4 As 3/2008

Plný text

(Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78)

ROZSUDEK

Plný text

4 As 3/2008 - 42
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: Mgr. J. M., zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007, č. j. 9 Ca 76/2007 – 21,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně Mgr. J. M. (dále jen stěžovatelka) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007, č. j. 9 Ca 76/2007 – 21, (dále jen „napadené usnesení“), kterým byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2006, č. j. MHMP307233/2006/DOP-O1/Rá, jímž bylo zamítnuto jako nepřípustné její odvolání proti stavebnímu povolení, vydanému Úřadem městské části Praha 7, odborem výstavby dne 24. 6. 2005 pod č. j. 13562/05/1313/Spec.-ob.66/VF.

Stěžovatelka se v kasační stížnosti podané z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ohradila proti tomu, že Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl její žalobu, protože neobsahovala žádný žalobní bod, z něhož by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje stěžovatelka rozhodnutí žalovaného za nezákonné či nicotné. Podle jejího názoru vymezila žalobní body dostatečně určitě, když „lze nad jakoukoliv pochybnost považovat tvrzením žalobě o povolení stavby konkrétním stavebně právním rozhodnutím proti vůli žalobkyně na jejím pozemku, označeném podle předpisů katastrálního práva a nesjednání nápravy ani žalovaným v naříkaném rozhodnutí za natolik zřejmé vymezení skutkových i právních důvodů nezákonnosti, že ke svému tvrzení postrádá toliko opis napadeného rozhodnutí a důkazy k prokázání uvedených skutečností.“ Namítla, že žalobce nemusí svá dostatečně individualizovaná skutková tvrzení podřadit pod konkrétní ustanovení právních předpisů. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007, č. j. 9 Ca 76/2007 – 21, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje kasační stížnost za obsahově natolik zmatečnou, nesrozumitelnou a nic nového nedoplňující, že nepokládá za potřebné její obsah rozebírat a komentovat a dodal, že souhlasí s rozhodnutím soudu a trvá na svém stanovisku uvedeném ve vyjádření k žalobě, v němž uvedl, že považuje své rozhodnutí za správné.

Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatelka podala poslední den lhůty žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2006, č. j. MHMP307233/2006/DOP-O1/Rá, kterým bylo zamítnuto jako nepřípustné její odvolání proti stavebnímu povolení vydané Úřadem městské části Praha 7, odborem výstavby pod č. j. 13562/05/1313/Spec.-ob.66/VF dne 24. 6. 2005. Stěžovatelka v žalobě pouze uvedla, že „výše uvedeným rozhodnutím byla zkrácena na svých právech, zejména na právu vlastnickém k pozemku p. č. 121 zahrada v k. ú. [k.ú.], na němž byla povolena stavba: Pražská botanická zahrada – areál západ 1. etapa a žalobkyně se touto žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, jakož také zrušení zmíněného stavebního povolení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení“. O šest dní později, tj. po lhůtě pro podání žaloby, doplnila stěžovatelka svou žalobu prostřednictvím advokáta, byť jím přiložená plná moc je nesrozumitelná a neurčitá, z něhož již vyplývá, z jakých důvodů považuje stěžovatelka rozhodnutí žalovaného za nezákonné.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že stěžovatelčina žaloba nesplňovala náležitosti vyžadované ustanovením § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože neobsahovala žádný žalobní bod, z kterého by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala tuto žalobu obsahující vadu prostřednictvím držitele poštovní licence poslední den lhůty, a soudu tak došla až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, nevyzýval soud stěžovatelku k odstranění vad žaloby, protože se již jednalo o nedostatek neodstranitelný. V této souvislosti městský soud odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 27. 7. 2007, č. j. 9 Ca 76/2007 – 21, žalobu odmítl podle § 46 odst.1 písm. a) s. ř. s.

Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel podle § 109 odst. 3 věty za středníkem s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Podle § 109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Uplatněný důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívá v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.

Nejvyšší správní soud připomíná, že se opakovaně zabýval problematikou odmítání vadných podání, viz např. rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 113/2004, nebo rozsudek ze dne 14. 6. 2006, č. j. 4 Azs 401/2005 – 46, oba dostupné na www.nssoud.cz. Otázku formulace žalobních bodů a nutnosti uvádět konkrétní skutková tvrzení řešil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 835/2006, nebo v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 – 52, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 488/2005 či v rozsudku ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 4 Azs 158/2006, všechny přístupné na www.nssoud.cz. Ve všech těchto případech byl zaujat názor, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod, z něhož musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce, příp. žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 odst. 1 písm. d) a odst. 2 s. ř. s.). Pokud tomu tak není, pak může být tento nedostatek soudem odstraňován jen ve lhůtě pro podání žaloby. Soud však není povinen vyzývat žalobce k odstranění těchto vad v případech, kdy lhůta pro podání žaloby již uplynula, neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, s jejímž souladem je tento typ řízení koncipován. O takový neodstranitelný nedostatek jde i v případě stěžovatelky, protože v žalobě podané v zákonné lhůtě pouze uvedla, že byla rozhodnutím žalovaného zkrácena na vlastnickém právu k pozemku p. č. 121 zahrada v k. ú. [k.ú.], když na něm byla povolena stavba, což vůbec neodpovídá na otázku, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka se proto mýlí, když uvádí, že v žalobě vymezila dostatečně určitě důvody, pro které považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné

Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že Městský soud v Praze nerozhodl napadeným usnesením nezákonně ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když žalobu stěžovatelky podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž ji předtím vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení, neboť shledal, že po marném uplynutí lhůty k podání žaloby se chybějící žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovaný, který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a ani mu žádné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. května 2008

JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu

Plný text

4 As 3/2008 - 68
U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Mgr. J. M., zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007, č. j. 9 Ca 76/2007 – 21,

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále jen stěžovatelka) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007, č. j. 9 Ca 76/2007 – 21 (dále jen „napadené usnesení“), kterým byla podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2006, čj. MHMP307233/2006/DOP-01/Rá, jímž bylo zamítnuto jako nepřípustné její odvolání proti stavebnímu povolení, vydanému Úřadem městské části Praha 7, odborem výstavby dne 24. 6. 2005 pod č. j. 13562/05/1313/Spec.-ob.66/VF.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že stěžovatelčina žaloba nesplňovala náležitosti vyžadované ustanovením § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože neobsahovala žádný žalobní bod, ze kterého by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala tuto žalobu obsahující vadu prostřednictvím držitele poštovní licence poslední den lhůty, a soudu tak došla až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, nevyzýval soud stěžovatelku k odstranění vad žaloby, protože se již jednalo o nedostatek neodstranitelný. V této souvislosti městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatelka v kasační stížnosti podané z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), uvedla, že podle jejího názoru vymezila žalobní body dostatečně určitě, když „lze nad jakoukoliv pochybnost považovat tvrzením žalobě o povolení stavby konkrétním stavebně právním rozhodnutím proti vůli žalobkyně na jejím pozemku, označeném podle předpisů katastrálního práva a nesjednání nápravy ani žalovaným v naříkaném rozhodnutí za natolik zřejmé vymezení skutkových i právních důvodů nezákonnosti, že ke svému tvrzení postrádá toliko opis napadeného rozhodnutí a důkazy k prokázání uvedených skutečností.“ Namítla, že žalobce nemusí svá dostatečně individualizovaná skutková tvrzení podřadit pod konkrétní ustanovení právních předpisů. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007, č. j. 9 Ca 76/2007 – 21, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2006, č. j. MHMP307233/2006/DOP-O1/Rá, kterým bylo zamítnuto jako nepřípustné její odvolání proti stavebnímu povolení vydané Úřadem městské části Praha 7, odborem výstavby dne 24. 6. 2005 pod č. j. 13562/05/1313/Spec.-ob.66/VF, poslední den lhůty. Stěžovatelka přitom v žalobě toliko uvedla, že „výše uvedeným rozhodnutím byla zkrácena na svých právech, zejména na právu vlastnickém k pozemku p. č. 121 zahrada v k. ú. [k.ú.], na němž byla povolena stavba: Pražská botanická zahrada – areál západ 1. etapa a žalobkyně se touto žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, jakož také zrušení zmíněného stavebního povolení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení“. O šest dní později, tj. po lhůtě pro podání žaloby, doplnila stěžovatelka svou žalobu prostřednictvím advokáta, byť jím přiložená plná moc je nesrozumitelná a neurčitá, z něhož již vyplývá, z jakých důvodů považuje stěžovatelka rozhodnutí žalovaného za nezákonné.

Po provedeném řízení Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 As 3/2008 - 42. V odůvodnění zamítavého rozsudku zejména uvedl, že se problematikou odmítání vadných podání zabýval opakovaně, např. v rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, nebo v rozsudku ze dne 14. 6. 2006, č. j. 4 Azs 401/2005  46, oba dostupné na www.nssoud.cz. Dále připomenul, že otázku formulace žalobních bodů a nutnosti uvádět konkrétní skutková tvrzení řešil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, nebo v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 – 52, či v rozsudku ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 4 Azs 158/2006, všechny přístupné na www.nssoud.cz. Ve všech těchto případech byl zaujat názor, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod, z něhož musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce, příp. žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 odst. 1 písm. d) a odst. 2 s. ř. s.). Pokud tomu tak není, pak může být tento nedostatek soudem odstraňován jen ve lhůtě pro podání žaloby. Soud však není povinen vyzývat žalobce k odstranění těchto vad v případech, kdy lhůta pro podání žaloby již uplynula, neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, s jejímž souladem je tento typ řízení koncipován. O takový neodstranitelný nedostatek jde i v případě stěžovatelky, protože v žalobě podané v zákonné lhůtě pouze uvedla, že byla rozhodnutím žalovaného zkrácena na vlastnickém právu k pozemku p. č. 121 zahrada v k. ú. [k.ú.], když na něm byla povolena stavba, což vůbec neodpovídá na otázku, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka se proto mýlí, když uvádí, že v žalobě vymezila dostatečně určitě důvody, pro které považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08 tak, že napadený rozsudek Nejvyššího správní soudu zrušil, neboť v řízení jež předcházelo jeho vydání bylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že z dokazovávání provedeném ústavním soudem vyplynulo, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č. j. 2 Azs 54/2007 - 42 vyslovil právní názor, dle kterého „Za žalobní bod, u něhož je třeba se pokusit o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné.“ Současně Ústavní soud dodal, že z tohoto právního názoru vycházejí i některá další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 2 As 69/2008 - 148, www.nssoud.cz).

Ústavní soud dále uvedl, že mezi dotčenými senáty Nejvyššího správního soudu (4 As a 2 As) není sporu o tom, že žaloba ve správním soudnictví musí žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby obsahovat; rozdílné jsou však požadavky na žalobní bod kladené. Senát 4 As v napadeném rozhodnutí implicitně odmítl názor senátu 2 Azs.

Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku zřetelně odchýlil od dřívějšího rozsudku č. j. 2 Azs 54/2007 - 42. Na rozdíl od tohoto rozsudku požadoval, aby žalobní bod byl dostatečně určitý a konkrétní již ve lhůtě pro podání žaloby. Věc měla být předložena k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud závěrem vyslovil právní názor, že Nejvyšší správní soud má „vydat nové rozhodnutí nyní již v senátě správně složeném“, jímž je míněn tzv. rozšířený senát Nejvyššího správního soudu.

Senát 4 As je nadále toho názoru, že žaloba musí ve lhůtě pro podání žaloby obsahovat alespoň jeden žalobní bod, z něhož musí být patrno, tedy vyplývat odpověď na otázku, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Rozhodující senát 4 As tak setrvává na právnímu názoru, který je podle odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 54/2007 - 42. Řešení předmětné právní otázky je přitom nutné pro další postup v řízení o kasační stížnosti.

Za této procesní situace nemůže předkládající senát 4 As, vázán právním názorem Ústavního soudu, o věci sám rozhodnout, a proto předkládá věc rozšířenému senátu k posouzení předmětné právní otázky.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. M. D., JUDr. M. M., JUDr. L. V., JUDr. M. S., JUDr. M. T. a JUDr. M. T.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděli.

Účastníci řízení mají právo se předmětným právním otázkám vyjádřit ve lhůtě do 14 dnů od doručení tohoto rozhodnutí.

V Brně dne 8. července 2009

JUDr. Petr Průcha
předseda senátu