Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto15× citovánoSb. NSS

Spisová značka

5 Afs 36/2008

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 6. 11. 2008Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 5 Afs 36/2008-146Oblast: Finance - ostatníZpravodaj: CAMRDA Jakub, JUDr.Ph.D.ECLI:CZ:NSS:2008:5.Afs.36.2008.146
Další údaje
Předmět řízení: Rozpočty: kontrola rozpočtové kázně
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
Společnost s ručením omezeným SEBATEX(právnická osoba)
Žalovaný:
Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • k § 16 zákona č. 337/1992 Sb.
  • zákonu č. 552/1991 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • SEBATEX, s.r.o.- stěžovatel
  • SEBATEX, s.r.o.- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Finanční ředitelství v Ústí nad Labem- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Finanční ředitelství v Ústí nad Labem- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

016Řízení

Právní věta

Územní finanční orgány při provádění kontroly rozpočtové kázně postupují podle § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a nikoliv podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 6. 11. 2008

Plný text

Předpisy:

k § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)

k zákonu č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (v textu též „zákon o státní kontrole“)

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2008, čj. 5 Afs 36/2008-146)

Věc:Společnost s ručením omezeným SEBATEX proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o odvod prostředků státního rozpočtu a o penále, o kasační stížnosti žalobce.

Žalobce převzal od Výzkumného ústavu textilních strojů Liberec, a.s., projekt „Vývoj zkrácené technologie výroby přízí bavlnářského charakteru“ a stal se tak příjemcem investičních dotací ze státního rozpočtu. Na základě smlouvy o podmínkách poskytnutí a využití finančních prostředků ze státního rozpočtu ČR na podporu výzkumu a vývoje Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen „ministerstvo“) žalobci poskytlo v roce 1998 formou dotace v rámci řešení uvedeného projektu částku 6 000 000 Kč na pořízení investic a částku 4 000 000 Kč na úhradu neinvestičních nákladů. Smlouvou byly vlastní zdroje, které měl žalobce vynaložit na projekt, určeny na 13 000 000 Kč a výše celkových nákladů projektu v roce 1998 tak činila 23 000 000 Kč. Kontrolou správce daně zjistil nedodržení podmínek smlouvy o poskytnutí dotace.

Správce daně žalobci předepsal platebním výměrem ze dne 11. 1. 2002 odvod neoprávněně zadržených prostředků státního rozpočtu ve výši 6 000 000 Kč a platebním výměrem z téhož dne žalobci sdělil penále za neoprávněné zadržení prostředků státního rozpočtu za období od 1. 1. 1999 do 9. 1. 2002 ve výši 6 000 000 Kč.

Proti těmto platebním výměrům podal žalobce odvolání. Žalovaný rozhodnutími: 1) ze dne 31. 1. 2003 zamítl odvolání žalobce proti platebnímu výměru správce daně ze dne 11. 1. 2002; 2) ze dne 3. 3. 2003 zamítl i odvolání žalobce proti platebnímu výměru téhož správce daně ze dne 11. 1. 2002. Žalobce z důvodu nejasné identifikace úhrad neprokázal správnost užití účelově poskytnutých dotačních prostředků.

Žalobce napadl obě rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Ten žalobu odmítl pro nesplnění podmínky řízení. Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud žalobu znovu projednal. Žalovaný mimo jiné namítal, že správce daně měl kontrolu nakládání s dotací provést na základě zákona o státní kontrole, nikoliv na základě daňového řádu.

Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2007 žalobu zamítl. Konstatoval, že u správy daní odkazuje ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech (dále jen „zákon o územních finančních orgánech“), na daňový řád, zatímco u správy odvodů za porušení rozpočtové kázně odkazuje § 1 odst. 1 písm. b) téhož zákona na § 44 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 218/2000 Sb.“). Ustanovení § 44 zákona č. 218/2000 Sb. odpovídá § 30 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (dále jen zákon „o rozpočtových pravidlech“); obě citovaná ustanovení jsou nadepsána jako „Porušení rozpočtové kázně“. V souzené věci přitom nejde o celou správu dotací, nýbrž o odvody za porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 1 odst. 1 d. ř. Rozhodujícím procesním předpisem je tak daňový řád, nikoli procesní předpisy jiné. Podle ustanovení § 1 odst. 2 d. ř. je pak finanční úřad oprávněn činit opatření potřebná ke zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo daň vybrat a vymáhat. I provádění kontroly se proto bude řídit daňovým řádem.

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Kromě jiného namítal, že s ním nebyl sepsán protokol v intencích zákona o státní kontrole, a místo toho mu byla předložena „pouze“ zpráva o daňové kontrole podle daňového řádu.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti k této námitce uvedl, že finanční úřady nepostupují podle zákona o státní kontrole. Se stěžovatelem byla projednána zpráva v souladu s § 16 d. ř. Poté, co byla zpráva stěžovateli předložena k projednání, stěžovatel vznesl námitku proti nezapočtení vlastních zdrojů s tím, že doloží další důkazy, které však správci daně nepředložil a zprávu podepsal.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

(...) Ani čtvrtou námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. O této námitce uvážil následovně. Podle § 1 odst. 1 zákona o územních finančních orgánech (ve znění platném v době rozhodování správního orgánu) „územní finanční orgány jsou správní úřady, které

a) vykonávají správu daní, odvodů a záloh na tyto příjmy, včetně jejich příslušenství, a správních poplatků jimi vyměřovaných a vybíraných podle zvláštního právního předpisu,

b) spravují dotace; správou dotací se rozumí kontrola účelové dotace, návratné finanční výpomoci, půjček a příspěvků poskytovaných ze státního rozpočtu České republiky a ze státních fondů České republiky a výkon správy odvodů za porušení rozpočtové kázně podle zvláštního právního předpisu (dále jen ‘správa dotací‘). Stanoví-li tak zvláštní právní předpis, je součástí správy dotací i oprávnění dotace poskytovat,

c) ...“ (odkazy vynechány).

Podle § 1 odst. 1 d. ř. v relevantním znění „tento zákon upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně (dále jen ‚daně‘), které jsou příjmem státního rozpočtu České republiky (dále jen ‚rozpočet republiky‘), rozpočtů obcí, rozpočtů okresních úřadů (dále jen ‘územní rozpočty‘) a státních fondů České republiky (dále jen ‘fondy‘)“ (odkazy vynechány).

Podle § 1 odst. 2 d. ř. v relevantním znění se „správou daně ... rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. Správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost“ (odkazy vynechány).

Podle § 1 odst. 3 d. ř. v relevantním znění „podle tohoto zákona postupují územní finanční orgány a další správní i jiné státní orgány České republiky, jakož i orgány obcí v České republice věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní (dále jen ‘správce daně‘), daňové subjekty, jakož i třetí osoby stanovené v tomto zákoně“ (odkazy vynechány).

Podle § 78 zákona č. 218/2000 Sb. se „porušení rozpočtové kázně, ke kterému došlo před účinností tohoto zákona (1. 1. 2001) a které bylo zjištěno za jeho účinnosti, posuzuje podle dosavadních právních předpisů“. Předpisem, který upravoval rozpočtová pravidla před účinností výše uvedeného zákona, byl zákon o rozpočtových pravidlech (č. 576/1990 Sb.).

Podle § 30 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech, nadepsaného „porušení rozpočtové kázně“, „neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky“. Dle odst. 6 téhož ustanovení „odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán“.

Podobnou námitkou (domáhající se rovněž aplikace jiného právního předpisu než daňového řádu, v daném případě zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole) se zabýval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 3. 2006, čj. 5 Afs 173/2004-74, dostupném na www.nssoud.cz, ve kterém dospěl k následujícímu závěru: „Ve smyslu výše uvedených ustanovení v případě neoprávněného použití nebo zadržení prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, je porušitelům rozpočtové kázně uložena povinnost odvést do státního rozpočtu neoprávněně použité nebo zadržené prostředky včetně penále. V praxi to znamená, že momentem porušení některé z podmínek pro poskytnutí prostředků státního rozpočtu či jejich nevrácení ve stanoveném termínu se tyto prostředky stávají neoprávněně použitými či zadrženými prostředky a tímto momentem vzniká tomu, kdo porušil podmínky nebo nevrátil poskytnuté prostředky ve stanoveném termínu, povinnost odvést tyto prostředky do státního rozpočtu formou odvodu za porušení rozpočtové kázně včetně penále. Povinnost subjektu odvést tyto prostředky státnímu rozpočtu nastává ze zákona v okamžiku porušení rozpočtové kázně. Neoprávněně zadržené prostředky jsou splatné na účet místně příslušného finančního úřadu. Odvod neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu není tedy možné provést jiným způsobem, než prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu. Tento postup se taktéž vztahuje na splátky návratných finančních výpomocí neuhrazené v termínu jejich splatnosti. Neuhrazená splátka návratné finanční výpomoci přestává být následující den po termínu splatnosti řádnou splátkou návratné finanční výpomoci a stává se zadrženými prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu. Odvod těchto prostředků včetně penále uloží místně příslušný finanční úřad.

Odvody za porušení rozpočtové kázně jsou podle § 1 odst. 1 daňového řádu zahrnovány pod legislativní zkratku ‚daně‘ a jejich správu provádí vždy místně příslušný finanční úřad, který postupuje při správě odvodů dle příslušných ustanovení daňového řádu. Co se rozumí správou daně, je uvedeno v ustanovení § 1 odst. 2 daňového řádu. Správou daní se rozumí mimo jiné právo činit opatření potřebná ke zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo daň vybrat a vymáhat. Místně příslušný finanční úřad je oprávněn postupem podle daňového řádu zjišťovat, zda prostředky poskytnuté subjektu ze státního rozpočtu byly použity tak, jak bylo při jejich poskytnutí určeno, a může rozhodnout o odvodu neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků ze státního rozpočtu.

Stěžovatel se tedy nesprávně domnívá, že správní orgány měly v řízení a rozhodování o vrácení návratné finanční výpomoci provést finanční kontrolu dotace podle zákona č. 320/2001 Sb., tak jak to ukládá zákon č. 218/2000 Sb. Finanční kontroly prováděné dle tohoto zákona nelze ztotožnit se správou daní ve smyslu daňového řádu. Tyto se zabývají širšími souvislostmi hospodaření např. hospodárností, efektivností apod. a jejich kontrolní závěry jsou svým charakterem daleko širší než posouzení finančního úřadu, zda došlo nebo nedošlo k porušení rozpočtové kázně.

K výše uvedené námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud uzavírá, že finanční úřad postupoval správně, pokud daňové řízení vedl dle příslušných ustanovení daňového řádu a odvod uložil s odkazem na ustanovení § 77 zákona č. 218/2000 Sb., za porušení ustanovení § 30 zákona č. 576/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech“.

Tento rozsudek i následná judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 10. 7. 2008, čj. 1 Afs 80/2008-104, www.nssoud.cz) potvrzují, že územní finanční orgány při provádění kontroly rozpočtové kázně, do níž spadá i kontrola čerpání dotací, postupují podle daňového řádu. Tento závěr vyplývá z § 30 odst. 6 zákona o rozpočtových pravidlech ve spojení z § 1 odst. 1 až 3 d. ř. Na ustanovení § 30 zákona o rozpočtových pravidlech (jež bylo nadepsáno „Důsledky porušení rozpočtové kázně“) explicitně odkazoval v příslušném časovém období § 1 odst. 1 d. ř. V souzené věci jde právě o odvody za porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 1 odst. 1 d. ř. Rozhodujícím procesním předpisem je tak daňový řád, nikoli procesní předpisy jiné. Podle § 1 odst. 2 d. ř. je pak finanční úřad oprávněn činit opatření potřebná ke zjištění, stanovení a splnění daňových povinností. I provádění kontroly se proto bude řídit daňovým řádem. Zákon o státní kontrole je obecným právním předpisem, podle něhož postupují kontrolní orgány všude tam, kde vykonávají správní dozor na základě pravomoci jim svěřené zvláštním zákonem a přitom zvláštní zákon nestanoví pro provádění této kontroly jiný postup (§ 8 odst. 2 zákona o státní kontrole). V oblasti „správy daní“ v širším slova smyslu, jak ji definuje § 1 odst. 1 a 2 d. ř., je tímto zvláštním právním předpisem právě daňový řád, který obsahuje podrobnou úpravu provádění daňové kontroly v § 16, a proto se zde zákon o státní kontrole nemůže uplatnit ani subsidiárně. Kromě toho je třeba zdůraznit, že při provádění daňové kontroly má daňový subjekt minimálně plně srovnatelný, či spíše širší rozsah procesních práv než kontrolovaná osoba podle zákona o státní kontrole. Lze tedy uzavřít, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že finanční orgány měly v projednávaném případě provést kontrolu čerpání dotace podle zákona o státní kontrole. (...)

Právní věta

Územní finanční orgány při provádění kontroly rozpočtové kázně postupují podle § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a nikoliv podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole.

Usnesení ze dne 4. 6. 2008

Plný text

č. j. 5 Afs 36/2008 - 142

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a soudců JUDr. Jakuby Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci v právní věci žalobce: SEBATEX, s. r. o., se sídlem [adresa] zast. JUDr. Lubomírem Dokoupilem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 31. 10. 2007, č. j. 59 Ca 5/2006 - 106, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 1. 2002, č. j. 1896/02/187980/6388, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 1. 2003, č. j. 6197/170/02/Da, a účinky rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 1. 2002, č. j. 1900/02/187980/6388, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 3. 2003, č. j. 6197/170/02/1/Da.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2003, č. j. 6197/170/02/Da, zamítl žalovaný odvolání žalobce (dále „stěžovatele“) proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 1. 2002, č. j. 1896/02/187980/6388, kterým bylo uloženo vrácení neoprávněně zadržených prostředků státního rozpočtu ve výši 6 000 000 Kč. Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2003, č. j. 6197/170/02/1/Da, zamítl žalovaný odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru téhož finančního úřadu ze dne 11. 1. 2002, č. j. 1900/02/187980/6388, kterým byl stěžovateli sdělen předpis penále ve výši 6 000 000 Kč vztahujícího se k uvedeným finančním prostředkům.

Proti těmto rozhodnutím žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č. j. 59 Ca 5/2006 - 106, zamítl.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek ve smyslu § 107 s. ř. s.

Jelikož k návrhu na přiznání odkladného účinku nebylo konkrétně doloženo tvrzení stěžovatele, podle něhož by pro něho výkon rozhodnutí znamenal nenahraditelnou újmu ve smyslu § 107 s. ř. s. (resp. § 73 odst. 2 s. ř. s.), neboť by způsobil likvidaci jeho podnikání, při němž zaměstnává 35 zaměstnanců, byl stěžovatel Nejvyšším správním soudem vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů doložil svá tvrzení příslušnými doklady, zejména daňovým přiznáním k dani z příjmů za roky 2006 a 2007, včetně příloh a dokladem potvrzujícím počet zaměstnanců stěžovatele.

Nejvyšší správní soud následně při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele) nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.

Nejvyšší správní soud po zvážení argumentů stěžovatele dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle § 73 odst. 2 s. ř. s. jsou naplněny.

Stěžovatel v příloze doplňujícího podání, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 16. 5. 2008, zaslal kopie přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007, za tatáž období rozvahu ve zjednodušeném rozsahu, výkaz zisků a ztrát ve zjednodušeném rozsahu (včetně příloh k účetní závěrce) a také analytickou sestavu, která za rok 2006 obsahovala údaj o počtu zaměstnanců ve výši 31,83 a za rok 2007 ve výši 32,42. V příslušném vyjádření pak uvedl, že nedisponuje finanční hotovostí většího rozsahu, hospodaření v letech 2001 – 2005 bylo ztrátové. V letech 2006 – 2007 stěžovatel vyprodukoval zisk, který byl použit na úhradu ztrát z minulých let. Zisk v roce 2007 ve výši cca 3,019 milionu Kč byl ziskem účetním, neboť stěžovatel v tomto roce mohl provést odpočet závazků za společnost TTZ, a. s., která je v likvidaci, ve výši 2,73 milionu Kč. Dlouhodobý finanční majetek v hodnotě 3,698 milionu Kč představuje již dříve nakoupené akcie společnosti Seba, a. s., které měly být znehodnoceny různými převody majetku na jiné společnosti většinovým akcionářem Seba T, a. s. Stěžovatel též uvedl, že částka 12 000 000 Kč, o níž rozhodl žalovaný, by znamenala navýšení jeho závazků na hodnotu cca 20,639 milionů Kč, čímž by vznikla ztráta na hospodářském výsledku ve výši 8,891 milionů Kč a zároveň by se vlastní kapitál dostal do záporných hodnot (6,572 milionů Kč). Stěžovatel by pak dle svého vyjádření byl předlužen a musel vstoupit do likvidace. To by také znamenalo ztrátu pracovních míst, a to zejména u žen v okrese Teplice, kde je vysoká míra nezaměstnanosti.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti doručeném krajskému soudu dne 19. 2. 2008 s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasil a uváděl, že dle sdělení finančního úřadu stěžovatel nemá na pracovišti Smržovka žádné zaměstnance. Pracují pro něj zaměstnanci společnosti Hansa-textil, s. r. o, která má sídlo na stejné adrese jako stěžovatel. Z dotace pořízená linka je umístěna v prostorách společnosti LITMAS, s. r. o., která ji uváděla ve své výroční zprávě jako svůj majetek a výsledky činnosti této linky uváděla jako výsledek svého hospodaření. Stroje se v areálu dané společnosti stále nacházejí, již rok však nejsou v provozu a vázne na nich zástavní právo ve prospěch finančního úřadu. Další část výroby stěžovatele se nachází v obci Košťany v okrese Teplice. V současnosti nejsou po stěžovateli daňové nedoplatky vymáhány a při jejich případném vymáhání je finanční úřad schopen zvolit takové exekuční nástroje, které nebudou mít za následek možnou likvidaci stěžovatele.

Nejvyšší správní soud se seznámil s podklady předloženými stěžovatelem. Z předložených materiálů vyplývá, že stěžovatel vykazoval v minulých letech daňovou ztrátu, kterou v letech 2006 a 2007 odečítal od základu daně. Po zhodnocení všech relevantních údajů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že vymáhání částky 12 000 000 Kč by skutečně mohlo vést až k ukončení činnosti stěžovatele.

V tomto ohledu lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2004, č. j. 6 Afs 25/2003 - 59, www.nssoud.cz, dle něhož „nenahraditelná újma, která by stěžovateli při výkonu nebo jiných právních následcích rozhodnutí mohla vzniknout, a jež je základní podmínkou pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [§ 73 odst. 2 s. ř. s.], musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit. Právě případné ukončení podnikatelské činnosti stěžovatele či jeho zánik (a v důsledku toho i ztráta pracovních míst zaměstnanců stěžovatele), by nepochybně představovaly takovou nenahraditelnou újmu, která je nevratná.

Nejvyšší správní soud posoudil žádost o přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývajících podmínek stanovených § 73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom, že by se přiznání odkladného účinku v daném případě jakkoli dotklo práv třetích osob ani že by takové rozhodnutí bylo v rozporu s veřejným zájmem. Ani sám žalovaný ve svém vyjádření žádný takový konkrétní důvod neuvedl. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že bere na vědomí sdělení žalovaného, že by výkon rozhodnutí byl veden takovým způsobem, který by nevedl k likvidaci stěžovatele, avšak není zřejmé, jakým způsobem by bylo možné při vymáhání uvedené částky riziko likvidace stěžovatele vyloučit. S ohledem na princip právní jistoty z hlediska postavení stěžovatele do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci samé proto soud rozhodl o přiznání odkladného účinku.

Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že si je vědom toho, že o odkladném účinku žalobě nebylo v průběhu řízení před krajským soudem rozhodováno, a proto nebyl ani přiznán. V souladu s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, publikovaným pod č. 786/2006 Sb. NSS, pak připomíná, že „odkladný účinek podle § 107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo“.

V citovaném rozhodnutí je taktéž uvedeno, že „je nutné v těchto výjimečných situacích (pozn.: když jsou naplněny podmínky dle § 73 odst. 2 s. ř. s.) po dobu trvání přezkumného soudního řízení výkon či případně jiné právní následky správního rozhodnutí pozastavit, protože v opačném případě by samotné přezkumné řízení soudní ztratilo podstatnou část svého základního smyslu, jímž je nepochybně bránit tomu, aby právní poměry osob byly upraveny či ovlivněny nezákonnými rozhodnutími veřejné správy“.

V souladu s předmětným usnesením Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že přiznání odkladného účinku pouze vůči rozhodnutí krajského soudu, za situace, kdy byla žaloba zamítnuta, by nemohlo vést k odložení účinků správního rozhodnutí po dobu trvání řízení o kasační stížnosti. Proto je třeba rovněž určit, zda se odkladný účinek vztahuje 1) pouze na rozhodnutí krajského soudu nebo jeho část, nebo 2) pouze na správní rozhodnutí, k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem, v němž bylo kasační stížností napadené rozhodnutí vydáno, vedlo nebo vede či na část tohoto správního rozhodnutí, anebo konečně 3) ve vztahu k soudnímu i správnímu rozhodnutí (či k jejich částem) současně.

Za dané situace Nejvyšší správní soud konstatuje, že vyloučení hrozby výkonu rozhodnutí se musí vztahovat k platebním výměrům Finančního úřadu v Jablonci na Nisou ze dne 11. 1. 2002, č. j. 1896/02/187980/6388 a č. j. 1900/02/187980/6388, neboť ty jediné představují vykonatelná rozhodnutí, jejichž výkon by mohl stěžovatele ohrozit. Je třeba vycházet z toho, že odvolání proti těmto platebním výměrům podle § 48 odst. 12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemají odkladný účinek (tudíž zamítavé rozhodnutí žalovaného má vliv jen na jejich právní moc, a nikoli na jejich vykonatelnost), stejně tak jako ze zákona nemá odkladný účinek ani žaloba podaná proti odvolacím rozhodnutím žalovaného (§ 73 odst. 1 s. ř. s.), navíc o ní bylo pravomocně rozhodnuto.

Proto Nejvyšší správní soud vymezil rozsah odkladného účinku tak, že jeho přiznáním se pozastavují až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem účinky citovaných rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 1. 2002 ve spojení s rozhodnutími žalovaného ze dne 31. 1. 2003 a 3. 3. 2003. Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu není v tomto případě důvodu kasační stížnosti odkladný účinek přiznávat.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. června 2008

JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací