Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

4 Azs 349/2005

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 4. 5. 2006Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: PRŮCHA PetrECLI:CZ:NSS:2006:4.Azs.349.2005.66
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

  • Cituje:4 Azs 7/2003
  • Cituje:4 Azs 129/2005
  • Cituje:4 Azs 395/2004

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

č. j. 4 Azs 349/2005 - 66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: L. D., zast. Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] 21/OAM, , v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 27. 1. 2005, č. j. 47 Az 802/2003 – 29,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna zástupci stěžovatelky, Mgr. Dalibora Šamana, advokáta s e u r č u j e částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 4. 2003, č. j. OAM-8572/VL-07-P08-2001. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl pro nesplnění podmínek podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Stěžovatelka v kasační stížností rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatelka namítala porušení § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a § 91 zákona o azylu, k čemuž zejména uváděla, že na Ukrajině měla problémy se zločineckou skupinou, přičemž nebylo možné nalézt účinnou ochranu u státních orgánů. Stejně tak dovozovala nezákonnost napadaného rozhodnutí a existenci překážky vycestování. Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Praze obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatelka zemi původu neopustila z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu v tom, že důvodem žádosti o azyl byly toliko problémy se soukromými osobami. Z hlediska takto uváděného důvodu žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu, že tento důvod nelze podřadit pod důvody upravené § 12 zákona o azylu, navíc za situace, kdy se stěžovatelka se svými problémy v zemi původu neobrátila na příslušné státní orgány. Soud přitom neshledal ani jiné porušení zákona, či překážku vycestování. Krajský soud v Praze s odkazem na výše uvedené pak následně uzavřel, že napadané rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka obecně formulovanou kasační stížnost, ve které zejména namítala porušení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 34 odst. 1, § 46 správního řádu, namítala absenci logické vazby mezi rozhodnutím a podkladem pro něj; dovolávala se čl. 43 a čl. 53 Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků. K tomuto dále uvedla, že na Ukrajině měla (i s manželem) problémy se zločineckým strukturami, přičemž na policii nemá smyslu se obracet, neb ta jejich jednání trpí a podporuje. Požadovala zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. V kasační stížnosti požádala o ustanovení právního zástupce, tlumočníka, o osvobození od soudních poplatků a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005, č. j. 47 Az 802/2003 – 55 byl stěžovatelce ustanoven zástupce – Mgr. Dalibor Šaman, advokát, se sídlem [adresa] .

Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. Dále pak uvedl, že stěžovatelkou v kasační stížnosti označená příručka není závazná a má toliko doporučující charakter. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ustanovení § 12 zákona o azylu stanoví, že se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní pro uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.

Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto podstatné skutečnosti: Stěžovatelka podala dne 29. 8. 2001 žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že důvodem žádosti o azyl byly problémy, které měla rodina s bývalými spoluvězni manžela, a stejně tak i její zdravotní problémy, k čemuž uvedla, že na Ukrajině by nedostala takovou zdravotní péči. Dalším důvodem byla nemožnost sehnat práci a zabezpečit rodinu. Z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o azyl ze dne 7. 11. 2002 obdobně vyplynulo, že na Ukrajině jim vyhrožovali bývalí spoluvězni manžela problémy, které by mohly mít jejich děti, a to proto, že manžel stěžovatelky nechtěl přistoupit na jejich nabídku, aby se dále podílel na obchodu s kradenými auty. Z protokolu však přitom vyplynulo, že s uvedenými výhrůžkami se stěžovatelka neobrátila na žádný orgán v zemi původu. K otázce, proč se neobrátila na policii, uvedla, že měli (bývalí spoluvězni manžela) na milici kamarády, a že myslí, že by to bylo zbytečné. Rovněž tak z protokolu vyplynulo, že na území České republiky stěžovatelka pobývala po vypršení platnosti povolení k pobytu nelegálně a jak uvedla, byl jí po zadržení policií udělen zákaz pobytu; teprve poté požádala o azyl. Na závěr protokolu pak stěžovatelka podepsala, že byla seznámena s obsahem protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka), souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.

Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky, vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených zákonem o azylu, tak plně odpovídá skutkovému stavu, zjištěnému v průběhu správního řízení. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry žalovaného správního orgánu, i krajského soudu, a odkazuje na ně.

Pro podporu tohoto svého závěru odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 7/2003, z něhož plyne, že Žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v zemi původu je podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.

Za situace, kdy stěžovatelka měla v zemi původu problémy se soukromými osobami a neobrátila se s nimi na příslušné orgány, nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelce přisvědčit ani v námitce o tom, že důvodem žádosti o azyl byla neschopnost státních orgánů uchránit ji před hrozbou útoku na její osobu či její děti. I tady lze odkázat na ustálenou judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 4 Azs 129/2005, v němž soud dospěl k závěru, že Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.

Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžovatelka pobývala na území České republiky nelegálně, a o azyl požádala až po vyslovení zákazu pobytu, což svědčí snaze o legalizaci pobytu. Ostatně i na tyto případy již míří ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu – Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.“ - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004. Proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce v uváděných námitkách a považuje je za účelové.

Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal porušení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 34 odst. 1, § 46 správního řádu, resp. absenci logické vazby mezi rozhodnutím a podkladem pro něj. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy a údajů uváděných stěžovatelkou. Konečně pak Nejvyšší správní soud neshledal s odkazem na výše uvedené ani porušení čl. 43 a čl. 53 Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků.

Lze tak shrnout, že Krajský soud v Praze, a stejně tak i žalovaný správní orgán, postupovaly v souladu se zákonem a Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z námitek důvodnou.

Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

Z důvodu, že stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát a ve věci nebylo nařizováno jednání, nezabýval se Nejvyšší správní soud žádostí o ustanovení tlumočníka. K žádosti o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší správní soud uvádí, že řízení v azylových věcech je podle dikce zákona č. 542/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, od poplatku osvobozeno.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky, Mgr. Dalibor Šaman, byl ustanoven soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle § 35 odst. 7 v návaznosti na § 120 s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši 1075 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby [á 1000 Kč - 11 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky] a jednoho režijního paušálu (á 75 Kč - § 13 odst. 3 téže vyhlášky).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. května 2006

JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací