Rozsudek ze dne 12. 3. 2025
Plný text
k § 7 odst. 7 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vyslání a o změně dalších zákonů (v textu jen „zákon o RTV“)
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2025, čj. 4 As 132/2024-81)
Věc:D. K. proti Poslanecké sněmovně o odvolání z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, o kasační stížnosti žalované.Žalovaná usnesením přijatým na 65. schůzi konané dne 16. 5. 2023 pod pořadovým číslem 630 odvolala žalobce z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) dnem bezprostředně následujícím po dni doručení tohoto usnesení žalobci [§ 7 odst. 7 písm. c) zákona o RTV].
Žalobce proti tomuto usnesení žalované podal žalobu. Městský soud jej usnesením ze dne 23. 5. 2024, čj. 11 A 93/2023-69, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Uvedl, že žalovaná je v této věci tzv. „jiným orgánem“, kterému bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy a napadené usnesení je právě takovým rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy. V této souvislosti poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, čj. 10 A 191/2012-49, v němž mimo jiné vyslovil, že „Poslanecká sněmovna může mít postavení správního úřadu, pokud nevykonává zákonodárnou činnost, ale je jí uložena i činnost jiná, například kontrolní“, a odkázal na stanovisko, které vyjádřil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 8. 2007, čj. Obn 1/2006-11, č. 1386/2007 Sb. NSS. V něm uvedený soud dovodil, že v konkrétních případech má Poslanecká sněmovna postavení jako správní úřad, který rozhoduje o subjektivních veřejných právech. Pravomoc odvolat člena Rady je dána žalované § 7 odst. 7 zákona o RTV, přičemž tuto pravomoc uplatňuje v oblasti veřejné správy, neboť nejde ani o výkon moci zákonodárné, ani moci soudní. Napadené rozhodnutí žalované je individuálním právním aktem, neboť je jím autoritativně rozhodováno o výkonu funkce člena Rady. Shodný závěr vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 242/2022 Sb., o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek), kterým byl (mimo jiné) novelizován zákon o RTV.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. Uvedla, že jednání žalobce naplnilo podmínky pro jeho odvolání uvedené v § 7 odst. 7 písm. c) zákona o RTV. Její rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu, neboť není rozhodnutím ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka je orgánem moci zákonodárné, a její usnesení proto nelze považovat za rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy správním orgánem. Stěžovatelka přitom vycházela z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3491/2008, jehož závěry lze aplikovat i v posuzované věci. Odkaz městského soudu na důvodovou zprávu k zákonu o službách platforem pro sdílení videonahrávek, kterým byl novelizován zákon o RTV, označila stěžovatelka za irelevantní. Důvodová zpráva totiž nemá normativní charakter, není právně závazná a není ani oficiálním výkladem zákona, což potvrzuje Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4754/12, č. 193/2013 Sb. ÚS. Závěr, že přezkum usnesení Poslanecké sněmovny není v pravomoci obecných soudů, převzal také Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1563/2014, č. 70/2017 Sb. NS. K otázce přezkumu usnesení Poslanecké sněmovny se vyjádřil rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2012, čj. 3 As 11/2012-28, č. 2651/2012 Sb. NSS. Stěžovatelka nesouhlasila s názorem městského soudu, že odkaz na tento rozsudek je nepřípadný, neboť řeší jinou situaci. Usnesení Poslanecké sněmovny je forma rozhodnutí tohoto zákonodárného orgánu a Ústava ani zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (dále jen „zákon o jednacím řádu“), nerozlišuje jednotlivé „typy“ usnesení Poslanecké sněmovny. Právní úprava podmínek přijetí usnesení je jednotná.
Stěžovatelka jako zákonodárný orgán, který má prioritně zákonodárnou pravomoc a další úkoly vykonává pouze na základě zákonů, není správním orgánem v rámci veřejné správy a její usnesení nejsou rozhodnutími ve smyslu správního řádu. S extenzivním pojetím veřejné správy ze strany žalobce a městského soudu stěžovatelka nesouhlasila, neboť neodpovídá Ústavou stanovené dělbě státní moci. V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 5/24, č. 211/2024 Sb., uvedla, že napadeným rozsudkem je zasažena sama podstata dělby moci zakotvená v Ústavě. Její usnesení je právně závazné. Obecné soudy musejí takové usnesení respektovat a nemají pravomoc je přezkoumávat. Pravomoc odvolat člena Rady je výlučnou kompetencí stěžovatelky a patří mezi ta rozhodnutí, která jsou výrazem její autonomie jako zákonodárného sboru. Stěžovatelka v této otázce tedy nevystupuje jako správní orgán. Tento závěr vyplývá i z principů, na kterých je založen soudní přezkum rozhodnutí jiných orgánů, mezi které patří i princip zdrženlivosti (sebeomezení) soudní moci. Projednání žaloby mělo být prohlášeno za nepřípustné podle § 68 písm. e) s. ř. s.
Poslanci jsou voleni lidem, na rozdíl od zaměstnanců správního orgánu, kterých se netýká výkon poslaneckého mandátu. Nelze tedy v určitých věcech bez dalšího přistupovat ke stěžovatelce jako k běžnému správnímu orgánu s ohledem na veškerá specifika zakotvená v Ústavě, především s ohledem na dělbu moci. Stěžovatelka je primárně orgánem moci zákonodárné.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka nevystupovala jako orgán moci zákonodárné, neboť nešlo o výkon zákonodárné moci. K žádnému zásahu do jejího rozhodování ze strany moci soudní v tom smyslu, jaký stěžovatelka uvádí, nedošlo. K výkladu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobce uvedl, že výkon funkce člena Rady nepochybně je výkonem veřejných subjektivních práv a odvolání z funkce jejího člena je zásahem do výkonu těchto práv. Z toho plyne, že stěžovatelka rozhodovala o jeho veřejných subjektivních právech. Důvodová zpráva k zákonu o službách platforem pro sdílení videonahrávek, kterým byl novelizován zákon o RTV do současného znění, uvádí, že stěžovatelka je jiným orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a její rozhodnutí je tudíž ve správním soudnictví přezkoumatelné. Odkazy stěžovatelky na judikaturu neobstojí. V rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3491/2008 a sp. zn. 32 Cdo 1563/2014 nemělo usnesení stěžovatelky, jehož soudní přezkum Nejvyšší soud tehdy vyloučil, povahu rozhodnutí o veřejných subjektivních právech. V případě rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 11/2012-28 šlo o výkon disciplinární pravomoci stěžovatelky vykonávané vůči jejímu členovi. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/24 se jednalo o přezkum zákona z hlediska jeho ústavní konformity a princip dělby moci byl vztažen k nezávislému postavení moci soudní.
K tvrzení stěžovatelky, že Poslanecká sněmovna rozhoduje vždy formou usnesení, a tudíž paušálně platí, že veškerá její usnesení jsou ze soudního přezkumu vyňata, žalobce uvedl, že tak tomu není, neboť je vždy nutno přihlédnout k obsahu usnesení a jeho účinkům, které jsou v tomto konkrétním případě zcela jiné než v případech, na které stěžovatelka odkázala. Není vyloučeno, aby některá usnesení stěžovatelky měla povahu správního rozhodnutí. Princip dělby moci tak nebyl a nemohl být rozsudkem napadeným kasační stížností vůbec narušen.
Stěžovatelka v replice k vyjádření žalobce namítla, že dělení výkonu státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní obsažené v čl. 2 odst. 1 Ústavy zjevně chápe Ústava institucionálně a nikde ani náznakem neuvádí, že se toto rozdělení vztahuje jen k některým agendám příslušné moci. Setrvala na svém přesvědčení, že v posuzované věci nevystupovala jako správní orgán a nebyla oprávněna postupovat jiným způsobem.
Žalobce v duplice odpověděl, že soudní kontrola rozhodování komor Parlamentu není žádným vychýlením rovnováhy mechanismu dělby moci – viz přezkum ústavnosti přijatých zákonů Ústavním soudem. Tím spíše to nelze tvrdit tehdy, nejde-li v konkrétním případě vůbec o výkon zákonodárné moci. Nedostatečná zákonná pravidla upravující proces odvolání člena Rady z funkce je nutno vyvážit obezřetným postupem stěžovatelky, který by měl dostát účelu zákonné úpravy a chránit zákonem proklamovanou nezávislost Rady a jejích členů.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
III. 1. Zda je napadené usnesení stěžovatelky rozhodnutím správního orgánu
[21] Podle § 7 odst. 7 písm. c) zákona o RTV může Poslanecká sněmovna člena Rady odvolat, dopustil-li se takového jednání, které narušuje jeho důstojnost, nestrannost nebo nezávislost, anebo zpochybňuje nezávislost nebo nestrannost Rady.
[22] Podle § 7 odst. 8 zákona o RTV usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady z funkce musí být řádně odůvodněno. Návrh usnesení Poslanecké sněmovny podle věty první předseda Poslanecké sněmovny před hlasováním Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady z funkce písemně oznámí dotčenému členu Rady a požádá ho o písemné stanovisko, k jehož doručení stanoví přiměřenou lhůtu, alespoň však 15 pracovních dnů. Návrh usnesení předseda Poslanecké sněmovny zároveň zveřejní na internetových stránkách Poslanecké sněmovny. Stanovisko dotčeného člena Rady rozešle předseda Poslanecké sněmovny všem poslancům neprodleně poté, co jej obdrží.
[23] Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“).
[24] Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře opakovaně dovodil, že Poslanecká sněmovna může v určitých situacích vystupovat jako správní orgán. Učinil tak nejprve v usnesení čj. Obn 1/2006-11. Uvedl zde: „V případě pozastavení činnosti z důvodu porušení ustanovení § 18 zákona o politických stranách měl být proto správný takový postup navrhovatele, kterým by byly dodány chybějící doklady Poslanecké sněmovně, přičemž tento úkon nelze rozumně vykládat jinak než jako implicitní podání návrhu na znovuobnovení činnosti strany. V podmínkách právního státu pak je pochopitelné, že o tomto návrhu musí být rozhodnuto, a to pozitivním či negativním způsobem. Pokud by Poslanecká sněmovna povinnost politické strany shledala splněnou, dochází tím současně k obnovení její činnosti, což prakticky znamená odstranění shora popsaného stavu ‚znehybnění‘. V případě negativního rozhodnutí Poslanecké sněmovny má Nejvyšší správní soud za to, že se jedná o rozhodnutí správního úřadu zasahující do subjektivních veřejných práv politické strany, přezkoumatelné v rámci správního soudnictví v režimu soudního řádu správního. Správnímu soudu tak přísluší právo takovéto rozhodnutí Poslanecké sněmovny zrušit a zavázat ho právním názorem (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).“ Dále v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, čj. 3 As 103/2016-33, Nejvyšší správní soud konstatoval, že Poslanecká sněmovna je primárně orgánem moci zákonodárné, může však být i nositelem rozhodovacích pravomocí v oblasti veřejné zprávy, což znamená, že není vyloučeno, aby v některých případech vystupovala též v roli správního orgánu.
[25] O takový případ se jednalo i v posuzované věci, neboť stěžovatelka zde nejednala jako orgán moci zákonodárné ani v rámci výkonu svých ústavních (zákonodárných) kompetencí. Při vydání svého rozhodnutí o odvolání žalobce z funkce člena Rady stěžovatelka vykonávala zákonem stanovenou jinou pravomoc a v jejím rámci autoritativně rozhodovala o subjektivních veřejných právech žalobce. Jmenováním do funkce člena Rady totiž získává jmenovaná osoba veřejné subjektivní právo na výkon této veřejné funkce, kterou může pozbýt pouze za podmínek stanovených zákonem o RTV. Zde je třeba též upozornit na to, že funkce člena Rady je jinou veřejnou funkcí ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“; srov. Šimíček, V. Komentář k čl. 21. In: Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek; T., Pospíšil, I. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2012, s. 510). Článek 21 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje též právo veřejnou funkci nerušeně vykonávat a právo na ochranu před svévolným odvoláním z veřejné funkce (nálezy ÚS ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 255/99, č. 108/1999 Sb. ÚS, a ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06, č. 159/2006 Sb. ÚS).
[26] Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti ve shodě s městským soudem poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu o službách platforem pro sdílení videonahrávek, kterým byl novelizován zákon o RTV, v níž je uvedeno, že „rozhodováním o odvolání člena Rady (a předsedy Rady) z funkce vykonává Poslanecká sněmovna správní činnost sui generis“ a „Poslanecká sněmovna je při naplňování působnosti podle § 7 zákona o provozování vysílání nahlížená jako ‚jiný orgán, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy‘ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, a její rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce má povahu rozhodnutí správního, které lze napadnout žalobou podle § 65 a násl. soudního řádu správního“. Stěžovatelce je sice třeba přisvědčit, že důvodová zpráva nemá normativní charakter, právní závaznost, není oficiálním výkladem zákona ani pramenem práva. Představuje však vodítko pro výklad právní úpravy, neboť může obsahovat důvody, které vedly zákonodárce k jejímu přijetí. Městský soud proto nepochybil, když z důvodové zprávy při posouzení věci vycházel. Je tedy zřejmé, že závěr městského soudu je zcela v souladu s vůlí historického zákonodárce zachycenou v citované důvodové zprávě.
[27] Stěžovatelka především rozporovala, že by napadené rozhodnutí bylo možno považovat za rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Výkladem tohoto pojmu se zabýval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2010, čj. 2 As 24/2010-53. V dané věci bylo třeba posoudit, zda úkon soudu spočívající v nepotvrzení členů věřitelského výboru dle § 11 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, představuje rozhodnutí jiného orgánu o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl: „Veřejná správa je ústředním pojmem správního práva, přesto neexistuje vyčerpávající a všeobsahující definice tohoto pojmu. Lze poukázat na doktrinální názor, podle něhož: ‚Správa společnosti, správa státu jako celku i jeho jednotlivých územních jednotek, jako složek územní organizace státu, tzn. správa veřejných záležitostí ve společnosti zorganizované ve stát, je projevem realizace výkonné moci ve státě, a to včetně specifického postavení tzv. veřejnoprávní samosprávné moci, přičemž se tato správa souhrnně označuje pojmem veřejná správa. Veřejná správa se tak člení na, resp. v sobě zahrnuje, jednak tzv. státní správu a jednak tzv. samosprávu.‘ (Průcha, Petr: Správní právo. Obecná část. 6. vyd. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2004, str. 46). Z podané definice, jakkoliv v ní lze spatřit prvky tautologie, je zřetelné, že jedním z definičních znaků veřejné správy je skutečnost, že jde o projev realizace výkonné moci ve státě. V. Sládeček pak podává negativní definici veřejné správy: ‚Materiálně se […] veřejná správa vymezuje jako souhrn státních činností, které nejsou zákonodárstvím, soudnictvím nebo vládou.‘ (Sládeček, Vladimír: Obecné správní právo. Praha: ASPI, 2005, str. 19 - 20). K obdobnému, přes určitou skepsi k možnostem podat definici natolik složitého jevu, jako je veřejná správa, dospívá i D. Hendrych (Hendrych, Dušan: Správní právo. Obecná část. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 3).“ V tomto smyslu je zřejmé, že v posuzovaném případě se jedná o rozhodování v oblasti veřejné správy, neboť rozhodování o odvolání člena Rady není činností zákonodárnou (výstupem je individuální správní akt, nikoli normativní akt) ani výkonem moci soudní, neboť stěžovatelka postrádá atributy soudního orgánu, tj. především nezávislost a nestrannost.
[28] Závěr, že Poslanecká sněmovna v posuzované věci vystupovala atypicky jako správní orgán, je dále v souladu s usnesením rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, čj. Nad 288/2014-58, č. 3257/2015 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že „pojem správního orgánu je pro účely určení pravomoci a příslušnosti soudů ve správním soudnictví nutno vnímat především v rovině kompetenční – správním orgánem v tomto smyslu, tedy mimo jiné i ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s., jenž stanoví pravidla pro určení místní příslušnosti správních soudů, je svazek kompetencí určitého typu. Institucionální uspořádání či dokonce právní osobnost entity, jejíž součástí je uvedený svazek kompetencí, je pro posouzení, zda se u tohoto svazku jedná o správní orgán, zpravidla irelevantní či pouze pomocné kritérium.“ Právě nutnost nahlížet na pojem správní orgán ve smyslu soudního řádu správního v kompetenčním smyslu, nikoli ve smyslu institucionálním, vyvrací argumentaci stěžovatelky, že jako orgán moci zákonodárné vymezený čl. 15 Ústavy nemůže být pojmově správním orgánem a její usnesení nepodléhá kognici správních soudů.
[29] V tomto ohledu se jedná o jeden z případů, kdy orgán státu vykonává mimo svou základní (běžnou) pravomoc také pravomoc správního orgánu, kterými se již v minulosti Nejvyšší správní soud zabýval, viz bod 11 rozsudku ze dne 25. 2. 2021, čj. 10 As 391/2020-65, č. 4169/2021 Sb. NSS, v němž tento soud konstatoval, že „podobně jako to vysvětlil Nejvyšší správní soud ve vztahu k prezidentovi republiky, i ve vztahu k vládě platí, že vláda vykonává jednak pravomoci v postavení ústavního orgánu, jednak (byť spíše výjimečně) pravomoci správního orgánu, jehož výstupy podléhají přezkumné činnosti správních soudů (srov. rozsudek ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-35, č. 905/2006 Sb. NSS)“.
[30] Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3491/2008 není pro posuzovanou věc relevantní, neboť se v něm Nejvyšší soud zabýval závazností usnesení Poslanecké sněmovny podle čl. I bodu 5 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, pro převod nemovitosti na nabyvatele, nikoli rozhodnutím Poslanecké sněmovny zasahujícím do subjektivních veřejných práv jednotlivce. Ze stejného důvodu není relevantní odkaz stěžovatelky na rozsudek sp. zn. 32 Cdo 1563/2014, v němž se Nejvyšší soud zabýval právem na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k nemovitostem. Pro tuto věc není nijak relevantní ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. Pl. ÚS 5/24, v němž Ústavní soud vyslovil, že platová restrikce soudcovských platů provedená zákony napadenými u Ústavního soudu byla v rozporu s čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy (nezávislost soudní moci) ve spojení s čl. 2 odst. 1 Ústavy (dělba moci). V posuzované věci správní soudy do výkonu zákonodárné pravomoci stěžovatelky nijak nezasahují.
[31] V případě, jímž se zabýval Nejvyšší správní soud v dalším stěžovatelkou zmíněném rozsudku čj. 3 As 11/2012-28, stěžovatelka potvrdila rozhodnutí mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny, jímž uložil poslanci pokutu za disciplinární provinění dle § 13 odst. 2 zákona o jednacím řádu. Závěr zdejšího soudu, že výkon pravomoci Poslanecké sněmovny a jejích orgánů je součástí moci zákonodárné a disciplinární odpovědnost poslance, jak ji má na mysli čl. 27 odst. 2 Ústavy, bezprostředně souvisí s výkonem poslaneckého mandátu jako ústavněprávního institutu, a nikoliv s rozsahem subjektivních práv a povinností poslance v oblasti veřejné správy, není pro posuzovanou věc relevantní. V posuzované věci se jedná o skutkově i právně zcela jiný případ, který se netýká interní disciplinární odpovědnosti poslance, nýbrž o výkon rozhodovací pravomoci stěžovatelky navenek, jejímž adresátem je konkrétní třetí osoba. Závěr městského soudu, že odkaz stěžovatelky na tento rozsudek je nepřípadný, neboť řeší jinou situaci, je proto zcela správný.
[32] Z toho, že Ústava ani zákon o jednacím řádu nerozlišuje jednotlivé typy usnesení Poslanecké sněmovny, nelze dovozovat, že usnesení žalované v posuzované věci nepodléhá soudnímu přezkumu. Z hlediska soudního přezkumu je totiž rozhodující obsah přezkoumávaného správního aktu. Navíc ze shora citovaného § 7 odst. 8 zákona o Rady vyplývá, že zákon klade na usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady a na proces jemu předcházející určité zvláštní procesní, formální i obsahové požadavky nad rámec obecné úpravy v Ústavě a zákoně o jednacím řádu, které vedou k závěru, že v případě tohoto aktu stěžovatelky se jedná o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
[33] K popisu stěžovatelky, jakým způsobem postupuje při přijímání svých rozhodnutí a ke skutečnosti, že nevede správní řízení ani dokazování, postačuje uvést, že městský soud žádná procesní pochybení v rámci přípravy a schválení přezkoumávaného usnesení stěžovatelce nevytýkal. Stěžovatelkou zmíněné skutečnosti, že Poslanecká sněmovna jakožto zákonodárný orgán má prioritně zákonodárnou pravomoc a není správním úřadem, si je Nejvyšší správní soud plně vědom. To však nic nemění na tom, že na základě zákona o RTV stěžovatelka vydala usnesení o odvolání žalobce z funkce člena Rady, které je rozhodnutím napadnutelným u správních soudů žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť konstituuje, respektive zde ruší, práva žalobce jakožto člena Rady, a tím je způsobilé jej zkrátit na jeho veřejných subjektivních právech. Závěr městského soudu, že napadené usnesení stěžovatelky podléhá kognici správních soudů, proto nepředstavuje extenzivní pojetí veřejné správy a není ani v rozporu s Ústavou stanovenou dělbou moci. Stěžovatelka předmětné usnesení vydala na základě zákona o RTV, který jakožto orgán moci zákonodárné sama schválila, a přezkum tohoto usnesení soudem nijak nezasahuje do zákonodárné činnosti stěžovatelky. Otázka, zda je svěření rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců v oblasti veřejné správy stěžovatelce jakožto orgánu moci zákonodárné vhodné z hlediska řádného výkonu takové pravomoci a (ne)uzpůsobení stěžovatelky k procesům inherentním rozhodování správních orgánů o právech a povinnostech jednotlivců, přesahuje rámec otázek potřebných pro rozhodnutí této věci.
[34] Pravomoc odvolat člena Rady je vskutku výlučnou kompetencí Poslanecké sněmovny. Stěžovatelka se však mýlí, když má za to, že rozhodnutí o odvolání člena Rady patří mezi ta rozhodnutí, která jsou výrazem autonomie Poslanecké sněmovny jako zákonodárného sboru, neboť jak již bylo zdůvodněno, toto rozhodnutí má s ohledem na svůj obsah a účinky na práva třetích osob povahu správního rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu.
[35] Ani ze stěžovatelkou zmíněného principu zdrženlivosti (sebeomezení) soudní moci nelze dovodit výluku jejího usnesení ze soudního přezkumu, jelikož v případě rozhodnutí zasahujících do subjektivních veřejných práv je třeba tento princip vykládat restriktivně a ve prospěch soudního přezkumu, protože pouze soud může zabezpečit jejich řádnou ochranu. Nejvyšší správní soud uvádí, že v právní úpravě i v judikatuře správních soudů má původně francouzská doktrína vylučující soudní přezkum tzv. politických aktů (actes de gouvernement, srov. k tomu Malíř, J. Politické limity soudního přezkumu v historické perspektivě: Případ actes de gouvernement ve francouzském právu. Jurisprudence, 2017, č. 6, s. 3 a násl.) pouze omezený odraz. V minulosti Nejvyšší správní soud pouze ojediněle uznal absenci pravomoci k přezkumu tzv. ústavních aktů prezidenta republiky – například zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, pravomoc svolávat zasedání Poslanecké sněmovny, rozpustit Poslaneckou sněmovnu, podepisovat zákony (rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-35, č. 905/2006 Sb. NSS), popřípadě rozhodnutí o vyhlášení amnestie (nález ÚS ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 14/13, č. 9/2013 Sb. ÚS, rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2015, čj. 5 As 24/2015-36). Ústavní soud rovněž pouze velmi omezeně aplikuje tuto doktrínu (srov. usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, č. 6/2020 Sb. ÚS, kterým ÚS odmítl návrh na zrušení rozhodnutí o nouzovém stavu ve smyslu čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, neboť jde o akt vládnutí politického charakteru). Ve vztahu k napadenému usnesení stěžovatelky, kterým bylo přímo rozhodováno o právech třetí osoby (žalobce), však nemůže být zvažováno uplatnění sebeomezení soudní moci, neboť nejde o výkon ústavních kompetencí stěžovatelky a znamenalo by to porušení práva žalobce na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny, respektive i porušení práva na výkon veřejné funkce dle čl. 21 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Stěžovatelka se tedy mýlí, když má za to, že projednání žaloby mělo být prohlášeno za nepřípustné podle § 68 písm. e) s. ř. s., neboť soudní řád správní ani žádný jiný ústavní či „obyčejný“ zákon rozhodnutí stěžovatelky nevylučuje ze soudního přezkumu (není dána žádná z kompetenčních výluk uvedených v § 70 s. ř. s.).
[36] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá že usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady z jeho funkce je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a ochranu před tímto úkonem Poslanecké sněmovny zasahujícím do veřejných subjektivních práv jednotlivce (žalobce) poskytují správní soudy (§ 2 s. ř. s.). Nejedná se proto o rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu, jak se domnívá stěžovatelka. Poslanecká sněmovna sice vskutku je primárně orgánem zákonodárným, to však neznamená a nevylučuje, že v určitých případech může vystupovat v postavení správního orgánu. (…)
Právní věta
Usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z funkce dle § 7 odst. 7 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vyslání, je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Usnesení ze dne 24. 7. 2024
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. D. K., zast. prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované: Poslanecká sněmovna, se sídlem [adresa] proti usnesení žalované, které bylo přijato na 65. schůzi žalované konané dne 16. 5. 2023 pod pořadovým číslem 630, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 11 A 93/2023-69,
takto:
Návrh žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným usnesením odvolala žalobce z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „RRTV“) s odkazem na § 7 odst. 7 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Žalobce podal proti usnesení žalované žalobu. Městský soud nadepsaným rozsudkem usnesení žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[3] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Součástí kasační stížnosti byl také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“). Stěžovatelka tento návrh odůvodňuje tím, že výkon a účinky napadeného rozsudku městského soudu by znamenaly pro stěžovatelku a RRTV závažnou újmu v důsledku nevratnosti zásahu orgánu moci soudní do rozhodování orgánu moci zákonodárné. Účinky napadeného rozsudku mohou ovlivnit chápání ústavní dělby moci a další postup stěžovatelky v dané konkrétní věci. Ochrana veřejného zájmu spočívá ve vytvoření podmínek chránících princip ústavní dělby moci, jenž by byl ohrožen zrušením usnesení stěžovatelky orgánem moci soudní. Městský soud zavazuje stěžovatelku, resp. jednotlivé poslankyně a poslance, k rozhodnutí v konkrétní věci určitým způsobem. Takové jednání představuje zásah do výkonu volného mandátu poslankyň a poslanců. Následkem nepřiznání odkladného účinku by u RRTV došlo ke vzniku nejasné a neurčité situace zejména při výkonu činnosti a realizace zákonných povinností RRTV tam, kde je činnost RRTV závislá na hlasování určitého počtu (kvóra) radních. Pochybnosti o odvolání žalobce mohou do určité míry ochromovat činnost RRTV jako kolektivního orgánu a zpochybňovat přijímaná rozhodnutí. Nepřiznání odkladného účinku by pro stěžovatelku představovalo nepoměrně větší újmu, než jaká by mohla vzniknout jiným osobám (žalobci). Současně jeho přiznání nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem.
[4] Žalobce ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že je sporné, zda stěžovatelce jakožto správnímu orgánu může v souvislosti s napadeným rozsudkem městského soudu vzniknout újma. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podané správním orgánem by mělo být zcela výjimečné. Primárně by mělo být chráněno postavení žalobce jakožto člena RRTV z titulu ochrany výkonu veřejné funkce. Městský soud pravomocně rozhodl, že rozhodnutí stěžovatelky bylo nezákonné, a žalobce by tak měl ve výkonu své funkce pokračovat. Přiznáním odkladného účinku by byl udržován protiprávní stav, dle nějž žalobce členem RRTV není. I s ohledem na to, že RRTV je kolegiálním orgánem, a tedy by měla rozhodovat v plném počtu svých členů, převažuje zájem na ochraně práva na výkon funkce člena RRTV. Stěžovatelce ani RRTV nevznikne žádná újma. Důvody uváděné stěžovatelkou na podporu přiznání odkladného účinku nejsou pro jeho přiznání relevantní, ale vztahují se k posouzení merita věci.
[5] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Návrh stěžovatelky je třeba hodnotit ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, č. 1255/2007 Sb. NSS: „S ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V citovaném rozhodnutí rozšířený senát příkladmo uvádí jako relevantní situaci pro udělení odkladného účinku případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku.
[7] Nejvyšší správní soud dále stejně jako např. v usnesení ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 Ads 87/2009-49, upozorňuje, že institut odkladného účinku je primárně spjat s žalobou jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení. Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost jako orgánu moci výkonné, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku odkladného účinku kasační stížnosti.
[8] Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možností přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. za přiměřeného použití § 73 odst. 2 s. ř. s., který umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat, že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti žalovanému. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.
[9] Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku pravomocného rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí soudů. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní moc rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nepoměrně větší újmě.
[10] Argumentace stěžovatelky, v níž poukazuje na nevratnost zásahu orgánu moci soudní do rozhodování orgánu moci zákonodárné míří do posouzení věci samé a netýká se podmínek pro přiznání odkladného účinku. Tato argumentace nijak konkrétně nedokládá, že by stěžovatelce mohla v řízení vzniknout nepoměrně větší újma ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Totéž lze uvést i k námitkám stran závaznosti právního názoru městského soudu pro další postup stěžovatelky. K námitkám ohledně nejasnosti a neurčitosti situace při výkonu pravomocí RRTV Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka se nemůže dovolávat odkladného účinku s poukazem na postavení a práva jiných subjektů. Stěžovatelce lze v obecnosti přitakat, že je orgánem moci zákonodárné, v některých specifických případech ovšem dle stávající judikatury může vystupovat i jako správní orgán rozhodující o právech a povinnostech jednotlivců (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, č. j. 11 A 138/2010-59, nebo ze dne 14. 3. 2012, č. j. 9 A 9/2011-64, č. 2660/2012 Sb. NSS). Zda se v projednávané věci jedná o takový případ, bude předmětem posouzení v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti.
[11] Stěžovatelka tedy neuvedla žádné skutečnosti, které by s ohledem na výše uvedený výklad přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odůvodňovaly. Stěžovatelka se svojí argumentací fakticky snaží docílit odvrácení účinku pravomocného rozsudku městského soudu pouze z důvodu jeho tvrzené nesprávnosti. Takové posouzení v řízení o návrhu přiznání odkladného účinku nelze učinit, neboť by šlo o extenzivní užití institutu odkladného účinku, které by vyžadovalo faktické předběžné posouzení důvodnosti kasačních námitek (viz usnesení NSS ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 As 144/2012-27). Hrozící újma namítaná stěžovatelkou je pouze hypotetická a vychází pouze z úvahy, že rozhodnutí městského soudu je nezákonné. Nejedná se tedy o výjimečnou situaci, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti na návrh správního orgánu.
[12] Nejvyšší správní soud tak má za to, že z tvrzení stěžovatelky nevyplývá, že by nepřiznání odkladného účinku pro ni bylo spojeno s nepoměrně větší újmou a s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě nejsou podmínky § 73 odst. 2 s. ř. s. naplněny.
[13] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2024
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu