Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

3 Azs 81/2026

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 15. 7. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: WEISSOVÁ PetraECLI:CZ:NSS:2026:3.Azs.81.2026.42
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 15. 7. 2026

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. K., zast. JUDr. Milanem Milerem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 3, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2026, č. j. MV-37806-4/SO-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2026, č. j. 29 A 17/2026-14,

takto:

Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 180e odst. 7 věty druhé zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) opětovně posoudila důvody neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění na území, které žalobce požadoval podle § 33 odst. 1 písm. b) a d) téhož zákona. Potvrdila, že byl dán důvod pro neudělení víza za účelem strpění, neboť žalobce nesplňuje podmínky pro udělení víza podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců a ani podmínku trestní zachovalosti podle § 56 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

[2] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) odmítl, jelikož napadené rozhodnutí spadá pod výluku ze soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víz podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Městský soud s odkazem na judikaturu vysokých soudů doplnil, že tento postup není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť na udělení víza nemá žadatel nárok a neudělením víza není zasaženo do žádného základního práva, kterému náleží soudní ochrana (nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 5 Azs 283/2018-28).

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se nyní proti napadenému usnesení brání kasační stížností, jejíž součástí učinil také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[4] Stěžovatel tento návrh odůvodňuje tím, že v současné době probíhá řízení o úpravě péče o jeho nezletilou dceru. O ni již pečuje nad rámec rozsahu podle dřívějšího rozsudku soudu, jelikož si to tak přejí jak nezletilá dcera, tak i její matka. Stěžovatel dále uvádí, že v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti mu hrozí nevratná újma v podobě přerušení rodinných vazeb zejména s jeho nezletilou dcerou. Rovněž má za to, že za současné geopolitické situace se mu pravděpodobně nepodaří získat jakékoliv jiné vízum umožňující vstup na území České republiky, kde nezletilá dcera a její matka žijí. Samotný stěžovatel žije v České republice více než 20 let a v Ruské federaci již nemá žádné vazby.

[5] Žalovaná má za to, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou splněny, a proto navrhuje, aby odkladný účinek kasační stížnosti přiznán nebyl. Poukazuje především na to, že kasační stížnost směruje proti rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění, které je jakožto národní typ víza vyňato ze soudního přezkumu. Stěžovatel totiž nemá právní nárok na udělení tohoto víza, tudíž neudělením není zasaženo do žádného z jeho základních práv. Stěžovateli před podáním žádosti o vízum za účelem strpění nesvědčilo žádné pobytové oprávnění, tudíž mu podle žalované nemohla ani vzniknout újma, jelikož se na jeho dosavadním právním postavení nic nemění. Stěžovatel vznesl pouze obecná tvrzení o rodinných poměrech ve vztahu k nezletilé dceři, tato tvrzení však nijak nepodložil. Podle žalované tak stěžovatel neprokázal skutečnosti, ze kterých by vyplývala existence bezprostřední nepřiměřeně závažné újmy. Stěžovatel má nadto možnost požádat o krátkodobé schengenské vízum jako rodič občana EU mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje.

[6] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, přihlédl i k vyjádření žalované a dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou splněny.

[7] Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s.

[8] Z četné judikatury Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že institut odkladného účinku se primárně vztahuje k žalobě jako prostředku ochrany veřejných subjektivních práv. Kasační stížnost je však mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému rozhodnutí městského soudu. Odkladný účinek vůči pravomocnému rozhodnutí by proto měl být přiznáván pouze v ojedinělých případech, pro něž zákonodárce užil slova o „nepoměrně větší újmě“. Přiznáním odkladného účinku se totiž prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí městského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Tímto zákonným postupem je meritorní rozhodnutí o kasační stížnosti, nikoliv přiznání odkladného účinku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 5 Afs 84/2012-31). Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[9] Podle tohoto ustanovení soud může přiznat žalobě odkladný účinek za kumulativního splnění následujících podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro žalobce újmu, (2) tato újma je nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[10] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti věci. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného soudního rozhodnutí či jiným právním následkem plynoucím z uvedeného soudního rozhodnutí, popř. z jemu předcházejícího správního rozhodnutí. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu; zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká.

[11] Jak je uvedeno výše, stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odůvodňuje humanitárními důvody a tím, že v důsledku napadeného rozhodnutí hrozí přetrhání vazeb mezi ním a jeho nezletilou dcerou. Nadto je podle něj v důsledku současné geopolitické situace nemožné, aby jako ruský občan mohl v budoucnu znovu vstoupit na území České republiky, kde žije jeho nezletilá dcera a její matka.

[12] Jedná-li se o stěžovatelem tvrzené přetrhání vazeb s jeho nezletilou dcerou, uvedené stěžovatel nikterak neprokazuje. Jak již ale shora uvedeno, je to prvořadě právě stěžovatel, jehož v tomto ohledu tíží břemeno tvrzení a který je povinen také svá tvrzení doložit. To se však stěžovateli v souvislosti s tvrzenými rodinnými vazbami a z nich plynoucími povinnostmi nepodařilo.

[13] Pokud stěžovatel dále poukazuje na humanitární důvody a současnou geopolitickou situaci a z ní dovozuje nemožnost opětovného vstupu na území České republiky, neboť je ruským občanem, pak Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že napadené rozhodnutí se týká žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění na území, tudíž jím stěžovateli nebyla uložena povinnost opustit území, ani jím nebylo uloženo správní vyhoštění. S ohledem na uvedené veskrze obecné tvrzení o geopolitické situaci bez dalšího nemůže představovat podklad pro přijetí závěru o tom, že by stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku mohla vzniknout újma, a to nadto taková, která je nepoměrně větší, než která by mohla vzniknout třetí osobám. Jelikož neexistuje subjektivní ústavně garantované právo cizinců na dlouhodobé vízum za účelem strpění a na jeho udělení není právní nárok, stěží lze dospět k závěru, že zamítnutím žádosti o jeho udělení stěžovateli jakákoliv újma opodstatňující přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec potenciálně může vzniknout.

[14] Na shora uvedeném ničeho nemění ani k doplnění kasační stížnosti připojený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2017, č. j. 0 P90/2017-18, podle kterého byla schválena dohoda rodičů o péči stěžovatelovy nezletilé dcery. Ta byla soudem svěřena do péče matky a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu v rozsudku stanovenou částkou. Současně se rodiče nezletilé dohodli, že je stěžovatel jako otec oprávněn se s dcerou stýkat jednou za 14 dní v pátek ve stanovenou dobu. Povinnost přispívat na výživu dcery není nikterak svázána se setrváním na území a možnost styku s nezletilou dcerou je dána stěžovateli jako právo, nikoliv jako povinnost. Je sice pravda, že při nemožnosti setrvat na území by stěžovatel fyzický kontakt s nezletilou dcerou uskutečnit nemohl, jelikož ale povinnost opustit území z napadeného rozhodnutí neplyne (viz výše), ani do uvedeného práva napadené rozhodnutí nezasahuje.

[15] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že stěžovatel netvrdí ani neprokazuje existenci takových skutečností, které opodstatňují přijetí závěru, že mu nepřiznáním odkladného účinku může vzniknout újma. Ani Nejvyšší správní soud pak prima facie nezjistil okolnosti, které by svědčily o tom, že situace stěžovatele patří právě mezi ty ojedinělé případy, pro něž je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen.

[16] Jelikož není splněna již první z výše uvedených podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti předpokládaných v § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 téhož zákona, Nejvyšší správní soud se již nezabýval splněním zbylých shora formulovaných předpokladů, neboť ty musí být naplněny kumulativně. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tím však žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. července 2026

Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 18. 8. 2026

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. K., zast. JUDr. Milanem Milerem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 3, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2026, č. j. MV-37806-4/SO-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2026, č. j. 29 A 17/2026-14,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e v r a c í soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč, který mu bude vyplacen k rukám jeho zástupce JUDr. Milana Milera, advokáta, z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Žalobce dne 22. 12. 2025 požádal o vydání víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V průběhu řízení svou žádost rozšířil také o důvod podle § 33 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. Ministerstvo vnitra žalobci uvedené vízum neudělilo. S odkazem na § 56 odst. 1 písm. l) a § 56 odst. 2 písm. a) zákona pobytu cizinců dospělo k závěru, že žalobce nesplnil podmínky pro jeho udělení a současně nesplnil podmínku trestní zachovalosti.

[2] Žalobce následně požádal o nové posouzení důvodů neudělení víza, žalovaný však přisvědčil závěrům Ministerstva vnitra v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“).

[3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který shora uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) žalobu odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s.

[4] Městský soud poukázal na to, že se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkumu vyloučeno. Nové posouzení důvodů žalovaný provedl sdělením, které městský soud podle jeho obsahu posoudil jako rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, na které výslovně dopadá § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ten ze soudního přezkumu vylučuje jak rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza, tak rozhodnutí o novém posouzení důvodů jeho neudělení.

[5] Městský soud vysvětlil, že uvedená kompetenční výluka je obecně slučitelná s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i s mezinárodními závazky České republiky. Zohlednil přitom, že na udělení víza zásadně není právní nárok a že samotným neudělením víza nedochází bez dalšího k nucenému vycestování cizince. Případný zásah do jeho základních práv by se mohl projevit až v navazujícím rozhodnutí o správním vyhoštění, které již soudnímu přezkumu podléhá.

[6] Městský soud také posuzoval, zda zákonnou výluku napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu nelze vyloučit s ohledem na požadavek účinné soudní ochrany vyplývající z čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Přitom poukázal na to, že dlouhodobé vízum je „národním typem víza“, u které je třeba rozlišovat mezi důvody podání žádosti o jeho udělení. V daném případě se jednalo o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území na dobu nad 90 dní. Tento účel není unijním právem upraven, a proto se na napadené rozhodnutí výluka ze soudního přezkumu použije (na rozdíl například od dlouhodobého víza za účelem studia či podnikání). Městský soud nakonec nedovodil ani použitelnost směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, resp. směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny, neboť žalobce není občanem Evropské unie, ani neusiloval o sloučení rodiny.

[7] Proti napadenému usnesení nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností. Považuje je „za nezákonné pro nedostatek důvodů“ podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

[8] Stěžovatel za stěžejní důvod své kasační stížnosti považuje humanitární důvody. Poukazuje na to, že v současné době probíhá u příslušného soudu jednání ohledně společné péče rodičů o jeho nezletilou dceru. Doposud pečoval o dceru nad rámec dříve stanovené péče, a rozsah nově dohodnuté péče o ni má být podle přání dcery i její matky ještě širší než dosud. V případě nevyhovění kasační stížnosti by stěžovateli hrozila nevratná újma v podobě fatálního přerušení rodinných vazeb a vysoké riziko, že jako státnímu příslušníkovi Ruské federace se mez již nepodaří získat jakékoliv vízum ke vstupu do České republiky, kde se nacházejí jak jeho nezletilá dcera, tak i její matka, obě české státní občanky. Návrat do Ruské federace, kde již nemá žádné vazby, pro něj představuje závažné právní i osobní následky. Představuje tedy zřejmé porušení práva na jeho rodinný a soukromý život. Stěžovatel poukazuje také na to, že po svém propuštění z výkonu trestu vede zcela bezúhonný život a již několik let pečuje o svoji nezletilou dceru, plní podmínky dohledu a dodržuje veškerá uložená omezení. Svoji argumentaci doplňuje odkazy na konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z níž podle něj vyplývá důraz na potřebu zohlednit silné vazby mezi rodičem, který má být vyhoštěn a jeho dítětem.

[9] Stěžovatel tudíž zastává názor, že městský soud napadeným usnesením porušil čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nepostupoval v souladu se zásadou proporcionality a také neposoudil nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Taktéž se nevypořádal s tím, že jeho dcera je občankou České republiky a stěžovatel ji společně s matkou vychovává, což v případě jeho vyhoštění nebude nadále možné.

[10] S ohledem na skutečnost, jak je kasační stížnost formulována, se Nejvyšší správní soud musel nejdříve vypořádat s otázkou její přípustnosti ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.

[11] Kasační stížnost není přípustná.

[12] Podle § 104 odst. 4 s. ř. s., kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[13] Cílem výše citovaného ustanovení není omezit právo fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, ale zachovat kasační charakter řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. 5 Azs 345/2020-17). Kasační stížnost je totiž opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se proto musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s. (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.).

[14] Jelikož předmětem nynějšího přezkumu v řízení o kasační stížnosti je usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost, Nejvyšší správní soud se v takovém případě může zabývat pouze tím, zda napadené usnesení je zákonné či nikoliv. Nedochází tedy k přezkumu námitek směřujících do merita původní věci (nového posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza), jelikož tyto v řízení o žalobě neposuzoval ani městský soud. Stěžovatel proto s úspěchem může v řízení o kasační stížnosti uplatňovat pouze ty námitky, které směřují proti závěrům městského soudu o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby. Právě ty totiž tvoří rozhodovací důvody napadeného usnesení.

[15] Stěžovatel však v kasační stížnosti namísto toho, aby konkrétně argumentoval proti závěrům městského soudu o výluce napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu, na základě kterých shledal žalobu nepřípustnou, vznáší věcné námitky, v nichž městskému soudu vytýká pochybení spočívající v tom, že nezohlednil jeho rodinnou situaci, jeho péči o nezletilou dceru, nezabýval se proporcionalitou napadeného rozhodnutí ve vztahu k zásahu do jeho soukromého a rodinného života a nezohlednil ani nejlepší zájmy jeho nezletilé dcery.

[16] Těmito otázkami se však městský soud v napadeném usnesení vůbec nezabýval nikoliv proto, že by je opomněl, nýbrž právě proto, že shledal, že napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu v řízení před správními soudy, a to jak podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tak i na základě mezinárodního a unijního práva. Proti uvedeným závěrům se stěžovatel naopak v kasační stížnosti nikterak nevymezil. Jeho námitka, podle níž je napadené usnesení „nezákonné pro nedostatek důvodů“ směřuje k absenci závěrů městského soudu v samém meritu věci (neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění). Tím se však městský soud z důvodu opakovaně zmiňované výluky napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu nemohl vůbec zabývat.

[17] Stěžovatelovy kasační námitky se tak zcela míjejí s důvody, na jejichž základě městský soud dospěl k závěru o nepřípustnosti žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Směřují tedy zcela mimo ratio decidendi napadeného usnesení. V takovém případě nelze dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost je nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.

[18] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona jako nepřípustnou odmítl.

[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 3 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Kasační stížnost byla odmítnuta, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Nejvyšší správní soud tudíž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[20] O vrácení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatky budou v souladu s § 10a uvedeného zákona vráceny ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2026

Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací