4 Ads 149/2026

Plný text

4 Ads 149/2026-49
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: S. B., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2026, č. j. 15 Ad 5/202635,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) napadl v záhlaví označené rozhodnutí žalované, jímž zamítla žalobcovo odvolání a potvrdila rozhodnutí Územní správy sociálního zabezpečení pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj, Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 1. 2026, č. j. X. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o zrušení nezákonného přihlášení k dobrovolnému důchodovému pojištění a o vrácení plateb provedených bez zákonného důvodu dle § 6 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.

[2] Městský soud vyzval žalobce usnesením č. j. 15 Ad 5/202618 k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000 Kč. Námitky podané žalobcem proti tomuto usnesení vydanému vyšším soudním úředníkem shledala soudkyně pověřená předsedou senátu k rozhodnutí o námitkách nedůvodnými a usnesením č. j. 15 Ad 5/202625 potvrdila usnesení vyššího soudního úředníka. Daná věc se podle městského soudu netýká dávek důchodového pojištění, nýbrž nároku na vrácení plateb pojistného na sociální zabezpečení, takže řízení není od soudního poplatku osvobozeno dle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Následně městský soud usnesením ze dne 22. 7. 2026, č. j. 15 Ad 5/202635, zastavil řízení o žalobě z důvodu nezaplacení soudního poplatku za žalobu podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

[3] Proti usnesení městského soudu, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě, podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen „NSS“). Ten se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny procesní podmínky, tedy zda lze kasační stížnost věcně projednat.

[4] Podle § 105 odst. 2 s. ř. s., které je obsaženo v části třetí, hlavě třetí, dílu prvním tohoto zákona, jenž upravuje řízení o kasační stížnosti, stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, máli stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

[5] NSS usnesením ze dne 27. 8. 2026, č. j. 4 Ads 149/202628, vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení předložil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, nebo prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Lhůta stanovená tímto usnesením by uplynula dne 16. 9. 2026. Usnesením NSS ze dne 9. 9. 2026, č. j. 4 Ads 149/202634, byla tato lhůta k žádosti stěžovatele prodloužena do 22. 9. 2026. V obou usneseních NSS stěžovatele poučil, že pokud nevyhoví výzvě, bude kasační stížnost odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a současně o tom, že může navrhnout, aby mu zástupce ustanovil NSS, pokud splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.

[6] Stěžovatel předložil NSS v řízení o kasační stížnosti řadu podání, přičemž s argumentací v nich uplatněnou se NSS vypořádá níže. Stěžovatel v nich však neuvedl, že by jej v řízení o kasační stížnosti zastupoval advokát. Ve lhůtě k tomu stanovené nedoložil ani plnou moc dokládající zastoupení v řízení o kasační stížnosti advokátem, ani nenavrhl, aby mu zástupce pro toto řízení ustanovil NSS.

[7] Stěžovatel ve svých podáních předložil dva okruhy argumentů. Předně namítá, že na dané řízení se nevztahuje podmínka upravená v § 105 odst. 2 s. ř. s. Zadruhé je toho názoru, že i kdyby se na řízení uvedená podmínka vztahovala, splňuje ji, neboť je absolventem vysokoškolského právnického vzdělání.

[8] NSS nejprve obecně uvádí, že podmínka upravená v § 105 odst. 2 s. ř. s. je jednou z procesních podmínek (podmínek řízení), která se uplatní pouze v řízení o kasační stížnosti. Pokud není splněna a její nedostatek není odstraněn ani na výzvu NSS, nelze v řízení pokračovat a kasační stížnost věcně projednat. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, požadavek na kvalifikované právní zastoupení fyzických či právnických osob reflektuje nezbytnost garantované profesní právní erudice zástupce. NSS si je vědom toho, že požadavek plynoucí z uvedeného ustanovení omezuje přístup jednotlivců k soudu (k projednání mimořádného opravného prostředku), což však není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jenž zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným postupem, přičemž uvedená podmínka je součástí zákonem „stanoveného postupu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 43/2000, a jeho usnesení ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 3439/18). NSS se ve své judikatuře detailně zabýval souladem uvedené procesní podmínky nejen s Listinou, nýbrž též s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž dospěl k závěru o její slučitelnosti s požadavky kladenými na přístup k soudu (viz např. usnesení NSS ze dne 26. 4. 2012, č. j. 8 As 25/201235, ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 Ans 9/201273, či ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 As 100/201472).

[9] Stěžovatel se domnívá, že se na dané řízení neužije procesní podmínka upravená v § 105 odst. 2 s. ř. s., přičemž vychází ze závěrů rozšířeného senátu NSS vyjádřených v usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/201419, č. 3271/2015 Sb. NSS. V dané věci se jednalo o otázku, zda podléhá povinnosti zaplatit soudní poplatek kasační stížnost, kterou žalobce napadl usnesení krajského soudu o zastavení řízení z důvodu, že nebyl zaplacen soudní poplatek za žalobu. Rozšířený senát shledal, že zákon neupravuje žádnou výjimku z povinnosti zaplatit soudní poplatek za kasační stížnost, která by se vztahovala na tuto situaci. Věc samotná (přestupek) podléhá soudnímu poplatku a žalobce nepožádal o osvobození od soudního poplatku v řízení před krajským soudem ani v řízení před NSS. Poplatkové povinnosti podléhá i kasační stížnost směřující proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení o žalobě z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Nad rámec toho se rozšířený senát vyjádřil též k povinnosti zaplatit soudní poplatek za kasační stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jímž nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudního poplatku za žalobu nebo kterým mu nebyl ustanoven zástupce pro řízení před krajským soudem. Shledal, že se jedná o odlišné situace, neboť samotné podání žádosti o osvobození od soudních poplatků ani návrhu na ustanovení zástupce nejsou návrhy na zahájení řízení ve věci samé ani nejsou předmětem zvláštního soudního poplatku. Rozhodnutí o těchto návrzích jsou rozhodnutími o dílčích otázkách učiněnými v průběhu řízení o žalobě a slouží toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Proti těmto rozhodnutím je sice přípustná kasační stížnost, ovšem rozhodnutí o kasační stížnosti v těchto případech nepředstavuje nic jiného než konečné rozhodnutí o určité procesní otázce významné pro další průběh řízení o žalobě. V těchto specifických případech nepodléhá kasační stížnost soudnímu poplatku ani se na ni nevztahuje požadavek povinného zastoupení advokátem stanovený v § 105 odst. 2 s. ř. s.

[10] Stěžovatel poukazuje na to, že v důsledku zákona č. 314/2025 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2026 novelizován soudní řád správní, není již přípustná samostatná kasační stížnost podaná přímo proti rozhodnutí krajského soudu o neosvobození žalobce od soudních poplatků ani proti rozhodnutí o neustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem. Případná pochybení související s těmito rozhodnutími o dílčích procesních otázkách lze uplatnit pouze jako důvod kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to v kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, jímž se řízení o žalobě končí. V této obecné rovině lze tvrzení stěžovatele podle NSS přisvědčit.

[11] Stěžovatel z toho dovozuje, že jelikož lze nově namítat nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků či neustanovení zástupce až v kasační stížnosti proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, je nezbytné jinak uvažovat i o aplikaci § 105 odst. 2 s. ř. s. na řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, jímž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.

[12] NSS ke stěžovatelově argumentaci uvádí, že rozšíření nepřípustnosti kasační stížnosti na usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o žádosti o osvobození od soudních poplatků či o návrhu na ustanovení zástupce [viz § 104 odst. 3 písm. d) a e) s. ř. s., ve znění zákona č. 314/2025 Sb.], nijak nesouvisí s procesní situací v dané věci. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel v řízení před městským soudem nepožádal o osvobození od soudních poplatků, tudíž městský soud vůbec nerozhodoval o procesní otázce dle § 36 odst. 3 s. ř. s., zda má být stěžovatel individuálně rozhodnutím soudu osvobozen od soudních poplatků. Na tuto situaci nepochybně dopadá „základní“ závěr vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 196/201419, podle nějž v případě, kdy kasační stížnost směřuje proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, vztahují se na ni všechny podmínky upravující přístup k NSS (povinnost zaplatit soudní poplatek, pokud věc podléhá soudnímu poplatku, povinnost zastoupení advokátem atd.). I kdyby bylo možné přisvědčit stěžovateli, že rozšíření nepřípustnosti kasační stížnosti zákonem č. 314/2025 Sb. na rozhodnutí krajského soudu o žádosti o osvobození od soudních poplatků či o návrhu na ustanovení zástupce musí vést k odlišné interpretaci požadavku na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě končí, a podmínky zastoupení advokátem v tomto řízení, bylo by možné o tomto „posunu“ uvažovat toliko v případech, kdy v řízení před krajským soudem byla podána žádost o osvobození od soudních poplatků či návrh na ustanovení zástupce. Pouze v těchto případech by totiž bylo po stěžovateli vyžadováno zaplatit soudní poplatek za kasační stížnost proti rozhodnutí o žalobě, resp. zajistit si zastoupení advokátem, ačkoliv v řízení před krajským soudem procesně relevantním způsobem (podáním žádosti dle § 36 odst. 3 s. ř. s., resp. návrhu dle § 35 odst. 10 s. ř. s.) vyjádřil, že nemá dostatek prostředků k úhradě soudního poplatku, resp. ke sjednání smluvního zastoupení advokátem.

[13] V nyní posuzované věci ovšem stěžovatel v žádné fázi řízení před městským soudem (ostatně ani v řízení o kasační stížnosti) nevyjádřil, natož procesně relevantním způsobem, že nemá dostatek prostředků k zaplacení soudního poplatku, k jehož úhradě byl městským soudem vyzván, popř. k zajištění zastoupení advokátem. Stěžovatel naopak již v řízení před městským soudem a následně i v řízení před NSS důsledně argumentuje tím, že podání žaloby nepodléhalo soudnímu poplatku, neboť se na ni vztahuje věcné osvobození od soudních poplatků dle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích. Z usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 196/201419 jednoznačně vyplývá, že v této procesní situaci je žalobce povinen za kasační stížnost podanou proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zaplatit soudní poplatek (ledaže by NSS sám shledal, že stěžovatel nebo věc, jíž se žaloba týká, jsou ze zákona osvobozeny od soudního poplatku) a splnit podmínku povinného zastoupení advokátem dle § 105 odst. 2 s. ř. s. Otázku, zda žalobce byl vskutku povinen uhradit soudní poplatek za žalobu, nebo zda se na něj či na věc, která byla předmětem řízení před krajským soudem, vztahuje zákonem stanovené osvobození od soudních poplatků, by mohla být přezkoumána ze strany NSS právě pouze v souvislosti s kasační stížností podanou proti rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Nesprávné posouzení poplatkové povinnosti krajským soudem by mělo za následek nezákonnost jeho usnesení o zastavení řízení o žalobě. Novelizace § 104 odst. 3 s. ř. s. provedená zákonem č. 314/2025 Sb. na žádném z těchto pravidel nic nezměnila. V rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, nedošlo v této procesní situaci v důsledku novelizace soudního řádu správního k „změně procesního okamžiku přezkumu předběžné otázky“.

[14] I za právního stavu nyní účinného tak stále platí, že otázka, zda řízení o žalobě podléhá povinnosti zaplatit soudní poplatek, resp. zda se v konkrétní věci uplatní některé ze zákonem stanovených věcných či osobních osvobození od soudních poplatků, není předmětem samostatného rozhodnutí krajského soudu a procesně se projeví vedle výzvy k zaplacení soudního poplatku [kasační stížnost proti ní vždy byla a stále je nepřípustná podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/202321, č. 4616/2024 Sb. NSS] až v rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Jednou z podmínek, při jejichž splnění lze řízení zastavit podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, je právě to, že podání žaloby vůbec podléhá soudnímu poplatku. Žalobce tak může posouzení této právní otázky napadnout až kasační stížností podanou proti usnesení o zastavení řízení. Proti takovému usnesení lze uplatnit pouze důvod kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jenž ovšem v sobě zahrnuje i vady řízení před krajským soudem nebo zmatečnost řízení (viz usnesení NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/200498, č. 625/2005 Sb. NSS). Skutečnost, že řízení vůbec nepodléhalo soudnímu poplatku z důvodu zákonem stanoveného osvobození dané věci či osoby od tohoto poplatku, zakládá nezákonnost usnesení o zastavení řízení, neboť není splněna jedna z podmínek pro zastavení řízení, nejedná se o vadu řízení před krajským soudem. Ani z tohoto důvodu tak není přiléhavá argumentace stěžovatele, jenž poukazuje na to, že nesprávné rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků je nově posuzováno v řízení o kasační stížnosti proti navazujícímu rozhodnutí o žalobě jako vada řízení před krajským soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost tohoto navazujícího rozhodnutí.

[15] NSS tedy nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že se na danou věc neuplatní § 105 odst. 2 s. ř. s. Naopak shledal, že uvedené ustanovení dopadá i na řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, která je postavena na tezi, že řízení o žalobě bylo ze zákona osvobozeno od soudních poplatků. Třebaže podstatou takové kasační stížnosti je posouzení toliko „méně významné“ právní otázky, v důsledku níž bylo řízení ukončeno z procesních důvodů bez věcného projednání žaloby, zákon nestanoví, že by taková kasační stížnost nepodléhala soudnímu poplatku a povinnosti dle § 105 odst. 2 s. ř. s. Podání kasační stížnosti proti usnesení o zastavení řízení zákon výslovně předpokládá [viz § 102, § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a § 104 s. ř. s. a contrario]. Pokud by zákonodárce nezamýšlel vztáhnout speciální procesní podmínku spočívající v povinném zastoupení advokátem i na řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě, nepochybně by to v zákoně výslovně vyjádřil. Výjimka, kterou v minulosti dovodil rozšířený senát NSS v usnesení č. j. 1 As 196/201419, se netýká procesní situace, která nastala v nyní posuzované věci. Pro srovnání NSS dodává, že povinnost zaplatit soudní poplatek za kasační stížnost a povinnost dle § 105 odst. 2 s. ř. s. se uplatní i v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby, v němž NSS posuzuje „pouze“ otázku včasnosti žaloby či splnění ostatních podmínek řízení o žalobě (překážku litispendence či věci rozsouzené, existenci předmětu soudního řízení apod.). Pokud by stěžovateli v přístupu k NSS bránila jeho majetková situace, mohl podle § 35 odst. 10 s. ř. s. navrhnout, aby mu byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát, přičemž náklady takového zastoupení by nesl stát. O tomto právu byl stěžovatel opakovaně ze strany NSS poučen, ovšem takový návrh nevznesl. Závěr NSS není v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 4 odst. 4 ani čl. 11 odst. 5 Listiny, jak se domnívá stěžovatel.

[16] Druhý stěžovatelův okruh argumentů se týká toho, že splňuje procesní podmínku upravenou v § 105 odst. 2 s. ř. s, neboť má vysokoškolské právnické vzdělání, takže nemusí být v řízení zastoupen advokátem.

[17] NSS stěžovatele vyzval, aby specifikoval právnické vzdělání, které získal, uvedl, zda jeho vzdělání bylo uznáno v České republice, a předložil k tomu doklady. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 16. 8. 2026 vysvětlil, že dokončil čtyři právnické studijní programy na britských vzdělávacích institucích. The City University mu dne 27. 11. 2003 udělila akademický titul Master of Laws in International Law. The College of Law mu dne 24. 7. 2012 udělila Graduate Diploma in Law. The University of Law mu dne 6. 3. 2014 udělila Postgraduate Diploma in Legal Practice a dne 10. 4. 2014 titul Bachelor of Laws, T. C. Honours. Ačkoliv československé ani české pozitivní právo netvořilo samostatný formální předmět uvedených britských studijních programů, domnívá se, že si v nich osvojil potřebné teoretické znalosti a praktické dovednosti nezbytné k nastudování a aplikaci českých právních předpisů relevantních pro posouzení dané věci. Dodal, že zmíněná zahraniční studia nebyla uznána českými institucemi, proto nemůže doložit žádné rozhodnutí o uznání.

[18] Stěžovatel ve své právní argumentaci týkající se výkladu § 105 odst. 2 s. ř. s. a otázky požadovaného vzdělání klade důraz na to, že uvedené ustanovení obsahuje odlišnou formulaci než § 5 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a na různý smysl a účel těchto ustanovení. V případě § 105 odst. 2 s. ř. s. jde o oprávnění stěžovatele vést řízení o kasační stížnosti sám a vynětí z povinnosti být zastoupen advokátem, kdežto ustanovení zákona o advokacii mají význam pro řádný výkon advokacie jakožto poskytování profesionálních služeb řádně kvalifikovanými odborníky.

[19] NSS k tomu uvádí, že § 105 odst. 2 s. ř. s. stanoví jako základní pravidlo, že stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Dále upravuje výjimku z tohoto pravidla, podle níž nemusí být v tomto řízení zastoupen advokátem stěžovatel, jenž má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Zákonodárce tak považuje za dostatečný ekvivalent povinného zastoupení advokátem situaci, kdy sám stěžovatel má stejné právnické vzdělání, které je podmínkou pro výkon advokacie. Tato část právní normy obsažené v § 105 odst. 2 s. ř. s. má evidentně odkazovací charakter, neboť pro vymezení konkrétních požadavků na vysokoškolské právnické vzdělání odkazuje na zákon upravující podmínky pro výkon advokacie. Ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. nelze vykládat izolovaně, tedy odtrženě od tohoto zvláštního zákona upravujícího výkon advokacie. Pojem vysokoškolské právnické vzdělání užitý v § 105 odst. 2 s. ř. s. tak nemá žádný vlastní (či dokonce svébytný) obsah, ten je určován zvláštním zákonem upravujícím výkon advokacie. K naplnění výjimky z požadavku na povinné zastoupení advokátem tak nepostačuje jakékoliv vysokoškolské právnické vzdělání, nýbrž právě jen takové, které splňuje podmínku vzdělání stanovenou zvláštním zákonem pro výkon advokacie.

[20] Zvláštním zákonem upravujícím výkon advokacie je zákon o advokacii (viz jeho § 1 odst. 1), podle nějž mohou právní služby poskytovat advokáti. V § 5 odst. 1 zákona o advokacii je obsažen výčet podmínek, které musí splnit ten, kdo chce být zapsán do seznamu advokátů, čímž nabývá oprávnění vykonávat advokacii. Jednou z těchto podmínek je podmínka vzdělání vymezená v písm. b) tohoto ustanovení. Česká advokátní komora tak podle tohoto ustanovení zapíše do seznamu advokátů pouze toho, kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo

1. v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice1b), nebo

2. studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu1d), a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.

[21] Pokud je tedy v § 105 odst. 2 s. ř. s. užito slovní spojení vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, je zřejmé, že se jedná přesně o tu podmínku, která je uvedena v § 5 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii. Právě toto ustanovení vymezuje požadavky kladené na vzdělání, které musí splňovat každá osoba vykonávající advokacii. Podmínka pro zápis do seznamu advokátů tak není ničím jiným než podmínkou vyžadovanou zvláštním zákonem pro výkon advokacie. Stěžovatelem zdůrazňovaný rozdíl ve slovním vyjádření obou právních norem tak neznamená, že by odkaz obsažený v § 105 odst. 2 s. ř. s. nevedl právě k § 5 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii. Ani užití plurálu „podle zvláštních zákonů“ v § 105 odst. 2 s. ř. s. nevede k tomu, že by bylo nutné užít alespoň dva různé zvláštní zákony, jeli podmínka vzdělání vyžadovaná pro výkon advokacie upravena pouze v jednom zvláštním zákoně. NSS souhlasí se stěžovatelem v tom, že aby naplnil výjimku z povinnosti být zastoupen advokátem upravenou v § 105 odst. 2 s. ř. s., nemusí splňovat všechny podmínky nezbytné pro výkon advokacie, tj. všechny podmínky vymezené v § 5 odst. 1 písm. a) až j) zákona o advokacie. Z § 105 odst. 2 s. ř. s. jasně vyplývá, že musí splňovat pouze podmínku vysokoškolského právnického vzdělání, tu ovšem musí splňovat ve stejném rozsahu, jaký stanoví zákon o advokacii pro zápis do seznamu advokátů. V tomto směru žádná úleva není možná, neboť § 105 odst. 2 s. ř. s. zmírnil advokátní přímus pro řízení o kasační stížnosti, jenž představuje legitimní omezení přístupu k soudu rozhodujícímu o mimořádném opravném prostředku, pouze pro případ, kdy má stěžovatel stejné vzdělání, jaké musí mít osoba vykonávající advokacii.

[22] Stěžovatel netvrdil ani nedoložil, že získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice. Nesplňuje tak alternativu upravenou v § 5 odst. 1 písm. b) bodě 1 zákona o advokacii. V jeho případě tak přichází v úvahu pouze alternativa obsažená v § 5 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii. Ta dopadá na případy, kdy jedinec získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo studiem na vysoké škole v zahraničí. Takové tvrzení přitom stěžovatel uplatnil ve svých podáních učiněných v řízení o kasační stížnosti. Toto zahraniční vzdělání je dostatečné pro zápis do seznamu advokátů, tj. pro výkon advokacie, při splnění dvou podmínek. První podmínka spočívá v tom, že zahraniční vzdělání je v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, a to buď na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu (poznámka pod čarou odkazuje na § 89 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách). Druhá podmínka, která musí být naplněna kumulativně s první, dodává, že takové vzdělání musí obsahem a rozsahem odpovídat obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.

[23] Pokud jde o naplnění první podmínky, mezi Českou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska nebyla sjednána žádná bilaterální smlouva týkající se uznávání vysokoškolského vzdělání. Oba státy jsou signatáři multilaterální smlouvy, kterou je Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (tzv. Lisabonská úmluva, publikovaná pod č. 60/2000 Sb. m. s.). Tato smlouva ovšem není založena na principu automatického uznávání vysokoškolského vzdělání, nýbrž na principu rozhodování o uznání vzdělání. V poměrech České republiky se jedná o řízení dle § 89 a násl. zákona o vysokých školách, přičemž Lisabonská úmluva má aplikační přednost dle § 106 odst. 1 téhož zákona. Aby tedy byla naplněna první podmínka plynoucí z § 5 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii, muselo by být stěžovatelovo zahraniční vzdělání uznáno rozhodnutím k tomu oprávněného orgánu (Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nebo veřejné vysoké školy). Skutečnost, že stěžovatel dosáhl studiem v zahraničí určitého vzdělání, nezakládá v dosahu právního řádu České republiky (s ohledem na rozdílnost vzdělávacích systémů v jednotlivých státech) bez dalšího právní účinky s tím související, tyto účinky (resp. některé z nich) jsou spojeny až s rozhodnutím o uznání vzdělání. Stěžovatel výslovně potvrdil, že není držitelem žádného rozhodnutí o uznání vzdělání. Je tedy zřejmé, že nesplňuje zmíněnou první podmínku, takže je nadbytečné zabývat se podmínkou druhou (shodně viz usnesení NSS ze dne 9. 12. 2024, č. j. 8 Ads 117/202466), která má nadto povahu jakéhosi korektivu, neboť umožňuje České advokátní komoře zahraniční vzdělání uznané ministerstvem či veřejnou vysokou školou, jehož účelem je tzv. akademické uznání, posoudit i z hlediska toho, zda je svým obsahem a rozsahem ekvivalentní úrovni vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.

[24] Stěžovatelovo vzdělání získané ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska tak neprošlo procesem tzv. akademického uznání podle § 89 zákona o vysokých školách, a proto nelze doložit, zda toto vzdělání (či jeho část) odpovídá magisterskému vzdělání v oboru právo získanému na vysoké škole v České republice. Tento nedostatek nelze nahradit argumentací, že stěžovatel získal teoretické i praktické znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon právnického povolání, dokáže bez obtíží vyhledat i relevantní české právo, vyložit jej a interpretovat.

[25] NSS si je vědom toho, že účel § 105 odst. 2 s. ř. s. se liší od účelu § 5 odst. 1 zákona o advokacii. To však nic nemění na výše uvedeném závěru, že výjimka z povinnosti být zastoupen v řízení o kasační stížnosti advokátem se vztahuje jen na stěžovatele, jenž splňuje podmínku vysokoškolského právnického vzdělání vyžadovaného pro zápis do seznamu advokátů. Jeli v případě osob, které získaly toto vzdělání studiem v zahraničí, zápis podmíněn tím, že jejich vzdělání musí být uznáno postupem dle § 89 zákona o vysokých školách (pokud v konkrétním případě neexistuje mechanismus např. automatického uznávání), nelze absenci takového uznání překlenout tím, že jiný orgán než ten, jenž je oprávněn provést řízení o uznání vzdělání dle zákona o vysokých školách, posoudí charakter, rozsah a obsah zahraničního studia. Zákon takový postup nepřipouští a nelze jej obhájit ani poukazem na odlišný účel § 105 odst. 2 s. ř. s. NSS tedy není oprávněn v rámci posuzování dílčí právní otázky, zda stěžovatel naplnil předpoklady pro užití výjimky z povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, posuzovat namísto veřejné vysoké školy v České republice, zda stěžovatelovo zahraniční vzdělání odpovídá magisterskému stupni vysokoškolského vzdělání v oboru právo, které lze získat v České republice. K posouzení této otázky slouží právě tzv. akademické uznání dle § 89 zákona o vysokých školách, z jehož výsledků (rozhodnutí veřejné vysoké školy o uznání) NSS vychází. Trvání na splnění této (první) podmínky odpovídá účelu a smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s., jenž vyžaduje dosažení konkrétní úrovně vzdělání, nikoliv jakéhokoliv vzdělání, které lze obecně považovat za vysokoškolské a současně právnické. Pokud by stěžovatelovo zahraniční vzdělání odpovídalo například pouze bakalářskému vzdělání získanému v České republice, nepostačovalo by k naplnění výjimky z povinného zastoupení advokátem. Podmínka uznání zahraničního studia tak není relevantní jen pro účel zápisu do seznamu advokátů, nýbrž též pro účel aplikace § 105 odst. 2 s. ř. s.

[26] Stěžovatel dále ve své argumentaci odkázal na bod 27 rozsudku NSS ze dne 6. 9. 2021, č. j. 5 As 462/201935. V uvedené věci považoval NSS podmínku dle § 105 odst. 2 s. ř. s. za splněnou, neboť předmětem sporu ve věci samé bylo právě to, zda stěžovatelčino vzdělání splňuje obě podmínky plynoucí z § 5 odst. 1 písm. b) bodu 2, resp. obsahově shodného § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii. Jednalo se tedy o zcela specifickou situaci, kdy pro účely posouzení splnění podmínky dle § 105 odst. 2 s. ř. s. bylo třeba hodnotit totožné otázky jako v případě posouzení věci samé. Tuto zcela ojedinělou situaci, v níž NSS upřednostnil posouzení těchto otázek ve věci samé, tj. nikoliv v rámci posuzování splnění procesní podmínky, nelze srovnávat s věcí, o níž jde v tomto řízení. Podstatou této věci je otázka, zda podání žaloby podléhalo povinnosti zaplatit soudní poplatek (resp. zda se na ni vztahovalo některé ze zákonem upravených osvobození od poplatku), což není stejná právní otázka jako při posuzování splnění procesní podmínky dle § 105 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel by se mohl postupu podle uvedeného rozsudku NSS dovolávat pouze v případě, že by jeho věc byla ve všech rozhodných aspektech srovnatelná s věcí, k níž se tento rozsudek vztahuje. Tak tomu ovšem není.

[27] Dále stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 443/16. Pomíjí však, že v dané věci bylo stěžovatelovo zahraniční studium uznáno Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy jako rovnocenné s českým magisterským vzděláním v oboru právo, přičemž Ústavní soud se věnoval otázce, která je v současnosti upravena jako druhá podmínka plynoucí z § 5 odst. 1 písm. b) bodu 2, resp. § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii. Ani tento nález se tak netýká totožné právní otázky, kterou považoval NSS za rozhodnou v nyní posuzované věci.

[28] NSS tak uzavírá, že vzhledem k stěžovatelovým tvrzením nelze mít za splněné předpoklady pro uplatnění výjimky z povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem upravené v § 105 odst. 2 s. ř. s.

[29] NSS s ohledem na výše uvedené shledal, že v řízení o kasační stížnosti v dané věci se uplatní procesní podmínka upravená v § 105 odst. 2 s. ř. s., přičemž stěžovatel ani netvrdil všechny skutečnosti potřebné pro závěr, že sám splňuje podmínku vysokoškolského právnického vzdělání stanovenou v uvedeném ustanovení. Za této situace tak byl stěžovatel povinen předložit plnou moc udělenou advokátovi pro řízení o kasační stížnosti, což ve lhůtě k tomu stanovené (tj. do 22. 9. 2026) ani později neučinil. NSS proto odmítl kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínky řízení upravený v § 105 odst. 2 s. ř. s., jenž nebyl ani na výzvu soudu odstraněn. Pro tento nedostatek procesní podmínky nelze v řízení pokračovat a kasační stížnost věcně projednat, o čemž byl stěžovatel předem opakovaně poučen.

[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl NSS na základě § 60 odst. 3 věty prvé s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona, podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylali kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2026

Mgr. Tomáš Kocourek
předseda senátu