Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: A. M., zast. JUDr. Marošem Matiaškem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2026, č. j. MV-200116-4/SO-2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2026, č. j. 54 A 10/2026-20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Maroši Matiaškovi, advokátovi, se sídlem [adresa] Praha 2, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši 12.269,40 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalobkyně požádala dne 14. 5. 2024 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, (dále jen „ministerstvo“) o vydání cizineckého pasu/cestovního průkazu totožnosti. K žádosti žalobkyně doložila fotokopii stávajícího cestovního pasu vydaného Ruskou federací a platného do 11. 6. 2024. V doprovodném přípise uvedla, že jí ruský konzulát odmítl vydat zahraniční pas, protože Pozemkový výbor Moskevské oblasti Ruské federace má vůči jejímu bývalému manželovi, se kterým je však žalobkyně od 14. 5. 2013 rozvedená a není s ním v kontaktu, pohledávky. To doložila sdělením Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace z 3. 4. 2024, dle kterého byla zamítnuta její žádost o vydání cestovního pasu z důvodu exekučního řízení, které je vůči ní vedeno. Žalobkyni bylo zároveň doporučeno vyřešit dluh s Federální exekuční službou.
[2] Ministerstvo žádost projednalo jako žádost o vydání cizineckého pasu podle § 113 odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2026 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť z výpisu z evidence cizinců zjistilo, že žalobkyně má od 17. 9. 2007 povolen trvalý pobyt. Prvostupňovým rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost žalobkyně o vydání cizineckého pasu pro nesplnění podmínek uvedených v § 113 odst. 6 zákona o pobytu cizinců.
[3] Žalovaná nadepsaným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ministerstva ze dne 20. 11. 2025, č. j. OAM-41639-22/CD-2024.
[4] Žalobkyně následně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Krajský soud žalobu zamítl. Uvedl, že důkazní břemeno leží v řízení vedeném na základě žádosti na žadateli. Úkolem správních orgánů bylo posoudit, zda žalobkyně ke své žádosti doložila náležitosti stanovené § 113 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobkyně nedoložila dostatečné důkazy ke svým tvrzením, přestože k tomu byla vyzvána, přičemž nepostačuje uvedení důkazně nepodložených tvrzení. Žalobkyně také nijak nedoložila své tvrzení, že informace o nařízené exekuci, která je deklarovanou překážkou vydání ruského mezinárodního pasu, je nepravdivá.
[5] K námitce žalobkyně, že uvedenou překážku nelze vyřešit z území České republiky, žalovaná správně poukázala na to, že za tímto účelem může do Ruské federace vycestovat na základě cestovního průkazu totožnosti. Vedle osobního vycestování se nabízí i varianta zplnomocnění žalobkyní zvoleného zástupce pro vyřešení této záležitosti. Nemožnost využití této varianty žalobkyně nijak nevyvrátila. S ohledem na možnost využití zástupce se míjejí námitky žalobkyně poukazující na přerušení vztahů se zemí původu a na přítomnost její zletilé dcery v České republice.
[6] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nemožnost opatřit si cestovní doklad musí být vážná, nikoliv jen časově a osobně náročná. Judikatura v této souvislosti dovodila, že dostatečnou překážkou nemusí být ani podmínění získání cestovního dokladu země původu návratem do vlasti a absolvováním povinné vojenské služby. Je-li tedy absolvování povinné vojenské služby legitimním požadavkem, je jím také úhrada dluhů. Závažnou překážkou, která by mohla žalobkyni zbavit povinnosti postarat se o dluhy v domovském státě, není ani žalobkyní tvrzený výkon dobrovolnické činnosti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. Namítá, že krajský soud nahradil skutková zjištění vlastními úvahami, co by stěžovatelka teoreticky mohla učinit. Rozsudek však musí být založen na zjištěném skutkovém stavu, nikoliv na hypotetických předpokladech. Soud také nezohlednil její rodinné a sociální vazby v České republice.
[8] Dále brojí proti úvahám soudu, který uvedl, že stěžovatelka mohla udělit plnou moc zástupci k vyřešení překážek vydání pasu. Ve spise však není důkaz o tom, že by zmocněný zástupce mohl účinně komunikovat s ruskými orgány, dosáhnout zastavení exekuce nebo odstranit důvody, pro které bylo vydání pasu odmítnuto.
[9] Krajský soud vytkl stěžovatelce, že neprokázala výši dluhu, jeho povahu, důvody exekuce ani své kroky ke zpochybnění exekučního titulu. Jedná se však o důkazy, ke kterým nemá stěžovatelka objektivně přístup. Dále také neuvedl, jak konkrétně by měla stěžovatelka tyto informace z Ruské federace získat.
[10] Dlouhodobá absence platného cestovního dokladu významně zasahuje do právního postavení stěžovatelky a komplikuje výkon jejích práv. Soud dále nezohlednil blížící se konec platnosti průkazu o povolení trvalého pobytu stěžovatelky. Stěžovatelka totiž bez platného cestovního pasu není schopna standardním způsobem požádat o vydání nového biometrického průkazu o povolení k pobytu.
[11] Rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti, protože nevysvětluje, jak konkrétně má stěžovatelka odstranit překážku vydání pasu, z čeho soud dovozuje, že zmocněný zástupce bude schopen situaci vyřešit, a z čeho dovozuje, že po odstranění exekuce bude pas skutečně vydán.
[12] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a odmítá námitky uvedené v kasační stížnosti jako nedůvodné.
[13] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že v řízeních podle zákona o pobytu cizinců mohou nastat situace, kdy žadatel přes veškerou snahu nemá jak získat potřebné podklady. Domnívá se, že učinila vše, co se v její situaci k získání ruského cestovního dokladu nabízí. Samotné odůvodněné odmítnutí její žádosti o vydání cestovního dokladu je jednoznačným důkazem, jelikož popisuje skutečnosti, které nemá možnost jakýmkoliv způsobem ovlivnit.
[14] Informaci o nařízené exekuci považuje za nepravdivou. K prokázání nezákonnosti vedené exekuce se jí nenabízí žádný prostředek než vycestování. Tím by však byla vytržena z rodinného i profesního zázemí na nepředvídatelně dlouhou dobu. Na území Ruské federace nemá žádné vazby, zaměstnání ani ubytování a s vysokou pravděpodobností by byla vystavena hmotné nouzi a strádání. Zásah do soukromého a rodinného života by byl zcela nepřiměřený ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu a dospěl k názoru, že není nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývají důvody, které soud vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013-30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010-163, atd.). Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, nebo ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Takovými vadami však rozsudek krajského soudu netrpí.
[18] Nepřezkoumatelnost rozsudku nezpůsobuje ani stěžovatelkou tvrzená absence vysvětlení způsobu odstranění překážky vydání pasu, závěrů soudu o tom, že zmocněný zástupce bude schopen dosáhnout zastavení exekučního řízení v Ruské federaci a že po odstranění této překážky bude pas skutečně vydán. Předmětem správního řízení totiž bylo rozhodování o žádosti stěžovatelky o vydání cizineckého pasu. Úkolem správních orgánů tak bylo posoudit, zdali stěžovatelka splnila podmínky stanovené zákonem, aby žádosti o vydání cizineckého pasu bylo možné vyhovět, tedy zdali stěžovatelka prokázala, že si bez své viny nemůže cestovní doklad opatřit. Námitky stěžovatelky však směřují spíše k tomu, že rozsudek krajského soudu neobsahuje úvahy o možném budoucím postupu v její věci. Pokud se krajský soud při přezkumu správního rozhodnutí nezabýval těmito úvahami, nezatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
[19] Podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.
[20] Podle § 52 správního řádu účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
[21] Podle § 113 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců cizinecký pas vydá ministerstvo na žádost cizince, který pobývá na území na základě povolení k trvalému pobytu, nemá platný cestovní doklad a doloží, že si jej nemůže nezávisle na své vůli opatřit.
[22] Z výše uvedeného ustanovení zákona o pobytu cizinců vyplývá, že podmínkou vydání cizineckého pasu je, aby žadatel doložil důvody, v důsledku kterých si nemůže nezávisle na své vůli opatřit cestovní doklad. Jak uvedl krajský soud v napadeném rozsudku, podle judikatury Nejvyššího správního soudu důkazní břemeno v řízení vedeném na základě žádosti leží primárně na žadateli, nikoliv na správním orgánu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Azs 111/2017-36, ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192, ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38, či ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 Azs 234/2017-28). V rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. 3 As 88/2026-30, zdejší soud uvedl: „Platí sice, že ve správním procesu se uplatňuje zásada vyhledávací, kdy podklady pro rozhodnutí opatřuje zásadně správní orgán, procesní povinnosti účastníků řízení uvedené v § 50 odst. 2 a § 52 správního řádu jsou však v řízení o žádosti „silnější“, neboť mnohdy ani nelze dost dobře požadovat po správním orgánu, aby za ně obstarával podklady a prokazoval skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění žádosti.“
[23] Bylo tedy na stěžovatelce, aby unesla důkazní břemeno ve věci a doložila tvrzení, která v žádosti uváděla. Krajský soud ani správní orgány dále nepochybily, pokud konkrétně neuvedly, jakým způsobem má stěžovatelka opatřit důkazy pro prokázání svých tvrzení. Správní orgány ani soudy tuto povinnost nemají.
[24] Povinnost správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je limitována podklady, které ve správním řízení doložila stěžovatelka. Jestliže stěžovatelka nenavrhne patřičné důkazy, resp. nedoloží podklady, kterými prokáže, že si nezávisle na své vůli nemůže opatřit cestovní doklad, nelze vyčítat správnímu orgánu, že vychází z podkladů doložených stěžovatelkou, dále nezjišťuje skutkový stav a rozhodne o zamítnutí žádosti stěžovatelky. Námitka stěžovatelky je tak nedůvodná.
[25] Z výše uvedených důvodů nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že nebylo prokázáno, že by zástupce, kterému dá stěžovatelka plnou moc, nemohl za stěžovatelku odstranit překážku pro vydání cestovního pasu. Byla to naopak stěžovatelka, která měla tvrdit a prokázat, proč by toto evidentně se nabízející řešení nemohlo vést k odstranění překážky pro vydání cestovního pasu v její vlasti.
[26] K namítanému zkomplikování výkonu práv, resp. právního statusu stěžovatelky Nejvyšší správní soud uvádí, že zamítnutí žádosti o vydání cizineckého pasu vede pouze k tomu, že stěžovatelce chybí platný doklad pro opuštění území České republiky. Její pobytové oprávnění a další práva, která má v České republice, tím nejsou dotčena.
[27] Stěžovatelka dále namítá, že k důkazům, kterými by doložila, že si nemůže nezávisle na své vůli opatřit cestovní pas, nemá objektivně přístup. Byť lze připustit, že stěžovatelka aktuálně pobývající na území České republiky může být v obstarávání důkazů týkajících se dluhu, popř. exekučního řízení na území Ruské federace limitována, má k dispozici způsoby, jak svou situaci řešit. Má možnost opatřit si důkazy prostřednictvím zmocněnce, dále připadá též v úvahu možnost vyřešení záležitosti osobně přímo v Ruské federaci. Do ní může vycestovat na základě vydaného jednorázového cestovního průkazu, ať již podle ruské nebo české právní úpravy, jak krajský soud poznamenal v bodu 28. napadeného rozsudku. Tyto možnosti předestřené krajským soudem stěžovatelka relevantně nevyvrátila. Ani námitka absence tamních vazeb a finančních prostředků není v jejím případě důvodná, jelikož v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem bylo zjištěno, že stěžovatelka nemá příjmy ze zaměstnání ani z podnikání a pravidelně jí s hrazením životních nákladů pomáhá dcera. Jestliže dcera stěžovatelky přispívá stěžovatelce na její životní náklady v České republice, není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, proč by finančně nemohla stěžovatelce pomoci i při řešení jejích problémů s vystavením pasu v Rusku.
[28] K velmi obecně tvrzeným rodinným a sociálním vazbám stěžovatelky na území České republiky Nejvyšší správní soud připomíná, že judikatura zdejšího soudu dovodila, že dostatečnou překážkou pro opatření cestovního dokladu země původu nemusí být ani podmínění jeho získání návratem do vlasti a absolvováním povinné vojenské služby (srov. rozsudek ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 Azs 367/2019-33). Dočasné přerušení rodinných vazeb s již dávno zletilou dcerou či znemožnění výkonu dobrovolnictví tak nepředstavuje takovou překážku, která by stěžovatelce bránila vycestovat do Ruské federace.
[29] K tvrzení stěžovatelky namítající nezohlednění blížícího se konce platnosti jejího průkazu o povolení k trvalému pobytu a souvisejících obtíží při vydávání nového průkazu, soud uvádí, že § 104 odst. 4 s. ř. s. zavádí do řízení o kasační stížnosti koncentrační princip, který zajišťuje, aby uplatněné výhrady účastníků řízení byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, kterým byly v žalobách předestřeny. Teprve poté může zákonnost jejich posouzení, pokud se zároveň promítly i do námitek kasačních, přezkoumat Nejvyšší správní soud. V posuzované věci ale stěžovatelka námitku tohoto obsahu v řízení o žalobě vůbec neuplatnila a učinila tak poprvé až v kasační stížnosti. Tato námitka tak není přípustná.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelkou uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[31] Jelikož stěžovatelka neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch a žalované nevznikly žádné náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).
[32] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2026, č. j. 4 Azs 125/2026-17, ustanoven zástupce JUDr. Maroš Matiaško, advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Stěžovatelčin zástupce učinil v tomto řízení dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Odměna činí 2 x 4.620 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu]. Zástupce má rovněž právo na náhradu hotových výdajů v paušální částce 2 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Protože je zástupce stěžovatelky plátcem DPH, zvyšuje se jeho odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani (21%) a celkem činí 12.269,40 Kč. Náklady zastoupení stěžovatelky nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2026
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu