Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: AT Solar s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupená JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem [adresa] Teplice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, č. j. 10 Af 19/2024-89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2024, č. j. 27157/24/5200-11434-707700; tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 8. 2022, č. j. 6608700/22/2005-52524-109098 a č. j. 6608877/22/2005-52524-109098, ve věci daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2019 a 2020, včetně penále.
[2] Stěžovatelka dne 28. 12. 2012 emitovala 45 000 000 zaknihovaných korunových dluhopisů na doručitele o jmenovité hodnotě 1 Kč s pevnou úrokovou sazbou 10 % ročně a splatností dne 30. 11. 2032. Dluhopisy nebyly určeny k veřejné nabídce ani k obchodování na regulovaném či jiném trhu s cennými papíry. Upisovateli korunových dluhopisů byly fyzické osoby Aleš a T. K., kteří v letech 2012 až 2016 upsali dluhopisy v celkové hodnotě 18 291 784 Kč. Stěžovatelka jim z těchto dluhopisů pravidelně vyplácela v hotovosti úroky v celkové výši 1 854 583,66 Kč, které pak zahrnula do základu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2017 a uplatňovala je jako daňové uznatelné náklady.
[3] A. K. a T. K. byli současně jedinými jednateli a společníky stěžovatelky, tedy osobami spojenými ve smyslu § 23 odst. 7 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o daních z příjmů‘‘).
[4] Jako důvod emise stěžovatelka postupně uváděla získání finančních prostředků na výstavbu elektrárny (FVE Blšany), nahrazení bankovního úvěru dluhopisovým financováním a financování zamýšlených tuzemských a zahraničních investic, zejména projektů v Rumunsku a Bulharsku.
[5] Správce daně žádný z těchto důvodů nepovažoval za prokázaný. FVE Blšany byla zkolaudována již dne 14. 12. 2011, tedy před emisí dluhopisů. Úvěr poskytnutý UniCredit Bank, a. s., na základě smlouvy ze dne 16. 6. 2010 byl v roce 2018 předčasně splacen z prostředků vytvořených podnikatelskou činností stěžovatelky a z prostředků uložených na účtu rezerv určených na budoucí opravu elektrárny, nikoli z výnosu emise. Ani žádná z tvrzených tuzemských či zahraničních investic nebyla uskutečněna.
[6] Podle správce daně úpis dluhopisů nepřinesl stěžovatelce nové likvidní prostředky využitelné k rozvoji podnikání. Pohledávky na splacení emisního kurzu byly převážně započteny proti závazkům stěžovatelky z dřívějších půjček, které jí poskytli její jednatelé a společníci Aleš a T. K.. Tyto půjčky byly úročeny pouze ve výši inflace, která v letech 2012 až 2017 nepřesáhla 3,3 %. Na bankovní účet stěžovatelky bylo v roce 2014 skutečně připsáno pouze 4 580 000 Kč, z nichž 3 000 000 Kč následně převedla společnosti FV Invest, s. r. o., ovládané A. K. a T. K..
[7] V návaznosti na výsledky daňové kontroly za zdaňovací období roku 2017 správce daně vyzval stěžovatelku podle § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,daňový řád‘‘) k podání dodatečných daňových přiznání za zdaňovací období let 2019 a 2020 a k vyloučení dluhopisových úroků ve výši 1 854 584 Kč z daňově účinných nákladů. Stěžovatelka v dodatečných daňových přiznáních zvýšila základ daně o 500 738 Kč za rok 2019 a o 502 110 Kč za rok 2020. Tyto částky podle ní odpovídaly rozdílu mezi desetiprocentní úrokovou sazbou dluhopisů a obvyklou sazbou bankovního financování ve výši 7,3 %.
[8] Následně správce daně zahájil u stěžovatelky postupy k odstranění pochybností dle § 89 odst. 2 daňového řádu; stěžovatelka byla vyzvána k prokázání správnosti výše vyloučených úrokových nákladů ve výši 500 738 Kč za rok 2019 a 502 110 Kč za rok 2020, a to za situace, kdy z informací vyplývajících z daňové kontroly za zdaňovací období 2017 bylo zřejmé, že finanční náklady/dluhopisové úroky v celkové výši 1 854 584 Kč jsou posuzovány i ve zdaňovacích obdobích 2019 a 2020 na základě týchž důkazních prostředků a významné skutečnosti související s emisí dopadající i na základ daně za rok 2019 a 2020, jsou beze změny. Stěžovatelka setrvala na stanovisku, že zbývající úrokové náklady ve výši 1 353 846 Kč za rok 2019 a 1 352 474 Kč za rok 2020 splňují podmínky daňové uznatelnosti. Zpochybnila závěry daňové kontroly za rok 2017 a tvrdila, že emise byla určena k financování vážně zamýšlených, byť nakonec neuskutečněných, zahraničních investic.
[9] Správce daně však uzavřel, že emise neměla racionální hospodářský smysl. Jejím hlavním účelem bylo podle něj vyplácet spojeným osobám úroky nezatížené srážkovou daní a současně vytvořit stěžovatelce dlouhodobé daňově účinné náklady, které by za běžných tržních podmínek nevznikly. Jednání stěžovatelky proto posoudil jako zneužití práva a na tomto základě vydal dodatečné platební výměry. Žalovaný je napadeným rozhodnutím potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem, že náklady na dluhopisové úroky ve zdaňovacích obdobích let 2019 a 2020 neměly racionální ekonomický důvod a jejich hlavním účelem bylo získání daňového zvýhodnění odporujícího smyslu a účelu zákona o daních z příjmů.
[10] Proti rozhodnutí žalovaného brojila stěžovatelka žalobou u městského soudu, který ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[11] Městský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a prekluze práva stanovit daň, neboť jejich důvodnost by vedla ke zrušení rozhodnutí bez věcného přezkumu. Napadené rozhodnutí však shledal přezkoumatelným. Žalovaný v něm uvedl rozhodné skutkové okolnosti, provedené důkazy, jejich hodnocení i právní závěry a vypořádal se s nosnou argumentací stěžovatelky.
[12] Nedůvodnou shledal městský soud rovněž námitku prekluze. Lhůta pro stanovení daně byla s ohledem na daňovou ztrátu vzniklou v roce 2016 modifikována podle § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů. Zahájením daňové kontroly dne 29. 1. 2020 začala běžet znovu a měla uplynout dne 28. 1. 2027. Dodatečný platební výměr i napadené rozhodnutí proto byly vydány včas.
[13] K námitce stěžovatelky, že provedením daňové kontroly Finančním úřadem pro Jihočeský kraj došlo k odnětí věci zákonnému správci daně, soud odkázal na znění § 8 odst. 2 a § 10 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění účinném do 25. 9. 2020 (dále jen ,,zákon o finanční správě‘‘). Podle těchto ustanovení může kterýkoli finanční úřad vykonávat vybranou působnost, včetně daňové kontroly, na celém území České republiky. Nešlo tedy o delegaci místní příslušnosti, neboť vlastní nalézací řízení vedl domovský správce daně stěžovatelky.
[14] Soud neshledal ani porušení § 145 odst. 2 daňového řádu. Správce daně neměl před zahájením kontroly dostatek konkrétních poznatků zakládajících důvodný předpoklad doměření daně. Vzhledem ke skutkové a právní složitosti věci, zejména nutnosti posoudit ekonomickou racionalitu emise korunových dluhopisů a možné zneužití práva, bylo namístě zahájit daňovou kontrolu. Řízení nebylo zmatečné ani v souvislosti s původním zamítnutím odvolání proti platebním výměrům za zdaňovací období let 2019 a 2020 a zastavením odvolacích řízení. Tato rozhodnutí byla následně zrušena správcem daně postupem dle § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu, takže odvolání stěžovatelky ze dne 7. 9. 2022 mohla být meritorně projednána.
[15] Žalovaný nepochybil ani tím, že neprovedl navržené důkazy. Soud zdůraznil, že stěžovatelka pro zdaňovací období 2019 a 2020 nepředložila oproti daňovému řízení za rok 2017 žádné nové důkazní prostředky ani relevantní skutková tvrzení. Soud proto vycházel ze stejné důkazní situace, neboť rozhodné skutečnosti související s emisí dluhopisů se nezměnily. Daňové orgány nepochybily, pokud neprovedly navržené výslechy jednatelů stěžovatelky, jejího účetního a zástupců potenciálních obchodních partnerů ani znalecký posudek. Jednatelé nemohli být po dobu výkonu své funkce vyslechnuti jako svědci. Výslech účetního byl nadbytečný, neboť účetní a finanční operace byly doloženy listinami a hodnocení ekonomické racionality transakce nepřísluší svědkovi. Výslechy zástupců potenciálních obchodních partnerů měly prokazovat existenci investičních projektů, která nebyla sporná, nikoli však schopnost emise tyto projekty financovat. Znalecký posudek nebyl potřebný, protože posouzení zneužití práva je otázkou právní, nikoli odbornou. Stěžovatelka navíc neuvedla konkrétní skutková tvrzení, která měla být navrženými důkazy prokázána.
[16] Ve věci samé městský soud přisvědčil závěru daňových orgánů, že emise korunových dluhopisů postrádala reálný ekonomický smysl. Stěžovatelce nepřinesla nové finanční zdroje, neboť převážná část emise proběhla formou vzájemných zápočtů se spojenými osobami. Existující nízkoúročené závazky byly nahrazeny dlouhodobým dluhopisovým závazkem zatíženým desetiprocentním úrokem, aniž se zlepšila finanční situace stěžovatelky nebo její schopnost financovat podnikatelskou činnost. Deklarované investiční záměry, včetně projektů v Rumunsku a Bulharsku, nebyly s emisí funkčně propojeny a emise ani nevytvořila prostředky způsobilé k jejich financování. Stěžovatelka navíc v průběhu daňového řízení měnila tvrzení o účelu emise. Za rozhodující proto soud považoval skutečné účinky transakce, tedy absenci ekonomického přínosu při současném dlouhodobém snižování základu daně prostřednictvím úrokových nákladů. Samotné vyplacení a účetní zachycení úroků proto nepostačovalo k jejich daňové uznatelnosti podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť emise sloužila především k vytvoření daňového nákladu.
[17] Aplikace zákazu zneužití práva zároveň dle názoru krajského soudu nepředstavovala nepřípustnou pravou retroaktivitu. Tento zákaz byl již před zakotvením v § 8 odst. 4 daňového řádu obecnou právní zásadou ustálenou v judikatuře, přičemž novela účinná od 1. 4. 2019 pouze kodifikovala existující princip. Daňové orgány proto na dřívější zdaňovací období neaplikovaly novou právní povinnost.
[18] Soud se ztotožnil také s tím, že správce daně nebyl povinen zjišťovat obvyklou výši úroku a porovnávat ji se sjednanou sazbou 10 %, neboť závěr o zneužití práva nebyl založen na nepřiměřenosti úroku, ale na celkovém ekonomickém a právním posouzení celé emise. Neuznání úroků v plné výši proto bylo podle soudu důvodné.
[19] Proti rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek, jakož i napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[20] Podstatou kasační stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že městský soud sice vyšel ze správného obecného testu zneužití práva, avšak při jeho aplikaci setrval u typových indicií a neprovedl individualizované posouzení jednotlivých částí emise, způsobů její úhrady ani tvrzených hospodářských funkcí dluhopisového financování.
[21] Stěžovatelka nezpochybňuje, že okolnosti emise, zejména její uskutečnění na konci roku 2012, neveřejná nabídka dluhopisů, jejich upsání společníky a jednateli, částečná úhrada zápočtem ani následná nerealizace deklarovaných investičních záměrů, představují relevantní indicie zneužití práva. Tyto skutečnosti však podle ní samy o sobě nepostačují k závěru, že hlavním nebo převažujícím účelem celé emise bylo získání daňové výhody. Městský soud podle stěžovatelky pouze kumuloval nepříznivé okolnosti a z legitimního podezření učinil definitivní závěr bez odpovědi na otázky, které jsou pro zákaz zneužití práva rozhodné. Soud nerozlišil mezi částí dluhopisů uhrazenou zápočtem proti dřívějším půjčkám společníků a částí, u níž došlo k reálnému peněžnímu plnění ve výši 4 580 000 Kč. Nezkoumal ani ekonomický původ započítávaných závazků, způsob použití peněžních prostředků, možný podnikatelský význam restrukturalizace financování a důvody, pro které by případné zneužití jedné části emise mělo dopadat také na její ostatní části. Mezi zjištěnými indiciemi a úplným vyloučením všech sporných úroků tak podle stěžovatelky chybí přezkoumatelný řetězec úvah.
[22] Stěžovatelka dále namítá, že městský soud nesprávně ztotožnil absenci nového peněžního toku s absencí ekonomického smyslu emise. Zápočet emisního kursu nemusí být ekonomicky prázdným jednáním, pokud započítávaná pohledávka odpovídá reálnému předchozímu financování a změna jeho právní či ekonomické struktury plní samostatnou podnikatelskou funkci. Takovou funkcí mohla být zejména stabilizace splatnosti, konsolidace závazků, změna věřitelského režimu nebo snížení rizik osob, které původní financování fakticky nesly.
[23] Městský soud podle stěžovatelky rovněž nepřípustně zaměnil pozdější nerealizaci zahraničních projektů s neexistencí vážného investičního záměru v době emise. Ekonomický smysl financování posuzoval ex post podle obchodního výsledku projektů a podle existence konkrétního toku peněz do investic. Rozhodné však mělo být, zda v době emise existoval konkrétní a podnikatelsky srozumitelný důvod vytvářet finanční kapacitu pro přípravu či realizaci projektů. Bez tohoto rozlišení se daňové posouzení mění v nepřípustné hodnocení obchodního úspěchu podnikatele.
[24] Na tuto argumentaci navazuje námitka neprovedení navržených důkazů. Navržené svědecké výpovědi, výslech účetního a znalecký posudek neměly prokazovat pouze existenci zahraničních projektů ani řešit právní otázku zneužití práva. Měly objasnit konkrétnost a časovou vazbu projektů, finanční toky, dopady restrukturalizace závazků a možný samostatný ekonomický význam zvoleného způsobu financování. Jejich odmítnutím soud podle stěžovatelky předem omezil dokazování na jedinou přijatelnou verzi skutkového děje.
[25] Pokud jde o úroky, stěžovatelka poukazuje na to, že v dodatečném daňovém přiznání sama akceptovala vyloučení části úrokových nákladů odpovídající rozdílu mezi sjednanou sazbou 10 % a sazbou 7,3 %, kterou považovala za obvyklou. Městský soud označil otázku obvyklosti úroku za bezvýznamnou, neboť zneužívající měla být celá konstrukce. Takový závěr by však podle stěžovatelky mohl obstát pouze tehdy, pokud by bylo řádně prokázáno, že celá emise postrádala ekonomický význam. Nebyla-li emise posouzena po jednotlivých částech, nelze bez dalšího vyloučit všechny úrokové náklady. Pokud správce daně neprokázal zneužívající povahu celé emise, musel určit obvyklý či alespoň daňově uznatelný rozsah úroků. Opačný postup by zakládal nepřípustnou domněnku zneužití práva namísto individuálního posouzení konkrétní transakce. Měla-li alespoň část emise samostatný ekonomický smysl, bylo třeba nedělitelný výrok o doměřené dani zrušit jako celek.
[26] Stěžovatelka nezpochybňuje, že formální splnění podmínek § 24 odst. 1 ZDP nevylučuje aplikaci zákazu zneužití práva. Tento zákaz však nelze použít bez řádného rozlišení mezi daňovou optimalizací, neúspěšným podnikatelským záměrem, ekonomicky tvrdým refinancováním a umělou konstrukcí bez samostatného smyslu. Samotné využití daňově výhodné úpravy korunových dluhopisů osobami spojenými ještě nepředstavuje zneužití práva. Takový závěr lze učinit pouze tehdy, pokud po zohlednění všech konkrétních okolností nezbývá pro transakci jiné rozumné hlavní vysvětlení než získání daňové výhody. Městský soud však podle stěžovatelky vycházel převážně z typových znaků a nevyhodnotil úplně konkrétní ekonomickou funkci financování. Aplikace zákazu zneužití práva proto podle ní nebyla dostatečně předvídatelná, přesvědčivě odůvodněná ani opřená o konkrétní zjištění.
[27] Procesní námitky stěžovatelka nepovažuje za hlavní pilíř kasační argumentace, nadále však namítá nedostatečné posouzení výkonu kontrolních postupů jiným finančním úřadem, zahájení daňové kontroly, použití výzvy podle § 145 odst. 2 daňového řádu, přenesení závěrů kontroly za rok 2017 do dalších zdaňovacích období, ochrany legitimního očekávání a procesního osudu původně zastavených odvolacích řízení. Podle stěžovatelky měly být tyto otázky přezkoumány podrobněji, zejména pokud byly dřívější kontrolní závěry následně promítnuty do let 2019 a 2020.
[28] Celkově stěžovatelka namítá, že městský soud použil zákaz zneužití práva jako paušální domněnku založenou na typových znacích, místo aby zjistil skutečný ekonomický obsah jednotlivých částí emise a poměřil daňovou výhodu s tvrzenými hospodářskými důvody. Rozsudek je proto podle ní zatížen nesprávným právním posouzením, neúplným dokazováním a částečně také nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[29] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením městského soudu a setrval na závěru, že ačkoli byly v případě stěžovatelky formálně splněny podmínky pro uplatnění úroků z korunových dluhopisů jako daňově účinných nákladů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, emise ve skutečnosti nevedla k získání nových externích finančních prostředků. Jejím hlavním účelem bylo získání daňové výhody, a proto byl naplněn objektivní i subjektivní prvek testu zneužití práva. Umělost a účelovost transakcí dokládaly zejména neprokázaný ekonomický smysl emise, propojenost zúčastněných osob, termín emise, způsob úhrady dluhopisů a rozdíl mezi úročením dluhopisů a dřívějších půjček.
[30] Námitku požadující oddělené posouzení jednotlivých částí emise označil žalovaný za novou, a tedy nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s.; současně je i nedůvodná. Zneužití práva je nutno posuzovat podle všech skutkových okolností a celkového hospodářského smyslu transakce, nikoli izolovaně podle jednotlivých formálních kroků. Převážná část emise byla realizována započtením pohledávek mezi stěžovatelkou a spojenými osobami, čímž byly nízkoúročené půjčky nahrazeny dlouhodobým závazkem s výrazně vyšším úrokem. Ani částka 4 580 000 Kč nepředstavovala kapitálové posílení stěžovatele, neboť jí disponoval pouze jeden den a 3 000 000 Kč následně poskytl jako bezúročnou půjčku další spojené společnosti. Městský soud proto emisi neposoudil paušálně, ale vycházel z konkrétních okolností případu a hodnotil jednotlivé indicie ve vzájemné souvislosti.
[31] Nedůvodná je také námitka obrácení důkazního břemene. Městský soud nevycházel z nevyvratitelné domněnky, že emise dluhopisů upsaná spojenými osobami představuje zneužití práva. Identifikoval konkrétní objektivní okolnosti a hodnotil je ve vzájemné souvislosti. Stěžovatelka měla možnost ekonomické opodstatnění emise doložit, avšak svá tvrzení o jejím účelu opakovaně měnila a nevyvrátila závěr, že emise postrádala ekonomický smysl. Napadený rozsudek je rovněž přezkoumatelný, neboť je z něj zřejmý logický řetězec úvah, rozhodné skutečnosti i důvody závěru o zneužití práva.
[32] Žalovaná odmítla tvrzení stěžovatelky, že daňové orgány a městský soud spojovaly ekonomický smysl emise výlučně s přijetím peněžních prostředků na bankovní účet. Jejich závěry vycházely z posouzení, zda emise měla reálné hospodářské a ekonomické opodstatnění. Takové opodstatnění však podle žalovaného prokázáno nebylo. Emise nevedla ke snížení zadlužení stěžovatelky, nýbrž pouze k nahrazení existujících závazků novým dlouhodobým závazkem, navíc spojeným s vyšším úrokovým zatížením, ačkoli stěžovatelka objektivně nepotřebovala získat dodatečné finanční prostředky. Z odůvodnění napadeného rozsudku rovněž nevyplývá, že by městský soud dovodil neexistenci ekonomického důvodu emise pouze z pozdější nerealizace zahraničních projektů. Záměry nebyly dostatečně konkrétní, časově ani ekonomicky ukotvené a emise nebyla objektivně způsobilá je financovat. Nerealizace projektů byla pouze jednou z okolností hodnocených v souhrnu s ostatními zjištěními.
[33] K námitce neprovedení navržených důkazů žalovaný uvedl, že městský soud jejich nadbytečnost řádně odůvodnil. Výslechy potenciálních obchodních partnerů nemohly vyvrátit závěry o financování emise a jejích ekonomických důsledcích, neboť podnikatelské úvahy stěžovatele nebyly zpochybňovány. Také výslech účetního byl nadbytečný, jelikož finanční toky vyplývaly z účetní a smluvní dokumentace a stěžovatelka neuvedla, co dalšího měl účetní objasnit. Znalecký posudek nebyl potřebný, neboť zneužití práva je právní otázkou a stěžovatelka nevymezila odbornou skutkovou otázku pro znalce. Neprovedení těchto důkazů proto podle žalovaného nesvědčilo o předem přijaté skutkové verzi městského soudu.
[34] Skutečnost, že stěžovatelka v dodatečných daňových přiznáních za roky 2019 a 2020 vyloučila část úroků přesahující údajně obvyklou sazbu 7,3 %, neprokazovala ekonomickou opodstatněnost části emise. Závěr o zneužití práva se totiž vztahoval k emisi jako celku, a proto nebylo možné uznat ani část úrokových nákladů. Městský soud nezaložil závěr o zneužití práva pouze na typových znacích korunových dluhopisů, nýbrž na individuálních okolnostech věci, zejména na ekonomické podstatě transakce, vztazích zúčastněných osob, způsobu financování a hospodářském smyslu emise. Jeho postup proto nebyl v rozporu s právní jistotou ani se zákazem libovůle.
[35] Žalovaný zopakoval, že podle § 8 odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 4 zákona o finanční správě mohl v rozhodné době provádět daňovou kontrolu na celém území státu kterýkoli finanční úřad. Výkon vybrané působnosti neznamenal změnu místní příslušnosti ani nevyžadoval zvláštní rozhodnutí či vazbu stěžovatelky ke kontrolujícímu úřadu; stěžovatelka navíc netvrdila žádnou konkrétní procesní újmu.
[36] Žalovaný dále uvedl, že daňová kontrola nebyla zahájena pouze formálně, neboť správce daně vymezil její předmět a rozsah, kladl otázky, převzal účetní podklady a vyžádal další důkazy. Tím splnil požadavky § 87 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatelka mohla za roky 2019 a 2020 podat dodatečná daňová tvrzení, čehož využila. Správce daně přitom mohl vycházet i ze zjištění za rok 2017 a nemusel opakovat dokazování, pokud se rozhodné skutečnosti nezměnily a stěžovatelka nepředložila nové důkazy.
[37] Dále žalovaný připomněl, že zákaz zneužití práva platil jako obecná právní zásada již před přijetím § 8 odst. 4 daňového řádu. Možnost emitovat korunové dluhopisy proto nezakládala legitimní očekávání, že daňově bude uznána i umělá konstrukce odporující smyslu právní úpravy. Původní rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení pro opožděnost byla v autoremeduře podle § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu v plném rozsahu zrušena. Tím pozbyla právních účinků a nepředstavovala překážku pro pokračování odvolacího řízení ani nemohla ovlivnit zákonnost následných meritorních rozhodnutí.
[38] Žalovaný proto považuje všechny kasační námitky za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[39] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek městského soudu vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupená advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[40] Kasační stížnost není důvodná.
[41] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila mimo jiné důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat touto námitkou, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje takovou vadu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí městského soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost přitom není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatelky o tom, jak měl městský soud rozhodnout, respektive jak podrobně měl být rozsudek odůvodněn (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24).
[42] V posuzované věci je z rozsudku zřejmé, jakými úvahami se městský soud při posuzování věci řídil, jeho odůvodnění je srozumitelné a opřené o dostatek relevantních důvodů. Městský soud vysvětlil, které skutkové okolnosti považoval za rozhodné pro posouzení ekonomického smyslu emise a z jakých důvodů se ztotožnil se závěrem žalovaného, že jednotlivé kroky stěžovatelky byly vzájemně provázané za účelem získání daňového zvýhodnění.
[43] Městský soud přitom neopomenul rozdíl mezi peněžní a zápočtovou částí emise (bod 287 a násl.). Výslovně uvedl, že převážná část emisního kurzu byla vypořádána zápočtem pohledávek společníků z dřívějších půjček a že peněžně stěžovatelka získala částku 4 580 000 Kč, z níž 3 000 000 Kč převedla společnosti ovládané týmiž osobami. Zabýval se rovněž tvrzeným samostatným hospodářským významem restrukturalizace financování (bod 308 a násl.). Vysvětlil, že emisí nedošlo ke snížení zadlužení, nýbrž pouze k nahrazení stávajících závazků novým dlouhodobým závazkem s výrazně vyšším úrokovým zatížením. Tvrzené snížení rizik se podle městského soudu neprojevilo v ekonomickém fungování stěžovatelky, ale pouze ve vnitřních vztazích mezi ní a jejími společníky. Z odůvodnění rozsudku je tak seznatelné, proč městský soud nepovažoval peněžní a zápočtovou část za dvě samostatná financování, ale za vzájemně propojené části jedné emise. Otázka, zda jsou tyto úvahy věcně správné a dostatečně přesvědčivé, nespadá do posouzení přezkoumatelnosti rozsudku.
[44] Z napadeného rozsudku je tedy patrné, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Kasační argumentace stěžovatelky ve skutečnosti nezpochybňuje možnost seznat úvahy městského soudu, nýbrž jejich správnost a přesvědčivost, zejména závěr, že restrukturalizace financování neměla samostatný hospodářský význam a že zneužívající povaha dopadala na celou emisi. To je předmětem věcného přezkumu, nikoli důvodem nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal.
[45] Dále se zdejší soud zabýval tvrzením stěžovatelky, podle něhož se městský soud nedostatečně podrobně zabýval procesními námitkami. Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud jednotlivé otázky dostatečně posoudil. K námitce provedení daňové kontroly jiným finančním úřadem soud vysvětlil, že výkon vybrané působnosti podle § 8 odst. 2 a § 10 odst. 4 zákona o Finanční správě neznamenal změnu místní příslušnosti ani delegaci nalézacího řízení. Kontrolu mohl provést jiný finanční úřad, zatímco doměřovací řízení zůstalo u místně příslušného správce daně (body 250 a násl. rozsudku). Zákonnost zahájení kontroly soud posoudil podle znění § 87 daňového řádu účinného v lednu 2020. V protokolu ze dne 29. 1. 2020 byl vymezen předmět kontroly a zaznamenány také úkony směřující k prověřování daňové povinnosti. Soud proto nepovažoval za rozhodující, že formální zahájení a průběh jednání nebyly vedeny pod samostatnými čísly jednacími (body 227-235). K výzvě podle § 145 odst. 2 daňového řádu soud uvedl, že před zahájením kontroly správce daně podle obsahu spisu neměl konkrétní poznatky zakládající důvodný předpoklad doměření. Vysvětlil také, proč samotná obecná znalost účetních podkladů a složitost prověřované věci takový předpoklad podle něj nenaplňovaly (body 261-272). K tvrzenému přenesení závěrů za rok 2017 městský soud uvedl, že rozhodné skutečnosti týkající se emise dluhopisů se nezměnily a že finanční náklady byly posuzovány na základě týchž důkazních prostředků (viz níže). Také procesní osud původních odvolání soud objasnil: rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení byla následně zrušena a odvolání ze dne 7. 9. 2022 byla poté meritorně projednána (body 273-278).
[46] Výtka nedostatečného vypořádání procesních námitek není důvodná; kasační soud mohl proto dále přistoupit k posouzení věcných kasačních námitek stěžovatelky.
[47] Podstatou kasační stížnosti je námitka stěžovatelky, podle níž městský soud sice správně vymezil obecný test zneužití práva, při jeho aplikaci však vyšel pouze z typových indicií a neprovedl individualizované posouzení jednotlivých částí emise, forem úhrady ani tvrzených hospodářských funkcí dluhopisového financování.
[48] V posuzované věci je nesporné, že stěžovatelka dne 28. 12. 2012 emitovala 45 000 000 zaknihovaných korunových dluhopisů na doručitele, každý o jmenovité hodnotě 1 Kč, s pevnou úrokovou sazbou 10 % ročně a splatností dne 30. 11. 2032. O přijetí dluhopisů k obchodování na trhu s cennými papíry nepožádala a neměla v úmyslu je veřejně nabízet. Upisovateli byli A. K. a T. K., kteří byli současně jednateli a společníky stěžovatelky, tedy osobami s ní spojenými ve smyslu § 23 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů. V roce 2017 držel každý z nich dluhopisy ve jmenovité hodnotě 9 145 892 Kč. Dluhopisy upisovali postupně v letech 2012 až 2016. Stěžovatelka jim v roce 2017 vyplatila v hotovosti úroky v celkové výši 1 854 583,66 Kč, které uplatnila jako daňově uznatelné náklady.
[49] Stěžovatelka při zahájení daňové kontroly za zdaňovací období roku 2017 uvedla, že důvodem emise dluhopisů bylo získání finančních prostředků na výstavbu elektrárny FVE Blšany. Následně uváděla, že prostředky sloužily k přechodu od bankovního úvěrového k dluhopisovému financování, respektive k vypořádání závazku vůči UniCredit Bank, a. s. Dále nově uvedla, že důvodem emise byla zamýšlená investice do zahraničních projektů výstavby solárních či vodních elektráren. V této souvislosti poukazovala na svůj zájem o akvizice v Rumunsku a Bulharsku v roce 2011 a na snahu zajistit dofinancování v návaznosti na projektové záměry, které však podle ní nemohla uskutečnit, neboť nezajistila potřebné financování.
[50] Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o daních z příjmů „[v]ýdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy“. Toto ustanovení představuje určitou generální klausuli, vymezující pojem daňově odpočitatelných výdajů (nákladů).
[51] Podle ustálené judikatury se o daňově účinný výdaj podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů jedná pouze tehdy, jsou-li splněny čtyři podmínky: 1) výdaj byl skutečně vynaložen, 2) výdaj byl vynaložen v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3) výdaj byl vynaložen v daném zdaňovacím období, 4) zákon stanoví, že se jedná o daňově účinný výdaj. Aby tedy mohla být určitá částka daňově uznána, je třeba, aby daňový subjekt tyto výdaje skutečně vynaložil v prokázané výši, aby je vynaložil v souvislosti se snahou o dosažení zdanitelných příjmů a v časové souvislosti s posuzovaným zdaňovacím obdobím. Daňový subjekt musí v případě pochybností správce daně prokázat nejen, že náklad skutečně vynaložil, ale i to, že se tak stalo deklarovaným způsobem. Ne každý uplatněný výdaj proto obstojí jako výdaj daňově uznatelný (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2017, č. j. 7 Afs 330/2016-29, bod 18). Mezi vynaloženými výdaji a podnikatelskou činností daňového subjektu musí také existovat jasná vazba, přičemž neuznatelné jsou takové výdaje, které zřetelně neodpovídají ekonomicky racionálnímu (přiměřenému) chování, tj. nedávají z ekonomického hlediska smysl (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2011, č. j. 8 Afs 19/2010-125).
[52] Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že absence nově získaných peněžních prostředků sama o sobě nevylučuje daňovou uznatelnost úroků. Jde sice o významnou okolnost, rozhodující však je, zda posuzovaná transakce měla skutečný a ekonomicky racionální vztah k dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (např. rozsudky ze dne 12. 12. 2024, č. j. 2 Afs 313/2023-64, a ze dne 16. 6. 2024, č. j. 8 Afs 6/2024-37). Současně je třeba rozlišovat mezi případy, v nichž úrokové náklady nesplňují podmínky uvedeného ustanovení, a případy zneužití práva, které může vést k jejich neuznání i tehdy, jsou-li zákonné podmínky formálně naplněny.
[53] Z rozhodnutí žalovaného a městského soudu i z kasační argumentace je patrné, že obecná východiska doktríny zneužití práva nejsou mezi účastníky sporná. Rozhodující jsou konkrétní skutkové okolnosti posuzované emise, které je třeba hodnotit jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Podle ustálené judikatury „smyslem zákonem stanovené možnosti emise dluhopisů a související daňové výhody spočívající v nulové dani z příjmů z dluhopisových úroků je získání financování pro podnikání z externího zdroje, tedy získání dodatečného kapitálu. Pokud je tento účel naplněn, jsou dluhopisy prostředkem nezdaněných úrokových příjmů pro jejich upisovatele. […] Pokud emise dluhopisů nesplňovala obecný účel dosáhnout nových finančních prostředků z externích zdrojů, nelze mít za to, že byl naplněn rovněž podpůrný účel daňového zvýhodnění zakotveného v § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2012“ (rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2023, č. j. 4 Afs 231/2022-40). Absence nových externích prostředků však není sama o sobě konečným důvodem pro závěr o zneužití práva; její význam je třeba posoudit spolu s ostatními okolnostmi a skutečnými hospodářskými účinky transakce.
[54] Zneužitím práva při vydání korunových dluhopisů se městský soud zabýval rovněž ve vztahu k daňovým povinnostem stěžovatelky za zdaňovací období roku 2017, kdy byla stěžovatelce na základě obdobných skutkových okolností doměřena daň z příjmů právnických osob. Městský soud žalobu stěžovatelky nejprve zamítl rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 8 Af 8/2024-61. Nejvyšší správní soud však tento rozsudek rozsudkem ze dne 25. 3. 2026, č. j. 22 Afs 108/2025-75, zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud poté žalobu stěžovatelky znovu zamítl rozsudkem ze dne 20. 5. 2026, č. j. 8 Af 8/2024-95. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka další kasační stížnost, o níž je u Nejvyššího správního soudu vedeno řízení pod sp. zn. 22 Afs 130/2026, dosud neskončené.
[55] Obdobná procesní situace nastala ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2018, za které byla stěžovatelce na základě shodných či obdobných skutkových okolností rovněž doměřena daň z příjmů právnických osob. Městský soud žalobu proti příslušnému rozhodnutí zamítl rozsudkem ze dne 30. 4. 2026, č. j. 10 Af 20/2024-81. Také proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud vede dosud neskončené řízení pod sp. zn. 5 Afs 97/2026.
[56] Nejvyšší správní soud konstatuje, že probíhající řízení za zdaňovací období let 2017 a 2018 sama o sobě nebrání rozhodnutí v nynější věci. Předmětem jednotlivých řízení jsou samostatné daňové povinnosti za různá zdaňovací období a Nejvyšší správní soud musí v každém z nich samostatně přezkoumat zákonnost napadeného rozsudku v mezích příslušné kasační stížnosti. Zrušení prvního rozsudku městského soudu ve věci zdaňovacího období roku 2017 rovněž samo o sobě nezpochybňuje závěr daňových orgánů o zneužití práva. Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 22 Afs 108/2025-75 neposoudil tento závěr jako věcně nesprávný, nýbrž shledal tehdejší rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Zrušení rozsudku proto nelze vykládat jako vyslovení právního názoru, podle něhož emise dluhopisů nebo uplatnění souvisejících úrokových nákladů zneužití práva nepředstavovaly.
[57] Rozhodující proto zůstává, zda správce daně a městský soud ve vztahu ke zdaňovacím obdobím let 2019 a 2020 prokázali, že sporné úrokové náklady byly i v těchto obdobích důsledkem původního zneužívajícího uspořádání. Nestačilo by pouze mechanicky převzít závěry učiněné ve vztahu k předchozím zdaňovacím obdobím. Bylo třeba posoudit, zda se nezměnily skutkové okolnosti významné pro daňové hodnocení, zda dluhopisy a povinnost hradit z nich úroky nadále vycházely z téhož uspořádání a zda stěžovatelka neuvedla nové skutečnosti způsobilé dosavadní závěry zpochybnit.
[58] Jestliže však daňové orgány zjistily, že v letech 2019 a 2020 stěžovatelka uplatňovala úrokové náklady vznikající z téže emise, za nezměněných podmínek a ve prospěch týchž spojených osob, nebyly povinny znovu dokazovat všechny historické okolnosti emise. Musely se však srozumitelně vypořádat s tím, zda závěry o původním účelu a hospodářských důsledcích emise zůstaly použitelné také pro posuzovaná zdaňovací období. Námitka, podle níž daňové orgány nepřípustně přenesly závěry daňové kontroly za rok 2017 do zdaňovacích období let 2019 a 2020, by proto byla důvodná pouze tehdy, pokud by správce daně rezignoval na samostatné posouzení daňové povinnosti za tato období a doměření daně založil výhradně na výsledku kontroly za předchozí rok. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Správce daně nezaložil doměření daně za roky 2019 a 2020 pouze na výsledku této kontroly, nýbrž posoudil, zda se dřívější skutková zjištění vztahují rovněž k těmto zdaňovacím obdobím. Stěžovatelka přitom měla možnost zpochybnit jejich použitelnost a tvrdit i prokázat změnu rozhodných okolností. Použití dříve učiněných zjištění za těchto podmínek nepředstavuje nepřípustné přenesení výsledku kontroly mezi jednotlivými zdaňovacími obdobími.
[59] Namítá-li stěžovatelka, že městský soud při použití východisek pro posouzení zneužití práva vyšel pouze z typových indicií spojovaných s emisemi korunových dluhopisů a neprovedl individualizované posouzení jednotlivých částí emise, pak jí nelze přisvědčit.
[60] V nyní posuzované věci městský soud nezaložil své závěry pouze na tom, že stěžovatelka neprokázala ekonomický přínos emise nebo že emisní kurz byl zčásti uhrazen zápočtem. Vycházel ze souhrnu konkrétních a navzájem souvisejících okolností, které posuzoval ve vzájemném kontextu. Dluhopisy upsaly osoby, jež byly současně společníky a jednateli stěžovatelky. Emisní kurz byl převážně vypořádán zápočtem proti jejich pohledávkám z dřívějších půjček, takže stěžovatelka v tomto rozsahu nezískala nové peněžní prostředky. Dosavadní půjčky úročené pouze ve výši inflace přitom byly nahrazeny dluhopisy úročenými sazbou 10 %. Tím se bez odpovídajícího prokázaného hospodářského přínosu podstatně zvýšilo úrokové zatížení stěžovatelky, zatímco úrokové příjmy plynuly osobám, které ji ovládaly.
[61] K těmto skutečnostem přistoupilo, že stěžovatelkou uváděné účely emise nebyly v průběhu řízení prezentovány jednotně ani doloženy tak, aby z nich bylo možné dovodit konkrétní hospodářskou potřebu zvoleného způsobu financování. Stěžovatelka spojovala emisi postupně s financováním výstavby elektrárny, změnou struktury financování, vypořádáním bankovního úvěru a financováním zahraničních investic. Daňové orgány přitom nezpochybnily, že stěžovatelka určité investiční projekty zvažovala nebo o nich vedla jednání. Za neprokázané však považovaly, že by tyto záměry byly v době emise natolik konkrétní a časově i věcně propojené s emisí, aby vysvětlovaly její rozsah, podmínky a způsob provedení.
[62] Závěr o zneužití práva tedy nebyl založen na jediné okolnosti ani na domněnce, že každá emise dluhopisů upsaná spojenými osobami a uhrazená zápočtem postrádá ekonomický smysl. Rozhodující byl celkový způsob vytvoření a fungování posuzovaného uspořádání. Jednotlivé okolnosti by samy o sobě mohly mít ekonomicky racionální vysvětlení. V jejich souhrnu však svědčily o tom, že emise nepředstavovala běžný nástroj získání externího financování, nýbrž vedla především k nahrazení dosavadního levnějšího financování podstatně nákladnějším financováním od týchž osob, aniž stěžovatelka prokázala tomu odpovídající hospodářský přínos.
[63] Není proto důvodná námitka stěžovatelky, že městský soud ztotožnil absenci nového peněžního toku s absencí ekonomického smyslu emise. Samotná úhrada emisního kurzu zápočtem neznamená, že dluhopisové financování nemůže plnit legitimní hospodářskou funkci. Může například vést ke konsolidaci závazků, stabilizaci jejich splatnosti nebo změně struktury financování. V projednávané věci však stěžovatelka neprokázala, že by některého z těchto účinků skutečně dosáhla nebo že by takový účinek odůvodňoval podstatné zvýšení úrokového zatížení. Absence nových peněžních prostředků tak nebyla samostatným důvodem pro závěr o zneužití práva, ale jednou z okolností hodnocených společně s personálním propojením účastníků, nahrazením levnějších půjček desetiprocentně úročenými dluhopisy, způsobem použití skutečně získaných prostředků a neuskutečněním deklarovaných investic. Uvedené závěry městského soudu jsou v naprostém souladu s dosavadním rozhodováním soudů ve skutkově obdobných věcech (např. rozsudky NSS ze dne 7. 6. 2023, č. j. 1 Afs 143/2023-62, ze dne 18. 9. 2025, č. j. 8 Afs 79/2023-150, a ze dne 24. 9. 2026, č. j. 10 Afs 60/2025-80).
[64] Na uvedeném nic nemění ani to, že část emisního kurzu ve výši 4 580 000 Kč byla uhrazena peněžními prostředky. Jednotlivé části emise nelze posuzovat izolovaně pouze podle technického způsobu úhrady emisního kurzu, byly-li součástí jediného právního a hospodářského uspořádání, uskutečnily se za shodných emisních podmínek, dluhopisy upsaly tytéž spojené osoby a výsledkem celého uspořádání bylo jednotné úrokové zatížení stěžovatelky. Peněžní úhrada části emisního kurzu by mohla mít význam, pokud by tato část emise plnila samostatnou a prokázanou hospodářskou funkci. Stěžovatelka však existenci takové funkce nedoložila. Naopak část takto získaných peněžních prostředků převedla ve prospěch další propojené společnosti, což odpovídalo celkovému uspořádání vztahů mezi společnostmi ovládanými týmiž společníky.
[65] Městský soud neposuzoval existenci ekonomického smyslu emise pouze podle pozdějšího obchodního výsledku zamýšlených projektů. Samotné neuskutečnění investičního záměru skutečně neprokazuje, že takový záměr v době emise neexistoval nebo nebyl hospodářsky racionální. Neúspěšný podnikatelský záměr nelze bez dalšího ztotožnit se zneužitím práva. V projednávané věci však následná nerealizace investic nebyla jediným ani rozhodujícím důvodem závěru městského soudu, který ji hodnotil ve spojení s tím, jak konkrétně byly investiční záměry v rozhodné době vymezeny, zda na ně časově a věcně navazovala emise a zda způsob získání a použití prostředků tvrzenému účelu odpovídal. Pozdější vývoj byl v tomto směru pouze jednou z indicií, která společně s ostatními zjištěními zpochybňovala tvrzení, že emise byla uskutečněna především za účelem financování konkrétních podnikatelských projektů.
[66] Nedůvodná je rovněž námitka, že po částečném peněžním splacení emisního kurzu bylo třeba určit alespoň daňově uznatelnou část úroků. Takový postup by byl namístě, pokud by bylo možné peněžně uhrazenou část emise hospodářsky oddělit od zbývajícího uspořádání a přičíst jí samostatný, daňovým zvýhodněním nepřevážený účel. Byla-li však emise ve svém celku součástí jednotného zneužívajícího uspořádání, nelze její dílčí prvky dodatečně vyčlenit pouze podle toho, zda byl emisní kurz uhrazen zápočtem, nebo peněžně. Rozhodující není forma úhrady, nýbrž účel a hospodářské působení celého souboru transakcí.
[67] Ze stejného důvodu nebyla pro posouzení věci rozhodující obvyklost sjednané úrokové sazby. Městský soud v této souvislosti nepřezkoumával, zda tato sazba sama o sobě odpovídala sazbě obvyklé na trhu. Za významné považoval, že dosavadní levnější financování od spojených osob bylo nahrazeno podstatně více úročenými dluhopisy, čímž došlo k dlouhodobému zvýšení nákladů stěžovatelky ve prospěch týchž osob. Posouzení rozdílu mezi sjednanou sazbou 10 % a stěžovatelkou tvrzenou obvyklou sazbou 7,3 % by mělo význam tehdy, pokud by samotné dluhopisové financování sledovalo hospodářsky opodstatněný účel a spornou byla pouze výše nákladů vzniklých mezi spojenými osobami. Závěr správce daně a městského soudu však spočíval v tom, že zneužívající bylo celé uspořádání, jehož prostřednictvím byly úrokové náklady vytvořeny. Za této situace nelze považovat část úroků za daňově účinnou jen proto, že by jejich sazba sama o sobě mohla odpovídat sazbě obvyklé na trhu.
[68] Městský soud tedy nezaložil svůj závěr na nepřípustné domněnce zneužití práva ani na pouhé kumulaci obecných znaků typických pro emise korunových dluhopisů. Vysvětlil, jaký význam měly jednotlivé okolnosti v konkrétní věci a jak se vzájemně doplňovaly. Neprokázání hospodářského přínosu emise přitom nepovažoval za samostatný důvod pro aplikaci zákazu zneužití práva, nýbrž za okolnost vylučující stěžovatelkou nabízené alternativní vysvětlení transakce. Ve spojení se zjištěnými skutečnostmi, zejména personálním propojením stěžovatelky a upisovatelů, převážným vypořádáním emisního kurzu zápočtem, nahrazením levnějšího financování podstatně nákladnějšími dluhopisy, dlouhodobým vznikem úrokových nákladů u stěžovatelky a tomu odpovídajících daňově zvýhodněných příjmů u osob, které ji ovládaly, mohl soud dospět k závěru, že hlavním či převažujícím účelem vytvořeného uspořádání bylo vytvoření dlouhodobých daňově účinných úrokových nákladů ve prospěch osob ovládajících stěžovatelku.
[69] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud odlišil pouhé neunesení důkazního břemene podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů od zneužití práva. Jeho závěr nebyl založen jen na tom, že stěžovatelka neprokázala ekonomický přínos emise, nýbrž na uceleném souboru konkrétních zjištění svědčících o převážně daňovém účelu vytvořeného uspořádání.
[70] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl (výrok I.).
[71] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Úspěšnému žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly (výrok II.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.)
V Brně dne 12. listopadu 2026
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu