Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: R. A., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) D. A. H., II) M. A., III) N. A. S., IV) nezl. S. A., zast. D. A. H., společně zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 2 – Vinohrady, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2025, č. j. OAM-10371-17/TP-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2025, č. j. 178 A 13/2025-76,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podanou podle § 87h odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Důvodem zamítnutí žádosti byla existence důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu ve smyslu § 87k odst. 1 písm. a) téhož zákona.
II.
[2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[3] Krajský soud předně konstatoval, že se nezabýval námitkami, které žalobce vznesl až při ústním jednání, tj. po zákonné lhůtě. Jednalo se o jednak námitku porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Ta měla spočívat v tom, že žalobce nebyl před vydáním napadeného rozhodnutí seznámen s existencí utajované informace, resp. v tom, že jej žalovaný při nahlížení do spisu neupozornil, že je v něm uložen záznam o této skutečnosti. Z téhož důvodu se krajský soud nezabýval ani námitkou týkající se výkladu pojmu bezpečnost státu.
[4] Krajský soud shledal, že žalobce měl možnost se ve správním řízení seznámit alespoň s podstatou důvodů obsažených v utajované informaci vedené pod sp. zn. D91/2025-AOM, neboť součástí správního spisu byl mimo jiné záznam ze dne 9. 7. 2025, č. j. OAM-10371-14/TP-2025 (dále též „záznam ze dne 9. 7. 2025“), ze kterého vyplývalo, že žalobcova minulost je spojena se spoluprací s represivními složkami cizí moci systematicky potlačujícími základní lidská práva a spolu s násilnou trestnou činností zakládá důvodné podezření, že by při svém pobytu na území České republiky mohl zneužít své specifické dovednosti, zkušenosti a potencionální sítě, a tím ohrozit bezpečnost státu. Do správního spisu obsahujícího podstatu utajované informace přitom žalobce nahlédl dne 24. 7. 2025, kdy se seznámil s podklady rozhodnutí a dále se k nim nevyjádřil.
[5] Krajský soud dále k namítané nevěrohodnosti a nepřesvědčivosti utajované informace uvedl, že poté, co se s jejím obsahem seznámil, se ztotožňuje s jejím hodnocením žalovaným o tom, že jde o věrohodný a přesvědčivý podklad pro závěr o bezpečnostním riziku žalobce. Utajovaná informace podle krajského soudu obsahuje dostatečně detailní a časově určený popis konkrétního jednání žalobce, které má dlouhodobý charakter, nejde tedy o náhodné či jednorázové jednání. Z utajované informace je rovněž zřejmé, z jakých zdrojů zpravodajská služba čerpala, včetně popisu těchto zdrojů. Zpravodajský komentář rovněž vysvětluje, proč byla utajovaná informace poskytnuta až v současné době a obsahuje i údaje dokreslující celkový kontext v ní popsaných skutečností. Krajský soud sice připustil, že mu není zcela zřejmé, ze které konkrétní zprávy v rámci utajované informace žalovaný dovodil, že žalobce vyvíjel jednání nebezpečné pro Českou republiku právě v rámci svého pracovního života, nicméně přesto žalobci nepřisvědčil, že utajovaná informace vychází z pomluv jeho obchodního konkurenta. Poukázal na to, že utajovaná informace popisuje žalobcovo jednání v průběhu několika let, zahrnuje dílčí na sebe nenavazující jednání, poznatky v ní obsažené byly podle jejich poskytovatele získány z několika vzájemně nezávislých zdrojů. Za významné krajský soud považoval též to, že žalobce po seznámení s podstatou utajované informace její obsah bezprostředně nepopřel. Krajský soud tudíž dovodil, že utajovaná informace, ze které vyplývá, že žalobce představuje nebezpečí pro Českou republiku, svým obsahem splňuje požadavky vyžadované judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[6] K žalobcem uplatněným námitkám (o tom, že utajovaná informace vychází z pomluv jeho obchodního konkurenta a osob z jeho okruhu), jimiž se bránil proti obsahu (resp. podstatě) utajované informace a k důkazním návrhům k tomu učiněným, krajský soud předeslal, že tuto argumentaci vznesl poprvé až v žalobě. Navržené důkazy policejním spisem (ve věci oznámení o šíření nepravdivé informace podaného žalobcem na M. Z. R.) a svědeckými výpověďmi dalších konkrétně označených osob, jež měly prokazovat tvrzený konkurenční boj, krajský soud neprovedl. Poukázal na to, že policejní spis již byl skartován a nadto se týkal oznámení o přestupku proti občanskému soužití, přičemž uvedená věc vedená proti neznámému pachateli byla odložena. Navržené svědecké výpovědi pak považoval za nadbytečné, jelikož ani případné nekalé praktiky v konkurenčním boji nebyly způsobilé zpochybnit utajovanou informaci.
[7] Za nevyvracející věrohodnost utajované informace považoval krajský soud také k důkazu provedený výpis z trestního rejstříku Syrské arabské republiky a výpis z generálního registru státních zaměstnanců, z nichž vyplynulo, že žalobce nebyl v zemi původu odsouzen, ani veden jako státní zaměstnanec. K námitce žalobce, že by po pádu režimu prezidenta A. v prosinci 2024 mohl být za údajnou dřívější trestnou činnost (od)souzen, krajský soud opět poukázal na to, že ani tato skutečnost nevylučuje věrohodnost a přesvědčivost utajované informace. Přitom zdůraznil, že není vyloučeno, že jednání, které je nebezpečné a trestné pro Českou republiku, nemusí nutně představovat nebezpečí a trestnost pro jinou zemi. Krajský soud tudíž považoval utajovanou informaci za ucelený, věrohodný a přesvědčivý základ pro posouzení žalobce jako bezpečnostního rizika pro Českou republiku.
[8] Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, podle které představuje napadené rozhodnutí nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. I ohledně této námitky předně poukázal na její první uplatnění teprve v žalobě. I přesto, že ve správním řízení takovou argumentaci nevznesl, žalovaný se této otázce věnoval. Zohlednil jeho rodinné poměry, společné soužití s manželkou a třemi dětmi, z nichž zletilý syn [osoba zúčastněná na řízení II)] nabyl české občanství. Zbývající děti a manželka žalobce disponují povolením k trvalému pobytu a žalobce zde pobývá na základě opakovaně prodlužované doplňkové ochrany. Krajský soud poukázal na to, že žalovaný nijak nezpochybnil pevnost žalobcových vazeb na Českou republiku, ani to, že rodina žije ve společné domácnosti a žalobce zde pracuje. Zdůraznil však, že se řízení týká nejvyššího pobytového oprávnění, aniž současně napadené rozhodnutí zasahuje do žalobcova současného pobytového titulu, na základě kterého na území pobývá (doplňková ochrana). Případným návratem žalobce do země původu se proto správní orgán bude zabývat až při posuzování jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany.
[9] Krajský soud se ztotožnil se žalovaným i v tom, že by vzhledem k závažnosti bezpečnostního rizika, které žalobce představuje, musel být pro závěr o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí zjištěn mimořádně závažný zásah do práv jeho rodinných příslušníků. Skutečnost, že žalobce na území pobývá dlouhodobě, ani silné rodinné vazby však takovou mimořádnou okolnost nepředstavují. Utajovaná informace je přitom natolik závažná, že zájem na bezpečnosti České republiky zcela převažuje nad soukromými a rodinnými vazbami žalobce na území. Žalobce nadto netvrdil ani neprokazoval, že by nemohl pracovat buď v zemi původu nebo v jiné zemi a že pro zajištění výživy rodiny je nezbytná jeho bezprostřední přítomnost v České republice. Krajský soud poukázal rovněž na výši doložených příjmů žalobce (8.500 Kč měsíčně z jeho podnikatelské činnosti v období posledního půl roku, z nichž lze obtížně vyživovat celou pětičlennou rodinu) a na to, že dvě z jeho dětí jsou zletilé, tedy nejsou odkázány na jeho výchovu. Napadené rozhodnutí také neobsahuje zákaz vstupu ani pobytu na území České republiky. Krajský soud dodal, že ani na základě opakovaného prodlužování doplňkové ochrany po delší dobu nemůže žalobce očekávat, že mu bude uděleno nejvyšší pobytového oprávnění. Napadené rozhodnutí tudíž krajský soud nepovažoval za nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života.
[10] Krajský soud konečně nepřisvědčil ani námitce, že zamítnutím žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu bylo fakticky rozhodnuto i o ztrátě možnosti pobývat na území na základě udělené doplňkové ochrany. Žalobce může požádat o její další prodloužení a teprve rozhodnutí o neprodloužení nebo odnětí doplňkové ochrany povede k případnému pozbytí práva žalobce dočasně pobývat na území. Proti uvedeným nepříznivým rozhodnutím však žalobci svědčí samostatná soudní ochrana.
III.
[11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností a navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud pochybil, pokud se odmítl zabývat jeho námitkami týkajícími se postupu žalovaného při seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 správního řádu a s existencí utajované informace. Ačkoliv tyto námitky vznesl až při ústním jednání soudu a krajský soud se proto jimi odmítl zabývat, žalovaný se v tomto směru dopustil vad řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., k nimž měl krajský soud i s ohledem na specifičnost řízení o přezkumu napadeného rozhodnutí založeného na utajované informaci přihlížet z úřední povinnosti. Žalovaný mu měl zejména sdělit obsah utajované informace v maximálně možné míře, vyžádat si stanovisko jejího původce k možnostem seznámení stěžovatele s jejím obsahem, popřípadě posoudit, zda bylo utajování obsahu skutečně nutné a legitimní.
[13] Stěžovatel zpochybňuje také závěr o věrohodnosti utajované informace. Krajský soud jej založil především na obecné důvěře v práci zpravodajských služeb, nikoliv na skutečném ověření podkladů. Jeho úvaha, že poznatky, jež jsou obsahem utajované informace pocházejí z několika na sobě nezávislých zdrojů, podle stěžovatele vychází pouze ze samotného tvrzení zpravodajské služby. To však krajský soud měl sám ověřit vyžádáním si dalších informací o zdrojích a jejich důvěryhodnosti. Krajský soud tedy zcela opomenul možnost, že by zpravodajské služby mohly fabulovat. Zejména ve vztahu k podezření z dlouhodobé spolupráce s represivními orgány a z násilné trestné činnosti nemohou k potvrzení utajované informace postačovat jen výpovědi zdrojů, nýbrž by mělo být podloženo i dalšími důkazy (kupř. listinami, zprávy z internetu, fotografiemi či lékařskými zprávami obětí). Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem ani v tom, že uplatnil-li námitky vůči věrohodnosti a pravdivosti utajované informace až v žalobě, v podstatě tak její pravdivost a věrohodnost uznal.
[14] Stěžovatel má dále za to, že žalovaný a krajský soud dospěli k rozdílnému názoru ohledně toho, zda vytýkaná činnost měla souviset s jeho povoláním. Z uvedeného důvodu bylo nutné obsah utajované informace a zjištění v ní doplnit. Kromě toho, připustil-li krajský soud, že není zřejmé, z které konkrétní zprávy v utajované informaci žalovaný dovodil závěr o tom, že nebezpečné jednání souvisí s jeho pracovním životem, měl tuto skutečnost zohlednit při posouzení spolehlivosti utajované informace.
[15] Stěžovatel také namítá, že nelze bez dalšího vyloučit, že podkladem utajované informace byly nepravdivé údaje jeho konkurentů z „teplického lázeňství“ (oblast žalobcova působení v České republice – poznámka soudu). Jeho konkurent mu opakovaně vyhrožoval svým údajným známým jménem K. ze zpravodajské služby v Ostravě. Tento konkurent spolupracuje s osobami z mešity v Teplicích, kteří konstruují obvinění proti vybraným osobám a tyto fabulace poskytují tajné policii. Stěžovateli je také známo, že se v internetovém prostředí nachází osoba, která vytváří dojem, že jej zastupuje nebo s ním má souvislost. Tato osoba se však pouze jmenuje stejně jako stěžovatel. Byť tato podezření nemůže stěžovatel doložit, uvedené skutečnosti byl měly přesto vést ke zvýšené obezřetnosti při hodnocení utajované informace.
[16] Stěžovatel rozporuje také závěry krajského soudu ohledně přiměřenosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud jeho situaci nepřípustně rozdělil na řízení o trvalém pobytu a řízení o prodloužení doplňkové ochrany. Za rozporné považuje závěry krajského soudu, který na straně jedné potvrdil, že se žalovaný v tomto řízení nemusel zabývat přiměřeností napadeného rozhodnutí, současně vyslovil, že se této otázce věnoval. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nepřípustně doplnil odůvodnění napadeného rozhodnutí vlastními úvahami o jeho možnosti zajišťovat rodinu z území Sýrie nebo jiné země a o nepotřebnosti jeho výchovy pro dvě již zletilé děti. Tyto závěry nemají podle stěžovatele oporu ve skutkových zjištěních. K výši svého příjmu, který podle krajského soudu činí 8.500 Kč měsíčně, dodává, že má příjem ze dvou obchodních společností, tedy nedisponuje pouze uvedenou částkou, z níž krajský soud vycházel.
[17] Stěžovatel také poukazuje na vyjádření žalovaného v řízení před krajským soudem, v němž tento uvedl, že při znalosti utajované informace v době rozhodování o doplňkové ochraně by mu tato nejspíš nebyla vůbec udělena. Změna poměrů v Sýrii po pádu režimu prezidenta A. může dále zhoršit stěžovatelovy vyhlídky na její další prodloužení. V řízení o trvalém pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie se přitom podle stěžovatele uplatní přísnější požadavky na posouzení přiměřenosti rozhodnutí než v řízení o neprodloužení doplňkové ochrany. Krajský soud měl proto zohlednit, že napadené rozhodnutí může mít pro stěžovatele podstatně širší dopady než prosté neudělení nejvyššího pobytového oprávnění.
[18] Stěžovatel konečně vytýká krajskému soudu to, že se nevypořádal s jeho argumentací týkající se nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Žalovaný tuto otázku vůbec neposoudil a krajský soud se k této žalobní námitce také vůbec nevyjádřil. To zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel poukazuje též na faktickou nesprávnost obsaženou v odst. 30. napadeného rozsudku, kde krajský soud uvedl, že jeho manželka a dcera pobývají v České republice na základě doplňkové ochrany, ač tyto disponují oprávněním k trvalému pobytu.
IV.
[19] Osoby zúčastněné na řízení se ve svém společném vyjádření zcela ztotožňují s kasačními námitkami. Potvrzují, že pozbytí pobytového titulu u stěžovatele, který je nejen jejich nejbližším rodinným příslušníkem, ale i živitelem, by měla zničující dopad na jejich život i na život samotného stěžovatele.
V.
[20] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Uvádí, že stěžovatele omezil na procesních právech důvodně, neboť povaha utajované informace neumožňovala sdělit mu více, než co mu bylo sděleno v záznamu ze dne 9. 7. 2025, který byl téhož dne založen do správního spisu. Stěžovatel tak byl informován jak o existenci utajované informace, tak v obecné rovině seznámen s podstatou jejího obsahu. Žalovaný má za to, že stěžovateli sdělil její podstatu v rozsahu požadovaném zákonem a judikaturou. Součástí utajované informace bylo též vyjádření jejího původce k rozsahu, v němž lze stěžovatele s jejími závěry seznámit. Právě původce utajované informace je přitom nejlépe schopen posoudit, které údaje lze poskytnout, aniž by byly ohroženy její zdroje.
[21] K námitkám zpochybňujícím věrohodnost utajované informace žalovaný poukazuje na omezené možnosti vyjádřit se k jejímu obsahu z důvodu povinnosti mlčenlivosti. Uvádí však, že informace je detailní a týká se jednání a chování stěžovatele před jeho odchodem ze Sýrie i poté. Žalovaný současně považuje za krajně nepravděpodobné, že by její obsah byl založen na nepravdivých tvrzeních zdrojů či na účelovém a manipulativním postupu zpravodajské služby. Původce informace totiž logicky vysvětil i to, proč informaci poskytuje až v současné době. Věrohodnost, přesvědčivost a relevanci tohoto podkladu posoudil i krajský soud, který se s utajovanou částí správního spisu seznámil a považoval ji za dostatečnou oporou pro závěr o existenci důvodného nebezpečí, že stěžovatel může ohrozit bezpečnost státu.
[22] K přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele dále žalovaný uvádí, že vzal v úvahu jeho rodinné poměry, včetně skutečnosti, že jeho manželka a dcery pobývají na území na základě povolení k trvalému pobytu a syn je občanem České republiky. Stěžovatel na území pobývá na základě doplňkové ochrany, která mu byla udělena v roce 2013 a byla mu opakovaně prodlužována. V říjnu 2025 stěžovatel požádal o její další prodloužení, toto řízení nebylo k únoru 2026 skončeno. Úvahy o výsledku daného řízení i proto považuje za předčasné. Žalovaný s odkazem na unijní právo dodává, že členské státy jsou oprávněny nepřiznat pobytový status osobě, která ohrožuje bezpečnost státu. Krajský soud přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele řádně posoudil. Poukázal-li v této souvislosti na to, že stěžovatel může zajišťovat obživu rodiny ze Sýrie, uvedl to jako jednu z alternativ realizace rodinného života. S ohledem na dlouhodobost jednání popsaného v utajované informaci a z něj plynoucí závažnost hrozby pro bezpečnost státu tedy převažuje veřejný zájem na ochraně bezpečnosti státu nad zájmem jednotlivce.
VI.
[23] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí, v níž v řízení před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, v souladu s § 104a s. ř. s. se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V opačném případě by ji musel odmítnout jako nepřijatelnou.
[24] Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná, pokud Nejvyšší správní soud považuje za nutné a) zodpovědět zásadní právní otázku, b) sjednotit dosud rozpornou judikaturu krajských soudů, c) provést tzv. judikaturní odklon nebo d) napravit zásadní pochybení krajského soudu, jež mohlo mít významný dopad do hmotněprávního postavení některého z účastníků.
[25] Stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti dovozuje jednak z toho, že se krajský soud nezabýval tím, zda mu žalovaný zpřístupnil obsah utajované informace v maximální možné míře, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu a zda správní soud při přezkumu správního rozhodnutí založeného na utajovaných informacích musí z úřední povinnosti přihlédnout k vadám v postupu správního orgánu při jejich zpřístupnění účastníku podle § 36 odst. 3 správního řádu [pochybení podřaditelné pod vady uvedené výše pod písm. d)]. Vedle toho v tomto řízení vyvstaly právní otázky, které nebyly doposud kasačním soudem řešeny [viz výše písm. a)]. Jde o otázku, zda je správní orgán v řízení o získání vyššího pobytového statusu povinen posoudit rovněž dopady ztráty nižšího pobytového statusu žadatele, jestliže důvod pro nezískání vyššího statusu současně vede i ke ztrátě statusu nižšího a v řízení o této ztrátě se již neposuzuje přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žadatele.
[26] Nejvyšší správní soud však tvrzené důvody přijatelnosti nedovodil. Co se týče stěžovatelem tvrzených neřešených právních otázek, kasační soud není povolán zabývat se otázkami hypotetickými, nýbrž posuzuje konkrétní případy na základě zjištěného skutkového stavu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 As 400/2017-25, či ze dne 16. 7. 2026, č. j. 21 As 141/2025-31). V projednávaném případě se jednalo o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Zda tentýž důvod povede i k neprodloužení doplňkové ochrany, je tudíž čistě hypotetickým scénářem, který nevychází ze skutkových zjištění obsažených ve spisovém materiálu a není ani předmětem tohoto řízení. Nemůže být proto ani důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. Stejný závěr platí i pro tvrzenou nepřiměřenost ztráty oprávnění k pobytu, na kterou stěžovatel taktéž v kasační stížnosti poukazuje. Důsledkem nynějšího řízení není ztráta pobytového oprávnění (k němuž může dojít teprve důsledku neprodloužení či odnětí doplňkové ochrany), proto ani otázka tvrzené (ne)přiměřenosti ztráty pobytového oprávnění netvoří v řízení o žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu ratio decidendi a nemůže zakládat přijatelnost kasační stížnosti.
[27] Jedná-li se o namítaná pochybení krajského soudu, jež by mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, nutno zdůraznit, že kasační soud nepřezkoumává jakákoliv pochybení krajského soudu, ale jen pochybení takové intenzity, o nichž se lze důvodně domnívat, že kdyby k nim nedošlo, rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2022, č. j. 3 Azs 413/2021-38, odst. [16]).
[28] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře věnoval povinnosti správního orgánu seznámit účastníka s podklady rozhodnutí, a to i v řízeních, v nichž se rozhoduje na základě utajované informace (viz dále). Neshledal přitom pochybení krajského soudu s dopadem do hmotněprávního postavení stěžovatele, pokud jde o závěry týkající se způsobu a rozsahu seznámení stěžovatele s podstatou utajované informace v rámci nahlížení do spisu, v němž stěžovatel spatřoval porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Krajský soud sice uvedl, že se danou námitkou nezabýval, neboť ji stěžovatel uplatnil až po lhůtě k uplatnění žalobních bodů (která podle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců činí 30 dnů od doručení napadeného rozhodnutí), přesto však implicitně i tuto otázku posoudil, a to v odst. [34] a [35] napadeného rozsudku. Poukázal na to, že stěžovatel se dne 24. 7. 2025 prokazatelně seznámil se správním spisem. Podle obsahu správního spisu v něm však již v tu dobu byl založen jako dokument pořadové číslo 14 záznam ze dne 9. 7. 2025, z něho plyne, že podkladem pro vydání rozhodnutí v dané věci bude utajovaná informace vedená pod zn. D91/2025-OAM, poskytnutá zpravodajskou službou České republiky, uchovávaná odděleně mimo spis a mající režim stupně utajení „důvěrné“. V tomto záznamu byla také uvedena podstata utajované informace, kterou bylo možno podle původce utajované informace stěžovateli sdělit. Stěžovatel nepopírá, že do správního spisu dne 24. 7. 2025 nahlédl. Měl tedy možnost se seznámit s celým jeho obsahem v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu. Pokud namítá, že si předmětného záznamu ze dne 9. 7. 2025 nevšiml, a proto jej ani nerozporoval, pak uvedené nelze přičítat žalovanému. Zbývá dodat, že žalovanému nesvědčí povinnost stěžovatele upozorňovat na určitou ve správním spise se nacházející listinu se zvláštním důrazem, tedy tak, aby ji stěžovatel nepřehlédl.
[29] Nejvyšší správní soud tedy k uvedené námitce shrnuje, že samotné tvrzení stěžovatele, že záznam ze dne 9. 7. 2025 při nahlížení do spisu přehlédl, bez dalších okolností nesvědčí o tom, že žalovaný postupoval v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu. Současně, jak již uvedeno, k témuž závěru implicitně dospěl i krajský soud, který uvedenou otázku fakticky neopomněl posoudit, jakkoliv předeslal, že se jí pro opožděnost zabývat nebude. Tato námitka tudíž přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.
[30] Nejvyšší správní soud se tudíž dále věnoval otázce, zda krajský soud dostál judikaturním požadavkům kladeným na řízení, ve kterém je podkladem správního rozhodnutí utajovaná informace. Stěžovatel namítá, že se krajský soud nezabýval tím, zda mu žalovaný zpřístupnil utajovanou informaci v maximální možné míře.
[31] Judikatura nejen Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 31. 8. 2023, č. j. 1 Azs 87/2023-32, publ. pod č. 4518/2023 Sb. NSS), Ústavního soudu (nálezy ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04 a ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2116/21), Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky velkého senátu ze dne 19. 9. 2017, Regner proti České republice, stížnost č. 35289/11, či ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982/12), jakož i Soudního dvora Evropské unie (rozsudek velkého senátu ze dne 4. 6. 2013, C-300/11, věc ZZ) dovodila, že procesní omezení účastníka řízení, kterému je obsah utajovaných informací z legitimního důvodu znepřístupněn, musí být vyváženo tak, aby bylo přiměřené sledovanému účelu (v dané věci tedy ochraně bezpečnosti státu). Z tohoto důvodu má správní soud v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem je utajovaná informace, zcela specifickou roli. Vyvážení omezení procesních práv účastníka je zajištěno pouze a jedině soudním přezkumem. Správní soud tak v podstatě „supluje“ procesní aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví být důležitými (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, publ. pod č. 2602/2012 Sb. NSS). Je tedy povinen se s utajovanou informací přímo seznámit a ověřit hlediska věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance takové informace ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil. Jeho úkolem však není přezkoumávat pravdivost takových informací (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015-40, publ. pod č. 3667/2018 Sb. NSS).
[32] Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019-28, publ. pod č. 4031/2020 Sb. NSS (viz odst. [22]) vyslovil, že „[s]myslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné a ne vyfabulované a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci. Nelze připustit, aby pod rouškou údajných utajovaných informací, o jejichž relevanci si nelze učinit úsudek, bylo svévolně a bez spolehlivých skutkových důvodů nakládáno s osudy lidí. Vždy tedy v první řadě záleží na tom, jaká právem definovaná skutková podstata má být utajovanými informacemi prokazována.“ Informace tak musí být zcela konkrétní, musí vycházet z věrohodných zdrojů a musí být zjistitelné, jakým způsobem byla získána. V již zmíněném rozsudku č. j. 7 As 31/2011-101 Nejvyšší správní soud dále dovodil, že „posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto (…) někdy pro závěr o existenci bezpečnostního rizika postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení.“
[33] Nejvyšší správní soud pak ve skutkově obdobné věci (zamítnutí žádosti cizince o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu důvodného nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu) dospěl k závěru, že „rozhoduje-li správní orgán v pobytových věcech cizince pobývajícího na území České republiky na základě obsahu utajované informace (…), má v každém případě povinnost seznámit cizince alespoň s podstatou důvodů, které z utajované informace plynou.“ (viz rozsudek ze dne 4. 11. 2021, č. j. 10 Azs 270/2021-54, publ. pod č. 4279/2022 Sb. NSS). Je nutno mít na zřeteli, že vhodné množství informací, které se má cizinci sdělit, se odvíjí od konkrétních okolností případu, účelu utajení a nutnosti umožnit alespoň základní obranu, avšak se současným zřetelem na to, aby nebyl zmařen bezpečnostní zájem státu.
[34] Nejvyšší správní soud poté, co se seznámil s obsahem utajované informace, dospěl k závěru, že krajský soud shora uvedeným judikaturním požadavkům dostál. Posoudil utajovanou informaci co do její věrohodnosti, jakož i z pohledu toho, zda poskytuje přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci i její informační hodnotou v souladu s výše stanovenými mantinely a tyto svoje závěry vyložil nejen, ale zejména v odst. 38. a 40. až 42. napadeného rozsudku. Není ani sporu o tom, že stěžovatel byl seznámen alespoň s podstatou utajované informace v rozsahu, v jakém to bylo s ohledem na veřejný zájem na ochraně bezpečnosti státu možné, jak vyžaduje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (viz již citovaný rozsudek č. j. 10 Azs 270/2021-54, nebo také rozsudek ze dne 7. 2. 2022, č. j. 10 Azs 438/2021-47, publ. pod č. 4328/2022 Sb. NSS). Krajský soud se ani v tomto ohledu nedopustil žádného pochybení s dopadem do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[35] Dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele by teoreticky mohla představovat namítaná rozdílnost názorů krajského soudu a žalovaného ohledně toho, zda v utajované informaci popisovaná činnost stěžovatele měla souvislost s jeho povoláním.
[36] Krajský soud v odst. 37. napadeného rozsudku cituje část závěru žalovaného týkající se hodnocení utajované informace co do její věrohodnosti a přesvědčivosti, podle něhož „utajovaná informace obsahuje popis konkrétních skutkových zjištění učiněných příslušnou službou ve vztahu ke konkrétním skutečnostem týkajícím se zejména pracovního života především samotného žadatele či určitých s ní spojených osob, a to před vstupem na území České republiky“ (důraz přidán soudem) s přesahem působení žadatele i do doby pobytu na území.
[37] Nejvyšší správní soud předesílám, že tato úvaha žalovaného plně koresponduje obsahu utajované informace. Z citované pasáže však nelze dovodit to, co uvedl krajský soud v napadeném rozsudku, tedy že by žalovaný vycházel z toho, že stěžovatel „se měl dopouštět pro Českou republiku nebezpečného jednání právě v rámci svého pracovního života.“ (viz 1. věta odst. 38. napadeného rozsudku; důraz přidán soudem). V uvedeném se tedy krajský soud dopustil nepřesnosti, neboť jím učiněný závěr stricto sensu z napadeného rozhodnutí neplyne. Uvedená dílčí nepřesnost, jíž se krajský soud dopustil, však nezakládá nezákonnost napadeného rozsudku a není ani důvodem, pro který by měla být utajovaná informace doplňována. Je tomu tak proto, že krajský soud s výjimkou dané nepřesné parafráze závěrů žalovaného velmi podrobně (poté, co se sám seznámil s obsahem utajované informace) posuzoval, zda utajovaná informace splňuje požadavky vytčené judikaturou s kladným závěrem. Zmíněná nepřesnost či nedůslednost krajského soudu v jedné větě napadeného rozsudku však nemá a nemůže mít vliv na jeho závěr ve vztahu k posouzení utajované informace jako způsobilého podkladu pro napadené rozhodnutí ve smyslu judikatury citované výše.
[38] Stěžovatel v kasační stížnosti k otázce věrohodnosti utajované informace dále namítá, že v internetovém prostředí existuje osoba s totožným jménem, která se za něj vydává, k čemuž odkazuje na příslušné webové stránky. Nutno však dodat, že tato námitka je uplatněna poprvé až v řízení o kasační stížnosti, aniž z čehokoliv vyplývá, že ji stěžovatel nemohl uplatnit již v řízení o žalobě. Jedná se tudíž o námitku nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., kterou se Nejvyšší správní soud jako první nemůže zabývat.
[39] Podle téhož ustanovení je nepřípustná i námitka týkající se tvrzení o osobě jménem K., kterou měl argumentovat stěžovatelův konkurent. Tato námitka je v kasační stížnosti vznesena bez toho, že by ji stěžovatel spojoval s jakýmkoliv závěrem vysloveným krajským soudem a je opakováním toho, co (ve stručnější podobě) uvedl již v žalobě. Jinými slovy, jedná se o tvrzení, které nesměřuje vůči závěrům napadeného rozsudku, ač právě ten je předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti.
[40] Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani námitka o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu, že se krajský soud opomněl zabývat žalobní argumentací týkající se nejlepšího zájmu dítěte. Byť Nejvyšší správní soud nepopírá, že se k uvedenému krajský soud v napadeném rozsudku výslovně nevyjádřil, nejedná se o žádné jeho opomenutí, nýbrž o důsledek skutečnosti, že k otázce nejlepšího zájmu dítěte stěžovatel v žalobě (resp. v rámci včas uplatněných žalobních bodů) neformuloval žádný projednatelný žalobní bod. Zmínku o uvedeném učinil toliko v jediné větě čl. VI žaloby nazvaného „Nepřiměřenost napadeného rozhodnutí“. V samém závěru dané pasáže žaloby výslovně uvedl, že „[z]ásada nejlepšího zájmu dítěte pak není v napadeném rozhodnutí ani zmíněna“, aniž by ji dal do kontextu s jakýmkoliv dalším tvrzením. Určitá tvrzení týkající se nejlepšího zájmu dítěte pak stěžovatel učinil až v reakci na vyjádření žalovaného v řízení o žalobě, tudíž opožděně.
[41] S ohledem na skutečnost, že řízení o žalobě (stejně jako i řízení o kasační stížnosti) je ovládáno dispoziční zásadou, bylo prvořadě na stěžovateli, aby uvedl konkrétní skutečnosti, pro které považuje zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v jeho věci za podstatné, z čeho to dovozuje a jak nezohlednění této skutečnosti mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí v jeho neprospěch. Pokud tak neučinil, nemůže očekávat, že krajský soud z vlastní iniciativy bude za stěžovatele jeho námitky domýšlet do té míry, aby mohl žalobě vyhovět. Krajský soud se tudíž nedopustil pochybení ani v tom, že na jedinou izolovanou větu, nemající žádnou obsahovou návaznost na další v žalobě uplatněná tvrzení, nereagoval. Napadený rozsudek proto není nepřezkoumatelný a důvod přijatelnosti kasační stížnosti ani v tomto ohledu není dán.
[42] Toliko pro doplnění a nad rámec potřebného k otázce nejlepšího zájmu dítěte Nejvyšší správní soud poukazuje na závěry, vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19. Podle něj „z hlediska čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je nutno rozlišovat mezi různými kategoriemi právních řízení podle typu dopadu na dítě: 1) řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte, 2) řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte, 3) řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte, ale které na dítě mají zprostředkovaný dopad a 4) řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný dopad a dopadají na něj pouze fakticky.“ Jelikož by projednávaná věc spadala do kategorie uvedené ad 4), pak v rámci ní „není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá.“ (bod 53 citovaného nálezu).
[43] K tvrzením ohledně nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v řízení o žádosti o udělení nejvyššího pobytového oprávnění zákon o pobytu cizinců posouzení přiměřenosti rozhodnutí nepředpokládá. Stěžovatel totiž v důsledku zamítnutí jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu neztrácí možnost pobývat na území na základě udělené doplňkové ochrany. O jejím případném dalším prodloužení se vede jiné, zcela samostatné řízení. Pokud se tedy žalovaný přesto k otázce přiměřenosti vyjádřil („jen z opatrnosti“ – viz strana 5 až 7 napadeného rozhodnutí), učinil tak nad rámec potřebného, zjevně s ohledem na povahu věci, která vychází z utajované informace. Stěžovatel poukazuje i na to, že krajský soud nepřípustně doplnil odůvodnění napadeného rozhodnutí o skutečnosti týkající se možnosti stěžovatele zajišťovat rodinu z území Sýrie či třetí země a nepotřebnosti stěžovatelovy výchovy pro dvě jeho zletilé děti. K tomu nutno dodat, že tyto skutečnosti nemohou opět představovat pochybení mající dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele a zakládající přijatelnost jeho kasační stížnosti za situace, kdy žalovaný nebyl povinen se přiměřeností napadeného rozhodnutí zabývat.
[44] Namítá-li stěžovatel také vnitřní rozpornost závěrů krajského soudu spočívající v tom, že na straně jedné vyslovil, že se žalovaný přiměřeností zabývat nemusel, avšak přesto se jí zabýval, pak Nejvyšší správní soud v uvedeném žádnou vnitřní rozpornost nespatřuje. Jedná se o prosté konstatování toho, jak žalovaný k posouzení stěžovatelovy žádosti přistoupil. Napadený rozsudek tedy není ani vnitřně rozporný.
[45] Nejvyšší správní soud s ohledem na vše výše uvedené neshledal, že by se krajský soud dopustil stěžovatelem namítaných pochybení s dopadem do jeho hmotněprávního postavení vyžadující zásah kasačního soudu. Napadený rozsudek je plně přezkoumatelný a krajský soud se ve všech sporných otázkách přidržel ustálené a vnitřně jednotné judikatury Nejvyššího správního soudu. Důvody pro přijetí stěžovatelovy kasační stížnosti k meritornímu přezkumu proto nejsou dány.
VII.
[46] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu předpokladů její přijatelnosti plynoucích z usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39. Odmítl ji tedy jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.
[47] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[48] Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť to by jím náleželo pouze tehdy, pokud by se jednalo o náklady vzniklé v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem, případně z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 60 odst. 5 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025). Takové skutečnosti v nynějším řízení nenastaly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2026
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu