Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

4 Azs 110/2026

Téma · generováno AIPosouzení doplňkové ochrany v místě původu

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 12. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ROZTOČIL AlešECLI:CZ:NSS:2026:4.Azs.110.2026.57
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Shrnutí · generováno AI

Žadatel o mezinárodní ochranu namítal, že mu v Aleppu hrozí násilí a že se nemůže bezpečně přesídlit jinam v Sýrii. Městský soud místo toho hodnotil obecnou situaci v celé zemi a možnost návratu kamkoli. Nejvyšší správní soud jeho rozsudek zrušil, protože nejdříve musí posoudit rizika v Aleppu a teprve potom případné vnitřní přesídlení.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Primární důvody mezinárodní ochrany, včetně vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být nejprve posouzeny ve vztahu k místu původního bydliště žadatele. Teprve při zjištění hrozby v této oblasti lze hodnotit možnost vnitřního přesídlení podle § 2 odst. 7 téhož zákona. Nelze bez tohoto posouzení dovodit bezpečný návrat z obecného hodnocení celé země původu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (1)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Městský soud tedy pochybil, když vycházel z toho, že se stěžovatel může vrátit na jakékoliv místo na území Sýrie, aniž by primárně posoudil situaci panující v místě původního bydliště stěžovatele, tedy v Aleppu.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: A. A., zast. Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2026, č. j. OAM-1383/ZA-ZA11-HA15-2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2026, č. j. 26 Az 3/2026-28,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2026, č. j. 26 Az 3/2026-28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Soudem ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Umaru Switatovi, advokátu, se sídlem [adresa] Praha 4, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 20.280 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění:

I. Přehled dosavadního řízení

[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl městský soud nadepsaným rozsudkem. Uvedl, že žalovaný nepochybil, když se výslovně nezabýval situací ve městě Aleppo. Žalovaný v napadeném rozhodnutí posuzoval bezpečnostní situaci na území celé Sýrie. Po žalobci nepožadoval, aby se vrátil přímo do Aleppa. Žalobce se může vrátit do jiné oblasti v Sýrii, neboť jakákoliv žalobcova vazba na město Aleppo aktuálně v podstatě neexistuje. Z článků a dokumentů, na něž odkázal žalobce v žalobě, vyplývá, že bezpečnostní situace v Sýrii je nedobrá, nelze ji však klasifikovat jako tzv. totální konflikt ve smyslu ustálené judikatury. V takovém případě je nutná vyšší míra individualizace, která se u žalobce nenachází. Žalobce je osobou apolitickou, je sunnitský Arab, v zemi původu nebyl již přes 12 let a neuvedl, že by před odjezdem ze Sýrie měl problémy s jakýmikoliv orgány, organizacemi či skupinami. Takovému profilu navrátilce nehrozí pronásledování ani riziko mučení nebo nelidského zacházení. Hlavní problémy navrátilců jsou zejména ekonomického rázu, což nepředstavuje důvod pro udělení doplňkové ochrany. Zejména Damašek je z hlediska nerozlišujícího násilí, jež by bylo pro přiznání doplňkové ochrany podstatné, bezpečný. Dopad íránské rakety, jež usmrtila několik osob, lze považovat za velmi izolovaný incident, který neprokazuje, že by Sýrie byla vtažena do americko-íránského ozbrojeného konfliktu. Situace v Sýrii jak z hlediska mezinárodního či vnitřního ozbrojeného konfliktu, tak z hlediska rizika únosu a zabití je s ohledem na žalobcův profil dostatečně bezpečná na to, aby ve smyslu ustálené judikatury nebyla dána přiměřená pravděpodobnost existence vážné újmy podle § 14a zákona o azylu při návratu žalobce do země původu (zejména do Damašku).

II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání stran

[3] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítl, že městský soud nesprávně posoudil podmínky vnitřní ochrany a doplňkové ochrany. Skutková podstata nebyla zjištěna zákonným způsobem a neměla dostatečnou oporu v přesných, aktuálních a adresných informacích o zemi původu.

[4] Městský soud nahradil chybějící posouzení situace v Aleppu závěrem, že se stěžovatel může vrátit do jiné části Sýrie. Žalovaný přitom neposoudil podmínky alternativy vnitřní ochrany podle § 2 odst. 7 zákona o azylu a nevymezil žádnou konkrétní část Sýrie jako místo vnitřní ochrany. Až městský soud pak v napadeném rozsudku dovodil, že stěžovatel se může vrátit na jakékoliv místo v celé Sýrii a označil za zvlášť bezpečný Damašek. Ani soud však nezkoumal bezpečnost a legálnost cesty do Damašku, možnost vstupu a trvalého usazení, dostupnost dokladů, bydlení, práce a základních služeb ani existenci účinné ochrany před nestátními původci újmy. Závěr o možnosti přesídlení přitom vyžadoval hodnocení konkrétní oblasti a osobních poměrů stěžovatele. Nebylo možné jej dovozovat pouze z obecného zlepšení svobody pohybu ani z počtu osob, které se do Sýrie vrátily. Primárně přitom měly být zkoumány poměry v části země, odkud žadatel skutečně pochází a kde měl poslední obvyklé bydliště, tedy v Aleppu. Teprve poté při splnění všech zákonných podmínek lze uvažovat o vnitřní ochraně jinde.

[5] Žalovaný vyšel pro posouzení bezpečnostní a politické situace pouze z obecné informace OAMP ze dne 1. 9. 2025. Tento obecný podklad nemohl sám o sobě založit spolehlivý závěr o aktuální bezpečnosti návratu konkrétní osoby. Žaloba poukazovala mimo jiné na zprávu EUAA z prosince 2025, informace OSN ze dne 22. 1. 2026 o obnovených střetech a dalším vysídlování a na konkrétní zprávy o situaci v Aleppu. Městský soud sice část těchto podkladů rekapituloval, nehodnotil však, zda žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně. Namísto toho z těchto podkladů vycházel a vytvořil z nich nové odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud navíc tyto podklady hodnotil selektivně a vadně.

[6] Městský soud nesprávně posoudil vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, když vyhodnotil, že situace nedosahuje úrovně „totálního konfliktu“ a požadoval vyšší míru individualizace, kterou stěžovatel neprokázal. Městský soud sám uvedl, že kromě Damašku dochází ve všech oblastech Sýrie k nerozlišujícímu násilí. Současně rekapituloval obnovené střety, únosy, nucená zmizení, další vysídlování, kontaminaci výbušnými prostředky, kolaps základních služeb a hlubokou humanitární krizi. Tyto faktory neposoudil ve vzájemné souvislosti a ve vztahu ke konkrétnímu regionu původu ani k bezpečnosti cesty do údajné oblasti přesídlení. Pouze bez dalšího učinil nepřezkoumatelný závěr, že profilům výslovně neuvedeným mezi zvlášť ohroženými riziko nehrozí.

[7] Stěžovatel od počátku uváděl obavu z únosu a zabití a doložil ji v žalobě. Městský soud považoval za dostatečnou obecnou reakci žalovaného, neboť stěžovatel neuvedl konkrétní důvod obav. Městský soud tak posoudil riziko únosu, zabití a ochrany před nestátními původci nedostatečně, přičemž vůbec nehodnotil dostupnost účinné ochrany. Skutečnost, že stěžovatel v době svého odchodu nebyl terčem útoku, nevypovídá sama o riziku návratu po zásadní změně režimu a bezpečnostních poměrů. Součástí azylového příběhu stěžovatele byla po celé správní řízení také obava z nuceného výkonu vojenské služby. Městský soud obavu pouze zrekapituloval, věcně se však s přiměřeností správního posouzení nevypořádal. Žalovaný si přitom pro posouzení obavy stěžovatele z výkonu vojenské služby neobstaral aktuální a adresné informace.

[8] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti poukázal na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2026, č. j. 25 Az 3/2026-46, ve věci otce stěžovatele, a ze dne 30. 7. 2026, č. j. 25 Az 8/2026-29, ve věci matky stěžovatele. V obou případech městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného o neprodloužení doplňkové ochrany, neboť si žalovaný neopatřil dostatečné podklady pro posouzení bezpečnostních poměrů v Sýrii. V uvedených rozsudcích městský soud označil informaci OAMP ze dne 1. 9. 2025 za vnitřně rozpornou, poukázal na ozbrojené incidenty v Sýrii, včetně incidentů u Damašku, a uzavřel, že podklad OAMP neumožňuje bez dalších, podrobnějších a přesvědčivějších informací považovat ani obecně označenou část Sýrie za bezpečnou. Městský soud požadoval důkladné vyhodnocení dílčích konfliktů, působení ozbrojených skupin, bezpečnostních incidentů, dlouhodobých následků války pro konkrétní osobu a možných dopadů konfliktu mezi USA a Íránem na bezpečnostní a humanitární situaci v Sýrii. Zdůraznil též, že je třeba zkoumat reálnost a přiměřenost vnitřní ochrany se zaměřením na skutečnou oblast návratu. Tyto rozsudky mají k projednávané věci bezprostřední vztah, neboť potvrzují správnost stěžovatelem uplatněných námitek, a to nedostatečnost a selektivní hodnocení informací o zemi původu, chybějící posouzení bezpečnosti v Aleppu, absenci podkladů pro posouzení alternativy vnitřní ochrany a absenci posouzení místa skutečného návratu a reálného rodinného a materiálního zázemí v Sýrii.

[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zhodnotil příběh stěžovatele v průběhu správního řízení, posoudil ho na základě informací o zemi původu a dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Obava stěžovatele z možného zabití či únosu v případě návratu do vlasti je nepodložená a hypotetická spekulace, neboť stěžovatel nepředložil žádné relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možné reálné nebezpečí dovozovat. Tvrzení absence zázemí v zemi původu je irelevantní, neboť stěžovatel nespadá do žádné ze skupin obyvatelstva, které mohou v současnosti na území Sýrie čelit určitému znevýhodnění. Stěžovatel není vázán na město Aleppo, kde původně pobýval, ale může se vnitřně přesídlit kamkoliv v Sýrii. Ačkoliv situace v Sýrii není dosud plně stabilizovaná, postupně se zlepšuje. Obecná nespokojenost s režimem v zemi původu není relevantní. O faktické možnosti návratu do vlasti svědčí též přítomnost bratra stěžovatele v Sýrii. Důvodem pro udělení azylu nejsou bez dalšího ani čistě ekonomické potíže v zemi původu. Co se týče možnosti udělení doplňkové ochrany, je žalovaný povinen posoudit aktuální a reálné hrozby, které stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozí. Stěžovatelem nastíněné potíže však jsou pouze v rovině hypotetické. Branná povinnost a povinná vojenská služba pak patří k základním státoobčanským povinnostem, a obavy z nástupu vojenské služby proto nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.

[10] Stěžovatel v replice zopakoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neposoudil bezpečnost posledního bydliště stěžovatele v Aleppu a neprokázal zákonnou alternativu vnitřní ochrany v jiné konkrétní části Sýrie. Skutečnost, uvedená žalovaným až ve vyjádření ke kasační stížnosti, že Aleppo je pod plnou kontrolou současné syrské vlády, sama o sobě neprokazuje, že stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné újmy. Podmínky vnitřní ochrany nejsou naplněny ani obecnou možností pohybu na území Sýrie. Přítomnost bratra na území Sýrie neprokazuje existenci funkčního zázemí. Žalovaný hodnotil bezpečnostní situaci v Sýrii selektivně, vycházel z vnitřně rozporných a nedostatečných podkladů. Nezkoumal existenci vnitřního konfliktu, intenzitu nerozlišujícího násilí, působení ozbrojených skupin a zahraničních aktérů a jejich dopad na konkrétní oblast návratu. To, že je stěžovatel apolitickým sunnitským Arabem, neznamená, že nerozlišujícímu násilí nebude vystaven. Žalovaný též nedostatečně posoudil obavu stěžovatele z vojenské služby. Oporu ve spise pak nemá ani tvrzení žalovaného o účelovosti a legalizaci pobytu stěžovatele.

III. Posouzení kasační stížnosti

[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[12] Kasační stížnost je důvodná.

[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, podle jakých právních předpisů bude projednávanou věc posuzovat.

[14] Dne 12. 6. 2026 totiž vstoupila v účinnost v rámci tzv. Paktu o migraci a azylu celá řada nových právních předpisů EU týkajících se společného evropského azylového systému, mj. též nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1347 ze dne 14. května 2024 o normách, které musejí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu udělené ochrany, o změně směrnice Rady 2003/109/ES a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační nařízení“) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“). Zároveň nabyla účinnosti větší část rozsáhlé novely zákona o azylu a dalších souvisejících zákonů provedené zákonem č. 314/2025 Sb., jejímž hlavním účelem je právě transpozice, resp. adaptace zmíněných nových právních předpisů EU.

[15] Podle čl. 79 odst. 3 věty první a druhé procedurálního nařízení se toto nařízení použije na řízení o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k žádostem podaným od 12. června 2026. Žádosti o mezinárodní ochranu podané před tímto dnem se řídí směrnicí 2013/32/EU.

[16] Pro projednávanou věc, kde byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána před 12. 6. 2026, je tak dosud relevantní úprava ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Byť kvalifikační nařízení obdobné přechodné ustanovení jako procedurální nařízení neobsahuje a přechodná ustanovení dle čl. II zákona č. 314/2025 Sb. přímo nedopadají na nyní posuzovanou situaci, kdy k nabytí účinnosti nových právních předpisů došlo až v řízení o kasační stížnosti, vyšel Nejvyšší správní soud z toho, že napadený rozsudek městský soud vydal dne 7. 5. 2026, tedy za účinnosti předchozí právní úpravy, přičemž kasační stížnost je dle § 102 s. ř. s. opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tedy věc posuzoval podle právních předpisů účinných do 11. 6. 2026, resp. účinných v době rozhodování městského soudu (srov. rozsudek ze dne 31. 8. 2026, č. j. 5 Azs 73/2025-52, body 39 až 41).

[17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele brojícími proti posouzení věci samé městským soudem.

[18] Stěžovatel při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a pohovoru dne 13. 10. 2023 uvedl, že vyznává sunnitský islám, nemá žádné politické přesvědčení a nikdy nebyl politicky aktivní, ani nebyl členem žádné politické strany či uskupení. V Sýrii žil s rodiči a sourozenci ve městě Aleppo, odkud v roce 2013 nebo 2014 odešel kvůli špatné politické situaci do Turecka. V Turecku bydlel s bratrem, který tam studoval. Z Turecka odjel v roce 2023 kvůli stupňujícímu se rasismu do Řecka, pak do Itálie a odtud do České republiky. Do Sýrie se nevrátil kvůli vojenské službě a z důvodu, že v České republice má celou rodinu. Rodiče, kteří oba bydlí v Praze, ze Sýrie odešli kvůli bombardování. V Sýrii má příbuzné ve městě H., avšak s nikým z nich nekomunikuje. Při doplňujícím pohovoru dne 8. 1. 2026 stěžovatel dále uvedl, že v Sýrii má bratra, který žije v nájemním bytě v I.. Stěžovatel žil naposledy v Sýrii u Aleppa, aktuálně bydlí s rodiči v Praze. Od svého vycestování nebyl v Sýrii. K pádu režimu v Sýrii uvedl, že konflikt neskončil, je tam neustále. V případě návratu do země původu se obává únosů a zabíjení, o nichž má informace z facebooku a od bratra. K bratrovi se vrátit nemůže, neboť žije sám, je rozvedený, má u sebe děti, nemá práci a má těžký život.

[19] V žalobě pak stěžovatel shrnul, že ze Sýrie utekl kvůli občanské válce, která na území Sýrie začala v roce 2011 a v době podání žádosti stále trvala. Ačkoliv si je stěžovatel vědom ukončení konfliktu svrhnutím režimu Bašára Asada ke konci roku 2024, bezpečnostní situace v Sýrii zůstává i po změně režimu silně nestabilní a nepříznivá. Aktuální informace svědčí o pokračujícím ozbrojeném konfliktu na území Sýrie a o eskalaci násilí v některých oblastech, což dokládají i zvýšené počty civilních obětí a bezpečnostních incidentů v posledních měsících. Odkázal přitom na konkrétní články a dokumenty, které dle něj nestabilní situaci v Sýrii dokládají. Před svým útěkem ze země žil stěžovatel v Aleppu, kde je bezpečnostní a humanitární situace nadále kritická. Podle zprávy EUAA z prosince 2025 došlo mezi 8. 12. 2024 a 1. 6. 2025 k 532 incidentům s výbušnými prostředky, které si vyžádaly 1.052 obětí (428 mrtvých a 624 zraněných), z nichž 360 byly děti. Oblasti s nejvyšší kontaminací výbušnými prostředky byly Aleppo, Raqqa, Deir Ez, Zor, Idlib a Hama. Z článků též vyplývá, že v Aleppu dochází ke střetům mezi vládními silami a kurdskými bojovníky a vysídlování obyvatelstva. Z aktuálních informací plyne, že bezpečnostní situace na území Sýrie není stabilizovaná. Situace v Aleppu je pak pro civilistu vysoce riziková. Stěžovatel se obává ozbrojených útoků (příslušníků SDF, HTS, Islámského státu a dalších ozbrojených skupin) i související kriminality a násilí (např. únosů). Poukázal též na aktuální bezpečnostní situaci v celém regionu způsobenou válkou mezi USA a Íránem.

[20] Z § 28 odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12 nebo § 13 téhož zákona, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

[21] Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště [k tomu srov. též podmínky udělení doplňkové ochrany dle čl. 2 písm. f) a čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“)]

[22] Podle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

[23] K posuzování vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, č. 1840/2009 Sb. NSS, uvedl, že „jako první musí být posouzena otázka, zda-li se země původu nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Pokud je odpověď na první otázku kladná, musí být jako druhá v pořadí zkoumána otázka, zda-li je žadatel o mezinárodní ochranu civilistou. Pokud je odpověď na druhou otázku kladná, je nutné přistoupit k posouzení otázky, zda-li žadateli o mezinárodní ochranu hrozí vystavení svévolnému (nerozlišujícímu) násilí. Pokud je odpověď na třetí otázku kladná, je nutné zkoumat, zda-li toto násilí dosahuje intenzity vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity. Z rozsudku Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-465/07 Elgafaji ale vyplývá, že poslední dvě otázky nelze řešit zcela odděleně, a proto i Nejvyšší správní soud sloučil posuzování podmínky existence svévolného (nerozlišujícího) násilí a podmínky vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity do jednoho kritéria.“

[24] V rozsudku ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-36, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „nezbytnou podmínkou udělení tohoto typu doplňkové ochrany je dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vycházející z judikatury Soudního dvora EU i Evropského soudu pro lidská práva (…) existence mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, jehož definici vymezil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. ledna 2014, Diakité, C-285/12, ECLI:EU:C:2014:39, a dále žadateli musí v důsledku takového konfliktu hrozit vážná újma v podobě vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu válečného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá na území, z něhož žadatel pochází, charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on. Kvalifikační směrnicí se v citovaném rozsudku rozumí původní směrnice 2004/83/ES, kterou nynější nová kvalifikační směrnice nahradila, ovšem citované závěry tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu přijaté v návaznosti na rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 17. února 2009, Elgafaji, C-465/07, ECLI:EU:C:2009:94 (a v něm popsaný tzv. „sliding scale concept“) jsou s ohledem na shodnou právní úpravu plně použitelné i za účinnosti nové kvalifikační směrnice.“

[25] Stěžovatel od počátku soudního řízení konzistentně tvrdí, a obdobný závěr lze dovodit i z jeho výpovědí ve správním řízení, že má nárok na doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu, případně dle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu, neboť v zemi jeho původu probíhá konflikt, dochází zde ke svévolným únosům a zabíjení. V žalobě dále rozvedl, že zvláště kritická je situace v místě jeho bydliště, ve městě Aleppo, neboť zde dochází k bezpečnostním incidentům, k ozbrojeným střetům a vysídlování obyvatelstva. Stěžovatel též setrvale tvrdí, že v Sýrii nemá zázemí, kam by se mohl vrátit.

[26] Tímto azylovým příběhem měly být vymezeny i skutkové a právní úvahy, jimiž se měli žalovaný, potažmo městský soud zabývat, což však v dostatečné míře neučinili. V daném ohledu pochybil již žalovaný, neboť ve svém rozhodnutí neposoudil důvody pro udělení mezinárodní ochrany, zejména doplňkové ochrany, ve vztahu k místu trvalého bydliště žadatele o mezinárodní ochranu v Sýrii, tedy v tomto případě ve městě Aleppo v severozápadní Sýrii a v jeho okolí. Žalovaný se podrobně zabýval tím, zda stěžovateli nehrozí v zemi původu pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. K posouzení nároku na udělení doplňkové ochrany pak uvedl pouze to, že stěžovateli v případě návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a že podle informace OAMP v zemi původu stěžovatele neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu ke stěžovateli za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

[27] Ještě výrazněji pak toto pochybení vystupuje u městského soudu. Stěžovatel v žalobě výslovně namítl, že žalovaný neposoudil situaci v místě jeho původního bydliště ve městě Aleppo. Přestože stěžovatel v žalobě poukázal na kritickou bezpečnostní a humanitární situaci v Aleppu a odkázal na články, které měly tuto situaci potvrzovat, městský soud dospěl k závěru, že žalovaný nebyl povinen zabývat se situací v Aleppu, neboť u stěžovatele s ohledem na jeho dlouholetou nepřítomnost a absenci rodinných vazeb ve městě Aleppo v podstatě neexistuje jakákoliv vazba na místo původního bydliště. Spokojil se s tím, že se žalovaný zabýval povšechně bezpečnostní situací na území Sýrie, z čehož dovodil závěr, že se stěžovatel může vrátit na jakékoliv místo na celém území Sýrie. Vzhledem k tomu již nepřihlížel k článkům, kterými stěžovatel prokazoval kritickou situaci v Aleppu, ani je neprovedl k důkazu.

[28] V této souvislosti lze poukázat na závěry plynoucí z rozsudku NSS ze dne 16. 10. 2020, č. j. 5 Azs 73/2019-61, č. 4121/2021 Sb. NSS, dle jehož právní věty „primární důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 a § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být vždy posuzovány na základě podmínek panujících v té části země původu, odkud žadatel pochází a kde má stálé bydliště. Naopak podmínky panující v jiné oblasti země původu, kde se žadatel pokusil nalézt vnitrostátní ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, jejichž hrozbě čelil v místě svého stálého bydliště, jsou relevantní pouze pro případné následné posouzení ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o azylu, zda se žadatel může právě v této jiné části země původu usadit a nalézt zde účinnou ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ Povinnost posuzovat existenci reálné hrozby vážné újmy ve vztahu k oblasti původu („area of origin“) v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu vyplývá též z praktické příručky Agentury Evropské unie pro otázky azylu [EUAA, dříve Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO)] (European Asylum Support Office. Practical guide on the application of the internal protection alternative. Luxembourg: Publication Office of the European Union, 2021, kapitola 2.2).

[29] Městský soud tedy pochybil, když vycházel z toho, že se stěžovatel může vrátit na jakékoliv místo na území Sýrie, aniž by primárně posoudil situaci panující v místě původního bydliště stěžovatele, tedy v Aleppu. Městský soud nesprávně smísil nutnost posuzovat nejprve existenci reálné hrozby vážné újmy v místě bydliště stěžovatele s otázkou, zda může stěžovatel před případnou hrozbou uniknout svým přesídlením do jiné části země původu. V nyní posuzované věci uvedené rozlišení platí tím spíše, že stěžovatel v řízení před městským soudem poukazoval na reálné incidenty a konflikty, ke kterým v místě jeho původního bydliště dochází. Skutečnost, že na severu země dochází k obnoveným bojům, přitom potvrdil sám městský soud v bodu 34 napadeného rozsudku. Stěžovatel rovněž od počátku správního řízení zpochybňoval možnost vnitřního přesídlení z důvodu špatné bezpečnostní situace v celé Sýrii, a z důvodu probíhající humanitární krize. I z rozhodnutí žalovaného a napadeného rozsudku přitom vyplývá, že v zemi původu panuje vysoká nezaměstnanost, nedostatečný přístup k bydlení a základním službám, nedostatek pracovních příležitostí a možností obživy a nedostatek humanitární nebo rozvojové podpory.

[30] Městský soud tedy nedostatečně zjistil skutkový stav. Městský soud byl nejprve povinen posoudit, zda stěžovateli nehrozí vážná újma podle § 14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu v místě jeho původního bydliště, ve městě Aleppo. Za tímto účelem měl též vycházet z relevantních tvrzení stěžovatele o bezpečnostní situaci v Aleppu, jakož i zvážit provedení stěžovatelem navržených důkazů, kterými tuto situaci hodlal prokazovat. Taktéž měl řádně posoudit a náležitě odůvodnit, zda individuální okolnosti stěžovatele, zejména jeho věk, ekonomická situace a absence obydlí, ve spojení s dopady masivního vnitřního vysídlení, návratu osob ze zahraničí, zničené infrastruktury, nezakládaly splnění podmínek pro existenci vážné újmy. V případě, že by usoudil na nebezpečí vážné újmy hrozící stěžovateli v oblasti Aleppa, bylo by pak teprve namístě zabývat se možností jeho vnitřního přesídlení (pokud by již první závěr dle městského soudu nepostačoval ke zrušení rozhodnutí žalovaného s tím, že otázku možného vnitřního přesídlení má posoudit nejprve žalovaný).

[31] Nejvyšší správní soud nepomíjí, že městský soud na základě vyhodnocení bezpečnostní situace na území celé Sýrie dospěl k závěru, že v zemi původu stěžovatele neprobíhá tzv. totální konflikt. Zároveň nevyloučil přítomnost ozbrojeného konfliktu na území Sýrie, resp. jeho části. Vyhodnotil však, že stěžovatel dopady probíhajícího ozbrojeného konfliktu na svou osobu dostatečně neindividualizoval, a neprokázal tedy, že mu v důsledku ozbrojeného konfliktu hrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Správnost tohoto závěru však není Nejvyšší správní soud oprávněn posuzovat, neboť městský soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když v prvé řadě neposoudil situaci v místě původního bydliště stěžovatele. Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že při posuzování, zda žadatel prokázal možnou hrozící újmu, a zda tedy dopady ozbrojeného konfliktu dostatečně individualizoval, je nutné přihlédnout například k tomu, že žadatel namítá, že ozbrojený konflikt probíhá právě v regionu země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země. Pokud by s přihlédnutím k těmto skutečnostem městský soud vyhodnotil, že stěžovateli v místě jeho původního bydliště ani v zemi jeho původu vážná újma skutečně nehrozí, nebyl by povinen posuzovat otázku možného vnitřního přesídlení, a postačilo by konstatování, že se stěžovatel může vrátit do země původu.

[32] Pro úplnost Nejvyšší správní soud posoudil, zda městský soud postupoval správně, když vycházel z důkazů předložených stěžovatelem v žalobě a doplnil jimi skutkový stav.

[33] Podle judikatury Nejvyšší správního soudu platí, že pokud žalobce v žalobě výslovně namítl, že použitá zpráva Informace OAMP není dostatečným zdrojem ke zjištění skutkového stavu, a uvedl konkrétní důkazy, z nichž dle něj vyplývá, že zjištění uváděná žalovaným nejsou dostatečná, resp. jsou se zjištěními žalovaného rozporná, je na místě tyto rozpory v řízení o žalobě posoudit (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019-41, bod 23, a či ze dne 3. 6. 2022, č. j. 1 Azs 77/2022-18, bod 28). V této souvislosti lze odkázat na rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS, ve kterém Nejvyšší správní soud v právní větě uvedl, že „§ 77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce“. Přiléhavý je též rozsudek ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 As 203/2015-141, č. 3454/2016 Sb. NSS, dle jehož právní věty „soud může použít i nové důkazy, které sice ve správním řízení nebyly předloženy, resp. nebyly součástí správního spisu, nicméně jsou schopny vypovídat o skutkovém stavu v době vydání správního rozhodnutí, a lze jimi tedy potvrdit nebo vyvrátit skutkový stav, který správní orgán zjistil ve správním řízení.“

[34] V nyní posuzovaném případě stěžovatel v žalobě rozporoval závěr žalovaného o možnosti bezpečného návratu do země původu. Poukázal přitom na konkrétní skutečnosti nasvědčující kritické bezpečnostní situaci v Sýrii a podpořil je odkazem na zprávu o zemi původu od EUAA z roku 2025 a na zpravodajské články, kterými se snažil existenci této situace dokázat. Bylo proto potřeba tyto tvrzené rozpory o bezpečnostní situaci v Sýrii v řízení před městským soudem odstranit. Městský soud tak nepochybil, když ze stěžovatelem předložených a v žalobě navržených listinných důkazů při svém rozhodování vycházel, a to postupem v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026. Z napadeného rozsudku přitom implicitně vyplývá, že městský soud shledal, že důkazy předložené stěžovatelem potvrzují skutkový stav zjištěný žalovaným, přičemž jej sám částečně doplnil. Jak již bylo uvedeno výše, správností těchto závěrů se však Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť by to bylo předčasné v situaci, kdy městský soud neposoudil situaci ve vztahu k místu bydliště stěžovatele v Sýrii.

[35] Ačkoliv se bezpečnostní situací v Aleppu nezabýval ani žalovaný, přistoupil Nejvyšší správní soud pouze ke zrušení rozsudku městského soudu. Přihlédl přitom k tomu, že stěžovatel předložil důkazy, kterými prokazoval špatnou bezpečnostní situaci v Aleppu, v řízení před městským soudem. V takové situaci mohl městský soud v tomto ohledu sám doplnit dokazování a případně uzavřít, že napadené rozhodnutí žalovaného obstojí, neboť nebylo zjištěno, že by stěžovateli hrozila v oblasti Aleppa závažná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu. Tento postup je též v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice a § 32 odst. 9 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, které požadují, aby krajské soudy prováděly ve věcech mezinárodní ochrany úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky věci.

[36] V dalším řízení městský soud posoudí, zda stěžovateli nehrozí vážná újma podle § 14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu v místě jeho původního bydliště, ve městě Aleppo. Přihlédne přitom ke konkrétním tvrzením stěžovatele o bezpečnostní situaci v Aleppu, k individuálním okolnostem stěžovatele, jakož i k listinným důkazům předloženým stěžovatelem v žalobě. Teprve poté městský soud vyhodnotí, zda se stěžovatel může vrátit do země původu, tedy do Sýrie.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[37] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a rozsudek městského soudu proto podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. bude při tom vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

[38] Podle § 110 odst. 3 věty prvé s. ř. s, zruší-li Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí krajského soudu (zde městského soudu) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud (městský soud) v novém rozhodnutí též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

[39] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2026, č. j. 4 Azs 110/2026-23, ustanoven zástupce Mgr. Umar Switat, advokát. Náklady právního zastoupení žalobce tak nese stát. Zástupce stěžovatele učinil v tomto řízení čtyři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 7. 2026, další doplnění kasační stížnosti ze dne 9. 8. 2026 a repliku k vyjádření žalovaného ze dne 23. 8. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tyto úkony náleží zástupci stěžovatele odměna ve výši 4 x 4.620 Kč podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele má rovněž právo na náhradu hotových výdajů v paušální částce 4 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele není plátcem daně z přidané hodnoty, odměna se proto o tuto daň nezvyšuje. Celkem tedy zástupci stěžovatele náleží odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 20.280 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2026

Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací