Plný text
4 Azs 197/2025-46
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: T. N. A. D., Praha, zast. JUDr. Hugem Körblem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 3. 2025, č. j. MV-13226-4/SO-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 19 A 17/2025-35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), rozhodnutím ze dne 3. 12. 2024, č. j. OAM-25967-12/DP-2024 (dále jen „rozhodnutí ministerstva“), zamítlo žádost žalobkyně ze dne 15. 7. 2024 o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem absolvování vzdělávací aktivity jiné než studia (dále jen „žádost“) a dobu platnosti uvedeného povolení podle § 44a odst. 3, § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 230/2024 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neprodloužilo, neboť shledalo, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky.
[2] Žalovaná shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnila výrok rozhodnutí ministerstva tak, že označila jiný důvod pro neprodloužení platnosti povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu. Namísto toho, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky, uvedla, že byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území.
II.
[3] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[4] Městský soud neshledal důvodnou žádnou z uplatněných žalobních námitek. Napadené rozhodnutí považoval za přezkoumatelné, neboť žalovaná vysvětlila, proč v případě žalobkyně byla dána jiná závažná překážka pobytu cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. V tomto ohledu se přitom zcela ztotožnil s názorem správních orgánů, že dosavadní studijní a vzdělávací aktivity žalobkyně nespadající pod studium ve smyslu § 64 zákona o pobytu cizinců byly bezúčelné. Žalobkyně na území České republiky nejprve vstoupila na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na vysoké škole, a po úspěšném absolvování akreditovaného přípravného kurzu jazyka českého na úrovni A1 zde pobývala na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné, jehož získání odůvodnila kurzem českého a anglického jazyka na soukromé jazykové škole. Přesto se však následně namísto studia na vysoké škole rozhodla absolvovat již třetí jazykový kurz, který není akreditovaný, ani zakončený zkouškou a má navíc minimální časovou dotaci s možností individuální domluvy.
[5] Podle městského soudu tak z jednání žalobkyně ani ze správního spisu nebylo zřejmé, proč žalobkyně doposud ke studiu na vysoké škole nenastoupila, zda vůbec hodlá na vysoké škole studovat, nebo jaký je cíl jejích dalších vzdělávacích aktivit, když současně po sedmi měsících od svého pobytu na území České republiky požádala o vydání zaměstnanecké karty. Městský soud proto vyslovil, že pokud žalobkyně chtěla změnit své plány, měla správním orgánům předestřít důvody, pro které již nesměřuje k původně vytyčenému cíli deklarovanému při vstupu na území České republiky, tedy ke studiu na vysoké škole. Na žádný smysl či cíl těchto dalších vzdělávacích aktivit v jazykových kurzech však ani ve správním řízení ani v žalobě nepoukázala a omezila se na tvrzení, že doposud plnila deklarovaný účel pobytu. Předmětné tvrzení ovšem podle mínění městského soudu nijak nevyvrátilo závěry správních orgánů o tom, že její bezcílné vzdělávání formou jazykových kurzů nevede ke studiu na vysoké škole.
[6] V této souvislosti městský soud připomněl, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu musí cizinec plnit účel dlouhodobého pobytu, pro který mu toto povolení bylo uděleno, což platí rovněž u dlouhodobého pobytu za účelem ostatní/jiné (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 313/2015-35), a že „časté střídání studijních oborů či studium vyžadující jen malou časovou a intelektuální investici cizince může být vážným signálem, že účel jeho dlouhodobého pobytu (zde povoleného za účelem studia podle § 42d zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) není ve skutečnosti naplňován a že je zástěrkou pro účely jiné.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 Azs 325/2020-33). Podle městského soudu jsou závěry citovaného rozsudku přiměřeně použitelné i na případ cizince, který o dlouhodobý pobyt žádá za účelem určitých vzdělávacích aktivit, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců, protože i zde časté střídání vzdělávacích aktivit vyžadujících jen malou časovou a intelektuální investici cizince může být vážným signálem, že účel jeho dlouhodobého pobytu není ve skutečnosti naplňován a je jen zástěrkou pro jiné účely.
[7] Městský soud proto v napadeném rozsudku ve shodě se správními orgány dovodil, že jednání žalobkyně vykazuje znaky samoúčelného prodlužování pobytu na území České republiky prostřednictvím vzdělávacích aktivit, které ovšem nemají za cíl studium akreditovaného studijního programu a získání kvalifikace pro výkon budoucího povolání, ale toliko formální splnění podmínek pro prodloužení jejího dlouhodobého pobytu na území, což představuje závažnou překážku ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně se tudíž podle městského soudu mýlí, domnívá-li se, že pokud bude plnit deklarovaný účel pobytu, má automaticky nárok na prodloužení svého pobytového povolení za účelem absolvování jakýchkoliv kurzů, na které se v budoucnu přihlásí.
[8] Za správné proto považoval městský soud závěry žalované, podle nichž mají správní orgány při posuzování žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem ostatní/jiné širší diskreční oprávnění stran hodnocení pobytové historie cizince a významu činnosti, kterou hodlá na území České republiky provozovat. Stejně tak správní orgány nepochybily, pokud požadavky na plnění účelu pobytu týkající se dlouhodobého pobytu za účelem studia přiměřeně vztáhly i na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné, který měl spočívat ve vzdělávacích aktivitách nepodřaditelných pod studium ve smyslu § 64 zákona o pobytu cizinců. Z tohoto důvodu žalobkyni nepřisvědčil v tom, že by správní orgány nemohly přiměřeně zohlednit, že dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia lze z důvodu jazykové přípravy podle § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců prodloužit jen jednou. Správní orgány totiž předmětný argument použily při současném posouzení dalších individuálně zjištěných skutečností na straně žalobkyně, což městský soud označil za relevantní.
[9] Městský soud žalobkyni nepřisvědčil ani v tom, že by pro nyní projednávanou věc bylo stěžejní, jak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodne v případě předloženém mu usnesením ze dne 8. 4. 2025, č. j. 2 Azs 64/2024-42 (dále jen „usnesení druhého senátu“). V daném případě totiž správní orgány na rozdíl od toho nynějšího postupovaly podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců a dovodily, že deklarovaný účel pobytu neměl k území České republiky dostatečně intenzivní, těsnou a seriózní vazbu. Jakkoliv městský soud připustil, že některá východiska předestřená ve zmíněném usnesení by mohla mít význam i při posouzení nynější věci, přesto se jedná o odlišné případy. To však současně neznamená, že by správní orgány v rámci svého diskrečního oprávnění nemohly při výkladu pojmu „jiná závažná překážka“ přihlédnout k obdobným okolnostem, jaké předestřel ve svém usnesení druhý senát.
[10] Za nedůvodnou městský soud považoval rovněž námitku dovolávající se použití zásady in dubio pro mitius, která se uplatňuje pouze při různých výkladech téže právní normy nebo při nejasnostech právní úpravy, o což zde nešlo. V souzené věci se jednalo o výklad neurčitého právního pojmu „jiná závažná překážka“. Za nepřiléhavý pro nynější věc současně městský soud považoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 168/2010-29, neboť v něm přicházely v úvahu odlišné legální definice pojmu „soustavná příprava na budoucí povolání“. Důvodnost žaloby pak nezaložila ani námitka o neprovedení výslechu žalobkyně správními orgány. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je provedení výslechu otázkou správního uvážení správních orgánů, a proto není a priori vadou řízení, pokud výslech neprovedou, dospějí-li k závěru, že jej není třeba a věc lze posoudit na základě spisového materiálu. Ostatně žalobkyně v žalobě neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které správním orgánům chtěla v rámci výslechu sdělit, ale pouze se omezila na obecné tvrzení, že výslechem měly být ověřeny skutkové okolnosti na její straně. Podle mínění městského soudu správní orgány taktéž neměly možnost zohlednit jakékoliv konkrétní okolnosti v rámci hodnocení přiměřenosti dopadů do rodinného a soukromého života žalobkyně, protože ani v tomto směru jim sama nesdělila, jaký význam pro ni má absolvování dalších jazykových kurzů.
III.
[11] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a navrhuje jej zrušit.
[12] Stěžovatelka namítá, že se městský soud nesprávně vypořádal s jejími námitkami. Nadto námitka týkající se úvah správních orgánů při výkladu v řízení použitého neurčitého právního pojmu nebyla vypořádána vůbec. V tom městský soud nedodržel postup stanovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak městský soud vyložil úvahy obsažené v usnesení druhého senátu. Na rozdíl od něj stěžovatelka z usnesení druhého senátu dovozuje pochybení žalované v souzené věci, neboť cizincům ukládá požadavky, jež nemají oporu v zákoně o pobytu cizinců. Stěžovatelka z usnesení druhého senátu cituje závěr, podle kterého „to, že by souvislost účelu pobytu delšího 3 měsíců s územím ČR měla vykazovat určitou vyšší kvalitu (hájitelnost, zdůvodnitelnost, intenzitu, těsnost či serióznost), ze zákona jednoduše vyčíst nelze. (…)“ Má za to, že se nachází v obdobné situaci, neboť po ní žalovaná ve vztahu k jednotlivým pobytovým oprávněním vyžaduje předem nejasný, nedefinovaný a neurčitý postup, který není zakotven v zákoně o pobytu cizinců. Městský soud tím, že přisvědčil žalované, potvrdil, že již nepostačuje plnit účel dlouhodobého pobytu, být aktivní a neporušovat právní předpisy, ale že je nutné se v mezích pobytového oprávnění posouvat výše a rozvíjet jej, což navíc přísluší posoudit správním orgánům v rámci jejich správního uvážení.
[13] Z tohoto důvodu stěžovatelka i v kasační stížnosti setrvává na svém stanovisku, že neprodloužení doby platnosti jejího povolení k dlouhodobému pobytu je výsledkem nepodložených spekulací a úvah správních orgánů bez příslušné opory v zákoně o pobytu cizinců. Základní povinností cizince sice je alespoň převážně dodržovat deklarovaný účel pobytu, nicméně zákon o pobytu cizinců již neupravuje posloupnost jednotlivých dlouhodobých pobytů, jak to nesprávně dovodil městský soud. Stejně tak zákon o pobytu cizinců nepenalizuje cizince ztrátou pobytového oprávnění, pokud své dlouhodobé pobytové oprávnění nepřemění v trvalý pobyt, nebo pokud nepožádá po 3 letech trvalého pobytu o státní občanství. Podle stěžovatelčina mínění tedy závěry městského soudu v praxi znamenají, že žalovaná bude moci neprodloužit cizincům zaměstnaneckou kartu jenom proto, že nedosáhli povýšení v zaměstnání, nebo studentům dlouhodobý pobyt kvůli neúspěchu u zkoušek či podnikatelům pro nerozšíření jejich podnikání. Pokud by však zákonodárce požadoval plnění takových povinností v rámci pobytových oprávnění, pak by je v zákoně o pobytu cizinců zakotvil.
[14] Městský soud tedy pochybil, posoudil-li jako zákonný postup správních orgánů, které jí odebraly pobytové oprávnění jen na základě skutečnosti, že k deklarovanému účelu svého pobytového oprávnění nedospěla dostatečně rychle. V tomto ohledu poznamenává, že je pro ni český jazyk těžší než pro občany jiných národností. V českém jazyce se sice zlepšuje, ale nejde to tak rychle, jak očekávala, což nemůže být důvodem k odnětí jejího pobytového oprávnění. V jazykových kurzech je navíc aktivní, plní si své povinnosti a má řádnou docházku. Ačkoliv tedy stěžovatelka vždy plnila deklarovaný účel pobytu, správní orgány to dostatečně nezvážily, nezjistily okolnosti na její straně, neprovedly její výslech a ani nepřihlédly k jejím vyjádřením. Napadené rozhodnutí také představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života.
[15] Podle stěžovatelky byla porušena i zásada spravedlivého očekávání (patrně myšleno legitimní očekávání – poznámka soudu), protože v řadě obdobných případů je cizincům pobytové povolení prodlouženo, a to dokonce v situacích, kdy cizinec mění vysokou školu, studium opakuje, nebo kdy držitel zaměstnanecké karty často mění zaměstnání. V tomto směru stěžovatelka poukazuje například na rozsudek městského soudu ze dne 31. 3. 2025, č. j. 1 A 9/2025-57, ve kterém sice cizinci taktéž nebyla prodloužena doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, avšak tento cizinec 3 roky studoval první ročník, měl velkou absenci a špatné známky z chování. Naproti tomu stěžovatelka byla potrestána ztrátou pobytového oprávnění, i když se snaží a je zodpovědná, a to jenom proto, že se její pobyt nevyvíjí podle předem nedefinovaných představ správních orgánů. Stěžovatelka tedy shrnuje, že v jejím případě byl neurčitý právní pojem „jiná závažná překážka pobytu na území“ nesprávně a nezákonně vyložen.
[16] Ve svém doplňujícím vyjádření pak stěžovatelka uvádí a také dokládá, že dne 10. 11. 2025 podala novou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia a že k 1. 1. 2026 začala studovat na soukromé vysoké škole Škoda Auto Vysoká škola z. ú. Současně poukazuje na recentní rozsudek městského soudu ze dne 13. 1. 2026, č. j. 19 A 62/2025-42.
IV.
[17] Žalovaná ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. Kasační stížnost nepovažuje za důvodnou a v podrobnostech odkazuje na obsah spisového materiálu, na napadené rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě, kde se dostatečně a vyčerpávajícím způsobem vypořádala s výkladem neurčitého právního pojmu „jiné závažné překážky pobytu na území“ ve vztahu ke konkrétním okolnostem stěžovatelčina případu, jakož i ke snaze stěžovatelky vztáhnout na její případ závěry vyslovené v usnesení druhého senátu. Žalovaná se tedy zcela ztotožňuje s posouzením věci ze strany městského soudu, přičemž má za to, že napadený rozsudek byl řádně, podrobně a přezkoumatelným způsobem odůvodněn a že se v něm městský soud vypořádal s žalobními námitkami.
[18] S námitkou o podobnosti stěžovatelčina případu s tím pojednávaným v usnesení druhého senátu žalovaná nesouhlasí. V usnesení druhého senátu totiž správní orgány postupovaly podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců. Není také pravdou, že by po stěžovatelce bylo vyžadováno splnění podmínek, které ze zákona o pobytu cizinců nevyplývají. Byla to naopak sama stěžovatelka, která při vstupu na území České republiky jako účel svého pobytu deklarovala studium vysoké školy, na místo kterého se však rozhodla bezcílně studovat již v pořadí třetí jazykový kurz. Vzhledem k tomu, že krátce po svém příjezdu na území požádala o zaměstnaneckou kartu, její jednání nesměřuje ke studiu na vysoké škole. Ke stížnostní argumentaci, podle níž správní orgány kladou na cizince nesprávně povinnost, aby svůj pobyt rozvíjel, žalovaná podotýká, že povinnost plnit účel předchozího pobytu se nevztahuje pouze k době předchozího pobytu, ale naopak musí být plněn po celou dobu, nejsou-li dány závažné důvody.
[19] Žalovaná zdůrazňuje, že stěžovatelčina žádost nebyla zamítnuta kvůli neplnění účelu jejího pobytového oprávnění ve smyslu § 37 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, ale pro existenci jiné závažné překážky jejího pobytu na území, která byla shledána v naprosto zjevné absenci jakéhokoliv pokroku v jejích vzdělávacích aktivitách. Žalovaná navíc nevidí důvod, proč by cizinec s pobytovým oprávněním za účelem ostatní/jiné měl požívat větší ochrany než cizinec na základě pobytu za účelem studia, od kterého se očekává, že bude dosahovat studijních pokroků. Je tedy pravdou, že studentovi, který nebude plnit své studijní povinnosti, nebude jeho pobytové povolení prodlouženo. Podle mínění žalované je přitom zcela v souladu s diskreční pravomocí České republiky stanovit si, zda v případě pobytových oprávnění za účelem ostatní/jiné, na které navíc není právní nárok, existuje překážka pobytu cizince na území. V případě stěžovatelky přitom bylo stěžejní, že její vzdělávací aktivity nesměřovaly k deklarovanému cíli, tedy studiu na vysoké škole.
V.
[20] V nyní posuzované věci podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodoval specializovaný samosoudce. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou.
[21] K vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, v němž vyložil neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele. Z něj konkrétně vyplývá, že kasační stížnost je přijata k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to buď z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo v případě zásadního právního pochybení správního soudu s dopadem do hmotněprávního postavení účastníka.
[22] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu těchto judikaturních závěrů však Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci nedovodil, a kasační stížnost proto nepřijal k meritornímu přezkumu. Ostatně ani stěžovatelka k přijatelnosti kasační stížnosti ničeho netvrdí.
[23] Není sporu, že přijatelnost kasační stížnosti by mohla založit stěžovatelkou tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Takovým nedostatkem přezkoumávaného rozhodnutí se již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře mnohokrát zabýval. Vyslovil přitom, že uvedenou vadu vykazují zejména taková rozhodnutí, z jejichž odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek, a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52), nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74).
[24] Městský soud výše uvedeným požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí dostál. V napadeném rozsudku dostatečně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení, předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými žalobní argumentaci náležitě vypořádal. Z napadeného rozsudku je tedy patrné, k jakým závěrům městský soud dospěl, a proč nepovažoval žalobní argumentaci stěžovatelky za důvodnou. Úvahy v něm obsažené jsou co do formy logické a vnitřně nerozporné.
[25] Žalobní námitce týkající se úvah správních orgánů při výkladu neurčitého právního pojmu se městský soud věnoval v odst. 53. až 65. napadeného rozsudku se závěrem, že úvahy správních orgánů jsou správné. Případný stěžovatelčin nesouhlas s rozsahem a způsobem odůvodnění napadeného rozsudku nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů nezakládá (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013-30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010-163). To, zda se městský soud opomněl vypořádat s nějakými dalšími žalobními námitkami, stěžovatelka netvrdí.
[26] Namítá-li dále stěžovatelka, že městský soud nedodržel postup stanovený v rozsudku č. j. 9 As 80/2011-69, Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, jaký konkrétní postup má stěžovatelka na mysli. V tomto ohledu proto připomíná, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, což znamená, že je na stěžovatelce, aby vymezila rozsah soudního přezkumu v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud totiž není nejen povinen, ale ani oprávněn za stěžovatelku domýšlet důvody, pro které by mohl její kasační stížnosti vyhovět. Námitky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů tudíž nemohou založit přijatelnost kasační stížnosti.
[27] Důvodem k přijetí kasační stížnosti k meritornímu posouzení nezakládá ani zbylá kasační argumentace. Stěžejní námitka spočívá v tom, že městský soud i správní orgány nesprávně vyložily pojem „jiná závažná překážka pobytu na území“, neboť po ní požadovaly, aby účel svého pobytového oprávnění rozvíjela, přičemž tento požadavek nemá oporu v zákoně o pobytu cizinců.
[28] Nejvyšší správní soud se již výkladem uvedeného neurčitého právního pojmu opakovaně zabýval a dovodil, že správní orgány musí vymezit, v jakém jednání cizince tuto „jinou závažnou překážku pobytu na území“ spatřují, a své závěry vztáhnout ke konkrétním okolnostem věci (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 Azs 325/2020-33, nebo ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019-27). Při aplikaci neurčitých právních pojmů přitom dává zákonodárce správním orgánům prostor ke zhodnocení, zda je možné konkrétní případ pod daný pojem podřadit či nikoliv. Kromě toho judikatura kasačního soudu setrvale vychází z toho, že cizinec je povinen naplňovat účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu. Při rozhodování o žádosti o prodloužení doby pobytu jsou proto správní orgány povinny zkoumat, zda cizinec, jemuž bylo povolení k pobytu uděleno k určitému účelu, tento deklarovaný účel skutečně a řádně realizuje. Není-li tomu tak, je namístě žádosti o prodloužení jeho pobytového oprávnění nevyhovět (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 Azs 66/2017-29). Neplnění účelu povoleného pobytu, stejně tak jako pouze formální či účelové naplňování, lze pak v obecné rovině považovat za onu „jinou závažnou překážku pobytu na území“ ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 Azs 171/2015-144). U účelu ostatní/jiné jsou tudíž správní orgány oprávněny hodnotit, zda deklarovaná aktivita skutečně odůvodňuje dlouhodobou přítomnost cizince na území České republiky a směřuje k dosažení uváděného cíle (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2026, č. j. 5 Azs 194/2025-33).
[29] V situaci, kdy stěžovatelka v rámci pobytového oprávnění uděleného za účelem studia na vysoké škole nejprve úspěšně absolvovala akreditovaný jazykový kurz a současně požádala o zaměstnaneckou kartu, a kdy poté na základě pobytového oprávnění za účelem ostatní/jiné absolvovala další jazykový kurz na soukromé jazykové škole, se absolvování v pořadí již třetího jazykového kurzu a navíc neakreditovaného a s menší časovou dotací skutečně jeví jako bezúčelné, nesměřující k původně deklarovanému účelu jejího pobytu, kterým mělo být studium na vysoké škole. Závěr městského soudu, který ve shodě se správními orgány v uvedeném jednání stěžovatelky spatřoval „jinou závažnou překážku“ jejího pobytu na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, kterou může být i pouze jeho formální či účelové naplňování, je tak v souladu s ustálenou judikaturou kasačního soudu.
[30] Namítá-li stěžovatelka, že v zákoně o pobytu cizinců nemá oporu požadavek vyslovený městským soudem, aby cizinec své pobytové oprávnění rozvíjel, a nepostačuje, aby „jen“ plnil účel svého pobytového oprávnění, Nejvyšší správní soud předně uvádí, že takový závěr z napadeného rozsudku, ale ani napadeného rozhodnutí neplyne. Stěžovatelce byla zamítnuta žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné z důvodu existence jiné závažné překážky spočívající v obcházení zákona a ve studování jazykových kurzů nespadajících pod studium ve smyslu § 64 zákona o pobytu cizinců, protože tyto nevedly k zahájení studia na vysoké škole. Důvodem tedy nebylo to, že by v rámci svých jazykových kurzů nedělala dostatečné pokroky, že by své pobytové oprávnění dále nerozvíjela, nebo že by po ní bylo vyžadováno splnění předem nedefinovaných a nepředpokládaných podmínek, ale že svým jednáním nesměřovala k deklarovanému cíli. Po stěžovatelce tedy nebyl požadován předem nejasný a neurčitý postup, který nemá oporu v zákoně o pobytu cizinců či v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka totiž pomíjí, že důvodem, pro který jí byl umožněn vstup na území České republiky, bylo studium na vysoké škole, které ani po absolvování dvou jazykových kurzů ke dni vydání napadeného rozsudku nezahájila a namísto toho požádala o zaměstnaneckou kartu a o prodloužení jejího pobytového oprávnění za účelem absolvování dalšího neakreditovaného jazykového kurzu s malou časovou dotací.
[31] Nejvyšší správní soud proto odkazuje na svoji judikaturu, podle níž zákon o pobytu cizinců staví do popředí princip plnění uložených povinností cizince a v tomto ohledu je v pravomoci státu nastavit podmínky, za nichž bude mít cizinec možnost na území České republiky pobývat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 Azs 325/2020-33). Ze zákona o pobytu cizinců tedy bez dalšího nevyplývá nárok cizince na to, že mu bude pobytové oprávnění uděleno či prodlouženo za jakýmkoli účelem, který sám deklaruje, a považuje jej za relevantní, jak stěžovatelka dovozuje. Nadto u účelu ostatní/jiné jsou správní orgány oprávněny hodnotit, zda deklarovaná aktivita skutečně odůvodňuje dlouhodobou přítomnost cizince na území České republiky a směřuje k dosažení uváděného cíle (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2024, č. j. 7 Azs 22/2024-27). I když se tedy stěžovatelka snaží ospravedlnit absolvování dalšího jazykového kurzu tím, že je pro ni studium českého jazyka náročné, uvedenému tvrzení odporuje skutečnost, že stěžovatelka ještě před dokončením akreditovaného jazykového kurzu požádala o vydání zaměstnanecké karty, a že navzdory úspěšnému absolvování zmíněného (prvního akreditovaného) kurzu se následně rozhodla věnovat neakreditovaným kurzům na jazykových školách, které nebyly zakončeny zkouškou a měly menší časovou dotaci. Jinými slovy, ze záměru stěžovatelky absolvovat takové jazykové kurzy není patrná žádná snaha o zlepšení jejích jazykových schopností v oblasti českého jazyka na úroveň, která by jí umožňovala zahájit studium na vysoké škole, což byl cíl jejího vstupu na území.
[32] K nově stěžovatelkou v řízení o kasační stížnosti uplatněnému tvrzení, že dne 10. 11. 2025 podala novou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia a že k 1. 1. 2026 začala studovat na soukromé vysoké škole Škoda Auto Vysoká škola z. ú., nemůže Nejvyšší správní soud přihlížet. Jedná se o nové skutečnosti, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí i napadeného rozsudku (viz § 109 odst. 5 s. ř. s.).
[33] Za mimoběžná k podstatě věci, tedy jdoucí mimo předmět řízení, je pak třeba považovat stěžovatelčina tvrzení, v nichž dovozuje, že žalovaná může neprodloužit cizincům zaměstnaneckou kartu jenom proto, když nedosáhnou povýšení v zaměstnání, podnikatelům pro nerozšíření jejich podnikání, cizincům s dlouhodobým pobytovým oprávněním, pokud jej nepřemění v trvalý pobyt, nebo pokud nepožádají po 3 letech trvalého pobytu o státní občanství. Jedná se o zavádějící argumentaci, kterou žalovaná ani městský soud nedovodily, stejně jako že se městský soud v napadeném rozsudku nevěnoval posloupnosti jednotlivých pobytových oprávnění. O tyto otázky v řízení vůbec nejde.
[34] Za v převážné míře nepřiléhavé pro nynější případ Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem považuje usnesení druhého senátu. V něm se jednalo o zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné, jelikož správní orgány dospěly k závěru, že studium anglických jazykových kurzů nemá dostatečnou vazbu na Českou republiku a bylo by mnohem účelnější takové kurzy podstoupit v zemích, kde je angličtina hlavním úředním jazykem. Druhý senát se proto v této souvislosti rozšířeného senátu tázal, zda mohou správní orgány zamítnout žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu „ostatní/jiné“, pokud deklarovaný účel pobytu nemá k území České republiky dostatečně intenzivní, těsnou a seriózní vazbu. Nic takového ovšem nebylo v případě stěžovatelky řešeno, neboť správní orgány nezastávaly názor, že by kurz českého jazyka bylo efektivnější studovat jinde než v České republice. Jen pro úplnost a nad rámec potřebného na tomto místě Nejvyšší správní soud dodává, že rozšířený senát se v uvedené věci vyjádřil tak, že „[z]ákonem zvláště neupravený účel pobytu [§ 46 odst. 1 ve spojení s § 31 odst. 1 písm. b), resp. § 30 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů], pro který cizinec žádá povolení k dlouhodobému pobytu, musí mít k území České republiky dostatečně intenzivní, těsnou a seriózní vazbu.“
[35] Konečně i ke stěžovatelkou zmiňované zásadě legitimního očekávání, se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře mnohokrát vyslovil. Za správní praxi zakládající legitimní očekávání účastníka podle ní lze označit zejména takovou praxi, která ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činností správních orgánů opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132). Stěžovatelka však na žádnou takovou praxi nepoukazuje, ale toliko obecně se dovolává „řady pobytových oprávnění v podobné situaci.“ Pokud v jiných pobytových věcech bylo pobytové oprávnění prodlouženo, bez dalšího to neznamená, že musí být vyhověno i stěžovatelčině žádosti. Každý případ je třeba posuzovat individuálně, což městský soud i správní orgány učinily, a stěžovatelka konkrétně neuvedla, které obdobné případy byly rozhodnuty odchylně než ten její. Poukazuje-li na rozsudek městského soudu ze dne 31. 3. 2025, č. j. 1 A 9/2025-57, či ze dne 13. 1. 2026, č. j. 19 A 62/2025-42, ty nejsou použitelné na nynější případ. V prvním z nich nebylo žalobci prodlouženo pobytové oprávnění z důvodu, že nečinil v rámci vzdělávacích aktivit jakýkoli pokrok, protože měl špatné studijní výsledky a časté (a to i neomluvené) absence ve výuce. Žaloba však byla zamítnuta, Nejvyššímu správnímu soudu proto není ani zřejmé, jaké legitimní očekávání v tomto směru stěžovatelka mohla mít. Ve druhém odkazovaném rozsudku pak městský soud napadené rozhodnutí zrušil proto, že žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí již byl přijat k prezenčnímu studiu bakalářského programu na akreditované vysoké škole.
[36] Přestože stěžovatelka v kasační stížnosti jednou větou namítá také zásah do svého soukromého a rodinného života, touto námitkou se Nejvyšší správní soud nemohl pro její nepřípustnost v souladu s § 104 odst. 4 s. ř. s. zabývat. Stěžovatelka ji totiž poprvé uplatnila až v kasační stížnosti, ač jí nic nebránilo tak učinit již v řízení o žalobě. Nad rámec potřebného kasační soud dodává, že správní orgány se možným dopadům svých rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky věnovaly, ale nepřiměřenost svých rozhodnutí neshledaly. Pro absenci relevantních žalobních námitek jsou podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné i námitky, podle kterých správní orgány nezjistily, že vždy plnila účel pobytového oprávnění, že nezjistily okolnosti na její straně a nepřihlédly k jejím vyjádřením. Konečně za nepřípustnou podle téhož ustanovení považuje Nejvyšší správní soud také stěžovatelčinu námitku, že správní orgány neprovedly její výslech. Jedná se totiž o pouhou reprodukci žalobní námitky, aniž by stěžovatelka jakkoli polemizovala s právními závěry městského soudu k ní vysloveným (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). Uvedení konkrétních stížnostních námitek však nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v žalobě, neboť ty směřují proti jinému rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.
[37] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že nezjistil stěžovatelkou namítaná pochybení, kterých se měl městský soud dopustit. Ten se přidržel ustálené a pro věc relevantní judikatury, a jelikož napadený rozsudek netrpí ani vadou nepřezkoumatelnosti, jak shora uvedeno, Nejvyšší správní soud neshledal důvod k přijetí stěžovatelčiny kasační stížnosti k meritornímu přezkumu.
VI.
[38] Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s., neboť podstatně nepřesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy ve smyslu předpokladů vyplývajících z usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39.
[39] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatelka v tomto řízení úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšné žalované pak v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2026
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu