Plný text
4 Ads 141/2025-53
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: M. S., zast. Mgr. Martinem Hrabcem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 8. 2024, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2025, č. j. 34 Ad 26/2024-116,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 5. 2024, č. j. Y (dále jen „rozhodnutí o invalidním důchodu“), zamítla pro nesplnění podmínek podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), ve spojení s § 41 odst. 3 téhož zákona, žádost žalobkyně o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení jejího zdravotního stavu a stanovila, že žalobkyni i nadále náleží invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně.
[2] Žalovaná shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla námitky žalobkyně a rozhodnutí o invalidním důchodu potvrdila.
II.
[3] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[4] Krajský soud nejprve shrnul skutečnosti vyplývající ze správního spisu, průběh ústního jednání a obecná východiska posuzování invalidity. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně v žalobě nesouhlasila s posouzením jejího zdravotního stavu, respektive s tím, že je invalidní pouze ve druhém stupni, a nikoliv již ve třetím (jak tomu bylo v minulosti), přestože se její zdravotní stav stále zhoršuje, nechal krajský soud zpracovat posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“ a „posudek posudkové komise“). Krajský soud přitom na rozdíl od žalobkyně shledal, že posudková komise zasedla v řádném složení, neboť jejím členem byl odborný lékař se specializací v oboru ortopedie, do jehož odbornosti spadalo posouzení žalobkynina zdravotního postižení s největším dopadem na její pracovní schopnost podle kapitoly XIII oddílu E položky 1c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). To bylo označeno jako [obsahuje citlivé údaje].
[5] V tomto ohledu krajský soud připomněl, že k hodnocení odbornosti obsazení lékařů nemá potřebné znalosti a že námitka nesprávného odborného složení posudkové komise může být v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu relevantní pouze v případě, kdy existují pochybnosti o úplnosti a přesvědčivosti posudku. Dodal, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu postačuje, je-li členem posudkové komise lékař, jehož základní odbornost odpovídá základním vymezením zdravotních postižení podle kapitol v příloze vyhlášky o posuzování invalidity. Posudkové komise jsou totiž nadány odbornou kompetencí v oblasti posudkového lékařství, což znamená, že jsou schopny z medicínského hlediska komplexně posoudit zdravotní stav účastníka řízení, neomezují se jen na některé lékařské obory a jsou odborně kompetentní k posouzení poklesu pracovní schopnosti a k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě. Z uvedeného důvodu nepovažoval krajský soud za nezbytné, aby členem posudkové komise byl lékař z oboru neurologie. I ortoped jako specialista na pohybový aparát má základní přehled v neurologických konsekvencích onemocnění, na která se specializuje. V řešené věci měla navíc posudková komise k dispozici lékařskou dokumentaci neurologa, z jejíhož obsahu vycházela, a mohla tak posoudit zdravotní stav žalobkyně komplexně.
[6] Krajský soud dále shledal, že posudek posudkové komise byl založen na všech dostupných podkladech včetně lékařské dokumentace předložené žalobkyní, že se neliší od posudků Institutu pro posuzování zdravotního stavu (dále jen „institut“) ze dne 9. 5. 2024 (dále jen „posudek institutu ze dne 9. 5. 2024“) a ze dne 15. 8. 2024 (dále jen „posudek institutu ze dne 15. 8. 2024“) stran posouzení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti žalobkyně a že posudková komise v něm přesvědčivě vysvětlila, proč z jejího pohledu došlo k posudkovému nadhodnocení. Posudková komise konkrétně uvedla, že dřívější invalidita třetího stupně vznikla v návaznosti na hospitalizaci žalobkyně po operaci kostrče, že se očekávalo zlepšení zdravotního stavu rehabilitací a že třetí stupeň invalidity byl stanoven nikoli pro těžké funkční postižení, ale pro trvající dlouhodobou pracovní neschopnost žalobkyně, která se zakládala na jejích subjektivních stescích. Ani operací, která proběhla bez komplikací, stesky neustaly, přestože k nim nebyl žádný objektivní medicínský důvod. Posudková komise rovněž vysvětlila, proč vyhodnotila míru poklesu pracovní schopnosti odlišně než institut, uvedla-li, že i druhý stupeň invalidity byl výrazně vstřícný, neboť zohledňoval spíše subjektivní stesky žalobkyně než prokázané funkční postižení. I když posudková komise dovodila, že by vysokou psychickou labilitu žalobkyně se somatizací bylo možné podřadit i pod neurotickou poruchu podle kapitoly V položky 5 přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, k takovému hodnocení nemohla přistoupit z důvodu absentujících nálezů z oboru psychiatrie či psychologie, jež by mohly při zavedené medikaci či psychoterapii prokázat dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Posudková komise proto prokázaná funkční postižení vyhodnotila na spodní procentní hranici, tj. na 30 %, a s ohledem na skutečnost, že žalobkyně dlouhodobě nepracuje a na její profesi shledala nakonec míru poklesu pracovní schopnosti žalobkyně ve výši 40 %.
[7] Krajský soud uzavřel, že posudek posudkové komise je úplný, srozumitelný a přesvědčivý, neboť je založen na veškerých relevantních podkladech osvědčujících zdravotní stav žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí, srozumitelně vysvětluje průběh její invalidity a vývoj jejího posouzení a logicky zdůvodňuje, proč žalobkyně není invalidní ve třetím, ale podle posudkové komise ani ve druhém stupni. Závěry posudkové komise odpovídají § 26 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého se za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav považuje zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok. Tím, že žalobkyně nedoložila své psychické obtíže odpovídajícími lékařskými nálezy, a že v jejím případě nešlo o dostatečně zaléčený stav, nebylo jej podle krajského soudu možné pro účely její invalidity objektivně hodnotit.
[8] Krajský soud za nedůvodnou považoval i námitku týkající se délky doby zpracování posudku (v délce hodin po jednání posudkové komise). Rychlost jeho vyhotovení, obstojí-li posudek ve všech ostatních ohledech, spíše vypovídá o naplnění požadavků na něj kladených než o čemkoli jiném. Nebylo chybou, že posudková komise byla s případem žalobkyně obeznámena již před jednáním, a případně měla některé části posudku zpracovány předem za účelem jeho rychlejšího dopracování. V tomto postupu posudkové komise žádné pochybení nespatřoval.
[9] Ve vztahu k vývoji invalidity pak krajský soud podotkl, že invalidita třetího stupně byla u žalobkyně naposledy určena v posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Uherské Hradiště (dále jen „okresní správa“) ze dne 3. 2. 2021, přičemž již následným posudkem okresní správy ze dne 20. 6. 2022 byl zdravotní stav žalobkyně označen za stabilizovaný a pokles její pracovní schopnosti byl stanoven na 50 %, tedy ve druhém stupni invalidity. Stejně byla invalidita žalobkyně posouzena i posudkem žalované ze dne 23. 1. 2023. Nicméně vzhledem k tomu, že se proti navazujícím rozhodnutím žalované o přiznání invalidního důchodu žalobkyně nebránila a žalobu podala teprve proti napadenému rozhodnutí, které pouze potvrzovalo již dříve stanovený druhý stupeň invalidity (aniž jej měnilo), krajský soud poukázal na omezenou možnost žalobkyně v rámci nynějšího soudního přezkumu namítat změny stupně invalidity, k níž fakticky v nyní napadeném rozhodnutí nedošlo.
[10] Lékařskou dokumentaci, kterou žalobkyně v řízení o žalobě předložila spolu s vyjádřením k posudku posudkové komise, krajský soud nepovažoval za relevantní, protože jednotlivé předkládané lékařské zprávy byly vyhotoveny až po vydání napadeného rozhodnutí, a kromě toho žalobkyně v žalobě a ani při předložení lékařské dokumentace netvrdila, že by byl její zdravotní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí závažnější oproti tomu, jak o něm vypovídaly dříve doložené lékařské zprávy. Nově předloženou lékařskou dokumentaci tvořily lékařské zprávy z rutinních kontrol žalobkyně u odborných lékařů, ke kterým pravidelně dochází (neurologie, ortopedie, urologie a ambulance léčby bolesti), podle krajského soudu se proto nejednalo o zprávy vypovídající o jakémkoliv závažném zhoršení jejího zdravotního stavu. Naopak tyto lékařské zprávy svou dikcí převážně odpovídaly dřívějším zprávám, které posudková komise při svém zkoumání měla k dispozici a hodnotila, a proto je krajský soud nepovažoval za způsobilé zpochybnit dostatečně zjištěný skutkový stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud proto další dokazování těmito zprávami nepovažoval za potřebné a neprovedl jej.
[11] Podobné závěry krajský soud vyslovil rovněž ke zprávě o průběhu rehabilitací a o dvou lékařských zprávách z oboru revmatologie a osteologie, které žalobkyně předložila až při jednání před krajským soudem. Ačkoliv žalobkyně v žalobě, v replice i ve vyjádření k posudku posudkové komise citovala úryvky z dokládaných lékařských zpráv, podle krajského soudu se vůbec nevymezila proti tomu, jaké zdravotní omezení bylo v jejím případě vyhodnoceno za zdravotní postižení s největším dopadem na její pracovní schopnost a pod jakou položku bylo podřazeno. Netvrdila ani to, že by posudkové hledisko dané položky nebylo naplněno, nebo že její zdravotní stav odpovídá posudkovému hledisku jiné položky. Krajský soud proto neshledal žádné důvody k tomu, aby posudkové komisi zadal zpracování srovnávacího posudku, případně v jiném složení posudkové komise, nebo aby za účelem posouzení zdravotního stavu žalobkyně ustanovil znalce a nechal zpracovat znalecký posudek, jak také žalobkyně navrhovala.
[12] Krajský soud nedovodil ani tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí. Především měl na rozdíl od žalobkyně za to, že institut ve svém posudku ze dne 15. 8. 2024 zohlednil lékařské zprávy doložené k žalobě, které byly vyhotoveny před okamžikem vydání napadeného rozhodnutí (zpráva PhDr. M. K. z oblasti klinické psychologie, zpráva MUDr. H. D. z oblasti neurologie ze dne 6. 3. 2024, zpráva MUDr. M. F. z oblasti ortopedie ze dne 18. 6. 2024). Vzhledem k tomu, že tři ze zpráv doložených žalobkyní k žalobě byly vypracovány teprve v říjnu 2024 (lékařská zpráva MUDr. E. S. z oblasti neurologie ze dne 2. 10. 2024, zpráva MUDr. M. F. z oblasti ortopedie ze dne 7. 10. 2024 a zpráva MUDr. P. Z. z ambulance léčby bolesti ze dne 15. 10. 2024), žalovaná z nich nemohla v napadeném rozhodnutí vydaném dne 26. 8. 2024 vycházet. K těmto zprávám nicméně přihlédla posudková komise, která stejně jako žalovaná nedospěla k závěru, že by žalobkyně byla invalidní ve třetím stupni. Krajský soud proto konstatoval, že zdravotní stav žalobkyně byl zjištěn na základě dostatečně aktuálních lékařských zpráv. Jelikož byl zdravotní stav žalobkyně ustálený, považoval za dostačující, že žalovaná vycházela z lékařských zpráv, které měla v okamžiku svého rozhodování k dispozici.
[13] Vzhledem k tomu, že posudková komise dospěla k závěru, že zdravotní stav žalobkyně odpovídá prvnímu stupni invalidity, zatímco žalovaná dovodila, že žalobkyně je invalidní ve druhém stupni, krajský soud se zabýval ex officio také otázkou, zda by tento odlišný skutkový závěr neměl vést k vyhovění žalobě pro vadu uvedenou v § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nakonec však takto nepostupoval s odůvodněním, že otázku invalidity prvního stupně (kterou dovodila ve svém posudku posudková komise) žalobkyně neučinila předmětem řízení o žalobě. Kromě toho fakt, že posudková komise a institut odlišně hodnotily doloženou lékařskou dokumentaci a zjištěný zdravotní stav žalobkyně, podle mínění krajského soudu neznamenal, že ve správním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Na základě všech shora uvedených skutečností tudíž shrnul, že v nyní projednávané věci nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla k datu vydání napadeného rozhodnutí invalidní ve třetím stupni. Za situace, kdy byl tento závěr dokazováním v soudním řízení potvrzen a v posudku posudkové komise bylo vysvětleno, proč je míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně na úrovni odpovídající prvnímu stupni invalidity, neměl krajský soud důvod zákonnost napadeného rozhodnutí zpochybňovat.
III.
[14] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek změnit tak, že se rozhodnutí o invalidním důchodu a posudek institutu ze dne 15. 8. 2024 ruší, eventuálně navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti předesílá, že tato svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť má dopad na stovky obdobných případů. Ve věci samé pak především rozporuje názor krajského soudu obsažený v odst. 39. napadeného rozsudku, že postižení páteře způsobující její zdravotní potíže spadá do oboru ortopedie. Ačkoliv podle ní krajský soud neměl dostatečné odborné znalosti k takovému hodnocení, což sám v napadeném rozsudku připustil, navzdory této skutečnosti hodnotil posudek posudkové komise jako správný, obhajoval jej a zamítl stěžovatelčiny důkazní návrhy na ustanovení znalce a vypracování srovnávacího posudku posudkové komise, čímž napadený rozsudek zatížil nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost. Z předložených lékařských zpráv podle stěžovatelky vyplývá, že zdravotní obtíže jsou neurologického původu, což podle ní dokládají závěry v předmětných lékařských zprávách, v nichž se například uvádí „Až po resumé neurologických lékařů.“ či „Sezení s potížemi. Blíže neurologické vyšetření.“. Stěžovatelka poukazuje také na to, že nejde o konečné zprávy, neboť již od doby vydání napadeného rozsudku absolvovala další vyšetření a čeká ji operace palců obou dolních končetin. Její zdravotní stav je tedy vážný, což dokládá recentními lékařskými zprávami. Přestože pravidelně dochází na neurologii, nedochází ke zlepšení jejího zdravotního stavu a nelze jej ani očekávat. Z uvedeného dovozuje, že posudková komise zasedla v nesprávném složení, v čemž spatřuje jinou vadu řízení před krajským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[16] Krajskému soudu rovněž vytýká, že v odst. 48. a 49. napadeného rozsudku nadržoval žalované, pokud dovodil, že neshledal žádné pochybení stran rychlosti vypracování posudku posudkové komise a v jeho přichystání předem. V této souvislosti má stěžovatelka za to, že byla porušena zásada nezávislosti a nestrannosti soudů, protože krajský soud v napadeném rozsudku obhajoval žalovanou bez ohledu na uplatněnou žalobní argumentaci. Stěžovatelka přitom tvrdila, že z jednání posudkové komise měla špatný pocit, neboť členové posudkové komise byli již předem rozhodnuti, jaký závěr v jejím případě učiní. To podle stěžovatelčina mínění koneckonců dokládá skutečnost, že jí informovali o lhůtě 5 dnů na vypracování posudku posudkové komise, avšak jejímu právnímu zástupci byl tento posudek doručen do 5 hodin od jednání posudkové komise. Posudková komise si tak na vypracování posudku nedala záležet a lze se důvodně domnívat, že posudek byl vypracován předem.
[17] Ze shora uvedených důvodů proto stěžovatelka krajskému soudu navrhovala, aby nechal vypracovat srovnávací posudek posudkové komise, a to současně s jiným složením posudkové komise s lékařem z oboru neurologie a na jiném pracovišti než v Brně. Kromě toho navrhovala ustanovení znalce z odvětví neurologie, aby posoudil závažnost jejího zdravotního stavu a stupeň invalidity, čemuž však krajský soud nevyhověl, i když žalovaná na jednání před krajským soudem potvrdila, že část posudku posudkové komise byla vypracována předem. Právě uvedené tak ve stěžovatelce vyvolává nedůvěru ve správnost, úplnost a přesvědčivost posudku posudkové komise a současně v tom spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů a jinou vadu řízení před krajským soudem.
[18] Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by se proti předchozím rozhodnutím správních orgánů o změně invalidity z třetího na druhý stupeň nebránila, když je napadla námitkami. Nicméně vzhledem k tomu, že v té době neměla právního zástupce, nevěděla, že proti rozhodnutí o námitkám může podat žalobu ke správnímu soudu. Tato skutečnost by jí však nyní neměla jít k tíži a neměla by omezit možnost soudního přezkumu v souzené věci. Závěr krajského soudu o tom, že dřívější nepodání žaloby způsobuje v dané věci možnost omezeného přezkumu, tudíž shledává jednak nesprávným a také zakládajícím nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost.
[19] Stěžovatelka se vymezuje i proti závěrům krajského soudu v odst. 50. a 51. napadeného rozsudku o tom, že doložená lékařská dokumentace nedokládala zhoršení jejího zdravotního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí, jelikož byla z pozdější doby, neboť ve všech svých podáních namítala, že se žalovaná nevypořádala se zjištěními plynoucími z předložených lékařských zpráv. Stejně tak stěžovatelka rozporuje tvrzení krajského soudu, že jí předložená dokumentace byla tvořena pouze lékařskými zprávami z rutinních kontrol. Za rutinní kontroly lze považovat návštěvy u praktického lékaře, v řízení před krajským soudem však předložila lékařské zprávy neurologa, ortopeda, urologa a z ambulance léčby bolesti. Daný závěr krajského soudu tak svědčí o tom, že bral její zdravotní stav na lehkou váhu. Stěžovatelka je přesvědčena, že předložená zdravotní dokumentace zpochybnila zjištěný skutkový stav.
[20] Stěžovatelka nakonec brojí i proti neprovedení navržených důkazů (srovnávacího posudku posudkové komise a ustanovením znalce) krajským soudem. Neztotožňuje se s odůvodněním, pro které krajský soud těmto důkazním návrhům nevyhověl, protože na zhoršení svého zdravotního stavu poukazovala ve všech podáních, což podle ní dokládají předložené lékařské zprávy, a není ani pravda, že by nově předložená zdravotní dokumentace odpovídala svými závěry té dřívější. Krajský soud se tak podle ní nevyhověním jejím důkazním návrhům dopustil vad podřaditelných pod kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
IV.
[21] Žalovaná ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítnout. Má za to, že krajský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě popsal, jak hodnotil odborné podklady založené ve spise, a vypořádal se s argumentací stěžovatelky. Žalovaná pak na rozdíl od stěžovatelky neshledává žádné důvody, pro které by měla pochybnosti o zákonnosti a objektivitě napadeného rozsudku a s právním názorem krajského soudu v něm vysloveným se zcela ztotožňuje. Taktéž posudek posudkové komise označuje za úplný a přesvědčivý, přičemž shrnuje v něm obsažené závěry posudkové komise. V této souvislosti připomíná nezbytné náležitosti posudku posudkové komise a východiska soudního přezkumu ve věcech invalidních důchodů. Podle ní posudková komise zasedla ve správném složení, neboť jako postižení s největším dopadem na pracovní schopnost stěžovatelky bylo stanoveno postižení páteře, které spadá do kompetence lékaře se specializací na ortopedii.
V.
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., Jedná se totiž o věc důchodového pojištění, v níž před krajským soudem podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodoval specializovaný samosoudce. Kasační soud tedy především posuzoval, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou.
[23] K problematice vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, v němž neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil. Z něj konkrétně vyplývá, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijme k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to buď z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo v případě zásadního právního pochybení krajského soudu.
[24] Stěžovatelka přesah vlastních zájmů, tedy přijatelnost kasační stížnosti, dovozuje z toho, že závěry dané věci mohou mít dopad na stovky obdobných případů. S ohledem na tvrzená pochybení krajského soudu jak v rovině procesního postupu, tak i z hlediska věcného posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, zejména pak úvahy týkající se posudku posudkové komise nelze prima facie vyloučit, že se krajský soud dopustil zásadních pochybení s dopadem do hmotněprávního postavení stěžovatelky, přijal Nejvyšší správní soud kasační stížnost k meritornímu přezkumu. Kasační stížnost je tedy přijatelná.
[25] Nejvyšší správní soud proto dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[26] Kasační stížnost není důvodná.
[27] S ohledem na to, že stěžovatelka mnohdy stejnou kasační námitku podřazuje pod více kasačních důvodů současně, případně své kasační námitky navzdory jejich formulaci podřazuje pod nepřiléhavý kasační důvod (což jí ale nelze klást k tíži), Nejvyšší správní soud uplatněné kasační námitky posoudí v rámci toho kterého kasačního důvodu, pod který podle svého obsahu náleží nehledě na jejich podřazení ze strany stěžovatelky.
[28] Nejvyšší správní soud se takto nejprve věnoval stížnostním námitkám podřaditelným pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že ačkoliv stěžovatelka v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů i pro nesrozumitelnost, v kasační stížnosti kromě argumentace směřující proti neprovedení navržených důkazů ze strany krajského soudu neuvádí žádná další tvrzení, z nichž by bylo možno na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku usuzovat. Nejvyšší správní soud se však i přes chybějící konkrétní námitky stěžovatelky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku věnoval, neboť je k tomu podle § 109 odst. 4 s. ř. s. povinen z úřední povinnosti.
[29] Judikatura Nejvyššího správního soudu vztahující se k problematice nepřezkoumatelnosti rozsudku (ať již pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost) je bohatá (srov. například rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, a ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, nebo ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76). Krajský soud přitom požadavkům této judikatury na přezkoumatelnost rozhodnutí vyhověl. V napadeném rozsudku dostatečně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení, předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými žalobní argumentaci náležitě vypořádal. Z napadeného rozsudku je tudíž zcela evidentní, k jakým závěrům krajský soud dospěl, a proč nepovažoval žalobní argumentaci za důvodnou. Úvahy v něm obsažené jsou co do formy logické a vnitřně nerozporné. Napadený rozsudek současně obsahuje určitý výrok, splňuje formální náležitosti podle § 54 odst. 2 s. ř. s. a jsou z něj patrné jeho jednotlivé části (záhlaví, výrokovou část, odůvodnění, poučení), včetně odkazu na použité právní normy, na nichž správní soud založil právní hodnocení v souzené věci. Napadený rozsudek tedy nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost netrpí.
[30] Stěžovatelka současně v kasační stížnosti brojí proti neprovedení navržených důkazů krajský soudem, což by mohlo zakládat vadu řízení s vlivem na zákonnost napadeného rozsudku. I to představuje pochybení podřaditelné pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Konkrétně stěžovatelka namítá, že krajský soud pochybil v tom, že nedoplnil dokazování o nově předloženou lékařskou dokumentaci, o srovnávací posudek posudkové komise zpracovaný v jiném složení (s lékařem z oboru neurologie) a na jiném pracovišti než v Brně, a proti neustanovení znalců z oboru neurologie, ortopedie a psychologie a nezpracování znaleckých posudků za účelem posouzení zdravotního stavu stěžovatelky.
[31] Také v tomto směru Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že není povinností soudu provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení. Avšak v takovém případě musí soud vždy náležitě odůvodnit, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010-72). Jinak jde o tzv. opomenutý důkaz, jenž zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 21/2007-80). Například v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, č. j. 4 As 372/2019-42, k uvedenému Nejvyšší správní soud shrnul, „neakceptování návrhu na provedení důkazů lze současně založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dále je myslitelný argument, podle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnutí provedení důkazu může být konečně zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována v dosavadním řízení, bez důvodných pochybností postavena najisto (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89). Absence věcné úvahy soudu, proč považuje navrhované důkazy za nadbytečné, pak může být překlenuta pouze v případě zjevně irelevantních důkazních návrhů.“
[32] Krajský soud v odst. 31. a 50. až. 53. napadeného rozsudku vysvětlil, proč další dokazování neprovedl a stěžovatelčiny návrhy na doplnění dokazování zamítl. Doložené lékařské zprávy k vyjádření k posudku posudkové komise totiž pocházely z doby po vydání napadeného rozhodnutí a stěžovatelka netvrdila, že by těmito lékařskými zprávami měl být prokázán její zdravotní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Tyto důkazy proto nemohly zpochybnit rozhodný skutkový stav. Důvody pro zpracování srovnávacího posudku posudkové komise ani pro ustanovení znalců, které také stěžovatelka navrhovala, pak krajský soud neshledal proto, že posudek posudkové komise považoval za dostačující. Krajský soud tudíž neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů v napadeném rozsudku ve smyslu výše uvedené judikatury řádně odůvodnil, a k porušení doktríny opomenutých důkazů tudíž nedošlo. Skutečnost, že s předmětným odůvodněním stěžovatelka v kasační stížnosti nesouhlasí, nemůže vadu řízení s vlivem na zákonnost napadeného rozsudku založit.
[33] Nejvyšší správní soud k právě uvedenému dodává, že nepřehlédl, že krajský soud sice další návrhy na doplnění dokazování včetně nově předložené lékařské dokumentace při jednání zamítl (viz odst. 31. napadeného rozsudku), avšak současně zejména v odst. 51. a 52. napadeného rozsudku uváděl, jaká zjištění z této k důkazu navrhované lékařské dokumentace vyplývají, a srovnával, zda odpovídají dříve předloženým lékařským zprávám. Jinými slovy krajský soud v napadeném rozsudku v rozporu s § 77 odst. 1 s. ř. s. hodnotil listinné důkazy, kterými ovšem při jednání neprováděl dokazování (jak Nejvyšší správní soud ověřil ze záznamu o tomto jednání na č. l. 115 spisu krajského soudu). Přestože na toto pochybení stěžovatelka v kasační stížnosti neupozornila, Nejvyšší správní soud se v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti zabýval tím, zda tato vada může mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není, neboť vysvětlení krajského soudu o tom, proč důkazní návrhy stěžovatelky zamítl, by obstálo i bez citace konkrétních závěrů, které nově předložená lékařská dokumentace obsahovala (viz výše). Krajský soud totiž své úvahy o neprovedení navržených důkazů vystavěl prvořadě na datu vydání nově předložené lékařské dokumentace, na úplnosti, srozumitelnosti a přesvědčivosti posudku posudkové komise a na tom, že vzhledem k absenci tvrzení stěžovatelky o zhoršení jejího zdravotním stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebyl zpochybněn zjištěný skutkový stav věci, z něhož žalovaná vycházela.
[34] Shora uvedený postup se v kontextu odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššímu správnímu soudu jeví tak, že krajský soud chtěl stěžovatelce komplexně předestřít veškeré důvody, pro které jejím důkazním návrhům nevyhověl, než že by jakkoliv chtěl krátit její procesní práva v podobě hodnocení neprovedených důkazů. Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by tato dílčí nedůslednost krajského soudu měla jakýkoliv vliv na výrok napadeného rozsudku a jeho zákonnost.
[35] Ve vztahu ke stížnostním námitkám, podle nichž krajský soud na jednu stranu uvedl, že nemá odborné znalosti k hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky, ale přesto posudek posudkové komise označil za správný, posuzoval její zdravotní stav a vyslovil, že její zdravotní postižení spadá do odbornosti ortopeda, Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud by krajský soud skutečně sám hodnotil odborné skutkové otázky, aniž by si vyžádal stanovisko znalce, zatížil by tím řízení jinou vadou mající vliv na zákonnost napadeného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, č. j. 1 As 28/2011-130). Takové pochybení nicméně Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nespatřuje.
[36] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v této souvislosti vyplývá, že posouzení vzniku a rozsahu invalidity je otázkou odbornou (medicínskou), a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003-54, nebo ze dne 9. 2. 2006, č. j. 6 Ads 25/2004-58). Při přezkumu rozhodnutí týkajících se invalidního důchodu je tedy úkolem správních soudů vyhodnotit, zda je z výsledků posouzení zdravotního stavu, zejména z posudků posudkové komise vypracovaných v průběhu řízení o žalobě, zřejmé, že (i) byl stav žadatele o invalidní důchod komplexně posouzen (ii) na základě úplné zdravotnické dokumentace (iii) s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, a zda (iv) je posudkový závěr náležitě, přesvědčivě a srozumitelně zdůvodněn (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 1 Ads 252/2020-25, či ze dne 25. 8. 2022, č. j. 1 Ads 156/2021-43).
[37] Judikatura také setrvale dovozuje, že posudek posudkové komise je v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem, proto je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. Je tedy nezbytné, aby se posudková komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi a své posudkové závěry, na nichž posouzení invalidity závisí, náležitě odůvodnila tak, aby byly přesvědčivé i pro soud, který nemá (a ani nemůže mít) odborné lékařské znalosti (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Ads 158/2016-57). Posudek posudkové komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v § 77 odst. 2 s. ř. s., s ohledem na jeho mimořádný význam v tomto řízení však bývá důkazem rozhodujícím, nevzbuzuje-li z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti žádných pochyb, a není-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazu, kterým by správnost posudku mohla být zpochybněna (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 5 Ads 49/2003-136).
[38] Krajský soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenými judikaturními východisky. K posouzení zdravotního stavu stěžovatelky nechal vypracovat posudek posudkové komise a z jeho závěrů stran zjištění jejího zdravotního stavu vycházel (viz odst. 17. až 22. a 42. až 47. napadeného rozsudku). Nedovozoval tedy žádné vlastní „odborné“ závěry o zdravotním stavu stěžovatelky. Posudek posudkové komise nehodnotil z medicínské stránky, ale pouze z hlediska toho, zda stěžovatelčin zdravotní stav byl komplexně posouzen, stalo se tak na základě úplné zdravotnické dokumentace, s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, a zda jeho závěry jako jednoznačné, určité, úplné a přesvědčivé obstojí. Posudek posudkové komise tudíž hodnotil jako každý jiný důkaz s přihlédnutím k jeho specifické povaze v tomto typu řízení, aniž překročil meze soudního přezkumu tím, že by zaujímal odborné stanovisko k otázkám, u nichž mu to nepřísluší.
[39] Vyslovil-li tedy krajský soud v napadeném rozsudku, že zdravotním postižením stěžovatelky s největším dopadem na pokles její pracovní schopnosti bylo postižení páteře, které spadá do odbornosti lékaře z oboru ortopedie, nechtěl tím říct nic jiného, než že členem posudkové komise byl lékař, jehož základní odbornost odpovídala základnímu vymezení zdravotního postižení stěžovatelky. Tím reagoval na námitku, že členem posudkové komise měl být neurolog, aniž však současně dovozoval v tomto směru jakékoliv odborné závěry. Jinými slovy, krajský soud poukázal na obecně známou skutečnost, že odbornost ortopeda není k posuzování postižení páteře nepřiléhavá. Koneckonců z odst. 39. a 40. napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud si byl vědom toho, že určení správnosti složení posudkové komise není v jeho kompetenci. Uvedené stížnostní námitky proto nejsou důvodné.
[40] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, ale ani pro nedostatek důvodů, a nedovodil ani jinou vadu řízení (při dokazování) před krajským soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
[41] Přestože stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila také kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., žádné konkrétní námitky podřaditelné pod uvedený kasační důvod neuvádí. Nejvyšší správní soud proto na tomto místě poukazuje na to, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Je tedy na stěžovatelce, aby vymezila rozsah soudního přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu. Ten totiž není povinen, ale ani oprávněn, za stěžovatelku domýšlet důvody, pro které by mohl její kasační stížnosti vyhovět. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud stran dotčeného kasačního důvodu nemá, k čemu by se mohl vyjádřit.
[42] Zbylé kasační námitky spadají pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Před jejich vypořádáním Nejvyšší správní soud opětovně poukazuje na výše již zmíněnou dispoziční zásadu ovládající řízení ve správním soudnictví. Z ní vyplývá, že kasační soud je s výjimkami uvedenými v § 109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.) a obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54). Jinými slovy, rozsudek krajského soudu je přezkoumáván v intencích kasačních námitek a se zřetelem k důvodům obsaženým v § 103 odst. 1 s. ř. s.
[43] Ve světle těchto východisek nezbývá než uvést, že kasační stížnost je v převážné míře založena na veskrze obecné argumentaci omezující se na nesouhlas se závěry krajského soudu. Pro uvedené se i Nejvyšší správní soud mohl zabývat posouzením otázek směřujících k nesprávnému právnímu posouzení věci krajským soudem pouze a jen v odpovídající míře obecnosti kasační argumentace.
[44] Stěžovatelka v kasační stížnosti zejména setrvává na tom, že posudková komise zasedla v nesprávném složení, když jejím členem nebyl lékař z oboru neurologie, ale pouze z oboru ortopedie, což podle ní zapříčinilo odlišný posudkový závěr.
[45] Podle § 16b odst. 1 věty první zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci sociálního zabezpečení“), posudkové komise ministerstva jsou nejméně tříčlenné. Předsedou posudkové komise může být jen lékař. Předseda posudkové komise a tajemník posudkové komise jsou vždy zaměstnanci zařazení k výkonu práce v ministerstvu; tajemník je členem posudkové komise. Dalšími členy posudkové komise jsou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů.
[46] Podle § 16b odst. 3 věty první zákona o organizaci sociálního zabezpečení, posudkový lékař, který je předsedou posudkové komise ministerstva, řídí jednání této komise, určuje její konkrétní složení a rozhoduje o zařazení jednotlivých případů na pořad jednání komise.
[47] Z právě citovaných ustanovení tedy vyplývá, že obsazení posudkové komise odbornými lékaři závisí na úvaze předsedy, který na zasedání komise povolává lékaře potřebné odbornosti pro každý konkrétně projednávaný případ. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná, že obsazení posudkové komise lékařem určité odbornosti pro jednotlivá onemocnění nepředepisuje žádný právní předpis. Posudková komise však musí být schopna splnit účel svého zřízení, tedy kompetentně posoudit zdravotní stav a pracovní schopnost posuzované osoby (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2019, č. j. 1 Ads 154/2019-21). Jak ostatně Nejvyšší správní soud dovodil například v rozsudku ze dne 30. 5. 2013, č. j. 4 Ads 93/2012-33, „specifické postavení posudkových komisí spočívá právě v tom, že jsou nadány odbornou kompetencí v oblasti posudkového lékařství, což znamená, že jsou schopny z medicínského hlediska komplexně posoudit zdravotní stav účastníka řízení, neomezují se jen na některé lékařské obory (…).“ Z tohoto důvodu platí, že námitka nesprávného odborného složení posudkové komise může být důvodná pouze z pohledu splnění účelu komise, tedy zda posudek, vypracovaný komisí v tomto složení, je úplný, přesvědčivý a správný (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 6 Ads 166/2014-30), a že postačuje, je-li členem posudkové komise lékař, jehož základní odbornost odpovídá základním vymezením zdravotních postižení podle jednotlivých kapitol v příloze vyhlášky o posuzování invalidity (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2017, č. j. 6 Ads 285/2016-38).
[48] Nejvyšší správní soud v nyní řešené věci shledal, že posudková komise zasedla v zákonem předvídaném složení, neboť byla složena z předsedkyně komise, která byla posudkovou lékařkou, z tajemnice a z lékaře z oboru ortopedie. V posudku posudková komise vycházela z předložených lékařských zpráv, tedy i z lékařských zpráv neurologa, takže lze s krajský soudem souhlasit v tom, že měla dostatek relevantních podkladů k tomu, aby mohla komplexně posoudit zdravotní stav stěžovatelky. Posudková komise tím pádem byla schopná splnit účel svého zřízení, tj. odborně posoudit, do jaké míry dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav způsobuje pokles pracovní schopnosti stěžovatelky. Byl-li tedy posudek posudkové komise úplný, přesvědčivý a srozumitelný, jak shledal krajský soud, pak odborné složení komise, respektive nepřítomnost neurologa, neměla na správnost posudku vliv.
[49] Přestože stěžovatelka v kasační stížnosti (shodně jako v žalobě) tvrdí, že pokud by byl členem posudkové komise neurolog, byly by posudkové závěry odlišné, současně neupřesňuje, v čem přesně by se mohly či měly závěry lišit, když i za současného složení posudkové komise byl její zdravotní stav zhodnocen komplexně. Stěžovatelka totiž zcela pomíjí specifické postavení posudkových komisí zmíněné již výše. Tedy jejich odbornou kompetenci v oblasti posudkového lékařství, což znamená, že jsou schopny z medicínského hlediska komplexně posoudit zdravotní stav a neomezují se jen na některé lékařské obory. Námitka chybného složení posudkové komise tudíž není důvodná a krajský soud dospěl ke správným závěrům.
[50] Pokud stěžovatelka v této souvislosti v kasační stížnosti cituje závěry vyplývající z lékařských zpráv, které svým datem s výjimkou dvou byly vyhotoveny až po vydání napadeného rozhodnutí, a kterými (respektive částí z nich) krajský soud neprováděl dokazování (viz výše), pak Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem zdůrazňuje, že správní soud v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (zde tedy v době vydání napadeného rozhodnutí). Z tohoto důvodu není možné zohledňovat lékařskou dokumentaci hodnotící zdravotní stav stěžovatelky v období pozdějším než ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu 24. 11. 2010, č. j. 4 Ads 85/2010-62). Shodně, jak dovodil krajský soud v řízení o žalobě, i nyní platí, že stěžovatelka netvrdí, že by doložené a jako důkaz neprovedené lékařské zprávy měly zpochybnit její zdravotní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Naopak upozorňuje na svůj neustále se zhoršující zdravotní stav a neurologickou povahu svých aktuálních zdravotních obtíží. To však nemůže mít vliv na závěry v nynější věci. Souhlasit lze tudíž s krajským soudem i v tom, že pokud se skutečně její následný zdravotní stav (v době po vydání napadeného rozhodnutí) nadále zhoršuje, nic jí nebrání v tom, aby podala novou žádost o změnu výše invalidního důchodu, v rámci které jej lze zohlednit. Ani Nejvyšší správní soud tudíž nepřistoupil ze stejných důvodů, jako to učinil i krajský soud, k provedení stěžovatelkou v kasační stížnosti navržených lékařských zpráv. Ty totiž nemohou na závěrech krajského soudu či žalované ničeho změnit, pocházejí-li z doby po vydání napadeného rozhodnutí, aniž mají prokazovat zdravotní stav v době jeho vydání.
[51] Stejně tak se Nejvyšší správní soud nemůže zabývat ani posouzením obsahu lékařské dokumentace nově předložené v řízení před krajským soudem, kterou krajský soud jako důkaz neprovedl. Konkrétně se jedná o námitky, v nichž stěžovatelka nesouhlasí s tím, že nově předložená lékařská dokumentace odpovídá dřívějším lékařským zprávám a že se jedná o zprávy z rutinních kontrol. Rozporuje-li v tomto ohledu stěžovatelka konstatování krajského soudu, podle nějž netvrdila, že by ke dni vydání napadeného rozhodnutí její zdravotní stav byl horší než zjištěný žalovanou, Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu ověřil, že stěžovatelka sice v jednotlivých podáních poukazovala na závažnost svého zdravotního stavu a na jeho zhoršující se tendenci, nicméně nenamítala, že by její zdravotní stav byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí nesprávně zjištěn. Ani uvedená námitka tedy není důvodná.
[52] Dále stěžovatelka s krajským soudem nesouhlasí v tom, že rychlost zpracování posudku posudkové komise a možné předchystání jeho dílčích pasáží předem nejsou podezřelé. Nicméně ani Nejvyššímu správnímu soudu není z tohoto nesouhlasu zřejmé, jak by skutečnost, že posudek posudková komise zástupci stěžovatelky zaslala do 5 hodin od jednání posudkové komise, bez dalšího mohla znamenat, že si posudková komise na jeho vypracování nedala záležet, nebo že již byla předem rozhodnuta, jaký závěr ve věci stěžovatelky učiní. Naopak je zcela logické a v zájmu rychlosti a v zájmu co nejpřesnějšího zachycení všech relevantních skutečností vyplynuvších při jednání posudkové komise rovněž praktické, pokud některé pasáže posudku, které vyplývaly z podkladů posudkové komisi předem známých, byly připraveny a bezprostředně po jednání byl posudek dopracován. Jinými slovy, posudkové komisi nelze klást k tíži, pokud měla předchystány ty části posudku, v nichž popisovala skutečnosti známé již před samotným jednáním posudkové komise. Právě takový postup ostatně žalovaná potvrdila i při jednání u krajského soudu. To bez dalšího neznamená, že posudek byl předchystán i co do přijatých posudkových závěrů. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dodává, že na rozdíl od stěžovatelky neshledal, že by krajský soud v napadeném rozsudku jakkoliv nadržoval žalované a že by z tohoto důvodu porušil zásadu nezávislosti a nestrannosti soudů. Nic takového totiž z napadeného rozsudku ani z postupu krajského soudu jeho vydání předcházejícího, není patrné.
[53] Za zcela nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud námitku, kterou stěžovatelka brojí proti názoru krajského soudu, že možnost soudního přezkumu změny invalidity byla v řešené věci omezena proto, že se stěžovatelka bránila až proti napadenému rozhodnutí, kterým ke změně stupně invalidity fakticky nedošlo. K tomu nelze než přisvědčit krajskému soudu v tom, že v napadeném rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumu v souzené věci, skutečně nedošlo ke změně stupně invalidity oproti předchozímu rozhodnutí žalované (opak ani stěžovatelka netvrdí). Rozporovanému závěru krajského soudu je tudíž v tomto kontextu třeba rozumět tak, že se v dané věci nemohl zabývat předchozími rozhodnutími žalované, která nebyla žalobou v nynější věci napadena, tedy nebyla předmětem řízení. Ostatně ani stěžovatelka v kasační stížnosti netvrdí, že by v důsledku této skutečnosti byla jakkoliv zkrácena na svých procesních právech, nebo že by byla její žalobní argumentace opomenuta a nevypořádána. Již vůbec pak nelze přisvědčit nesprávné úvaze stěžovatelky, že s ohledem na daný závěr krajského soudu bude zkrácena na svých právech (v možnosti přístupu k soudní ochraně) v důsledku nemožnosti brojit proti možnému budoucímu rozhodnutí o změně invalidity, podá-li novou žádost. Nic takového jednak z napadeného rozsudku neplyne a především nic takového neplyne ani z platné právní úpravy. Možnost brojit proti budoucímu rozhodnutí žalované, nebude-li jej stěžovatelka považovat za zákonné a/nebo věcně správné, jí nadále zůstává v plné míře zachována i v budoucnu. Ani předmětná námitka proto není důvodná.
[54] Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že krajský soud nepochybil ani v právním posouzení věci a všechny sporné právní otázky posoudil správně. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy také není naplněn.
VI.
[55] Kasační stížnost není pro vše výše uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud ve
smyslu § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[56] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatelka v tomto řízení úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Přestože procesně úspěšná byla žalovaná, právo na náhradu nákladů řízení nemá, neboť se jedná o věc důchodového pojištění. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, jak uvedeno ve II. výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2026
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu