Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: R. K., zast. Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem, se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: nezl. D. K., zast. Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2026, č. j. OAM-32745-38/ZM-2025, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2026, č. j. 41 A 6/2026-40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6.134,70 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Vratislava Taubera, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty a dobu platnosti zaměstnanecké karty dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen zákon o pobytu cizinců), neprodloužil, neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu (přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest a zákaz řízení).
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu. Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud shledal pochybení žalovaného v nedostatečném individualizování okolností trestné činnosti žalobce, přecenění významu možnosti získat jiné pobytové oprávnění a nedostatečném posouzení nejlepšího zájmu nezletilého syna žalobce. Závěry žalovaného o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce a o dopadech rozhodnutí na nezletilého syna se neopírají o dostatečně komplexní posouzení individuální situace žalobce a jeho rodiny. Žalovaný formálně zopakoval kritéria, která by měl vážit, ale samotné vážení provedl jen ve vztahu k jednomu z nich – k závažnosti trestného činu. Ostatní kritéria – chování po odsouzení, druh a výše uloženého trestu, ojedinělost protiprávního jednání, intenzitu rodinných vazeb, péči o nezletilého syna a jeho faktickou závislost na otci jako jediném živiteli, omezenou hodnotu argumentu jiným pobytovým oprávněním – reálně v potaz nevzal. Své pochybení žalovaný završil tím, že odmítl provést navržené důkazy a neopatřil si o nejlepším zájmu nezletilého syna žalobce žádné konkrétní podklady. Odpovědnosti za řádné zjištění skutkového stavu a odůvodnění rozhodnutí se žalovaný nemůže zbavit poukazem na to, že žalobce po vydání napadeného rozhodnutí získal oprávnění k pobytu na základě nenárokového dlouhodobého víza za účelem strpění.
[3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Pro naplnění hypotézy § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je podstatné pouze pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu. Stěžovatel tak byl povinen vycházet z vydaného trestního příkazu a tuto skutečnost mu nelze přičítat k tíži, jak činí krajský soud. Z bodu 20 rozsudku NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. 5 Azs 214/2017–37, vyplývá, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neposkytuje správnímu orgánu možnost užít správního uvážení. Krajský soud nemůže trvat na detailním hodnocení nejlepšího zájmu nezletilého dítěte v případě, kdy je rodiči – cizinci dále umožněno setrvávat na území na základě jiného pobytového oprávnění, a tudíž je péče o nezletilé dítě zajištěna oběma rodiči. Žalobce se podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ochrany soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva“) nemůže dovolávat, protože dosud pobýval na území pouze na základě povolení k dlouhodobému pobytu (zaměstnanecké karty). Nepožádal o vydání povolení k trvalému pobytu. Krajský soud bagatelizoval trestný čin spáchaný žalobcem. K soudem vytnutým deficitům ohledně skutkových zjištění potřebných pro posouzení nejlepšího zájmu nezletilého dítěte stěžovatel uvedl, že výslech žalobce a jeho partnerky by byl nadbytečný. Je to žalobce, kdo měl žalovanému uvádět skutečnosti rozhodné pro posouzení dopadu zamítavého rozhodnutí do jeho rodinného či soukromého života. V průběhu správního řízení ani v žalobě však žalobce nepředestřel žádná specifika rodičovského vztahu k nezletilému synovi, např. potřebu zvláštní nadstandardní péče, ale uváděl pouze obecná tvrzení.
[4] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud trval na řádném, individuálním a přezkoumatelném posouzení věci. Stěžovatel tak pouze žádá Nejvyšší správní soud, aby snížil standard odůvodnění správního rozhodnutí. Krajský soud stěžovateli nevytkl, že by nesprávně dovodil naplnění zákonného důvodu podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vytkl mu, že se při následném posouzení možného zásahu do práv chráněných čl. 8 Úmluvy a povinnosti zohlednit zájem nezletilého dítěte spokojil s formální a selektivní úvahou. Splnění zákonného důvodu pro neprodloužení zaměstnacké karty a nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života jsou odlišné otázky, které stěžovatel zaměňuje. Krajský soud trestný čin žalobce nijak nebagatelizoval, avšak zcela správně doplnil, že ani taková trestná činnost nesmí být hodnocena paušálně a izolovaně. Okolnosti trestné činnosti musí být v testu přiměřenosti váženy.
[5] Pokud až nyní stěžovatel uvádí, že žalobce není osobou usazenou v České republice, v řízení před soudem fakticky doplňuje a přepisuje důvody svého rozhodnutí. Věcně je tato argumentace nesprávná proto, že čl. 8 Úmluvy zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života každému. Judikatura ESLP ani NSS nestanoví žádnou konkrétní hranici délky pobytu, po jejímž dosažení by se cizinec čl. 8 Úmluvy dovolávat mohl a před jejímž dosažením nikoliv. Délka pobytu, jeho oprávněnost, povaha pobytového titulu, rodinné vazby či míra integrace jsou kritérii posouzení přiměřenosti zásahu, nikoli podmínkou samotné použitelnosti čl. 8 Úmluvy. Žalobce žije na území ČR legálně šest let. Po tuto dobu zde pracuje, má zde stabilní zaměstnání, žije ve společné domácnosti s manželkou a nezletilým synem, který se v ČR narodil. Není tedy pravdou, že by jeho rodinný a soukromý život v ČR byl nahodilý, povrchní nebo právně bezvýznamný. Nelze žalobci vyčítat, že zde pobývá na základě zaměstnanecké karty, nikoli na základě trvalého pobytu.
[6] V době vydání napadeného rozhodnutí bylo dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu pouze teoretickou možností. Stěžovatel nemůže nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí dodatečně zhojit tím, že až po jeho vydání nastala další skutečnost. Argumentace žalovaného je navíc vnitřně rozporná. Na jedné straně tvrdí, že existuje silný veřejný zájem na tom, aby na území ČR nepobývali cizinci odsouzení za úmyslný trestný čin. Na straně druhé současně uvádí, že žalobce zde může nadále pobývat na základě víza za účelem strpění. Nelze poměřovat zájem dítěte s veřejným zájmem, pokud správní orgán vůbec neurčí, v čem zájem dítěte v konkrétní věci spočívá. Právě tento nedostatek krajský soud žalovanému zcela správně vytkl. Žalobce v řízení před správními orgány nebyl pasivní a ve svých podáních vysvětlil okolnosti svého rodinného života v Česku.
[7] Osoba zúčastněná na řízení – syn žalobce ve svém vyjádření prostřednictvím svého zástupce uvedl, že ve správním řízení nebyla zohledněna jeho práva, resp. jeho nejlepší zájem. Výsledek řízení může významným způsobem zasáhnout do jeho práv a právem chráněným zájmů, zejm. do jeho práva na rodinný život a odpovídající hmotné zajištění.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a za stěžovatele jedná zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, což je i tato věc, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS., na které nyní soud pro stručnost odkazuje.
[10] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná.
[11] Stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, že podle § 75 odst. 1 s. ř. s. (při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu) nemohl zohlednit to, že žalobci bylo po vydání napadeného rozhodnutí uděleno dlouhodobé vízum za účelem strpění. Ve vyjádření k žalobě stěžovatel poukázal na to, že dlouhodobé vízum za účelem strpění bylo žalobci uděleno a dne 9. 3. 2026 bylo do jeho cestovního pasu vyznačeno s platností do 31. 3. 2027. Napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 20. 1. 2026. V době vydání rozhodnutí žalovaného tudíž žalobci vízum za účelem strpění uděleno nebylo. Neobstojí proto námitky stěžovatele, v nichž na základě udělení víza za účelem strpění žalobci namítá, že se krajský soud odchýlil od dosavadní judikatury v otázce posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného života cizince a nebylo třeba zjišťovat skutečnosti týkající se rodinného života žalobce a nejlepšího zájmu jeho nezletilého syna. Pokud by krajský soud tuto později po vydání napadeného rozhodnutí nastalou skutečnost v rozhodnutí o žalobě vzal v úvahu, zatížil by rozsudek vadou dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 Afs 32/2008-59).
[12] Krajský soud stěžovateli nevytýkal, že se ve svém rozhodnutí zabýval též možností žalobce pobývat na území na základě jiného pobytového oprávnění (víza za účelem strpění). V bodu 50 napadeného rozsudku ovšem vyhodnotil specifika tohoto pobytového oprávnění (jeho udělení závisí na správním uvážení a rozhodnutí o jeho neudělení je vyloučeno ze soudního přezkumu), porovnal jej s platnou zaměstnaneckou kartou a s poukazem na rozsudek zdejšího soudu č. j. 4 Azs 171/2019–50 konstatoval, že argument možným budoucím udělením tohoto víza má omezenou hodnotu.
[13] Odkaz stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2025, č. j. 22 A 16/2024–23, není pro posouzení relevantní. Jednalo se totiž o skutkově odlišný případ, kdy krajský soud při posouzení dopadu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty do soukromého a rodinného života cizince zohlednil, že žalobce i po ukončení platnosti zaměstnanecké karty měl právo na udělení nárokového pobytového oprávnění (dočasné ochrany).
[14] Pokud jde o povinnost posuzovat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života v pobytových věcech, lze odkázat na rozsudky ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018-30, bod 11, ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018-27, č. 3852/2019 Sb. NSS, bod 13, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, bod 37, ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39, č. 3990/2020 Sb. NSS, bod 19, ze dne 18. 5. 2020, č. j. 5 Azs 28/2020-38, body 31 a 32, především pak rozsudek rozšířeného senátu ze dne 5. 11. 2025, čj. 8 Azs 99/2023-65, č. 4717/2026 Sb. NSS. Z nich plyne, že i pokud v zákoně není výslovně stanovena povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve smyslu § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, stěžovatel má povinnost se přiměřeností dopadů do soukromého a rodinného života cizince zabývat. Přiměřenost posuzuje správní orgán vždy, je-li možnost zásahu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí. Nejvyšší správní soud dále ve shodě s krajským soudem konstatuje, že tvrzení žalovaného, že žalobce není usazeným cizincem a nemůže se proto dovolávat ochrany čl. 8 Úmluvy, neobstojí také proto, že žalobce v České republice pobývá nepřetržitě od roku 2019. Měl zaměstnaneckou kartu a zaměstnání. V případě žalobce nelze a priori vyloučit, že mohlo být do jeho soukromého a rodinného života zasaženo v rozporu se zákonem, proto měl stěžovatel být řádně posoudit, zda zásah do tohoto základního práva byl přiměřený.
[15] Stěžovatel má pravdu v tom, že pro naplnění hypotézy § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je podstatné pouze pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu, přičemž tuto skutečnost stěžovatel zjistil a byl povinen vycházet z trestního příkazu. Krajský soud trestný čin žalobce nijak nezpochybňoval ani žalovanému nevytýkal, že vycházel z vydaného trestního příkazu. V bodu 46 svého rozsudku ovšem poukázal na rozsudek NSS ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 Azs 203/2020–36, podle kterého samotná existence odsouzení automaticky neznamená i přiměřenost zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, přičemž každý případ vyžaduje individuální posouzení. Dále přiléhavě uvedl, že v obdobném směru se nese i nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, a novější judikatura NSS (rozsudek ze dne 31. 1. 2024, čj. 6 Azs 248/2023–24). Z rozsudku krajského soudu tedy vyplývá správný a s aktuální judikaturou souladný závěr, že existence pravomocného odsouzení za spáchání trestného činu neznamená, že by správní orgán neměl v rámci úvahy o přiměřenosti svého rozhodnutí zohlednit důležité okolnosti trestné činnosti, tj. zabývat se povahou, závažností a okolnostmi spáchání trestné činnosti. Naplnění skutkové podstaty § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je nutno odlišovat od posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Z hlediska posouzení zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života je na místě zabývat se také okolnostmi trestné činnosti, neboť to může mít ve spojení s dalšími okolnostmi ze života cizince vliv na přiměřenost zásahu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Zohlednění těchto okolností nepředstavuje porušení zásady zákonnosti, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti, nýbrž součást řádného posouzení relevantních okolností. Jak výstižně uvedl žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, splnění zákonného důvodu pro neprodloužení zaměstnacké karty a nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života jsou odlišné otázky, které stěžovatel zaměňuje. Z toho, že při aplikaci § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců není prostor pro správní uvážení, totiž neplyne, že správní orgán může rezignovat na posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy, resp. na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte.
[16] Stěžovatelem zmíněné závěry uvedené v rozsudcích NSS č. j. 5 Azs 214/2017–37 a č. j. 7 Azs 192/2019–28 se týkají aplikace § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nikoli posuzování přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života a nevyvrací proto závěr krajského soudu, že žalovaný dostatečně nezjistil relevantní okolnosti a náležitě neposoudil důsledky svého rozhodnutí z hlediska přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.
[17] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s námitkou, že krajský soud bagatelizuje méně závažné trestné činy. Krajský soud totiž poukázal na okolnosti trestného činu žalobce a způsob jakým byl potrestán. Trestní soud sám hodnotil skutek v rámci dané skutkové podstaty jako méně závažný a zhodnotil, že šlo o okolnosti, jež žalobci v testu přiměřenosti svědčí. Zároveň krajský soud upozornil, že tyto okolnosti nedělají z trestného činu maličkost. Skutečnost, že se krajský soud konkrétně nevyjádřil k množství alkoholu zjištěného žalobci, nemá vliv na správnost závěru krajského soudu, že stěžovatel nezohlednil nebo odbyl krajským soudem zmíněné okolnosti trestné činnosti žalobce. Krajský soud totiž neposuzoval samotnou otázku přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, pouze uzavřel, že tuto otázku stěžovatel odůvodnil nedostatečně a že neučinil potřebná zjištění pro svůj závěr.
[18] K argumentaci stěžovatele ohledně hodnocení a poměření nejlepšího zájmu nezletilého dítěte Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že ani posouzení této otázky nemohlo být založeno na (v době rozhodování stěžovatele) teoretické možnosti žalobce získat dlouhodobé vízum za účelem strpění. Závěry rozhodnutí není možné založit na hypotetických předpokladech, o kterých není jisté, zda vůbec nastanou (resp. které nejsou v dispozici žalobce). Neobstojí proto ani argumentace stěžovatele, že s ohledem na získání jiného pobytového oprávnění nebylo třeba podrobnější hodnocení otázky nejlepšího zájmu nezletilého dítěte a ani nebylo třeba provádět dokazování. Ani stěžovatelem zmíněná nezávislost pobytového oprávnění syna žalobce na pobytovém oprávnění žalobce neznamená, že se rozhodnutí žalovaného nemohlo dotknout nejlepšího zájmu nezletilého dítěte – osoby zúčastněné na řízení. Jak totiž konstatoval krajský soud, neprodloužení zaměstnanecké karty bezprostředně znamená (i) ztrátu oprávnění k výkonu zaměstnání, a tím i ztrátu pravidelného příjmu. Jelikož žalobce je jediný ekonomicky aktivní člen domácnosti, jde o zásah, jehož důsledky se promítají přímo do materiálního zajištění dítěte.
[19] Žalobce v průběhu správního řízení v podání dne 24. 9. 2025 uvedl, že v České republice pobývá již od roku 2019. Za tu dobu si zde vytvořil zázemí a plně se integroval. Žije zde společně se svou partnerkou. Dne 4. 7. 2025 se jim narodil syn, o kterého společně pečují, přičemž rodina je existenčně závislá na příjmu žalobce. Za účelem prokázání těchto skutečností žalobce navrhl doplnění dokazování o jeho účastnický výslech a výslech jeho partnerky. Neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty u něj v každém případě povede k ztrátě zaměstnání a možnosti rodinu živit. Pokud by žádal o jiné pobytové oprávnění, s ohledem na absenci trestní zachovalosti by mu nebylo uděleno. Mimoto by musel vycestovat z území České republiky, což by vedlo ke zpřetrhání vazeb s rodinou, ztrátě možnosti rodinu živit a pečovat o svého syna. Uvedené považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně konkrétní popis okolností souvisejících s dopadem rozhodnutí žalovaného do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce tudíž dostál své povinnosti uvést skutečnosti rozhodné pro posouzení dopadu rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života ve smyslu výše cit. rozsudku rozšířeného senátu čj. 8 Azs 99/2023-65. Krajský soud pak zcela v souladu s výše předestřenými judikatorními závěry konstatoval, že v rozhodnutí žalovaného se nenachází věcně potřebná a dostatečně konkrétní skutková zjištění o nezletilém synovi žalobce.
[20] Pokud cizinci není prodloužena platnost zaměstnanecké karty a nezletilé dítě cizince pobývá na území ČR, je třeba, aby správní orgán zjistil, jak se takové rozhodnutí promítne do života dítěte (rozsudky NSS ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Azs 33/2022-39, body 34 až 36, ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 Azs 234/2023-51, bod 15, ze dne 20. 11. 2025, č. j. 9 Azs 133/2025-30, bod 23). Obecně platí, že vhodným nástrojem k dostatečnému zjištění skutkového stavu je v těchto případech výslech každého z rodičů nezletilého dítěte. Vyžádat si lze i stanovisko OSPOD, případně jiné podklady (srov. rozsudek NSS čj. 5 Azs 33/2022-39, bod 41). Nejlepší zájem dítěte však neznamená, že by měl být vždy rozhodující a že by nad ním v závislosti na individuálních okolnostech nemohly převážit jiné konkurující zájmy (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 Azs 311/2023-44, bod 17). Názor stěžovatele, že výslech žalobce a jeho partnerky byl nadbytečný, nevyvrací závěry krajského soudu. Ten stěžovateli uložil dostatečně zjistit skutkový stav ve vztahu k podobě soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodiny, včetně okolností relevantních pro posouzení nejlepšího zájmu žalobcova syna a za tímto účelem provést navržené výslechy žalobce a jeho partnerky, popř. vyžádat stanovisko OSPOD či provést dokazování jinou cestu, přičemž k uvedenému nebude muset přistoupit, pokud náležitě odůvodní, proč toto dokazování neprovede.
[21] V této věci nevyvstala žádná právní otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo třeba řešit odlišně. Krajský soud ani hrubě nepochybil při výkladu práva. NSS proto kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost (§ 104a s. ř. s.). V dalším řízení bude na žalovaném, aby při posouzení věci dále postupoval podle bodu 65 rozsudku krajského soudu.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšný žalobce vynaložil v řízení o kasační stížnosti odměnu a náhradu hotových výdajů za svého zástupce. Odměna zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí 4.620 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má žalobce dále právo na 450 Kč jako náhradu hotových výdajů za uvedený úkon. Protože zástupce žalobce vykonává advokacii jako společník společnosti, která je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající této dani, tedy o 1064,70 Kč. Celková náhrada nákladů řízení žalobce tak představuje částku 6.134,70 Kč, kterou je stěžovatel povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí z rozhodnutí neplynulo žádné právo, které by v řízení hájila, a soud jí ani neuložil plnění povinnosti, ani neshledal okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňovaly (§ 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. ve znění zákona č. 314/2025 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2026
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu