Plný text
4 As 173/2026-15
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: E. Š., zast. Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem [adresa] Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2026, č. j. 057563/2026/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2026, č. j. 41 A 60/2026 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Městský úřad Neratovice rozhodnutím ze dne 22. 7. 2025, č. j. MěÚN 065009/2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý stavební zákon“), žalobkyni nařídil odstranění nepovolených terénních úprav na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD a XE v k. ú. K.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 6. 2026, č. j. 057563/2026/KUSK, odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji usnesením ze dne 18. 8. 2026, č. j. 41 A 60/2026 19, odmítl pro opožděnost.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že rozhodnutí žalovaného jí bylo oznámeno dne 9. 6. 2026, přičemž žalobu podala ke krajskému soudu dne 7. 8. 2026, tedy před uplynutím obecné dvouměsíční lhůty stanovené v § 72 odst. 1 s. ř. s., avšak po uplynutí jednoměsíční lhůty stanovené v § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“). Posledně citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla stanoveného v soudním řádu správním, a mělo by tak být vykládáno restriktivně a předvídatelně. Zmíněné ustanovení navíc výslovně neřeší, zda se zkrácená lhůta vztahuje také na rozhodnutí odvolacího orgánu vydané výlučně v režimu starého stavebního zákona. Takový dopad přitom nevyplývá jednoznačně ani z přechodných ustanovení. Výklad krajského soudu vytváří normativní nesoulad, kdy zákonnost správních rozhodnutí se posuzuje podle hmotněprávních i procesněprávních pravidel starého stavebního zákona, avšak samotný přístup k soudu je omezen poloviční lhůtou k podání správní žaloby podle nového stavebního zákona. Přechod mezi dvěma právními režimy měl zákonodárce upravit pomocí přechodných pravidel, a jestliže tak neučinil, neměla by být mezera vykládána extenzivním výkladem v neprospěch adresáta veřejné moci. Obecná dvouměsíční lhůta k podání žaloby by proto měla být zachována pro rozhodnutí, která byla vydána v řízeních dokončovaných podle starého stavebního zákona. V nyní posuzované věci jde navíc o rozhodnutí vydané z moci úřední, kterým je stěžovatelce ukládáno odstranění terénních úprav na jejích pozemcích. Jde tedy o závažný a potenciálně nevratný zásah do její majetkové sféry. Nepoměr mezi následkem a procesním pochybením je v této věci mimořádně výrazný. Nakonec stěžovatelka upozornila na systematickou nesourodost nové právní úpravy, kdy § 306 odst. 2 nového stavebního zákona počítá s možností rozšířit žalobu o další žalobní body ve lhůtě dvou měsíců od oznámení rozhodnutí. Zákon tedy sám připouští, aby se rozsah soudního přezkumu ustaloval po dobu dvou měsíců. Tím spíše je třeba pochybnosti o osobním a časovém rozsahu jednoměsíční lhůty vyložit ve prospěch přístupu k soudu.
[6] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost byla podána z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, který je obsažen v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[9] Stěžovatelka spatřuje nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu v nesprávné aplikaci jednoměsíční lhůty pro podání žaloby podle § 306 odst. 1 nového stavebního zákona namísto obecné dvouměsíční lhůty stanovené § 72 odst. 1 s. ř. s.
[10] Podle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s., žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví li zvláštní zákon lhůtu jinou.
[11] Podle § 306 odst. 1 nového stavebního zákona, žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno.
[12] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře již mnohokrát zabýval otázkou aplikace § 306 odst. 1 nového stavebního zákona a v nyní posuzované věci neshledal důvody se od dosavadních závěrů odchýlit. Existuje již konstantní judikatura potvrzující závěr, že citované ustanovení se plně aplikuje v případech, kdy bylo napadené správní rozhodnutí stěžovateli doručeno již za účinnosti nové právní úpravy, tj. po datu 1. 7. 2024 (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2025, č. j. 1 As 10/2025 34, body 13 15, a ze dne 30. 4. 2026, č. j. 22 As 26/2026 31, bod 13).
[13] Tyto závěry mají oporu i v judikatuře Ústavního soudu, který u aplikace žalobní lhůty podle § 306 odst. 1 nového stavebního zákona na rozhodnutí doručená po 1. 7. 2024 neshledává žádná kvalifikovaná pochybení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 901/25, ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1730/25, ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. II. ÚS 1960/25, a ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 2158/25). Výjimku představuje toliko nález ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, v němž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zdůraznil, že nově účinná právní úprava lhůt se nesmí zpětně vztahovat na lhůty již běžící, ale jen na ty, které počaly běžet až po její účinnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 17/26). To však není případ stěžovatelky, neboť, jak vyplynulo z kopie doručenky, která je součástí spisu krajského soudu, žalobou napadené rozhodnutí jí bylo doručeno dne 9. 6. 2026, tj. téměř dva roky po nabytí účinnosti citovaného ustanovení. Lhůta pro podání žaloby tak započala běžet již za účinnosti nové právní úpravy a závěry naposledy uvedeného nálezu Ústavního soudu nelze vztáhnout na případ stěžovatelky.
[14] V případě stěžovatelky byl tedy správně aplikován § 306 odst. 1 nového stavebního zákona, přičemž poslední den lhůty pro podání žaloby připadl na čtvrtek 9. 7. 2026. Stěžovatelka však žalobu podala až dne 7. 8. 2026. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatelky odmítl pro opožděnost. Důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tak nebyl naplněn.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první a § 120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalovanému v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
[16] Nejvyšší správní soud rozhodl o věci samé, a proto se již nezabýval návrhem stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2026
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu