3 Azs 56/2026

Plný text

3 Azs 56/2026 - 50
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Petry Weissové a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: A. R., zast. Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2025, č. j. 3053911/2025MZV/VO, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2026, č. j. 66 A 16/2025  36,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 10. 2025, č. j. 3053911/2025MZV/VO, zamítl žádost žalobce ze dne 4. 8. 2025 o nové posouzení důvodů neudělení víza, přičemž tato žádost směřovala proti rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Tunisu (dále jen „zastupitelský úřad“) ze dne 18. 7. 2025 o zamítnutí žádosti žalobce o krátkodobé schengenské vízum za účelem návštěvy rodiny nebo přátel (pozvání) ze dne 17. 6. 2025, č. QTUB 202506170002. Nadepsaná žádost žalobce o krátkodobé schengenské vízum přitom byla zamítnuta podle čl. 32 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech (dále jen „vízový kodex“), neboť na základě informací předložených žalobcem existovaly [11] důvodné pochybnosti o spolehlivosti prohlášení učiněných ohledně socioekonomické situace a úmyslu opustit území členských států, [12] důvodné pochybnosti o spolehlivosti, o pravosti předložených podpůrných dokladů nebo o pravdivosti jejich obsahu a [13] důvodné pochybnosti o úmyslu žalobce opustit území členských států před skončením platnosti víza.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2025 žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud nejprve vyložil, že podmínky udělování krátkodobých víz a důvody pro jejich neudělení upravuje vízový kodex. Napadené rozhodnutí shledal přezkoumatelným, přičemž uvedl, že ačkoli na něj nebylo možno klást požadavky podle § 68 odst. 3 a § 89 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a to s odkazem na § 168 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), byly z něj dostatečně patrné právní a skutkové důvody neudělení krátkodobého víza. Žalovaný podle krajského soudu odpovídajícím způsobem přezkoumal jednotlivé důvody neudělení víza, přičemž vycházel z podkladů předložených samotným žalobcem. Ten nicméně nepředložil vlastní bankovní výpis, doklady o zaměstnání, vlastnictví nemovitosti ani jiné podklady uvedené v harmonizovaném seznamu podpůrných dokladů [body 2), 3) a 4) písm. B. Přílohy II vízového kodexu]. Žalovaný proto důvodně uzavřel, že žalobce své sociální a ekonomické ukotvení v zemi původu dostatečně nedoložil. Na přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného nic neměnil fakt, že v něm nebyla výslovně vypořádána otázka zdravotního stavu žalobcovy matky pobývající v zemi původu. K tomu krajský soud uvedl, že žalobce v řízení před příslušnými orgány pouze tvrdil a lékařskými zprávami doložil, že má vážně nemocnou matku, avšak už nevysvětlil, že o ni pečuje a doprovází ji k lékaři, pročež se hodlá do vlasti vrátit. Tyto okolnosti podrobně rozvedl až v žalobě, takže se jimi žalovaný nemusel zabývat a krajský soud je nemohl sám nově hodnotit.

[3] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobci mělo být před vydáním rozhodnutí umožněno nahlédnout do správního spisu. Právo nahlížet do spisu podle § 38 správního řádu totiž náleží do jeho druhé části, jejíž použití § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vylučuje. Příslušné orgány proto nemohly porušit žalobcova procesní práva. I přesto zastupitelský úřad na žádost žalobce o nahlédnutí do spisu reagoval a takovou možnost mu nabídl.

[4] Krajský soud dále poukázal na § 180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle kterého v řízení o novém posouzení důvodů neudělení víza nelze uplatnit skutečnosti, které cizinec neuvedl nebo nedoložil již v původním řízení. Žalovaný by proto ani k případně nově předloženým podkladům nemohl přihlédnout. Krajský soud poté zdůraznil, že odpovědnost za předložení dostatečných a spolehlivých podkladů nese sám žadatel o vízum. Správní orgány nejsou povinny ho vyzývat k doplnění žádosti ani provádět další pohovor. Taková povinnost nevyplývá z vízového kodexu a nelze ji dovodit ani z § 37 odst. 3 správního řádu, jehož použití je rovněž vyloučeno.

[5] Žalovaný a dříve zastupitelský úřad tedy podle krajského soudu vycházeli z obsahu správního spisu a nepřekročili meze správního uvážení. Žalobce nedoložil vlastní finanční situaci ani pokračování v bakalářském studiu po prvním ročníku. Tyto okolnosti žalovaný řádně zohlednil při posouzení žalobcova socioekonomického ukotvení a motivace k návratu. Požadavek na doložení zaměstnání, finančních prostředků nebo vlastnictví nemovitosti soud ve vztahu k osobě žalobce nepovažoval za nezákonný, jelikož žalovaný a zastupitelský úřad žalobci nemohli ulevit z požadavků vízového kodexu. Bylo pouze na žalobci, aby předložil všechny relevantní podklady k posouzení toho, že se hodlá do země původu vrátit před skončením krátkodobého víza.

[6] Krajský soud připustil dílčí nesprávnost toliko v závěru žalovaného, že žalobce neznal bližší podrobnosti plánovaného pobytu. Z pohovoru totiž vyplynulo, že žalobce znal město bydliště přítelkyně, způsob ubytování po příletu i plánované aktivity. Tato nepřesnost však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť ten nepovažoval pochybnosti o podmínkách samotného pobytu za důvod zamítnutí žádosti žalobce.

[7] Krajský soud pak uzavřel, že žalovaný své závěry nezaložil jen na domněnkách, ale na pohovoru a podkladech obsažených ve spisové dokumentaci, přičemž jasně označil skutečnosti, které žalobce nedoložil.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[8] Proti shora rekapitulovanému rozsudku krajského soudu následně žalobce (dále „stěžovatel“) podal kasační stížnost, kterou považoval za přijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s., neboť krajský soud měl zásadně pochybit tím, že aproboval skutkové závěry žalovaného, ačkoli neměly dostatečnou oporu ve správním spisu.

[9] Samotné kasační námitky poté formálně podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele z obsahu správního spisu nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo jeho úmyslu nevrátit se do země původu. Žalovaný a zastupitelský úřad takový závěr toliko spekulativně dovodili především z obecné socioekonomické situace Tuniské republiky. Krajský soud tuto argumentaci převzal, aniž by vysvětlil, proč právě u stěžovatele existovaly důvodné pochybnosti o jeho vycestování zpět do země původu. Podle názoru stěžovatele přitom nelze automaticky dovozovat úmysl neopustit území pouze z toho, že jako žadatel nepředložil některý doplňující doklad nebo že příslušný orgán předložené doklady považoval za nedostatečné. Nevyplývalali povinnost předložit určitý doklad přímo z právních předpisů a příslušné orgány si jej ani nevyžádaly, nebylo možné jeho absenci přičítat stěžovateli k tíži. Stěžovatel proto konstatoval, že předložil podklady dokládající jak účel jeho návštěvy, tak i návrat do vlasti.

[10] Vedle pozvání partnerky, které prokazovalo účel pobytu, zajištění ubytování a prostředků, stěžovatel blíže poukázal na lékařskou dokumentaci své vážně nemocné matky a na podpůrný dopis partnerky. Právě z dopisu partnerky mělo mj. vyplývat, že stěžovatel o matku pečuje a krátce po plánovaném návratu ji měl doprovodit k lékaři. Tyto skutečnosti podle něj představovaly silnou motivaci k návratu, avšak příslušné orgány je nezohlednily. Stěžovatel zároveň nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že podrobnosti o péči o matku uvedl až v žalobě. Namítl tedy, že pokud žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí lékařskou dokumentaci jeho matky ani vyjádření zvoucí osoby nereflektoval, pak krajský soud nemohl tento nedostatek překlenout vlastním hodnocením.

[11] Další pochybení stěžovatel spatřoval v tom, že jeho právnímu zástupci nebylo před vydáním rozhodnutí žalovaného umožněno nahlédnout do správního spisu. Přestože se na dané řízení nepoužije § 38 správního řádu, správní orgány podle něj zůstávají vázány základními zásadami své činnosti, zejména zásadou vstřícnosti a povinností umožnit účastníkovi uplatňovat procesní práva. Stěžovatel mohl nahlédnutím do správního spisu zjistit, které podklady jsou považovány za chybějící, nedostatečné či nevěrohodné, a mohl je doplnit. Krajský soud proto pochybil, jestliže daný postup aproboval.

[12] V rozhodnutí žalovaného podle stěžovatele nebyla vyjádřena ani srozumitelná vazba mezi důvody neudělení víza a obsahem správního spisu. Argumentace žalovaného založená na obecných charakteristikách tuniských občanů by totiž mohla být použita prakticky na jakoukoli obdobnou žádost a popírala by požadavek individuálního posouzení.

[13] Jestliže pak žalovaný neshledal důvod založený na nevěrohodnosti jeho tvrzení, není podle stěžovatele zřejmé, proč současně ponechal v platnosti důvod spočívající v pochybnostech o úmyslu vrátit se. Ani krajský soud přitom nevysvětlil, z jakých konkrétních skutečností vyplývalo individuální naplnění tohoto důvodu a proč předložené podklady nebylo možné vyhodnotit ve prospěch stěžovatele.

[14] Stěžovatel také dodal, že zamítnutí jeho aktuální žádosti může zatěžovat i jeho další žádost podanou po uzavření manželství s partnerkou. Závěr žalovaného a zastupitelského úřadu ve věci tak podle něj nebyl založen na individuálním posouzení. Krajský soud pak tuto vadu v řešeném případě neodstranil.

[15] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s., jelikož stěžovatel nevymezil přesah svých vlastních zájmů ani zásadní pochybení krajského soudu. Ten se žalobními námitkami řádně zabýval a rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. In eventum žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Skutkový stav byl totiž zjištěn dostatečně, všechny předložené podklady byly posouzeny a učiněné závěry měly oporu ve spisové dokumentaci. Žalovaný popsal, že ani splnění formálních náležitostí nezakládá nárok na vízum, neboť žadatel má pouze právo na řádné projednání žádosti a soudní ochranu. Neudělení krátkodobého víza zásadně nezasahuje do soukromého a rodinného života žadatele. Rozsah podpůrných dokladů pak vyplýval z vízového kodexu a zveřejněného harmonizovaného seznamu pro Tuniskou republiku. Vzhledem ke zjednodušené povaze vízového řízení příslušné orgány nemusely stěžovatele jako žadatele vyzývat k doplnění jeho žádosti, opatřovat důkazy v jeho prospěch ani jej poučovat, jak odstranit pochybnosti. Žalovaný uzavřel, že formulářové rozhodnutí zastupitelského úřadu tvoří s rozhodnutím o novém posouzení jeden celek, přičemž žalovaný přezkoumává oporu zamítacích důvodů ve spisové dokumentaci. Stěžovateli podle žalovaného nesvědčilo právo nahlížet do spisu dle § 38 správního řádu, nahlédnutí mu nicméně bylo umožněno. Správní spis navíc neobsahoval jemu neznámé skutečnosti.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[16] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněných stížních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

[17] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

[18] V projednávaném případě rozhodovala podle § 31 odst. 2 s. ř. s. specializovaná samosoudkyně. Nejvyšší správní soud proto hodnotil, zda věc svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu. Zásadní pochybení musí spočívat v tom, že krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu, nebo pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 13. 5. 2024, č. j. 8 Azs 63/2024  38, ze dne 28. 3. 2024, č. j. 8 Azs 17/202439, a ze dne 18. 7. 2024, č. j. 6 Azs 302/2023  41).

[19] Stěžovatel v projednávané věci značně povšechným způsobem konstatoval, že přijatelnost své kasační stížnosti spatřuje v zásadním pochybení krajského soudu stran toho, že aproboval skutkové závěry žalovaného, ačkoli neměly dostatečnou oporu ve správním spisu. Podle obsahu kasační stížnosti tak bylo možno uvažovat o důvodu shora popsaném pod bodem ii). Nejvyšší správní soud má však v daném případě za to, že napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo, žádnými vadami, natožpak zásadními ve smyslu výše uvedeného, netrpí.

[20] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval značně obecně namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že ten splňuje požadavky kladené judikaturou na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004  62, či ze dne 30. 6. 2026, č. j. 22 Afs 132/2025  50). Z jeho odůvodnění je totiž zcela zřejmé, jaké důvody krajský soud vedly k výroku o zamítnutí podané žaloby. Všechny nosné námitky stěžovatele přitom krajský soud odpovídajícím způsobem vypořádal. Krajský soud tak zcela srozumitelně, přehledně a s oporou v obsahu správního spisu vyložil mimo jiné to, že stěžovatel neprokázal své (toliko tvrzené) výdělky v domovské zemi ani jinou formu finanční stability. Ve věci nepředložil aktuální doklad o bakalářském studiu, z něhož by bylo zřejmé, že v domovském státě pokračuje ve vzdělání i po 1. ročníku, a rovněž tak nedoložil případné plnění pracovních povinností v Tuniské republice. Podle krajského soudu příslušné orgány při posuzování předmětné žádosti postupovaly v souladu s relevantní právní úpravou, přičemž u stěžovatele neshledaly existenci dostatečně pevného sociálního a ekonomického ukotvení v zemi původu. Finanční a osobní zázemí stěžovatele v domovském státě tak bylo na základě jím předložených dokladů vyhodnoceno jako slabé, což neposkytovalo dostatečnou záruku jeho návratu po skončení krátkodobého víza.

[21] V napadeném rozsudku bylo přezkoumatelným způsobem a s oporou ve spisové dokumentaci odůvodněno také to, že ačkoli stěžovatel v žalobě zdůraznil svou vazbu na zemi původu, spočívající mimo jiné v jeho osobní péči o nemocnou matku, krajský soud nemohl tyto okolnosti hodnotit, neboť je stěžovatel poprvé uplatnil až v podané žalobě. Stěžovatel totiž příslušným orgánům v rámci daného řízení nijak neosvětlil, proč ve věci předkládal lékařské zprávy o zdravotním stavu své matky (resp. na tyto listiny bez jakéhokoli vysvětlení pouze poukázal). Příslušným orgánům tak nebylo vůbec objasněno, jaké konkrétní skutečnosti měla zdravotní dokumentace matky stěžovatele prokázat.

[22] Krajský soud též přezkoumatelně vyložil, že zamítací důvod [11] formulářového prvostupňového rozhodnutí – konkrétně v části podmínek pobytu – nebyl žalovaným shledán jako důvod pro zamítnutí předmětné žádosti. To však nic neměnilo na hodnocení, že na základě informací předložených stěžovatelem nadále existovaly důvodné pochybnosti o spolehlivosti prohlášení učiněných ohledně jeho socioekonomické situace, o spolehlivosti předložených podpůrných dokladů a úmyslu stěžovatele opustit území členských států před skončením platnosti víza. Krajský soud přitom dostatečně popsal a vysvětlil, na jakém skutkovém základě, plynoucím z doložených dokladů, bylo shledáno naplnění důvodů vedoucích k zamítnutí žádosti stěžovatele.

[23] Nejvyšší správní soud tak v souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku nezjistil žádné pochybení krajského soudu, které by mohlo přijatelnost kasační stížnosti založit.

[24] Jednáli se poté o samotnou povahu dotčeného řízení o novém posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza, Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 30. 5. 2025, č. j. 7 Azs 342/2024  25, připomněl, že „žádost o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza představuje specifický řádný opravný prostředek, na jehož základě je znovu posuzováno, zda byly v dané věci naplněny důvody pro neudělení víza.“ Zároveň k tomu v nadepsaném rozsudku upozornil na skutečnost, že „na udělení krátkodobého víza není právní nárok“ (nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11) a zdůraznil, že významná východiska pro posouzení věci týkající se zamítnutí žádosti cizince o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza jsou obsažena v rozsudcích Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2013, ve věci C84/12, Koushkaki, a ze dne 13. 12. 2017, ve věci C403/16, El Hassani. V nich byl zejména vyzdvihnut fakt, že „příslušné orgány vyjmenované v čl. 4 odst. 1 až 4 vízového kodexu mají při posuzování žádostí o udělení víza široký prostor pro uvážení, pokud jde o podmínky použití čl. 32 odst. 1 a čl. 35 odst. 6 tohoto kodexu i pokud jde o hodnocení rozhodných skutečností pro účely zjištění, zda důvody uvedené v těchto ustanoveních brání udělení víza, o které je žádáno. (…) Posouzení individuální situace žadatele o vízum předpokládá složité hodnocení. Takové hodnocení předpokládá vypracování prognóz o předvídatelném chování uvedeného žadatele a musí mimo jiné spočívat na rozsáhlé znalosti země, v níž má bydliště. Široký prostor orgánů státu pro uvážení logicky znamená omezenější soudní přezkum ze strany soudů. V takových situacích tedy postačí, pokud soudy zajistí, aby rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vízum nebylo svévolné, ale odpovídalo skutečnostem zjištěným správním orgánem, a aby bylo přijato v rámci prostoru veřejné správy pro uvážení.“

[25] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že při posuzování vízových věcí je nutno mít na paměti specifika řízení před zastupitelskými úřady, přičemž je třeba respektovat i výluku v § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, že se na řízení podle § 180e téhož zákona nepoužijí ustanovení části druhé a třetí správního řádu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2025, č. j. 1 Azs 298/2024  68, ze dne 7. 6. 2018, č. j. 9 Azs 410/2017  96, a ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/201733, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 7. 2024, č. j. 6 Azs 302/2023  41).

[26] Nejvyšší správní soud pak v už shora odkazovaném rozsudku č. j. 7 Azs 342/2024  25 shrnul, že „pokud neexistuje právní nárok na vyhovění žádosti o udělení krátkodobého víza, bezpochyby budou existovat skupiny obyvatel s obecněji vymezenými znaky, pro něž bude získání krátkodobého víza de facto vyloučené či alespoň velmi ztížené. To plyne již z požadavku, aby dotčené správní orgány zohlednily jednak celkovou situaci v zemi bydliště žadatele a jednak jeho individuální situaci, zejména rodinnou, sociální a ekonomickou, případné předchozí oprávněné či neoprávněné pobyty v některém z členských států a jeho vazby v zemi bydliště a v členských státech (rozsudek SDEU ve věci Koushkaki).“

[27] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že argumentace krajského soudu obsažená v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně reflektovala výše zmíněná východiska pro soudní přezkum rozhodnutí žalovaného. Pokud stěžovatel nepředložil, byť zčásti třeba i z objektivních důvodů, dostatečné podklady dle písm. B přílohy II vízového kodexu, nebylo úkolem žalovaného a před ním zastupitelského úřadu slevit z požadavků na hodnocení podpůrných dokladů tak, aby mohlo být jeho žádosti vyhověno. Tím méně takto mohl učinit krajský soud, který by tím zasáhl do širokého správního uvážení příslušných orgánů. Bylo právě na stěžovateli, aby v kontextu podané žádosti o krátkodobé vízum předložil dostatek relevantních dokumentů, které by prokazovaly jeho úzkou vazbu na zemi původu, resp. vůli vrátit se zpět. Neučinilli tak, popř. učinit nemohl, neznamená to, že byl nějak omezen na svých právech. Z rozhodnutí žalovaného je přitom seznatelné, že byla zohledněna nejen celková situace v zemi původu (bydlišti) stěžovatele, ale zvláště jeho individuální (sociální a ekonomická) situace, a to přímo na základě jím předložených dokladů. V části hodnocení o nedostatečnosti podpůrných dokumentů v souvislosti s posouzením záměru stěžovatele ohledně vycestování tak krajský soud ve svých úvahách nijak nepochybil. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že toliko subjektivní přesvědčení stěžovatele o nesprávném závěru žalovaného i krajského soudu v otázce dostatečnosti jím předložených dokladů nepředstavovalo v projednávaném případě prvek, který by bylo možno označit za podstatný přesah jeho vlastních zájmů.

[28] Současně je třeba k námitce, že vazba stěžovatele na zemi původu spočívala mimo jiné v péči o jeho těžce nemocnou matku, přisvědčit hodnocení krajského soudu, že stěžovatelem bez dalšího předložená lékařská dokumentace dokládala toliko zdravotní stav jeho matky, nikoli sama o sobě existenci nezastupitelné (každodenní) péče stěžovatele o ni, jakožto určitého aspektu ve věci podstatného vztahu stěžovatele k zemi původu. Tvrzení o osobní péči o matku stěžovatel poprvé rozvedl až v podané žalobě, nikoli v řízení před žalovaným či dříve před zastupitelským úřadem. Krajský soud proto nepochybil, pokud žalovanému nevytkl, že se nevypořádal s okolností, kterou mu stěžovatel před vydáním rozhodnutí jasně nepředestřel. Na tomto závěru nic nemění ani obsah potvrzení partnerky stěžovatele, jakožto třetí osoby, o jeho pozvání do České republiky, v němž tato mimo jiné povšechně zmínila vážné onemocnění matky stěžovatele s tím, že ji „přibližně“ týden po návratu do země původu stěžovatel doprovodí k lékaři. Sám stěžovatel, jak už bylo výše popsáno, totiž nijak nespojil svoji vazbu na zemi původu s tím, že by tato měla spočívat právě v nezastupitelné péči o těžce nemocnou matku.

[29] Pouze nad rámec potřebného Nejvyšší správní soud upozorňuje na značnou nekonzistentnost a nelogičnost výstavby této argumentace uplatněné až v soudním řízení, jestliže se stěžovatel na jedné straně fakticky dožaduje možnosti vycestovat z domovské země do České republiky na základě udělení krátkodobého víza, avšak na straně druhé zdůrazňuje nezastupitelnost své (každodenní) péče o vážně nemocnou matku v Tuniské republice.

[30] Námitka neumožnění nahlédnutí do správního spisu pak rovněž nezakládá důvod přijatelnosti kasační stížnosti. Nutno k tomu znovu odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 298/2024  68, podle kterého „je třeba zdůraznit, že v rámci nového posouzení věci (dle § 180e zákona o pobytu cizinců) právní úprava uvedená v § 168 zákona o pobytu cizinců výslovně vylučuje použití ustanovení spadající do části druhé a třetí správního řádu, zde tedy především upravující právo nahlížet do spisu. (…) Kasační soud tak uzavírá, že jak vyplývá z § 168 zákona o pobytu cizinců, stěžovatelce právo na nahlížení do správního spisu ve smyslu § 38 správního řádu jako takové nenáleží.“ Nejvyšší správní soud nicméně zároveň připomněl, že „dle § 177 odst. 1 správního řádu ‚základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje‘. Z výše uvedených zásad lze dovodit, že správní orgány mají povinnost vždy postupovat vůči veřejnosti otevřeně a vstřícně.“

[31] Vycházeje ze všeho shora uvedeného tak stěžovateli jako žadateli o krátkodobé vízum právo nahlížení do správního spisu dle § 38 správního řádu nenáleželo.

[32] Podstatnou pro věc je skutečnost, že zastupitelský úřad vydal prvostupňové rozhodnutí dne 18. 7. 2025. Stěžovatel následně prostřednictvím svého právního zástupce podal dne 4. 8. 2025 žádost o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza, v níž vznesl poprvé v řízení požadavek na nahlédnutí do správního spisu. Zastupitelský úřad zaslal právnímu zástupci stěžovatele sdělení ze dne 8. 8. 2025, v němž jej informoval o termínech, v nichž lze daný požadavek realizovat. Je tedy zřejmé, že zastupitelský úřad v této souvislosti vyšel stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, v souladu se zásadou dobré správy vstříc, avšak ten do spisové dokumentace nahlédl až dne 23. 10. 2025. Rozhodnutí žalovaného přitom bylo vydáno dne 10. 10. 2025.

[33] Lze k tomu doplnit, že se ve správním spisu zastupitelského úřadu v době podání žádosti o nahlédnutí do něj nacházely pouze listiny, které ve věci předložil sám stěžovatel, a záznam o pohovoru, jenž s ním byl proveden.

[34] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že „jakkoli se dotčená právní úprava může jevit ‚procesně přísná‘, nelze na druhou stranu odhlédnout od skutečnosti, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby si podal novou žádost, ve které osvědčí všechny rozhodné skutečnosti a uplatní veškerou potřebnou argumentaci“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 298/202468).

[35] Krajský soud se tedy v řešeném případě nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, ani se nedopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Zároveň v řízení nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena. Vzhledem k tomu, že nebyl nalezen žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.

[36] Jelikož byla kasační stížnost odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 29. října 2026

Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu