Rozsudek ze dne 6. 3. 2012
Plný text
k § 10a písm. e) a § 25 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu)
(Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, čj. 3 Azs 6/2011-96)
Věc:Joy J. - O. (Nigérie) proti Ministerstvu vnitra o udělení doplňkové ochrany, o kasační stížnosti žalovaného.Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 8. 3. 2010 zastavil řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu, protože žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany posoudil jako nepřípustnou podle § 10a písm. a) téhož zákona. Své rozhodnutí odůvodnil žalovaný tím, že se jednalo o druhou žádost žalobkyně a k tvrzením, která v ní uvedla (obavy o svůj život v případě návratu do země původu, protože se odmítla na pokyn svého otce vdát), nemohl přihlédnout, neboť je uváděla v předchozí žádosti a žalovaný se jimi již zabýval.
V žalobě podané u Městského soudu v Praze vytýkala žalovanému, že se vůbec nezabýval otázkou, zda jsou v jejím případě splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Městský soud žalobou napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušil s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2010, čj. 4 Azs 16/2010-47, protože dospěl k závěru, že správní orgán pochybil, jelikož se nezabýval tím, zda žalobkyni nehrozí při návratu do země původu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Současně vyslovil závazný právní názor, že je správní orgán povinen v dalším řízení zkoumat podmínky pro udělení doplňkové ochrany jako jedné z forem mezinárodní ochrany.
Žalovaný (stěžovatel) rozsudek městského soudu napadl kasační stížností. Podle stěžovatelova přesvědčení posuzování doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu u ryze procesních rozhodnutí odporuje zákonu (zákon tuto povinnost správnímu orgánu neukládá), ale i směrnici Rady 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (procedurální směrnice). Koncept nepřípustných žádostí byl vtělen do § 10a zákona o azylu. Procedurální směrnice v čl. 3 odst. 3 zavazuje členské státy, které disponují tzv. jednotným řízením, aby směrnici použily během celého řízení. Česká republika jednotné řízení používala, proto bylo nezbytné tuto směrnici použít v řízení o mezinárodní ochraně, tj. jak při posuzování azylu, tak při posuzování doplňkové ochrany. Rozsudek městského soudu označil stěžovatel za nezákonný bez ohledu na to, že městský soud svůj postup obhajoval judikaturou Nejvyššího správního soudu. Právní názor v něm vyslovený nemá povahu precedentu. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že v daném případě se jedná o právní otázku, která není judikaturou jednotně a bezrozporně řešena a upozornil např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, čj. 3 Azs 29/2010-63, v němž byl zaujat opačný právní názor.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...)
II. Předložení věci rozšířenému senátu
[8] Při přezkoumávání napadeného rozsudku zjistil rozhodující třetí senát, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu byly vysloveny rozdílné právní názory týkající se otázky, zda je správní orgán povinen posoudit důvody pro udělení doplňkové ochrany a odůvodnit v tomto směru své rozhodnutí i tehdy, rozhodl-li podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu o zastavení správního řízení.
[9] V rozsudku ze dne 25. 3. 2010, čj. 5 Azs 4/2010-122, vyslovil pátý senát názor, že „[k]rajský soud[...] nepochybil, konstatoval-li ve svém rozsudku, že žalovaný za situace, kdy řízení zastavil, nebyl povinen v témže rozhodnutí rozhodovat o udělení mezinárodní ochrany dle § 14, resp. § 14a zákona o azylu“. Shodný právní názor vyslovil pátý senát i v usnesení ze dne 7. 5. 2010, čj. 5 Azs 8/2010- 43, v němž uvedl, že „[p]okud bylo řízení zastaveno, žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany, když o důvodech znemožňujících vycestování je povinna si vyžádat závazné stanovisko žalovaného policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění“. Tento právní názor zaujal také třetí senát v usnesení ze dne 22. 9. 2010, čj. 3 Azs 29/2010-63.
[10] Naproti tomu čtvrtý senát dospěl k závěru, že správní orgán je povinen zabývat se (ne)udělením doplňkové ochrany v odůvodnění svého rozhodnutí i v případě, že rozhoduje o zastavení řízení, obdobně jako je tomu v případě, je-li žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná. V rozsudku ze dne 23. 6. 2010, čj. 4 Azs 16/2010-47, výslovně uvedl: „[Z]astaví-li správní orgán podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení o udělení mezinárodní ochrany z toho důvodu, že je žádost nepřípustná, nezabývá se již pochopitelně důvody pro udělení azylu. V tomto aspektu je tak postup správního orgánu při zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu stejný, jako při zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné z důvodů uvedených v § 16 odst. 1 a 2 zákona o azylu, neboť pokud správní orgán zamítá žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou, pak taktéž neposuzuje, zda jsou dány podmínky pro udělení azylu; ve vztahu k žádosti o udělení mezinárodní ochrany jde v obou případech o rozhodnutí negativní, tj. žádosti nevyhovující. V obou případech – vzhledem k následnému návratu žadatele do země původu – je však nutné posoudit podmínky pro udělení doplňkové ochrany jako jedné z forem mezinárodní ochrany.[...] [S] otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně žadateli nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu.“ Ke stejnému závěru, byť s odlišnou argumentací, dospěl také druhý senát v rozsudku ze dne 17. 9. 2010, čj. 2 Azs 14/2010-92. Názor, že správní orgán v případě zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu nezkoumá podmínky pro udělení doplňkové ochrany (který v dané věci zaujal krajský soud), označil za nepřípustně zjednodušující, protože přehlíží aplikační přednost mezinárodního závazku České republiky vyplývajícího z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), před vnitrostátní úpravou. Zásada non-refoulementse musí uplatnit při jakémkoli rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany, tedy i tehdy, je-li takové řízení zastaveno z důvodů uvedených v § 25 zákona o azylu. I za situace, kdy je opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, pokud jde o důvody azylové, neznamená to, že nemají být posuzovány také možné důvody doplňkové ochrany, protože § 10a písm. e) zákona o azylu zcela jasně hovoří o žádosti o mezinárodní ochranu, která v sobě zahrnuje nejen azyl, ale i doplňkovou ochranu.
[11] Třetí senát proto usnesením ze dne 14. 4. 2011, čj. 3 Azs 6/2011-89, předložil podle § 17 odst. 1 s. ř. s. věc k rozhodnutí rozšířenému senátu s tím, že setrvává na svém názoru vysloveném v usnesení ze dne 22. 9. 2010, čj. 3 Azs 29/2010-63, nicméně nemůže shodně rozhodnout proto, že zde existují rozhodnutí, v nichž byl vysloven opačný právní názor.
III. Posouzení věci rozšířeným senátem
[12] Z výše uvedeného je zřejmé, že v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu došlo k odlišnému posouzení téže právní otázky. Rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu je situací předvídanou v § 17 odst. 1 s. ř. s.
[13] Nejprve se rozšířený senát zabýval přijatelností podané kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. nemůže být kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítnuta pro nepřijatelnost pouze tehdy, přesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Při posouzení přijatelnosti podané kasační stížnosti vycházel Nejvyšší správní soud ze své konstantní judikatury, zejména z rozsudku ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS.
[14] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech mezinárodní ochrany jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. O přijatelnou kasační stížnost se může jednat mimo jiné v případě, že kasační stížnost se týká právní otázky, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně. Taková situace v daném případě nastala.
[15] Při meritorním posouzení sporné právní otázky vycházel rozšířený senát z následujících úvah.
[16] Od účinnosti zákona č. 165/2006 Sb., kterým byl od 1. 9. 2006 změněn zákon o azylu, rozlišuje zákon důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu (§ 12 až § 14) a ve formě doplňkové ochrany (§ 14a, § 14b). Obě tyto formy se liší jen hmotněprávními podmínkami, ale procesní režim mají stejný. V řízení o udělení mezinárodní ochrany je tedy třeba posuzovat obě formy odděleně. Nejdříve, zda je splněn některý z důvodů pro udělení azylu a není-li shledán, je poté třeba stejným způsobem posuzovat důvody pro udělení doplňkové ochrany.
[17] Podle současné právní úpravy může cizinec opakovaně učinit prohlášení o mezinárodní ochraně (až na zákonné výjimky) a následně podat z výše uvedených důvodů novou žádost o udělení mezinárodní ochrany bez jakéhokoliv časového limitu. Opakovaná žádost je však podle § 10a písm. e) zákona o azylu nepřípustná, neuvádí-li v ní žadatel nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Řízení o nepřípustné žádosti se podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví.
[18] Správní orgán v průběhu řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí v souladu s § 10a písm. e) zákona o azylu zkoumat, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. To tedy znamená, že přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení azylu, tak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení doplňkové ochrany. Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[19] Odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
IV. Závěr
[20] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že správní orgán je povinen zkoumat v průběhu řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany v souladu s § 10a písm. e) zákona o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění jak pro udělení azylu, tak udělení doplňkové ochrany.
[21] Obsahuje-li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví. Zastavuje-li správní orgán řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže zároveň o věci samé, tedy o mezinárodní ochraně (tzn. ani o azylu, ani o doplňkové ochraně), rozhodovat.
[22] V řízení o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu o zamítnutí žaloby zkoumá Nejvyšší správní soud pouze správnost posouzení sporné právní otázky městským soudem, zda správní orgán je povinen zabývat se udělením mezinárodní ochrany a odůvodnit své rozhodnutí v tomto směru i v případě, rozhoduje-li podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu. Protože v řízení před rozšířeným senátem byla sporná věc sama, je namístě, aby v takovém případě dle § 71 odst. 2 písm. a) Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu rozhodl rozšířený senát o kasační stížnosti rozsudkem.
Právní věta
Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu s § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany.
Obsahuje-li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví.
Usnesení ze dne 14. 4. 2011
Plný text
3 Azs 6/2011 - 87
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. J. V. a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr.Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: J.-O. J., zast. Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem [adresa] ze dne 8. 3. 2010, č.j. OAM-78/ZA-06-ZA12-2010, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, č. j. 1 Az 5/2010 - 49,
t a k t o :
Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2010, č.j. OAM-78/ZA-06-ZA12-2010, žalovaný zastavil řízení podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“), s tím, že žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona o azylu.
Na základě podané žaloby Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud přisvědčil žalovanému, že žalobkyně ve své opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla v zásadě totožné důvody jako v žádosti předchozí, a rovněž podle soudu tedy žalobkyně naplnila podmínky § 10a písm. e) zákona o azylu. Správní orgán však pochybil tím, že se nezabýval otázkou, zda žadatelce nehrozí při návratu do země původu závažná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 - 47, dospěl k závěru, že i při zastavení řízení v případě nepřípustné žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu, kdy neúspěšný žadatel je vystaven hrozbě návratu do země původu, je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Městský soud v Praze proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Stěžovatel je přesvědčen, že povinnost zkoumat podmínky pro udělení doplňkové ochrany odporuje u ryze procesních rozhodnutí zákonu, jakož i Směrnici Rady 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“).
Pokud by bylo úmyslem zákonodárce uložit stěžovateli povinnost zkoumat existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany i v případě rozhodnutí podle § 25 písm. i) zákona o azylu, nepochybně by byla tato povinnost součástí zákonného textu. Tak tomu ovšem není, a ukládání této povinnosti správnímu orgánu tak nemá žádnou oporu v zákoně.
Názor stěžovatele dle jeho názoru podporuje i znění procedurální směrnice. Tato ve svém čl. 3 odst. 1 stanoví, že se vztahuje na všechny žádosti o azyl podané na území členského státu, včetně hranic nebo tranzitních prostor, a na odnětí postavení uprchlíka. Nicméně v odstavci 3 zavazuje členské státy, které již disponují tzv. jednotným řízením, aby směrnici použily během celého tohoto řízení. Česká republika již jednotné řízení používala, proto bylo nezbytné procedurální směrnici aplikovat.
Koncept nepřípustných žádostí je směrnicí upraven v čl. 25. Odstavec 1 tohoto ustanovení dává jasné vodítko, co je znakem nepřípustných žádostí (na rozdíl od zjevné nedůvodnosti). Říká, že kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle nařízení (ES) č. 343/2003, nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel může být uznán za uprchlíka podle směrnice 2004/83/ES, považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že v případě, kdy je rozhodováno o (ne)přípustnosti žádosti, se neprovádí věcné posuzování důvodů pro udělení azylu.
Vzhledem k čl. 3 odst. 3, podle kterého jsou členské státy povinny aplikovat směrnici v rámci celého řízení o mezinárodní ochraně, se proto čl. 25 vztahuje i na posuzování doplňkové ochrany. V případě, kdy jde o nepřípustnou žádost, se tedy neposuzují ani důvody pro udělení azylu ani důvody pro udělení doplňkové ochrany. Tento závěr pak podle stěžovatele podporuje rovněž návrh nové procedurální směrnice.
Oporu pro postup dovozovaný napadeným rozsudkem, potažmo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 - 47, nelze podle stěžovatele nalézt ani v § 28 odst. 2 či § 14a zákona o azylu, neboť toto ustanovení se může z povahy věci vztahovat pouze k rozhodnutím ve věci, nikoliv k rozhodnutím procesním, kterým nepochybně zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu je.
Kasační stížnost je podle stěžovatele přijatelná podle § 104a s. ř. s., neboť se v daném případě jedná o právní otázku, která není judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena jednotně. Stěžovatel upozornil na usnesení ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Azs 29/2010 - 63, podle kterého bylo-li řízení zastaveno, žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany, když o důvodech znemožňujících vycestování je povinna si vyžádat závazné stanovisko žalovaného policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění. Současný stav podle názoru stěžovatele odůvodňuje postup podle § 17 s. ř. s., tj. předložení věci rozšířenému senátu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžejní otázkou, kterou je třeba v projednávané věci zodpovědět, je tedy to, zda je či není správní orgán povinen posoudit udělení doplňkové ochrany a odůvodnit své rozhodnutí v tomto směru i v případě, že postupuje podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu. V tomto ohledu je však dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu rozporná.
Zatímco pátý a třetí senát se přiklonily k názoru, že správní orgán ve výše uvedených případech povinnost vypořádat se s otázkou doplňkové ochrany nemá, čtvrtý a druhý senát dospěly k opačnému závěru.
V rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Azs 4/2010 - 122, uzavřel pátý senát mimo jiné, že: „Krajský soud... nepochybil, konstatoval-li ve svém rozsudku, že žalovaný za situace, kdy řízení zastavil, nebyl povinen v témže rozhodnutí rozhodovat o udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 14, resp. § 14a zákona o azylu“. V usnesení ze dne 7. května 2010, č. j. 5 Azs /2010 - 43, pak pátý senát výslovně uvedl, že „[p]okud bylo řízení zastaveno, žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany, když o důvodech znemožňujících vycestování je povinna si vyžádat závazné stanovisko žalovaného policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění“. Tento názor pak převzal rovněž třetí senát ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Azs 29/2010 - 63.
Čtvrtý senát naproti tomu dospěl k závěru, že žalovaný je povinen zabývat se (ne)udělením doplňkové ochrany v odůvodnění svého rozhodnutí i v případě, že se řízení zastavuje, obdobně, jako je tomu když je žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná. V rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 - 47, doslova uvedl: „ ...zastaví-li správní orgán podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení o udělení mezinárodní ochrany z toho důvodu, že je žádost nepřípustná, nezabývá se již pochopitelně důvody pro udělení azylu. V tomto aspektu je tak postup správního orgánu při zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu stejný, jako při zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné z důvodů uvedených v § 16 odst. 1 a 2 zákona o azylu, neboť pokud správní orgán zamítá žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou, pak taktéž neposuzuje zda jsou dány podmínky pro udělení azylu; ve vztahu k žádosti o udělení mezinárodní ochrany jde v obou případech o rozhodnutí negativní, tj. žádosti nevyhovující. V obou případech – vzhledem k následnému návratu žadatele do země původu – je však nutné posoudit podmínky pro udělení doplňkové ochrany jako jedné z forem mezinárodní ochrany.“
Ke stejnému závěru, byť na základě odlišné argumentace, dospěl také druhý senát v rozsudku ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 92. Názor, podle kterého správní orgán v případě zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu podmínky udělení doplňkové ochrany nezkoumá (který v dané věci zaujal krajský soud), je podle druhého senátu nepřípustně zjednodušující, neboť „přehlíží aplikační přednost mezinárodního závazku České republiky, plynoucího z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, před vnitrostátní úpravou. Zásada non-refoulement se musí uplatnit při jakémkoli rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany, tedy i v případě, kdy je takové řízení zastavováno z důvodů uvedených v ustanovení § 25 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publikovaný pod č. 1339/2007 Sb. NSS). I za situace, kdy je opakovaná žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, pokud jde o důvody azylové, neznamená to, že nemají být posuzovány též možné důvody doplňkové ochrany; aplikované ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu ostatně zcela jasně hovoří o žádosti o mezinárodní ochranu, která v sobě zahrnuje nejen azyl, ale i doplňkovou ochranu“.
Třetí senát setrvává na svém názoru vysloveném ve výše označeném usnesení, nicméně nemůže obdobně rozhodnout proto, že je zde jiný opačný názor. Třetí senát proto postoupil věc v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s. ).
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: předseda senátu JUDr. Josef Baxa a soudci JUDr. Jakub Camrda, JUDr. Eliška Cihlářová, JUDr. M. D., JUDr. M. M., JUDr. D. N., JUDr. K. Š., JUDr. J. V. a JUDr. M. T.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) a vyjádřit se k otázce předložené rozšířenému senátu do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. J. V.
předseda senátu