vlast opustili společně dne 28. 1. 2017 legálně letecky. V Turecku je pro ně problematické žít, manželovi hrozí uvěznění, jeho kamaráda již uvěznili. Stěžovatelka by nemohla s dětmi zůstat sama. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že se psychicky necítí dobře. Její mladší syn byl v Turecku operován s nádorem na ruce (v roce 2012) a podruhé těsně před odjezdem z vlasti v lednu 2017. Do roku 2016 žili spokojeně. Následně však její manžel začal mít problémy kvůli provozování svého obchodu se smíšeným zbožím v A., když byli on a jeho kamarád (majitel vedlejšího obchodu) obviněni, že prodávají zboží organizaci PKK. Její manžel se proti tomu ohradil s tím, že nikomu nekontroluje doklady a prodává každému, kdo do obchodu přijde. V červenci 2016 byl manželův kamarád uvězněn. Její manžel byl policií dvakrát vyslýchán. Neví, kdy přesně, ale ví, že poprvé to bylo „před vojenským pučem v roce 2016 “ (tj. před 15. 7. 2016) a podruhé po něm. Zadržen byl celou noc i s nejstarším synem. Propuštěni byli až ráno. Sama žádné problémy ve vlasti neměla, o politiku se nezajímá, problémy jejího manžela se však týkají celé rodiny, která je na něm závislá.

[3] Krajský soud neshledal žalobu stěžovatelů důvodnou. Uvedl, že stěžovatelé nebyli ve své vlasti politicky ani veřejně aktivní, a proto podle soudu nelze dospět k závěru o jejich pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by mohli mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů taxativně uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by jim takové pronásledování hrozilo v případě návratu. Stěžovatelé jsou sice kurdské národnosti, z uvedeného důvodu však v zemi původu žádné vlastní potíže neměli; k této problematice krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž obtíže spojené s příslušností k této etnické skupině samy o sobě nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona. K obecné žalobní námitce týkající se porušování lidských práv a svobod ze strany turecké policie, zneužívání protiteroristického zákonodárství, tvrzení, že v Turecku není zajištěn řádný a spravedlivý trestní proces, krajský soud zopakoval, že vůči žalobcům nebylo v zemi původu nikdy postupováno způsobem, který by bylo možné označit za azylově relevantní pronásledování.

[4] Dále krajský soud nepřihlédl k námitce stěžovatelů uvedené ve „společném vyjádření“, že se žalobce b) – stejně jako jeho otec - v případě návratu do vlasti obává povolání k účasti do válečného konfliktu, jehož se nechce účastnit, a namítá v souvislosti s tím výhradu svědomí jako relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Tato námitka byla vznesena poprvé až v citovaném společném vyjádření ze dne 29. 10. 2019, tedy téměř za jeden a půl roku po podání žaloby a jejím doplnění (29. 5. 2018). Soud proto tuto námitku považoval za nepřípustné rozšíření žaloby.

[5] Ke stěžovateli tvrzené obavě z ekonomických potíží v případě uvěznění manžela stěžovatelky a) krajský soud uvedl, že ekonomické potíže v zemi původu nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Za správné, zákonné, zjištěným skutečnostem odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považoval krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu. Žádný ze stěžovatelů není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Závěr žalovaného, podle kterého při posouzení rodinné, sociální a ekonomické situace, věku a zdravotního stavu stěžovatelů [žalovaný zhodnotil zdravotní potíže stěžovatele c), který byl ještě v Turecku dvakrát operován s rukou a vzal na vědomí i tvrzení stěžovatelky a) o jejích psychických potížích] neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, krajský soud považoval za přezkoumatelný a odpovídající ve správním řízení zjištěné situaci stěžovatelů. Doplnil, že „ani v řízení před soudem předložené lékařské zprávy, potvrzující provedené operace v Turecku v případě žalobce c) a kontrolu jeho zdravotního stavu na území ČR (ten je stabilizovaný, žalobce není ohrožen na životě) či zpráva dokládající posttraumatickou stresovou poruchu v případě žalobkyně, nejsou způsobilé uvedené posouzení zvrátit. Nebylo prokázáno, že by zde zmínění žalobci podstupovali nějaký typ speciální léčby, která by nebyla v Turecku dostupná.“. Stěžovatelé nadto poprvé uplatnili konkrétní námitky proti neudělení humanitárního azylu s odvoláním na svůj zdravotní stav a nemožnost čerpat zdravotní péči v rámci země svého původu až ve společném vyjádření ze dne 29. 10. 2019. I tuto námitku proto krajský soud hodnotil jako nepřípustné rozšíření žaloby, a proto k ní nepřihlížel.

[6] Co se týče naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 28 zákona o azylu, ve spojení s § 14a a § 14b téhož zákona, krajský soud se přiklonil k závěrům žalovaného, že stěžovatelům v případě návratu do vlasti nehrozí vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti, ani nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Také se ztotožnil s tvrzením žalovaného, že v Turecku neprobíhá žádný mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt ve smyslu § 14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Stěžovatelé mohou v případě obav z bezpečnostní situace v místě svého bydliště využít institutu vnitřního přesídlení a přestěhovat se do jiné klidnější oblasti Turecka; z jejich výpovědí je zřejmé, že tak v minulosti také učinili. Ke stěžovatelům namítané povinnosti soudu k ex nunc posouzení nových skutečností, tj. vojenské operaci tureckých vojsk na hranici se Sýrií z počátku října 2019, krajský soud pouze odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 - 46, v němž byla zhodnocena aktuální situace v Turecké republice, a uvedl, že neshledal žádný důvod k tomu, aby se od tohoto zhodnocení odchýlil. Následně uzavřel, že obava stěžovatelů z návratu do vlasti není v tomto směru důvodná, a že neshledal ani žádné důvody, pro které by vycestování stěžovatelů do země jejich původu bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.

II. Kasační stížnost a následná vyjádření

[7] Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu obsáhlou kasační stížnost, ve které požadovali, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek změnil tak, že rozhodnutí žalovaného se zrušuje a ukládá se mu za přímého účinku čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) udělit stěžovatelům azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Případně navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu projednání.

[8] Stěžovatelé (kromě námitek ohledně institutu nepřijatelnosti blíže rozebraných v odst. 15) namítali, že krajský soud pochybil při výkladu právní otázky, zda může být právní postavení uprchlíka [odpovídající azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu] založeno na příbuzenství k osobě která je pronásledována z azylově relevantních důvodů. Podle stěžovatelů nelze oddělovat hrozbu pronásledování ve vztahu k manželovi stěžovatelky a) a zbytku rodiny.

[9] Další část kasační stížnosti pak obsahovala námitky ve vztahu k potenciálnímu výkonu vojenské služby žalobce b). Vůči tomuto žalobci však bylo usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 94 řízení o kasační stížnosti zastaveno, proto se Nejvyšší správní soud těmito námitkami nemohl zabývat.

[10] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje kasační stížnost za důvodnou, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na rozsudek krajského soudu, s jehož závěry se ztotožnil. Podle jeho názoru byla tato rozhodnutí vydána v souladu se zákonem. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, pokud ji neodmítne jako nepřijatelnou.

[11] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelé zejména uvedli, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 - 95, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného a rozsudek krajského soudu ve věci manžela stěžovatelky a) plyne, že nelze akceptovat závěr žalovaného, podle kterého manželu stěžovatelky a) v zemi původu nehrozí pronásledování, neboť v této věci není pravomocného rozhodnutí, jímž by byla jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany vyřízena. Dodali, že „jak se uvádí v bodu 16 tohoto rozsudku, žalovaný při svém rozhodování nevycházel z obsahu spisového materiálu a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tento důvod kasační stížnosti uplatňují i stěžovatelé.“ Rovněž poukázali na to, že výrok napadeného správního rozhodnutí o neudělení azylu podle § 13 zákona o azylu byl založen právě na tom, že žádost manžela stěžovatelky a) byla žalovaným zamítnuta.

[12] V dalším doplnění kasační stížnosti stěžovatelé předložili další zdravotní dokumentaci týkající se psychického stavu stěžovatelky a), a rovněž jejího zdravotního stavu (vzniklé poškození ledvin v důsledku nikoli řádného vyléčení dříve prodělaného TBC v Turecku), který jí v současné době neumožňuje vycestovat z ČR.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[13] Dříve, než se mohl Nejvyšší správní soud zabývat námitkami uplatněnými v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Výkladem institutu přijatelnosti se zdejší soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

[14] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejich hmotněprávního postavení. Stejně tak nedospěl k závěru, že by se kasační stížnost dotýkala právních otázek, na které by ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu neposkytovala dostatečnou odpověď, které by tato judikatura řešila rozdílně, či které by svědčily pro odklon od této judikatury.

[15] Stěžovatelé v kasační stížnosti (jak bylo již uvedeno výše) předně zpochybnili samotný institut nepřijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., který je podle jejich názoru jedním z nástrojů, které v České republice komplikují možnost cizinců dosáhnout udělení mezinárodní ochrany, a také je diskriminační, neboť je uplatňován pouze vůči jedné skupině stěžovatelů. Přijatelnost kasační stížnosti pak odůvodnili zjištěným rozporem v judikatuře Nejvyššího správního soudu týkajícím se otázky ex nunc soudního přezkumu azylových rozhodnutí ve vztahu k přímé aplikaci čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Poukázali také na skutečnost, že krajský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu, aniž by jim umožnil se s ním před vydáním rozhodnutí seznámit. Zdůraznili rovněž specifický případ žalobce b), který uplatňuje výhradu svědomí pouze vůči válce se Sýrií, a to, že se krajský soud nezabýval hrozbou jejich pronásledování do budoucna. Dále namítali, že krajský soud pochybil, když újmu hrozící manželu stěžovatelky a) nepromítl do úvah o jejich pronásledování.

[16] K argumentaci stěžovatelů týkající se samotné podstaty institutu nepřijatelnost podle § 104a s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí následující. Již v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 – 67, zdejší soud uvedl, že „Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení právního systému.“ Nejedná se tedy v žádném případě o snahu diskriminovat žadatele o mezinárodní ochranu, nýbrž o snahu přinést stěžovatelům spravedlnost v reálném čase, a to při zachování jejich práv a také podstaty Nejvyššího správního soudu jakožto soudu kasačního, jehož primárním úkolem je výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud se přitom vždy zabývá individuálními okolnostmi toho kterého případu a ve většině věcí usnesení vydaná ve smyslu § 104a s. ř. s. taktéž podrobně odůvodňuje (minimálně odkazem na příslušnou judikaturu), a to nad rámec povinnosti stanovené mu v citovaném ustanovení. Nelze tak dospět k závěru, že by institut nepřijatelnosti žadatelům komplikoval možnost udělení mezinárodní ochrany, či popíral jejich procesní práva. V tomto směru lze také poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 2937/07, v němž Ústavní soud připomněl, že „při soudním přezkumu správních rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného prostředku“.

[17] Pokud jde o argumentaci stěžovatelů týkající se ex nunc přezkumu, jejich neseznámení s rozsudkem zdejšího soudu a specifika případu žalobce b), tou se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť tato se dotýkala výhradně situace žalobce b), vůči němuž bylo řízení o kasační stížnosti zastaveno.

[18] Tvrzení, že krajský soud nepromítl újmu hrozící manželu stěžovatelky a) do úvah o pronásledování stěžovatelů pak Nejvyšší správní soud neshledal pravdivým, neboť jak žalovaný, tak i krajský soud posuzovali případ stěžovatelů s přihlédnutím k postavení a ke skutkovým okolnostem případu manžela stěžovatelky a). Ostatně jinak by to ani nebylo možné, neboť veškerá argumentaci stěžovatelů v projednávané věci je odvozena právě od tvrzené hrozící újmy manželu stěžovatelky a). Stejně tak nelze stěžovatelům přisvědčit v tom, že by se krajský soud nezabýval hrozbou jejich pronásledování do budoucna. K tomu je nutno nejprve poznamenat, že v žalobě stěžovatelé v tomto směru nijak neargumentovali. Avšak i přesto lze konstatovat, že důvody zamítnutí žaloby uvedené krajským soudem nebyly omezeny pouze na minulost, neboť krajský soud se vyjádřil jak k možné hrozbě pronásledování stěžovatelů v případě jejich návratu do vlasti, tak i k budoucím konsekvencím týkajícím se jejich zdravotního stavu.

[19] Co se týče obecných námitek stěžovatelů týkajících se jejich kurdské národnosti, Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v nedávné době odmítl kasační stížnosti založené na námitce nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku například usneseními ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46, či ze dne 7. 11. 2019, 2 Azs 75/2019 - 46. Již dříve tento soud „dospěl k závěru, že obtíže spojené s příslušností k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona“. Vyjádřil se i k tvrzením o tom, že „po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016, se v důsledku následující reakce státní moci a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům a jiným osobám, mohou za určitých okolností některé osoby obávat pronásledování“, kdy uvedl, že obavy z pronásledování by případně mohly být namístě u politicky aktivně činných osob, respektive u osob zapojených do neúspěšného státního převratu (usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 - 28). Dále soud konstatoval, že „nelze stěžovateli přisvědčit, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany“ (usnesení ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46).

[20] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně dodržování základních lidských práv v Turecku je problematická a vyžaduje pečlivé zvážení individuálních okolností každého jednotlivého případu. V nyní projednávané věci však neshledal žádnou specifickou okolnost, pro niž by se měl od výše citované judikatury odchýlit; ta neplyne ani z tvrzení samotných stěžovatelů, ani ze zjištění žalovaného. Stěžovatelé nebyli v Turecku nikdy sami politicky aktivní ani se nesetkali s jakýmikoli problémy přímo ve vztahu k jejich osobám. Nejvyšší správní soud samozřejmě nepřehlédl důvody zrušení rozhodnutí žalovaného ve vztahu k manželu stěžovatelky a), obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 – 95, nicméně vzhledem ke skutečnosti, že veškeré obavy stěžovatelů jsou odvozeny právě jen od případu manžela stěžovatelky a), nelze důvody tam uvedené považovat v nyní posuzované věci za rozhodné pro posouzení přijatelnosti kasační stížnosti, či dokonce možnosti poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovatelům, s výjimkou ustanovení § 13 zákona o azylu.

[21] V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57, kde v obdobné věci soud uvedl: „Skutečnost, že matka stěžovatelky se svojí žalobou u krajského soudu uspěla a správní orgán je ve vztahu k její žádosti o mezinárodní ochranu povinen pokračovat v řízení (v intencích zrušovacího rozsudku), totiž z hlediska přezkumu prováděného krajským soudem nemůže sama o sobě obstát a nelze ji považovat za relevantní důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu o neudělení mezinárodní ochrany rovněž v případě stěžovatelky. Teprve byla-li by matka nezletilé stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná, tj. bylo-li by shledáno, že je v zemi původu pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu nebo hrozba nebezpečí vážné újmy, mohla by v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany uspět i její nezletilá dcera.

[22] Ostatně v tomto smyslu jsou také koncipovány obě formy mezinárodní ochrany, a sice azyl za účelem sloučení rodiny (§ 13 zákona o azylu) a doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny (§ 14b zákona o azylu), dle kterých se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu, resp. rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele, udělí azyl, resp. doplňková ochrana, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu, příp. doplňkové ochrany. Udělení některé z forem mezinárodní ochrany nezletilé stěžovatelce podle § 13 či § 14b zákona o azylu by proto bylo v souzené věci možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany její matce, jež by představovalo novou skutečnost ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu, dle kterého je jinak opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, ledaže cizinec uvede nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.“

[23] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nikterak nezlehčuje pozici stěžovatelů a chápe jejich obtížnou situaci. V projednávaném případě však nemá jinou procesně korektní možnost, než kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s. Současně však upozorňuje, že vzhledem k vývoji případu manžela stěžovatelky a) a stěžovateli uváděnými azylovými důvody, které se vážou výhradně na jeho situaci, jim zůstává zachována možnost podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, v rámci jejíhož posouzení bude žalovaný povinen přihlédnout k výsledku řízení manžela stěžovatelky a) a rovněž k nově nastalým a aktuálním skutečnostem týkajícím se samotných stěžovatelů, především ohledně jejich zdravotního stavu.

[24] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

[25] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatelům a) a c) ustanoven zástupcem advokát Mgr. Viktor Klíma (viz výrok II. usnesení ze dne 28. 2. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 40). V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10, ve spojení s § 120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částkou 6 x 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, sepsání čtyř písemných podání ve věci samé (doplnění kasační stížnosti, replika k vyjádření k návrhu na vydání předběžného opatření, replika k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti a druhé doplnění kasační stížnosti) a další poradu s klientem přesahující jednu hodinu, a částkou 1 550 Kč za sepsání návrhu na vydání předběžného opatření; a dále částkou 1 800 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů ve výši 6 x 300 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše odměny tedy činí 21 950 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku představující tuto daň. Celková částka 26 559,50 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náhradu cestovních výdajů za cestu na další poradu s klientem Nejvyšší správní soud advokátovi nepřiznal, neboť advokát tyto náklady žádným způsobem nedoložil, a nadto z jím vytvořeného „Vyúčtování pracovní cesty“ vyplývá, že k cestě užil železniční průkaz s roční platností. Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřiznal advokátovi žádnou odměnu v souvislosti s tím, že byl ustanoven opatrovníkem stěžovatele b) z důvodu jeho neznámého pobytu, neboť ve vztahu k této skutečnosti advokát neučinil žádný úkon právní služby. Nejvyšší správní soud dále neshledal důvod k tomu, aby ustanovenému zástupci zvýšil odměnu ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť advokát tento svůj návrh nepodpořil žádnými konkrétními pádnými argumenty, které by toto zvýšení ospravedlnily.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 8. ledna 2021

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Plný text

3 Azs 28/2020 - 76
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) B. I., b) F. I., zastoupený opatrovníkem Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, a c) nezletilý [nezletilý], zastoupen zákonnou zástupkyní žalobkyní a), žalobkyně a) a žalobce c) oba zastoupeni Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2018, č. j. OAM-847/ZA-ZA11-ZA17-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2019, č. j. 32 Az 18/2018 – 90, o návrhu žalobců na vydání předběžného opatření ze dne 24. 2. 2020,

takto:

Žalovanému se ukládá povinnost strpět pobyt žalobkyně a) a žalobce c) v pobytovém středisku a poskytnout jim základní hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný vydal dne 17. 4. 2018 v záhlaví specifikované rozhodnutí, kterým žalobcům a) -c) dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neudělil mezinárodní ochranu. Žalobkyně a) podala jménem svým a svých dětí – žalobců b) a c) proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud jako nedůvodnou zamítl.

[2] Rozsudek krajského soudu napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“) dne 24. 1. 2020 blanketní kasační stížností. Dne 26. 2. 2020 podali stěžovatelé návrh na vydání předběžného opatření dle § 38 soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl pobyt stěžovatelů v pobytovém středisku a poskytl jim základní hmotné zabezpečení. Současně poukázali na skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti manžela stěžovatelky a) a otce nezletilého stěžovatele c), pana X, vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Azs 28/2020, byl podán obdobný návrh na vydání předběžného opatření.

[3] V odůvodnění svého návrhu stěžovatelé uvedli, že na území ČR pobývají od 16. 10. 2017, a to v azylových zařízeních žalovaného. V současnosti se nacházejí v Pobytovém středisku MV v X. Jejich další pobyt je však v ohrožení, neboť dle názoru žalovaného a jím zřízené Správy uprchlických zařízení (dále též „SUZ“) nadále nepožívají právního postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelům bylo v přípisu ze dne 12. 2. 2020 sděleno, že se jim, respektive jejich rodině, povoluje ubytování v pobytovém středisku dle § 79 odst. 5 písm. e) zákona o azylu, a to nejdéle do 18. 3. 2020. Ve svém návrhu stěžovatelé dále upozornili na absurdnost postupu žalovaného, jímž dochází k naprostému vyprázdnění institutu odkladného účinku, který podané kasační stížnosti svědčí dle § 32 odst. 5 zákona o azylu. V této souvislosti odkázali rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19, podle něhož postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany pro účely setrvání na územní svědčí dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu na základě přiznaného odkladného účinku kasační stížnosti, který směřuje i proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Je tedy zcela iracionální, že žalovaný a SUZ stěžovatele za žadatele o mezinárodní ochranu nepovažuje. Jestliže mají stěžovatelé opustit pobytové středisko, přijdou o střechu nad hlavou a základní hmotné zabezpečení, dostávají se do zcela odlišného postavení oproti stavu, kdy podali žalobu ke krajskému soudu.

[4] Stěžovatelé dále popsali hrozící újmu spočívající v tom, že jim v důsledku postupu žalovaného, který jim nehodlá prodloužit další pobyt v pobytovém středisku, reálně hrozí riziko bezdomovectví, stěžovatelé se ocitnou nejen bez přístřeší, ale rovněž bez finančního příspěvku dle § 42 odst. 4 zákona o azylu. Stěžovatelé dosud rovněž neměli příležitost věc probrat s ustanoveným zástupcem a doplnit svou kasační stížnost, respektive participovat na soudním řízení. Žalovaný tak stěžovatelům nepřijatelně klade překážky výkonu práva na spravedlivý proces. V důsledku situace nastavené žalovaným navíc dochází k nerovnému zacházení s kasačními stěžovateli ve věci mezinárodní ochrany: majetní cizinci, kteří pobývají mimo pobytové středisko, požívají stále stejných práv jako účastníci řízení před žalovaným či jako žalobci před krajským soudem, zatímco pro druhou skupinu, ke které náleží stěžovatelé, se situace podáním kasační stížnosti dramaticky změní. Žalovaný tak zakládá rozdílný přístup soudu založený na kritériu majetku.

[5] Stěžovatelé rovněž poukázali na skutečnost, že žalovaný po nich v souladu s § 78b odst. 4 písm. c) zákona o azylu vyžaduje potvrzení o zajištění ubytování. Bez tohoto dokladu nemůže být stěžovatelům vydáno potvrzení o strpění jako pobytový titul sui generis. Budou-li přitom stěžovatelé pobývat na území bez platného průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany či alespoň potvrzení strpění na území, reálně jim hrozí, že budou při kontrole Policií ČR zajištěni s podezřením na neoprávněný pobyt. Potažmo stěžovatelům hrozí i správní vyhoštění. Ve svém návrhu dále uvedli, že stěžovatelka a) trpí posttraumatickou stresovou poruchou, což doložili zprávou psychiatričky MUDr. X ze dne 10. 2. 2020, v níž tato mj. nedoporučuje v současné době u stěžovatelky a) cestování ani změnu místa bydliště. V případě stěžovatele c) potom návrh na předběžné opatření zmiňuje, že se jmenovaný léčí s onkologickým onemocněním, přičemž ztráta přístřeší a hmotného zabezpečení by vzhledem k jeho věku měla dopad rovněž z hlediska (ne)možnosti realizace práva na vzdělání. Ke zdravotnímu stavu stěžovatele c) byla doložena mj. zpráva MUDr. X ze dne 29. 1. 2019.

[6] Ve svém návrhu stěžovatelé rovněž ve stručnosti popsali důvody, pro které podali žádost o udělení mezinárodní ochrany.

[7] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu stěžovatelů uvedl, že tito v něm nedokládají existenci potřeby zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. Nelze tvrdit, že byli zkráceni na svém právu na spravedlivý proces, pokud podali kasační stížnost a požádali o ustanovení zástupce. Žalovaný odmítá, že by vůči stěžovatelům postupoval jakkoliv nezákonně, svévolně či diskriminačně. Odkázal přitom na příslušná ustanovení zákona o azylu, ze kterých vyplývá, že stěžovatelům již skutečně aktuálně nesvědčí postavení žadatelů o mezinárodní ochranu. Upozornil též na § 79 odst. 5 zákona o azylu, jenž obsahuje demonstrativní výčet situací, kdy žalovaný může povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení osobám jiným, než jsou uvedeny v odstavcích 1 a 3. Jde však o možnost, nikoliv povinnost umožnit stěžovatelům na výjimku ubytování v pobytovém středisku, na toto ubytování nevzniká právní nárok. Nadto žalovaný uvedl, že cizinci, který je strpěn na území, lze s ohledem na prokázané majetkové a finanční poměry jeho nebo jeho rodiny poskytnout na jeho žádost finanční příspěvek. Nelze tedy se stěžovateli souhlasit, že by se ocitli zcela bez prostředků. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření nevyhověl.

[8] Přípisem ze dne 4. 3. 2020 stěžovatelé doplnili svůj návrh o sdělení, že stěžovatelka a) bude muset podstoupit operaci z důvodu dysplazie děložního hrdla, k čemuž doložili lékařskou zprávu z Nemocnice Rychnov nad Kněžnou, gynekologie – obvodní ambulance, ze dne 4. 3. 2020.

[9] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že z výpisu z evidenční karty stěžovatele b) ze dne 11. 2. 2020 zjistil, že jmenovaný dne 21. 1. 2019 svévolně opustil pobytové středisko. Zmíněné potvrzuje též sdělení SUZ ze dne 7. 2. 2020, dle něhož stěžovatelka a) k místu pobytu stěžovatele b) uvedla, že se nenachází na území ČR. Na základě těchto skutečnosti proto Nejvyšší správní soud o návrhu na vydání předběžného opatření ve vztahu ke stěžovateli b) nerozhodoval.

[10] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“

[11] Z hlediska posouzení návrhu považuje zdejší soud za nutné nejprve ve shodě se stěžovateli zdůraznit, že návrh na uložení předběžného opatření podal v rámci samostatného řízení o jím uplatněné kasační stížnosti též manžel stěžovatelky a) a otec nezletilého stěžovatele c), pan X (dále též jen „pan X“). Jak jmenovaný, tak nynější stěžovatelé a) a c), všichni shodně zastoupeni advokátem Mgr. Viktorem Klímou, přitom ve svých návrzích uplatnili zcela totožnou argumentaci. Vzájemně se (přirozeně) liší pouze v popisu jejich zdravotního stavu, respektive v odkazu na právo na vzdělání v případě nezletilého stěžovatele c). V případě pana X rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, tak, že jeho návrh zamítl. V nyní posuzované věci však shledal důvody, pro které je nutné návrhu stěžovatelů a) a c), oproti návrhu pana X, vyhovět.

[12] Jak poznamenal Nejvyšší správní soud též v citovaném usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, platí, že i v řízení o kasační stížnosti je založena jeho pravomoc pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 – 37, č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného předběžného opatření musí být dle citovaného usnesení současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení, o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, jeli takového vyjádření potřeba; 5) přípustnost návrhu, tj. neexistence důvodů nepřípustnosti (zejm. § 38 odst. 3 s. ř. s.)“. Tyto podmínky, mimo podmínky č. 5 (která byla zákonem č. 303/2011 Sb. novelizujícím § 38 odst. 3 s. ř. s. odstraněna), jsou aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.

[13] Při rozhodování o předběžném opatření soud „[…] vychází v první řadě z tvrzení navrhovatele a z obsahu spisu, přičemž v případě pochyb o pravdivosti skutkových tvrzení bude zpravidla vhodné vyžádat si vyjádření ostatních účastníků či některých z nich. Není vyloučeno, aby si soud z vlastní iniciativy za účelem řádného posouzení návrhu opatřil další podklady či informace a aby případně i provedl důkazy. Rozhodování o vydání předběžného opatření je rozhodováním pod intenzívním časovým tlakem, neboť ochrana práv formou předběžného opatření má smyslu pouze tehdy, je-li poskytnuta relativně rychle, zpravidla v horizontu dní či maximálně několika málo týdnů. S ohledem na to nebude zpravidla možno skutečnosti, které soud vezme za rozhodné pro posouzení věci, postavit najisto, nýbrž bude nutno v řadě ohledů vycházet pouze ze skutečností účastníky osvědčených (učiněných pravděpodobnými) či jen tvrzených, nebudou-li v rozporu s dalšími informacemi o věci, které soud bude mít k dispozici“.

[14] V tomtéž rozhodnutí se soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace, jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.

[15] Ve shodě s návrhem pana X pro nyní posuzovanou věc platí, že stěžovatelé a) a c) podali kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření. Splnili tedy první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření (viz bod 12 tohoto usnesení). Rozdíl mezi oběma návrhy však spočívá v tom, že dle Nejvyšší správní soud posledně jmenování splňují rovněž třetí podmínku po uložení předběžného opatření, tj. že jim hrozí vážná újma, pro kterou je nutno zatímně upravit jejich poměry.

[16] K uvedenému závěru nicméně Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke zcela specifickým okolnostem nyní posuzovaného případu. S ohledem na tuto skutečnost proto považuje zdejší soud za vhodné potvrdit některé ze závěrů, k nimž dospěl v citovaném usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, a které plně platí i pro návrh nynějších stěžovatelů. Primárně lze žalovanému přisvědčit v tom, že ani těmto nesvědčí postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení je totiž „žadatelem o udělení mezinárodní ochrany cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec po dobu běhu lhůty pro podání žaloby podle § 32 a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle soudního řádu správního, má-li tato žaloba odkladný účinek nebo do vydání usnesení krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku, pokud o něj cizinec požádal. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec, který požádal o udělení mezinárodní ochrany v jiném státě, který je vázán přímo použitelným předpisem Evropské unie, a Česká republika jej převzala na své území za účelem posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“

[17] Stěžovatelé tedy měli postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany pouze do skončení řízení o žalobě před krajským soudem. Jejich kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby sice má ze zákona odkladný účinek (§ 32 odst. 5 zákona o azylu), to ovšem neznamená, že by cizinci (zde stěžovatelům) v této fázi soudního přezkumu náleželo rovněž postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu citovaného § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Cizinec je však oprávněn po dobu řízení o kasační stížnosti setrvat na území ČR, jak ostatně vyplývá i ze stěžovateli odkazovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3997/19. Zde Ústavní soud vysvětlil, že cizinci na základě odkladného účinku kasační stížnosti svědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany toliko pro účely setrvání na území; z tohoto usnesení však nelze dovodit, že by tak tomu bylo i pro účely práva na zajištění ubytování a základního hmotného zabezpečení, jak se domáhají stěžovatelé. Takový závěr by byl v rozporu se zněním zákona o azylu.

[18] Cizinec je tedy v rámci řízení o kasační stížnosti oprávněn pobývat na území ČR, a to na základě potvrzení o strpění na území dle § 78b zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení „[m]inisterstvo na žádost cizince rozhodne o jeho strpění na území na dobu nezbytně nutnou, pokud cizinec předložil náležitosti uvedené v odstavci 4. O strpění na území vydá ministerstvo cizinci potvrzení o strpění na území, ve kterém vyznačí dobu strpění na území.“ Podle odstavce 4 tohoto ustanovení je cizinec povinen k žádosti o strpění na území nebo prodloužení doby strpění na území povinen a) předložit cestovní doklad, je-li jeho držitelem, b) předložit doklad o včas podané kasační stížnosti s návrhem na přiznání odkladného účinku nebo při prodloužení doby strpění doklad o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti a doklad o tom, že řízení o podané kasační stížnosti dosud pravomocně neskončilo, a c) doložit adresu místa hlášeného pobytu na území.

[19] Zákon o azylu přitom jednoznačně stanoví, že právo na ubytování v pobytovém středisku a poskytnutí stravy mají pouze žadatelé o udělení mezinárodní ochrany (§ 79 odst. 3). Ministerstvo však může povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení i cizinci, který je strpěn na území podle tohoto zákona, a to po dobu platnosti potvrzení o strpění na území [viz písm. 79 odst. 5 písm. e)]. Žalovanému je tedy možné přisvědčit rovněž v tom, že je na uvážení správního orgánu, zda takovému cizinci (zde stěžovatelům) ubytování a stravu poskytne či nikoliv.

[20] Z řečeného vyplývá, že stejně jako v případě pana X ani nynější stěžovatelé nemají ve smyslu uvedeného v současné době nárok na poskytnutí ubytování v pobytovém středisku. I v jejich případě lze poznamenat, že měli po rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby podat žádost o potvrzení o strpění na území a dále si mohli požádat o finanční příspěvek dle § 78d odst. 2 zákona o azylu, což by jim poskytlo možnost zajistit si případně jiné ubytování.

[21] Shodně nelze učinit závěr, že by stěžovatelé byli v důsledku postupu žalovaného (případného ukončení ubytování v pobytovém středisku) nějakým způsobem zkráceni na svých procesních právech. O tom ostatně svědčí skutečnost, že podali včasnou kasační stížnost a požádali o ustanovení zástupce soudem, přičemž Nejvyšší správní soud této žádosti vůči stěžovatelům a) a c) vyhověl výrokem II usnesení ze dne 28. 2. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 40. Lze konečně poznamenat, že ani v případě, kdy by stěžovatelé nebyli nadále ubytováni v pobytovém středisku, by tato skutečnost automaticky neznamenala, že by nemohli nadále participovat na soudním řízení či se účastnit porady se svým zástupcem. Za lichý je třeba považovat též argument v podobě namítané nerovnosti mezi majetnými cizinci pobývajícími mimo pobytové středisko a cizinci nemajetnými, neboť tu řeší zákon právě možností požádat o finanční příspěvek či také možností ustanovení zástupce pro řízení před soudem. Jakkoli přitom lze stěžovatelům přisvědčit, že cizinci žádající o udělení mezinárodní ochrany mají po dobu řízení před krajským soudem zajištěn vyšší standard ochrany (tedy zejména zajištění bezplatného ubytování v ubytovacím středisku) než po dobu řízení o kasační stížnosti, tak nicméně platí, že se nejedná o svévolné zacházení žalovaného, ale o zákonem zamýšlený stav, který Nejvyšší správní soud nepovažuje za diskriminační.

[22] Navzdory všem shora uvedeným závěrům, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl shodně i ve svém zamítavém usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, v případě návrhu pana X, však zdejší soud připomíná, že v citovaném usnesení současně zdůraznil, že ačkoliv nepovažuje za žádoucí, aby v podstatě nahrazoval uvážení správního orgánu ohledně toto, zda má daného cizince (stěžovatele) ponechat v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, tak nemůže vyloučit, že by v určitých specifických případech mohl žalovanému uložit, aby pobyt cizince v pobytovém středisku strpěl. Jinými slovy, že by soud obdobnému návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. Právě o takto specifický případ se přitom jedná v nyní posuzované věci.

[23] Nejvyšší správní soud totiž nemůže odhlédnout od zcela aktuální a specifické situace, kdy vláda ČR vyhlásila od 16. 3. 2020 do 24. 3. 2020 (tedy v době po vydání souvisejícího usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56) karanténu pro celé území České republiky, přičemž nelze bez dalšího předvídat možnou celkovou dobu jejího trvání. Tento výjimečný stav by přitom nepochybně měl zásadní dopad z hlediska možnosti stěžovatelů na zajištění dalšího (soukromého) ubytování v případě ukončení pobytu v pobytovém středisku. To i za situace, kdy by bývali využili právních prostředků rozebíraných shora k zajištění finančních prostředků, z nichž by případné alternativní ubytování mohli hradit. Nejvyšší správní soud současně podotýká, že jakkoliv by stěžovateli a) a c) deklarovaný zdravotní stav nemohl za běžné situace sám o sobě dostačovat k uložení požadovaného předběžného opatření, je třeba k němu v kontextu probíhající pandemie „koronaviru“ (označovaného jako SARS CoV-2) přihlédnout jako k okolnosti, která u nich zvyšuje, oproti zdravým lidem, riziko nákazy. Právě s ohledem na takto specifickém okolnosti rozhodování o nynějším návrhu stěžovatelů a) a c) na uložení předběžného opatření dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že by ukončení jejich pobytu v pobytovém středisku těmto skutečně způsobilo zásadní újmu spočívající v podstatně stížené, až minimální, možnosti zajištění si dalšího (soukromého) pobytu na území ČR, mající pak přesah do možnosti jejich další participace na řízení o kasační stížnosti. To vše za současného ohrožení zdraví v podobě zvýšené možnosti nákazy koronavirem.

[24] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. Proto zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení, tj. aby do doby pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti strpěl pobyt stěžovatelky a) a stěžovatele c) v pobytovém středisku, a současně s tím jim po uvedenou dobu poskytoval základní hmotné zabezpečení v rozsahu jako doposud.

[25] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Soud k tomu ale dodává, že vydání předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá, jak zdejší soud rozhodne ve věci samé.

[26] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 61 odst. 1, ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. března 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu