4 Ads 93/2009

Plný text

4 Ads 93/2009 - 324
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. T. a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. M., zast. opatrovníkem JUDr. P. J., advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 38 Cad 15/2005 - 162,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 38 Cad 15/2005 - 162, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 5. 2009, č. j. 38 Cad 15/2005 - 162, ustanovil opatrovníkem žalobce v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2005, č. j. KUOK/9881/05/OSV-DS/7025/SD-80, JUDr. P. J., advokáta. Uvedeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu ze dne 25. 3. 2005, č. j. Soc/552/2695/2005/Dv, kterým nebyla žalobci přiznána dávka sociální péče, a to tak, že se žádost žalobce o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003 zamítá.

V odůvodnění usnesení krajský soud poukázal na dosavadní průběh řízení a konstatoval, že Nejvyšší správní soud pokynem ze dne 30. 3. 2009 sdělil krajskému soudu, že po zproštění JUDr. Milana Janíčka, advokáta povinnosti zastupovat žalobce, považuje za vhodné ustanovit žalobci, jenž nemá plnou způsobilost k právním úkonům, opatrovníka. Krajský soud podotkl, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 - 42 (17 Sen 16/87), bylo rozhodnuto, že žalobce je schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovněprávní. Soud citoval ustanovení § 33 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého je účastník způsobilý samostatně činit v řízení úkony, jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Soud uzavřel, že proto byl žalobci ustanoven opatrovník.

Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení usnesení o ustanovení opatrovníka, které považoval za urážku své osoby. Namítal, že usnesení bylo vydáno v rozporu s Ústavou České republiky a vydala je nezpůsobilá osoba, která nemá právnické vzdělání a není soudcem.

Dne 22. 6. 2009 byl spis krajského soudu předložen Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti.

Při předběžném posuzování věci dospěl čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu k právnímu názoru odlišnému od dosavadního názoru zastávaného Nejvyšším správním soudem, a proto usnesením ze dne 8. 10. 2009, č. j. 4 Ads 93/2009 - 199, postoupil věc rozšířenému senátu k posouzení právní otázky, zda je účastník řízení, který nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, způsobilý samostatně činit úkony v řízení ve správním soudnictví, nebo zda takový účastník nemá procesní způsobilost a musí být zastoupen opatrovníkem.

V reakci na toto usnesení vznesl stěžovatel námitku podjatosti, o které Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 9. 2010, č. j. Nao 74/2010 - 251, rozhodl tak, že soudci JUDr. Miluše Došková, JUDr. Josef Baxa, JUDr. J. C., JUDr. M. M., JUDr. K. Š., JUDr. M. T. a JUDr. J. V. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads 93/2009.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 21. 9. 2010, č. j. 4 Ads 93/2009 - 257, předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 3 věty první s. ř. s. pro rozpor s ústavním pořádkem; současně řízení přerušil.

Nálezem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/10, Ústavní soud ustanovení § 33 odst. 3 věty první s. ř. s. zrušil ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, neboť dospěl k závěru, že „aplikací napadeného ustanovení by došlo k porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky, konkrétně uvedených v čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2 Listiny [základních práv a svobod], v čl. 6 odst. 1 Úmluvy [o ochraně lidských práv a základních svobod] a v čl. 12 a 13 Úmluvy OSN [o právech osob se zdravotním postižením]“. Citovaný nález byl dne 20. 5. 2011 publikován ve Sbírce zákonů pod č. 130/2011 Sb.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poté usnesením ze dne 10. 5. 2011, č. j. 4 Ads 93/2009 - 315, rozhodl, že se v řízení pokračuje a věc vrátil k projednání a rozhodnutí čtvrtému senátu. V odůvodnění poukázal na to, že citovaným nálezem Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 33 odst. 3 věta první s. ř. s., jehož výklad byl mezi senáty Nejvyššího správního soudu sporný, tedy odpadl důvod k řešení tohoto sporu rozšířeným senátem. Doplnil, že při rozhodování o ustanovení opatrovníka bude namístě posuzovat procesní způsobilost podle § 20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení § 64 s. ř. s.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných kasačních důvodů; současně zkoumal, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel při tom z právních závěrů vyslovených v této věci rozšířeným senátem a z obsahu citovaného nálezu Ústavního soudu.

Podle § 109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, byloli řízení před soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.

Nejvyšší správní soud předesílá, že si je plně vědom toho, že krajský soud při vydání napadeného usnesení pouze respektoval pokyn zdejšího soudu obsažený v přípisu ze dne 30. 3. 2009 a postupoval v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Zrušením ustanovení § 33 odst. 3 věta první s. ř. s. s účinností od 20. 5. 2011 se však situace podstatně změnila.

Z důvodu absence výslovné úpravy v soudním řádu správním (po zrušení zmíněného ustanovení) je nutno při posuzování procesní způsobilosti účastníka řízení ve správním soudnictví vycházet z § 20 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.

Podle § 20 odst. 1 o. s. ř. každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.

Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 - 42, byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopen samostatně činit právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovněprávní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat zaměstnání, ve kterém by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví nebo ke značným hmotným škodám. Z odůvodnění rozsudku mimo jiné plyne, že u stěžovatele byla zjištěna duševní porucha trvalého rázu - paranoia persecutoria et kverulants.

Uvedené omezení dosud trvá, avšak projednávaná věc není věcí pracovněprávní, předmětem soudního řízení je přezkum rozhodnutí správního orgánu ve věci dávky sociální péče. Omezení stěžovatele ve způsobilosti k právním úkonům tudíž v projednávané věci nemá žádný vliv na jeho procesní způsobilost. Nejvyšší správní soud proto shledal, že stěžovatel je způsobilý v tomto soudním řízení samostatně jednat jako účastník řízení.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že za dané procesní situace nebyly splněny zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníka, a napadené usnesení tak podstatně zasáhlo do procesních práv stěžovatele, což jednoznačně způsobuje jeho nezákonnost. Jedná se o natolik zásadní vadu řízení, že k ní Nejvyšší správní soud musel přihlédnout z úřední povinnosti, aniž se zabýval jednotlivými námitkami uvedenými v kasační stížnosti. Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo než usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 38 Cad 15/2005  162, zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž bude soud vycházet z výše uvedených závěrů.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. května 2011

JUDr. M. T.
předsedkyně senátu

Plný text

4 Ads 93/2009 - 317

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jakuba Camrdy, Mgr. D. H., JUDr. K. Š., JUDr. M. T. a JUDr. J. V. v právní věci žalobce: S. M., zastoupeného JUDr. Petrem Jaškem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2005, č. j. KUOK/9881/05/OSV-DS/7025/SD-80, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 38 Cad 15/2005 - 162,

t a k t o :

I. V řízení s e p o k r a č u j e .

II. Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí čtvrtému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

1. Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce jako stěžovatel napadl shora označené usnesení krajského soudu, jímž mu byl pro soudní řízení o dávkách sociální péče opakovaně ustanoven opatrovníkem advokát. Krajský soud vyšel z názoru Nejvyššího správního soudu o vhodnosti ustanovení opatrovníka žalobci, který nemá plnou procesní způsobilost vyžadovanou § 33 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též s. ř. s.). Žalobce byl totiž rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 -42 omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je „schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovně-právní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat zaměstnání, ve kterém by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví, nebo ke značným hmotným škodám“.

2. V kasační stížnosti označil stěžovatel ustanovení opatrovníka za hrubou urážku své osoby. Usnesení bylo vydáno nezpůsobilou osobou bez právnického vzdělání a je v rozporu s Ústavou, a proto by věc měla být předložena Ústavnímu soudu.

3. Čtvrtý senát rozhodující o této kasační stížnosti postoupil věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu, neboť dospěl k odlišnému závěru, než který byl zastáván v dosavadní rozhodovací praxi tohoto soudu. Ten byl výslovně vyjádřen v rozsudku ze dne 12. 3. 2003, č. j. 6 Ads 97/2007 - 133 tak, že „je-li účastník řízení omezen ve způsobilosti k právním úkonům ve věcech pracovněprávních, nemusí být v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) zastoupen opatrovníkem.“ Prakticky bylo podle tohoto názoru postupováno i v řadě dalších věcí téhož žalobce vedených u tohoto soudu.

4. Čtvrtý senát se s tímto názorem neztotožnil, neboť § 33 odst. 3 věta první s. ř. s. jednoznačně stanoví, že procesní způsobilostí v řízení ve správním soudnictví je nadán jen ten účastník řízení, který není ve způsobilosti k právním úkonům nijak omezen.

5. Rozšířený senát shledal naplnění podmínek § 17 odst. 1 s. ř. s. O věci samé uvážil tak, že § 33 odst. 3 věta první s. ř. s. sice stanoví, že „účastník řízení je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“) jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu“, ovšem toto ustanovení je příliš restriktivní ve vztahu k základním právům garantovaným v čl. 5 a čl. 10 a odporuje čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

6. Rozšířený senát usnesením ze dne 21. 9. 2010, č. j. 4 Ads 93/2009 – 257, řízení podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a to pro rozpor tohoto ustanovení se závazky vyplývajícími z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z čl. 12 a čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a s ustanoveními čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Vycházel přitom z názoru, že tento rozpor není odstranitelný ústavně konformním výkladem a že zrušení citovaného ustanovení nezpůsobí žádné potíže, neboť při jeho odstranění bude možné postupovat podle občanského soudního řádu (§ 64 s. ř. s.), jehož úprava z uvedených hledisek obstojí.

7. Ústavní soud nálezem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/10, dostupným na http://nalus.usoud.cz, návrhu rozšířeného senátu vyhověl a ustanovení § 33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, zrušil ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

8. Ústavní soud v nálezu vyslovil zejména: „Ve světle účelu a dopadů napadeného ustanovení je zřejmé, že toto ustanovení nesleduje legitimní účel, resp. nejde o prosazení cíle, který je nezbytný pro svobodnou demokratickou společnost, neboť není zaručena spravedlivá rovnováha mezi zajištěním zájmů společnosti na straně jedné a respektem vůči zaručeným právům a svobodám jednotlivce na straně druhé. Osoba definovaná právní subjektivitou má právo na svobodné jednání a proto brání-li veřejná moc aplikací napadeného ustanovení v uplatnění její procesní způsobilosti, nelze takový postup shledat souladným s cílem, který je ve svobodné a demokratické společnosti nezbytný. (…) S přihlédnutím k aktuálnímu vnímání otázky procesní způsobilosti Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská práva, z komparace aktuální právní úpravy procesní způsobilosti v jednotlivých předpisech podústavního práva i z navrhovatelem provedeného rozboru celé věci jednoznačně plyne, že napadené ustanovení je v rozporu s principem proporcionality i s maximou, podle níž zásahy do práv musí odrážet specifika každého jednotlivého případu. Za situace, kdy ústavně konformní interpretace napadeného ustanovení není možná, Ústavní soud konstatuje, že tak přetrvává protiprávní stav spočívající v tom, že osobám, u kterých byla omezena způsobilost k právním úkonům, je bráněno v jejich procesní způsobilosti v soudním řízení správním dle zákona č. 150/2002 Sb., i když jejich omezení na právech se nijak nedotýká daného soudního řízení. Takový závěr vyplývá nepochybně i z role správního soudnictví, které má jako jedno z nejdůležitějších poslání ochranu práv jednotlivce při jeho kontaktu se správními orgány. Z výše předestřených úvah s ohledem na dopady napadeného ustanovení do veřejných subjektivních práv jednotlivce je zjevné, že se nelze než ztotožnit s názorem navrhovatele uvedeným v jeho návrhu, totiž že aplikací napadeného ustanovení by došlo k porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky, konkrétně uvedených v čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2 a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 12 a 13 Úmluvy OSN.“

9. Vydáním nálezu Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu rozšířeného senátu, odpadla překážka, pro níž bylo řízení přerušeno; proto rozšířený senát v řízení podle § 48 odst. 4 s. ř. s. pokračuje. Nálezem Ústavního soudu ovšem bylo zrušeno ustanovení § 33 odst. 3 věta první s. ř. s., jehož výklad byl mezi senáty Nejvyššího správního soudu sporný; odpadl tedy i důvod k řešení tohoto sporu rozšířeným senátem. Při rozhodování o ustanovení opatrovníka bude namístě posuzovat procesní způsobilost podle § 20 odst. 1 občanského soudního řádu, za použití § 64 soudního řádu správního.

10. Rozšířený senát proto vrátil věc čtvrtému senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 10. května 2011

JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu

Plný text

4 Ads 93/2009 - 201

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. T. a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. M., zast. JUDr. P. J., advokátem, jako opatrovníkem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2005, č. j. KÚOK/9881/05/OSV-DS/7025/SD-80, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 38 Cad 15/2005 - 162,

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 5. 2009, č. j. 38 Cad 15/2005 - 162, ustanovil opatrovníkem žalobce JUDr. P. J., advokáta. V odůvodnění soud uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Ne 1565/86 - 42 (17 Sen 16/87), bylo rozhodnuto, že žalobce je schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovněprávní. Účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony, jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, a proto soud rozhodl o ustanovení opatrovníka.

Proti tomuto usnesení podal žalobce včas kasační stížnost, ustanovení opatrovníka označil za hrubou urážku své osoby. Namítal, že napadené usnesení je vydáno nezpůsobilou osobou bez právnického vzdělání, nikoliv soudcem. Žalobce se domáhal zrušení napadeného usnesení a ustanovení advokáta.

Předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu v této věci je otázka výkladu ustanovení § 33 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. otázka, zda byly dány podmínky pro to, aby soud ustanovil žalobci opatrovníka.

Podle § 33 odst. 3 s. ř. s. účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“), jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Procesní způsobilost má i správní orgán a také ten, kdo je podle zákona oprávněn podat návrh. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.

Nejvyšší správní soud zjistil, že rozsudkem Okresního sudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 – 42, byl S. M. omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopen samostatně činit právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovněprávní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat zaměstnání, ve kterém by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví, nebo ke značným hmotným škodám. Z odůvodnění rozsudku mimo jiné plyne, že u S. M. byla zjištěna duševní porucha trvalého rázu – paranoia perzecutoria et kverulants. V roce 1994 bylo usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 1994, č. j. P335/88-101 zahájeno řízení o změnu způsobilosti k právním úkonům, případně o zbavení způsobilosti k právním úkonům S. M., a to z podnětu Okresního státního zastupitelství v Šumperku. Návrhem podaným u Okresního soudu v Šumperku dne 11. 5. 2000 se S. M. domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Olomouci shora označeného. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2007, č. j. 40P 335/88 – 999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, č. j. 13 Ca 371/2007 – 1126, bylo řízení zahájené usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 1994, č. j. P 335/88 – 101 zastaveno a návrh S. M. podaný dne 11. 5. 2000 zamítnut. Omezení S. M. ve způsobilosti k právním úkonům stanovené rozsudkem Okresního soudu v Olomouci bylo ponecháno beze změny.

Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci zjistil, že Nejvyšší správní soud tuto právní otázku již řešil. Podle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2003, č. j. 6 Ads 97/2007 - 133, je-li účastník řízení omezen ve způsobilosti k právním úkonům ve věcech pracovněprávních, nemusí být v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) zastoupen opatrovníkem.

V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil: „Ke stěžejní námitce, že stěžovatel je omezen ve způsobilosti k právním úkonům a měl za něj od počátku řízení jednat opatrovník, Nejvyšší správní soud uvádí, že skutečně bylo vedeno řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, případně zbavení způsobilosti k právním úkonům stěžovatele. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2007, č. j. 40P 335/88 - 999, byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1997, č. j. Nc 1565/86 - 42, jímž byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům v oblasti pracovně - právní. Citovaný rozsudek okresního soudu byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, č. j. 13 Co 371/2007 - 1126. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel je omezen toliko ve způsobilosti k právním úkonům ve věcech pracovně právních a v posuzované věci se o pracovně právní věc nejednalo, námitka není proto důvodná.“

Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu však dospěl k odlišnému právnímu názoru, a proto věc předkládá rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s právní otázkou, zda je účastník řízení, který nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, způsobilý samostatně činit úkony v řízení ve správním soudnictví, nebo zda takový účastník nemá procesní způsobilost a musí být zastoupen opatrovníkem.

Čtvrtý senát má za to, že ustanovení § 20 odst. 1 o. s. ř., které by vedlo k závěru přijatému ve věci sp. zn. 6 Ads 97/2007, nelze použít, neboť soudní řád správní obsahuje vlastní úpravu procesní způsobilosti. Z ustanovení § 33 odst. 3 s. ř. s. jednoznačně vyplývá, že procesní způsobilostí v řízení ve správním soudnictví je nadán jen ten účastník řízení, který není ve způsobilosti k právním úkonům nijak omezen. Pokud je tedy žalobce způsobilý ke všem právním úkonům s výjimkou úkonů byť jen v oblasti pracovněprávní, pak nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu a nemůže samostatně činit úkony v soudním řízení a musí být zastoupen opatrovníkem.

S ohledem na výše uvedené předkládá čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu věc rozšířenému senátu k posouzení předmětné právní otázky (§ 17 odst. 1 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. J. C., JUDr. M. D., JUDr. M. M., JUDr. K. Š., JUDr. M. T. a JUDr. J. V.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.

Účastníci se mohou k obsahu tohoto usnesení vyjádřit do jednoho týdne od jeho doručení.

V Brně dne 8. října 2009

JUDr. M. T. předsedkyně senátu

Plný text

4 Ads 93/2009 - 258

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. M. M., JUDr. K. Š., JUDr. M. T. a JUDr. J. V. v právní věci žalobce: S. M., zastoupeného JUDr. Petrem Jaškem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2005, č. j. KUOK/9881/05/OSV-DS/7025/SD-80, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 38 Cad 15/2005 - 162,

t a k t o :

I. Ústavnímu soudu se dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky předkládá návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, pro rozpor s ústavním pořádkem.

II. Řízení s e p ř e r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce jako stěžovatel napadá shora označené usnesení krajského soudu, jímž mu byl pro soudní řízení o dávkách sociální péče opakovaně ustanoven opatrovníkem advokát. Krajský soud vyšel z názoru Nejvyššího správního soudu o vhodnosti ustanovení opatrovníka žalobci, který nemá plnou procesní způsobilost vyžadovanou § 33 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též s. ř. s.). Žalobce byl totiž rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/8642 (17Sen 16/87) omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je „schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovně-právní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat zaměstnání, ve kterém by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví, nebo ke značným hmotným škodám“.

V kasační stížnosti označil stěžovatel ustanovení opatrovníka za hrubou urážku své osoby. Usnesení bylo vydáno nezpůsobilou osobou bez právnického vzdělání a je v rozporu s Ústavou, a proto by věc měla být předložena Ústavnímu soudu.

Čtvrtý senát rozhodující o této kasační stížnosti postoupil věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu, neboť dospěl k odlišnému závěru, než který byl zastáván v dosavadní rozhodovací praxi tohoto soudu. Ten byl výslovně vyjádřen v rozsudku ze dne 12. 3. 2003, č. j. 6 Ads 97/2007 - 133 tak, že „je-li účastník řízení omezen ve způsobilosti k právním úkonům ve věcech pracovněprávních, nemusí být v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) zastoupen opatrovníkem.“ Prakticky bylo podle tohoto názoru postupováno i v řadě dalších věcí téhož žalobce vedených u tohoto soudu.

Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu se s tímto názorem neztotožnil, neboť § 33 odst. 3 věta první s. ř. s. jednoznačně stanoví, že procesní způsobilostí v řízení ve správním soudnictví je nadán jen ten účastník řízení, který není ve způsobilosti k právním úkonům nijak omezen.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu shledal naplnění podmínek § 17 odst. 1 s. ř. s. O věci samé uvážil tak, že § 33 odst. 3 věta první s. ř. s. sice stanoví, že „účastník řízení je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“) jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu“, ovšem toto ustanovení je příliš restriktivní ve vztahu k základním právům garantovaným v čl. 5 a čl. 10 a odporuje čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu proto vážil, zda je dán důvod k přerušení řízení podle § 48 odst. 1 písm. a), § 120 s. ř. s. a k předložení návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a dospěl k závěru, že ustanovení § 33 odst. 3 věta první s. ř. s., ve znění pozdějších předpisů je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud vylučuje z procesní způsobilosti toho, kdo je pouze omezen ve způsobilosti k právním úkonům.

O neústavnosti platného zákona si Nejvyšší správní soud nemůže učinit právní závěr sám, protože je jím vázán. V takovém případě však předloží věc Ústavnímu soudu a řízení podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přeruší. Nejvyšší správní soud proto v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, pro rozpor s ústavním pořádkem a řízení přerušil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. září 2010

JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu