Právní věta
Do průměrného hrubého měsíčního platu zjišťovaného pro účely výpočtu odchodného a výsluhového příspěvku nelze započítat odměnu přiznanou za rozhodné období, ale zúčtovanou k výplatě až po tomto období (§ 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku).
Plný text
k § 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb. (v textu též „zákon o mzdě“)
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, čj. 5 A 104/2002-28)
Věc:Ing. Jiří L. v P. proti Ministerstvu obrany o odchodné.Vojenský úřad sociálního zabezpečení dne 7. 6. 2002 přiznal žalobci jedním rozhodnutím odchodné ve výši 198 696 Kč a druhým rozhodnutím výsluhový příspěvek ve výši 11 922 Kč měsíčně.
Ministerstvo obrany žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 10. 7. 2002 obě rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdilo a žalobcovo odvolání zamítlo.
V žalobních námitkách žalobce nesouhlasil s tím, že do průměrného měsíčního hrubého platu za období rozhodné pro výpočet odchodného a výsluhového příspěvku, tj. za první čtvrtletí roku 2002, nebyla započtena odměna ve výši 23 000 Kč za práci v prvním čtvrtletí roku 2002, ačkoliv v daném případě bylo rozhodným obdobím právě první čtvrtletí roku 2002, a jedná se tedy o výdělek za toto období, do něhož podle žalobcova názoru náleží nejen mzda, ale i odměna za toto období, jež se posuzuje jako mzda. Uvedená odměna byla zúčtována a zveřejněna v rozkaze jako „odměna za práci vykonanou v prvním čtvrtletí“, i když byla fyzicky vyplacena žalobci až 30. 4. 2002.
Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně se podává, že výše průměrného měsíčního hrubého výdělku byla stanovena podle ustanovení § 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), za rozhodné období prvního čtvrtletí roku 2002 na částku 33 116 Kč; odměna ve výši 23 000 Kč, kterou žalobce požadoval zahrnout do průměrného měsíčního hrubého platu za rozhodné období, však byla žalobci zúčtována k výplatě až v dubnu 2002, tedy mimo rozhodné období, jímž bylo v případě žalobce první čtvrtletí roku 2002.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal podle § 132 s. ř. s. k dokončení řízení, žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, ve znění účinném v době vydání přezkoumávaných rozhodnutí (znění účinné k 27. 6. 2002), je průměrným měsíčním hrubým platem průměrný měsíční plat stanovený podle zvláštního předpisu, tj. podle § 17 zákona o mzdě, a je-li to pro vojáka výhodnější, je průměrným hrubým měsíčním platem plat za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr.
Podle § 17 zákona o mzdě se měsíční hrubý plat zásadně zjišťuje z platů ze služebního poměru vojáka za kalendářní čtvrtletí přecházející skončení služebního poměru. Pokud jde o zápočet odměn poskytovaných za delší časové období, podle ustanovení § 17 odst. 9 tohoto zákona se provádí zápočet jen těch odměn, které byly zúčtovány k výplatě, a to poměrnou částí připadající na příslušné kalendářní čtvrtletí.
Ze shora uvedeného vyplývá, že do průměrného hrubého platu vojáka za příslušné čtvrtletí lze započíst jen tu odměnu, která byla zúčtována v příslušném čtvrtletí, tj. zahrnuta do hrubého platu v tomto čtvrtletí. Započítává se pak jen část odměny připadající na toto čtvrtletí. Žalovaný proto postupoval v dané věci podle citovaného zákona, když nezapočetl odměnu zúčtovanou žalobci v měsíci dubnu 2002, tj. mimo rozhodné období.
Pokud by bylo pro žalobce výhodnější vypočítat průměrný hrubý měsíční plat z hrubých platů zúčtovaných za kalendářní rok předcházející roku, v němž byl ukončen žalobcův služební poměr, k zápočtu odměny by též ze shodných důvodů nedošlo. Soud poznamenává, že ani podle současného znění § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání*) by nemohlo k zápočtu odměny do průměrného hrubého měsíčního platu dojít, protože nyní se tento plat zásadně zjišťuje z platů zúčtovaných v kalendářním roce předcházejícím skončení služebního poměru; navíc lze odměnu nově započíst jen maximálně ve výši odpovídající dvěma platům, přičemž se vychází z platu přiznaného vojákovi na počátku rozhodného kalendářního roku (§ 143 odst. 4 zákona o vojácích z povolání, v současném znění).
(ouč)
*) Ustanovení § 143 odst. 3 bylo s účinností od 28. 6. 2002 novelizováno zákonem č. 254/2002 Sb.